Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co stojí bojovat - Komu věří kardinál

24. 11. 2009

Lidé. Tak silní, jak slabí dokáží být...

Uplynulo už několik týdnů, kdy se kardinál Richelieu objevil u pana de Trévil s neobvyklou žádostí o pomoc. Uplynulo několik týdnů, kdy jeho žádosti vyhověl, on, jediný ze čtyř přátel. Uplynulo několik týdnů, kdy nic, ale zhola nic nevypátral. Zmařil sice další pokusy o zavraždění ministra, ale nezjistil nic. Jediný svědek zemřel ten den, co byl odhalen, a tím se jeho pátrání dostalo do slepé uličky. Měl jen peníze, lahvičky s jedem a nemohl věřit nikomu z kardinálovy gardy. Radostné vyhlídky.

Rochefort byl kupodivu jeden z mála se kterým se dalo normálně mluvit. Jak už mu naznačil pan de Trévil, byl kardinálovi skutečně loajální. Víc než ostatní. Skoro by řekl, že je v tom víc než obdiv a přátelství, které cítil i z kardinálovy strany. I když skrývaně, kardinál Rocheforta miloval. A ta láska byla vzájemná.

Athos nebyl hluchý, ani slepý. Rochefort by pro kardinála udělal cokoliv... Každý další útok jen zvýšil jeho touhu dopadnout pachatele. Ach ano, uměl to skrývat, ale Athos uměl příliš dobře číst v lidských tvářích. A když kardinál vyjádřil přání na několik dní zmizet z Paříže, Rochefort jej věrně doprovázel. Athos ostatně taky.

Všichni tři věděli, že si kardinál potřebuje odpočinout. Vedra v tom létě byla velká a vysoké pracovní tempo a tlak, kterém byl první minstr stále vystaven, si musely vybrat nějakou daň - potřeboval si odpočinout. Oficiálně mu to povolil i král. Neoficiálně se ministr prostě jedno ráno nedokázal pohnout a trápila ho horečka. A tak ho Rochefort vzal a odvezl pryč. S sebou měli jen nejvěrnější služebnictvo a pár gardistů. Richelieu chtěl klid.

Když pak odpočíval na lenošce ve své zahradě a četl román, bylo mu dobře.

 

Athos se v ty dny trochu nudil, ale co mohl dělat. Kardinál ho momentálně platil. Platil, aby mu byl nablízku, to dělal. Platil, aby ho chránil, to také dělal. Platil, aby vypátral, kdo mu usiluje o život. Popravdě, o to se snažil, ale nepokročil. V noci dlouho sedával s láhví vína a díval se na deset tisíc pistolí a tři lahvičky s jedem, ale nevyzkoumal nic. I když to víno bylo dobré, moc dobré.

Jen ráno měl trochu potíže, když prováděl pravidelná cvičení a potom byl Rochefortem vytažen na hodinu šermu...

Rochefort totiž trénoval se samotným kardinálem, v zadním traktu budovy. Bylo tam světlo a dostatek místa a každé ráno i kardinál v kalhotách a volné košili. Athos už ho jednou při cvičení viděl. Nebyl špatný, ale chyběl mu trénink. A Rochefort po něm chtěl, aby to ráno cvičil s kardinálem on.

Ne, že by mu bylo vyloženě špatně, ale nejlépe mu také nebylo. Odbyl si svá ranní cvičení a jediné po čem toužil byl šálek čaje, snídaně a klid. Nu, klidu se mu nedostalo. Ale že byl kardinál z rytmu mu nahrávalo do karet.

 

"Vaše Eminence?" Lehce se usmál, vytasil kord a předpisově se uklonil. "Můžeme začít."

"Jistě,“ řekl kardinál a v duchu se zamračil nad stavem královského mušketýra. Musel v noci zase pít, napadlo ho a pak už se musel soustředit na šerm, který byl mnohem náročnější než když trénoval s Henrim. Pět minut a pot se z něj jen lil. Athos jej několikrát skoro dostal a on začínal být nervózní… A pak mu hrabě prostě vyrazil kord a podmetl nohy. Kardinál skončil na lopatkách.

Athos mu přeložil kord přes hrdlo a přitiskl na kůži. Klečel mu obkročmo na stehnech a bylo z něj cítit víno. Další láhev z kardinálových sklepů.

"Tak tedy, Vaše Eminence..." zašeptal potom a očích mu podivně jiskřilo, když se nad kardinálem skláněl. "Jste poražen."

"Ano, uznávám, jsem," kardinál rozpažil ruce a zatvářil se tak, že se Athos musel usmát.

"Pravý šlechtic ví, kdy je hra u konce," odpověděl mušketýr tiše, ale nepustil ho. "Víte jakých jste se dopustil chyb, Vaše Eminence?"

"Byl jsem zbrklý a příliš jsem věřil některým vašim fintám. A jsem pomalý. Nestačím vám."

"Ano, velmi správně, Vaše Eminence," Athos pomalu uvolnil sevření a narovnal se. Pokynul černému hraběti, který je pozoroval.

Rochefort stál kousek od nich, ležérně se opíral o stěnu a podle všeho se bavil, jako snad ještě nikdy. Athos mu pobavení oplatil úšklebkem a propustil kardinála úplně.

"Chce to více trénovat, Vaše Eminence, pokud mohu být tak smělý. Budu vám dávat lekce každé ráno. Rozhodně máte více než předpoklady být dobrým šermířem."

"Kdysi jsem byl lepší a teď se zdá, že tento sport budu opět potřebovat. Děkuji vám hrabě, rád vaši nabídku přijmu. Už jen proto, že jste to byl vy, kdo onehdy vypráskal tady milého Rocheforta.."

"Musím přiznat, že mi bylo nesmírným potěšením," usmál se Athos, vyšvihl se na nohy a pomohl kardinálovi vstát. "Budete mě ještě potřebovat, monsignore?"

"Ne, můžete jít. Jistě se těšíte na dnešní snídani. Mimochodem, hrabě, přece jen… Mohu se zeptat na vaše celé jméno?"

Athos se poněkud překvapeně otočil, zaznamenal, že se i Rochefort narovnal, ale potom se křivě pousmál. Lehce se poklonil. "Gerard Gaston, hrabě de la Fére, k vašim službám Vaše Eminence."

"Velice mě těší, hrabě," sklonil hlavu Richeleu a pak tiše řekl: Atamane-Jean du Plessis de Richelieu a hrabě Henri Jean-Pierre de Rochefort."

"I mě je potěšením," odtušil Athos a pak z ničeho nic natáhl ruku a oprášil kardinálovo rameno. "Jste umazaný, pane. Podlaha..." podíval se na své boty, "není zřejmě příliš čistá. Pokud mě teď omluvíte, pánové..." Rychle se otočil na podpatku a vyšel ze sálu.

Richelieu za ním ještě chvilku hleděl a pak si povzdechl. "Jak já mu závidím."

"A copak?" usmál se Rochefort a přešel k němu. Z odstupu několika kroků si ho zamyšleně prohlédl. "Dal ti pěkně do těla, jen co je pravda."

"Může si dělat co chce... Já už ne."

"Ale no tak," zavrtěl hrabě hlavou. "Mnohý by si přál být na tvém místě... Myslím, že jeho život také není dvakrát růžový."

"To jistě ne, už jen být manželem mylady muselo být těžké, ale stejně… Je to zajímavý muž. To musíš uznat. A ano, dal mi do těla."

"Jsi prostě z formy," popíchl ho Rochefort a sebral mu kord. "Měl by ses jít umýt a převléknout, snídaně bude co nevidět..."

 

* * *

 

Richelieu si tu první hodinu uložil do paměti, stejně jako spoustu dalších, které s nimi prožil. A když jednou večer uléhal, zjistil, že se čas tady blíží ke konci. A on se bude muset vrátit do Paříže. Z Athose, nebo Gerarda, čert vlastně ví, jak mu měl říkat, se vyklubal docela zábavný společník. A především nekonečně trpělivý učitel. I když ráno bylo často cítit dobré, červené víno, nepozbýval nic ze své obratnosti, ani výmluvnosti. Jen se pobaveně ušklíbal, přestože jindy bývala jeho tvář zádumčivá a klidná. Krok za krokem s ním postupoval tajemstvími šermu, která znával kdysi dávno. Ano, sice jej také stále porážel, ale den ode dne to měl těžší. Kardinál dělal pokroky...

A to sledovali všichni. Jen jednou byl nejistý, když se zastavil za Athosem dřív a našel ho jak polonahý cvičí na dvoře. Kardinál zatajil dech nad tou koordinací a jen se chvilku díval. Pak polkl a raději rychle zmizel. Ne, duchovní by neměl tak zírat.

 

Tohle nepřísluší mušketýrské cti, napadlo jen o pár desítek minut Athose, když napůl skrytý za křídlem dveří nahlížel do sálu, kde obvykle s kardinálem trénoval. Tohle je nedůstojné šlechtice!, napomínal sám sebe, ale nemohl odtrhnout zrak. Kardinál se zlepšil. Opravdu se zlepšil. Improvizovaný výpad, otočka, znovu výpad, kryt...

Mušketýr se ovládl rychleji, než by čekal, ale byl podivně rozechvělý, když vstoupil a zcela nečekaně na kardinála zaútočil. Dlužno dodat, že ho nepřekvapil.

Souboj to byl tentokrát skoro skutečný a kardinál mu dával zabrat.

Bojovali teď mnohem déle, ale přesto na konci Athos přitiskl svůj kord ke kardinálovu hrdlu. Kardinál se opíral o stěnu a oddechoval. Athos mu sundal kord z hrdla a chvíli se na něj díval. Jiskřící oči, růžové tváře, zrychlený dech…

"Velmi dobře, Vaše Eminence," sklopil potom oči do podlahy. "Myslím, že připravíte svému soupeři horké chvíle, vskutku. Opravdu velmi dobře, nemám žádné námitky. Byly tam snad dvě, tři chyby, ale jinak vám nemohu nic vytknout..." Bože, potřeboval bych skleničku, napadlo ho. Ostatně, to není špatný nápad, vůbec ne.

"Pokusím se zlepšit,“ řekl Rchelieu a pak i on sklopil oči. Nevěděl, co se s ním děje. Tohle se mu už dlouho nestalo, že někoho vnímal tak… intenzivně. A hlavně, že by mu to bylo tolik příjemné. Věci těla dávno odložil a teď se z nich cítil zmatený.

"Samozřejmě. Všichni se musíme zlepšovat," poznamenal Athos, jehož bolest v nedávno zraněném rameni, rychle navrátila ke zdravému uvažování. Skleničku dobrého vína z kardinálských sklepů odložil na neurčito. Ustoupil od poraženého monsignora na tři kroky a poněkud se uklonil. "Pokud Vaše Eminence nyní dovolí," doprovodil své konání slovy a už zase měl jeho hlas ten lehce povznesený, ironický podtón.

Jeho Eminence dovolila a mušketýr se rychle vzdálil.

 

Rameno nebolelo nijak závratně, ale byl zraněn již tolikrát a do obou, že se bez pravidelného cvičení neobešel. A když je dnes neprovedl se stejnou důkladností jako jindy, vymstilo se mu to. Naštěstí byla ve zdech jeho pokoje zapuštěna jakási železná tyč, o jejímž původním účelu marně dumal už od první chvíle. Ale náramně se mu hodila. Když dorazil k sobě, odložil kabátec, i košili a s výskokem se na ní zachytil. Chvíli se houpal a potom se začal přitahovat. Po chvíli bolest ustoupila.

 

Richelieu odešel z tělocvičny a šel se umýt. Chtěl ten den pracovat, posel dovezl nějaké věci z Paříže… Chytla ho bolest hlavy tak silná, že se jen zhroutil do křesla a zůstal tam sedět, dokud ho nenašel Rochefort a neodnesl do postele.

"Zase migréna?"

"Už to tak vypadá, milý Henri," povzdechl si kardinál.

"Donesu ti studený obklad a nechám ti také přinést něco k pití. A dneska žádná práce, ano?"

"Žádná práce, pokud to neustoupí... Já vím, co říkali doktoři, Henri." Richelieu si dovolil slabý úsměv. A když ho Rochefort pohladil po zpocených vlasech, usmál se. „Jsi pozorný.“

"Ano, budeš muset být hodný pacient. Konec konců, za pár dní se máme vrátit do Paříže, bohužel musíš kypět zdravím, jinak se o tebe bude starat sám král," podotkl Rochefort poněkud zlomyslně. Znovu ho pohladil a jak se nad ním skláněl, nevšiml si, že se dveřmi protáhla štíhlá postava a napůl se skryla za paravánem. Když potom hrabě odspěchal, ozvala se tichá poznámka.

"Zdá se, že je vám plně oddán," poněkud se usmál Athos a vystoupil ze svého úkrytu

"Vychoval jsem ho, nevím proč by nebyl," odvětil tiše kardinál. "Nebo jste si myslel, že je můj milenec?"

"Co já si myslím o vašem vztahu, je poměrně nepodstatné. Nic mi do toho není, Vaše Eminence. Já vás mám chránit a zmařit plány těch, kteří vám usilují o život."

"Možná, ale mohlo by to ovlivnit váš úsudek... možná."

"Nikoliv vaše Eminence, opravdu mi do toho nic není. A mohl byste mi věnovat chvíli svého času?"

"Jistě, rád," usmál se kardinál a pootevřel oči.

 

* * *

 

Ten den s ním probral všechno, co by mohlo vést k odhalení pachatele, ale k žádnému cíli nedospěl. I když se kardinál snažil, mnoho mu nepomohl. Indicií bylo buď zoufale málo, nebo naopak příliš mnoho. Zlobilo jej to, ale protentokrát musel přiznat svou porážku.

Rochefort odjel dva dny před nimi, aby vše přichystal, kardinál s Athosem osaměli. To ovšem neznamenalo, že mušketýr přestal kardinálovi dávat lekce v šermu. Naopak. Ráno po Rochefortově odjezdu čekal na Jeho Eminenci dokonce dříve než obvykle. A všiml si, že v rohu sálu je úplně stejná tyč, jako v jeho pokoji. Vyšvihl se na ni a začal cvičit.

A tak ho našel i kardinál, když sám došel do tělocvičny. V první chvíli si ho moc nevšímal a pak přece neodolal. Pohladil toho muže pohledem a pak zamrkal. Co to sakra dělám, ptal se sám sebe a dál se díval na cvičícího mušketýra, proč zírám? A proč mi k čertu tak tluče srdce?

Athos měl na zádech několik jizev. Pár povrchových škrábnutí a potom tři opravdu hluboké rány. Jednu poměrně čerstvě zahojenou. Nebyl příliš mohutný, ale pevně stavěný. Jak se přitahoval, svaly napínaly kůži. Cvičil v pravidelném rytmu, nezpomaloval. Pak se pojednou pustil a elegantně seskočil na zem. Kusem látky si otřel pot ze zátylku, otočil se...

"Eh, dobré ráno, Vaše Eminence," pozdravil poněkud rozpačitě a spěšně si oblékl košili.

"Dobré ráno," opověděl mu kardinál stejně rozpačitě a trochu odvrátil zrak. Sakra, nejsem přece mladík, abych se tu červenal a přesto...

"Můžeme začít s tréninkem?" zeptal se potom normálním hlasem

"Samozřejmě," odtušil Athos, také už klidný a ani nedořekl a už udělal výpad. Ovšem ani tentokrát kardinála nezaskočil. Překvapit ho se mu už povedlo málokdy, jeho lekce zanechávaly ovoce.

Bojovali dlouho a nakonec to skončilo remízou.

Athos se usmál. "Zlepšil jste se Vaše Eminence.“

"Měl jsem dobré učitele."

"To je pravda," přitakal Athos. Poté znenadání vytáhl dýku, vrhl se na kardinála, vyrazil mu kord, podmetl nohy a přitiskl mu čepel ke krku. Potom se nad něj sklonil. "Ovšem pamatujte si, že nikdy nesmíte nepříteli věřit, i když skládá zbraně."

„A nikdy nesmím uvěřit ani příteli, že ano?“ Kardinál se usmál, když sebou Athos trochu trhl, jak ucítil dýku na svém břiše. „Politika vás naučí špinavé triky.“

"Ano. Musím konstatovat, že politika vás zřejmě naučí vše, co potřebujete, jsem tu zbytečný," zachoval mušketýr masku klidu a uklidil svoji dýku. Tlak na břiše zmizel, mohl se zvednout. Což udělal. Pomohl na nohy i Richelieuovi a lehce se uklonil. "Pane..."

Richelieu se na něj usmál a pak se chytil jednou rukou za hlavu, jak mu spánky projela ostrá bolest. Skoro by se zapotácel, ale pak náhlý záchvat pominul a zmírnil se do tepající, ale ustavičně tupé bolesti na pozadí.

Athos se na něj zkoumavě zadíval. "Myslím, že byste si měl jít lehnout, nevypadáte příliš dobře. A zítra ráno se musíme vydat na cestu..."

Monsignor kývl a pokynul mu, že může jít. Jenže sotva Athos skutečně odešel, bolest se vrátila a on se jen dopotácel ke stěně, kde se sesul do kleku. Hlava mu třeštila a před očima měl tmavé kruhy. Tak prostě oči zavřel a snažil se to překonat, jako ostatně pokaždé. Nevěděl jak dlouho tam klečel. Prostě se snažil to nevnímat. Až pak ho pojednou někdo vzal pod rameny, vytáhl na nohy a když zjistil, že není schopen chodit, vzal ho do náruče. Ten stisk byl podivně známý... Jemné zašimrání vlasů na tváři ho přesvědčilo.

"Vy?" zeptal se tiše.

"Já," odpověděl prostě Athos.

"Myslel jsem, že…" Richelieu sykl a pak zašeptal: "Děkuji." Na to už mlčel až do doby, než ho mušketýr uložil na postel a položil mu na čelo chladivý obklad. Pak se zase propadl do tmy bolesti a červeno-černých kruhů.

Athos se v klidu posadil vedle něj. Udělal vše co mohl, zbývalo jen čekat. Tak čekal. S trpělivostí, kterou by mu mohl leckdo závidět. Vyčistil svůj i kardinálův kord, to mu zabralo nemálo času, prohlédl si důkladně pokoj... Nakonec sáhl po nějaké knize. Bible, usmál se pro sebe, když se podíval na titulní stranu. No ovšem.

Vzbudil se, nebo spíš probral někdy po poledni a když ho uviděl vedle sebe, usmál se. Ale slunce ještě moc bodalo do citlivých očí a tak jen tiše vzdychl. Mušketýrovo citlivé ucho to samozřejmě zachytilo. Hrabě se na něj podíval. V jeho pohledu nebyl soucit, kterého se kardinál obával nejvíce, spíše otázka. Pronesená s náznakem laskavosti: "Myslíte, že se pokusíte do sebe vpravit oběd, nebo mám rovnou poslat pro nějaký jed?"

"Nač jed?"

"Vyzvracel byste se. Třeba by vám bylo líp?"

"Ach tak," zasmál se kardinál. "Ne, díky, myslím, že bych nic sníst nedokázal. A pokud si to myslíte, nestačí čaj?"

"Nebo slaná voda... Ta je prý v tomhle směru taky účinná. Ale čaj není tak špatný nápad..." Athos sundal nohy z opěradla protější židle a zazvonil na služebnou. Když přišla, požádal o dva čaje a hodně cukru. Jakmile za ní klaply dveře, vrátil nohy tam, kde byly.

"Měl jste požádat o nějakou mísu," zamumlal Richelieu, když mu podal jeho hrnek. Pak si pomalu sedl a sklonil hlavu, jen se nadechoval té uklidňující vůně.

"Okno vede do příkopu, nestačilo by?" opáčil Athos.

Nebral si vůči němu mnoho ohledů. Jistým způsobem to bylo osvěžující, slyšet zase něco jiného, než "ne, pane; ano, pane; jak si přejete, pane". Tím, že si ho tak nepředcházel, jako zbytek Francie, mu skoro byl bližší...

"Je to tak zlé?" vytrhl ho z myšlenek mušketýrův hlas.

"Jak barbarské," zasmál se Richelieu a pak se opatrně napil. Potom znova a za několik okamžiků už položil hrnek a skoro skočil k oknu. Bylo mu jedno, že ho někdo uvidí. Bylo mu zle. Ale když křeče ustaly a on se mohl trochu volněji nadechnout, ucítil jak za ním stojí.

"Myslím, že tohle je dostatečná odpověď."

"Dokonce jste se i trefil," odtušil Athos, když se mu nahnul přes rameno. "Zeď zůstala ušetřena. To vás taky naučila politika?"

"Ne, seminář. Když jsme chodili na mešní víno," zasmál se trochu chabě kardinál a pak se třesoucími prsty chytil za již chladnější čelo. "Tehdy jsem to ale snášel lépe."

"No jo, staré zlaté časy..." Mušketýr se jemně pousmál, vzal ho kolem pasu a pomohl mu zpátky do postele. "Doufám, že se z toho do zítřka vyležíte. Vrátit se do Paříže se zažívacími potížemi by bylo pro člověka vašeho postavení poněkud nedůstojné..."

"To mi povídejte." Richelieu si nechal pomoct znova do postele, opět se trochu napil, ale spíš jen vypláchl ústa a pak si dal ruku přes oči. "Víte, že mě překvapujete, hrabě?"

"Nápodobně." Athos usedl na kraj postele a přitáhl kardinálovi přikrývku blíže k tělu. "Ale v posledních dnech překvapuji i sám sebe. Nemálo."

"Nikdy bych si totiž nemyslel, že budu mít rád... Mušketý-..." Kardinál zívl a najednou spal uprostřed věty.

"A já si nikdy nemyslel, že budu mít obavy o kardinálské zdraví," zabručel si Athos víceméně pro sebe a znovu se chopil Bible.

 

Kardinálovi bylo už o dost lépe, když druhý den nasedal do kočáru, který ho měl odvézt zpět do Paříže. Upřímně, nechtělo se mu, ale smysl pro povinnost byl silnější. Tak naposledy pohledem objal panství a nastoupil.

"Zřejmě být prvním mužem Francie není tak záviděníhodné, jak si všichni myslí," poznamenal mušketýr, sedící naproti němu. Ne, neměl svůj stejnokroj, nýbrž jen obyčejný kabát i kalhoty, ale cosi v jeho chování... Kardinál chvíli nevěděl, zda před ním sedí Athos, nebo hrabě de la Fére. Nakonec se rozhodl tento problém neřešit a jen se jemně usmál.

"Jenže jsem prvním mužem po králi, a pokud tomu bude chtít Bůh i nadále budu. Nebo spíš, pokud odhalíme spiklence a já to přežiji."

"Máte výbornou průpravu, abyste se dožil vysokého věku, Vaše Eminence. A také je tu šance, že to spiklenci vzdali, i když spoléhat na ni by bylo jistým způsobem naivní."

"Velmi, a to si bohužel nemohu dovolit, i když již jisté indicie mám a osoba, která za tím vším stojí... Řekněme, že příliš inteligencí neoplývá. Bohužel za nitky tahají jiní."

"Vždycky je potřeba, aby byl někdo v pozadí, kdo hradí náklady. A teprve potom někdo, kdo těch nákladů efektivně využije a provede plán," poznamenal Athos a tentokrát se tvářil velmi rozladěně. Zlobilo jej, že jeho pátrání se ještě pořád omezilo na deset tisíc pistolí a lahvičky s jedem. Byla to rána pro jeho hrdost.

"Jenže tentokrát Ona hradí náklady, což je divné, když má omezené fondy a také způsob je podivný, na něco tak rafinovaného, jako podplácet mé lidi by nepřišla. Ne, někdo je v tom s ní a já stále nevím kdo."

"Mě by pro začátek stačilo, kdybyste mě zasvětil, kdo je Ona a jak jste přišel na to, že v tom má prsty," nemohl si jeho společník odpustit malé rýpnutí.

"Královna matka."

"Výborně," vydechl. Divit se může až pak. "A jak jste dospěl k tomuhle přesvědčení?:

"Pomocí pátrání, které vedl bratr Josef i já sám. Navíc je to veřejné tajemství, i když jsem kdysi vedl diplomatické rozhovory mezi ní a Ludvíkem, když ji odeslal do exilu, nemá mě ráda a jistí lidé kolem ní ji v tomto názoru utvrzují.

"V tom případě není vyloučeno, že by do toho mohl být zapleten i králův bratr, že?" ožil náhle Athos, jak mu jisté věci zapadly do sebe jako skládačka. Že vévoda Gaston nemá kardinála v lásce bylo téměř veřejným tajemstvím. V tomhle případě by se nebylo čemu divit.

"Ne, není to vůbec vyloučené. Koneckonců, minulý měsíc jsem zařídil, že mu snížili apanáž. Příliš utrácel."

"Výborně. Ovšem mohl jste mě o tom informovat, už jsme mohli s Rochefortem zasáhnout úspěšněji. A ne jen meditovat nad pytlíkem s penězi a lahvičkami s jedem. A taky několika dýkami, pravda," vzpomněl si Athos na noční hodiny prosezené s láhví vína.

"Nemohl, je to jen spekulace. Ani Rochefort o tom nic neví. Je to příliš nebezpečná úvaha a hrabě bývá zbrklý."

"Úvaha je to nebezpečná, to ano. Ale vcelku oprávněná a logická. Vévoda Gaston je vaším nepřítelem, netají se s tím. Je také dost schopný, aby toto dokázal zosnovat. Královna matka, ač má omezené prostředky, by zase byla schopna to zaštítit jak svým postavením, tak svými penězi..."

"Jenže královna matka je, s prominutím, omezená na to, aby to takhle vymyslela. Tak to musel být Gaston a uznáte, mít ty dva proti sobě... Není výhra."

"Musíme mít důkazy... Pak s tím můžete před krále. Nedělám si iluze, že by dokázal něco změnit, ale hrozba veřejného skandálu a dalších sankcí by snad leccos zmohla?"

"To ano, to je jediná možnost."

"Stejně jste mi to měl říci," zabručel Athos, ale oči ho zrazovaly. Nezlobil se doopravdy. Spíš na kardinála pohlédl v náhlém souznění. Měli společného nepřítele, tedy... Ozvalo se zapráskání bičem a potom začal kočí křičet zmatené pokyny.

Kočár se zachvěl a začal se řítit ohromující rychlostí. Rachot kol jim zahltil uši. Athos bryskně vyskočil na nohy, ale nebylo toho mnoho, co mohl dělat. Kočí se marně snažil zvládnout zdivočelé koně - stejně už dávno sjeli z cesty. Pak jeho hlas utichl. Řítili se neznámo kam a neměli vedení. Kočár se kymácel ze strany na stranu, kardinál se zapíral oběma rukama, aby nepřišel k úrazu. Athos se zachytil dveří a potom vyhlédl ven. Kočí na kozlíku nebyl. A koně uháněli po rozměklé půdě, stále hlouběji a hlouběji do močálu. Nebylo myslitelné, aby se pokusil je zastavit. Mohl dělat jen jedno. Chránit kardinála, který mu svěřil svůj život.

"Pojďte!" zařval na něj a přitáhl si ho k sobě. Na okamžik se střetli očima, ale mušketýr jednal rychle. Kočár se mohl každým okamžikem převrátit. Popadl kardinála v pase a vyhodil ho ven. Na to se ozvalo zlověstné zapraskání, podlaha se mu zahoupala pod nohama a kočár se nahnul. Athos věděl, že to nestihne. Pevně se zachytil, zapřel nohama. Kočár se znovu zakymácel. Potom se s podivným zaúpěním převrátil na bok.

 

Kardinál se kutálel ještě kus, než skončil ve velké kaluži a několik dalších chvil mu trvalo vyhrabat se na poměrně nestabilní břeh. Rozhlédl se.

"Sakra..." řekl zcela nekardinálsky a pak konečně zahlédl splašené koně, kteří se ve velké vzdálenosti přehnali kolem, takže je nemohl chytit a pak zahlédl kočár. Ovšem, kde je hrabě? Kardinál byl muž činu a Athose si oblíbil a ani jeho, natož jeho lidi tu nikdo nebude… "...topit jako koťata. Nehledě na to, že by mi to de Trévil osladil, kdybych mu ho nedovedl zpět a v pořádku!"

S tím se první muž Francie vydal hledat mušketýra Jeho Veličenstva. Pravdou bylo, že přitom zahodil těžkou vlečku a pak i sutanu, protože pod ní měl stejně kalhoty a košili a obojí mu v teplém dni stačilo a sutana ho jen stahovala do vody.

A pak ho zahlédl, obličejem ve vodě, skoro u břehu.

"Athosi!"

 

Když se kočár převrátil, začalo mu to trochu splývat. Koně ho samozřejmě táhli dál, ale jestli zaběhnou do toho močálu hlouběji, utopí se... Athos jako všichni mušketýři koně miloval. Jakmile získal trochu rovnováhy, vyškrábal se ven a ponořil se do odporně studené a odporně páchnoucí vody. Zachytil se kol, které už se dávno neotáčely a zvolna se přitáhl pod kozlík, z boty vytáhl dýku, s trochou námahy přeřezal popruhy a potom vytáhl závlačku. Oj povolil, koně zabočili a vyrazili jak štvaní pryč. Pryč odsud! ... Něco ho uhodilo do hlavy a svět se proměnil v duhu.

"Athosi!" zaslechl nad sebou hlas.

Kdo je Athos...?, podivil se a připadal si opilý. Víno ze sklepů Jeho Eminence bývalo vždy výborné.

"Gerarde!" zvolal hlas znovu a pořádně s ním zatřásl. Jak může hlas s někým třást?

Nakonec přece jen velice pomalu zamrkal a zamžoural do oblohy nad sebou.

"Díky Bohu," zamumlal muž nad ním a pomalu ho vytáhl do sedu. Nechal ho ať vykašle poslední zbytky vody z plic a pak mu začal kontrolovat zranění na hlavě. Ten muž! Byl mu povědomý! Ale kdo to byl?! Mokrý, rozcuchaný, v ucourané košili, špinavých kalhotách... Mušketýr zamrkal ještě jednou. Ne, vůbec mu nebyl povědomý, ani trochu. Ale taky ho bolela hlava a v hrudníku mu hvízdalo. Ty hnědé oči už někde viděl? Jo? Nebo ne? Teprve když zaslechl mumlané "de Trévil mě přetrhne jak hada" svitlo mu.

Proboha!

"Va-vaše Eminen-ce?" oslovil ho a potom se zase složil do bláta.

"Ano, jsem to já," pousmál se kardinál a opatrně se dotkl té rány na hlavě. Pak prostě roztrhl svou košili a vytáhl ještě čistý kapesník a ránu mu trochu vytřel a obvázal. "Krvácíte, pane mušketýre," vysvětlil mu a pak mu pomohl vstát. "Ale tady zůstat nemůžeme. Jdeme, tedy pokud můžete."

"Samozřejmě že můžu," Athos se div neurazil, že ho kardinál podceňuje. Ale sotva udělal dva kroky, svět se s ním trochu zatočil a znovu ho přiměl lehnout si. A tentokrát kardinála stáhl s sebou, jak se o něj opíral.

Když tam tak ležel, promnul si oči. "Omlouvám se," zamumlal pak, "zřejmě jsem poněkud přecenil své síly," otočil hlavu a... zahleděl se přímo do tváře Jeho Eminence. Byla několik palců od té jeho. Chvíli na něj překvapeně zíral. Vztáhl ruku a odhrnul mu z čela ušpiněné vlasy. "A vy...?" zeptal se poté.

"Jsem mokrý jako kotě, už vím jak se cítí, když je chtějí topit. Ale nic mi není a je dost teplo… Takže já jsem v pořádku," řekl možná trochu nervózně kardinál a pak se ušklíbl. "Ovšem de Trévil by mě zabil, kdyby se něco stalo vám."

"U toho bych chtěl být," odpověděl mu Athos rovněž s úšklebkem.

Kardinál cosi dodal, zasmál se a chtěl se znovu zdvihnout. Sotva se trochu otočil a zadíval jinam, měl pocit... Mušketýrská ruka jej strhla zpět.

A hrabě de la Fére ho políbil.

 

Kardinál ho první chvíli chtěl praštit. Měl dojem, že ho i udeřil hubenou paží do hrudi, ale pak si ho ten nestoudný chlap přitáhl blíž a vjel mu rukou do vlasů! Bránil se, ale na druhou stranu mu to bylo příjemné. Jak je to dlouho, napadlo ho, kdy mě naposledy někdo políbil? A když tak nad tím uvažoval, jeho obrana ochabovala, až skončila docela.

Hrabě ho stiskl v pase a pojednou cítil, že kardinál se mu poddává... Dobrotivý bože, napadlo jej rouhačsky, ale než to mohl říct nahlas, monsignor ho políbil sám. Vášnivě, naléhavě. Jednou dlaní se mu opíral o hruď, druhou ho pohladil po krku a zastrčil pramen vlasů za ucho. Athos se pohnul a náhle ležel zase na zádech a kardinál na něm.

Kardinál polibek ukončil a opřel si hlavu o jeho hruď.

Nikdy by to do toho muže neřekl, ale teď najednou cítil, jak mu vzlyky otřásají tělem a on se ho jen křečovitě drží.

"Bože, odpusť mi," šeptal tiše a kousal se do rtů na kterých stále cítil ty jiné. Athosovy.

Pak se pomalu z Athose zvedl.

"Omluvte prosím mé chování, hrabě, bylo nedůstojné. A já doufám, že budete tak laskav a pomlčíte o něm."

Barbarský popud se kterým jej k sobě na okamžik připoutal, byl náhle pryč. Athos kardinála jemně uchopil za ramena a nesmlouvavě, ale jemně, si jej přitáhl zpátky. Zavrtěl hlavou, když viděl s jakým zděšením se na něj první muž Francie dívá. Potom ho opatrně pohladil po rtech. Bolavých a zrudlých...

"Tolik se mě bojíte?" zeptal se potom tiše. A než mu mohl kardinál odpovědět, znovu ho políbil. Tentokrát jemně a cítil na rtech slanost slz.

"Vy to nechápete… Já nemohu… Já…" Kardinál plakal a přesto se nechal líbat, protože to bylo tak příjemné a on neměl sílu od sebe ty jemné rty odstrčit a ani se vymanit z objetí těch pevných paží. "Prosím, příteli…" zasténal tiše, když ho Athos na chvíli propustil ze zajetí svých úst. Tmavé oči němě prosily. "Pustě mě, prosím, a zapomeňme na tuto událost. Velice si vás vážím a nemohu..."

Athos ho znova políbil. Ale kardinálem cloumalo provinění a zoufalost, že tomu nedokázal čelit. Pro rány boží, co to dělám?, napadlo mušketýra znenáhla. Přestal. Pomalu se odtáhl. Zadíval se do uslzené tváře Jeho Eminence. A pocit viny na něj dopadl jako kámen. Kardinál svěřil svůj život do jeho rukou a on takhle neodpustitelně zranil jeho důvěru. Kardinál na něj upíral naléhavý pohled, ale on se mu nemohl podívat do tváře. Zahanbeně mlčel a cítil že rudne. On, hrabě de la Fére! Nakonec se přece jen přiměl zdvihnout oči.

"Neomlouvejte se, Vaše Eminence, není to vaše vina. Já... jsem se dal strhnout. Já... budu vděčný, když o tomto mém pominutí smyslů pomlčíte," pronesl potom co možná nejklidněji.

"Hrabě," Richelieu mu zvedl jemně rukou hlavu a přejel mu prsty po tváři. "Já..." Nedokázal to říct, jen se ho jemně dotkl a pohladil po tváři.

Athos se na něj díval. Ne, nemohl teď říct, nad čím přemýšlí. Jen se díval jak má vlhké tváře, jak na něj upírá zoufalý pohled... Co má pro všechny svaté dělat, co?

"Vaše Eminence," polkl, bůh mi pomoz! "Omlouvám se jestli... jsem vám ublížil..." dořekl konečně.

"Já se omlouvám, hrabě," řekl tiše Richelieu a pak se k němu naklonil a docela jemně ho políbil na rty. Mušketýrova ruka ho jemně pohladila ve vlasech a potom po zádech. Dravost nahradila stěží uvěřitelná touha po blízkosti. Athos jej pevně objal, tak vřele, jak jen toho byl schopen a tentokrát to bylo on, kdo se nechal líbat. Kardinál ho párkrát políbil a pak se mu schoulil do náručí. Potřeboval obejmout. On, takřka pilíř státu, se potřeboval k tomuhle zakrvácenému a špinavému mušketýrovi přitisknout a nechat se držet.

Athos zavřel oči a jen mlčky vyhověl jeho přání. Držel ho téměř jako děcko, kolébal a hladil po vlasech. Bylo to skoro směšné, ale kdo tu byl, aby se mohl smát? Široko daleko pusto, liduprázdno. Studené bláto začínalo být velmi nepříjemné. Nepochyboval, že ho za chvíli začne bolet celé tělo. Naposledy kardinála jemně políbil na čelo.

"Co teď? Vrátíme se?"

"Měli bychom," řekl kardinál a pak se mu pomalu a neochotně vymanil z náruče. Nakonec mu podal šlachovitou paži a pomohl mu vstát. A pak se, podpíraje Athose, vydal na cestu ke svému sídlu s pocitem, že dnes zažil něco neuvěřitelného.

 

Šli dlouho, než narazili na první stavení, ale to už se smrákalo a Ahos stále víc kulhal na naražené noze a Richelieu se také cítil unaven cestou i tím, jak se snažil přemýšlet o tom, co se děje v Paříži a pořád se mu do toho pletl jeden mušketýr a jeho polibky.

"Měl jsem si vzít Porthose a d‘Artagnana!" zabručel a pak se usmál. "Neměl bych morální výčitky.."

"To jistě," odtušil Athos, jemuž se konečně přestala houpat země pod nohama. "Já měl zůstat v kasárnách. Také bych neměl morální výčitky..." vrátil mu tu nepatrnou urážku. Ucítil první záchvěv bolesti. Kupodivu ne v ramenou, ale v pravé kyčli. Vsadil by se, že tam bude mít krásnou modřinu, i když si nemohl vzpomenout, kde k ní přišel. "Taky bych nebyl potlučený jak od vašich gardistů," rozvíjel kardinálův výrok dál.

"Moji gardisté vždy po vašich útocích vypadají, jako by prošli maso-mlýnkem, pane," usmál se Richelieu. "A ty dva jsem měl vzít, protože je by nikdy nenapadlo svádět duchovního," to už se Richelieu mírně culil. Ale spíš ten výraz měly jeho oči než tvář. Ale bavil se, to Athos už dokázal poznat.

"Aramis by byl horší než vy!"

"Aramis by pravděpodobně lehce prskal, že se s vámi musel koupat v močálu a válet v blátě." Noha pod Athosem lehce podklesla. Zaťal zuby, svaly mu proběhla mírná křeč, ale dokázal se znovu postavit. "Aramis by vás pravděpodobně také líbal mnohem zkušeněji. Promiňte mi, přece jen jsem voják, nikoli duchovní."

"Aramis byl největší kvítko ze semináře, věčně jsem žehlil jeho neplechy. A já měl vždy raději vojáky, snad proto, že mám vojenskou školu," Richelieu ho víc podepřel a zamířil s ním ke stavení.

"Mimochodem, myslíte, že je vyděsíme hodně? Dva špinaví, mokří chlapi asi moc důvěry budit nebudou. Nemám ani vindru, ani zbraň a jsem k smrti unavený. Pěkná kombinace, ne?"

"Co trochu slušnosti a peněz?" zeptal se Richelieu a vytáhl z kapsy prsten, který normálně nosil na prstu. "Na peníze slyší ve Francii každý... Skoro každý. A oba potřebujeme teplo a sucho a vy ošetření."

"Hlavně neříkejte, že jste kardinál. Měli by nás akorát za blázny..." povzdechl si Athos nad nezničitelností politika, ale to už dorazili ke stavení. Menší statek na samotě u cesty. Teď už jen doufat, že bude mít bohabojné obyvatele. Athos se kardinála pustil, překulhal k bráně a zabušil na ní vší silou.

 

Ozval se štěkot psů. To nebylo dvakrát dobré. Necítil se na útěk.

Hlas, který je zkrotil. To o něčem svědčilo.

Brána se otevřela.

"Kdo jste a co tu chcete?" zeptal se drsný hlas.

Kardinál se prodral dopředu.

"Omlouvám se, dobrý muži, ale měli jsme nehodu a náš kočár skončil v jedné místní bažině. Jsem Jean-Armand du Plessis a toto je můj přítel Gerard de la Fére. Jsme královi posli a hledáme na tenhle nehostinný čas nocleh a trochu jídla. Samozřejmě zaplatíme," řekl a rychle vytáhl svůj prsten.

Vysoký muž v bráně po něm chňapl, ale kardinál byl rychlejší.

"Nuže, dohodneme se?"

"Dobře, dám vám najíst a vyspat se můžete na seníku," změřil si je od hlavy až k patě. "Taky se můžete umejt ve stáji, smrdíte jak všechny bažiny Francie. A za ten prsten vám ještě dám něco na ošetření - krvácí," ukázal na Athose.

Jenom kývl. Byl rád, že se vyspí. Potřeboval to. Ráno bude v pořádku, to věděl, ale teď se potřeboval vyspat.

Muž ustoupil a oni se protáhli dovnitř.

"Marie! Marie!" zahalekal najednou hospodář mocným hlasem. "Přines sem něco k jídlu, máme tu dva královy posly. Vykoupali se v bažinách!"

Kardinál Athosovi pomohl do světnice a pak si pěknými slůvky obtočil kolem prstu hospodyni, dostali teplou koupel a jídlo. Dobrou poctivou polévku a pro Athose čerstvé obvazy a mazání na nohu. A nakonec dvě houně a džbán mléka.

Richelieu poslouchal hospodyni i hospodáře, pochválil jim stavení a hospodářství a ti dva ho nakonec obdarovali i trochou medu. Když došel na seník za Athosem, ten si zrovna mazal bolavou nohu a tvářil se jako tisíc čertů.

"Nechcete pomoci?"

Athos zdvihl obvázanou hlavu a potom jen přikývl.

"Kdybych si tak vzpomněl, jestli mě kopnul kůň, nebo praštilo nějaké dřevo," posteskl si potom a natáhl se. Na noze mu vykvetla velká modřina a barvou kolísala mezi modrou a fialovou. Bolela strašně. Ale to byl jen první den. "Zítra už to bude lepší..." dořekl myšlenku nahlas. Kardinál po ráně přejel prsty.

"Nebude. Kost je nalomená," zamumlal a pak mu ránu namazal a stáhl. "Poležíte si, můj milý hrabě... Jinak by to mohlo prasknout."

"A vás by mohli mezitím zabít, což nehodlám dovolit. Ta potupa!" odtušil Athos zamračeně. "Kdepak, zítra to bude v pořádku. Máme stopu a bylo by dobré po ní jít, dokud ještě dýchá."

"De Trevil mě uškrtí a vaše snaha přijde vniveč!"

"Vaše Eminence," loupl po něm Athos okem. "Kdybych vás neznal a nevěděl jakou zášť chováte k mušketýrům, řekl bych, že o mne máte téměř strach!"

"Téměř, ale nesmíte se nechat zmást…"

"Nenechávám," zasmál se mušketýr a potom rukou načrtl do sena rýhu. "Moje polovina, vaše polovina," pronesl potom panovačně. Žádný mušketýr. Hrabě de la Fére. Omotal si přes nohu ještě jednu vrstvu obvazů, pořádně je stáhnul a uložil se do sena pohodlněji.

"Přeji vám dobrou noc, Vaše Eminence," zamumlal ještě napůl z polospánku.

"Dobrou noc, hrabě," zamumlal kardinál a uložil se způsobně na svou polovinu. Na boha se ten večer raději neobracel, netušil jestli by neměl námitky, zvláště poté, co v noci, v návalu strachu z vracejícího se pádu, Athose objal a přitiskl se k němu.

I když mušketýr nic nenamítal. Spal tak hluboce, jak jen to bylo možné, i když bylo vidět, že jej noha bolí a nehodlá přestat. I tak kardinálovo tělo přijal, objal a přitiskl k sobě s jakousi samozřejmostí všech spících. Kromě toho, jakmile se o něj kardinál opřel, přestala mu být zima.

Kardinál se v noci probral a když zjistil kde je, lekl se. A když pak zjistil, že mušketýr sténá ze spaní, nenapadlo ho nic jiného, než ho, stejně jako malého chlapce, pohladit po vlasech. Athos se na okamžik uvolnil a upadl do ještě hlubšího spánku. Cítil kardinálovu přítomnost a bylo mu dobře.

Ráno se vzbudil první. Svaly na noze mu horce pulsovaly a bolely jako by po něm přeběhlo stádo koní. Přesto se přiměl vstát, pomalu slézt a se zaťatými zuby provést ranní cvičení. Ale měl štěstí, trámy ve stodole nebyly tak vysoko. Vyskočit na jeden z nich sice bylo poněkud obtížnější, ale za chvíli si polohlasem počítal počet přitáhnutí.

Kardinál spal dlouho. Možná kvůli své křehčí konstituci, možná i proto, že byl unavený z dřívějších dnů, možná, jen proto, že mu tady bylo dobře.

 

Dvacet! Hotovo.

Podíval se pod sebe. Dobrý metr k zemi. Vyskočit sem se nejevilo tak obtížné, jako dostat se dolů. Jestli má kardinál pravdu a opravdu má nalomenou kost mohlo by to dopadnout nehezky. Jenže ta kost není nalomená, promluvil v něm ten umanutý Athos. Přesto ji pokrčil, aby zmírnil dopad na zem, který… Byl tvrdý, jak přenesl váhu jen na jednu nohu.

Ale ten nepříjemný pocit trval pouhých pár chvil. Potom už zbyla jen bolest. Nepříjemná, ale překonatelná. Hrabě se pomalu posadil na převrácený džber a ohmatal si svaly. Natekly, ale to se mu určitě jen zdálo. Bude to v pořádku, musí – jak jinak. Dokud tohle zatracené spiknutí nevyřeší.

Richelieu spal schoulený do klubíčka a nejevil známky toho, že by hodlal vstávat. Možná to bylo třesem, možná tím, co zažil po havárii kočáru, ale Hypnos ho tentokrát odmítal propustit ze svého náručí a on se nebudil. Mušketýr ještě chvíli čekal jestli se přece jen neprobudí, když potom zjistil, že opravdu ne, odhodlaně se za ním vydrápal zpátky. A strnul. Ne, nebyla to bolest, bylo to něco jiného... Když se na něj tak díval, jako na obyčejného člověka, ne na muže v rudé sutaně, který drží v rukou ohromnou moc… Jen se díval - vypadal podivuhodně křehce a Athos cítil, jak s ním cloumá cosi nepoznaného a nepojmenovatelného. Náhle nechtěl, aby se tomuto muži, jakkoliv se přihodilo cokoliv, něco stalo.

Vztáhl ruku a opatrně mu zatřásl ramenem.

"Vaše Eminence," oslovil jej tiše a trochu nejistě.

"Ještě ne, Josefe, prosím, nech mě spát," zamumlala Jeho Eminence a zabořila nos hlouběji do pokrývky. Kardinál vypadal s rozcuchanými vlasy a v košili spíš jako obyčejný menší šlechtic než muž církve a jeho chování Athose pobavilo. Znovu s ním zatřásl.

"Vaše Eminence, při vší úctě, do otce Josefa mám daleko," pronesl potom mírně pobaveně.

"Athosi?" Kardinál otevřel oči a pak na něj rozespale zamžoural. Podivně se mu líbilo, jak je nad ním skloněný, jak ho drží i jaké je tu teplo. Vůbec se mu nechtělo do reality dne.

"Jsem rád, že mě poznáváte," usmál se na něj. A téměř násilím odolal touze jej políbit. Ne!, napomenula ho jeho disciplína vojáka. Ve spánku se mu to všechno nějak rozleželo v hlavě a když se probudil, neuměl se s tím srovnat. Se svou vlastní zbrklostí, vlastní... Čím? A navíc - byl tu Rochefort. Jen klid. Jeho Eminence jej žádala, ať o tom pomlčí. To se může spolehnout.

"Přeji vám dobré ráno, jak se cítíte?"

"Jako by mě vysypali do bažiny... Unaveně, můj milý hrabě. Co vaše noha?"

"Bude v pořádku, jenom modřina a trochu pohmožděnin. Otázkou zůstává, co dál? Půjdeme zpátky na váš zámeček a pokusíme se znovu dojet do Paříže?"

"Budeme muset," Richelieu se na hraběte zadíval a pak němu natáhl ruku a jemně mu odsunul pramen vlasů z tváře. “Ta noha vás moc bolí?"

"Dá se to vydržet. Se zatnutými zuby a pevnými obvazy," usmál se hrabě de la Fére a dovolil si alespoň malý ústupek své disciplíně. Jemně se rty dotkl místa, kde dříve spočíval kardinálský prsten. "Ale měli bychom vyrazit co nejdříve."

"Potřebuji pro vás obvazy a nejlépe koně, nechci, abyste kulhal. To by mi de Trévil neodpustil."

"Obvazy máte a musíme jen doufat, že kůň nás unese oba a zpátky to není příliš daleko. Nechce se mi trávit další noc na slámě. I když jsem se vyspal báječně. A potom - je tu hrabě de Rochefort." To jméno mušketýr vyslovil s jakousi trpkostí v hlase.

"Myslíte Henri?" Richelieu ho chvilku sledoval a pak se začal tiše smát. Bylo to až komické... "Drahý hrabě, Athosi, měl jsem vás za bystřejšího," pokáral ho na oko kardinál a pak se usmál. "Ovšem pokud to uniklo vám..." Kardinál chytil Athose za košili, když se chtěl odtáhnout. "Henri je můj syn, hřích raného mládí..."

"Já... Idiot!" zasténal Athos a připadal si ještě hůř, než jako idiot. Připadal si, no zkrátka úplně strašně. Jako ten největší zabedněnec pod sluncem. Všechny ty signály hovořily naprosto jasně. Jen on si jen vyložil trochu jinak, než měly být vyloženy. Dobrotivý bože.

Kardinál nic neřekl, jen si ho přitáhl do náruče a objal. "Jste jeden z mála kdo to ví, můj milý hrabě. A věřte, tohle netuší snad nikdo... Kromě otce Josefa, ten ví vše."

"Nu, ale od někoho, kdo má vyřešit spiknutí za účelem vaší vraždy, by se měla očekávat větší bystrost, když už ne větší takt," povzdechl si Athos a pohodlně se uvelebil vedle něj.

"Viděl jste, co jste vidět chtěl, to je normální u každého, kdo něco pozoruje. Nestává se to často, ale když jste osobně zaujatý, je to hned." Kardinál se znova trochu usmál a pak se o něj opřel. "Mimoto Henri je děsivě hubatý.."

"To mohu jen potvrdit..." zahučel mušketýr. Viděl, co vidět chtěl? "Myslíte si, že jsem si přál vidět hraběte, jako vašeho... milence?"

"Myslím, že ano..."

"Nechápu proč," zavrtěl Athos hlavou. A mluvil pravdu, nemohl přijít ani na jeden jediný důvod.

"Myslím, že jste hledal něco lidského, na tom příšerném ministrovi a pak možná... po včerejšku..." Richelieu se opřel hlavou o jeho hruď a pohladil ho po ruce.

"Athosi..."

Bylo to hloupé přiznat, ale... "žárlil jsem," vydechl Athos, překvapen vlastními myšlenkami i svojí troufalostí.

"Také si myslím..." řekl Richelieu a pak se k němu přitiskl víc. "Jenže není proč," zašeptal. Pak chvilku mlčel. "Mohl byste mě obejmout, prosím?"

Athos neřekl nic. Jen kolem toho neuvěřitelně štíhlého těla ovinul ruce a přitiskl si jej na svou hruď tak pevně, jak jen mohl, ale přece něžně. Nechtěl mu ublížit. A nemohl dovolit, aby to udělali jiní. Kardinál se víc přitiskl a pak se jen držel.

"Athosi, prosím…" Richelieu nedopověděl, jen zavřel oči a po tváři mu steklo několik slz. A přitom chtěl tolik říct. Prosím, nenech mě v tom, neodcházej, nenech se zabít... Polib mě a buď se mnou, jsem moc sám... Ale nic z toho nedokázal. Všechno mu z úst vzala výchova a řád, který vládl světu.

"Já vím, já vím," zašeptal mušketýr jemně a pohladil ho. Cítil jak je vyhublý i to jak se chvěje. Opatrně mu hřbetem ruky otřel mokré tváře a přiměl ho, aby se na něj zadíval. Proč tohle všechno dělal sám nechápal. Ale zřejmě to mělo provopočátek v té chvíli, kdy, stoje v de Trévilově pracovně, přijal tenhle úkol. Přijal, ačkoliv nemusel.

A teď ho držel, kardinála, nejvlivnějšího muže Francie, pomalu ho hladil po zádech a konejšivě kolébal. Ten nic neřekl, jen jeho vděčný pohled si, to Athos věděl, bude pamatovat až do smrti. Po chvilce vztáhl ruku a jemně mu znovu osušil tváře. Nakonec neodolal, pomalu si ho přitáhl blíž a jemně slíbal malou slzu, která opět zradila kardinálovo sebeovládání. Líbal ho opatrně, nanejvýš něžně, nechtěl ho ranit, nechtěl mu ublížit - ale zároveň mu chtěl být nablízku.

Nedokážu mu říct, co to pro mě znamená. Z části zradu na ideálech, které léta vyznávám, a z té druhé, ach Athosi... Tohle je něco v co jsem už nedoufal. Nedokázal jsem. A přece jsem to ve skrytu duše záviděl každému obyčejnému člověku, schopnost milovat a být milován. A tak jsem pracoval, když jsem neměl tohle. A miloval Francii a syna. A pak jsi přišel ty. Vrazil jsi mi do života a převrátil mi ho naruby a pak v té bažině… Athosi, lžu lidem na potkání, ale tobě bych rád řekl pravdu...

Miluji tě, proklatě!

Tohle bys neměl, upozornil mušketýra pevný hlas vlastní disciplíny. Víš, co tímhle porušuješ? Všechen řád, který dělá svět světem! Vlastní přísahu! Zrazuješ vlastní přátele s nepřítelem. Měl jsi ho jen chránit, nic víc! Mluvil rozumně, až příliš rozumně na Athosův momentální vkus.

Přitiskl si štíhlého muže ještě blíž a zadíval se mu do očí. Kdy mu propadl? Propadl mu vůbec? Co to vlastně je? Co k němu cítí? Nechce, aby mu ublížili, ale co k němu cítí? Co? Opatrně mu vjel rukou do vlasů. "Vaše Eminence..." vydechl téměř slyšitelně.

"Armande, prosím..."

"Gerard... Athos - to je jen přezdívka. Tvrdá, stejně jako skála, která se tak jmenuje..."

"Gerarde..." Kardinál ho pohladil po vlasech.

Mušketýr přivřel oči a položil si hlavu do sena. Váha kardinálova těla byla malá, skoro ji necítil, ale přesto příjemná. Držel ho, objímal a zcela nesmyslně si přál, aby se nemusel už zdvihnout... A taky aby ho ta zatracená noha přestala bolet.

Chtěl s tím vším skoncovat. Dopadnout toho, kdo na kardinála útočil, a vrátit se zpátky. Možná zapomenout. Ach bože... Jenže chtěl zapomenout skutečně? A mohl by? Na ten uhrančivý pohled? Na to, jak jsou ty oči o tvrdosti diamantů najednou něžné až plaché. Na to, jak se kardinál směje a jak ho objímá? Jak se o něj stará? Jak mu pomáhá jít? Jak dole smlouvá se sedlákem?

Chtěl věřit, že by to dokázal. Že by to skutečně dokázal, vyřešit tohle všechno, a potom to považovat za nějaký bláznivý sen. Krásný, ale sen. Nic víc. Možná s několika láhvemi vína. Může být i bílé, na červeném nutně netrvá...

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

To je

(Nex, 26. 11. 2015 1:57)

krásné, s těma očima. A taky s těmi sny o obyčejném štěstí. Jsou bláhové? Asi ano, smrtonosné, krásné...a možná by stálo za to se o ně pokusit, když to tolika jiným vyšlo...ne? Vždyť kdo by podezíral nepřátele, hm? Anebo je risk příliš velký? A co když je touha po blízkosti přilíš silná? Jak velká je to chyba a jak velká záchrana? Zvlášť, když je to pravděpodobně obojí, velká smrtící chyba, která je na okamžik zachrání...než je zabije.

Les Charlots

(Sweethistory, 29. 11. 2009 12:34)

Ahojky, reaguji na poslední zprávu Milwy: Video znám taky a souhlasím s tebou:-) Je super...ale zato film jako takový mi přišel strašně slabý a doopravdy se mi v něm líbil jen Richelieu...a jeho kocour:-D Ju a ta písnička je od skupiny Kaisers Orchestra. Málo známá, ale skvělá punková banda tuším z Norska. Doporučuji!!!:-)

jéééé

(milwa, 28. 11. 2009 21:04)

Krásný dílek a zmáchaný kardinál je k sežrání:3
čekala jsem s komentářem abych našla jedno video z youtube,které jsem si oblíbila už dávno-je to z cyklu Bažanti:D možná to znáš a jeden film je věnovaný třem mušketýrům:D ta písnička je luxusní i ten zrychlený sestřih,vždycky se rozesměju a je tam bězva kardinál:DDD
http://www.youtube.com/watch?v=utUg3Qc24Fw

:-D

(Ebika, 28. 11. 2009 14:44)

To je dobrý on se u líbání rozbrečel:-DRychle pokráčko!!!=)

prostě kouzelný :-))

(Lex-san, 25. 11. 2009 22:03)

Musím souhlasit s ostatními, že scéna v bažinách byla super! A těším se na brzké pokračování...

:-)

(Davida666, 25. 11. 2009 12:55)

Moc pěkný, tento pár jsem ještě neviděla

Bomba

(carmensofia, 25. 11. 2009 0:42)

Skvělý! Netradiční pár, ale mistrně zpracovaný. Už se těším na další kapitolu.

PS: Přiznám se, že po "Henri je můj syn..." se mi okamžitě vybavila scéna z jedné filmové adaptace, kdy Richelieu stojí nad mrtvým tělem hraběte de Rochefort a právě Athos mu podává list s jeho podpisem(ten, který dostala milady), čímž opravedlňuje d‘Artagnana, který hraběte zabil - ta scéna dostala náhle úplně nový rozměr :)

Moc líbí,

(Rowene, 24. 11. 2009 22:16)

je to tak nový a neotřelý námět! Napínavější než originál. Doufám v pokračování!

Jeej

(Alienne, 24. 11. 2009 22:08)

Parada! Athos bol vzdy moja najoblubenejsia postava, a Richelieua pokladam za najinteligentnejsieho cloveka z celej knihy. Nemal to lahke, som rada ze aspon tu si nieco nasiel... Akokolvek docasne to moze byt ^.^ Roztomili su obaja... Dufam ze sa Athos nerozhodne zabudnut.

...

(Profesor, 24. 11. 2009 19:13)

Dojímavé, vskutku. I mocní potřebují oporu a Richelieu má z pozice kněze gtěžké ji získat.
Scéna v bažině je vskutku nádherná.

...BOŽÍ !!!

(Sweethistory, 24. 11. 2009 18:16)

Nádhera! Muraki, nádhera! Dojalo mě to! Krásně napsané a ta scéna v bažině...musím si to přečíst ještě minimálně dvakrát!!! Děkuju:-)