Jdi na obsah Jdi na menu
 


Učitel španělštiny

31. 12. 2007

Nebylo pozdě a nebylo ani brzy. Šel na čas, tak jak to od něj vyžadoval jeho otec.

„Tak je to tady,“zašeptal a pak poklepal hůlkou na dlažbu a pak stiskl stříbrnou hlavici na níž byla stylizována růže, symbol jeho rodu. Pak se zhluboka nadechl, upravil perfektně upravenou kravatu a vešel o budovy Kalendo Stage.

Netrvalo dlouho a stál před kanceláří jejich šéfa,

„Koho mám ohlásit pane?“ zeptala se příjemná sekretářka.

„Ohlaste Carla d´Ombreho.“

 

„Tu otočku rychleji!“ zvolal Leon. „Rychleji povídám, jinak to neustojíš!“ a pak viděl, že je pozdě. Rychle se odrazil a skočil. Soru chytil jen tak tak.

„Říkal jsem rychleji!“ zavrčel jí do ucha, když klesali dolů. Něco zamumlala.

„Cože?“

„Nešlo to, ty chytrej!“

„Nemusíš být hned uražená. Jen jsem řekl, že bych to chtěl rychleji.“

„Jo.“ Vytrhla se mu a skočila na zem.

„Jen jsem nechtěl, aby sis ublížila,“ zavolal za ní, ale to už si to naštvaně rázovala do šatny. Jen zavrtěl hlavou. Někdy to s ní bylo k nevydržení. Ale kdyby tu otočku udělala rychleji, usmál se, bylo by to perfektní.

 

„Leone, nevíš kde je Juri? Musíme všichni do kanceláře Kalose. Prý nám chce něco říct,“zavolala May a běžela za Sorou, aby ji to řekla.

Leon chtěl něco zavolat, ale bylo mu jasné, že ho neslyšela. Tak jen potřásl hlavou a následoval Soru do šatny. Že by měl říct něco Jurimu... Když ho cestou potká. A co čert nechtěl! Proti němu stál plavovlasý akrobat.

„Ke Kalosovi. Fofrem. Prý nám něco musí říct,“ utrousil na půl úst a minul ho, jako by byl sloup. Sice dodržovali příměří, ale smrt Sophie mu pořád nemohl a nemohl zapomenout.

„Jistě,“zabručel Juri a následoval ho do šéfovy kanceláře. Když vešli, čekal je jejich šéf a jeho návštěvník, který seděl v pohodlném křesle.

„Dobrý de pánové, jsem rád že jste tu.Než dorazí všichni chtěl bych vám představit pana Carla d´Ombreho. Messieur d´Ombre pánové Leon …a Juri…..“

 Černé sako, kalhoty bílá košile a černá vázanka černovlasého muže byli z prvotřídního materiálu. Ebenová hůlka se stříbrnou hlavicí, která mu spočívala na klíně měla zašpičatělý hrot. Ostře řezaná tvář,byla trochu pohublá a v tmavě šedých očích skrytých za skly brýlí se nepodrážela žádná emoce.

„Těší mě, messieur,“ podal mu Leon ruku. „Oswald,“ zabručel potom své jméno, když ho návštěvník téměř ignoroval, až na lehké stisknutí prstů a pokynutí hlavy. Leon ho rychle přejel pohledem a pak se odvrátil. Jediné, co ho trochu potěšilo, bylo, že Juri dopadl stejně. Když se ovšem posadil, nedalo mu to a znovu se na muže zadíval. Přišel mu odněkud povědomý... Jenže odkud a co chce? A proč s tím Kalos přišel teď, uprostřed tréninku? „Ehm,“ odkašlal si nápadně, když se dlouho nic nedělo.

„Pan d´Ombre svolil, že vás připraví na přijetí na Španělském vystoupení v Madridu, které nás čeká za tři měsíce a p němž vás přijme královská rodina na oficiální večeři. Tudíž musíte být schopni komunikovat bez překladatele ve španělštině. Musíme způsobit dobře. A pan d´Ombre mi byl doporučen jako skvělý lingvista, překladatel a učitel jazyků.“

„Takže každý den, dneškem počínaje máte se mnou hodinu od osmi do půl desáté večer a ráno od devíti do půl jedenácté,“řekl tiše d´Ómbre.

„Aha,“ zahučel v té chvíli Juri a Leon jen po vzoru pana "chladničky" d'Ombreho kývnul. Španělské vystoupení. Tam jde o hodně. Pak mu to ovšem nedalo.

„A myslíte si, že je to možné? Abychom se naučili španělsky za tak krátkou chvíli a v takové kvalitě, jak bude vyžadováno?“ zeptal se potom a upřel na Kalose pohled, ačkoliv ta otázka platila jeho návštěvníkovi.

„Pokud bych vás měl naučit čínštinu pro setkání s velvyslancem Číny, pochyboval bych. Ale Španělština je jednoduchý jazyk, který by měl každý, průměrně inteligentní člověk, ovládnout za krátký čas.“Odpověděl tiše d´Ombre a pak se natáhl po sklence s vodou a trochu se napil.

„Alespoň v základech.“

„Humor vám nechybí,“ poznamenal Leon. Pak se otočil na Kalose.

„Dobře, tak jsme se dozvěděli, co nás v příštích dnech čeká. Ale abychom se dostali na večeři do královského paláce, musíme napřed předvést královský výkon. Takže pokud nemáte nic proti tomu, já bych se vrátil zpátky do tělocvičny,“ vrhnul na Kalose nepříznivý pohled. Ten muž ho iritoval. Něčím, nějak... Iritoval ho a to ho štvalo. Možná, že mu byl v lecčems podobný. Stejně chladný, stejně... Ne!

„Můžu jít?“ zeptal se znovu.

„Můžeš, ale v osum hodin tady, ano?“ řekl Kalos a jemně se pousmál. Samotnému mu z nového návštěvníka nebylo nejlépe.

„Na čas,“ zabručel Leon, kývnul na Juriho a pak i na pana d'Ombreho. "Přeji vám mnoho úspěchů, pronesl ještě jen tak obecně do vzduchu a vyšel na chodbu. Tam se srazil se Sorou, která se na něj zaškaredila.

„Kdyby ta otočka byla rychlejší bylo by to dokonalé. Takhle to bylo jen výborné,“ usmál se na ni. Protočila oči v sloup a pak do něj šťouchla. Bylo jasné, že už se nezlobí. Leon jen tiše vzdychnul, když se kolem něj prosmýkla a pak se konečně vrátil do tělocvičny. Ten d'Ombre je protivný, jak činže, napadlo ho, jen vylezl na hrazdu.

„Pane Kalosi, vadilo by vám, kdybych se šel podívat jak akrobaté cvičí?“ zeptal se tiše d´Ombre a přitom vylovil ze stříbrného pouzdra s růží krátké cigarilo.Sklepl ho o hřbet levé ruky a zapalovačem se stejnou růží, která byla na všem si zapálil.

„Ovšem, že ne. Možná by bylo lepší, kdybyste viděl s kým budete příští týdny pracovat,“ Kalos mu kývnul na pozdrav, že je "audience" u konce. Pak se zase zabral do vnitřních záležitostí.

D´Ombre vyšel z kanceláře a pomalu se vydal směrem k tělocvičnám. Nemusel se ptát, vedl ho vlastní instinkt a když pak stanul ve vlastní hale a uviděl akrobaty cvičící na hrazdách srdce mu vynechalo dva tři údery a ruka s cigarilem se lehce zachvěla. Před očima se mu objevila jiná scéna a on sám jak se houpe. Odraz otočka a let….dál a ..zatřepal hlavou a probral se do reality. Tamto byl život, který už mu nepatřil. Stiskl rty a pomalu sešel k jevišti.

 

„Tu otočku...“ začal znovu Leon.

„Rychleji!“ křikla na něj Sora a tentokrát ji chytat nemusel. Jen fascinovaně zazíral, jak přesně, do puntíku provedla, co po ní chtěl. Kývnul uznale hlavou.

„Ted to bylo dokonalé. Jednoduše dokonale výborné,“ udělal jeden přemet a seskočil dolů. NE! To snad ne! Co tu dělá? Srdce se mu rozbušilo někde v krku. Huš!, okřikl sám sebe a chytil Soru, která skákala hned za ním. A taky si toho podivného chlapíka s černou holí všimla.

„Kdo to je?“ zeptala se Leona potichu.

„Carl d'Ombre, náš učitel španělštiny. Královské vystoupení, snad jsi nezapomněla?“

„Nezapomněla, ale proč se na nás tak upřeně dívá? Je jako nějaký porotce, brr.“ řekla Sora a v tu chvíli muž v černém zvedl ruce a několikrát tlesknul. 

„Dobře provedeno,“ řekl pak a otočil se k odchodu.

„Protože... Mám z něho divný pocit,“ Leon ji pustil a zadíval se za odcházejícím. Někoho mu připomínal.. Někoho, koho by měl znát... Ale koho proboha?!

„Díky,“ zavolal za ním potom. Ale nebyl si jist, jestli ho slyšel.

„To bude tedy zábava,“ zabručel si potom pod vousy, při představě hodiny s tímhle "ledovcovým" učitelem.

Celý den uběhl velmi rychle a přiblížila se hodina H. D´Ombre čekal v sále pro porady, která se nyní měnila na učebnu. Pozdravil se se všemi přítomnými a hodinu začal jednoduchými slovy a frázemi na nichž ukazoval výslovnost. Mluvil tiše a soustředěně. Nikoho nenapomínal, pouze naslouchal a pak to dotyčného či dotyčnou donutil několikrát opakovat, než byl spokojen.

„Pan Leon, prosím, zopakujte teď vy ...“

Leon, který školy odjakživa nenáviděl, si právě v duchu soustředěně cvičil skoky.

„A co prosím?“ zvedl hlavu, jako školáček, co nedává pozor. Pohled d'Ombreho zledovatěl.

„Prosil jsem vás ať zopakujete po mě. Naslechledanou Soro.“ řekl tiše d´Ombre

„Soro?“ zopakoval Leon poslušně. „Tak?“dodal ještě potom. Původně chtěl vyučování tak trochu sabotovat, ale tomuto muži se odporovat neodvážil.

„Vaja con dios, Sora.“ řekl ledově učitel a poklepal holí o zem. Pak se otočil a šel dál kolem stolu.

„Pan Juri mi popřeje dobré ráno.“

Leon se znovu zabral do počítání dob druhého skoku, ale přitom byl alespoň polovičatě přítomen. Už se mu nechtělo opakovat zkušenost, že se ho někdo na něco ptá a on neví. Juri téměř znuděně řekl, co se po něm žádalo a tak to šlo pořád dokolečka. Dobré ráno, dobrý večer, dobrou chuť, a ještě asi stovka jiných slov. Ke konci lekce mu padala hlavu únavou.

„Děkuji vám, buenos noches dámy a pánové a zítra ráno se uvidíme,“řekl nakonec učitel a propustil je. Když se zvedali a odcházeli stál opřený o svou hůlku  sotva se za nimi zavřeli dveře jeho tělo se roztřáslo záchvatem kašle a on se stěží dobelhal do jednoho z křesel.

Šel jako poslední,venku se opřel o stěnu a mohutně zívnul. Chtělo se mu šíleně spát a představa, že od zítřka ho tohle čeká dvakrát denně a tři měsíce po sobě... Šílené. V tom zaslechl zvuk, který se mu moc nelíbil. Únava, neúnava, se tiše vrátil ke dveřím, otevřel je a nahlédl dovnitř.

„JE vám dobře, messieur?“ zeptal se tiše.

Muž v křesle jen zavrtěl hlavou a dál si k ústům tiskl kapesník.

„Jsem v pořádku,“zamumlal a znovu se rozkašlal. Na kapesníku se objevila krev.

„Zavolám záchranku,“ rozhodl nekompromisně Leon, jakmile to viděl.

„Ne, to není nutné. Chvilku si sednu a bude mi dobře. Můžete jít klidně spát pane Oswalde.“

„Kašlat krev není legrace, nechcete alespoň odvézt? Mám tu auto,“ Leon se na něj zkoumavě podíval.

„Na totéž jsem se chtěl zeptat já vás, když jsem viděl jak tu skoro spíte,“řekl tiše muž a pomalu vstal.

„Jean-Pierre pro mě má přijet každou chvíli. Můj slu...řekněme komorník a rodinný přítel,“řekl a otřel si rty. 

„Ale přesto vám děkuji za nabídku, messieur Oswald.“ Štíhlá ruka se jen lehce zachvěla, když se sevřela kolem stříbrné hlavice hůlky a muž udělal několik pomalých kroků.

„Díky za nabídku, ale to ještě zvládnu. Zas tak daleko to nemám a kafe to dočasně spraví. Nechcete alespoň vodu? Nevypadáte moc dobře a Kalos by nebyl rád, kdyby přišel o učitele hned první den." Ticho. "No dobře, tak já už půjdu... Dobrou noc, monsieur.“Pomalu vyšel ze dveří, ale nedalo mu to, aby na něj přece jen nepočkal. Šel dost pomalu a bylo vidět, že chůze mu dělá značné problémy. Na jazyku ho pálila otázka, proč?, ale radši ji spolkl.

Carl d´Ombre přivíral oči a plíce mu hořely, ale šel. Zastavil se jen, když mu zazvonil telefon.

„Jean-Pierre? Ano, jsem ještě v budově. Předjeď prosím před hlavní chod. ..Máš to pro mě? Skvělé. Díky.“ zavěsil a znova se rozešel. Trvalo mu dlouho než sešel až k východu a tam nastoupil do auta. Jeho sluha ho okamžitě přikryl teplou dekou a do ruky mu vtiskl kalíšek s vodou a jakýmsi lékem. Bez námitek ho vypil a pak zavřel oči a nechal si zapnout pás. Cestu do bytu, kde bydlel si nepamatoval. A ani to, jak ho Jean-Pierre dostal do postele. Přeci jen, poslední měsíce pro něj byli náročné.

Leon ho zdálky pozoroval, pak beze slov nasedl do svého černého Porsche a rozjel se k domů. Ani to avizované kafe si nedal. Sice se mu chtělo spát, ale oči ještě chvilku otevřené snad udrží... To co viděl s ním trochu otřáslo, takže se téměř bez problémů udržel v bdělém stavu. Jakmile však zaparkoval, padlo to na něj až neskutečně. Usínal ve stoje. Odplížil se do bytu a tam padl do postele, ani se pořádně nesvlékl. Jediné co věděl bylo, že jestli uplynulé týdny byly těžké, tak ty následující ještě nějakou tu váhu naberou. Tréninky, k tomu španělština.. Hm, španělština. Kdyby si tak vzpomněl, jak se řekne dobrou noc... A usnul, jako když ho do vody hodí.

Ráno čekal všechny své žáky messieur d´Ombre ve své třídě, Večerní slabost jako by byla zapomenuta a v jeho pohybech i řeči byla znát síla a životní elán, který nepramenil jen z kafe, které stálo před ním na stole. mluvil jasně a zřetelně a vyžadoval absolutní soustředění. Po čtyřiceti minutách jim dal krátkou přestávku a pak znova pokračovali.

Vzdor spánku, studené sprše a asi tak půl litru kávy, který do sebe nalil, Leon zase téměř usínal ve stoje. A to ho kupodivu donutilo dávat pozor. Protože rozdělit svou pozornost mezi počítání dob a španělskou gramatiku v tomhle stavu opravdu nedokázal. A nechtěl být za... Blbečka. Ale jen co jim dal volno, téměř usnul s hlavou na stole. A když skončili, cítil se vyždímaný jak prádlo. A to ho čekal ještě trénink a pak znova tohle mučení. Tiše zasténal a šel si nalít další kávu. U automatu se srazil s lektorem.

„Měl by jste vyzkoušet čaj, pokud vám káva nezabírá,“řekl d´Ombre a uvolnil mu místo u automatu. "Nebo by tu mohli mít kvalitnější kávu." zamumlal a pomalu usrkl.

„Čaj? Neslyšel jsem, že by čaj zabíral na únavu,“ zabručel Leon a stiskl tlačítko „černá káva.“

„Mimochodem, vidím, že je vám už líp. To je dobře,“ obrátil do sebe kalíšek a skoro se otřásl. „Ale kafe by mohli dělat lepší, to je fakt.“

„Čaj je mnohdy mnohem účinnější, třeba maté bych vám jen mohl doporučit.“ Muž se zhluboka nadechl a pak se poprvé trochu pousmál.

„Španělský dvůr bude nadšen, miluje tyhle vystoupení. A slečna Sora je nadaná.“

„Sora?“ při zmínce o své partnerce Leon trochu zjihnul.

„Sora je báječná. Ona je hlavní hvězda toho představení, my všichni jí jen sekundujeme, ačkoliv to možná tak nevypadá... Je úchvatná. Akrobatka s velkým A,“ podíval se na něj a konečně se taky usmál. Normálně, lidsky a ne strojeně, jako byl zvyklý. „Líbí se vám?“ zeptal se nakonec.

„Má talent a dobré vedení. Je úspěšná a oblíbená. Neusíná mi při hodinách. Ale pokud ji bych mě hodnotit jako akrobatku, tak k hodnocení báječná má daleko. Ale pokud se bude snažit, ano, pak může, jednou může být báječná.“ D´Ombre mluvil tiše a v šedých očích se mu podivně blýskalo.

„Z deseti bodů by u mě dostala sedm a půl, maximálně a to by se musela hodně snažit, osum.“

„Proč?“ vydechl Leon. „To jste hodně náročný? Nezdá se vám?“

Na víc se nezmohl. Jemu Sora připadala úžasná, i když on mohl mít zkreslené vidění. Ale nejen jemu... Všichni v Kaleidu ji obdivovali. A tenhle? Co o tom vůbec může vědět? Co může vědět o dřině, kterou každý den podstupují?

„Roztěkaná, neukázněná, výbušná. Děkuji ne. Kdysi jsem viděl skutečnou hvězdu. Říkala si Moonlight a TO byla akrobatka, jak vy říkáte s velkým A. Ta neskákala, ona létala. vznášela se. Stačilo, aby zazněly první tóny a změnila se z Julie na Kleopatru, byla andělem i démonem. Ona tančila mezi hrazdami.Vystupovala v Londýně, Římě, Marsei, Paříži, Madridu a všude ji leželo u nohou celé město…A oči… její oči zářily. Ne, messieur Oswald, ne Sora, to Alexis byla Akrobatka.“ To velké Á zaznělo v řeči toho může jako vrchol všeho obdivu.

„Hm, tvrdé hodnocení od člověka, co se na všechno dívá jen zdálky. O té vaší Moonlight, nebo Alexis jsem v životě neslyšel. A Sora je možná trochu neukázněná, ale rozhodně je tvrdý dříč. Ostatně, dokázala předvést Legendární číslo, A musím říct, že když takhle nízko hodnotíte ji, tak hodnotíte takhle nízko všechny. No nic já s tím nic neudělám. Přeji pěkný den, monsieur. Musím jít trénovat...“ zahodil šálek do koše a odešel, přičemž si dával dobrý pozor, aby jeho chůze neprozrazovala jeho pocity. Nejradši by tomu muži zakroutil krkem. Co ten u všech rohatých může vědět, kolik dřiny se skrývá za tím vším? KLID LEONE! Však si to sám řekl... Jen se dívá... Nic víc. Zase jeden, co si myslí, že snědl všechnu moudrost. S tím napochodoval do tělocvičny.

„Blbče!“ utrousil d ´Ombre a mršil poloprázdným kelímkem do koše. Káva se po něm rozprskla, ale jeho to nezajímalo. Zase se nechal unést a na chvíli zapomněl, že už není ten kdo je na vrcholu. lidé kolem akrobatů rychle zapomínají a on....? Jak dlouho je to co měl ten úraz? Deset let? To je mnoho na kluka jakým je v jeho očích stále messieur Oswald. Vztekle odkráčel pryč a jeho hůlka bušila do podlahy bolestné scacanto. Když procházel kolem jedné z hrazd, které byly zavěšeny v tělocvičně, tak snad aby si něco dokázal, vyhodil hůlku do vzduchu, švihnul rukama a předvedl perfektní kotoul na hrazdě. Sotva seskočil, hůlka mu spadla přímo do napřažené paže a on pokračoval v chůzi.

May údivem sklapla ústa a pak se pořádně štípla, aby se přesvědčila, že se jí to nezdá. Jakmile jí bolest ujistila, že je opravdu vzhůru, vystřelila do šaten.

„To-to bys nevěřila, co jsem právě viděla!“vyhrkla na Soru.

„Cos viděla May? Jsem zvědavá, ale Leon mě roztrhne jestli přijdu pozdě.“

„Ten náš učitel, no víš, ten o holi. Tak si představ, že tenhle poloviční mrzák, předvedl kousek, který by snad ani Leon ve vrcholné formě nedokázal!“ líčí May nadšeně, co právě viděla. Sora vykulila oči.

„Fakt? NO pravda je, že se mi zdál nějakej divnej, ale až tak? To bych tedy neřekla...“ V té chvíli dovnitř vrazil Leon.

„Kde jsi? Už máme deset minut být na hrazdách! A ty se tu vybavuješ?!“ štěkl nevrle, ještě nazlobený na d'Ombreho. Že Soru hodnotí tak nízko, tím srážel vlastně body i jemu. A to nehodlal připustit. On z ní hvězdu udělá a to takovou, že i tomu rejpalovi spadnou brýle na zem!

 „Jé Leone promiň, já zrovna, já Soře vykládala, že ten náš učitel...“zakoktala se May.

„Ten je mi putna! Máte být na hrazdách! Obě!“ A Leon prásknul dveřmi, až se otřásly v pantech.

„Vyhodil hůlku, udělal přemet na hrazdě až než dopadla na zem, byl dole a zachytil ji."vyhrkla May, když běžela vedle Sory za Leonem.

„Huch, to zní jak z pohádky. Copak to jde stihnout?“ odpověděla jí Sora, ale to už byly v tělocvičně a ona se v běhu odrazila a vyskočila vedle Leona. Ten jí v duchu zatleskal, ale pak se zamračil ještě víc. Tohle měl vidět ten skrček!, pomyslel si dávkou pomstychtivosti. A začal trénink snad ještě nemilosrdněji, než kdy předtím.

 

Ten skrček, jak ho v duchu Leon Oswald nazýval, seděl v tu chvíli v autě a nechal se vést na recepci, kde měl překládat ze dvou jazyků. Nebylo to pro něj nic neobvyklého, ale poslední dobou ho to unavovalo. Jenže, na to co dělal potřeboval peníze.Ty děti potřebovaly peníze a on se zavázal jim je poskytnout. Bylo otázkou jeho vlastní cti odvést každý měsíc na ten účet pět tisíc liber, jako kdysi, když byl ještě sám zdravý. Nemohl se poléhat na rodinné jmění, z části zadlužené ještě jeho otcem, musel to zařídit prací a sám.

Původní dvě hodiny se protáhly na šest a tak do Kaleida přišel skoro přesně jen na svou hodinu.

 

Tentokrát neodpustil nic. Sebemenší zaváhání, vypadnutí z rytmu, jakoukoliv chybu trestal nemilosrdněji, než středověký inkvizitor domnělé kacíře. Měl vztek a vychládal jen velmi pomalu. A čím víc v něm ten vztek narůstal, tím vyšší kladl požadavky. Na Soru, na May, na sebe samotného. Ke konci tréninku byli všichni totálně oddělaní a hnali se do sprch.

„Co to s ním dneska je?“ zabručela po hodině strávené ve sprše Sora a třela si sval.

„Vypadalo to, že od jeho pohledu chytné celé jeviště. Nevíš, co se mu stalo May? Aúúúúúúú, všechno mě bolí!“

„Naprosto nevím, jen asi ho někdo naštval.Víc mě nenapadá...uražená mužská hrdost a my musíme trpět. Jaúúúúú.“

„Jestli to takhle půjde dál, tak může Kalos pana d'Ombreho klidně vyprovodit, protože se stejně Madridu nedožijeme... Ale fešák to je, co říkáš May? Aúú,“ zaúpěla, ale už docela tichounce.

„Je a co předvedl v té tělocvičně, no pohádka. Něco tak rychlého a elegantního bych od něj nečekala. A ta koordinace...tedy...to bylo báječné. Což mi připomíná, za chvíli máme hodinu a já bych nejraději zalezla do postele.“

„Mě něco povídej. A to, že jsi ho viděla v tělocvičně ti vážně upřímně závidím... Ach jo. Tak jdeme. Možná konečně pochopím, jaký je rozdíl mezi dobrý večer a dobrou noc,“ povzdechla si Sora. Na chodbě se srazily se Leonem, který se ještě pořád mračil jak všichni čerti dohromady a v duchu si opakoval všechny předchozí hodiny. Byl vnitřně rozhodnut nedarovat tomu skrčkovi nic zadarmo!

Učitel je přivítal srdečným pozdravem a pak zase začal boj o jejich pozornost a jeho úsilí nacpat jim do hlav nějaké znalosti. Byť násilím. Nechal je mluvit ve dvojicích a sám mezi mimi přecházel. Jenže všichni byli ten den více než utahaní z tréninku a on po půl hodině zatleskal.

„Dost. Jak vidím, skoro tu spíte. Možná vám pomůže tohle.“Přešel k počítači a pustil jim hudbu z jednoho z jejich vystoupení. Živou, divokou.

„Tak, slečno Soro, na kolikátou dobu jste se odrážela v tomto partu. A prosím počítejte španělsky.“řekl ji a začal tleskat do rytmu skladby.

„Uno, duo, tré, quattro,“ začala Sora a tváře ji zahořely, protože právě objevila chybu. Zato Leon pěnil, jako mýdlo. Viděl ji taky, ale ta oslnivost s jakou to provedla ji v jeho očích činila docela nepatrnou. Ne však u jejich učitele. Ten se v tu chvíli naopak ušklíbl a nadzdvihl obočí. Leon zatnul zuby.

„A teď pan Oswald, prosím.“

Pokračoval bez dalších připomínek a stále tleskal do rytmu.

„Eh bein, má tam chybu,“ pronesl Leon místo počítání. „Uno, duo, tré, quattro,“ pokračoval poté naprosto ledově a kdyby oči mohly zabíjet, tak monsieur d'Ombre leží v kaluži krve a on nad ním tančí vítězný tanec.

„Uno, duo, tré, quattro,“ začala Sora a tváře ji zahořely, protože právě objevila chybu. Zato Leon pěnil, jako mýdlo. Viděl ji taky, ale ta oslnivost s jakou to provedla ji v jeho očích činila docela nepatrnou. Ne však u jejich učitele. Ten se v tu chvíli naopak ušklíbl a nadzdvihl obočí. Leon zatnul zuby.

„A teď pan Oswald, prosím.“

Pokračoval bez dalších připomínek a stále tleskal do rytmu.

„Eh bein, má tam chybu,“ pronesl Leon místo počítání. „Uno, duo, tré, quattro,“ pokračoval poté naprosto ledově a kdyby oči mohly zabíjet, tak monsieur d'Ombre leží v kaluži krve a on nad ním tančí vítězný tanec.

„Mamific, messieur Oswald,“usmál se učitel a přiblížil se k Jurimu, který už to nevydržel a usnul.

 „Name!“ vyštěkl s dokonalým Německým přízvukem a pak s pobavením sledoval jak sebou akrobat trhl. „Pane Juri, pokud se cítíte natolik unaven, nebo vás m é hodiny natolik nezajímají, můžete jít. Dveře jsou támhle,“řekl pak oním tichým ledovým hlasem, jenž byl pro něj charakteristický.

„Jsem Rus, pokud jste si neráčil všimnout. Kapišto?“ udělal Juri s dokonalým výrazem mafiána a protáhl se.

„A jsem unavený pokud dovolíte. Opravdu unavený... U-N-A-V-E-N-Ý!“ odhláskoval mu potom.

„Když mi to řeknete španělsky, nechám vás jít.“ odpověděl mu klidně d´Ombre.

„Ca-- Ca---,“ koktal Juri. „Cansado,“ napověděla mu Sora šeptem. „Cansado!“ vykřikl akrobat vítězoslavně.

„Dobře, stačí..můžete jít pane.Pro tentokrát. Příště budu chtít celou větu.“

„Da,“ pronesl Juri pomalu a zdvihnul se. Nelhal. Cítil všechny kosti i svaly v těle a to netrénoval s Leonem, ale sám. Už teď však věděl, že ho to bude stát pěkně mastnou cenu za taxi. Leon zaskřípal zuby. d'Ombre mu začínal pít krev čím dál tím víc.

„Chrašo,“usmál se d ´Ombre a s tichým dasvidanja mu podržel dveře. „Nechte si udělat kvalifikovanou masáž, jinak zítra nehnete krkem,“řekl mu ještě tiše d ´Ombre, když Juri procházel kolem něj ven, tak, aby ho zaslechl jen on.

„Díky,“ zamumlal Juri a vypařil se jako duch. Lektor se otočil ke svým zbývajícím žákům, kteří mu postupně usínali v lavicích. Kromě Leona, který mu právě vyhlásil soukromou válku. A seděl rovně, jak pravítko, přestože se i jemu oči klížily.

Učitel, jakoby je nechtěl víc zničit je jednoho po druhém posílal po splnění nějakého úkolu domů. Až zůstal jen on a Leon. „Vy nejste unavený, messieur Oswalde?“

„Je teprve čtvrt. Hodina má končit v půl desáté,“ odpověděl studeně a probodával ho očima.

 

„Výborně, jste bojovník messieur. To se mi líbí. Takže tedy...“ Učitel pokračoval po celý zbytek času s vysvětlováním správné výslovnosti intonace a chtěl to samé slyšet od Leona. Za skly brýlí se někdy pobaveně zablesklo a oba protivníci, neboť v tu chvíli jimi byli, se tak zabrali do práce, že si ani jeden nevšiml, že ručička minula půl i celou a blížila se znovu k půl, tentokrát jedenácté.D´Ombremu zazvonil telefon. A on si teprve v tu chvíli uvědomil kolik je hodin.

„Jean-Pierre? Ne nic se nestalo, ano...díky. Za pět minut jsem tam."zaklapl mobil a podíval se na Leona.“Omlouvám se pane Oswalde, poněkud jsem zapomněl na čas."

„Nic se nestalo," usmál se Leon shovívavě. Nasadil jinou taktiku, pro boj s tímhle mužem. Rafinovanější. „Chcete doprovodit“

„Ne děkuji, čeká mě auto. Skutečně se vám omlouvám, nestává se mi často, že bych zapomněl na čas. Má chyba. Pokud nebudete zítra na raní hodině, pochopím to. Beztak tam budu jen opakovat to co jsem teď vysvětloval.“ Muž si spravil brýle na nose a pak s je na chvíli z unavených očí sundal.

„Začínáme v devět, že? Budu zde,“ pronesl tiše Leon a zdvihl se. Pak rychle vykráčel z místnosti. Kdyby mu to hrdost dovolila, tak by řekl, že utekl. Utekl před jeho pohledem, který v něm rozechvěl všechno, do poslední částečky. Přece jen mu to ovšem nedalo a tak se venku zase přimáčkl na roh a čekal, jestli Carl d'Ombre skutečně vyjde. Když se tak stalo, nastartoval svoje milované autíčko a nebezpečně vysokou rychlostí odjel domů.

Další den byl stejný jako ten předešlý. D ´Ombre vysvětloval a zkoušel látku, opakoval. Stejně tak i večer, každý den v týdnu. Jen o víkendu posunul časy a nechal jen raní hodiny a v neděli dodržoval pro akrobaty volno. Dny plynuly a málokdo si povšiml z měn, které se na učiteli projevili. Temné kruhy pod očima skryté za brýlemi. Pokožka, která byla některá rána až nezdravě bledá i záchvaty kašle, které otřásaly dřív jistě atletickým tělem, byli častější.

„Neměl by jste se tak honit,“řekl mu jednoho dne Jean-Pierre, když nastupoval večer do auta zničený a do jeho bytu ho sluha málem vynesl.

„Dal jsem své slovo,“zamumlal jen černovlasý a usnul.

„Pak by jste měl odříct ty další práce,messieur,“řekl Jean-Pierre, když ho přikrýval a pak šel k telefonu objednat další dávku speciálních tišících prášků. Ty záchvaty kašle byly děsivé.

 

Možná trochu povolil, ale jenom ve výrazu. Jinak nasadil laťku tak vysoko, že dostat se přes ni vyžadovalo všechno úsilí. Ale Leon moc dobře věděl, proč to dělá. Prohlédl si všechna jejich minulá vystoupení a objevil spoustu drobných chyb, které sice zamaskovala oslnivost, ale posouvala je o třídu níž. A ty drobné chyby se teď snažil ze všech sil vypilovat. A přitom neustále vedl s d'Ombrem malou, soukromou válku, byť v trochu mírnějším duchu. Jak týral své svěřenkyně, tak týral sám sebe. Jeho spotřeba kávy povážlivě stoupala den ode dne.

 

 „Špatná doba, Soro! Ta otočka byla perfekt, ale odrážíš se o dobu později!“ stál na hrazdě a ostřížím zrakem sledoval všechno do nejmenších podrobností. Z něj i ze Sory se pot jen lil. Ale prostě to nehodlal vzdát. Tu radost tomu skrčkovi neudělá! Prostě ne!

Bylo to pondělí, když Jean-Pierre zavolal ráno do Kaleido Stage, že messieur d ´Ombre ten den nepřijde na hodinu a to ani odpolední. Jako důvod uvedl, že jeho pánovi není dobře, ale že jistě bude brzy v pořádku. A tak ten den poprvé čekali jeho žáci marně na svého učitele. Sekretářka už jim nesla tu zprávu a oni se zvedali k odchodu, když se ozval charakteristický klapot hůlky a do místnosti vkročil messieur d´Ombre.

„Buenos Dias, comprades,“pozdravil je tiše a trochu se usmál. "Dnes máme na programu španělská jídla, jak jsem slíbil..."

Leon vytřeštil oči. Tak toto bylo i na něj moc. Ano, válku vedou, ale všechno má své meze a hrát se má fér! A tohle by rozhodně fér nebylo, když se díval, na trosku před sebou. Monsieur d'Ombre vypadal, jako oživlá mrtvola, co si jen odskočila na procházku.

Jenže ta mrtvola měla sil víc než dost, aby odvedla svou práci a provedla je španělskými jídly a když končila hodina, messieur d ´Ombre pořád stál vzpřímeně. A teprve až se za posledním z nich zaklaply dveře, dovolil si ten přepych, sednout si do křesla a na chvilku zavřít oči.

„Tak a teď vás okamžitě odvezu domů! A žádné protesty, jasné?!“ ozvalo se za ním naprosto nekompromisně. Leon měl ve tváří zuřivý a odhodlaný výraz.

„Můžu se zeptat, proč nejste na hrazdách, pane Oswalde? Apropó, vy mě přeci nesnášíte, tak proč najednou tolik péče?“

 „Ano, nemám vás rád. Nelíbí se mi váš styl vyjadřování, oblékání a vůbec. Proto vás ted odvezu domů. Tak jdeme!“ Leon ho nekompromisně vytáhl na nohy a pomalu s ním šel k východu.

„Nepotřebuji vaši péči!“ zavrčel tiše d ´Ombre a pokusil se mu vtrhnout. Jenže nemoc ho stála už příliš mnoho sil a tak zůstalo vskutku jen u pokusu.

„Necukejte sebou nebo si ještě ublížíte, starče,“ jemně ho popíchl narážkou na jeho vzhled. Ačkoliv mu mohlo být něco málo přes třicet, vypadal vskutku sešle.

„Nevychovaný umíněný fracek, to jste pane!“zavrčel tiše nemocný ale nechal se vyvést svým společníkem z Kaleida.

„Díky za kompliment. Nasedat!“ téměř násilím ho vtlačil na sedadlo spolujezdce a byl v pokušení zajistit dveře. Nakonec to neudělal a bleskově se svezl za volant.

„Tak kam to bude?“

„34 Welington Avenue.“

„Opravdu stručné. Děkuji.“ Nastartoval a v necelých sto metrech už jel skoro stotřicet. „Nebojíte se doufám?“ otočil se ještě na svého víceméně nedobrovolného společníka.

„Ne, jezdil jsem kdysi stejně rychle.“

„Výborné,“ zamumlal Leon a zařadil. Pak se po něm po očku podíval. Doufám, že mi tady nehodlá umřít... Vypadá fakt unaveně.

Když dojeli na místo, Leon mohl oči nechat na malém domku obklopeném zahradou z části japonském a z části anglickém stylu. Za bránu je pustil usměvavý strážný, který když si všiml vzhledu černovlasého učitele, málem volal záchranku, ale d ´Ombre jen mávl rukou a on toho nechal.

„Tedy na učitelský plat si nežijete špatně. Jste snad hrabě, nebo co?“ hvízdl uznale Leon. A pak ho podepřel, protože černovlasý muž citelně zavrávoral. „Nemám vás odnést? vždyť sotva jdete.“ zeptal se ho potom potichu.

„Jsem dvacátý šestý hrabě z Wellingtonu. A konečně se mi díky práci povedlo oddlužit rodinné mění. Tady bydlím teprve týden...a ne nemusíte,“zašeptal pak, ale po pár krocích byl nucen se o Leona opřít.

„Sophie promiň,“zašeptal, když se mu podlomily nohy a on by spadl, kdyby ho Lon nezadržel.

„Sophie?“ Jakoby Leonovi v hlavě explodoval granát, který zastínil i hraběcí titul. Sophie... Jeho sestra. Jeho milovaná, nadaná sestřička. d'Ombre znovu zavrávoral a málem by se sesul k zemi. V tom zapracovaly Leonovy instinkty a on ho zdvihnul v náručí.

„Ložnice?“ houknul úsečně na strážného a směrován jeho pokyny skutečně příslušný pokoj našel.

Když ho položil na postel hrabě se schoulil a dostal záchvat kašle. Okamžitě přiběhl sluha se sklenku vody a v ní rozpustil nějaký prášek a podal ho nemocnému muži.

„Eeee,“ zahučel Leon evidentně na rozpacích. "Já už asi radši půjdu..." Ale nehýbal se z místa. Jméno Sophie ho doslova vtesalo do podlahy. Možná měl na mysli jinou Sophii, kriste pane! Je tolik žen, co se jmenují Sophie.

„Monseiur?“ zašeptal po chvíli, když záchvat odezněl. Muž po něm obrátil nicneříkající pohled.

„Ano?“zašeptal tiše a chvějící se rukou seřel malý křížek který měl na krku.

„Já jen... JE to hloupost, ale řekl jste... Odpusť Sophie... Já vím, je to jen hloupost, ale má sestra... ona se také jmenovala...“

„Já vím...a stejné jméno jsem dal i své dceři.Zemřela stejně jako vaše sestra. Při autonehodě. A já v té době byl mrzák. Rodinný majetek byl pryč...a standardní péče nestačila...zadlužil jsem se a prosil, škemral o peníze, kdekoliv. Nepomohlo to.Zemřela...po půl roce agónie v kómatu. Jediný kdo se o ni staral,byly milosrdné sestry od svatého Jakuba. Donutili mě žít a splatit všechny rodinné dluhy, přestože jsem neměl pro koho žít. Až zemřu, připadne jim krmě peněz co jsem jim každý měsíc posílal i celý můj majetek..."muž se trochu roztřásl a pak se uklidnil.

„Ale to jste asi nechtěl slyšet, že?“

„Já...,“ Leon nebyl schopen kloudného slova. A s tímhle mužem on vedl válku pro něco tak malicherného jako jsou doby při odskoku.

„Já... Já se jenom chtěl ujistit, že to se sestrou nemá nic společného...,“vypravil ze sebe nakonec. „Promiňte, tohle jste mi nemusel říkat... Nechtěl jsem...“ polkl pod tím zkoumavým pohledem.

„Ne, možná jen stejný kouzelný úsměv a to že pro mě znamenala vše,“muž si povzdechl a pak se zadíval na fotografii, kde byl smějící se muž a žena v svatebních šatech.Zvláštní na tom byl jen to, že seděli na hrazdě...

Leon sledoval jeho pohled a pak mu to náhle došlo. Ten pocit, že ho odněkud zná... I to jméno. Moonlight... Lhal, když tvrdil, že o ní v životě neslyšel. Lhal sám sobě, když tvrdil, že v životě neviděl jeho.

„Cavalier?“ zašeptal do ztichlého pokoje. Muž na posteli s sebou citelně trhnul.

„Ano,“zašeptal po chvíli muž  a smutně se usmál.

„Moonlight a Calavier...to byli krásné časy...“

„Vy... Vy jste Cavalier?“

„To co z něj zbylo…“řekl muž na lůžku hořce.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

.................

(Jane, 20. 2. 2008 19:34)

páni to je super, moc se vám to povedlo.
Jdu na další díl

***

(Keiro, 21. 1. 2008 11:45)

Zdarec barec :) Takže úvodem mě vůbec nic nenapadá, takže přejdeme rovnou k věci. Díky vám jsem odplula na křídlech fantazie přímo do Kaleido Stage a nechala se unášet ostrým jazykem Carla a skvělými náladami Leona (chudák Sora a May).

Je to perfektní a jen hezky pokračujte, momentálně se chystám na třetí díl. :) Zatím pa

****

(misako, 5. 1. 2008 21:39)

Wow! Fakt nádhera!!! Normálně jsem přestala vnímat okolí, když jsem to četla xD Moc krásné :)

Ze zahrobi

(Kat, 3. 1. 2008 21:17)

dalo by se rict pisu tenhle komentar. Sedim tu v kavarne a ctu povidku, ktera mi vzala dech. Povidku ja doufam, ze spis nekoncici cyklus povidek. Mam rada Kaleido star a Leona vubec. Podle mne je tam jako jedna z nejzajimavejsich postav.
Jsem rada, ze jsem nasla povidky co jen povidku, ale rovnou cyklus ktery snad bude trvat nekonecno.
Tesim se na dalsi hodiny spanelstiny, na vystoupeni v Madride i na minulost Moonlight a Cavalier.
Tesim se jako mala a sedim tu a tleskam radosti. Kdybych mohla tak a nepripdala ostatnim jak na sveraci kazajku bych se usmivala do blba.
Precetla jsem ji jednim dechem Muraki jako vsechny tvoje povidky a jsem si jista, ze budu cist tak vsechny povidky, ktere tady budou.
Jen jsem zvedava kdo bude parem? Kdo bude k Leonovi patrit a stane se tak dokonalym akrobatem ktery se vyrovna narokum pana d'Ombriho?
Jinak ucitel spanelstiny se ti moc povedl. Je fakt dokonaly a silne silne mi nekoho pripomina... koho asi tak.
Takze tesim se na pokracko... opakuji se testim tesim si zpivam a tesim se na dalsi pokracovani bajecneho Kaleida star v cyklu Stin a svetlo.
Jedno bez druheho nemohou byt. Kde je svetlo je i stin a oba se prekryvaji.
Dekuji za skvele pocetenicko v pochmurnych vecernich hodinach Spanelska.

WOOOOOOOOOOW!!!!

(Lirael, 1. 1. 2008 10:13)

TAk kokám že tu máš načatý nový příběh..wowowoow je skvělej!!! Už se těším na pokračko ale doufám že se ji jěště náš churavý učitel španělštiny dožije...necháš ho jěště chvílu žít že jo??=DDDD takže doufám že co nejdříve sem přibude pokračování..at máme co číst..=o) a jen tak mimochodem Přeju Štastný Nový rok....L.