Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prozření

20. 12. 2010

Prozření

 

 Speciální věnování pro Lex-sana, Milwu a Sweethistory

 

Díval se na něj, jak sedí u malého stolku a drží si hlavu v dlaních. Ano, vypadalo to jako jeden z jeho splínů, když mu nějaká dáma dala košem a on se rozhodoval dát se znovu do lůna matky církve. Až na to, že pokud věděl, dlouho jeho přítele žádná nezaujala natolik, aby se kvůli ní trápil. Spíš to vypadalo, že to má něco společného s jeho nedávnou misí, kterou dostal od pana de Tréville, a boulí, co si z ní donesl. Od té doby vypadal štíhlý mušketýr přepadle a ani nechtěl pít. Pohrdl i portským, co měl před sebou ve sklence.

"Ale no tak," pokusil se ho trochu rozveselit, protože už se na to nemohl dívat. "Chceš obklad? Nebo společnost? Co takhle kostky? Nebo aspoň večeři?"

Přítel se na něj jen zadíval, pak si tiše povzdechl a opět upřel zrak do svého poháru.

"Hm?"

"Kdyby jen věci nebyly tak podivně zamotané, můj příteli."

"Aha," odtušil Porthos a potom se natáhl pro jeho sklenku. To víno tam zbůhdarma větralo, byla ho škoda. A když na něj Aramis zrovna neměl pomyšlení... Vypil ho a potom jej vytáhl na nohy. "Víš co? Odvedu tě domů, to bude nejlepší. Je s tebou zábava jak s mrtvolou v márnici."

Aramis jen kývl a pak se nechal klidně odvést. To také nepatřilo k jeho povaze. Ne, že by byl tak divoký, jako d‘Artagnan, nebo že by tolik pil jako Porthos nebo Athos, ale tohle chování se nehodilo ani na něj.

"Pojď, tak jdeme domů."

"Domů," hles Aramis. "Víš, že doma je většinou tam, kde jsou ti, co máš rád a co tě mají rádi?"

"No, jistě."

"V tom bytě, kde jsem, nikdo takový není. Ani můj sluha, věčně se těší, že se vrátím ke kléru."

Veliký mušketýr se zarazil a shlédl na něj. Tohle opravdu nebyl Aramis, ten Aramis, kterého znával, jeho vykutálený, intrikánský přítel, kterému podlehla každá žena v celé Paříži... Trochu ho podepřel, zdál se mu bledý a ustaraný. Ne, takového ho neznal.

"Dobrá," odpověděl po chvíli ticha. "A kam bys tedy chtěl jít? Do kasáren?"

"Myslíš, že tam je to lepší?" zeptal se tiše Aramis a pak se zadíval do dálky. "Víš příteli, jsou věci, které nic nezmění. A já bláhový si to přál."

"Dobrá, tak tě vezmu k sobě, z tohohle se musíš vyspat," protáhl Porthos obličej v mírném úšklebku a na dalším rohu zahnul na opačnou stranu, než původně měl v úmyslu. "Dáš si trochu vína, aby se ti lépe usínalo a ráno už to zase bude vypadat veseleji."

"Ráno mě bude bolet hlava," zabručel Aramis a tohle byla konečně věta ve které ho Porthos poznával. Lehce sarkastická. Ano, to byl on.

"To je pravděpodobné, ale to aspoň bude něco, co znáš, ne?" vrátil mu přítel a podepřel ho ještě víc. "Pojď prosím tě, sotva se motáš."

Aramis ho poslechl a pak se jen nechal vézt až k příteli domů. Narozdíl od něj měl Porthos v současné době pronajatý pěkný byt s výhledem, krbem a poměrně příjemnou hospodyní, která ho pořád neobtěžovala, jak ta jeho. A tak, když tam dorazili, již bylo zatopeno, bylo tam i víno a Porthosův sluha jim naservíroval i pozdní večeři. Pak mu dal Porthos volno a oni dva osaměli.

Jeho přítel nejvěrnější složil své tělo do křesla a zadíval se na něj. Za jeho zády planul oheň v krbu a v jeho světle Porthos vypadal jinak, vznešeně...

"Tak co se stalo?" zeptal se po chvíli docela tiše. "Protože něco se stát muselo. Znám tě, Aramisi, znám tě moc dobře. Tohle nejsi ty. Takže?"

Aramis sklonil oči. "Prosím, to nejsou věci, co by sis přál slyšet."

Porthos na něj upřel své tmavé oči a dokonce se lehce zamračil. Možná byl příliš hlučný, poživačný, výbušný, občas i trochu hrubý, ale hloupý rozhodně nebyl. Pan de Tréville ve svých řadách pitomce netrpěl.

"Komu jinému bys to chtěl říci? Půjdeš se zpovídat do kostela? Ty? Tomu nevěřím."

"Ne, to nepůjdu,"řekl tiše Aramis a pak se na něj zadíval. "Víš, kdybys měl někoho, koho jsi miloval jako mladík… A jak léta jdou, zjistil, že je to zapovězené? A pak ještě zjistíš, že tvé místo zaujal někdo jiný. Tak pak to bolí. A když si k tomu připočteš, že..." Aramis zavrtěl hlavou. "Zapomeň na to, Porthosi, a pojď se raději napít."

U ruky mu okamžitě přistála sklenice s vínem, ale Porthosova tvář zůstávala podivně zachmuřená. I když si s ním připil, i když mu potom dolíval ještě dvakrát, stále v jeho slovech nenacházel potřebné vysvětlení.

"Kterápak byla tak hloupá a dala ti košem?" zeptal se potom.

"Možná si tu osobu zahlédl. Nikdy jsem pak už nepotkal někoho takového. To není jen charisma, příteli, to byla vtělená vynalézavost, chytrost a obratnost diplomata. A já byl tehdy příliš mladý... A hloupý."

"Vždycky jsem si říkal, že tebe bylo pro klér škoda," povzdechl si Porthos. Pak se trochu křivě pousmál. "Všichni jsme kdysi byli mladí. A hloupí. Mládí odnesl čas, ale hloupost, ta člověka mnohdy provází... až do hrobu. Nu, ještě víno?" Pohlédl na něj a aniž by počkal na odpověď dolil mu. "Nechce se ti mluvit, dobrá. K pití řeči nepotřebuješ. Nebo chceš jít spát?"

Aramis kývl a nechal si ještě nalít. Pil dlouho... A dost. Porthos se až musel divit. Jindy se jeho přítel více mírnil.

"Víš co je nejhorší Porthosi? Že dvakrát nevkročíš do téže řeky..."

"Ale také se praví: nikdy neříkej nikdy, co?" usmál se a potom mu odebral pohár. Najednou se choval až nezvykle rozumně, jindy mu bylo jedno, jestli prohýřil celou noc a kde se potom vzbudil. "Myslím, že už máš dost. Tak vstávej. Na světabol je nejlepší víno a potom spánek."

Aramis ho poslechl a pak se o něj opřel. Byl nejen štíhlejší,  ale také o dobrou půl hlavy menší.

"Porthosi..."

"Ano?"

"Děkuju."

"Však není zač, ty... trdlo," ušklíbl se ten a dovedl ho do postele. "Kvůli ženský si takhle dělat hlavu, ty jsi mi ale pěkný dáreček. Měli bychom si zase někam vyjet, nicnedělání nám moc škodí."

"Tak to j-jedině sami dva," ušklíbl se mušketýr, když mu pomohl sundat tabard a on se pak rozvalil na jeho posteli.

"Však i to bychom nějak přežili," pousmál se Porthos a hodil přes něj peřinu. "Hej, doufám, že ti nebude vadit, když se natáhnu vedle. Ve vší počestnosti, jako když se člověk ztříská a usne a hromadě se služkou."

Ale Aramis nic neřekl. Jen se schoulil do klubíčka a za chvilku už to vypadalo, že spí. Ale přesto na té jemné tváři byl i ve spánku znát zármutek.

Porthos zavrtěl hlavou, skutečně přítele nepoznával a dělalo mu to starost. Která žena ho mohla dostat do takového stavu? A která byla tak hloupá, nebo tak chytrá, aby nepodlehla jeho šarmu? Pomyslel si, že takovou by skutečně rád poznal. Potom se svlékl a natáhl na druhou stranu postele. Přikryl se přehozem a za chvíli tvrdě usnul.

Ve spánku se k němu cosi přitulilo a on to se samozřejmostí objal. Mělo to dlouhé vlasy a štíhlé tělo. Kdo jiný, než dívka co tu poklízela? No ovšem, ta malá služtička, dcera? neteř? kmotřenka? jeho hospodyně. Plachý úsměv, ale čertovské oči. Kde by se tu vzala uprostřed noci, když jsi Madeline hlídá jako oko v hlavě, ho už nezajímalo. Spokojeně zamručel a sevřel ji v medvědím objetí.

A ona se jen víc přitiskla a jen tiše ležela. Nic víc. Spala? Asi.

 

Aramise probudilo slunce, svítilo mu přímo do očí a jen povzbuzovalo ten úl, co měl v hlavě, aby se pořádně rozbzučel. Příliš mnoho vína. Nebo příliš mnoho žalu? Nejspíš obojí. Studená voda za krk by mu nepochybně udělala dobře... Jenže to byl se musel zdvihnout. A to nemohl.

Něco... Oprava, někdo ho držel v medvědím objetí a ten někdo byl, jak to tak vypadalo, Porthos. V noci si ho přitáhl k sobě a teď spokojeně odfukoval, když on potřeboval vstát. Pokusil se mu vykroutit, ale nešlo to, držel ho moc pevně

Nebylo možné se od něj živou mocí dostat, Pothos z nich byl přece vždycky nejtěžší a nejsilnější. I Athos musel použít lest, když ho tuhle v přátelské rvačce sevřel tak, že skoro nemohl dýchat. Jenže jak použít lsti na spícího? Slunce bylo ještě nízko a Porthos málokdy vstával brzy, tohle mohlo také ještě trvat.

Aramis se pokusil zamlít sebou - nešlo to.

"Hej, Porthosi!"

Nic.

"Porthosi!"

Nic

"Sakra, Porthosi."

Přítel si jen mohutně vydechnul, zamručel, ale vyrušit ze sna se nedal. Jen ho stisknul ještě pevněji, v drtivém, nestoudném objetí, jakoby k sobě tiskl dívku po promilované noci. Tváře měl brunátné, vlasy rozcuchané...

"Sakra, Porthosi!"

"U všech ďasů!" otevřel mušketýr oči a rychle ho pustil.

Aramis vypadal jako kocour, kterého jste vytáhli za ocas z vody a stejně tak i prskal. Ale přesto na něm bylo něco... krásného.

"Díky, příteli."

"To tedy," zamračil se Porthos a otočil se na druhý bok. "Já myslel, že tu laškuju s tou malou služtičkou a zatím..." Nabručeně přes sebe znovu přetáhl přehoz a snažil se navázat přetržený sen. Marně, Aramisova přítomnost mu to jen kazila.

Ten nakonec vylezl z postele a odešel se trochu upravit a strčit si hlavně hlavu pod vodu. Studenou.  Nakonec se zhroutil do křesla, kde seděl večer předtím Porthos a zavřel oči.  Všechno bylo tak...

"Nefér!"

"To ano, je to nefér, nemůžu spát a ještě jsi mi zkazil spaní. Je ti aspoň líp?"

Aramis se na něj zadíval a pak jen trochu kývl. "Ano. Díky."

Mohl mu věřit, ale kdy přesně Aramis mluví čistou pravdu a kdy lže?

Víceméně mu hlavně chtěl věřit, protože kam by došel, kdyby začal podezřívat i vlastní přátele? A tak mu věřil, i když tón jeho hlasu se mu příliš nelíbil.

"Můžeme jet navštívit Athose, na pár dní nám pan de Tréville jistě dovolenou dá. Docela rád bych ho viděl, i když se pravděpodobně budu muset smířit s přítomnosti Jeho Eminence."

Aramis kývl. "Jistě, asi budeme muset. Koneckonců., Athos je teď jeho častý společník." A zase ten povzdech. Namlouval si to, nebo jak zaznělo to jméno, Aramis byl najednou zas tak přepadlý jako včera?

"Nu, doufám, že jen jeho společníkem... Když se tuhle ráno vrátil d'Artagnan, byl ho den předtím navštívit v kardinálově domě, byl trochu nesvůj. Dokonce tam přespal, ale slova jsem z něj nedostal... Ale služebníci boží byli vždycky pěkná kvítka. Ty jsi toho důkaz."

 

Aramis byl ještě v nepoužitelném stavu několik hodin, ale pak pro ně zavolal pan de Tréville a oni dostali misi. Pokud možno diskrétně dovézt smlouvu jednomu šlechtici na hranicích. Jednoduchý úkol. Až do chvíle, kdy je přepadli

Banda lupičů, jakých se po cestách potuluje plno. Rozhodně je zajímaly jejich peníze a koně, vůbec jim nedocházelo, že dva královští mušketýři se tu pravděpodobně nenacházejí jen tak náhodou... Byli notný kus od města, dovolat se pomoci nebylo kam. A tak se strhla bitka.

Bitka, která by pro oba přátele nebyla zas takový problém, kdyby jich nebylo tolik. A i královští mušketýři mají své meze. A proti kulce nejsou nezranitelní.

"Pothosi! Pozor!"

Mohutný mušketýr se stihl jen taktak otočit, když v tom na něj Aramis skočil a strhnul ho stranou. Ucítil jen pálení a na pravé paži měl kabátec roztržený... Aramis se svalil bez dechu vedle něj, v mžiku vytáhl z boty dýku a mrštil jí po střelci. Trefil.

Když to viděli zbylí útočníci, zbaběle vzali nohy na ramena.

Aramis se usmál na svého velkého přítele a pak se pomalu zvedl, jen aby se zas posadil a udiveně se zadíval na kabátec, který se mu lepil na tělo.

Porthos seděl dál na zemi, tiskl si ruku a mezi v ústech drtil něco nehlučných kleteb. Bolelo to, jak čert. Takové škrábnutí a co to dokáže... Pak se zadíval na Aramise.

"V pořádku?" zeptal se tiše, když viděl, jak se udiveně prohlíží.

"Já..." Aramis se pohnul a pak jen bolestně zamrkal.

"Aramisi?" Porthos se rychle zdvihl a přešel k němu. "Aramisi, co je?"

Aramis se na něj podíval a pak se pokusil pohnout. Vstal, ale jen aby zbledl a zhroutil se příteli do náruče. Modrý kabátec celý ztmavl krví.

Porthos zdusil výkřik a jen ho opatrně sevřel. Zoufale se rozhlédl. Les byl temný, tichý a zima se plížila všude kolem. Nebylo dobré tu zůstávat, jenže jak se dostat do města? Bez koní a věcí? Zaklel nahlas a jadrně. Potom zkusil tiše zapískat... Třeba jim koně jenom vyplašili, třeba se tu potulují někde kolem.

Naštěstí se z dálky ozvalo zaržání a skutečně se po chvíli objevil jeho vraník následovaný tím Aramisovým. Koně byli tady, ale co dál? Do města, jistě.

Vysadil Aramise do sedla a vyšvihnul se za ním. Za chvíli už uháněl po cestě a doufal, že město je blíž než si myslí.

Aramis se k němu snad podvědomě tiskl, ale viditelně byl v bezvědomí.Občas jeho dech přerušil sten. A ta zrádná skvrna se stále rozšiřovala.

Uzdu jeho koně na hrušce sedla, štval Porthos obě zvířata nocí, jen aby co nejdříve byli v bezpečí hradeb. Aby přítele prohlédl lékař, aby řekl, že to nic není... Úzkost mu sevřela hrdlo, protože "nic" to rozhodně nebylo. Pod rukama cítil teplou Aramisovu krev, ale neodvažoval se ani odhadnout, kde by mohl být přítel zraněn. Ne, spěchat! To bylo jeho heslo.

Konečně se ze ty vynořily světla města a i staré hradby. Branou prolétl téměř bez zastavení. Hledal lékaře a v barvách mušketýrů ho pustili kamkoliv.

 

"Dobrý muži, kde tu najdu doktora?!"

"V rue de Rie, ale už bude určitě spát, vždyť je tak..."

Už ho neslyšel, jen zamířil směrem, kterým muž ukázal. I kdyby měl nastat konec světa, byl odhodlán lékaře vzbudit a přimět, aby Aramise ošetřil. Tím spíš, že konec světa ještě nenastával, nebylo ještě ani dvanáct hodin. A jeho přítel byl raněn!

Zabušil na dveře, které mu ukázal další chodec.

"Co se děje! Kdo to...!" otevřel muž v noční košili a čepci, když Porthos bušil už dobře pět minut.

"No, co se děje?!" houkl na něj

"Mám tu raněného! Možná umírá! To se děje! Uhni mi!" vrazil mušketýr mezi veřeje, bezvládné tělo přítelovo v náručí. "Zaplatím ti, nemusíš se bát!" ucedil ještě skrze zuby.

Muž se na něj vyjeveně zadíval, ale pak jen kývl a ukázal mu směrem do jídelny, kde byl velký dřevěný stůl. Na který Porthos zraněného jemně položil a muž v čepici k němu přistoupil.

"Vzbuď, pacholka, spí u stáje, ať se postará o koně, a děvečka ať dá hřát vodu. Já si dojdu pro nástroje. No běž!" přikázal na něj s rázností vojenského poddůstojníka.

Porthos kývl, naposled se zadíval na bledého přítele a pak šel zařídit vše co se od něj žádalo, ani se nepodivil, že mu ten muž rozkazuje, jako by byl pan de Tréville.

Ovšem pravdou bylo, že jakmile šlo o život někoho, kdo mu byl tak blízký... O Aramisův život, tak by poslechl snad i samotného kardinála, jen kdyby věděl, že Aramis bude žít dál. Pacholkem necitlivě zatřásl, na děvečku se stačilo jen podívat, nemusel říkat ani slovo, šla rychle sama. Pacholek se také div neupoklonkoval, když mu říkal, ať se postará o koně. Porthos si však tohle snad ani neuvědomoval.

Do jídelny se vrátil v obavách, co mu doktor řekne. A věděl, že je schopen mu držet i pistoli u hlavy, dokud by to nebylo opravdu beznadějné...

Jeho přítel teď ležel bez kabátce i košile na stole a teprve teď viděl Porthos tu hlubokou a stále krvácející ránu, ve které se teď doktor piplal jakýmsi nástrojem. Aramis zasténal.

"Nestůjte tam. Musíte ho přidržet. Kulka je uvnitř!"

Zamračil se a cosi zavrčel. Ale rychle přiskočil, sevřel Aramisova hubená ramena a vtiskl je do tvrdého dřeva. Přítel byl bledý a velkou ztrátou krve taky trochu zešedlý... Porthosovi to rvalo srdce, ale všechno, co pro něj mohl udělat, už udělal. Teď mohl jen doufat, že také lékař udělá všechno, co může.

Doktor pokračoval ale Aramis se probíral k vědomí. Porthos cítil, jak se napjal a pak i zasténal.

"To… bolí!"

"Ležte klidně pane, už to bude."

"Porthosi..." Aramis pohledem vyhledal přítele.

"Vydrž, prosím," sklonil se ten až k jeho tváři. "Vydrž, už to bude, Aramisi... Už bude dobře, ještě chvilku."

Doktor po něm šlehl pohledem, ale Porthos ho ignoroval, jen dál konejšil ty oči, které se na něj upíraly s horečnatou naléhavostí.

Aramisem zmítala bolest, ale jeho přítel měl medvědí sílu. Drže ho a Aramis se nemohl hnout. Přesto zatápal rukou a Porthos mu ji sevřel. Viděl Aramise, když ho zranili už mnohokrát. Ale nikdy v pohledu neměl tolik bolesti a nikdy mu tak nedrtil ruku.

"Porthosi!"

"Vydrž, vydrž..." konejšil ho přítel zoufale a v další chvíli musel použít veškerou svou sílu, protože Aramisem zazmítal další nával bolestivých křečí. "Už to bude, prosím, vydrž. SLibuju, že potom se spolu někde pořádně opijeme a svedeme ty nejhezčí holky z města... Aramisi..."

"Porthosi, já..."Aramis mu sevřel ruku a bolestně vykřikl. Doktoir tiše zamručel. "Už to je, už to bude jen dobré,"s tím mu začal rán u čistit a pak ji zašil. V té době už Aramis jen tiše sénal a když skončil, skoro nevnímal.

"Porthosi,"zašeptal jen, když ho přítel už se zavázanou ranou nesl do postele.

"Už je dobře, za chvíli tu zase budeš prohánět každou hezkou služku v okolí," usmíval se Porthos trochu. Za chvíli ho opatrně složil do peřin a důkladně přikryl. Podal karafu s vodou. Otřel rozpálené čelo. Znovu a znovu se povzbudivě usmíval.

Aramis se jemně usmál. "Povím ti tajemství příteli. Mě to nikdy moc nebavilo."

"Ale je to zase bavilo až moc," odtušil Porthos tiše a zlehka mu sevřel ruku. "Teď zkus spát, ráno je moudřejší večera."

"Zůstaň tady se mnou, prosím tě."

"Neboj se, nikam neodejdu," zavrtěl Porthos hlavou a ujistil se, že je opravdu důkladně přikryt. "Budu hned vedle, jako u mně v bytě. S tou výhodou, že tentokrát tě snad nebudu ze spánku objímat." Trochu se pousmál.

"To by... nevadilo, kdybys ses mě nesnažil přidusit," usmál se Aramis a pak zavřel oči. Usnul. To Porthos poznal podle toho, jak se mu změnil dech.

"No jistě," zabručel si trochu pro sebe, ještě naposled se přesvědčil, že Aramisovi opravdu v tuhle chvíli už nemůže ulehčit víc. Nemohl se zbavit jistého dojmu, že se přihodilo ještě něco. Něco, co možná mělo souvislost s Aramisovým zraněním, ale ne tak docela. Něco bylo ve vzduchu. Bohu žel? Bohu dík?

 

Aramis spal dlouho. Chvílemi se budil. Bolest byla zlá, ale vždy mu stačilo jen nahmatat Porthosovu ruku a usnul, jako by ho nic nebolelo. Porthos... Zachránil mi život.

Skoro při všech důležitých křižovatkách osudu byl Porthos s ním. Komické, když uvážil, že se spolu seznámili tak, jako teď s d'Artagnanem... Komické, možná trochu smutné.

Aramis si v těch horečnatých snech uvědomil, že je to jediný z přátel, kdo mu věřil bezvýhradně. Kdo ho měl rád i s jeho úskoky a sarkasmem. S jeho náladami i splíny.  Porthos... jeho přítel.

Ani mladého d'Artagnana nemohl mít tak rád, to bylo ještě mládě, které neznalo svět. A Athos? Och ano, moudrý a zamlklý Athos, hledající zapomnění ve víně a soubojích... Athos, který nakonec nalezl lásku u muže, kterému kdysi Aramis sám podlehl.

Aramis ti tiše povzdechl. On toho démona miloval. Mladý, bláznivý mladík. Věděl, že je to špatné, ale bylo těžké mu odolat. I proto odešel od Církve, aby ho už nemusel vídat. A teď? To, po čem tehdy toužil, má další z jeho přátel. Další tichý povzdech. Pohled na muže, který klimbal vedle v křesle.

"Porthosi... příteli."

Rváč, milovník života, výbušný, poživačný a dobromyslný obr. Podivuhodné spojení nejrůznějších vlastností. Spolu se vzpomínkou na jeho dlaně, jeho konejšivý hlas, který se alespoň snažil zmírnit tu strašnou bolest, která ho stravovala... Zamlžená vzpomínka na ty tmavé oči, které se na něj naléhavě upíraly. Porthos, v jehož tmavých vlasech měsíc vykreslil stříbro starostí.

Aramis. Intrikán, kavalír, šermíř, nikdy neutuchající studna znalostí a stále dychtící po vzdělání a politice. Jako by se ani k sobě nehodili. Přesto to byli přátelé. A když Aramis zavřel oči, věděl, že Porthos tam bude s ním. Jeho Porthos.

Přítel nejvěrnější, který tak rád skrýval svůj břitký rozum, až se mnohému mohlo zdát, že snad ani žádný nemá. Porthos, který nadevše miloval život a své přátele víc, než knihy a skryté intrikaření. Druh, který neváhal nasadit vlastní život a byl pro každou rvačku, pokud měla potrestat nespravedlnost. Jeho... milovaný...

Aramis ani nevěděl, kdy přidal slovo milovaný, ale v těch dvou dnech, kdy se potácel mezi životem a smrtí, si plně uvědomil, jaký byl blázen. Snil o lásce z mládí a přitom měl poklad po svém boku už několik let.

"Porthosi… ta depeše… "

"Chystal jsem se ji doručit, jen co bych se ujistil, že už je ti skutečně lépe." Přítel stál u okna a se založenýma rukama hleděl ven. Byli ve městě, byli sami, ale on přesto pořád zůstával s ním, staral se o něj, pokud to bylo možné, vůbec ho nenechával samotného. Mohl být dole v hospodě, nebo v náručí nějaké služky, ale on zůstával u něj.

"Asi bys ji měl doručit, příteli. Už je to lepší."

"Vyjedu zítra ráno, ano?" Mírný úsměv. "Jak se cítíš, Aramisi? Nahnal jsi mi pěkný strach."

"Mizerně příteli. V zádech mám díru a každé nadechnutí bolí. Ale přežiju to. Díky tobě. Zachránils mi život. Děkuji."

"A ty mně ne? Ta kulka byla pro mne, já si to moc dobře pamatuju. Asi bych to taky snášel lépe..."

"Ovšem nevím, jak bych tě dostal do města," podotkl trochu jedovatě Aramis.

"Hm, na větvích, či tak nějak?"

Aramis zdvihl oči v sloup. "Porthosi," vydechl, ale pak se usmál. "Jsi prostě nenapravitelný, víš o tom?"

"Ano vím, napravit už mě zkoušelo bezpočet krásných a cudných dam. Ani nevím, čím to, ale vždycky jsem skončil zpátky v kasárnách s láhví vína a svým přítelem."

Aramis se usmál. "Pak máš asi špatný vkus."

"Och, možné to je. Ale nemluvme o mém špatném vkusu, o tom už bylo řečeno víc, než dost. Nelíbí se mi, že bych tě tu měl nechat a sám odjet."

"Jsi opravdový přítel, Porthosi. Děkuji."

Jen zavrtěl hlavou a potom složil své mohutné tělo do křesla. Vypadal duchem nepřítomně, snad přemýšlel... A zcela určitě si dělal starosti. Ta vráska na čele ho prozradila.

"Porthosi? co se děje? Není ti dobře?" Aramis se nadzvedl na loktech, když jeho přítel neodpovídal.

"Ne, jsem v pořádku, lež, Aramisi," zadíval se na něj. "Jen přemýšlím, jak dlouho budu pryč a zdali z toho našeho zdržení bude velký malér, či nikoliv."

"Pokud bude, vezmu to na sebe,"řekl tiše Aramis

"Ještě to tak," zamračil se Porthos a na znamení nesouhlasu ještě energicky zavrtěl hlavou. "Kdepak. Kdyby z toho měl být malér, já to nějak vysvětlím. Ty se do toho vůbec nebudeš míchat. Jakékoliv rozčilování máš přísně zakázané."

"Nejsem stařík. Za chvilku jsem z toho venku, můj drahý příteli," usmál se Aramis.

"Opravdu?“ zeptal se tiše Porthos a podezřívavě si ho změřil.

"No ovšem," přikývl Aramis rázně.

"Přesto se s nikým hádat nebudeš," pousmál se Porthos.

"To mi nařídíš?"

"O to tě poprosím."

Aramis se usmál. "Nikdy‘s mě o takové věci neprosil, to to bylo tak zlé?"

"Ano."

"Ale Porthosi, ležím tu dva dny..."

"Dva týdny příteli. Málem jsi umřel."

"Ale přece...."

"Aramisi, tvoje krev mi tekla na ruce a ta noc byla asi nejhorší v mém životě. Bylo to zlé, věř mi. A radši se porvu s celou kardinálskou gardou, než bych dopustil, aby se ti zase přitížilo."

Aramis se na něj stále zaraženě díval a pak kývl. "A ty jsi tady celou tu dobu byl? Nejel si s depeší jako tehdy, když jsme jeli pro přívěsky? To jsme také přeci ..."

"To s námi jeli sluhové, dnes jsme tu sami..."

"Ale... přece..."Aramis se zajíkl. "Kvůli mě?"

"Přece bych neopustil přítele, když ho sužují bolesti a horečky... Neopustím někoho, komu vděčím za život, jen kvůli nějaké hloupé depeši..." Porthos zavrtěl hlavou a když postřehl Aramisovy vyděšené oči, sedl si na pelest a vzal ho za ruku. "Netrap se, prosím. Nechci, aby ti bylo hůř. To se srovná. Kdyby ta depeše byla tak důležitá, už bychom to dávno věděli, o to se neboj."

"Porthosi, příteli," hlesl Aramis a vděčně se na něj zadíval. Nevěděl co mu má říct. To přeci… Za tohle mohl být i vyloučen od mušketýrů. Mohli cokoliv a on vše riskoval kvůli němu. Vděčně se usmál a pak zavřel oči. Byl tak unavený.

"Děkuji ti."

"Odpočiň si," pousmál se ten trochu a pohladil ho po čele. Potom mu naň přiložil mokrý šátek, protože se mu zdálo, že přítele se opět začíná zmocňovat horečka a to se mu nelíbilo. Skutečně by měl zítra ráno odjet, ale nechat tu Aramise samotného a s horkostí?

Aramis v noci spal klidně a i horečka vypadala, že ustupuje. Porthos mohl vyjet - a přesto váhal. Něco mu říkalo, že by měl zůstat. Ale ta depeše... Samozřejmě byla důležitá. Musel ji doručit.

Nerad ho tam nechával, doktor mu musel přísahat, že se o něj postará a jestli se on, Porthos, nevrátí, nechá ho dopravit do Paříže, nebo alespoň podá zprávu panu de Tréville. Jenže všechno mu připadalo málo. Nechtěl odjet a přece musel.

Nakonec ho tam nechal. Jen si od něj vzal jeho kříž, který obvykle nosil pod kabátcem. Doufal, že mu přinese štěstí a brzy ho k němu dovede zpátky. Pak mu jemně stiskl ruku a odešel. Aramis celou dobu spal. A vypadal tak klidně, že ho nechtěl budit. Přeci jen měl pořád ještě bolesti.

Ale ta mírumilovná tvář, jemný úsměv... Porthos se nikdy v duchu nesmířil s Athosovým vztahem ke kardinálovi. Ale teď cítil, že ho možná začíná i chápat. Protože když Aramise opouštěl, byl by snad upsal i duši ďáblu, aby nemusel. Nikdy nechápal, jak může muže přitahovat muž a náhle cítil, že snad Aramis... Jeho věrný, jemný a intrikánský přítel.

Zase štval koně nemilosrdně ve dne i v noci, jen aby byl co nejdříve zpátky.

Vzal si oba vraníky. Věděl, že to Aramis pochopí. Jeho Aramis… Bylo to tak zvláštní o něm přemýšlet. Měl ho rád, ano, to vždycky, ale nikdy by si nepomyslel... nějak si Aramise nedokázal představit tam, kde většinou byly šenkýřky, služky či jiné ženy, u něj v posteli. Přesto ale, když se ho tak držel a doktor mu vyndával kulku ze zad… Pohled těch očí se mu vryl do paměti. Pohled těch zvláštních kouřových očí, ve kterých byla bolest. A důvěra k němu.

Byl to Aramis, kdo mu zachránil život. S Aramisem po boku se nejčastěji probouzel po prohýřené noci. Aramis mu přikládal studené obklady na bolavou hlavu a pohmožděné části těla. Pravdou bylo, že žádná z jeho služek, šenkýřek, či krásných dam, nikdy neměla tolik trpělivosti jako jeho nejlepší přítel. Jediný opravdový přítel. Porthosovi bylo náhle horko. Nikdy o Aramisovi v takových souvislostech nepřemýšlel. O přátelích se takhle nepřemýšlí…

Když se mu Aramis snažil vysvětlit, že to, co se děje mez kardinálem a Athosem, není zas až takový hřích a že pokud člověk miluje, je důležitá láska, nic jiného, nechtěl to zprvu přijmout. Ale když zjistil, že to Athosovi svědčí, jen nad tím pokrčil rameny. Důležité bylo, aby byl konečně šťastný, jinak nic. A teď... začal o tomtéž přemýšlet ve vztahu k němu. Aramis a on… zvláštní spojení.

Když o hezkých pár hodin později ležel v posteli, aby dal vydechnout sobě i koni, znovu se nad tím zahloubal. Zkusil si představit, jaké by to bylo, pohladit Aramisovy zlatavé vlasy, dotknout se ho... Ale jinak. Ne jako přítele, ale jako ženy... Nakonec se otočil na bok a pokusil se usnout. A přitom zadoufal, že je o přítele náležitě postaráno.

Aramis spal. Jak tady nebyl jeho přítel, zotavoval se pomaleji. Měl bolesti a měl o něj strach. Doktor mu sice dával různé věci, aby bolest potlačil, ale přesto…  V noci spal hůř a vynahrazoval si to ve dne. Také se modlil, ne za sebe, ale za Porthose, aby se šťastně vrátil. Protože mu chyběl... moc.

Porthos a kardinál. Dva větší kontrasty aby pohledal. A přece se do nich zamiloval, do obou... Kardinála miloval už kdysi, jako mladík v semináři. A Porthose... tam to bylo pozvolné… A uvědomil si to až teď.

"Porthosi."

Najednou se rozlétly dveře a přítel stanul na prahu. Zadýchaný, tvář ošlehanou větrem, zrudlý, jak právě přijel a okamžitě běžel k němu. Chvíli na něj zíral, jakoby ho snad viděl poprvé a potom se trochu usmál.

"Jsem rád, že jsi v pořádku. Doktor říkal, že mu děláš starosti."

"Porthosi!" Hubený přítel se k němu natáhl a mušketýr ho objal.

"Jsem rád, že jsi tady."

"Já také, ani nevíš jak..." Voněl čerstvým povětřím a měl trochu studené ruce. Ale hlavně byl tady a byl skutečný, žádná živá představa.

"Co depeše?" zeptal se Aramis starostlivě.

"Předal jsem ji, bez obav. Nic se nestalo, ani necekli, když jsem jim patřičně vylíčil, co se nám na cestách přihodilo." Porthos se usmíval.

Aramis se usmál, pak zavřel oči a opřel se Porthosovi do náruče. Zívl.

"Ty jsi v pořádku?"

"Ano," řekl Porthos a jemně ho sevřel, aby ho nic nebolelo.

"To je dobře," hlesl Aramis a za chvilku spal.

Ve dveřích se objevil doktor a kývl na Porthose. Ten uložil spícího přítele a přišel za ním.

"Když jste tu nebyl, nemohl spát. Tak doufám, že teď už to bude v pořádku."

"Já také doufám, doktore. A věřím, že vy jste svou přísahu neporušil." Mušketýr věnoval lékaři zádumčivý pohled. Ten jenom přikývnul.

"Zůstal sám, v cizím domě, proto ta nespavost, nic jiného v tom nebylo a není."

"Pevně v to doufám, doktore."

"Určitě. Vždyť sám uvidíte, že se mu ulevilo, když jste přišel. Bude v pořádku.“

Mušketýr jen přikývl a vrátil se zpět do pokoje, vnitřně odhodlán, nenechat Aramise samotného už ani okamžik. Nikdy.

 

Zraněný spal celou noc tvrdě, jako by ho do vody hodili, a byl to ten léčivý, posilující spánek beze snů, kdy tělo napravuje všechny škody. Už se nemusel obávat, už mu nemuselo srdce tlouct strachem pokaždé, když zaslechl kroky a nevěděl, jestli to není posel špatných zpráv.

Když se vzbudil druhý den, slunce už se sklánělo k obzoru a Porthos opět zamyšlen hleděl z okna, ruce založené na hrudi.

"Porthosi?" zašeptal a pak se pokusil nadzvednout. "Porthosi? Stalo se něco?" když mu přítel neodpovídal.

"Ach," otočil se. "Už jsi vzhůru? To je moc dobře. Je ti lépe?" Rychle k němu přešel a posadil se na pelest. "Nic se nestalo, jen jsem se prostě podíval ven a zůstal tak... Ani nevím proč. Jak se cítíš, Aramisi?"

"Dobře, když už jsi tady, drahý příteli. Chyběl jsi mi. Moc. A já se bál, že ti nemůžu být po boku. A že se ti něco mohlo stát."

"Zbytečně. Nebylo možno mě zastavit, leda by museli střílet z děla," pousmál se Porthos a stiskl mu ruku. "Teď už zbývá jen aby ses zotavil natolik, že bychom se mohli vrátit do Paříže. Tam jet sám nechci. Bez tebe ne."

"Za týden budu v sedle, neboj se."

"To je dost krátká doba... Nepřeháněj, nepřepínej se, však už se nic nestane, přijedeme-li za týden, či za čtrnáct dní."

"Naši přátelé budou mít strach."

"Myslím, že to zvládnou... A tentokrát to ani nejde svést na kardinála, tak snad ani nebude žádné pozdvižení..." Porthos se zadíval do přítelovy bledé tváře. Ach, cítí to samé? Může cítit to samé? Býval členem kléru, snad i uvažoval, že se vrátí do jejich řad. Ovšem, duchovní nejsou světci, kardinál sám toho živým důkazem. Jenže... Ne, Porthos si skutečně neuměl představit, jak Aramisovi vykládá, co k němu doopravdy cítí.

Aramis se na něj usmál a pak sevřel jeho ruku ve své dlani.

"Bál jsem se o tebe. Chyběl jsi mi, příteli. Porthosi," usmál se a pak přivřel oči. "Promiň, jsme unavený." Zívl. A vzápětí mu hlava klesla na bok a zas usnul. A opět klidně. Jako by stačila jen Porthosova přítomnost a on spal.

 

Tak to bylo po celý týden. Vzbudil se. Najedl se. Umyl se, zašel si na toaletu. A pak zas usnul. Sice byl vzhůru stále delší dobu, ale přesto hodně spal. Až nakonec po dvou týdnech byl už schopen chodit bez pomoci, i když se zadýchával.

Tehdy ho už také lékař uznal schopným cesty, i když mu nařizoval, aby se po příjezdu ještě pár dní šetřil. Zná mušketýry, tedy žádné souboje, žádné pijatyky, ani nic podobného! Jinak si ještě může vážně ublížit. Kupodivu to ale byl Porthos, kdo s ním vřele souhlasil a slíbil, že na přítele dohlédne.

Aramis nevěřil vlastním uším. Porthos na něj bude dohlížet? Ten Porthos, který nikdy nevynechal příležitost přihnout si dobrého vína, nebo s někým změřit um meče?

Musel se na Porthose stále víc a víc dívat, aby se přesvědčil, že je to stále on.

 

"Porthosi?"

"Ano?"

"Nejsi nemocný?"

"Ne, proč."

"Žádné pitky a ani souboje? Jsi to vůbec ty?"

"Kdo by na tebe jinak dával pozor?" odpověděl přítel s úsměvem, ale do očí se mu nepodíval. Ano, Aramisovi to nepochybně muselo připadat zvláštní... Jenže co by si on nyní počal se služkami a opilou hlavou? Ani souboje už nebudou, co bývaly...

Aramis se jen usmál, opatrně se vyhoupl do sedla a pak si od doktora převzal svou brašnu. Už se cítil lépe, ale přeci jen to nechtěl přehánět a tak si vzal i něco proti bolesti.

Když vyrazili, usmál se.

Porthos mu úsměv oplatil a zadoufal, že na něm není příliš poznat, o čem teď přemýšlí. Ne, Aramis byl především jeho přítel a on se raději rozhodl mlčet, než aby to přátelství snad ztratil pro několik neuvážených slov, pronesených s horkou hlavou.

Jeli pomalu, Aramis byl k večeru už tak unavený, že když zastavili u hostince, skoro sklouzl z koně. Naštěstí tam byl Porthos, aby ho chytil. Aramis se usmál a chvíli se ho držel.

"Děkuji."

Neodpověděl, jen ho podpíral celou cestu až do pokoje, jako by nikdy nedělal nic jiného. Bylo to jako za starých časů, kdy se oba řádně obveseleni vraceli do svých bytů...

 

Zase skončili v jedné posteli, každý na svojí polovině, a to ticho mezi nimi bylo náhle téměř dusivé.

Aramis se nadzvedl na rukou a zadíval se na přítele.

"Porthosi? Co se děje? Něco tě trápí, příteli?"

Ty mě trápíš, zamumlalo to kdesi v koutku jeho mysli. Ty a nikdo jiný... Jak ti říct, co právě cítím, nad čím přemýšlím? Jak to říci někomu, jako jsi ty?

Mušketýr jen zdvihl ruku a zlehka ho pohladil po tváři. Gesto dobrých přátel.

Aramis se usmál a pak si povzdechl.

"Bojím se o tebe, když se tak tváříš. Mám tě rád. Tak na sebe dávej pozor, prosím."

"A mohu mít rád já tebe?" zeptal se Porthos znenáhla.

"Jistě, že ano."

Porthos se trochu pousmál. "Dobrou noc, příteli. Dobře se vyspi, zítra už snad budeme v Paříži."

"Pokud budeme hnát koně, tak ano. Ale spíš bych řekl, pozítří."

"Tak tedy pozítří, přece jen, máš se šetřit..." Porthos se otočil na bok.

"Porthosi." zašeptal Aramis než usnul a zase, rukou vyhledal tu jeho. Poslední dobou, kdy cítil, jak se smrt plíží kolem, se bál. Bál se že umře sám. Že... u něj nikdo nebude. A to bylo zvláštní. Nikdy se tak nebál, až teď.

Nakonec v tom hostinci strávili celý příští den, Porthosovi se ráno zdál příliš bledý a nezdravý a tak ho přemluvil, téměř donutil, aby tam zůstali a on si opravdu důkladně odpočinul. Aramis nic nenamítal, vlastně ho pořád poslouchal. Neodmlouval mu. A když usínal, držel se ho.

Porthosovi to zdržení sice příliš na mysli nepřidalo, ale Aramis byl na prvním místě, jeho bláznivé přemítání vůbec nebylo důležité. Vůbec... Domníval se, že už spí, když se k němu sklonil, shrnul mu vlasy z čela a dlouze se díval na jeho tvář, jakoby to byla poslední příležitost, kdy může. Miloval ho. Div mu to neutrhlo srdce.

Aramis se ze spánku usmíval, když držel jeho ruku ve své. A když se vzbudil viděl krásné oči, které se na něj dívaly.

"Ma cherr amie..."

Nedostalo se mu žádné odpovědi. Žádné, kterou bylo možno řici slovy. Místo toho se přítel sklonil a políbil ho.

Aramis nic nedělal. Jen se mu podvolil a jemně polibek opětoval.

A Porthos ho líbal dál a dál s plným vědomím toho, že to dělá poprvé, ale také dost možná naposledy. Sám nevěděl, co ho to popadlo. Snad kdyby Aramis neřekl ta dvě tři! proklatá slova, nic by se nestalo a mohli by být dál přátelé... Líbal ho a nechtěl, nemohl přestat.

Aramis si ho přitáhl blíž a přitiskl se k němu a polibek opětoval. Nevadilo, že to bylo jiné. Nevadilo, že byl zesláblý. Najednou nevadilo nic. Porthos, ...jeho Porthos byl s ním.

Už nezáviděl Athosovi kardinálovu přízeň. Už neměl důvod. Měl to, co on, člověka, kterého miloval.

Po chvíli se Porthos přece jen odtáhnul a zlehka ho pohladil po tváři.

"Aramisi?" zeptal se tiše.

"Příteli..." Aramis se usmál a pohladil ho po tváři. Usmíval se.

"Jsi v pořádku?" položil mu Porthos otázku, za niž by si vzápětí rád sám vrazil pár facek.

"Ano, dokonale," hlesl Aramis a pak ho objal. "Porthosi." Umíval se, když se k němu naklonil a sám ho políbil.

Kdesi vzadu v hlavě to jeho příteli zazpívalo Gloria. A pak už mu to bylo všechno jedno. Jen si ho přitiskl k sobě, pevně objal s touhou držet ho a už nikdy nepustit.

Aramis se mu schoulil v náručí a zavřel oči.

"Měl bys spát, Aramisi... Skutečně. Musíš odpočívat.“ Porthos ho trochu kolébal, jako by Aramis byl děcko probuzené zlou noční můrou, ale usmíval se přitom.

Aramis skutečně usnul a následující den už byl na nohou. Usmíval se. A to celou cestu. Když dojeli do Paříže a zas se potkali s přáteli, už se nezlobil a netrápil. Porthos ho miloval.

D'Artagnan to na něm zřejmě poznal první, ten hoch byl vždycky příliš vnímavý ohledně diskrétních věcí. Nicméně, odpustil si veškeré poznámky. Ani nenaznačil, co mu proběhlo hlavou, když mu Porthos pomáhal s koně.  Alespoň něco. Athos, ten neříkal vůbec nic, jen se smutně pousmál.

 

Athos byl vůbec ten důstojný a to Aramise chvilkami rozčilovalo. Jako teď, kdy si naprosto klidně nakráčel do jeho pokoje, kde se on ještě rozvaloval na posteli. Pravda poněkud bolavý po promilované noci s Porthosem. Z pod záclon prosvítalo slunce, když se objevil ve dveřích.

"Vstávej Aramisi, povinnost volá."

"Povinnost a ke komu?"

"Ke králi! Francii.."

"A kardinálovi?"

"Aramisi?"

"Hm?"

"Vstávat."

"Jsem v rekonvalescenci."

"To už říkáš měsíc."

"Tři týdny."

"Tři týdny a sedm dní."

"Puntičkáři!"

Athos se jen poněkud ušklíbnul. Takový ten výraz, který vrhnete na přítele, chcete-li ho poškádlit.

"Nu, ještě by se to dalo vyjádřit také jinak..."

"Varuju tě," zahuhlal Aramis, když ten potměšilý výraz postřehl.

"Hm, třeba by se to mohlo počítat na..."

"Athosi!"

"... horké noci?" Bývalý mušketýr pozdvihl obočí. "I když to by se ta rekonvalescence počítala trochu jinak, že?"

"Nevím, co tím myslíš," odpověděl Aramis důstojně.

"Mé poznatky říkají..."

"Své poznatky si nech."

"... inu, bez pořádné přípravy, milý Aramisi, velké divadlo nezahraješ."

"A ven!"

"Ale, posíláš mě pryč, když ti přináším úkol?!"

"Jsi zatraceně drzý, víš o tom?!"

"Chceš ten úkol?!"

"Jistě."

"Inu, tak dobrá. Je to úkol od pana de Tréville, ovšem na přání Jeho Eminence."

"No to mě tedy podrž. Když ti dva spolu začali spolupracovat, pak nezávidím tomu, proti němuž se spiknou."

"Nu, zatím to odnášíte vy. Tady je depeše. A pan de Tréville by prý ocenil, kdyby byla doručena dříve, než za tři týdny."

Athos mrštně uhnul před dokonale vrženým polštářem a se smíchem zmizel za dveřmi.

Za chvíli na to se z koupelny vrátil Porthos.

"Doručena dříve, než za tři týdny? No ovšem. Proč ne?" Trochu se pousmál. Potom se sklonil a políbil Aramise na ústa. "Koneckonců, o době návratu tady nikdo nemluvil."

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

*umřela na cukr*

(Keneu, 21. 6. 2011 22:46)

Rozhodla jsem se zanechat komentář až na úplném konci a zhodnotit to celé dohromady.
Zbožňuju Tři mušketýry. A z postav nejvíce kardinála a Atha (nebo možná Atha a kardinála...). Vyhledávám slash, a nejvíc takovýto, s příběhem, psychologií postav (takže jim to věřím) a implicitním vyjádřením. Tato povídka mi jmenovaného poskytla ve vrchovaté míře. Opravdu úžasné. Jsem okouzlena. Už během první kapitoly jsem se musela zavřít v pokoji, aby mé nadšené, dojaté a vůbec rozpouštěcí a infantilní zvuky nebylo moc slyšet. A že jich bylo!
Marně hledám v paměti nějaký ff slash takovéto kvality/takhle na mě působící.
Přiřazuji do "zlatého fondu fanfikce" na mém pevném disku (a v mysli).
Jinak pairing kardinál/Athos, skvělý výběr, vztah kardinál - Rochefort úžasně a překvapivě zpracován, Aramidovi to mladické zbláznění věřím, výhružně potřásám rukou směr Gaston a spol.
A Athos s otřesem mozku líbající kardinála, Athos s Rochefortem střežící kardinála přímo v jeho posteli, tyto představy mě bude ještě dlouho provázet...
A taky se mi strašně líbila "ta červená scéna" (kardinál, krev, kostel St. Germain).

Kdo to tvrdil, že dnes půjde brzy spát, a pak strávil večer čtením tak dlouhé povídky?

děkuji!!!!

(Milwa, 24. 12. 2010 9:29)

Já překlepy přelétla:D A všechny mé dojmy uplně přesně vystihl Lex-san,naprosto.Opravdu jsem si to celé užila a moc mě to bavilo.Tihle dva by mě nenapadli,ale hodí se k sobě náramně. A jestli bude jakkékoli mušketýrské pokračování,tak ho beru všemi pěti! Za Kardinála a Krále!
ps.posílám na mail jednu radost k Vánocům-aneb co jsem si přivezla z Paříže před pár lety:3

...

(Profesor, 23. 12. 2010 12:29)

Pěkné, dojímavé a vtipné.
A se spoustou překlepů.

Nádherné Vánoce a šťastný nový rok.

:-)

(sweethistory, 21. 12. 2010 19:58)

Moc vám děkuji za věnování! Povídka je parádní a velice se mi líbila! Přeji vám všem krásné Vánoce:-)) Pac a pusu a do nového roku hodně inspirace při psaní:-) Sw.

Júúúú!

(Lex-san, 20. 12. 2010 22:35)

Tak v prvé řadě chci poděkovat za věnování, jsem rád, že na mě myslíte :-))
Moc mě zajímalo, koho dáte dohromady s Aramisem. Kardinál již byl zabraný... Ale Porthos mě nějak nenapadl. Měl jsem ho neustále za takového zavalitého medvěda, ale tahle povídka sedla dokonale. Byla taková lehoučká a jemná. Přesně, jak to Aramis potřeboval...
Díky za ni.