Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co stojí bojovat - Muž pro kardinála

20. 11. 2009
 

Každý máme někoho, koho máme rádi a milujeme. Je naší povinností lhát, podvádět a páchat násilí kdykoliv si to péče o tyto lidi vyžádá.

- K. Amis -


Bylo zajímavé sledovat reakce ostatních lidí v sále. To jak se kolem sebe vířili, jak se opatrně oťukávali a opatrně zjišťovali, kdo je nakloněný které straně.

„Zábavné,“ pronesl muž v červené sutaně s maltézským křížem na modré široké stužce na prsou. Světle modrá barva ostře kontrastovala s nositelovýma hnědýma očima, v nichž byla na rozdíl od spousty lidí v sále patrná vysoká inteligence. A také byla jedinou ozdobou, kterou tento zjevně urozený muž měl při sobě. Náhle se usmál. V tom úsměvu bylo cosi znepokojivého, až se jeho společník otřásl.

„Ale Buggé, přece jsme tu jen chvíli, to už vám to tolik stouplo do hlavy?“ zeptal se tiše a pak se usmál na procházející šlechtice.

„Ne, Vaše Eminence,“ odpověděl muž a pohledem pro jistotu vyhledal sluhu, který měl na tácu nejjemnější víno.

„Už jsem se bál,“ usmál se jeho společník a pokynul jednomu z procházejících baronů. „Mimochodem, jsem si jistý, že oceníte informaci, že se tu dnes má objevit Blanka du pas Tries.“

Muž po jeho levici trochu zčervenal, ale rychle se ovládl. „A co má být, Vaše Eminence?“

„Myslel, jsem, že vás to potěší. Přece jste dobří přátelé, či jsem se spletl?“

„Nikoliv,“ utrousil muž.

„No vida, již je zde,“ usmál se kardinál, když zahlédl pohlednou menší blondýnku v blankytných šatech a se složitým účesem, jenž jí zdobili dva diamantoví motýlci. „Není rozkošná? Pročpak za ní nejdete? Nu?“

Voják po jeho boku se jí uklonil a zmizel za plavovláskou. Muž v rudém rouchu se usmál. Ano, tak to má být. Pozvedl číši v malém pozdravu. Všechno běželo podle předem připraveného plánu a on miloval, když plány vycházely.

„Vaše Eminence, Jeho královské Veličenstvo dorazí každou chvíli,“ zašeptal muž v černém, který se z ničeho nic objevil po jeho boku.

„Díky,“ usmál se a rukou mu naznačil, aby zůstal. Vždycky se cítil lépe, když jej měl po svém boku.

Jejich královská Veličenstva nikdy nemohla dorazit včas. Samozřejmě. Jenže to koneckonců byli jeho král a královna a on jim byl a povinen poslušností. Jenže tentokrát to královna přehnala. Paktovat se s Angličanem!

No, nyní měl důkaz. Ty diamantové přívěsky, co mu dovezla mylady de Winter, a které měl v krabičce z černého ebenu teď u sebe. Nádherný dárek pro královnu. Znova se usmál a pak pokynul Rochefortovi, aby ho následoval dolů do velkého sálu.

„Za chvíli už by měli začít, Jejich Veličenstva mají rádi plesy a dnes je významný den, král se přeci omlouvá královně.“

"To ano," zašeptal Rochefort a trochu se pousmál. I on napjatě očekával, kdy se Veličenstva ukáží. Zda vůbec...

Fanfáry! Na schodech se objevil král ve vší nádheře. Hosté vysekli poklonu přesně podle etikety a znovu fanfáry. Čekalo se na královnu.

Ludvík se poněkud nevrle rozhlédl sálem, zda nedošlo k nějakému omylu, potom dal znamení ceremoniáři a ten nechal zatroubit tuš. Nic se nestalo. Královna se neobjevila.

Rochefort pohlédl do kardinálovy tváře. Lovec, který co nevidět dostane svoji kořist, tak by se dala popsat nejpřiléhavěji.

Znovu tuš. Znechucený Ludvíkův pohled a marné čekání.

Královna nepřijde, na to by byl hrabě v černém ochoten vsadit svoji ruku. Kardinál měl vítězství jisté. Buď se Anna Rakouská neobjeví vůbec, nebo nebude mít přívěsky.

Tuš zazněla potřetí. Ludvík byl značně rozčilen. Užuž chtěl nechat troubit fanfáry a odejít, když se náhle dveře otevřely... Hudebníci honem sháněli dech, aby královna mohla důstojně vstoupit.

Rochefort slyšel, jak vedle stojící kardinál zalapal po dechu, i když se tvářil stejně neproniknutelně jako předtím. Královna měla přívěsky. Démantové přívěsky.

Má přívěsky, dobře. Takže to stihli, ano. Ale nemá je všechny, nemůže je mít, nebo snad ano? Čeho je d‘Artagnan a ti ostatní schopni? Kardinál, který překonal původní překvapení se uklonil královskému páru a když zazněl první tanec, uctivě stál bokem. Ale hnědé oči bystře sledovaly přívěsky. Když tanec skončil a královna si šla zatancovat s představeným cechu obchodníků, jak žádal mrav, přitočil se ke králi.

"Vaše Veličenstvo promine, ale je tu něco, co by se mohlo královně hodit," řekl a podal mu malou krabičku. Když ji král otevřel, nadzvedl obočí.

"Další dva přívěsky, Eminence? Královna bude potěšena."

"Tím jsem si jist," řekl tiše ministr, když se ukláněl.

Rochefort si nechal od procházejícího číšníka dolít víno. Nu, zdálo se, že plán poněkud nevyšel. Netušil sice, kde se co zvrtlo, ale nemůže být každý den posvícení. Nevyšlo dnes, vyjde jindy. A třeba opravdu nemá všechny přívěsky?

Když sama královna o chvíli později děkovala Richeliemu za dva nové přívěsky, které její sbírku jen obohatí, nikdo by na kardinálovi nepoznal, že cítí porážku. Snad jen vědoucí úsměv. Zablýsknutí v očích kardinála mohlo prozradit, že se tu udál souboj na té nejvyšší úrovni a královna je tentokrát vítěz. Pak se královna složila poklonu králi i jemu a odešla. O chvíli později odešel i kardinál.


Teprve, když nastoupil do kočáru a ten se rozjel, dal průchod svému podráždění tím, že praštil do silného polstrování sedátka.

"Nu," pronesl Rochefort s bohorovným klidem. "Domnívám se, že tímto musíme s panem d'Artagnanem a jeho přáteli více než počítat. Nemám pravdu, Vaše Eminence?"

"Příště s nimi počítat budu," řekl tiše kardinál a pak na chvilku zavřel oči. Když je otevřel, už byl zase klidný, jako Seina za pozdního odpoledne. Ovšem taky stejně temný a zrádný, alespoň v té části duše, kterou zaprodal Francii. Povzdechl si.

"Nu což, teď jsem na řadě já. A také Angličané. Pokud oblehnou La Rochelle nebude se nám to líbit. A král bude muset své mušketýry odeslat do boje. Bude tu klid."

"A nuda," protáhl hrabě ledabyle, ale přitom se lehce usmíval. Jeho kord byl značně neposedný, to bylo všeobecně známé. Stejně jako fakt, že se našlo jen málo mužů, kteří se s ním mohli změřit bez úhony. Rochefort pozoroval kardinála, svého vládce, se vzrůstajícím pobavením. Nestávalo se tak často, že by mu plány nevyšly... A o to, to bylo zajímavější.

"Co hodlá Vaše Eminence podniknout dál?" zeptal se poté.

"Jít spát. Jsem unavený," zabručel kardinál a pak si stáhl rudé rukavice. "A propos, myslím, že se nudit nebudete. Pokud bude napadena La Rochelle, budeme u toho i my dva. Nemůžu to nechat v rukách těch diletantů, co tam Ludvík chce poslat. Pokud si vzpomínám, o tom posledním se pan de Trévil zmínil jako o idiotovi, který se stará pouze o sukně místních měštek než o válku."

"Když to říká pan de Trévil, nejspíš to bude pravda," zabručel Rochefort a pohodlně se opřel do polstrování kočáru. Seděli s kardinálem naproti sobě, hleděli si téměř do očí a hlavně, nemuseli se mačkat na poměrně úzkém prostoru. Kola vydávala na nerovném dláždění disharmonický zvuk, který přesto pěkně ladil s klapotem podkov, a obecně tak trochu uspával. Jedině to a potom taky mírné rozčarování z neúspěchu s přívěsky, mohlo být na vině, že když se venku ozval podezřelý zvuk, ani jeden z mužů mu nevěnoval patřičnou pozornost.

Když se pak ozvaly výkřiky, řinčení zbraní a kočár s trhnutím zastavil, takže kardinál málem přelétl celý prostor, kdyby ho Rochefort nezachytil, byli oba překvapeni. Rochefort, měl však okamžitě v ruce kord a kardinál navzdory svému kněžskému stavu - měl za sebou přece jen vojenskou školu - už v ruce držel dlouhou dýku, kterou poslední dobou nosil pod oblečením.

Ozvaly se výkřiky jako "Smrt nepříteli Francie!" "Rudý ďáble!" a jiné, ale to už Rochefort vyskočil ven a strhla se bitka.

A přestože byl sám, protože s kočím se moc počítat nedalo a garda se někde zdržela, útočníci nebyli natolik zkušení, aby jej přemohli. Za několik málo chvil zuřivého boje, leželo na vlhké dlažbě několik nehybných těl a nad nimi stál černý hrabě. Jako vítěz.

Za několik málo minut se potom ozval klapot kopyt a kardinálova osobní stráž je dohnala. Ovšem poněkud pozdě, jak konstatoval Rochefort. A pohled, který vrhal na jezdce nebyl právě přívětivý.

"Zdá se že nedá věřit už ani mé vlastní gardě," zamumlal kardinál, když se sklonil k jednomu z útočníků a poznal v něm svého gardistu, stejně jako v dalších dvou. Pak si přivolal Buggého, přikázal mu ať sesedne a sám se s obdivuhodnou lehkostí vyhoupl do sedla.

"Hrabě, vezměte si koně, pojedeme, a vy, Buggé, to tady uklidíte! Pak mi dovezete kočár!"

Rochefort s poťouchlým úsměvem připravil o koně dalšího gardistu a za chvíli hrdě stál kardinálovi po boku. Jen se ještě sklonil ke kapitánovi.

"Buggé, budu chtít dnes večer hlášení, jak toto bylo možné, ano?" pronesl s výrazem kobry, která se dívá na myš. Gardista jen přikývl. Kardinál neřekl ani tak, ani onak, bodl koně do slabin a následován hrabětem, vyrazil ke svému paláci.


Už jen z tempa, které vévoda volil, se dalo usoudit, že je rozzuřený, a když pak čeledínovi házel otěže, měl Rochefort co dělat, aby mu stačil. Jakmile se za nimi zavřely dveře pracovny, kardinál vyhodil sluhu a pak si sedl do svého křesla a chvíli jen tiše seděl. Nakonec se podíval na velkého stříbřitě šedivého kocoura s dlouhou srstí, který se k němu přišel pomazlit, a bezmyšlenkovitě si ho vysadil na klín. Když zabořil prsty do kožešiny, bylo vidět, že se už uklidnil.

"To bylo tento měsíc podruhé!"

"Ne!" To byla první Rochefortova myšlenka a bohužel i slova. Naštěstí se ovládl skoro ihned. Přisunul si před kardinálův stůl křeslo. Usadil se a zkoumavě se nahnul dopředu. Klobouk už dávno neměl a i ruce měl opět čisté. A teď kardinála upřeně, ale klidně pozoroval. "Podruhé?" zopakoval poté, jakoby se chtěl ujistit.

"Podruhé a to je teprve desátého," řekl kardinál a dál hladil kocoura. "Předtím to byly útoky fanatiků, ale poslední dobou se to stalo téměř pravidelností, což víte i sám. Ale teď podruhé to byli mí vlastní lidé, Rocheforte! Mí lidé! Chápu, že lidem vadím, ale tohle je vrchol!"

"Chceš mi říct," Rochefort se zapomněl a přešel na tykání, "že mám ve své gardě zrádce a nevím o tom?!" předklonil se a lehce se zamračil.

"Chci ti říct, že nemůžu věřit nikomu! Už ani tvé gardě! Což je na pováženou, to sám uznáš! Ale ten někdo si je kupuje. A kolik z nich nepotřebuje peníze? Na výbavu, chlast, děvky? No? Všichni! A kolik z nich má dost smyslu pro čest říci ne vysoké částce?! Kov taje při určité teplotě, člověk při výši částky, to přeci víš."

"To sice vím," vyprskl hrabě, zdvihl se a začal rázovat po místnosti. Ruku měl přitom sevřenou v pěst, až mu klouby bělely. "Ale neznamená to, že se s tím hodlám smířit! Já jim ukážu, co to znamená zahrávat si s hrabětem de Rochefort!" zaburácel nakonec. Potom se uklidnil. Znovu si sedl. "Omlouvám se, nechal jsem se unést. Máš nějaký plán?"

"Zítra," řekl Richelieu unaveně. "Zítra navštívím pana de Trévil. Jeho mušketýři mě nesnáší, ale je jich pár, které nikdo neuplatí. A ty teď budu potřebovat. Nechci být příště nepřipravený, taky mě pořád nemůžeš doprovázet. Potřebuji tě i jinde."

"Ty..." Hrabě na okamžik vytřeštil oči. Počítal do tří. Potom se zhluboka nadechl. "Kardinál žádá mušketýry o pomoc. To bude fáma roku."

"Je mi jedno, co kdo říká. Nechci zemřít rukou nějakého zaplaceného vraha. A de Trévil je čestný muž. A jeho mušketýři schopnější než mí gardisté!"

"Bohužel," zahučel hrabě, ale musel uznat, že má kardinál pravdu. De Trévil byl jedním z těch, kteří se nedali podplatit. Čest byla víc, než peníze. Ale z toho důvodu poněkud pochyboval, že bude ochoten prvnímu ministrovi pomoci.

"De Trévil mě nemá rád, ale ani on by nedovolil, aby mu osobní zášť zamezila udělat takovou věc, jaká je pomoc mě. Přeci jen, oba sloužíme Francii"

"A jejímu králi, že?" odtušil Rochefort ironicky.

"Jistě."

"Už se můžu začít smát?" Hrabě se pod tím hrozivým pohledem nepřikrčil. "Dobrá!" zdvihl potom ruce v sebeobraně. "Budeš chtít, abych tě doprovodil?"

"Ano, jsi jeden z mála z té sebranky komu věřím. Navíc bys mou smrtí nic nezískal, jen ztratil. A idealista už dávno nejsi, ani na to tě nenachytají." Richelieu se opět tvářil vážně, ale oči se usmívaly, to Rochefort poznal.

"Hm a taky se v tvé přítomnosti královsky bavím, takže proč bych se o to měl dobrovolně připravit, že?" Rochefort se trochu ušklíbl a znovu si sedl. "A opravdu mě zajímá, jestli tě slovutný pan de Trévil nevypoklonkuje jen otevřeš ústa."

"Uvidíme," usmál se trochu kardinál a pak sena něj zadíval jinak. "Musím zase začít trénovat s kordem, spoustu jsem toho zapomněl. Budeš mi dělat duelanta a budeme trénovat za Paříží, nebo v nějakém vhodném domě, který seženeš, nemusí o tom všichni vědět."

"A nebudeš se moc vztekat, když budeš prohrávat?" Rychle se schoval za křeslo, protože kardinál vypadal, že po něm brzy něčím mrští. Nakonec vyhlédl a šibalsky se usmál. "Rád. Ale teď už je pozdě. A na takovou věc, jako je vkročení do lůna mušketýrů, bychom se měli patřičně vyspat."

"Běž spát, já půjdu ještě dodělat nějaké věci. A Henri, děkuji." S tím se Richelieu sklonil k listinám na stole a vzal do ruky brk.

"Děkuj, až bude za co," přiložil hrabě dva prsty v pomyslném pozdravu a potom se tiše jako kočka vykradl ze dveří. Kdyby ho kardinál nesledoval, ani by nevěděl, že už odešel.

Kardinál pracoval ještě dlouho do noci, o půlnoci se pomodlil a pak dál pracoval. Šel spát až ve dvě hodiny a vstával před šestou. Když spustil nohy z postele zamračil se, zase se cítil trochu slabý, ale rozhodl se to ignorovat. Odpočívat bude moci... V hrobě. Vstal a jeho den začal. V devět hodin po nutných ranních rituálech jako audience u lůžka krále byl na cestě k panu de Trévil.


Rochefort jej samozřejmě doprovázel a i když se tvářil značně pochybovačně, neodporoval. Kardinál byl kardinál a tvrdohlavý jako mezek. Jednou si usmyslel a muselo být po jeho. Basta!

Když vjeli do muškterýských kasáren, i on se cítil poněkud nejistý. Nepochyboval, že kardinálova autorita všechny udrží v patřičných mezích, ale co když? Náhoda si nevybírá. A všechny najednou je opravdu nezvládne. Zvláště když si kardinál nevzal žádný jiný doprovod, jen jeho. Jak nezodpovědné!

Jenže kardinál nebyl zbabělec, to bylo něco, co se o něm nedalo nikdy říct. A navíc, věděl co na de Trévila platí. Osobní odvaha. A tak, když vysedal z kočáru a následoval jednoho mladičkého mušketýra hlavním vchodem, který byl v obložení mušketýrů, šel jako vždy se vztyčenou hlavou a kamenným pohledem. Tady si byl jist na čem je a to mu svým způsobem dávalo pocit jistoty.

Když byl ohlášen u de Trévila a ten ho přijal, konečně si dva tak odlišní muži opět pohlédli do očí.

Asketický hubený muž v církevních šatech a růžolící kapitán, kterému, stejně jako jeho protějšku už vlasy začaly prokvétat stříbrem, ale na kterém bylo vidět, že nežije pod takovým tlakem jako první ministr.

"Vaše Eminence,"

"Pane de Trévil,"

Výměna pozdravů a pak nabídnutí posezení. Kardinál si u sebe nechal Rocheforta a de Trévil jednoho staršího mušketýra.

"Mohli bychom mluvit o samotě?" zeptal se Richelieu.

"Samozřejmě," pokynul mu kapitán, ale první krok nechal na ministrovi.

Ten se obrátil na svého ochránce. "Hrabě, nechte nás prosím o samotě."

Rochefort se nepatrně uklonil. "Jak si přejete, Vaše Eminence. Pevně doufám, že pan de Trévil je tak čestný, jak se o něm říká." Jmenovaný tu drobnou urážku přešel. Rochefort naposledy obsáhl pohledem celou místnost a potom zmizel za dveřmi.

Kapitán poslal mušketýra rovněž pryč. Potom se se zájmem zahleděl na svého společníka.

"Tedy? Přál jste si se mnou mluvit, poslouchám."

Kardinál sepjal ruce a pak začal.

"Pane de Trévil, vím, že naše názory na jisté věci se občas rozcházejí, dokonce i v oblastech státní politiky, ale toto jsem s vámi řešit nepřišel. Přišel jsem vás požádat o pomoc. Ano, slyšíte dobře. Já, vás. A to z jednoho prostého důvodu. Vy jste jedem z mála čestných mužů u francouzského dvora, kterého znám."

Richelieu chvilku počkal a pak pokračoval dál.

"Jak jistě víte, na mou osobu jsou páchány atentáty a já si proto pořídil své gardisty. Jenže teď se situace stala neúnosnou a já nemohu věřit ani jim. A tak jsem přišel za vámi, protože vím, že u vás jsou muži, kteří mě sice nemusí, ale jsou natolik čestní, že se nedají uplatit. Pane de Trévil, potřebuji pár vašich mušketýrů, dokud nezjistím, kdo proti mě posílá vlastní gardu."

Kapitán mušketýrů udiveně zdvihl obočí. Nejmocnější muž Francie, protože co si budeme namlouvat, faktickou moc skutečně držel kardinál, jej žádá o pomoc. To znělo příliš neuvěřitelně i příliš zajímavě, než aby ho mohl jen tak vypakovat, jak chtěl původně. Pozorně se na kardinála zadíval.

Soustředně si promnul bradu. I k němu dolehly zvěsti, že se tento duchovní stal poněkud nepohodlným. Ale teprve dnes se mu potvrdilo, jak daleko celá věc zašla.

A ke své nelibosti musel uznat, že jej kardinál prokouknul. Čest mu nedovolovala, aby odmítl.

"Máte konkrétní jména, nebo výběr necháte na mě?" zeptal se nakonec věcně.

Kardinál se trochu pousmál. "Mám čtyři jména, které vám budou jistě známá. Pánové Athos, Porthos, Aramis a d‘Artagnan, jsou ti, o kterých si myslím, že čest je pro ně více než peníze či jakékoliv věcné statky." Pak se hnědé oči střetly s těmi světlými. "Je mi jasné, že rozhodnout se musí oni, ale kdybych nemusel, neprosil bych u vašich dveří."

"Předpokládám, že královský rozkaz nemáte, že?" Pan de Trévil se nemohl ubránit jistému škodolibému zadostiučinění. Kardinál byl mocný, ale mušketýrům poroučel jen sám král. Na ty byly kardinálské prsty krátké. "Pak jim to mohu pouze přednést jako vaši žádost a nechat je, ať se rozhodnou dle vlastního uvážení. Přikázat jim to nemohu, to doufám víte."

"Nemůžete jim to nařídit a já nemohu se svým... problémem před krále. Je to jen mezi námi a těmi muži." Kardinál najednou zjistil, že se usmívá. Bavil se. A věděl, že i de Trevil se baví.

"Můžete je tedy zavolat a zeptat se jich? Rád počkám."

Pan de Trévil se velice svižně zdvihl a přešel ke dveřím. "Zavolejte mi Athose, Porthose, Aramise a d'Artagnana!" rozkázal poté panovačně službu konajícímu kadetovi. Když odspěchal, trochu se usmál, víceméně pro sebe. Tušil, jaký tohle vezme konec a bavil se tím už teď. Za několik málo minut se ozvalo dupání po schodech a v mžiku stála čtveřice přátel vzorně seřazena před svým kapitánem a velitelem.

Teprve po chvíli si Porthos všiml, že je přítomen ještě někdo další. A téměř si odplivnul, když poznal kardinála.

Ten vstal a pokynul jim. Tvářil se chladně, ale přesto si je pozorně prohlížel a každého z nich odhadoval. Mladičkého d‘Artagnana, ukvapeného a zbrklého gaskoňského šlechtice, který rychleji tasil, než myslel. Aramise, bývalého abbého, nyní mušketýra a tak trochu intrikána. Porthose, na kterém bylo i přes všechny ty drahé věci vidět, že si rád dopřává i jídlo a pití a přesto má sil stále dost. A pak tu byl Athos. Hrabě de la Fére… Tajemný muž s temnou minulostí a stíny v očích. Avšak se ctí, která mu sedla, a sklonem k alkoholu, který ho ničil. Každý měl své pro a proti, ale jako čtveřice byli ideální. A také ho nejednou porazili.

"Pánové, tady kardinál mě o něco požádal a já mu řekl, že se rozhodnout musíte vy sami. Vaše Eminence...."

"Potřebuji ochranku, spolehlivou. Na pár týdnů. Vím, že se zrovna nemilujeme, ale jste jedni z těch mála čestných, co znám. A takové muže teď potřebuji. Nebudu vám lhát, král vám to nenařídil. Nikdo vám to nenařídí. Pouze to zvažte jako nabídku." Na chvíli se na ně zadíval a pak na pana de Trévil.

"Myslím, že si půjdu prohlédnou vaše stáje, vaši muži s vámi zřejmě chtějí mluvit o samotě," řekl, pokynul jim a odešel.

Jako první se vůbec pohnul Aramis. Jemný, delikátní Aramis, který kdysi přísahal věrnost kléru, ale nic světského mu nebylo cizí. Trochu se pousmál a založil si ruce na prsou.

"Kapitáne, jistě prominete, ale jisté okolnosti mi zabraňují tuto nabídku a jistě i čest, přijmout," složil si ruce na prsou a o krok ustoupil. Politik. Tolik slov a dohromady nic nevysvětlil.

Druhý byl Porthos. Poživačný, výbušný, ale věrný Porthos. Ten si tolik okolků nebral.

"Mám dovolenou a vím o mnoha lepších způsobech, jak ji strávit," a postavil se k Aramisovi.

D'Artagnan. Horká, zamilovaná hlava. Zbrklé mládí, které ještě úplně neumí poznat život. "Intrikuje proti královně a já královně sloužím! Jak může očekávat mou pomoc!"

"Řečeno pěkně v kostce," zabručel si Porthos a vykročil ke dveřím. Jeho dva přátelé ho následovali. Aramis vrhl postranní pohled na Athose, ale ten zůstal stát. Jako jediný. Zůstal stát a měřil si svého kapitána tvrdým, neuhýbavým pohledem. Dveře klaply a pan de Trévil s mušketýrem osaměli.

"A vy Athosi? Je to na vás a Richelieu odejde s nepořízenou. Nemůže vám nic nařídit. Vůbec nic, ani já ne. Takže?"

Mušketýr na něj stále upíral chladný, nevyzpytatelný pohled. Potom nepatrně svraštil brvy, jakoby přemýšlel. "Podle vašeho názoru, pane. Je opravdu v tak zoufalé situaci?" zeptal se potom. Tiše, věcně, bezmála obchodnicky.

"Podle jeho vlastních slov po něm jde už i vlastní garda. Někdo mu přeplácí lidi. A pokud jste si mohl všimnout, je tu jen s Rochefortem. Ano, myslím si, že je to vážné. Jinak by tu nebyl, tím jsem si jist. Není z těch, co prosí."

"Pak tedy dobrá, pane," odtušil Athos klidně. "Vyřiďte Jeho Eminenci, že tu nabídku přijímám."

De Trévil se trochu lišácky usmál. "Vyřídím, bude potěšen a vy, Athosi, dejte si pozor. Pokud věří jen nám, znamená to, že vy nesmíte věřit nikomu. Možná Rochefort je nepodplatitelný, ale u něj..."

De Trévil se usmál a pak mušketýra propustil. Následně vyšel z pracovny a zamířil do stájí, kde se kardinál kochal pohledem na mušketýrské koně. Tohle měli oba mocnáři společné, měli rádi dobré koně a neváhali do nich investovat nemalé peníze.

"Skutečně krásné stáje," řekl bez úvodu Richelieu

"Děkuji. Jsem potěšen, ale pochvalu vyřídím raději stájníkovi," odpověděl na poklonu de Trévil a nahlédl do stání. Kůň právě žvýkal trochu sena. A aniž by se na kardinála podíval, taktéž mu bez obalu sdělil výsledek jednání se svými muži. "Athos přijal. Pokud s ním chcete mluvit…"

"Napadlo mě, že přijme právě on. Je vám nejvíc podobný," usmál se trochu Richeileu a pak se, spolu s trochu zaraženým de Trévilem, vydal do kanceláře, kde čekal zmíněný mušketýr.

"Pan Athos," řekl, když vstoupil a pak se usmál. "Děkuji, že jste akceptoval tuto neobvyklou prosbu. Vím, že mě příliš nemilujete, ale přijal jste. Pokud je to tedy možné, můžete mě nyní následovat? Musím se vrátit do paláce. Pokud si však předtím potřebujete cokoliv zařídit..."

"Přece vás nenechám otrávit, nebo podříznout nějakým amatérem a přijít tak o jedinečnou možnost vás zabít vlastnoručně," odtušil Athos s jemným sarkasmem a vůbec se nepozastavoval nad svou nemístnou drzostí. De facto, byla to vůle pana de Trévil, protože to on je zavolal. "Zařizovat budu v průběhu své služby. Nepředpokládám, že mám hlídat i váš ctěný spánek, Vaše Eminence?"

Kardinál se usmál "Velmi správně, avšak ubytování i veškeré náklady platím já jako satisfakci. Samozřejmě dostanete i plat, jaký vám přísluší." První muž říše se díval na mušketýra a pak se rozloučil s panem de Trévil a spolu s ním, bok po boku vyšel ven. Tam je čekal Rochefort a když uviděl Athose, chtěl něco říct, ale kardinál ho pohybem ruky umlčel. Nakonec všichni tři nastoupili do přistaveného kočáru a odjeli do paláce.


Kardinál měl ten den spoustu práce a Athose dal do opatrování jednomu z mladých sluhů, aby mu ukázal pokoj a celý palác. Rocheforta zase pověřil tím, aby jeho gardě zopakoval, že tu nechce souboje a pan Athos je jeho host, tudíž se všichni budou chovat slušně.

Byl čas oběda, když Jeho Eminence seděla za stolem a pracovala, když do pokoje vstoupil sluha s tácem.

"Položte to támhle," řekl muž a dál si sluhy nevšímal. Proto ho překvapilo, když najednou stál u jeho stolu. Zvedl hlavu. "Řekl jsem..." Nestačil skoro uskočit, tenká dýka mu projela pláštěm a on se zachránil jen tím že shodil křeslo. Nešťastně ale upadl a útočník byl znova u něj. Vévoda se bránil jak mohl, ale vrah byl mladík a on se od rána necítil dobře. Užuž cítil, že se dýka blíží k jeho srdci, když se dveře otevřely s prudkým třesknutím.

Dovnitř vpadl Athos. Zrovna se šel hlásit o pokyny, když zaslechl podezřelý hluk. Neváhal ani okamžik, z boty vytáhl nůž a obloukem hodil. Trefil se přesně. Čepel vrahovi zajela do svalů jako do másla. Byl na místě mrtvý a dýka z jeho ruky suše třeskla o podlahu. Athos rychle přiběhl k rozechvělému kardinálovi, který zůstal pod mrtvolou uvězněný. Rychle jej toho břemene zbavil a když se přesvědčil, že je v pořádku, pomohl mu na nohy.

"Vidím, že jste si pohádky nevymýšlel..." poznamenal potom a zadíval se mrtvému do tváře. Ne, nepřipomínal mu nikoho známého.

"Můj vlastní sluha," vydechl kardinál a pak se otřásl. Dva útoky v tak krátké době. Komu vadím, ptal se sám sebe. Sakra, komu, že mi přeplácí lidi?! Kdo si to dovoluje!

Kardinál si zničeně sedl do svého křesla, které mušketýr zase postavil a sklonil hlavu. Potřeboval klid a přemýšlet, ale necítil ho. Před chvílí bojoval o život a jeho srdce stále zrychleně bilo.

"Zavolám Rocheforta a trochu se tu porozhlédnu," vzal Athos situaci do svých rukou a aniž se ohlédl, vyrazil ze dveří. Za chvíli se ale vrátil a přes mrtvolu přehodil svůj plášť. "Chápu, že není příjemné se na něj dívat," zamumlal si víceméně pro sebe a znovu zmizel.

"To mi nevadí," řekl kardinál už prázdným dveřím a vztekle se podíval na dva gardisty, co nahlédli dovnitř. "Ven! Hned!" rozkázal a když za sebou zavřeli dveře, zase se zhroutil do křesla. Nakonec vstal, ze skříně vzal láhev s jemným koňakem, nalil si do broušené sklenky a napil se. Zavřel oči a tiše vydechl a pak, pak už zase dokázal přemýšlet.

Když dovnitř vešel Athos s Rochefortem a dalšími, nechal je odnést tělo a sám se zase posadil k práci. Opatrné zakašlání ho donutilo zvednout oči.

"Ano?" podíval se na Rocheforta s Athosem.

„Buďte ujištěn, Vaše Eminence, že zjistím, co se tady děje!“ Rochefort byl poněkud bledý a zase dával průchod svojí výbušné povaze. Svíral kord tak pevně, až byla obava, zda pod tlakem jeho ruky nepraskne.

Athos jen kardinála sledoval klidným, nic neříkajícím pohledem. Čekal jestli dá nějaké rozkazy, či alespoň pokyny. Nebo mu vysvětlí, proč vlastně žádal pana de Trévil o pomoc. Co od něj skutečně chce? Má ho chránit? Nebo má zjistit, kdo za tím stojí? Zdvihl lehce obočí a v pohledu se objevila otázka.

"Posaďte se, oba," řekl Richelieu a pak si prsty sevřel kořen nosu. Na chvíli, gesto, které říkalo, že se na něco soustředí, přestože je to obtížné. Pak zvedl pohled a opět složil ruce na stůl.

"Athosi, viděl jste, že si nevymýšlím, skutečně jsou útoky velmi časté a nenadálé. Rochefort vám může potvrdit, že toto byl za dvacet čtyři hodin již druhý. Vy dva a další muži, které vybere Rochefort budete nyní má jediná stráž. Vím o vašich nejen šermířských schopnostech a vím, kolik mých gardistů jste schopen dostat, stejně jako hrabě Rochefort. Pátráním jsem již pověřil bratra Josefa, ale ani on nemůže vše zjistit hned. Jen podle toho, kolik je do toho úkolu vkládáno úsilí a peněz, bych usoudil, že daná osoba je velmi bohatá a skoro vášnivě mě nenávidí. A takových je hned několik. Musím najít tu pravou, ale to už je má a Josefova věc. Od vás žádám jediné, ochranu. Nějaké návrhy?"

"Návrhy?" Athos lehce naklonil hlavu na stranu a potom se podíval na Rocheforta. Vzácně byli náhle zajedno. Hrabě mu pouze pokynul. Mušketýr poklidně sepjal ruce a položil si je do klína. Vtělený klid. "Pokud chce Vaše Eminence složit svůj život do mých rukou, pan hrabě promine, musím vědět, zda mi opravdu chcete důvěřovat." Náhle se přistihl, že netouží jen stát ctěnému ministrovi za zády. Na to měl příliš neklidnou krev. "Což znamená, svěřit mi celý svůj dům a podobně. A také mi dovolit pátrat dle vlastního uvážení. Nevěřím, že byste šel žádat pana de Trévil jen o takovou nicotnost, jakou je jediný šermíř."

"Ne, máte pravdu. Vy nejste obyčejný šermíř, hrabě, jste chytrý a velice inteligentní muž, který se vyzná. Můžete si pátrat jak je vám libo. Můj dům si také prozkoumejte. S Rochefortem prohledejte klidně každý kout a každého prověřte. Protože teorii, kterou k tomu celému mám, musí podepřít důkazy. A já si musím být jist, jinak s tím nemohu před krále. "

"Jak si Vaše Eminence přeje," sklonil Athos nepatrně hlavu. Na poslední okamžik se mu tak povedlo skrýt živý záblesk v očích. Nechtěl, aby kardinál viděl, že jej celá věc zaujala víc, než by sám předpokládal.

"Rocheforte," otočil se kardinál na hraběte."Vy vyberete ty gardisty. A pak ukážete panu Ahosovi vše, co bude chtít vidět. A až skončíte, pošlete mi sem Buggého, musím si sním promluvit o tom, jak zacházet s majetkem kardinála."

Rochefort krátce přikývl a kardinál je oba propustil.

Athosův obličej nevyjadřoval nic, když vyšli společně na chodbu. Ale v duchu přemýšlel nad tím, jak je to bláznivé. Mušketýři vždy s kardinálem soupeřili, ale on sám je teď v jeho domě a hodlá pátrat, kdo mu usiluje o život. Bláznivé. Vskutku.

"Musíme si okamžitě promluvit se spolunocležníkem toho sluhy," pronesl náhle. "Je více než možné, že do toho byli zapleteni spolu."

"Promluvím s ním, jen ještě vzkážu pro Buggého. Je to sice křupan, ale intrikán ne. Na tu chvíli Jeho Eminenci pohlídá. I když to pro něj nebudu příjemné chvilky,“ odpověděl mu Rochefort a když po jednom mladém gardistovi vzkázal pro Buggého, zašel spolu s Athosem za spolunocležníkem od mladého útočníka.


Byl to kuchtík, který pomáhal v kuchyni a z obou mužů by zjevně nervózní. Stáli v kuchyni plné pachů a vůní a mladík v ruce svíral cíp zástěry.

"Co si přejete, pánové?"

"Víš, že tvůj kamarád se právě pokusil zavraždit Jeho Eminenci?" šel Athos bez okolků rovnou k věci.

Kuchtík cosi zablekotal a žmoulal zástěru, jako by to byla jeho jediná opora. Athose se tolik nebál, přece jenom všem lidem v kardinálově domácnosti byla společná jakási neúcta k mušketýrům obecně, ale přítomnost hraběte de Rochefort - to už znamenalo komplikace.

"NU?"

"Já-já o ničem nevím..."

"Jeho Eminence si to nemyslí," řekl tiše Rochefort a v tu chvíli velmi připomněl samotného kardinála de Richelieu. V tom ledovém pohledu bylo tolik soucitu jako v pohledu dravce. " A Jeho Eminence si myslí, že bys mohl něco vědět ty."

Mušketýr po něm střelil rychlým pohledem a jak se tak díval po kuchyni, náhle mu sepnulo. Kardinálovo druhé občerstvení právě vynášel jiný sluha ze dveří. Athos po kuchtíkovi rychle hrábnul. I přes jeho snahu se bránit, jej zběžně prohledal.

"A tohle je co?!" zasyčel mu potom do obličeje a zamával mu před očima malou lahvičkou. "Kamarádovi se to nepovedlo, tak jsi chtěl práci dokončit? Kams to nalil! Přiznej se!"

Rochefort na nic nečekal a několika skoky byl u sluhy s občerstvením, chytil ho hrubě za rameno až se jídlo na tácu naklonilo a oblíbená kuřecí polévka, která měla Jeho Eminenci uklidit, sklouzla na zem. Polila sluhu i Rochefortovy holínky ale ten na to nedbal.

"Kdo ti zaplatil?!" vyštěkl Athos na kuchtíka, který povážlivě zpopelavěl, když do kuchyně náhle přiběhl pes, vylitou polévku slízal a za chvíli se svalil k zemi. Mrtvý. Mušketýr přirazil kuchtíka ke zdi. "Radím ti, abys mluvil ihned, jinak to bude ještě horší! Kdo vám zaplatil?!"

"Já nevím, nevím, pane! Byl to gardista, řekl mi, řekl, že to je v pořádku, že se nic neděje, že to tak chce Bůh. Já… Nic jsem neudělal!"

"Nic?!" zaječel na něj Rochefort a vytrhl ho Athosovi z pod ruky. "Nic, ano?! No počkej! " Už ho táhl pryč. Pryč z kuchyně, z prostředí, které znal a jeho přátel. Daleko, do sklepení a do vězení pod nimi. Tam ho hodil do cely a klíče si vzal k sobě.

"Já nic nevím, pane hrabě! Pro rány boží, věřte mi!" zaječel kuchtík hystericky, když za ním zaklaply železné dveře. "Ale on nám dal peníze. Deset tisíc pistolí a dalších deset tisíc slíbil, když to uděláme! Pane, já mám nemocnou matku!"

"Pak sis měl rozmyslet, co bude dělat, když přijde o syna!" řekl Rochefort a pak odešel. Ale jen za roh a tam se nahlas bavil o přípravě mučících nástrojů s katem. Chtěl toho kluka vyděsit a pokud to nepomůže... Ještě by s ním mohl chtít promluvit sám kardinál. Rochefort už několikrát viděl, jak pouhá jeho přítomnost dokázala některým rozvázat jazyk. Teď ale musel za Jeho Eminencí a postavit k němu stráž. A jak to tak viděl, tak pro dnešek taky opatřit jídlo.


Athos mezitím prohledal pokoj, kde oba sloužící spali. Opravdu nalezl deset tisíc pistolí, pod jedním ze slamníků. A také další lahvičky s jedem. Tohle začínalo překračovat rámec obvyklých intrik, do kterých se kardinál obvykle zaplétal. Teď mu skutečně někdo usiloval o život. Mušketýr se lehce zamračil, potom sebral peníze i jed a vydal se zpátky do kardinálovy pracovny. Ty stopy sice byly příliš bezvýznamné, ale Rochefort měl toho kluka. A Rochefort ho přiměje, aby řekl co ví. Pak už bude se oč opřít.

u dveří pracovny se skoro srazil s odcházejícím Buggéem, který byl rudý až za ušima, stejně jako jeho uniforma. Užuž se chtěl na mušketýra utrhnout, když se dveře na druhé straně otevřely a objevil se hrabě Rochefort.

"Děje se něco?" optal se tichým, ledovým hlasem.

Athos mírně zavrtěl hlavou a potom mu ukázal svou kořist. "Tohle jsem našel v pokoji našeho kuchtíka..."

"Co máte co prohledávat pokoje našich lidí?" obořil se na něj náhle Buggé, který tak dal průchod svému vzteku, nedbaje přítomnosti hraběte. Mušketýr, tady v domě…!

"Buggé!" zasyčel Rochefort. "Dejte si odchod a příště si promyslete jak se budete chovat ke koním Jeho Eminence, jinak vás přeřadím do stájí! Královský mušketýr bude dělat, oč ho požádala Jeho Eminence a vy budete mlčet! Odchod!"

Buggé rozčileně odpochodoval, ale jestli Rochefort čekal nějaké díky, šeredně se spletl. Athos se kolem něj pouze protáhl do předpokoje kardinálovy pracovny a zamračil se jak bouřkový mrak.

"Toto nebylo nutné. Doufám, že si uvědomujete, jak moc jste mi teď zkomplikoval situaci."

"Buggé je idiot a můj kardinál je v nebezpečí. Nemám čas na jemnocit. Ne když se tu platí takové částky. Potřebuji, abyste teď Jeho Eminenci hlídal. Pátrat můžete až vás vystřídám."

"Zajisté," zabručel Athos, vrazil mu balíček s penězi i jedem a bez dalšího slova se odebral ke kardinálovi do pracovny.


Kardinál stále seděl za stolem a aniž zvedl hlavu, tiše se zeptal. "Na co jsi přišel Henri?"

"Že si někdo cení život prvního ministra na mizerných dvacet tisíc pistolí," odpověděl Athos nevzrušeně, i když se domyslel, že to oslovení nepatřilo jemu.

Richelieu zvedl hlavu. "Dvacet tisíc, asi se budu cítit uražen. Je to mizerná částka. Což jistě uznáte, hrabě."

"To uznávám. Člověka vašeho formátu ohodnotit na takovou částku, to je skutečně urážka. Nicméně, stalo se. A někdo byl ochotný vás zabít. Sedí teď ve vašich soukromých kobkách, Vaše Eminence." Athos se opřel o futra dveří a zahleděl se na monsignora.

"Pak ať ho Rochefort vyslechne, on se v tom vyzná. Já teď budu muset za králem, doprovodíte mě?" zeptal se kardinál a zvedl se ze židle. Byl o půl hlavy menší než šermíř, ale to mu nevadilo. Když se na něj díval, byl mu ten tajemný pan Athos skutečně rovnocenným protivníkem a teď i spoluhráčem. A to se mu víc než líbilo. Vlastně, kdyby okolnosti nebyly tak alarmující, docela by ho to bavilo.

"Proto jste mě přece zaměstnal, ne?" odtušil mušketýr.

"Jistě," odtušil kardinál a pak kolem něj prošel ven.


Na Ludvíkově dvoře ti dva vzbudili menší pozdvižení, ale to zase nebylo tak velké, neboť před tím než vstoupli do Louvru, kardinál Athose požádal, aby sundal uniformu a vzal si neutrální kabátec, který ho po jeho boku změnil na obyčejného šlechtice. Málokdo by v něm bez uniformy poznal mušketýra a nižších šlechticů se v kardinálově přítomnosti objevovalo spousta.

Král ministrova nového společníka nekomentoval a ten pochyboval, že si ho vůbec všiml. Kdo prskal byla Mylady de Winter, ale tu kardinál okamžitě odeslal za dalším posláním s tím, že rakouské země jsou teď velmi krásné. Krásná, ale trochu hrubá mylady už mu začínala vadit. Zanechávala příliš mnoho stop. A navíc teď, když toužila po pomstě, si ji tady nemohl dovolit hlídat. Ano, Rakousy byly ideální.

Athos při pohledu na tu andělskou tvář, která skrývala ďábelské srdce, zabolelo na prsou. Ale bolest zmizela stejně rychle jako se objevila. Teď už to ani nebolelo doopravdy, spíš to byla jen nepříjemná připomínka starých a dávno minulých časů. Vzpomínka, nic víc.

Držel se kardinálovi za zády a tak trochu využíval anonymity, kterou mu uniforma neposkytovala. Teď zjistil, že lidé si vlastně nepamatovali jeho tvář, ale ten modrý kabátec a kord, který k němu příslušel. Bez uniformy byl hrabě de la Fére a to jméno nikomu mnoho neřeklo. Také dobře. Pro úkol, který přijal, to bylo vlastně to nejlepší. Neznámá tvář, stejná jako desítky jiných v paláci. Málokdo na něm spočinul očima déle než několik vteřin. A o to se Athos snažil... Mohl potom nerušeně pozorovat celé kardinálovo okolí.

Mohl si všímat jaké emoce skutečně tento politik vzbuzoval, i to jak se sám choval k ostatním. Mohl vlastně to, co nikdy: skutečně nestraně pozorovat dění v paláci, bez toho, že by nad někým mhouřil oko. Kardinál to od něj ani nechtěl, věděl, že ho nemá rád a to bylo svým způsobem osvobozující. A tak, když byli oba pozváni ke stolu pana Fuké, mohl si vychutnat nejen dobré jídlo ale i tu politickou pavučinu, kterou kardinál přes den pletl a rozplétal. A kupodivu ho to bavilo

I když přitom přemýšlel, kterému z těchto ctihodných šlechticů by mohl být kardinál takovým trnem v oku, aby byl ochotný riskovat vše, jen aby se ho zbavil. Kdyby ti dva sluhové nepřijali, kdyby promluvili... Samozřejmě si nemyslel, že by nějaký šlechtic byl tak hloupý a šel si takovou vraždu objednat sám, ale na druhou stranu - šlechtický titul ještě nebyl zárukou zdravého rozumu. Takových jako kardinál bylo po čertech málo a možná ještě méně. Ale jako mnohem pravděpodobnější teorie se jevilo, že někdo z těch vyšších sloužících, dvorních dam a kdoví čeho ještě, dělal spojku někomu mnohem mocnějšímu. Není přece vyloučeno, že ve všech těch psaníčkách, která proběhla palácem, se mohl skrývat pečlivě zašifrovaný plán na zavraždění prvního ministra.

A ke svému údivu si Athos uvědomil, že bez kardinála by to nebylo ono. Ano, když si to představil, prostě to nebylo ono. Nikdo by ho nyní nedokázal nahradit, ještě neměl nástupce hodného toho jména.

Ludvík by nebyl schopen Francii udržet ani omylem. To byla Richelieuova zásluha, že země byla tam, kde byla. No dobrá, možná ne zcela, ale velký podíl mu nikdo upřít nemohl. Ech, marné myšlenky. Tohle vůbec nebyla jeho starost. On měl Jeho Eminenci chránit a ne uvažovat o tom, že není kdo by ho nahradil. I když možná... Dobrá, kardinál musí tohle spiknutí přežít, jinak se Francie položí. Tečka.

Po očku zašilhal na muže v rudém, který seděl nedaleko něj a živě se s kýmsi bavil. Parchant, ucedilo jeho vědomí a ruka automaticky sáhla po poháru s vínem. Dobrým. Červeným.

Vlastně všechno, co se týkalo kardinála, bylo až dekadentně dobré, dokonce i pokoj, který mu dali na spaní a kůň , kterého mohl podle Rocheforta využívat. A víno, no i jídlo, pokud nebylo otrávené. Richelieu měl dobré a ne zbytečně drahé věci. Uměl si vybrat.

Jen lidé ho zrazovali.

Když se vrátili zpátky do ministrova sídla, vyšel jim v ústrety Rochefort. A neměl dobré zprávy.

"Toho kuchtíka někdo zavraždil. Otrávená voda. A nikdo samozřejmě nic neviděl."

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Plížení se palácem...eee...povídkou...zahájeno

(Nex, 26. 11. 2015 1:09)

Tiché výměny založené na vzájemné znalosti kardinála s Athosem mě nadchly a těší, těžký subtext Rocheforta jako místního kohouta pobavil, drobné dobové detaily a Dumasovy obraty pohladily. Jsem vážně zvědavá, jestli se pokračování udrží u politických okének, to by bylo pěkné, jsou hezky napsaná. Takové jakože na pozadí, ale jde z toho vidět, že to ovlivní budoucí činy a plány.

Re: Plížení se palácem...eee...povídkou...zahájeno

(Nex, 26. 11. 2015 1:12)

Jo, ještě ten citát v záhlaví. Skvěle zvolená slova, zrovna rozčeří myšlenky a osobní pojetí morálky!

Super!!

(Lex-san, 25. 11. 2009 21:44)

Když jsem tenhle cyklus poprvé uviděl, nadšeně jsem nadskočil na židli... Ze všech postav t téhle doby, mám práve tyhle dvě nejradši. Athosovi jsem vždycky fandil, z té čtyřky mi seděl tak nějak nejvíc... A kardinál? Jak moc jsem měl rád tuhle dobu, tak mě Dumas pěkně naštval, z jednoho z nejschopnějších mužů udělal takovou postavu, kterou musel každý čtenář jeho děl opovrhnout ( i když na druhou stranu věřím tomu, že intrikán to byl opravdu velký :-) a to mu dodává jisté kouzlo)
Takže moc díky za tenhle příběh

dííííky:D

(milwa, 21. 11. 2009 18:02)

jsem nadšená! moc se mi to líbí,bylo to napínavé a přesně doba musšketýrů a Ludvíka mě moc baví,nádhera.Zrovna něco kreslím z té doby.Karnevalový ples:D

:-)

(Davida666, 21. 11. 2009 14:06)

Už se těším na pokračování, perfektní povídka s úžasným dějem. Doufám, že další část bude brzo.

Hm,

(Rowene, 21. 11. 2009 11:57)

A.Dumas by se rozhodně nemusel za takovouto zápletku stydět. Moc pěkně napsáno, šup s dalším dílem.

Ááááá

(Sweethistory, 20. 11. 2009 23:48)

Muraki, paráda!!! DĚKUJUŮŮŮ! Projevila jsi skutečnou znalost Dumasova díla a myslím, že jsi kardinálovi složila úžasnou poklonu! Krásně napsané, čtivé, super zápletka...huh, máš to promyšlené...PROSTĚ KRÁÁÁSA! Už se nemůžu dočkat další části!!! Go Muraki GO!!!:-D
Moc jsi mě potěšila a rozptýlila tak ten negativní maturitní mrak, co se za mnou pořád táhne...

hmmm...

(Lucia, 20. 11. 2009 23:31)

pekné...kvapku neobvyklé ale dobré. Na lepšie hodnotenie toho musí byť viac

....

(Ester, 20. 11. 2009 22:57)

Krásná povídka.