Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co stojí bojovat - O život a o štěstí

25. 12. 2009

 

Vévoda Gaston, král Ludvík, kardinál a královna matka. Praní špinavého prádla začínalo a bylo jasné, že král bude zuřit.

První vybuchla královna matka, stačilo, aby kardinál začal předkládat důkazy. Předložil i přiznání mylady a protokol od svého lékaře a několika dalších. Sluha boží by si nesáhl na život!

Chtěli ho zavraždit, ale to už říkal králi v soukromí. Ty dva nechali za dveřmi a když pak král viděl ruce svého prvního ministra, vybuchl jak soudek se střelným prachem.

 

"Jak! Jak se mohl opovážit! Ten...!" Jeho Veličenstvo pod svou parukou zrudlo a bylo téměř k nerozeznání od vařeného raka. Umělé kudrlinky se mu rozježily kolem hlavy a vskutku, teď vypadal opravdu nebezpečně. Kardinál si pomyslel, že být v kůži vévody Gastona, asi by rychle hledal cestu k usmíření.

"A má matka se na tom podílela?" pokračoval král rozohněně.

"Tak jest, Vaše Veličenstvo," přiznal kardinál, ač trochu neochotně.

"Dobrá tedy! Dobrá! Mají mě za hlupáka!" Ludvík téměř křičel. Opravdu bylo dobře, že Jeho Eminence požádala o soukromou audienci... Eminence také teď seděla v křesle, kam ji král nechal milostivě usednout věda, že sedět potřebuje.

Netušil, co se mu stalo, dokud mu to neřekl, ne. Myslel si, že byl nemocen, nebo ho postihl záchvat migrény, nepředpokládal něco takového… Oni se mu pokusili odpravit prvního ministra! Muže, který mu tolik pomáhal a držel s ním Francii na výsluní.

Vešel osobní sluha královny matky s ironickým dotazem, zda už mohou s Gastonem vstoupit.

Ludvík, jak byl v ráži, jej div nevyhodil. Potom se však jen ušklíbl: "Ne, nemohou. Co se týče mé drahé matky, domnívám se, že tiché rozjímání v některém z klášterů bude pro její těžce zkoušené nervy dobrým balzámem. A můj drahý bratr nechť se důkladně připraví na cestu. Jižní Bretaň je krásná a on tam pobude dost dlouho, aby její krásy mohl obdivovat! A teď ven!"

Sluha vyskočil, jako by do něj střelilo a zmizel za dveřmi. Král se posadil do druhého křesla, ve kterém až dosud seděl, a opatrně vzal svého přítele a rádce za ruku.

Jizvy byly čerstvé a on se na ně smutně díval.

"Příliš vám ublížili, příteli," řekl, když se kardinál užuž nadechoval k protestu. "Příliš vám ublížili... A je mi líto, že je nemohu potrestat více, s chutí bych to udělal." Podíval se na něj a pak se trochu zamračil. "Ale mylady de Winter, ta katu neujde!"

Kardinál jen kývl. Nemohl než souhlasit, ta žena byla příliš nebezpečná. Pro něj i pro ostatní. A pokud šlo o něj, pořád se ještě cítil slabý a unavený a když toto Ludvík zpozoroval, jen ho jemně vybídl, aby vstal a pak ho propustil s tím, že audience je u konce.

"Dejte na sebe pozor, můj drahý příteli," s tím se rozloučil a kardinál odešel

 

* * *

 

Skončí na popravišti... Tak mu to řekl Rochefort ten den, jen o pár hodin později. Athos si jen povzdechl a překvapilo ho, že necítí žádnou lítost, natožpak smutek. Ne, vše, co k té ženě cítil dávno zemřelo. Už v den její zrady. Teď zbyla jen prázdnota a rozbité srdce. A jeden muž, který jej chtěl napravit. Ale tomu se mušketýr vehementně bránil.

Ani když ho Rochefort zval, že jim kardinál poví oběma svůj výsledek jednání s Ludvíkem, odmítl. Místo toho se zavřel ve svém pokoji a celé hodiny civěl do stropu.

Zítra odejde, dnes to skončilo, zítra už bude moci zapomenout.

Proč ale cítí ten smutek?

Richelieu ho nechal být. Možná se domníval, že za to může mylady, která večer zemřela za záhadných okolností, nebo možná, že chce být prostě sám. Nechal ho.

Tu noc u něj seděl dlouho do noci jen Henri. A i ten pak odešel spát k sobě.

Noc byla chladná a tichá.

 

Nazítří stál mušketýr opět ve stejnokroji v jeho pracovně s tím, že služba skončila, případ vyřešen a on může odejít. Kardinálovi ztvrdly oči, ale souhlasil. I když ho to hodně bolelo. Vypsal mu list na peníze a daroval koně i další věci, které u něj používal.

"Opravdu chcete odejít, Athosi?" zeptal se pak tiše

"Má práce je skončena, Vaše Eminence," mušketýr se díval před sebe. Snad neměl odvahu pohlédnout prvnímu ministrovi do očí. "Jsem rád, že jste živ a zdráv, ale spiklenci byli odhaleni a potrestáni. Už... Už zde nemám co pohledávat." Srazil podpatky a potom vysekl kardinálovi poklonu. A jak pohlédl na jeho zjizvená zápěstí, srdce se mu na okamžik zastavilo.

"Je mi líto, že jsem nestihl zabránit vašemu zranění," zašeptal ještě. Pak náhle poklekl na koleno a přitáhl si kardinálovu ruku ke rtům. Jemně, s úctou a láskou, pohladil polibkem místo, kde kdysi spočíval kardinálský prsten... Jímž tehdy Jeho Eminence zaplatila tomu sedlákovi, aby pomohla jemu, Athosovi.

Velký kardinál tiše vydechl a když mušketýr vstal, raději odvrátil hlavu. Nechtěl, aby viděl, jak moc ho ten dotyk dojal. Bál se, že i když mu řekl co cítí, mušketýr necítí totéž. A to by… On by to nesnesl si něco vynucovat.

Athos se zdvihl. Podíval se na něj, jak tam stojí, vypadá ztraceně, vůbec ne velký ministr, chladný intrikán... Povzdechl si. Nasadil si klobouk a ještě jednou se uklonil.

"Nerad bych," zamumlal potom, "aby si Vaše Eminence myslela, že... Všechno, co jsem pro Vaši Eminenci dělal, jsem dělal rád. Položil bych za vás život, kdyby to bylo potřeba. Teď i kdykoliv jindy. Kdybych mohl... Chtěl bych zůstat." Narovnal se. "Ale nemohu, nemohu, už kvůli Vám, Vaší pověsti, Vašemu životu. Sbohem, Vaše Eminence."

S tím se otočil a odebral se ke dveřím. Čím dříve odejde, tím lépe.

Šel pomalu a velký první ministr stál. A když se dotkl dveří, v tu chvíli mu je kdosi zaklapl před nosem a praštil s ním o stěnu.

Jeho klobouk letěl na stanu a jeho hlavou objaly dvě jemné a dlaně ukryté v červených rukavičkách.

"Ne, Athosi," zašeptal první ministr a vášnivě ho políbil.

Mušketýr zavrávoral, kdyby neměl za zády pevnou oporu, asi by se sesul na zem. Místo toho se ozvala dutá rána, jak ho první ministr přirazil na zeď a přistál na něm. Athos rezignovaně zavřel oči. Pak pomalu, popaměti ovinul paže kolem kardinálova štíhlého pasu.

"Vaše Eminence..." hlesl po chvíli, když polibek skončil, ale oči neotevřel.

"Athosi, miluji tě. Prosím, neopouštěj mě," šeptal a líbal ho.

Mušketýr odpověděl první věcí, kterou mu utrápené vědomí přineslo. "Jste si jistý... Opravdu jste si jistý, Vaše Eminence?"

"Jsem, při Bohu, jsem," zašeptal kardinál a objal ho. "Prosím, neopouštěj mě. Prosím. Miluji tě."

Neodpověděl. Jen ho k sobě přitiskl pevněji. To štíhlé, až hubené tělo, toho rudého démona, který mu vzal klid... Už tehdy v de Trévilově pracovně. A později v bažinách, kdy se probudil v jeho náručí a málem se utopil podruhé, tentokrát v jeho pohledu.

"Přísahám, Vaše Eminence..." vydechl a ani nevadilo, že zapomněl svou přísahu dokončit.

"Jen tu zůstaň, miluji tě," zamumlal mu kardinál do košile a pak zvedl hlavu. Nastavil mu rty a Athos tu výzvu přijal. Políbil ho a znova se utopil v jeho pohledu ...

"Prosím, Gerarde," šeptal první ministr, když ho líbal.

"Zůstanu..." přikývl Athos. Zůstanu... Přitiskl ho k sobě, cítil na vlastní hrudi, jak mu tluče srdce. I bláhovým přeje bůh, napadlo ho potom a vzal prvního ministra do náručí.

Kardinál se nebránil a nechal se zvednout a odnést do své vlastní ložnice, kde za nimi Athos zabouchl nohou dveře a položil ho opatrně do podušek. Pak se nad ním sklonil a políbil ho. Kardinál si ho přitáhl blíž, aby cítil jeho tělo na svém.

"Gerarde."

Athos se opřel do loktů, aby pohublý kardinál nemusel snášet jeho váhu, zvláště ne potom, co byl ještě tak oslaben. Jen ho jemně políbil na čelo a zadíval se mu do očí. Přitahovaly ho, skoro jako magnet. Jakoby ho ministr hypnotizoval. Jen se díval, neříkal nic.

"Miluji tě," hlesl první ministr a pohladil ho po tváři. „Prosím, zůstaň tu se mnou. A pokud můžeš, miluj mě také.."

"Moje hrdost tím nejspíš utrpí," zašeptal Athos a sklonil se k němu. Jemně ho políbil na krk a potom se konečně usmál: "Ale miluji vás... Přísahám při své cti, miluji vás, Armande."

Kardinál Richelieu, vévoda Armand Jean du Plessis, se jen v jeho náručí zachvěl a z oka mu sklouzla osamělá slza, kterou mušketýr slíbal. A potom ho líbal dál. Opatrně, jemně, jako by byl ze skla. Všude. Rty, šíje, dlaně... Napůl zahojená zápěstí. Líbal ho a pomalu ho zbavoval kus po kusu těžkého kardinálského oděvu. Se stejnou naléhavostí, s jakou Richelieuovy ruce zbavovaly jeho uniformy.

Bylo to vlastně zvláštní. On a kardinál. Dva muži, kteří toho tolik ztratili a teď měli šanci získat to zpět...

Jejich pohyby byly naléhavé a polibky vášnivé. Jako by ta vášeň od těch bažin jen doutnala a teď se rozhořela naplno.

Athosovy ruce mezi jejich těly.

Kardinálovy zamžené oči a tiché výkřiky rozkoše, o které se domníval, že už nepocítí.

Polibky tak naléhavé a prudké.

Athosova hruď, která se tiskla ke jeho hubeným zádům, zatímco mušketýrovy rty bloudily po jeho šíji.

Pevně spojené ruce, které se už nikdy nechtěly pustit.

Kontrast chladivého povlečený a horka, které vydávala jejich těla.

Něžné doteky, znovu pohyby, pomalé a hříšně sladké, Athosův hlas, který mu tiše sténal do ucha.

Bylo to tak nádherné. Slast a jeho vlastní výkřiky. A pak poslední napětí a zatrnutí, které mu projelo celým tělem. A pak vydechl jméno člověka, kterého miloval. Kterému věřil a kterého už nikdy nechtěl opustit.

"Gerarde!"

Mušketýr mu zabořil obličej do vlasů a po chvilce se rozesmál. Tiše, bláznivě, jako člověk, který vsadil poslední pistoli a vyhrál celé jmění. Přitiskl se ke kardinálovi úžeji, ovinul mu jednu paži kolem pasu a druhou si ke rtům přitáhl jeho ruku k ústům.

"Už jsem vám řekl, jak moc vás miluji, Armande?" zašeptal potom a políbil mu konečky prstů. "Já blázen štěstěny..."

"Neřekl," otočil se k němu kardinál znaveně. "Ale mohl byste mi to říkat každý den."

"Miluji vás... asi nejvíce na celém světě. Můj drahý vévodo, Vaše Eminence, kardinále... Armande." Políbil ho na rty a potom pohladil po vlasech. "Klidně spěte, jestli jste unaven," pousmál se.

"Proklatě, jak dobře do mě vidíte," zašeptal kardinál, políbil ho a pak ukolébán tím, že je u něj, a tím, jak ho hladil, skutečně po chvíli usnul.

 

* * *

 

„Opravdu to chcete udělat, Athosi?“

Mušketýr se jenom křivě pousmál. Tuhle otázku už někde slyšel, že? Kde jen… Potřásl hlavou a potom přikývl. Tvář pana de Trévil se trochu zachmuřila. Ale Athos se zřejmě tvářil více než umanutě, protože nakonec jenom pokrčil rameny.

„Nu, jestli jste si jistý…“

I tohle už někde slyšel. Ach, ta paměť, ta paměť… „Ano, pane. Jsem si jistý. Už jsem dost starý, na takhle dobrodružný život. Máte d’Artagnana a já bych rád měl svůj klid. Odjel na své panství a užíval si života.“

"Pokud jste se tedy rozhodl, nemohu vás držet, Athosi, ovšem neskrývám, že nám tady, i mě osobně, nebudete chybět. Ale prosím, je to vaše rozhodnutí. Tedy jděte… A přeji vám hodně štěstí," pan deTrévil mu podal ruku a Athos ji stiskl

"Bude se mi stýskat, ale po tom všem... Mám už toho opravdu dost, kapitáne. Tohle chce mladší krev, než je ta moje..." Athos nezastíral smutek. Přece jen, strávil tady kus života. Kus nádherného života, přes všechno, co ztratil. Nebylo to tak úplně lehké. I když si skutečně potřeboval odpočinout.

Pan de Tréville ho ještě naposledy objal. Potom pustil, Athos srazil podpatky a naposledy se mu uklonil. Potom si sundal mušketýrský stejnokroj a položil ho na kapitánův stůl.

"Bylo mi ctí, pane!"

"I mě, milý Athosi. Sbohem."

Hrabě de la Fére se pousmál. "Nashledanou."

"Nashledanou, hrabě," usmál se mušketýrský kapitán a pak už dveře za Athosem klaply a byl pryč.

Tiše kráčel mušketýrskými kasárnami, zdravil se a loučil se přáteli, pomalu se loudal všemi tak dobře známými místy a nakonec pomalu vyšel před bránu a nadechl se čerstvého vzduchu.

Bylo to tak zvláštní. V posledních měsících už vlastně mušketýrem nebyl, ale když teď odložil svůj stejnokroj nadobro, bylo to… osvobozující, zvláštní.

Když zabočil za roh, uviděl tam stát kočár s bujnými grošáky.

Napůl obrátil oči v sloup, napůl se ušklíbl. Pak prostě přešel k postranním dvířkům a smekl.

"Vaše Eminence zde má nějaké jednání?" zeptal se potom tiše muže v rudé sutaně, který si ho měřil zkoumavým pohledem.

"Ne, jen tak jsem zatoužil po projížďce, připojíte se ke mně, hrabě?"

"Ach, smím?" Gerard de la Fére tázavě svraštil obočí. Kardinál se místo odpovědi jen natáhl a otevřel mu dvířka.

Mušketýr, teď už bývalý mušketýr, se hbitě vyhoupl nahoru a kočí práskl do koní. Kola zarachtala na dláždění a kočár se pomalu rozjel.

"Nuže, kam jste vlastně měl namířeno?"

"Na jeden malý statek, kde jsem chtěl pobýt pár dní v klidu, souhlasíte, můj milý hrabě?"

"Ach, pár dní klidu? Ve vaší společnosti? To je nemožné!" zvolal Athos a nahnul se nad kardinála. V té chvíli kočár přejel po nějaké nerovnosti a nadskočil. Neviditelná síla mrštila hrabětem vedle monsignora, téměř se mu svezl do klína. Pak se pousmál. "Ale možná ne tak nemožné... Rozhodně to musíme zkusit."

Kardinál se usmál. "Víte, můj drahý příteli," řekl a přitáhl si ho blíž, "dokud to nezjistíme, musíme to zkoušet,“ s tím se nad něj nahnul a políbil ty přísné, trochu plnější rty.

"Sluší vám to, drahý hrabě, dnes naprosto mimořádně."

"A také mimořádně," odtušil Athos a nechal svou hlavu na nohou Jeho Eminence. Nebylo to dvakrát pohodlné, ale přece by to za postel nevyměnil. Pohladil Richelieua po tváři. "Ano, je třeba to zkoušet... A musím přiznat, že s Vámi ty zkoušky budou nadmíru příjemné..."

"Samozřejmě," pousmál se lišácky velký kardinál a opět ho políbil.

 

Kočár si dál drkotal po cestě, záclonky byly zatažené a oni dva.šťastní.

Přes to všechno, co lze ztratit, jsou věci, za které stojí bojovat. A láska je jedna z nich.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

*slzy v očích*

(Azrea, 1. 3. 2013 19:49)

Já si legraci nedělám, ty slzy v očích mám...
Bylo to nádherné, jako obvykle. ^^

Ještě...

(Mishana, 22. 11. 2010 22:34)

Napište, prosím, ještě nějakou povídku s tímto párem. Asi jsem se zamilovala :)) Možná to ani nemusí být Athos, ale hlavně ať je tam kardinál. Ale nevím, jestli bych unesla pairing Richelieu/Porthos...

*teskní*

(Sweethistory, 27. 12. 2009 18:04)

...že už je konec...ale bylo to krásné!!! Huh, moc díky:-))) A přání do budoucna: kéž se tento fandom uchytí...:-D

......

(Marta, 26. 12. 2009 19:53)

Krásný cyklus, děkuji za šťastný konec :-)

nemám slov

(Akkarra, 26. 12. 2009 19:04)

a jen se spokojeně culím. :)

Perfektní konec!

(Falkira, 26. 12. 2009 18:39)

Opravdu krásný konec. Mnohokrát děkuji za tuto netradiční, fantastickou povídku, která úžasným způsobem obohatila moje dny.

...

(Profesor, 26. 12. 2009 16:50)

Krásný konec. A pravdivý. Vskutku jsou věci, za které stojí bojovat...

Krásný příběh,

(Rowene, 26. 12. 2009 16:21)

dobrý konec.Strašně se mi líbí,jak se ti dva spolu baví,tak decentně,pořád si vykají a nuže a vaše eminence a sluší vám to,drahý hrabě a podobné plky,to nemá chybu.Díky,díky.

:-)

(Davida666, 26. 12. 2009 12:56)

Nádherné

Perfektní cyklus!

(Botan, 26. 12. 2009 11:17)

Velice příjemný cyklus. Velmi dobře se četl a ten překrásně šťastný konec byla ta pravá třešnička na dortu.

Nevím...

(Lex-san, 26. 12. 2009 10:45)

... jak popsat ten pocit, co jsem zažíval u čtení i u čekání na další kapitolu tohohle cyklu. Bylo to nadšení... nevím, ale byly to krásné chvíle, za něž velmi děkuji...