Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co stojí bojovat - Kdo za tím stojí...

24. 12. 2009

 

Athos běžel. Běžel tak rychle, jak jen mu zhojená noha dovolovala. A přitom se proklínal. Jak mohl být tak nezodpovědný? Jak se mohl nechat ukolébat tím klidem? Venku byla lezavá zima, skoro mrzlo, přestože listopad tohoto roku byl neobvykle teplý. Přitáhl si plášť blíže k tělu a když se ocitl u cíle své cesty, vytasil kord...

Neslyšně jak kočka vyběhl schody do soukromého předpokoje, do místa, kam byl kardinál podle všeho pozván.

A které bylo prázdné. Jen čtyři holé stěny.

Nic, co by nasvědčovalo, že by tu velký politik, kdy byl.

Ale tady! Tady, za jedním křesílkem, byl křížek! Kardinálův křížek, který u něj viděl každou noc... Nosil ho na krku a nikdy by ho nesundal. Rychle jej sebral a sevřel v dlani. Tak přece jen!

Uvědomil si, že dýchá rychle. Rychleji mu i bilo srdce. Ale nebylo to tím během... Měl strach. Měl opravdu vážné a důvodné obavy o kardinálův život. Proč jen si Richelieu nevzal jeho, nebo Rocheforta jako doprovod? Tajný a skrytý! Nikdo by se nic nemusel dozvědět. Povzdechl si a potom se protáhl zpátky na chodbu. Za několik málo minut už opět dýchal čerstvý noční vzduch. Lehce mrazil, jako ho mrazily vlastní obavy.

Náhle zaslechl hlasy. Přibližovaly se... Rychle se skryl za nízkou zídku a přimáčkl se co nejvíce do stínů. Ale uši měl napjaté. Potkat někoho v tuto dobu na tomto místě bylo už samo o sobě dost neobvyklé. A když ke všemu ještě zmizel kardinál...

 

"Doufejme, že ho nenajdou předčasně…"

"Nejdřív ráno. Přeci jen, kdo by v noci hledal něco v kostele? Nikdo."

"Bohužel ten mladík..."

"Už jsem se o to postaral."

"Děkuji."

"Ale Saint-Germain, není to přece jen trochu moc?"

"Ne, naopak, je to ideální jeviště... Opravdu. Mrtvý kardinál v kostele... Rudá k rudé. Jak nádherná scéna. Mám smysl pro efekt. A vy můj milý příteli, se ještě běžte podívat, za po sobě drahý kardinál nezanechal stopu tam nahoře. To by bylo velmi nemilé."

Jeden z temných stínů se prosmýkl dveřmi, kterými Athos před chvílí vyšel.

Ale aspoň měl jistotu, že tam ten "milý přítel" nic nenajde. Protože kardinálův křížek ho studil v dlani. A navíc věděl, kde má Jeho Eminenci hledat...

Saint-Germainská katedrála...

Stín byl za okamžik zpátky. "Nic tam není, místnost jsem prohledal důkladně. Ani smítko."

"Výborně. Tedy si můžeme jít lehnout..."

Sotva mu zmizeli z doslechu, opatrně vykoukl ze svého úkrytu. Když se přesvědčil, že o něm nevěděli, dal se znovu do běhu.

Měl strach, strašný strach co v kostele Saint-Germain najde. Co mu mohli udělat? Co jen mohli? Běžel aby to stihl a bál se nejhoršího. Když rozrazil dveře kostela a uviděl ho na klekátku, téměř si oddechl

Ale potom zahlédl toho mladého kněze. Jeho už napohled studenou, bílou tvář, která i ve smrti měla smířený výraz. Dobrota a čistota sama. Srdce se mu sevřelo.

Tohle ne, tohle přece ne... Nad mrtvým se rychle pokřižoval. A potom vyrazil chrámovou lodí ke kardinálovi.

"Vaše Eminence?" oslovil ho nejistě. Žádná reakce.

"Vaše Eminence?" zkusil to hlasitěji.

Teprve potom si všiml, jak bezvládné je kardinálovo tělo. A ten temný stín pod klekátkem. Odhozená dýka.

"VAŠE EMINENCE!" zařval a rozběhl se k němu.

Kardinál se však ani nehnul. A když k němu dorazil a chytil ho za rameno, sklouzl mu do náruče jako hadrová panenka. Ještě dýchal, to cítil, když přiložil ucho k jeho rtům, ale ty byly sinalé a bledé jako kardinál sám.

Na ruce cítil něco vlhkého. Podíval se dolů...

"Ach ne! NE!“ zanaříkal a opatrně kardinála složil na zem. Do krve. Do jeho vlastní krve... Rychle si sundal plášť, svlékl kabát a utrhl oba rukávy od košile. Pak zaškrtil kardinálova zápěstí několik centimetrů nad ranami. A doufal, že nepřišel pozdě...

"Vaše Eminence," popleskal ho jemně po tváři. "Vaše Eminence, prosím. Vzbuďte se!" Znovu ho zdvihl a potom napůl posadil, napůl položil na jednu z lavic. Rychle si znovu oblékl alespoň kabát, do pláště zabalil kardinála. Potom ho vzal do náručí.

Kardinál se však neprobíral. Byla to zřejmě velká ztráta krve, co muže v rudé sutaně, oslabila. Byl příliš bledý. I na svou obvyklou bledost. A rány stále krvácely. Athos mohl jen doufat, že tu je dost chladno a tak krev netekla dost rychle. Přiškrtil mu zápěstí ještě více, ale už měl poměrně obavy, jestli mu tím spíše neublíží... Musel ho dostat odsud. To bylo hlavní.

Zabalil ho ještě více do pláště, zachumlal téměř až po uši a potom s ním vyšel do chladné noci. A jak se nikdy na Boha moc neobracel, tentokrát prosil, ať nikoho nepotká, ať mu Všemohoucí dovolí napravit svůj omyl... Prosil, aby ještě nebylo pozdě.

 

Nesl ho rychle a když se dostal k jeho paláci, zastavil ho Buggé. Když pak uviděl bledou tvář kardinála, beze slova ho pustil dál a běžel pro lékaře. Tohle nebylo přeci normální, Jeho Eminence a v bezvědomí!

Athos si o Buggém myslel své, ale teď neměl kdy mu to říkat. Zanesl kardinála do jeho ložnice a další služebnou poslal pro Rocheforta. Pak se nad Richelieuem sklonil a jemně mu přejel po čele. Trochu se podivil, když jeho prsty zanechaly na kardinálově kůži rudou stopu... A pocítil neskutečnou touhu řvát.

V té chvíli dovnitř vpadl Rochefort, následovaný doktorem.

"Co se stalo?!" vykřikl hrabě.

"Kdybych to věděl," odtušil Athos slabě, "povím vám to..."

Doktor se okamžitě vrhl k zraněnému a když uviděl zápěstí, sykl. "Budu to muset sešít, ale nevím kolik ztratil krve. Jenže… když to neudělám, třeba už nikdy nepohne prsty."

Mlčky se zadíval na oba muže..

"Šijte,“ nařídil Rochefort. "Ale opatrně jedno po druhém."

Doktor se tedy sklonil nad kardinálem a nechal si přinést horkou vodu. Umyl se a začal.

Rochefort si sedl k druhé straně lůžka a chytil bledého kardinála za ruku.

"Šel sám, že?"

Athos jen tiše přikývl. Najednou snad nebyl ani schopen slova. Jen se díval, jak doktorovy obratné prsty opatrně přejíždí okraje příšerně rozšklebených ran na ministrově zápěstí.

Nakonec se ale přece jen podíval Rochefortovi do očí a přikývl.

"Šel tam sám. Já... Večer jsem na něj čekal a když nepřišel, vloupal jsem se mu do pracovny. A našel vzkaz, původně pro vás, hrabě, kam šel a proč..."

"Jenže proč šel sám? A kdo mu tohle udělal?" zeptal se tiše Rochefort, jen tak do místnosti. Pak kardinála, svého otce, pohladil po čele. "Proč jen jsi mi neřekl...“

"Kdybych to věděl, hrabě," odtušil Athos a sevřel rty do úzké čárky, "tak věřte, že by se mu nevedlo dobře. Zbabělcům se nikdy nevede dobře..." poznamenal ještě, ale to spíš pro sebe. Vzpomněl si na ten podivný hovor, který vyslechl, který ho dovedl až ke kardinálovi...

"Jak jste ho našel?" zeptal se po chvíli Rochefort, když doktor přešel na druhé zápěstí

"Díky náhodě," zalhal pohotově Athos a ani se nezačervenal. Pak si uvědomil, že v Sain-Germain je ještě pořád velká kaluž kardinálovy krve... ale také mrtvý kněz, přičtou ji jemu, odpovědělo svědomí. "Díky náhodě boží prozřetelnosti... Jinak si ani nechci domýšlet, co by se stalo."

"Dobře," řekl tiše Rochefort a dál pozoroval otcův hrudník jak se pomalu zvedá. Pak doktor skončil. Zavázal mu ruce a změřil tep.

"Bojím se o Jeho Eminenci," řekl pak tiše. "Ztratil moc krve."

"On to zvládne," postavil se mu Athos na odpor se nečekanou vehemencí. "Kardinál je silný muž, on to zvládne!"

Rochefort měl najednou neuvěřitelný pocit dejá vu. Přesně takhle se otec postavil sdělení, že by Athos svá zranění nepřežil.

"Nevím, pane Athosi, ale raději se půjdu umýt a budu ho hlídat. Dech má moc pomalý a asi se podchladil."

"Zůstanu u něj, pokud mohu," odtušil mušketýr temně. "Rád bych... Rocheforte?"

"Ne, já nic nenamítám." Hrabě se na otce zadíval. A potom se zamračil. "Běžte se umýt, doktore... Ale Jeho Eminence v tomto nemůže zůstat!"

I Athos byl toho názoru a tak začal spolu s Rochefortem opatrně kardinála svlékat. Pláštěnka, pak kříž, sutana... Najednou zpoza ní vypadl dopis. S jeho osobní pečetí

Rochefort po něm hrábl dříve a podle Athosova pohledu usoudil, že ani on o něm nic neví. Zatím ho tedy odložil na stolek a vrátili se k němu teprve, když Richelieu odpočíval v čisté košili, zaschlou krev omytou a obvázané ruce na přikrývce.

Teprve potom se Athos podíval na černého hraběte. "Netuším co to je. Otevřeme jej?"

"Ano, je to sice jeho pečeť, ale cokoliv, co by tam psal, nám může pomoci," odpověděl a pak dopis otevřel. Začal číst a bledl. Ne, to nemohla být pravda! To by kardinál neudělal. Ne muž jako on. Dopis mu skoro vypadl z ruky

Athos mu stiskl rameno. "Hrabě! Hrabě, co je vám? Je to tak zlé?!"

Rochefort jen zavrtěl hlavou a beze slova ukázal na dopis.

Mušketýr jej zdvihl a začal číst. Co mohlo u všech svatých Rocheforta tak... Stiskl rty. Udělaly se mu mžitky před očima. Kardinál? A napsat toto? Nikdy!

"Nevěřím, že by to otec napsal! Nikdy! I kdyby byl zoufalý, jako že není, nikdy by nevolil takový styl a ani způsob. Tohle je moc… Ikonické. Pokud by chtěl ukončit svůj život, zná spoustu jiných cest, které by ho méně vystavily posměchu. Jeho, vás… Francii. Ne, nevěřím tomu. To nepsal on!"

"Písmo je jeho..." zašeptal Athos a potom dopis schoval. Rochefort se zamračil. "Ale písmo se dá napodobit," pokračoval mušketýr ve svých úvahách. "Poslouchejte, hrabě, řeknu vám, jak to bylo. Čekal jsem na vašeho otce, jako teď každý večer. On nepřišel. Prohledal jsem jeho pracovnu a našel vzkaz určený vám. Potud je všechno pravda. Pak už jsem lhal. Šel jsem na to místo, které udal ve vzkazu. Nikdo tam nebyl, ale našel jsem tam jeho stříbrný křížek, tento..." vylovil ho z kapsy. "Když jsem potom vyšel ven, opravdu zapracovala náhoda a já vyslechl rozhovor, že kardinál je v Saint-Germainské katedrále. Byl tam. A s ním i jeden mrtvý kněz, tomu doufám připíšou tu krev na podlaze. Ale to není, bůh mě netrestej, tak důležité. Domnívám se, že jeden z těch dvou, jejichž rozhovor jsem vyslechl a který mě zavedl k vašemu otci, byl vévoda Gaston!"

"To přestává všechno! Jak se mohl opovážit!" Rochefort vylétl z křesla, ale pak se utišil, protože z lůžka se ozvalo tiché zasténání.

"Henri...." bylo to víc zašeptání než cokoliv jiného

Athos vyskočil také a tak se ke kardinálově loži vrhli oba současně, každý z jiné strany.

"Otče," vydechl Rochefort, ve stejnou chvíli, jako Athos téměř neslyšně zašeptal: "Vaše Eminence..."

Kardinálova víčka se zachvěla a on ztěžka otevřel oči. "Henri, byla to past... Oni… Gaston a Mylady. Athosi... Já bych nikdy… Gerarde..."

Tak tedy Mylady, pomyslel si hořce mušketýr a potom kardinálovi konejšivě sevřel dlaň.

"Já vím, Vaše Eminence, já vím. Netrapte se... Teď se musíte uzdravit."

"Nikdy bych.něco takového." Hnědé oči vyhledaly ty Athosovy. "Miluji vás, ale nikdy bych… nikdy!"

"Já vím," zopakoval Athos a pousmál se. "Netrapte se tím, prosím vás. Odpočívejte, vše se vyřeší..." Milujete?, napadlo ho kradmo, opravdu může muž jako vy milovat někoho jako já? Ach... K čertu s tím. Rád bych... "Budete v pořádku, ano?" zašeptal potom.

 

"Musím být zítra u krále. Nemůže jim to projít," zašeptal kardinál. "Zabili tam kněze… Mladíka, kvůli mě!"

"Ne, kvůli vám ne, Vaše Eminence, kvůli vám ne..." ujistil ho Athos tiše. "Kvůli všemu ostatnímu možná, ale kvůli vám ne. Opravdu ne." Podíval se na Rocheforta a potom se zdvihl.

"Kam jdete?" zeptal se černý hrabě.

"Teď potřebuje vás," Athos si povzdechl. "Já zatím zničím ten list i všechno ostatní. Všechno, co by mohlo Jeho Eminenci ohrozit... Jakkoliv."

"Myslím, že vy byste měl zůstat tady. Já půjdu. Přeci jen jste lepší šermíř než já a ulice mohou být bezpečnější než toto místo. A ten dopis spalte, tady stále hoří oheň."

Mušketýr se na něj podíval, ale Rochefortův pohled byl odhodlaný.

"Opravdu nechcete...?" zeptal se tiše. A černý hrabě zavrtěl s jemným pousmáním hlavou. 

Athos se tedy posadil zpátky, zatím co se on zdvihl a vyšel z místnosti. Kam šel a co chtěl podniknout zůstalo záhadou. Rochefort byl synem svého otce a jako takový byl úplně stejně tvrdohlavý.

Athos seděl téměř nehybně, dokud za hrabětem nezaklaply dveře. Teprve potom, jakoby už tu tíhu nemohl snést, sklonil hlavu a opřel se čelem do dlaní. Byl unavený, rozhořčený, vzteklý... A nejistý. Ten list. Ne, nepsal jej kardinál, ale přesto to bylo jeho písmo. Ten list mu ležel v hlavě, sám sebe přesvědčoval, že je to jen kvůli té ohromné zrůdnosti, jakou celý plán měl.

Kardinál se trhavě nadechl. "Henri? Gerarde?" zašeptal a pokusil se pohnout. Zasténal. Všechno ho bolelo. "Athosi..."

"Jsem tady Vaše Eminence," zdvihl Athos hlavu a pak se nad kardinála nahnul, aby nemusel příliš křičet. "Co potřebujete?"

"Oni psali... já… nevím, kde to je… dopis..."

"Spálil jsem ho," odtušil s kamennou tváří mušketýr, ačkoliv dopis ještě pořád spočíval na malém stolečku vedle postele. "Spálil jsem ho na popel. Nemusíte se bát, nedostane do nepovolaných rukou."

"Je to lež. Všechno tam je lež. Já… Nikdy bych to neudělal... Athosi, zůstaňte… prosím."

"Zůstanu, nebojte se..." ujistil ho Athos a sedl si na pelest. Lež? Ach panebože, a já si dost možná přál, aby to byla pravda. Ne, abyste se kvůli mě toužil zabít, ale... Ta jedna, jediná věta z vašeho dopisu, aby byla pravdou: miluji ho. "Vím, že je to lež, že byste to nikdy nenapsal, Vaše Eminence."

"Kromě... Miluji vás, Gerarde,“ zašeptal a lehce stiskl jeho ruku. "Bolí mě hlava. Musela mě praštit."

"To bude v pořádku, určitě. Budete v pořádku, slibuji. Jako jste to vy kdysi slíbil mě, ano?" Athos se sklonil a... Pak z náhlého pohnutí mysli políbil kardinála na čelo. "Uzdravíte se."

"Miluji vás…" zašeptal kardinál. A pak zavřel oči. Athos se na okamžik zahleděl na jeho tvář, unavenou, zešedlou, téměř zestárlou. Pak ji jemně pohladil hřbetem ruky. Tohle nesmí, tohle se přece nesmí...

"Já vás také, Vaše Eminence," odpověděl potom tiše. "Jakože je Bůh nade mnou."

"Nesmím, ale miluji… A bál jsem se, že už vám to nikdy neřeknu. "

"To bych nikdy nedopustil. Pamatujete?" Athos se přiměl k úsměvu. "Přece nedopustím, aby vás zabil nějaký diletant a připravil mě tak o to jedinečné potěšení."

"Bál jsem se o vás. Proto jsem šel sám. Strašně jsem nechtěl, aby se vám něco stalo. Vám i Henrimu. Musím Gastona zastavit. Zítra musím ke králi."

"Vy musíte jediné, Vaše Eminence," zamračil se Athos. "Odpočívat! Jste slabý a měl jste ohromné štěstí. A nezkoušejte pokoušet mou trpělivost, víte, že je velmi špatná!"

"Zůstaňte se mnou tady. Prosím. Kde je Henri...?" zeptal se potom tiše

"Šel si něco zařídit, podle svých slov," mušketýr si znovu sedl na stoličku. "A nemusíte se bát, zůstanu tu s vámi. Ale teď prosím spěte, potřebujete to..."

 

Richelieu, ačkoliv chtěl ráno vstát a jít za králem, nedokázal to. Byl na to příliš unaven a Henri, který se nad ránem vrátil, ho donutil ležet vcelku bez problémů. A pak stačila jen jeho nebo Athosova přítomnost a velký politik spal jako zabitý. Unavený a vyčerpaný ztrátou krve a otřesem, který prodělal.

Jednou v noci, když se vzbudil, je našel oba. Z levé strany u něj ležel Athos a zprava Rochefort, jako by ho hlídali

A oběma očividně dělal starosti, Athos byl bledý a zachmuřený, Henri se naopak i ze spánku mračil jako sto čertů. Když se trochu nadzdvihl, mohl vidět, že oba mají kordy pohotově při ruce. Vždy připraven. Vždyť museli chránit kardinála!

Jemu to připadalo trochu komické, jak spali… Ale chápal to, na těch židlích se spát nedalo. Usmál se, pak namáhavě zvedl ruce a oba jemně pohladil po vlasech. Závěsy kolem lůžka byly naštěstí zatažené, což byla asi Henriho práce, věděl, že mu tohle zahřeje nejen tělesnou schránku, ale i duši, a nechtěl, aby otce někdo rušil. Nebo dokonce takto viděl.

Ani jeden z nich se po pohlazení neprobudil. Jen Henri se víc schoulil do klubíčka, jako když byl malý a Athos vydechl a tvář se mu uvolnila. A oba hřáli. Opravdu. To teplo nebylo závěsy kolem postele, bylo to jejich přítomnosti, jejich blízkostí. Dva lidé, kteří mu zřejmě byli nejblíže ze všech. Jeho syn... A jeho - milovaný? Pohladil znovu Henriho, tentokrát po tváři, a podíval se na mušketýra. Milovaný, převracel to slovo neslyšně na jazyku. Milovaný... Může být můj milovaný?

Někde blízko postele cosi zašramotilo, ale to nemuselo nic znamenat.

Můžu někoho milovat? Já? Ano, přiznal si v duchu. Mohu. Mohu ho milovat, stejně jako může být Henri můj syn. Jsme lidé a nejsme necitelní. Milujeme, tu schopnost nám dal Bůh. Tak nám ji nikdo nemůže odpírat. To nelze.

Šramot se ozval znovu a tentokrát hlasitěji. To už nemohlo "znamenat nic". To už taky mohl být problém.

Ve chvíli, kdy to zašramotilo potřetí a kardinál už chtěl šťouchnout do jednoho ze svých ochránců, Athos otevřel zprudka oči. Chvilku poslouchal a než se kardinál zmohl na slovo, natáhl přes něj paži a zatřásl ramenem Rochefortovi. Oba zřejmě měli velice lehké spaní, protože Henri nevydal ani hlásku. Jen se na něj podíval a potom přikývl.

Richelieu si mezi nimi připadal poněkud hloupě, teď se viditelně něco dělo a on nemohl nijak POMOCI. Zamračil se, ale to už se oba jeho ochránci napjali a oba připravili ke skoku. Závěs se pohnul

Rochefort se v té chvíli bleskově odkulil stranou, kdežto Athos zakryl kardinála vlastním tělem a kordem odrazil první ránu neznámého. Pro něj...

Kardinálovi byl známý až moc. Tytéž černé šaty, klobouk, páska přes oči. Tatáž ústa, ty si pamatoval. Ten jejich ironický úšklebek. Teď ale byla stažena vztekem, když postava znovu zaútočila a vrhla se na Athose, který ho pořád štítil.

Kardinál užuž chtěl zakřičet, když tu se za černou postavou objevila jiná. Také v černém a vzápětí byl útočník omráčen a nad ním, či vlastně ní, se skláněl Rochefort.

"Tak mylady," prohlásil a smutně usmál na Athose. Kdysi tu ženu miloval. Kdysi, když nastoupila službu u jeho otce, ale pak zjistil co je zač… 

"Mylady, mohl jsem to čekat," odtušil mušketýr tiše a pak se zdvihl. "Neublížil jsem vám?" zeptal se zcela věcně, podávaje kardinálovi ruku, aby si mohl sednout.

„Ne, ne," řekl kardinál již nahlas a pak se mu rty stáhly v smutném úsměvu. "Odveďte ji... A ať ji dobře hlídají. Ona a Gaston, kdo by si to byl pomyslel."

"A královna matka v pozadí, jako hlavní finančník," poznamenal Henri a vytáhl napůl omámenou mylady na nohy.

Athos hleděl do prázdna. Pak jen odložil kord a beze slova si natáhl boty. Když byl hotov, poklonil se ohromenému kardinálovi. "Když dovolíte, Vaše Eminence... Rád bych byl teď sám. Mohu odejít?"

"Jistě," svolil kardinál, který věděl, co mezi ním a tou ženou kdysi bylo. Vlastně i mezi Henrim a tou ženou. Zdálo se, že on byl jediný, koho její kouzlo nezasáhlo. Možná proto, že v ní viděl nástroj, nikoliv ženu.

Athos se naposledy podíval, jak Rochefort odvádí jeho bývalou ženu, jeho dávnou lásku pryč a jen co na chodbě dozněly jejich kroky, odešel také. Nechtěl... Chtěl být sám, potřeboval být sám, alespoň chvilku. Pročistit si hlavu. Možná se napít nějakého dobrého vína... Hlavně mít klid.

Kardinál zůstal sám, ale ne dlouho. Do komnat vklouzl bratr Josef a donutil ho, zase si lehnout.

"Josefe, máme již dost důkazů. Mohu s tím před krále. Nebo budu moc riskovat?" zeptal se tiše kardinál

"Myslím..." Otec Josef se na okamžik zarazil, zatímco velitelským gestem přidržoval prvního ministra v poduškách. "Myslím, že s tím můžete před krále. Když požádáte o neveřejné slyšení, ostatně, nic jiného vám ani nezbude, myslím, že uspějete. Gaston se bude muset stáhnout a bude rád, že z toho vyvázl ještě lacino..."

"Přál bych si víc, bohužel, je to stále králův bratr a on si na rodinu, ačkoliv se s nimi příliš nemiluje, šáhnout nedá. Je součást jeho majestátu a na ten je Ludvík až moc citlivý díky zásahům své matky. Ach, Josefe, kdy tohle skončí?"

"Myslím, že už brzy, Vaše Eminence," poklepal ho otec Josef konejšivě po rameni. "Takhle daleko to král zajít nenechá... Máte mylady, i kdyby to měla odnést jen ona, bude to Gastonovi dostatečným varováním, že se má držet zpátky..."

"Víš a tohle mi právě vadí. Lidé umírají a ty hlavy, hlavy té pijavici, tomu baziliškovi, setnout nemohu? Co jsem to za ochránce Francie? Co jsem to za muže, Josefe?!"

"Duchovní a politik, Vaše Eminence."

"Jenže bych nechtěl být."

"Já vím, Vaše Eminence, já vím," otec Josef se po něm podíval zvláštně. "Ale především ve státnických záležitostech a politice s tím nic neuděláte. V tom ostatním vás už může soudit pouze Bůh... A ten je shovívavý. Chápe nás, jako milující otec chápe své děti..."

"Josefe, přál bych si mít nástupce a v klidu odejít na odpočinek. Být zase jen druhorozený syn a žít na svém loveckém zámečku, kde bych netrpěl migrénami a náladami panovnického rodu." Duchovní si povzdechl a pak zavřel oči. "Připadám si starý."

"Vaše Eminence možná jen potřebuje vůli a chuť být zase mlád," odtušil otec Josef tiše a pak ho pohladil po ruce. "Odpočiňte si, prosím. Pusťte všechny myšlenky z hlavy... Zítra bude náročný den, musíte být v pořádku."

"Josefe, děkuji," řekl tiše kardinál a pak o chvíli později usnul. Josef věděl, co se mu stalo, že se ho pokusili zabít tak ohavným způsobem. Věděl to a tak, když první ministr usnul, zůstal tam a hlídal jeho spánek

Věděl i o jeho náklonnosti k těm dvěma, kteří mu dnes znovu zachránili život. Henri, jeho milovaný syn, jeho druhé já a pravá ruka. A potom Athos. Tajemný, vznešený hrabě de la Fére. Muž s bolestivou minulostí a smutnýma očima. Muž, který po letech spoutal kardinálovo srdce... Na to byl otec Josef ochoten přísahat, i před tváří boží.

Ale dnešní noc cítil, že všechno prochází těžkou zkouškou. A na tom, jestli uspěje, bude záviset kardinálův další osud...

Kardinál sám spal neklidně.

Henri, hlídal osobně mylady, které pro jistotu dal roubík.

Athos seděl ve svém pokoji a nemohl spát.Trápila ho celá tahle bolavá historie a už ji chtěl mít za sebou. Už jen skončit a jít dál. 

 

"Byla to hloupost," poznamenal potom sám sobě a prázdné zdi naproti posteli. Nakonec si přihnul z láhve, osobně donesené ze sklepů Jeho Eminence, a pak se jen díval, jak zbylé kapky kloužou po vnitřní stěně zpátky dolů, do rudé tekutiny. Rudé jako kardinálská sutana, jako krev...

"Byla to hloupost," zopakoval umanutě. "Celá tahle věc byla hloupost. Udělat kardinálovi laskavost, milosrdenství... Hloupost, hloupost! Jsi hlupák, Athosi. Kapitální osel."

Znovu si přihnul. A potom si přihýbal tak dlouho, dokud nebyla láhev prázdná.

Je osamělý a člen kléru. Nikdy nebyl svatý, to dokazuje Rochefort, ale nemůžeš ho jen tak líbat. Nejde to.. Prý tě miluje, jenže to nemá budoucnost. Je to kněz!

Zničeně padl naznak do postele. Zítra, slíbil sám sobě.

Zítra bude tomuhle bláznivému, absurdnímu divadlu konec. Všemu bude konec. Vrátím se zpátky do kasáren, ne, vrátím se zpátky na panství, domů... Zapomenu, že jsem tady kdy byl. Zítra bude po všem. Po všem...

Ani nevěděl jak, měl obličej zabořený v polštáři a ten do sebe milosrdně vsakoval jeho slzy. Jestli to byly slzy...

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

jééé:D

(milwa, 26. 12. 2009 20:31)

KRÁSNÉ VÁNOCE!!!!!A děkuji za tenhle krásný cyklus!!!!!!!!!

...

(Falkira, 25. 12. 2009 21:24)

Musím říci, že postava kardinála mě upřímně fascinuje. Ne, nemůžu se rozplývat nad tím, jak je úžasný (třeba jako Severus Snape) ale sakra ten chlap má prostě něco do sebe. A to jak je zamilovaný do Atose... Bože to je úzasná zápletka! Jen dál, prosím. :)

...

(Profesor, 25. 12. 2009 21:19)

Jsem ráda, že kardinál přežil a že ti, kteří mu usilovali o život byli dopadeni - alespoň pro jednu noc.
Proč mám ale pocit, že to není konec příběhu? Nejspíš proto, že by tu někdo zasloužil otevřít oči...

Skvělé,

(Rowene, 25. 12. 2009 20:56)

Richelieu je jedna z nejpovedenějších postav.

:-D

(Marta, 25. 12. 2009 19:47)

Krása, ........také žebrám o dobrý konec :-D

Ááááá

(Akkarra, 25. 12. 2009 19:29)

Nádhera. Taky se připojuji k žádosti o dobrý konec. :)

:-)))

(Sweethistory, 25. 12. 2009 13:14)

Áááá, tak jsem se dočkala! Skvělé jako vždy a připojuji se k delegaci, žádající o dobrý konec :-D

Krásný Vánoční dárek

(Falkira, 25. 12. 2009 0:39)

Udělala jsi mi ohromnou radost. Tuhle povídku prostě zbožňuju. Snad bude brzo pokračování, už se nemůžu dočkat. Také doufám, že to dopadne dobře, ale je to vůbec možné? Pevně věřím, že ano. Tak ještě jednou děkuju, děkuju, děkuju. :)

:-)

(Davida666, 25. 12. 2009 0:20)

moc pěkný díl

***

(Lex-san, 24. 12. 2009 21:13)

Další díl mého oblíbeného cyklu!! Díky za něj a ještě k tomu na Vánoce... senza dárek. Jen doufám v jedno, že to dopadne dobře....