Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ve znamení jednorožce a růže

11. 2. 2008

 

Pro Kat, Milwu a Altanu

 

Carl se usmál a nasadil si brýle a vklouzl na zadní sedadlo taxíku. „Buckinghamský palác.“

 

Chvíli se díval jak se mu koncová světla auta ztrácejí v dálce a pak se pořád v dobré náladě obrátil na Jean-Pierra, který uctivě postával opodál.

„Nuže... Vypadá to, že jako cizinec se budu muset svěřit do vašich rukou,“ rozpřáhl ruce, ale pak rychle připažil a omluvně se usmál. „Promiňte, chovám se jako puberťák... Máte nějaký plán, Jean-Pierre?“

„Plán? Ano, musím z vás udělat dokonalého anglického gentlemana a to bude, s prominutím pane, těžké.“

„To ano. V tomto budu asi beznadějný případ,“ pokrčil rameny. "Čím hodláte začít?“

„Oblečením a teď pojďte pane, vyvoláváte příliš pozornosti.“

„Kruci,“ ujelo Leonovi a pokusil se nasadit poněkud důstojnější výraz. Jaká škoda, že jsme se Sophií neměli aristokratické předky. Oč méně práce by se mnou bylo... Ale pak poslušně zdvihl tašku a následoval butlera jako beránek. Celou dobu se ale nemohl zbavit pocitu, že ho někdo neustále pozoruje. Cítil ten pohled až v prstech u nohou.

Nasedli do dalšího taxíku a Walter je nechal odvézt do hotelu a odtamtud se po chvilce vydali sehnat odpovídající oblečení.

Připadal si poněkud nepatřičně. Jako chudý příbuzný, tak to řekl Carlovi. A ted se to stávalo skutkem. Jean-Pierre se ovšem tvářil jako generál před bitvou. A takovým neradno odporovat. Tak ho poslušně následoval a pod jeho velitelským, nesmlouvavým a značně kritickým pohledem "dokonalého anglického butlera" zkoušel jeden oblek za druhým. Doufal jen, že Jean-Pierre ví co dělá.

„Pan hrabě chce dnes jen povečeřet, ale zítra s vámi půjde do opery. Doufám, že máte rád operu, pane Leone.“

„Ano, docela ano. Co hrají?“

„Nabuco. A pak další den to budou Veselé paničky Winsorské. A oběd u Pelluciniho.“

„To poslední neznám. Jinak na Verdiho půjdu velmi rád...“ usmál se Leon. „A Shakespeare převedený do operní formy by mohl být zajímavý.“

„Opereta, novinka letošní zimy.“Pak mu upravil límeček a usmál se. „Ano ten modrý bude dokonalý.“

„Svěřuji se vám do rukou. Oblek totiž nenosím a Kalos mi pozvánky na večeři se sponzory už raději neposílá. Ví moc dobře proč,“ usmál se a pak nasadil výraz. „Dokonalý gentleman. V mezích...“

„Jistě, bude z vás ozdoba večírků..ano, ještě to, večírek u vévodkyně.“

„Cože?!“

„Ano ples.“

„To je podpásovka!“ ulevil si Leon zoufale a mimoděk si povolil košili. Butler mu ji "mimoděk" zase zapnul.

„Ne, pan hrabě se ho účastní a myslel jsem, že bvy rád také.“

„A jste si jistý, že to bude...“ chvíli hledal vhodná slova. Nakonec ze sebe potichu vykoktal: „Společensky neutrální?“

„Půjdete tam jako jeho doprovod. Ví se o něm, že dámy ho nedoprovází od smrti jeho ženy.“

„Dobrá...“ Leon sklopil hlavu a začal se rychle převlékat. „Tenhle si vezmu.“ Zmínka o Carlově ženě ho trochu dezorientovala.

„A košili,..a jistě pak ještě nějaké oblečení, méně formálního charakteru.“

„Myslím, že ještě mám nějaké peníze,“ zabručel Leon. „A pod méně formálním charakterem si představuji zhruba tohle, co mám na sobě. Ovšem s vyšitou značkou...“

„Vy..ale do některých podniků se nehod í jít v džínsech.“

„Dobrá, ustupuji,“ usmál se posmutněle Leon. „Koneckonců, já jsem cizinec, a vy se tu vyznáte lépe,“ vzal tašku, kterou mu podala prodavačka a raději se rychle vytratil, když butler vytáhnul kartu, aby zaplatil. Najednou mu to všechno připadalo tak neuvěřitelně cizí. A v té chvíli také poprvně s plnými důsledky uvědomil, jak obrovská je propast, která ho s Carlem odděluje.

Jean-Pierre ho dovedl do několika dalších obchodů a pak konečně zamířili zpět do hotelu.

Vlekl se za ním jak kuře, když dostane výprask. Schlíple. Ten pocit rozevírající se propasti ještě zesílil, když stanul v recepci. Po očku mrknul na hodinky a zhluboka si povzdechnul. Ted Carla potřeboval, jako nikdy předtím. Potřeboval, ale zároveň se bál, že si ten rozdíl taky uvědomí a... Přikázal si na to nemyslet a nasadil patřičný úsměv.

„Pan hrabě přijde za dvě hodiny, nechete se jít najíst pane Leone?“

„Ani ne. Nějak... Nějak nemám hlad,“ zamumlal přes rameno a nechal se odvést do pokoje. Když se butler tiše vytratil a nechal ho o samotě, placl sebou na postel a zhluboka si povzdechl. Cítil se tak nepatřičně v tomhle přepychu... „Potřebuju tělocvičnu a žádnou síť pod hrazdami. Pak bych přestal myslet na blbosti,“ pronesl otupěle do zdi.

 

„Proč bez sítě?“zeptal se Carl, který zrovna vešel do dveří a zavřel za sebou. „Promiň, bylo otevřeno.“

„Nic se nestalo. Nemám co dělat a tak z nouze přemýšlím,“ posadil se a usmál se. Ale měl pocit, že ten úsměv je hrozně neupřímný. Tak se o něj brzy přestal snažit. "Koupil jsem si oblek... Nebo spíš - Jean-Pierre mi koupil oblek." Pomalu se zdvihnul a přešel k oknu.

„Vrátil jsem se dřív a neboj se, zítra ti ukážu místo, kde můžeš cvičit, chceš?“

„To bych rád. Potřebuju to... Nutně.“ Pozoroval Londýn na který se pomalu snášela mlha a taky noc.

„Já vím,“Carl k němu zezadu přistoupil a položil mu ruku na rameno. „Neboj se, nejen pro tebe je tahle tvář Londýna nezáživná.“

„Ne nezáživná... Já sem nepatřím,“ zašeptal náhle a položil si na jeho ruku tvář.

„Já také ne..už dávno ne.“

„Ale ano. Ani o tom nevíš. Kdybychom byli ve středověku, ty bys pořád byl pán a já jen potulný komediant... Víš jak to myslím?" podíval se mu do očí, ale pak sklopil hlavu stranou. "Bohužel ani moderní doba tenhle rozdíl úplně setřít nedokázala...“

„Zlobíš se, že jsem tě sem vzal? Nechtěl jsem, abys byl nešťastný.“

„Ne, nezlobím se. Ani nejsem nešťastný. Spíš... Mám strach. Strach, že až si připomeneš, kdo jsi, tak si taky uvědomíš, kdo jsem já. Pán a komediant. Víš jak to myslím? A možná se i zlobím. Na sebe, že si takovéhle pochybnosti připouštím. A pak se zase ozve strach. Strach, že jsou oprávněné.“

„Nejsou oprávněné, copak jsi zapomněl? Kdo podle tebe jsem..kdo jsem byl? Cavalier, jak říkáš komediant, stejně jako ty.  A hlavně, jak by mi tohle mohlo zabránit tě milovat. Leone. Nežijeme ve středověku...a já tě miluji.“

„Nežijeme, ale když to kolem sebe vidím... Takový strašný kontrast, jak jsi vyrostl ty a jak já. Vím, že jsi to co já, ale taky máš titul, a to se nezmění. A já si dneska připadal tak strašně nepatřičně. Všude... Kruci!“ sevřel dlaň v pěst a pak mu položil hlavu na rameno. „Potřebuju cvičit. Potřebuju tyhle myšlenky vyhnat z hlavy...“

„Tak pojď, můj známý tu má nedaleko tělocvičnu. Půjčí mi ji..můžeš si tam zacvičit a já si mezitím zaplavu, taky se potřebuji protáhnout.“

„Jo. To mi pomůže...“ Leon se slabě usmál, ale pak prostě jen zavrtěl hlavou. Možná, že mě optimismus opustil, pomyslel si s trochou cynismu. Kalos by nepochybně řekl, že možná konečně dospěji. Ale pěkně děkuji, za takové dospívání... Sledoval Carla z hotelového pokoje až ven na ulici a snažil se být co nejvíce nenápadný.

Carl za několik okamžiků přebíral klíče od tělocvičny a bazénu a pak uvedl Leona do malé leč příjemně vytopené haly.

„Tak tady máš vše co potřebuješ a já budu vedle.“ Na to se k němu naklonil a políbil ho na tvář.

Leon mu polibek vrátil a pak se konečně usmál a cítil, že je to skoro takový úsměv, jako ráno. „Děkuji. A neber si tolik, co jsem říkal v hotelu. Jak nemám co dělat, tak filozofuju. A někdy ke své vlastní škodě.“

„To ano, ale teď už si odpočin a neboj všechno bude v pořádku.“

„Budu tomu věřit. A neutop se,“ pohladil ho po rameni a odeslal vedle. Jakmile osaměl, bleskurychle se převlékl a vyšplhal hrazdu. Tělocvična byla něco napůl mezi akrobatickou a obyčejnou, dalo-li se to tak nazvat. Hrazdy tam ale byly a to bylo důležité. Chvilku se na jedné zhoupnul a pak se rázem pověsil hlavou dolů. To mu pročistilo myšlenky a začal se soustředit jen a jen na cvičení.

Carl se vedle převlékl do plavek a pak vklouzl do bazénku a začal se protahovat. Voda jeho zraněnému tělu dělala moc dobře.

Raz, dva, tři! Uno, duo, tré!, pomyslel si s trochou škodolibosti a v té chvíli se mu najednou začalo nesmírně ulevovat. Přemet, zhoupnou, přeskočit. Přemet, zhoupnout, přeskočit. Všechno s naprosto bezchybnou přesností. Tady mohl být sám sebou, tady byl pánem. Pocit úlevy byl téměř omračující. Zaslechl šplouchání vody a usmál se. Uno, duo, tré, další přemet.

„Hlavně se neutop, Carle.“

Carl se smál a potopil se pod vodu.

Další šplouchání vody. Leon se zhoupnul na hrazdě, a pak ladně seskočil dolů. Chvilku se protáhl a pak se zhluboka nadechl. Aristokrat a komediant. Jak z nějaké hry. Ale ted už se usmál. Pak se tiše jako myška odplížil k druhým dveřím, přikradl se až k bazénu a přidřepl si na okraji. Ve vodě se cosi černalo. Natáhl ruku a píchl ukazováčkem do té hmoty, která ve skutečnosti byla Carlovou hlavou.

Carl se vymrštil z vody a v zápětí už ho chytil za zápěstí a stáhl pod vodu. Leon nestačil ani vyheknout.

„He-,“ nedořekl a už polykal andělíčky. Kolem zápěstí ho stále svírala Carlova ruka, ale pak ho najednou pustila. Leon udělal dvě tempa a vynořil se, kašlaje vodu na všechny strany. „Teda!“ zvolal, jakmile popadl dech. „Já říkal čas se vynořit a né ponořit!“ upřel na hraběte vyčítavý pohled. Ten se jen smál.

„Myslím, že voda ti prospěje,“usmál se a pak k němu připlaval a políbil ho na rty.

„Až na to, že jsem oblečený a momentálně promočený až na ků...“ nestačil doříct a raději se k němu hladově přisál. A jakoby tím polibkem z něho spadly poslední pochyby i černé myšlenky. Ovinul kolem jeho těla ruce a přitáhl si ho blíž. Carl ho také objal a znova políbil.

„Chyběl jsi mi...a tady jsme sami.“

„A ty bys měl provádět rehabilitace,“ poškádlil ho Leon, pohladil po zádech a cvrnknul do nosu.

„Ano, to ano. Pomůžeš mi?“

„Samozřejmě,“ dílem doplaval, dílem došel k okraji bazénu, zatímco se ho Carl držel jak opičí mládě a rozverně se usmíval, což mu mimochodem ďábelsky slušelo.

 „Máš nějaké pokyny od lékaře, nebo to všechno necháváš na své vlastní vůli?!“ zeptal se Leon a jemně mu přejel dlaní po zraněné noze.

„Pokaždé se musím rozhýbat, jinak to bolí. Ovšem i masáž pomůže.“


“Tak tedy masáž,“ Leon ho jedním pohybem vysadil na okraj bazénu a natáhl jeho zraněnou nohu, že spočívala na hladině a na jeho dlaních. „Tak se uvolněte hrabě,“ usmál se a jemně začal prohmatávat ztuhlé svaly. „Kdyby něco bolelo, tak mě klidně bouchněte.“

„Řeknu,“hlesl Carl a nechal se masírovat. Za chvíli už si lehl a zavřel oči. Leonovy prsty opravdu dokázaly divy.

Usmál se, když ucítil, jak se mu Carlovo tělo pomalu poddává. Sem tam mu uniklo tiché zavrnění, jako od spokojeně předoucí kočky. Pomalu hnětl svaly od kotníku ke stehnu, pak prstem přejel pod kolenem a pomalu s nohou zacvičil. A zase se vrátil k masírování. Možná se mu to jen zdálo, ale měl pocit, jakoby se svaly od posledně pomalu uvolnily. Byl za to rád.

„Je to skvělé,“zamumlal Carl a pak tiše vzdychl.

„Neusínej,“ ťukl Leon do jeho kolene a uhnul před bleskovým reflexem.

„Promiň, je to moc příjemné...“

„Přechvaluješ mě,“ skrčil se do vody a začal znovu s pozornou masáží, která ovšem teď víc než co jiného připomínala rafinované svádění.

„Ne, jen...“Carl znova vydechl. „Líbí se mi to.“

„To je dobře,“ zamumlal s pozorností upřenou na jeden ještě trochu zatuhlý sval. Opatrně ho rozmasíroval a lehce naznačil polibek. Pak se posunul výš a znovu se opakovalo co předtím. Lehký, skoro jen naznačený polibek. Zarazil se až u lemu plavek a zdvihl hlavu. „Carle...“ zašeptal docela tichounce. A pomaloučku ho stáhl k sobě do vody.

„Ano, Leone?“ Carl naznačil stejný polibek na jeho rty.

„Miluju tě. A miluju a miluju a miluju. A budu ti to opakovat donekonečna...“ Než stačil Cavalier cokoliv odpovědět, nebo snad namítnout, Leon porušil tu hru polibků "na schovávanou" a docela bezostyšně se zmocnil jeho úst.

„Leone!“ Carl potěšeně vydechl a zabořil mu prty do hřívy vlasů. „Jak myslíš že jsem na tom já?“

„Mno, nejsem si jist, co cítíš k... jak to bylo? A...há! Nevychovanému. Umíněnému. Frackovi. Který tě tu navíc zcela zřejmě svádí,“ Leonovi v očích zahrály čertovské jiskřičky.

„Leone....ty mě víc než svádíš, tobě je velmi těžké odolat..popravdě, ..nejde to.“

„Tak mi neodolávej...“ vybídl ho jemně. „Jsme tu přece sami.“

„Dobře,...“řekl Carl a hladově ho políbil. „Nebudu.“

„Hm. To jsem zvědav,“ prohrábnul mu vlasy na čelem a nastavil rty.

Carl ho začal hladit po těle a líbat, tak až Leon ztrácel dech. Pak ho opřel o stěnu bazénku a vjel mu rukama pod trikot.

„Aaa, pokračuj!“ přitiskl se k němu a zoufale lapl po vzduchu. ALe ve volbě jestli se nadechnout, nebo políbit Carla, jednoznačně vyhrál on. Začal si přivlasťnovat jeho rty s urputnou touhou dobýt z něj co nejvíc. Chvíli ho líbal, chvílemi vedl jeho ruce a chvíli se jen nechal hladit vodou a jeho dlaněmi.

Carl ho dál hladil a líbal. Vždy miloval vodu a tohle bylo dokonalé. On...a Leon.. Políbil ho znovu a pak mu pomalu stáhl trikot.

„Ca-Carle,“ vyrazil ze sebe, ale na jeho tázavý pohled jen zavrtěl hlavou. Jen si ho energicky přitiskl na nahou hruď a znovu začal dobývat jeho ústa. „Já... Tě... Chci!“ naznačil mu potom rty a znovu pokryl polibky celý jeho obličej. Chutnal trochu po chloru, ale to mu nevadilo.

„Teď a tady...ne, pojď...vzadu je něco co se ti bude líbit víc. Malé jezírko, teplo a víc soukromí.“

„Neříkal jsi posledně něco o posteli?“

„To je všechno daleko.“

„Souhlasím... A říkal jsi jezírko. Teplá voda... Umh." Vysadil ho znovu na kraj bazénu, bleskově se vyhoupl za ním a než se Carl stačil vzpamatovat, ocitl se v jeho náručí. Pak se ale jen usmál a navigoval ho k onomu vytouženému jezírku a teplé vodě.

Carl se blaženě usmál, když vklouzl do příjemně teplé vody a Leon tam vklouzl za ním.

Na to si ho Carl přitáhl k sobě a začal ho líbat. „Tady se ti to bude líbit...slibuji.“

„S tebou... Kdykoliv a kdekoliv...“ napůl zasténal Leon a sesul se po stěně, blíž k němu. Téměř poslepu nahmatal jeho ramena a po nich sjel dolů na hruď. Pomalými tahy ho hladil, znovu prozkoumával a vždycky na jeho těle objevil něco nového. Tajné místečko... Usmíval se.

„Pojď ke mně,“usmál se Carl a posadil si ho na klín.

„Chci tě,“zašeptl mu do naběhlých roztoužených rtů.

„Já... Jsem těžký,“ zablábolil nesouvisle a všechno se v něm sevřelo chtíčem. Ryzí touhou mít ho a dát se mu. Ovinul mu paže kolem krku a přitiskl se k němu. Chvilku odolával, ale v jeho náručí byl tak bezbranný. „Prosím,“ zašeptal nakonec a cítil, že pomalu nad sebou ztrácí vládu.

 „Já... tebe... taky. Moc!“ vydechl nakonec ztěžka.

Carl se usmál a pak  mu pomalu začal stahovat kalhoty.  Na chvilku ho nadzvedl a pak pomalu stáhl. Znovu si ho posadil na klín a tiše zasténal.

Vzal jeho tvář do svých dlaní a přitáhl si ji k sobě. Dlouze se mu zadíval do očí, ale touha mu rozostřila zrak. Pomalu se sklonil a pak mu vtiskl nesmírně prudký polibek, plný žhavé touhy, vášně a... ano, lásky. Tiskl se k němu, líbal ho jak smyslů zbavený a rukama pomalu začal bloudit po jeho těle. „Chci tě!“ opakoval vzrušeně a cítil, že se mu hrdlo stáhlo. „Neprotahuj to!“

Carl kývl, znova ho nadzvedl, stáhl si plavky a pak ho přitáhl k sobě a začal hladit. Vklouzl prsty mezi jeho půlky a opatrně se dotkl jeho vstupu.

„Opravdu to tak chceš?“

„A jak jinak?“ Mluvil a zrychleně dýchal. „V posteli? Jinde? Změnilo by se něco? Změnilo by to něco na tom, že... Já se s tebou chci milovat, Carle. Opravdu... Ano,“ políbil ho. „Ano, chci to tak,“ dodal pak tiše.

„Dobře,“zašeptal Carl a opatrně do něj vklouzl prvním prstem.

Zasténání ztlumil Carlův polibek. Leon se však mírně prohnul v zádech a pak se nepatrně pohnul proti jeho ruce. Vklouzl do něj druhý prst, ale bezbolestně. Voda ho mírně kolébala a druhá Carlova dlaň opatrně hladil po rameni. Zabořil mu nos do vlasů a zavřel oči. Pak docela nepatrně kývnul.

Carl ho opatrně připravoval a zároveň začal Leona hladit druhou rukou v předu. Viděl jak se mu mlží pohled, jak se chvějí rty a slyšel jeho sípavý dech. A pak opatrně a přejemně přidal třetí.

„Aaaa!“ uniklo mu tichounce, když se ocitl v tom dvojím ohni něhy a jeho dotyků. Tělem mu proběhl nekontrolovatelný třas a útroby se mu ještě víc sevřely touhou po další a další slasti, kterou mu Carl dával. Položil svoji dlaň na jeho ruku a pomalu, téměř váhavě ji vedl.

 „Carle,“ zašeptal mu pak do vlasů.

 „Vem si mě.“ To už znělo skoro jako příkaz. Zapomněl na strach. Chtěl ho.

„Dobře,“zašeptal Carl, přestal ho na chvíli laskat a i jeho prsty z něj vyklouzly. Trochu Leona posunul a nadzvedl a pak ho přeopatrně začal  spouštět na svůj klín.

Snažil se dýchat zhluboka, uklidnit tep svého rozbouřeného srdce, ale nešlo to. Jakmile do něj začal pronikat a on ucítil, jak je velký a horký, zbavilo ho to poslední špetky soudnosti i sebeovládání. Pevně mu sevřel rukama ramena a stiskl rty... Bolelo to, ale zároveń jím doslova zazmítal takový chtíč, až myslel, že se z toho zblázní. Chtěl ho a přitom musel pomalu, opatrně...

„Šššt, pomalu, klidně,“šeptal mu Carl a opatrně ho spouštěl níž. „Miluju tě, Leone,“šeptal mu, když na něj Leon dosedl a on ho jemnými polibky uklidňoval.

„To bude dobré,“šeptal mu a začal ho znova laskat. "Já vím," procedil skrze zaťaté zuby. Tiskl se k němu a marně se snažil nabýt nějaké rovnováhy. Zklidnit se. Nešlo to... V Carlově přítomnosti nešlo nic. Jen se mu naprosto poddat a ponořit se do jeho dotyků, polibků, jeho touhy... Cítil, jak ho opatrně laská a ten skoro nevinný dotyk ho přiváděl na hranice šílenství.

„Bolí ještě? zeptal se tiše Carl a trochu, zcela nepatrně se pohnul. „Řekni, Leone.“

Mimoděk skousnul rty. Pak váhavě kývnul. „Trochu...“ procedil skrze zaťaté zuby. Objal ho kolem ramen a položil mu hlavu na rameno.

„Kruci. Tolik... Tolik tě chci... A nemohu...“

„Šššt, tak ještě chvilku počkáme,“řekl tiše Carl a začal ho hladit. „Musíš se pomalu uvolnit, nic víc.“

Slastně vydechnul a otřel se o něj. Malinko. Snažil se nehýbat, ale bylo to tak těžké. Carl ho hladil, jemně uklidňoval a šeptal mu do ucha něžné blbůstky. Po chvilce se znovu zkusil pohnout a tentokrát rozkoší zavrněl.

„Ahh... To je... skvělé...“ vyšlo mu mezi nezřetelným šepotem z úst.

„Teď už to bude dobré,“usmál se Carl a jemně ho políbil

„Je to..." vydechl a vzápětí zasténal. Vpletl mu ruce do vlasů a přitáhl si jeho hlavu blíž, aby měl jeho rty na dosah. „Je to...tak... omamující,“ šeptal potom mezi polibky.

„Tak teď se jemně nadzvednu…a pohnu se.“ Carl ho objal a lehce nadzvedl a zase pomalu spustil. A znova. A pak se sám pohnul.

„Úžasné,“ vydechl a zvrátil hlavu.

„Je-jenom?“ zakoktal se Leon a sjel svými dlaněmi na Carlovy boky. Přitiskl se k němu a začal ho jemně, ale přece vášnivě hladit. Přes boky se vrátil na hruď, nevynechal jediné místečko na jeho kůži, která byla horká vzrušením.

„Ne jenom…zcela…“ Carl sevřel Leona kolem psu a začal se s ním pomalu pohybovat.

„Ty jsi úžasný,“ zašeptal mu do rtů a nechal se unést rytmem. Carl ho nadzdvihával, spouštěl a přitom se jemně dotýkal všech jeho tajných místeček. Leon se propnul v zádech a Carl se přisál na jeho krk.

Voda Carlovi dost pomáhala, ale i tak věděl, že bude další den unavený. Po všem tom duševním vypětí. Líbal Leona a laskal a pomalu zvyšoval tempo. Z něžného milování se stávalo stále divočejší a divočejší.

Ten kluk mě bude stát život, stačil si ještě pomyslet a pak se nechal již strhnout vírem milování.

„Pchííí,“ vydechl Leon nezřetelně a pohladil ho po nose, což bylo v takovém kontrastu k vášni, co jím zmítala...

„Chvilku,“ zašeptal mu do rtů. Pak se od něj s námahou odtrhl, sklouzl do vody a opřel se o kraj bazénku. Ohlédl se přes rameno na prudce oddechujícího hraběte. „Změna je život,“ usmál se nato a v očích mu svítil hřích.

„Tak copak chceš?“ Carl laškovně přivřel oči v kterých svítil hřích.

„Hm... Jednoho, nádherného, úžasného aristokrata, kterého miluju...“ další úsměv a mladík mu provokativně nastavil svůj zadek. Carl natáhl ruku a jemně ho pohladil.

„Hm, tohle... to je moc příjemné,“ zavrněl Leon.

Carl se usmál, nadzvedl se a pomalu k němu přistoupil. A pak do něj jedním přírazem pronikl.

„Leone,“ zasténal tiše.

„Ehm.. Aááno?“ vydechl a přitiskl se k němu.

„Nic,“zašeptal Carl, políbil ho na záda a začal se pomalu pohybovat.

Připraví mě o rozum... Leon se opřel do dlaní a dal mu všanc všechno. Od těla až po srdce... Tiše vzdychnul a vypnul se k němu. Cítil Carlovy ruce na svých zádech, jak ho hladí a znovu vzdychnul.

Carl ho pohladil a pak ho sevřel v dlani a začal laskat.  Nakonec se jejich pohyby sladili a ani jeden už pořádně nevnímal.

Skousl si rty, ale potom to vzdal a zasténal nahlas. Nevěděl jestli ho svírá teplá voda kolem, nebo jenom Carlova dlaň, vnímal jen rytmické laskání, které se pořád zrychlovalo a přivádělo ho až k extázi.

Cítil jak sebou Leon poprvé trhl ale Carl ho laskal dál až ho přivedl k vrcholu.

Cítil jak mu svaly proběhl prudký třas. Z hrdla mu vyšlo slastné, pomalé zanaříkání a tělo, napnuté jako luk, se náhle uvolnilo. Vyčerpaně se opřel o stěnu bazénku a jen tiše oddechoval.

Carl ho pevně sevřel kolem boků, ještě několikrát přirazil a pak se i jeho tělo vypnulo v organistické křeči.

„Leone!“ zasténal a za několik okamžiků se na něj zhroutil.

Něžně promnul mezi prsty pramen jeho vlasů a pak ho políbil.

„Pojď ke mně...,“ zašeptal potom. Když se mu Carlova brada opřela o rameno, spokojeně zavřel oči.

Carl jen kývl a pak z něj vyklouznul a opřel se o stěnu bazénku.

„Leone,“zašeptal tiše a pak ho pohladil po tváři.

„Teď už jsem jen tvůj,“ zasmál se akrobat a ovinul kolem něj paži. Palcem ho jemně pohladil po rtech a ještě jemněji je políbil.

„Jen můj …“

„Hm. Zní to pateticky, co?“

„Ne nádherně."

„Vážně?" přitáhl si ho ještě blíž a pohladil po vlasech, zplihlých horkem.

„Ano..a moc…Leone,“Carl se usmál a pak se mu schoulil v náručí.

Hladil ho po vlasech, jemně sklouzával na záda, docela jemně přejížděl jeho kůži a tiše se smál. Bylo mu příjemně, dokonce omamně příjemně. „Nejsi moc unavený? A není ti zima?“ zeptal se ho potom a hrál si s jeho vlasy.

„Jen trochu, ale jsem příjemně unavený,“usmál se a pohladil ho po tváři. „ A co ty? Ji v pořádku?“

„Dokonale,“ zašeptal s úsměvem a malinko se nadzdvihl. A tiše zaúpěl. "Myslím, že se ozývají i ty svaly o kterých jsem dosud netušil, že je mám..." úlevně se sesul do teplé vody vedle Carla.

Carl ho objal a položil si hlavu na jeho rameno. „Teď jsem dokonale spokojený.“

„Tak v tom případě víc nežádám...“ Leon se opřel zády o stěnu bazénku a zavřel oči. Na rameni a krku cítil Carlovo trochu sípavé oddechování a pak se jen nechal ukolébat a omývat vodou.

Carl dokonce začal pospávat a tak se mu líbilo jak ho Leon něžně laská a hladí.

„Bohové jsem tak líný,“ povzdechnul si Leon a dál ho vískal ve vlasech. „Nejraději bych tu zůstal... Pořád... A pořád... S tebou,“ nahnul se a políbil ho do vlasů.

„Souhlasím,“zamumlal tiše Carl.

„V tomhle bys mě neměl podporovat,“ Leon mu zdvihnul bradu a rty přitiskl na jeho nos.

„Já vím,…“Carl zívl a tulil se mu v náručí.

„Hmmmmm,“ zabroukal si táhle Leon a schoulil se k němu. „Toužím po posteli...“ zamumlal potom. „Ale jsem příliš... a ano, líný, abych cokoliv dělal. Naprosto cokoliv...“ Objal ho i druhou rukou a schoval tak ve svém náručí.

„Když tu usneme….rozmočíme se…“

„Tooo,“ Leon zívnul. „Bych nechtěl. Já tě chci celého... Přesně takhle jak jsi. Se zářícíma očima...“

„Tak musíme vylézt,…“ Carl se pomalu zvedl a vylezl z jezírka.

Leon se líně převalil jako kapr a pozoroval ho. "Chvilku..." zašeptal pak.

„Usnu tu…“řekl Carl, ale zase vklouzl za ním.

„Budeš rozkošný, když budeš spát..."“ přitáhl si ho Leon k sobě.

„Ano, dobře,“Carl zavřel oči.

„Chtělo by to radikální rozhodnutí...“ zamumlal Leon a s rukou ponořenou do jeho vlasů a druhou ovinutou kolem jeho pasu. „Nechci, abys mi tu nastydnul.“

 Přes veškeré teplo vody i jeho těla, totiž Carlova kůže dostala porcelánový nádech a trochu zchladla.

„Hm,“Carl už skoro spal, když ho Leon  vynesl z bazénku a zabalil do měkého županu.

„No tak, ospalče,“ Leon ho jemně osušil a jemně mu zatřásl ramenem. "Vím, že jsem tě sám uspal, ale prosím... Nemohu tě přece do hotelu odnést. Jean-Pierre by mě přetrhl..." opřel si čelo o to jeho.

„Já vím,“zamumlal Carl a pomalu otevřel oči. „Tak půjdeme….“

„Vážně nejsi unavený?“ zeptal se ho s trochou obav, když mu pomáhal s oblečením.

„A ani ti opravdu není zima?“ Nejraději by ho opravdu odnesl, ale chápal, co by to bylo za pozdvižení.

„Trochu, ale to zvládnu.“

„Mám o tebe starost, s tím se musíš smířit...“ pousmál se.

„Vím, ale neboj se, tohle ještě zvládnu.“

„Dobře... Mohu vám tedy alespoň nabídnout rámě, pane hrabě?“

„To budu naopak rád…“Carl se usmál a opřel se o něj.

Vyšli pomalu na ulici a Leon si mimoděk vzpomněl, když ho takhle vedl poprvé. Tehdy z Kaleida... Tehdy? Musel se usmát, když si uvědomil, že to bylo teprve před pár dny. Usmál se a lehce položil Carlovi dlaň na tvář.

Carl se usmál a pak vykročil dál k jejich hotelu. „Už to není daleko, myslím, že to zvládnu.“

„O tom jsem ani na vteřinu nepochyboval,“ zasmál se tiše. Pak se k němu sklonil a pevněji ho sevřel, aby se mu šlo lépe.

„A až tam dorazíme, tak ti nechám přinést večeři do postele a klidně ti i přečtu pohádku na dobrou noc.“

„To vypadá zajímavě,“usmál se Carl a pak se zamračil, když mu přímo do očí bleskl blesk.

Zarazil se a bolestně zamrkal, jak ho to světlo oslepilo. Pak si uvědomil, že proti nim stojí mladík v černé bundě, v kšiltovce, s foťákem v ruce a usmívá se. Tak to, že nás někdo sleduje, nebyl jen pocit, pomyslel si akrobat hořce.

Carl stiskl rty. A pak přešel k fotografovi.

„Proč mě sledujete?“

„Jste zajímavá osobnost,“ ušklíbl se oslovený.

„Je mnoho zajímavějších. Co jít sledovat někoho z královského rodu?“

„Pochybuji, že bych tam sehnal lepší materiál. Královská rodina je už příliš profláknutá... To vy jste něco jiného. Mnohéém zajímavějšího.“ protáhl drze mladík.

„Netěšte se, nezdržím se tu dlouho. Prosil bych vás, kdyby jste mě nechal na pokoji. Chci mít klid.“

„Ale samozřejmě. Vždyť já nechci nic víc než pár fotek... Myslím, že půjdou velmi... Na odbyt, používejme ekonomických termínů.“

„Nechci aby mé fotky byly kdekoliv, vrátil jsem se si odpočinout. Takže k věci, kolik?“

„Proboha vy mluvíte, jako bych vás hodlal vydírat!" zděsil se na oko fotograf.

„Jednám jako ten, kdo chce uzavřít obchod. Kolik.“

„Nic sire. Nic od vás nechci... Jen ty fotky a ty mám.“

„Ty fotky chci já. Takže kolik mladíku?“

„Kolik... Kolik nabídnete? Asi na ten váš obchod přistoupím... Mno. Tak na kolik si ceníte soukromí vaše i vašeho... Ehm,“ sjel Leona pohledem od hlavy k patě, „přítele?“

„Tři tisíce liber. Což je, jak odhaduji, asi váš roční plat.“

"Podceňujete mě. Dobrá, tak tři tisíce liber. Za fotky z této chvíle...“

„Za všechny mé fotky.“

"Ne, ne, ne," zasmál se fotograf. "Jestli myslíte ostatní fotky, co mám doma, tak ty vás budou stát... Další tři tisíce. Obchod je obchod, ne? Sám jste mi ho nabídl.“

„Well,“procedil mezi zuby Carl. „Dostanete je, ale já dostanu vše co jste nafotil o mě.“

„Dobře. Zítra na Hyde Parku v půl dvanácté. Dostanete vše. Do poslední fotečky. Včetně negativů...“

 „Dobře.“

„A mimochodem," dodal ještě se škodolibým úsměvem. „Abyste neřekl, že nehraju fér... Nejsem jediný, kdo vás sleduje, pane d'Ombre. Váš návrat i když nenápadný paparazzi prostě neunikl. Mají oči všude.“

Carl zbledl a pak se tiše zeptal. „Kolik jich mě sleduje.“

„To nevím, ale řekl bych, že dost. Jste senzací a co jiného byste taky chtěl s vaším... Životním příběhem, mohu-li to tak vyjádřit. Radím vám, dejte si pozor. A jestli se zeptáte proč, odpovím jednoduše. Jsem potvora. Z čeho mám prospěch já z toho nemusí mít prospěch všichni ostatní... Ostatní jsou totiž, v porovnání se mnou, diletanti.“

Carl kývl hlavou a pak se s ním rozloučil a pomocí hůlky pomalu odcházel. Tohle bylo i na něj moc.

Leon se na fotografa podíval. Trochu znechuceně, trochu smutně. "Proč to děláte?" zeptal se pak tiše.

„Protože taky musím z něčeho žít a on...je senzace. Živoucí legenda.“

„A nemáte pocit, že už si toho zkusil dost?“ ptal se dál Leon. „Jen tak, čistě řečnicky.“

„Možná, ale zajímá dost lidí.  Víte že už měl být třikrát mrtvý a stále žije. Fascinující.“

„Třikrát?“ zopakoval Leon a snažil se na sobě nedat znát, že o tomhle vůbec, ale vůbec nic neví. Třikrát?! Kdy? Jak? Proč?

„To nevíte? Poprvé, když spadl se svou ženou při vystoupení v Maroku, potom, když jeho a jeho dceru srazilo auto a potřetí, když mu doktoři řekli že má rakovinu. Měl zemřít před třemi léty a pořád ještě žije. To je obdivuhodná výdrž.“

„Aha. Vím. Jen ne v těchto souvislostech. I když... Mluvíte o výdrži. Nemyslíte, že právě za tu odvahu a výdrž by si konečně zasloužil  taky trochu klidu? Přeji vám hezký večer,“a aniž počkal na odpověď, tichými kroky se vydal za Carlem, který mu mezitím zmizel kdesi ve tmě.

 

„Jenže já se taky musím něčím živit,“zavolal za ním fotograf a pak zmizel v nočním ruchu Londýna.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

.............

(Jane, 20. 2. 2008 19:43)

je to super už aby byl další díl

kráááása

(Kitsune, 14. 2. 2008 23:05)

....tak a teraz mozem ist spat. moja mala dušička už dostala to po čom pišťala tak dlho :) len zajtra to bude zase hroza, lebo začne pišťať za ďalším pokračovaním :( pjosííím, nech nepiští dlho!!!!

hezoučký

(E..., 13. 2. 2008 16:02)

tak tentokrát se pokusim zdržet extrémně nadšených výlevů a říct to trošku normálně, což de v tuhle chvíli celkem blbě xD. bylo to čarovný a okouzlující a já sem se tak zažrala, že sem dost nechápavě zírala na okýnko pro komentáře, když sem k němu dorazila xD další super díleček!

!!!!!!!!!!!!ÚŽASNÉ!!!!!!!!!!!!

(Lirael, 13. 2. 2008 15:38)

Tak tomu říkám zápletka..=DDDDDDDDDDDDD moooooc dobrý...je to napínavý a místama i...hmmm jak to říct...velmi LÁSKYPLNÉ....=DDDD už jen dodat že chci pokačovánííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!

Tedy vy jste duo!

(Nex, 13. 2. 2008 14:43)

Čertovské, abych tak řekla. Kompilát z ďábelských scén a raráškovských hlášek. Bylo. To. Skvělé. Zmiňovala jsem se tu už že miluju propracované erotické scény? Ano? Ne? Tak to říkám teď. Jste špičkoví. A realističtí. A je to milé. A hřejivé. A vůbec, to se dělá, dělat takové prodlevy? Doufám že Carl z toho vypětí nějak nezkolabuje.. Ale život je všelijaký, hlavně však krásný. To když jsme se naučili v něm tu krásu najít. (Mmch., tohle není výtah z povídky. To platí TADY, v naší realitě. Koukejte se kolem sebe! I když v těch ostatních se to odráží. )

:-)

(Sayuri, 12. 2. 2008 1:05)

Super! Díky za další skvělý díl..

Tak z křížkem

(Kat, 11. 2. 2008 22:41)

po funuse. Doufám, že budu třetí. Konečně jsem se dočkala dalšího dílečku, který mně uvedl do jiného světa Kaleida star než anime. Do čarovného světa Leona a Carla, kteří se poznávájí a poznávají jak příjemné stránky životy tak i nepříjemné.
Fandím ji dvěma kdo ne.
Další díl za mnou, další kouzelná půlhodina za mnou a já se ptám kolikrát ještě budu tady sedět číst a nedýchat napětím vzrušením, úsměvem nad tím kouzelným párem.
Já doufám, že hodně dlouho. Bee Muraki zas jednou jsemezapomněla na čas a skvěle jsem se bavila. Děkuji za to, že jsem zapomněla na chvíli, že jsem zde a ne někde jinde.
No a na závěr tradičně Dobrou nos a krásné sny prozzářené jen dobrými věcmi.

Konečně

(Altana, 11. 2. 2008 22:09)

Trvalo ti to, ale je to super!!

Muhehehe

(Seeina, 11. 2. 2008 21:54)

Diky, je to moc fain dil:-)
Jste vazne zlaticka:-)) Ty i Bee
Je, ja mam prvni koment:-)