Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co stojí bojovat - Co káže doba a řád

30. 11. 2009

 

Kardinál jako správný politik na sedlákovi usmlouval jednoho koně, dost silného, aby je mohl nést oba a potom mu pomohl do sedla. Athos si sice stále ještě namlouval, že jej zraněná noha nebolí, ale tahle iluze vydržela jen několik málo hodin. Pak už to skoro nešlo snést.

Když menší muž seděl za ním a podpíral ho, nebylo to tak zlé. Kardinál, i při své lehčí konstituci, nebyl slabý a zvládal mu pomoci celou cestu na své panství. Tam byl už shon a dokonce z Paříže dorazil list od Rocheforta s dotazem, kde jsou. Kardinál okamžitě odeslal rychlého posla a pak nechal připravit koupele a sehnat Athosovi lékaře. Zase byl tím tvrdým vládcem, jak ho všichni znali. Už se neukázala ta laskavá tvář, kterou měl schovanou pod maskou ironie a chladu. Jen Athos ji měl možnost zahlédnou, když se k němu vrátil, aby se ujistil, že je o něj dobře postaráno.

"Budu v pořádku," oznámil mu, jakmile za ním zaklaply dveře a kardinál stanul ve svém rudém rouchu přímo v jeho pokoji, jen pár kroků od postele. Mušketýr ležel v poduškách, nohu pevně obvázanou a poměrně vesele se na něj usmíval. Maska. Uměl si ji nasazovat tak často a tak dobře, že už se téměř stala jeho součástí.

Kardinál k němu přešel a pak se nad ním zastavil. Položil mu ruku na tu jeho a Athos cítil, jak se chvěje. "Přinesu vám něco na tu bolest. Nemusíte to protrpět."

"Nic to není, opravdu ne," Athosův výraz poněkud zvážněl. "Skutečně. Lékař to potvrdil, je to jen naražené, nic vážného. Můžeme odjet ještě dnes. Chci se konečně vyšplhat na kobylku tomu, kdo ocenil váš život na mizerných dvacet tisíc pistolí."

"Mám dojem, že teď už je to víc. A odjíždíme zítra ráno. Necítím se dobře."

"Tak tedy zítra ráno," přikývl mušketýr a posunul zraněnou nohu výš po polštáři. "To je dobré, to je víc než dobré. Budu už úplně v pořádku. A ještě získám čas k přemýšlení. Potřebujeme důkaz, že je za tím vévoda Gaston... pak budete moci před krále a já se budu moci vrátit."

"Ano, pak bude pan de Trevil spokojený. Pokud se do té doby nezmrzačíte víc."

"Nemám to v plánu," pousmál se Athos slabě. Jakoby tím náčrtem svých příštích rozhodnutí, postavil mezi ně dva zeď.

Kardinál to cítil a tak jen sklonil hlavu na znamení souhlasu a potom, co mu popřál dobrý den, odešel za svými povinnostmi. Ale nedařilo se mu. Ne ten den. Byl podrážděný a k večeru už dokonce vzteklý. Musel se jít projít do zahrad, aby se uklidnil a rázoval přitom krokem za který by se nestyděl žádný mladý voják


Musím získat důkaz, že tohle je iniciativa vévody Gastona. Na královnu matku nemohu, na tu ne, ale na něj ano. Svým způsobem. Musím jej usvědčit, že je za tím on. Potom si to všechno vyřídí kardinál sám a já... Už nebudu vázán svým slibem ho chránit. Budu moci - co vlastně?

Athos se na lůžku neklidně převalil a snad podvědomě zatnul zuby, jak ho noha zabolela. Večer se za ním zastavil osobní kardinálův sluha s tím, že mu Jeho Eminence posílá lék. Jistě, Jeho Eminence měla léky proti bolesti a Richelieu na něj myslel... I když ho to bolelo. Každopádně, lék zabral tak jak měl. A druhý den byl Athos, opět bez modrého stejnokroje, schopen sedět v sedle vzpřímeně.

Kardinál jel také na koni. Krásném grošáku, který se k jeho postavení hodil. Šedá Eminence. Richelieu volil tento způsob, navíc věděl, že před Paříži na ně bude čekat kočár.Přece jen nerad projížděl těmi ulicemi bez kočáru, a teď tu měl navíc zraněného Athose a cítil se za něj zodpovědný.

Směšné, téměř. Athos stále chránil jeho, vlastní bolest si nepřipouštěl, a on se stejnou naléhavostí pečoval o něj. Téměř směšné, kdyby to nebylo tak trochu k pláči. Tolik si toho chtěli říct, vyjasnit, vyříkat a oba se drželi zpátky. Oba spoutaní svou povinností, disciplínou, vlastními pravidly... a morálkou, duchovním slibem. Vším kolem sebe. Měli by spolu mluvit, ale nemluvili. Jen se usmívali, občas prohodili několik slov, ale nemluvili.

Ani když dojeli na dohled Paříži a v jednom hostinci u cesty už je čekal Rochefort, čerství koně a hlavně kočár.

Kardinál se s ním stroze pozdravil a pak se rozhodl pro krátký odpočinek. Nikomu nic nevysvětloval. Nikdy to nedělal a teď spíš. Zapadl do malého ale čistého pokoje a tam se natáhl na postel, obličej zabořil do polštářů a chvilku tak zůstal. Pak polštář prostě objal a chvilku si představoval, že objímá někoho jiného… živého… někoho, koho má rád. I když to víra zakazuje.


Athos mezitím trochu namáhavě rázoval po vedlejším pokoji a potom se unaveně sesul na jednu z židlí. A zadíval se úkosem na Rocheforta, který ho pozoroval.

"Tak? Zjistil jste něco?" zeptal se nakonec, když ticho trvalo příliš dlouho.

"Něco ano, ale vy mi řekněte, hrabě, co je s kardinálem? To ho ten útok tak vyděsil?"

"Je jen unavený, alespoň tak mi to řekl. Taky asi ještě pořád lehce otřesený z té koupele v bažinách, ale o tom si s ním promluvte sám... Mě zajímá, co jste zjistil!"

"Jede v tom Gaston a královna matka, to jsem zjistil. A vy mi řekněte, co mu je! Jindy by se vydal dál a teď za sebou tříská dveřmi a odmítá jist. Co se mu stalo?"

"Jenom tohle?" opáčil Athos nevrle. "To jsem zjistil taky a nebyl jsem ani v Paříži. Nic víc nemáte?" Jeho otázku ohledně kardinála nechal nezodpovězenou. Někdy na půl cestě se to hrozivě zvrtlo, jako vymknutý kotník. Nechtěl o tom mluvit.

"Mám nějaké důkazy a podařilo se mi zaslechnout jeden rozhovor. Mimochodem, mylady je stále ve Francii a dokonce v Paříži. A nedivil bych se, kdyby se i ona přidala na stranu spiklenců. Po tom posledním selhání si u kardinála oko neudělala a chce se mstít. To jí zatrhl a poslal ji pryč. Ale on je stále zde. A vy jste mi neodpověděl na otázku."

"Zaplaval si v bažině a musel strávit noc na seníku. Se mnou. Asi je z toho ještě lehce otřesený, víc vám nepovím. Nevím o ničem víc," odtušil Athos lhostejně a znovu se vytáhl na nohy. Kulhal, toho si Rochefort už všiml, ale na to se raději neptal. "Od mylady se to dalo čekat," pokračoval Athos v přetrženém tématu, "to se ani nedivím. Ale co jste vyslechl za rozhovor?!"

"U svých lidí. Jeden dostal nabídku, že když se bude jeden den dívat jinam… Znáte to."

„Možná že to znám, ale ne tolik jako vy, hrabě.“

„Touché,“ usmál se Rochefort. „Jenže teď tu jde o kardinála, viditelně se necítí dost dobře, jinak by si tu nechtěl odpočinout. A pokud ho takhle zatáhnu zpět do Paříže a vy ani já nebudeme poblíž, co když se mu něco stane?“

"Nejsem odborník na královské rozmary," pokrčil rameny Athos, jehož noha se opět ozvala. "Nevím, co král udělá, když kardinál nebude přítomen a nebude se dívat, jak Jeho Výsosti nazouvají střevíce a nasazují paruku..."

"Dobře, ale mě jde spíš o vás. Musíte se dát dohromady a být u Jeho Eminence, když já nebudu moci. Á propos, ptali se po vás vaši přátelé. Tedy, je komické jak každý zvlášť, ale mám tu nějakou šunku od Porthose, prý abyste měl co jíst, nějaký list od pana Aramise a pozdravy od mladého d‘Artagnana."

"Nejspíš se bojí, aby se mi tady nedostalo úhony... Nu, ne že by k tomu neměli důvod," Athos se slabě pousmál, potom převzal brašnu, jíž mu Rochefort podával a položil ji vedle sebe. "Jinak vás mohu ujistit, hrabě, že své povinnosti, nebo spíš svému slibu dostojím. Bolest je vcelku překonatelná... Tedy se můžeme vrátit do Paříže."

"Dobře, takže počkáme než se kardinál trochu uklidní. Asi..." Muž v černém si povzdechl. Bylo vidět, že ho stav prvního muže říše skutečně zajímá, ale nechce to dávat příliš najevo. Tak si jen sedl na lavici nedaleko Athose a nalil si trochu vína. Musel čekat, tak čekal.

"Mimochodem," pousmál se lehce Athos, když se na něj tak díval. "Jaké to je být v tak blízkém vztahu s někým tak mocným?" nadhodil lehce.

"Prosím?" Rochefort zvedl oči od poháru a zadíval se na Athose. "Jak to myslíte, pane?"

Královskému mušketýrovi zahrál kolem koutku úst další úsměv. "Tak jak to říkám... I když jsem si původně myslel, že ten vztah je poněkud jiného charakteru, ale Jeho Eminence mi podala patřičné vysvětlení..."

"Patřičné vysvětlení?“ Rochefort se narovnal a bezmála skoro vstal.

"Ano," usmíval se dál potměšile Athos.

"Pak vám nestačí?" řekl Rochefort a očima prozkoumal místnost, jestli je nemůže nikdo zaslechnout.

"Jen jsem chtěl vědět jaké to je. Mít tak mocného otce a vědět, že se k vám nikdy nemůže přiznat."

"Nepotřebuji, aby se ke mě přiznával. Má mě rád a já jeho také. Postaral se o mě a zabezpečil mě jak po materiální, tak rodinné stránce. Měl jsem skvělé vychovatele, školu a teď mám i více než skvělé postavení, co jiného by mohl člověk jako já chtít?"

"Trochu otcovské lásky, přítele? Ne, neberte si to nijak špatně, Rocheforte, nechtěl jsem vás urazit," Athosova tvář získala výraz smutné sochy. "Já jen říkám, co bych možná chtěl sám... Promiňte, jsem asi trochu unavený, půjdu si lehnout. Myslíte, že bychom mohli vyrazit ráno za úsvitu?"

"Můžeme vyrazit za svítání, hrabě," řekl klidně Rochefort. "A neurazil jste mě. Sám ho mám moc rád a doufám… že on mě také. I když, co mě jako mladíka zranili a on přijel na to malé panství a proseděl u mě celé hodiny… Někdy si přeji, aby se to stalo znova." Pak se ušklíbl. "Asi je to víno moc silné, povídám hlouposti.“

"Ano, myslím, že vím jak to myslíte," pokýval Athos hlavou a potom se zdvihl a odkulhal ke dveřím. Tam se ještě otočil. "Myslím, že vím moc dobře, jak to myslíte..." zopakoval tiše a popřál mu dobrou noc. Potom zmizel na chodbě a za chvíli se jeho kroky vzdálily chodbou...

Mušketýr došel ke kardinálovým dveřím a přiložil na ně ucho. Neslyšel nic, jen klidný dech spícího. Pravda, možná by měl vejít jako správný ochránce a zůstat celou noc na stráži u kardinálova lože. Ale necítil se na to. Bolela ho noha a dost možná ho i bolelo srdce. Po další minutě naslouchání kardinálovu spánku se konečně odlepil a došel těch několik kroků k sobě. S námahou se zul, namazal si bolavou kyčel, pevně ji stáhl novými obvazy a potom si lehnul. Tu noc se mu ale neusínalo tak lehce, jako jindy...

Rochefort na rozdíl od něj strávil noc u kardinála na stráži. Věděl, že další den se vyspí víc a tak teď hlídal. Jen jednou v noci vešel, když slyšel jak otce trápí noční můry. Stačilo jen, aby ho na chvíli chytil za ruku a věděl, že se uklidní. Taky ho přikryl, protože kardinál spal jak usnul, na pokrývce a v sutaně a on nechtěl, aby onemocněl


Druhý den ráno vyrazili na zpáteční cestu do Paříže. A kardinál, když viděl, jak se Athos škrábe do svého sedla, si vymínil, že pojede v kočáře a že jej má hrabě doprovázet. A z toho, že to jindy tak hrdý muž přijal bez reptání, jen s mírným zamračením poznal, že opravdu bojuje s nesmírnou bolestí. Ani jízda po hrbolaté cestě mu nedělala příliš dobře, ale pořád to bylo lepší než na koni...

V Paříži se museli hned otočit a jet pozdravit panovníka do Versailles. Místo, které kardinál moc nemusel a kterému vyčítal nedostatek sociálních zařízení a zápach, jak si dámy i pánové ulevovali, kde mohli.

Tady se také naštěstí moc nemuseli zdržet, kardinál se omluvil a zamířil do svého vlastního sídla. Tam bylo vše jak se má, i jídlo bylo se zdálo v pořádku. Nakonec donutil oba své ochránce, aby si šli odpočinout, stačil mu poněkud zaostalý Buggé, ten byl podle něj moc hloupý, aby se dal podplatit.

Rochefort si chtěl s Athosem ještě promluvit, ten však byl příliš rychlý, i přes své zranění, a zmizel za dveřmi svého pokoje. Vzápětí se ozvalo jednoznačné klapnutí zámku, které naznačovalo, že královský mušketýr si nepřeje být rušen. Tedy jen zlostně zavrčel a také se zamkl.

Athos se vyčerpaně opřel o dveře. Bolesti nepolevovaly, spíše se stupňovaly, ale on si to stále tvrdošíjně odmítal připustit. Odmítal připustit, že by zklamal. Zrovna kardinála, svého věčného protivníka, zrovna před ním se nechtěl cítit slabý, zrovna jemu nechtěl dovolit, aby ho viděl bezmocného. Muže, kterého políbil...

Zřejmě si tedy bude muset vzít dvojitou dávku utěšujícího odvaru a znovu vyměnit obvaz. A doufat, modlit se, aby to přešlo.


* * *


Kardinál byl tichý muž a politik. Většinu času teď trávil tím, aby dohnal těch pár týdnů, co by mimo. A když se objevoval po boku krále, měl sám po boku Rochefotrta, nebo Ahtose. Ale o něj měl obavy. O tu jeho nohu. Jenže Athos si nedal říct. Ne, on ne.

A tak s ním byl i tehdy, když se na něj odvážili vystřelit.


Bylo to v parku, král byl zrovna na procházce a kardinál se trochu vzdálil si odpočinout. S ním byl Rochefort, Athos měl ten den oficiálně volno. Spíš Richelieu chtěl, aby si odpočinul, ale on byl stejně s ním ve Versailles.

Byl tam pohyb… Pak zaslechl výstřel a už u něj stál Rochefort.

Snad to byl jen instinkt, co mu dovolilo, hraběte bleskově strhnout k sobě.

Doslova cítil, jak do něj narazila kulka. Vykřikl.

"Henri!" Držel ho v náručí, když se mu skládal k zemi. Kardinálské roucho barvila jeho krev do temnější rudé.

"Jste v pořádku, Vaše Eminence," zašeptal Rochefort namáhavě a stiskl si silně krvácející rameno. Kulka proletěla pod kůží, nezasáhla žádné důležité místo, ale pár centimetrů dolů a místo zraněného Rocheforta by kardinál držel jen vychládající mrtvolu. Oba si to uvědomovali, že Jeho Eminence zřejmě zachránila svému hraběti život, ale nebylo třeba o tom mluvit.

"Chyťte toho lumpa! Nesmí utéct..." dodal ještě gardista unaveně. Pak se rozhlédl kolem.

Všude byl zmatek, dvorní dámy pobíhaly jako poplašené slepice a ječely jedna přes druhou, muži se mezi nimi zmateně proplétali a bez úspěchu se snažili zjistit, odkud kulka vlastně přilétla. Až na jednoho... Rochefort zahlédl Athosova široká záda, jak míří pryč. Mušketýr právě vybíhal po přilehlé cestičce mířící mezi keře jakoby mu vůbec nic nebylo. Kord měl vytasený a druhá ruka si pohrávala s dýkou. Ať už na kardinála vystřelil kdokoliv, mohl si být jist, že jestli se s hrabětem de la Fére střetne, nebude to příjemné.

Richelieu vytáhl z kapsy čistý kapesník a přitiskl jej na zraněné místo. Bylo tu pořád víc lidí a všichni se dívali, ale on držel v náručí svého jediného syna a překonával šok.

"Zavolejte mého lékaře a pomožte hraběti!" štěkl na nejbližšího gardistu, který se mu objevil před očima. Pak uviděl Buggého.

"Buggé, ke mě!"

"Ano, Vaše Eminence," hlesl gardista a okamžitě se postavil ke kardinálovi, aby ho mohl chránit. Jestli mu připadlo divné, že stále drží v náručí jejich kapitána, nic neřekl. Přeci jen, kardinálovi se neodporovalo. A na nic neptalo.


Athos mezitím sledoval svého muže. Zahlédl ho okamžik předtím, než padl výstřel, ale byl příliš daleko, aby mohl zasáhnout. Tak teď k sobě vší silou tiskl zuby, aby překonal bolest ve zraněné noze, a bystrým sluchem lovil mezi šelestěním listí kroky neznámého.

Tam byl! Tam za tou hradbou rododendronů! Právě se zastavil, asi se chtěl ujistit, že jej nikdo nesleduje. Athosovy kroky rázem zmizely, mušketýr našlapoval jako kočka.

Pak se rázem ocitl na druhé straně keřů. Útočník měl jenom jednu ránu, nemohl stihnout nabít, nebezpečí tedy nehrozilo.

Mušketýr na atentátníka zamířil kord a významně pohoupal s dýkou v ruce.

Neřekl ani slovo, jen si toho muže měřil pohrdavým pohledem.

"Vy nezmaříte naše dílo. Rudý vévoda zemře!" vykřikl muž a vytrhl dýku. Pak se na něj vrhl.

Athos stále mlčel, jen se vyhnul útoku a potom mu zabodl špičku kordu do ramene. Ten muž byl možná dobrý střelec, ale v boji na blízko byl nemožný. Takhle nechat soupeře odhadnout své úmysly. I když popravdě, bylo to Athosovo jediné štěstí, že ten druhý byl tak neschopný. Bolest už se zase hlásila o slovo a vzrušení vyprchávalo, věděl, že do delšího souboje by se pustit nemohl. Takhle se jen sklonil a uštědřil zraněnému ještě ránu na zátylek a poslal ho do říše snů.

To už u něj bylo i pár mušketýrů, kteří zrovna sloužili v paláci a o bezvědomého se po vysvětlení situace hned a velmi ochotně postarali. Athos se mohl odkulhat zpět za kardinálem, který se společnosti i králi omluvil, že se necítí dobře a odjel i se svým lékařem a Rochefortem, který tvrdil, že mu nic není, zpět na své sídlo. Možná to nebylo rozumné a on věděl, že by se měl vrátit, ale teď převládl strach o syna nad politikou.

Athos se tedy unaveně vydal zpátky. Na okamžik v něm zahlodalo svědomí, že by možná také měl vyhledat lékaře, ale bylo ubito pýchou, která tvrdila, že když je Rochefort zraněný, spočívá zodpovědnost za kardinálův život v jeho rukou. A přece nedopustí, aby se říkalo, že královský mušketýr utekl z boje! Znovu stiskl zuby. Ale skutečně si potřeboval chvilku odpočinout.

Následoval kardinála a když byli v jeho domě, teprve uviděl ten pravý kolotoč...

Kolem raněného hraběte i kolem kardinála, který všechny až na doktora vypakoval z gardistova pokoje a pak na jeho žádost, že ho ruší, odešel i sám.


Seděl v křesílku u sebe v pracovně a tam zavolal i Athose. A když viděl jak mu hoří oči a jak se mu potem leskne čelo, bez ptaní vstal a zavolal doktora i k němu.

"A žádné námitky, prosím, hrabě, dnes už mám nervových otřesů dost. Doktore, prosím, podívejte se mu na tu nohu a kdyby odporoval, řeknu to vašemu kapitánovi, pane mušketýre." S tím se omluvil a šel za Henrim, musel ho zkontrolovat

"Nic to není, doktore," zasípal Athos, sotva osaměli, ale sedal si nanejvýš opatrně.

"Podle všeho se mýlíte," namítl doktor klidně a sedl si na malé štokrlátko před něj. "Ukažte, podívám se vám na to. Vždyť za chvíli nebudete chodit."

"Nic to není," opakoval Athos tvrdohlavě. "Chápete, co říkám? Nic to není a nic to také nebude. Tečka."

Po chvíli se však kardinál vrátil, zrovna když doktor ho klidně přesvědčoval, že přání Jeho Eminence je rozkazem. Kardinál oběma kývnul a beze slova dal mušketýrovi malou knížku.

"Přečtete si tohle, pane mušketýre, a pak pochopíte. Doktore, prozatím nashledanou," řekl a s tím odešel. Doktor se jen usmál a pak se podíval na mušketýra, který malou modlitební knížku otevřel.

"Víte, skutečně byste mu neměl odporovat, pane."

Mušketýr knížku rázně sklapl, že by to, být ta kniha větší, asi hezky zadunělo. Potom se zvrátil na opěradlo křesla a položil si ruku přes oči.

"Dobrá, pane doktore, ale mám podmínku... Musím být schopen plnit své povinnosti, jakkoliv se vám to nebude líbit."

"Dobře," řekl doktor a pak ho požádal ať se svlékne a nohu mu vyšetřil. "Máte to nalomené, pane. Měl byste ležet a odpočívat. Jinak se to může zlomit."

"Potřebuji pracovat."

"Pak vám to musím stáhnout jinak."

"Dělejte co uznáte za vhodné, doktore," procedil Athos mezi zuby. To jak se lékař dotýkal velké modřiny na stehně bolelo jak ďas. "Ale co jsem řekl, to platí!" dodal ještě nekompromisně.

"Budu se snažit, ale přesto, měl byste na chvilku vysadit," řekl tiše doktor, pak vytáhl nějaké mazání, nohu namazal a pak stáhl obvazem. Potom pomohl muži se znova obléknout a dal mu nějaký lék.

"Ted chvilku odpočívejte a dejte si tu nohu tady na tu podložku. To vám pomůže."

Athos ho poslechl rád a když doktor odešel, dokonce zavřel oči. Byl unavený, bolest z nohy vystřelovala do celého těla a k tomu Rochefort... Uvědomění si tíhy odpovědnosti, která na něj právě spadla, bylo tvrdé. Přesto se rozhodl nepovolit. Dotáhne to do konce i kdyby já nevím co. Dokončí to a potom si vezme volno, odjede na své panství a zapomene na tohle všechno...

Teplo z krbu ho ukolébalo. Usnul.

Nevnímal proto, když se kardinál tiše vrátil, ani to, když ho přikryl jemnou pokrývkou a nechal ho spát.


Nechtěl být rušen a nechtěl, aby někdo rušil jediné dva muže, kteří pro něj znamenali mnoho.

Henri byl naštěstí mimo nebezpečí, ale přesto u něj byl dokud neusnul, teprve pak se pomalu odebral do své pracovny.

A tam našel spícího mušketýra. Po tváři mu přeběhl úsměv, když ho přikrýval a pak stejný, když zjistil, že se mu jeho kocour stočil u nohou.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Kocour

(Nex, 26. 11. 2015 2:16)

nepochybně tuší, jak se věci doma mají. :D Je to koneckonců kocour s vybraným politickým cítěním.

perfektní

(Falkira, 1. 12. 2009 20:17)

Jen tak dál, prosím. Je to opravdu báječné. :)

synáček a otec :D

(Milwa, 1. 12. 2009 18:46)

jééé:D Už se to rozjelo:D jinak se mi líbí přidrzlý synáček a jeho slovní přestřelky s Athosem,kterého jistě bude kardinál v následujících dnech jaksepatří opečovávat:D a taky bylo roztomilé jak jednotlivě chodili mušketýři přát zdraví:D moc povedený cyklus! a je na tom vtipné, že se roztrhl v televizi pytel s pořady na tohle téma- zrovna v neděli-česká iinscenace o mušketýrech ,kardinála tam hrál ještě docela mladý Kostka,a tak mu to seklo v tom upnutém kardinálském červeném obleku:3

Tak na něco takovýho ...

(Lex-san, 1. 12. 2009 10:32)

...jsem čekal už dlouho!! Tenhle cyklus je pro mě to pravý ořechový a proto jsem si tenhle dílek musel přečíst dřív, než se začnu učit, problém je v tom, že teď na učení nemám ani pomyšlení, ách jo, je to začarovanej kruh... :-)) jak už bylo řečeno, krásně popsanej "vztah" mezi otcem a synem.... a do toho ještě Athos, je jasné , že se moc těším na další díl!!!

...

(Profesor, 30. 11. 2009 20:16)

Není zač.
Asi se konečně půjdu učit.

:-)

(Davida666, 30. 11. 2009 19:47)

Moc pěkný příběh

:-D

(Sweethistory, 30. 11. 2009 19:41)

..ááá tak to je super...a hranici si můžete posunout klíďo až do stratosféry...:-D
Díkes

to Sweethistory and Profesor

(Muraki, 30. 11. 2009 18:06)

Oběma moc děkujeme a pro Sweet: ano půjde to, jen si musímě s Ttsumim švihnout a konečně zjistit co je deadline:D

...

(Profesor, 30. 11. 2009 17:51)

Vskutku dobré. Vyjádření vztahu otce a syna se mi velmi líbilo, je to takové jemné. Rochefortovi se sen o tom, aby ho zranili a otec byl s ním splnil velmi rychle.
Teď ještě, aby tvdohlavý Athos pochopil, že běháním se neuzdraví.
PS: Vám dvěma nekze nezachovat přízeň. Jasným důkazem tohoje fakt, že tu brouzdám místo učení se na zkoušku. Ale co. Dík za příjemné rozptýlení.

Jůů

(Sweethistory, 30. 11. 2009 17:34)

Ty jedeš:-) Jsem ráda, že si v pravidelnosti psaní nebereš příklad ze mě...:-D Opět moc pěkné a ten otcovský vztah mezi Richeliem a Henrim...sladkééé!!!
Už se těším na pokračování...ju můžu být otravná??? Přihodíš pokračování ještě před testy SCIO...což je 5.12.??? Víš, to abych tam šla s dobrou náladou:-)