Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co stojí bojovat - Rány osudu

6. 12. 2009

Další dny se nesly ve znamení ostražitosti. Rocheforta kardinál držel na lůžku málem násilím, chtěl, aby se alespoň pořádně vyležel, než zase začne plnit své povinnosti. A když chtěl hrabě namítat, že Athos je na tom hůř a přesto ležet nemusí, raději si to rozmyslel. Nač Jeho Eminenci ještě dráždit?

Dny byly pro kardinála zase náročné. Možná až příliš. Otevřený střet s Gastonem, kterého potom, co ho skoro urazil, ještě musel málem odprošovat přímo před Ludvíkem. Pak hádka s Athosem, kterému nebylo vysloveně dobře. A nakonec…

Snad Athos něco zjistil. Na jedno odpoledne zmizel.

Richelieu byl nervózní. Už bylo chladněji a Angličané útočili u La Rochelle. Všichni měli spoustu starostí a královští mušketýři měli odjet v několika následujících dnech.

A pak to přišlo. 

Jako rána z čistého nebe.

 

Křik dole, v podvečer, před jeho sídlem. 

Raněný Athos, kterého celého zkrvaveného donesli do jeho domu. Mladý d‘Artagnan, který mu vletěl do kanceláře a křičel na něj, že je to jeho vina, jestli mušketýr zemře.

Rochefort, který místo něj poslal pro doktora.

 

"Ticho!" zařval najednou klidný kardinál na mladého mušketýra.

Jeho rozkaz byl uposlechnut. Okamžitě.

"A ted mi řekněte, co se stalo!"

"To já nevím, co se stalo!" odsekl d'Artagnan vztekle a založil si ruce na hrudi. "Šel jsem..." tady se zarazil a zrudnul. "Šel jsem náhodou kolem a uslyšel zvuk souboje. Potom někdo vykřikl a nějaký muž utíkal pryč. Neběžel jsem za ním, ale zato jsem našel Athose. Ani se nemohl postavit, skoro mi tam vzlykal bolestí, zraněný..."

"Dobře," kardinál se chytil za spánky, jak na něj znova útočila migréna.

"Je u něj už doktor," ozval se za ním tiše Rochefort a přistoupil ke kardinálovi, aby mu pomohl si sednout. Muž ho ale odehnal rukou. Přesto mu hrabě pomohl do křesla a změřil si d‘Artagnana.

"Pak pan d‘Artagnan zavolal mne. Já pomohl Athosovi do paláce. A okamžitě zavolal lékaře."

"A jak je na tom Athos?"

"Nevím, doktor přišel teprve před chvíli…"

"Já vás varuju, kardinále! Jestli umře, já se přidám k těm, kteří vás chtějí zabít!" neovládl se d'Artagnan a změřil si prvního ministra zlostným pohledem. Koncentrovaná nenávist. "TOHLE VŠECHNO JE JEN KVŮLI VÁM!" Dupl do podlahy a potom se sesul do křesla, nedbaje ani kardinála, ani Rocheforta.

Ten si jen s vévodou vyměnil pohled a stiskl mu ruku. Je rozrušený, velice na Athosovi lpí, říkal ten stisk. Setrvali v mlčenlivém tichu.

D'Artagnan jen s námahou zadržoval slzy.

Rochefort pořád konejšivě svíral kardinálovu ruku.

Po několika minutách, které se zdály nekonečné, se dveře otevřely a vešel doktor. Gaskoněc okamžitě byl na nohou, kardinál tázavě zdvihl hlavu.

"Je mi líto," začal doktor. "Ale nemám dobré zprávy."

"Ne..." zašeptal kardinál.

"Bohužel. Ta kost nevydržela a praskla, nohu jsem zafixoval, ale uvidíme. Ta rána v rameni je velice zlá, vyčistil jsem ji, zavázal a dal mu něco proti infekci. Ale příští tři dny budou kritické. Také kvůli té zranění hlavy, zřejmě se udeřil jak padal..."

"Co mohu udělat?!" zeptal se tiše kardinál. "Doktore?!"

"Modlit se, pane, a pak možná nějaké léky proti bolesti…"

"Máte u mě otevřené konto, kupte, co potřebuje."

"Jistě, pane, jen možná, víte, všechna ta zranění..."

"Dost, on to přežije.“ První ministr se vymrštil i přes bolest hlavy z křesla.

"Dejte mu čas, Vaše Eminence."

"Dám, a vy se postarejte o ty léky. Vemte si třeba Buggého a jeďte. Hned!"

“Jistě, Vaše Eminence," uklonil se doktor.

 

Po několika minutách si kardinál Rocheforta netrpělivě změřil. Kde se ten doktor zatracený fláká?, napadlo ho, ale nahlas nic neřekl. Nemohl. Byl tu Gaskoněc, i ostatní Athosovi přátelé jistě brzy dorazí. Nemůže tady před nimi… To nejde. Tak ovládl jak jen mohl svou netrpělivost, skryl ji, jako už tolikrát v životě, za masku klidu a pak se posadil.

„Rocheforte.“

„Ano, Vaše Eminence?“

„Zavolejte mi otce Josefa. Chci vědět, kde se dnes odpoledne potuloval Gaston!“

"Zajisté, Vaše Eminence," uklonil se černý hrabě s rukou na pásce a potom se vzdálil. Za několik okamžiků byl zpět a vedl s sebou otce Josefa, kardinálovu pravou ruku a důvěrníka, kterého by mohla Jeho Emineci závidět všechna francouzská šlechta.

"Vaše Eminence?" poklonil se malý mnich před kardinálem.

"Josefe, musím předstoupit před krále co nejdříve, už to takto dál nejde!" řekl kardinál a pak malému muži pokynul, aby ho následoval do jeho soukromých komnat. Gaskoňce a Rocheforta nechal ve své pracovně. Rochefort hlídal Gaskoňce a Gaskoňec Rocheforta. Jindy by se tím bavil, ale dnes byla situace příliš vážná.

"Nejdřív Henri a teď i ten mušketýr, tohle přestává všechno!" vybuchl v soukromí svých komnat.

"Jestliže ten muž zemře, přijde zem o ušlechtilého muže," odpověděl otec Josef klidně. "Zjistím vše, co si Vaše Eminence bude přát." Nenápadný mnich, ještě drobnější než sám kardinál se dobře vyznal v složitých tajemstvích duše. Ještě než pro něj nechal poslat, už dopředu tušil, co po něm bude žádáno.

"Gaston a královna matka! A teď se do toho plete i mylady de Winter! Chci vědět, kde se pohybuje a pokud není v Rakousech, ať je do dvanácti hodin v Bastile! Nebude tu pobíhat, když neumí poslouchat! Pár dní tam jí zchladí žáhu!" Kardinál rázoval po své ložnici jako generál. "Co Angličan?"

"Pokud vím, tak vévoda Buckingham doposud neopustil svůj palác. A domnívám se, že po hrozbě skandálu, kterému se královna nedávno vyhnula, sem hned tak nezavítá..." Mnich se poněkud pousmál.

"Buckingham je blázen, ale já se obávám, že dost velký blázen, aby se pokusil o vylodění. Ne, nevěřím tomu jeho trucování. Je to horkokrevný Angličan a chce své ostruhy." Kardinál se chytil rukou za vysoké čelo a povzdechl si. Už ho zase začínala bolet hlava. "Když tu byl Jindřich, Bůh mi odpusť, i když smrděl kacířstvím hugenotů, byl tu větší pořádek." S tím se opřel o obložení velkého krbu a znova se chytil za hlavu. "Máte své pokyny, otče, naložte s nimi jak uznáte za vhodné. A prosím, opatřete mi u Žida chinin."

"Jak si Vaše Eminence přeje," znovu se poklonil otec Josef a potom se měl k odchodu. Kardinál svoje řekl a on se ve svém utvrdil. Už sahal na kliku dveří, když se ještě otočil, jist, že teď jej Jeho Eminence vyhodit nemůže, neboť hned potom půjde sám.

 "Jestli Vaše Eminence dovolí," další jemný, skoro neznatelný úsměv, "připomněl bych jí, že láska léčí a blízkost bližnímu svému také. Pokud si Vaše Eminence nechá radit, bližnímu svému nejlépe pomůžeme neochvějnou vírou a láskou."

S tím za sebou neslyšně zavřel.

Kardinál měl co dělat, aby po něm něco nehodil. Jenže věděl, že má pravdu. Až moc dobře a v duchu přiznával malému muži další vítězství. Richelieu si povzdechl a podíval se na svůj portrét, co visel nad krbem. Sám ho tam nechal dát a teď se na svoje mladší já trochu ušklíbl.

"Je chytřejší než se zdá, že Armande?“ zeptal se obrazu tiše. "Řekl bych, že je chytřejší než já a občas se mnou manipuluje, nemyslíš?"

Obraz mu samozřejmě neodpověděl a tak si kardinál Richelieu znova tiše povzdechl, promnul si spánky a tajnou chodbou vyklouzl z pokoje.

Chtěl Athose navštívit dřív, než se tam objeví ostatní mušketýři.

 

Mušketýrovy dveře byly až docela na konci chodby, téměř u schodiště. Sám Athos si to tak přál, aby kdykoliv mohl dům téměř nepozorován opustit... Ach ano.

Závěsy byly roztaženy a okno mírně pootevřeno, aby k raněnému mohl čerstvý vzduch. Mnohem lepší řešení, než pach krve, potu a plížící se smrti. Mnohem lepší, než ty esence čistého zoufalství.

Athos ležel na zádech, obvázanou hlavu podepřenou jen jedním polštářem. Skrz obvaz na rameni prosakovala trochu krev. Pod přikrývkou byla vidět dlaha, jíž doktor zafixoval zlomenou nohu. Ležel bez vlády, jen nepatrný pohyb hrudníku dokazoval, že ještě žije.

"Athosi," zašeptal kardinál a pak ho jen jemně pohladil po zpocených vlasech. Sedl si na stoličku, kterou tu předtím používal doktor, a opatrně ho vzal za bezvládnou ruku. Byla chladná, jen drobné kapky potu a mělký dech, dokazovaly, že mušketýr stále bojuje.

Je to moje vina, napadlo Richelieua a pohladil tu dlaň palcem. Měl jsem ti to zakázat. Měl jsem ti říct, co pro mě znamenáš. Teď… bojím se, že už to nikdy neudělám. Že tě ztratím… Aniž bych ti řekl, co pro mě, po těch jalových a pustých letech vyplněných jen politikou, znamenáš.

Stiskl mu ruku víc.

Nevím jestli je Bůh, i když jsem duchovní, vím, že k mnohým věcem si člověk dopomůže jen vlastními silami. Jenže kvůli tobě budu věřit, musím... Že je a že tě zachrání.

Co se jen mohlo stát téměř na prahu jeho domu? Jaký podlý trik musel útočník použít, aby dostal tak vyhlášeného mistra šermu... Ne, to nebylo zas tak těžké uhodnout. Museli se střetnout zřejmě nečekaně, Athos poznal útočníka, útočník poznal Athose. Pak už bylo celkem jedno, kdo udeřil první. Mušketýr byl v nevýhodě, překonával bolest z neléčeného zranění - a potom stačilo málo. Možná to byla jen náhoda, možná také ne... Kost, tolik namáhaná, se zlomila. Objevila se bolest, jíž už nešlo překonat. A všechno ostatní bylo dílem okamžiku.

Na stolku vedle postele leželo několik věcí, které měl mušketýr při sobě. Mimo jiné také modlitební knížka, kterou mu kardinál sám věnoval jen o několik dní dříve. Přes její desky se táhla hluboká rýha. Jakoby po nich sjelo cosi ostrého, co je poškodilo...

Kardinál tu rýhu chvilku sledoval a pak mu došlo, co se stalo. Kord, či rapír, neznámého se po ní svezl. Proto ta rána nebyla smrtelná... Nebo alespoň ne hned. Ta malá, hloupá knížka, kterou s sebou on sám nosil roky a jejíž stránky mu občas sloužily na poznámky, tak ta mušketýrovi zachránila život.

Richelieu se trochu usmál. Ano, to jsou ty cesty Páně…

Ruka, až doposud nehybně spočívající v jeho, sebou nepatrně škubla. Pak ještě jednou... Athos velice tiše zasténal.

"Athosi… Gerarde," zašeptal kardinál a trochu víc sevřel jeho prsty. Nahnul se nad něj a pohladil ho po tváři. "Slyšíš mě? Athosi?"

Žádná jednoznačná odpověď, jen další bolestivé zasténání. Potom se mušketýrova zdravá ruka náhle vymrštila a zběsile začala ohmatávat obě zraněná místa. Na nohu si pravda nedosáhl, ale zoufalé natahování a údery do přikrývky jeho úmysl naznačovaly jasně.

"To BOLÍ..." zašeptal po chvíli trhavě a zakalené oči se upřely na strop. "To tak strašně BOLÍ..."

"Nebude, za chvíli donesou něco proti bolesti. Athosi, podívej se na mě," řekl Richelieu a vzal ho za druhou ruku. Sevřel mu tu zdravou, pravou paži a nahnul se nad něj. "Athosi, vydrž to chvilku, hned něco donesou."

"To tak strašně BOLÍ," opakoval mušketýr tiše, naléhavě a po tvářích mu stekly slzy. "Ne-ch... mě... nechte mě!" Zkusil se mu vytrhnout. Když to nešlo, znovu. Nakonec ho přece jen setřásl a prudce se posadil. Neřekl už nic, jen nesrozumitelně zařval a znovu udeřil pěstí na zraněné místo. Jen si trochu ulevit... Jen trochu...

Kardinál prudce vstal. Tohle znal. takhle vyváděl bolestí i Henri, když přišel o oko a občas ho to bolelo i teď. Rychle vyšel z místnosti a skoro vrazil do doktora, který se celý uřícený vracel.

"Má bolesti. Dejte mu něco, hned!"

Doktor na nic nečekal a vletěl do mušketýrova pokoje. Athos nebyl pořád při smyslech a pokoušel se zranit ještě víc...

"Budu potřebovat pomoc, Vaše Eminence!" zakřičel, když poznal, že s ním sám nic nesvede.

Za Jeho Eminencí zaplál rudý háv jako křídla, už stál u lůžka nemocného a podle doktorova přání ho přidržel.

"Buggé, zavolejte hraběte Rocheforta, hned!" vykřikl na okounějícího gardistu a pak prostě Athose vtlačil do pokrývek.

"Gerarde, poslouchej mě. Máme lék, uleví se ti," kardinál mluvil tiše ale jasně a doufal, že jeho slova dorazí k mušketýrovu vědomí. Doktor mezitím odměřoval laudánum.

Hrabě de la Fére na něj upřel utrápený pohled. "Bolí to," zašeptal téměř jako malý chlapec. "Tak strašně to bolí..." Po spánku mu stékal pot, oči měl podivuhodně lesklé horečkou i slzami. Tytéž oči, které se na kardinála dívaly nesmlouvavě, pohrdavě, nenávistně, s tou největší něhou na světě... Teď to byl pohled bezmocného, ztraceného...

"Bude to dobré, ano? Slibuji, že bude. Přestane to bolet. Nebojte se, Gerarde." Kardinál ho víc stiskl a jemně zatlačil do pokrývek. Bezmála se nad ním nakláněl a díval se mu do očí. "Slibuji."

V té chvíli dovnitř vletěl hrabě Rochefort. Ale jeho pomoci už nebylo třeba, doktor právě odměřil dávku, otevřel Athosovi ústa a potom mu zakryl nos, aby ho přiměl nevalně chutnající látku polknout.

Mušketýrovo tělo v kardinálově sevření po chvilce zvláčnělo.

Ztrápené oči se pomalu zavřely...

Zraněný usnul.

 

Jakmile jej mohl kardinál bezpečně pustit, doktor odhrnul přikrývku a zkontroloval nohu. Potom se zaměřil na rameno.

"Bude to chtít převázat, ale jinak si, doufejme, nezpůsobil žádné komplikace. Ale možná ho budeme muset připoutat. První dny. Zlomený femur člověku připomíná, jak vypadá peklo."

"Nebudete ho poutat!“ vyštěkl Richelieu dřív než se stačil ovládnout. Pak se zhluboka nadechl. "Není to nutné, doktore. Chci, abyste byl pořád u něj. Dostanete, co si řeknete, a budete ho hlídat. Nechci, aby mi pak mušketýrský kapitán vyčítal, že se o jeho lidi neumím postarat. A vy Rocheforte, vy se také budete šetřit!" poznamenal na adresu hraběte, který stál ve dveřích.

"Vaše Eminence, při vší úctě," ohradil se lékař zdvořile, "sám jste viděl, co dokáže muž v plné síle, když ho ovládá bolest. Ano, budu u něj, ale než se dovolám pomoci, může si vážně ublížit. Prosím, Vaše Eminence, nechápejte to špatně, není to nic ponižujícího, jen pro jeho vlastní dobro a jen několik dní... Pak se přežene nejhorší a bolest bude zvládnutelná..."

"Dobře, udělejte tedy co uznáte za vhodné," řekl Richelieu už klidným hlasem a pak jen tiše vyšel ze dveří. Tiše a znaveně, jako někdo, kdo na svých ramenou nese příliš velkou zodpovědnost a pomalu mu dochází dech.

Rochefort doktorovi pokynul a potom vyšel za ním. Dohonil ho v několika krocích.

"Byl jsi snad až příliš prudký," pokáral jej potom tiše. "Podle mého skromného odhadu by nebylo dobře, aby se mnoho lidí dozvědělo jisté věci..."

"Pojď do pracovny, Henri, a vyhoď toho mladíka, teď se může na svého přítele podívat. Já... Potřebuji si na chvilku odpočinout."

"Vidím," povzdechl si hrabě. Do pracovny už došli v tichu. Rochefort d'Artagnanovi oznámil, že již může Athose navštívit a že podrobnější zprávu mu podá doktor a potom osaměli.

 

Kardinál se sesul do svého křesla, hrabě si přitáhl křeslo, ve kterém seděl předtím mladý mušketýr, před jeho stůl.

Nepromluvil, čekal až co mu poví otec.

Vévoda si prohrábl vlasy, které už dávno prokvetlo stříbro a pak se na něj zadíval.

"Občas už ztrácím sílu, Henri. A teď jsem zase málem ztratil tebe. Teď Gerard. Je toho moc." Kardinál se chytil za hlavu a tiše sykl. "Možná, že mi vyčítáš mou prudkost, ale sám nejsi jiný, Henri."

"Zapomínáš, co je mou povinností. Jako velitel tvé osobní stráže tě musím chránit před těmi, co ti usilují o zdraví, život, majetek, nebo čest. A také tě musím chránit před sebou samým." Hrabě mluvil klidně, nevyhýbavě. "Jde mi hlavně o to, aby se tvá přílišná starost o Gerardovo zdraví nedostala k nepovolaným uším. Stále je dost tvých nepřátel, kteří nebudou váhat, aby využili tvé slabosti a zničili tě na ní... Jen ti to připomínám, nemám právo tě ani kárat, ani moralizovat."

"Mí nepřátelé… Bože, Henri, bojoval jsem s nimi ještě dřív, než jsi se narodil." Kardinál si povzdechl."Vím, že se neštítí ničeho. Jenže to ani já, protože tohle je politika a tohle je Francie a pokud ji chci zachovat, musím se rvát. Jen bys mohl pochopit, že o tebe mám strach. Jistě, to já sám jsem tě udělal kapitánem své ochranky, ale není dne, kdy..." Richelieu jen mávl rukou. "A neboj se, už se k němu nepřiblížím," dodal tiše a zadíval se někam do dálky.

"To po sobě nemůžeš chtít," kontroval Rochefort okamžitě. Pak zavrtěl hlavou. "Nehledě na to, že to nemůžeš chtít ani po něm... Slyšel tvůj hlas, jako první hlas, když se probral k životu. Bude tě potřebovat, teď nejvíc, než kdy předtím. A ty to víš. Tak neplácej nesmysly."

Jenže kardinál už mu neodpověděl. Proč taky, když věděl, že je pro ty dva ochoten riskovat jako nikdy v životě. Jenže teď nebyl čas na vzdychání. Musel dostat toho, co to udělal, a musel ho dostat rychle. Richelieu stiskl zuby.

Ano!

Pomstí se!

Za ty útoky, tu nejistotu a strach i z vlastní ochranky, ale hlavně za to, že mu sáhli na dva lidi, které nejvíc miluje.

Ano, miluje. To si u Henriho přiznal, když ho uviděl poprvé, a u Athose? U něj to ráno, když spolu leželi na seně. Bože, jak jen to teď bylo vzdálené.

„Nepřemýšlej nad tím, když stejně víš, co uděláš…“ zasmál se Henri na druhé straně stolu a zkřížil nohy v kotnících. Postavička v rudém zdvihla hlavu. „A neužírej se ničím, co rozhodně nemůžeš změnit,“ dodal ten prostořeký kluk s ledovým klidem. „Pátráním už jsi pověřil otce Josefa, ne? A teď opravdu nemá smysl si dělat výčitky kvůli hraběti…“

"Nedělám si výčitky," Richelieu se trochu pousmál. "Co tvoje rameno?"

"Mnohem lepší," odtušil Rochefort a demonstrativně vyndal ruku z pásky. Potom ji tam ale vrátil. "Ještě tak týden a bude to v pořádku. Takže ten týden se od tebe nehnu..."

"To bych ti ani neradil. Musíš na sebe dávat taky trochu pozor, milý hochu."

"Ano, to ty taky," pousmál se ten "milý hoch" a nahnul se dopředu. "Za týden už bude všechno jinak, uvidíš..."

 

Richelieu se jen v duchu usmál nad synovou naivitou, ale nedal na sobě nic zdát a v noci se vytratil navštívit Athose. V tom měl Henri pravdu, nemohl ho tam nechat samotného. Mušketýr pořád spal, ruce klidně složené na přikrývce, ale zápěstí připoutaná řemeny k pelesti. Vypadal bledý. Bledší než za denního světla a pohublejší. Křehčí. Ale paradoxně to byla křehkost, která se stejně nedá rozbít.

Sedl si vedle něj na stoličku a pomalu mu položil ruku na paži. "Athosi."

Nepohnul se, ale dýchal klidněji, už ne tak namáhavě jako ráno. I obvaz byl znovu čistý a tentokrát neprosakovala žádná krev. Bylo tak snadné uvěřit. Bylo tak snadné doufat...

Mušketýr tiše zasténal a pak zamrkal. Zakalený pohled zmateně přelétl místnost.

"Vodu..." zašeptal potom

Kardinál okamžitě vstal, nalil ze džbánu čistou vodu, přičichl k ní, snad ze zvyku, a dal mu napít.

"Tady, pijte."

Athos pomalu zdvihl hlavu a usrkl. Voda byla jako balzám... Napil se jen trošičku, vlastně jen smočil rty. Pak si lehl zpátky a upřel na svého dobrodince pohled.

"Vaše E-..." nedořekl, jen se díval.

"Přišel jsem se na vás podívat, jak se vám vede, Gerarde," řekla tiše Jeho Eminence

Mušketýr zavřel oči. Pak chtěl natáhnout ruku a dotknout se ho... Nemohl. Pouta mu v tom bránila.

"Proč jsem svázaný?" zeptal se tiše. Znělo to skoro bolestně.

"Škubal jste sebou, mohl jste si ublížit," řekl tiše kardinál a pak mu pouta opatrně uvolnil. "Nic jiného v tom není."

"Já..." povzdechl si tiše, když pomalu hnul zraněnou rukou a přes tvář mu přeběhla bolestná grimasa. "Vzpomínám si na bolest. Ale na nic víc. Jen na bolest, na snahu si ulevit..." Prohýbal si zápěstí u zdravé ruky a potom se dotkl paže Jeho Eminence. "Co se stalo?"

"Někdo vás ošklivě zranil. Našli vás před mým domem a donesli sem. A pak jste si tu nohu v záchvatu bolesti skoro zlomil podruhé."

"Nic si nepamatuju," zašeptal a svraštil čelo v přemýšlení. "Ne, nemohu si vzpomenout. Vůbec na nic... To je zlé."

"Uhodil jste se do hlavy. V takovém případě je to normální."

"Ale já si chci vzpomenout... Mám pocit, že je to důležité, že..." Athos se zamračil ještě víc. Mračil se sám na sebe, na svou paměť, ale ta temnota zakrývající vzpomínky posledních dní se nechtěla rozptýlit. "Myslím, že šlo... o vás..." vydechl nakonec.

"Přepadli vás před mým domem. Královského mušketýra, kterého je mým váženým hostem, jistěže šlo i o mě."

"Ale já vás mám chránit," odpověděl Athos tiše a podíval se na něj. "Musím vás chránit, Vaše Eminence... Armande..."

"Ano, ale zase až budeš zdravý, příteli. Ted musíš odpočívat. A léčit se." Kardinál se usmál. "Raději spi a vzpomínky třeba přijdou."

"Přál bych si, aby to bylo rychlé..." zašeptal Athos a zavřel oči. Prsty jemně obemkly kardinálovu dlaň... a po chvíli se uvolnily, jak si pro mušketýra opět přišel Morfeus.

"Neboj se Gerarde, bude," usmál se kardinál a pak se nad něj naklonil a jemně ho políbil na čelo.

 

* * *

 

"Ten mušketýr má výborný kořínek," oznámil mu doktor jednoho slunečného rána, stoje v jeho pracovně. Bylo to týden potom, co Athose zranili. Doktor ze začátku nešetřil obavami, ale sám byl rád, že může oznamovat dobré zprávy. "Nemohu sice jednoznačně říci, jestli ta noha sroste jak má, ale zatím... Můžeme děkovat Bohu, že nedostal sepsi."

"Děkuji vám, doktore," usmál se na něj kardinál, ale jen trochu, aby se neřeklo. "Pan de Trévil mě dnes přijde navštívit a tak bych mu nerad ukázal nemocného v hrozném stavu. A jaký čas bude dle vás představovat ta noha?"

"Počítejme řádově v měsících, Vaše Eminence, zlomený femur, to není nic, co by se hojilo snadno. Dva měsíce nejméně, i když je pan Athos silný muž a opravdu je na tom lépe, než jsem čekal." Doktor lehce pokrčil rameny, ale potom se přece jen pousmál.

"Tak to mu řeknete vy, doktore," usmála se trochu pod fousy Jeho Eminence a pak se na něj podívala. „A hrabě de Rochefort?"

"Je příliš netrpělivý a jestli mu tu pásku nesundám já, sundá si ji co nejdříve sám. To už mu ji radši sundám sám. Ale měl by se přece jen trochu šetřit. Alespoň několik dní... Než začne zase provozovat souboj za každým rohem..."

"Dobře, pokuste se na to dohlédnout doktore. "

 

Přešlo pár dní. Ty se změnily v týdny. Týdny potom v měsíce. Listí na stromech kolem domu Jeho Eminence začalo žloutnout, červenat a hnědnout, vítr je spadané proháněl po cestičkách. Ochladilo se a sluníčko víc zostřilo své světlo. Přišlo babí léto.

Athos ležel v posteli a nudil se. Sem tam prohýbal ztuhlé rameno a občas sykl bolestí, jak o sobě čerstvě zahojená rána dala vědět. Hýbat s nohou se nepokoušel, to viděl všechny svaté kdykoliv s ní manipuloval doktor, když ho prohlížel. Ale bolest je dobrá. Bolest nám dává vědět, že jsme ještě naživu…

Kdyby mu tak někdo přinesl kord, aby mohl alespoň trochu cvičit, když už musí ležet!

Jenže nikdo mu nic takového nepřinesl. Mušketýři odjeli bránit La Rochelle a s nimi i část kardinálovy gardy. Kardinál sám prozatím prodléval v Paříži, i když u La Rochelle už se párkrát objevil. Po boku měl samozřejmě Rocheforta, ale ani Athos nezůstával bez ochrany. To by velký kardinál nedopustil. Pravdou ovšem bylo, že nejdříve musel vyhnat Angličana a pak mohl řešit své osobní záležitosti. A prozatím se pan Athos nemohl hnout.

Samozřejmě, pan Athos prskal jako křeček, i když mu nebylo nic platné. Musel ležet, musel se zatnutými zuby přetrpět celý ten strašný proces... Ale ne že by mu Richelieu, nebo Rochefort občas nedělali společnost. Kardinál mu dokonce poslal výborné knihy předních spisovatelů i veselé frašky, které si i z něk tropily blázna, čímž jasně dokázal, že smysl pro humor má, ale přesto se Athos nudil.

Nudil, tak ukrutně moc a navíc ho po dalším týdnu bolesti opustily. Otrnulo mu až nezdravě. Ruka byla poctivě zahojená, jen ji rozhýbat, a noha už také nebolela... Nechápal proč doktor zbledl, když mu oznámil, že se cítí výborně, že by určitě mohl co nejdřív vstát. Nechápal, že ten dobrý muž nechápe, že jeho živelná povaha asi co nejdříve zemře, pokud zůstane ležet ještě pár hodin.

A už vůbec nechápal proč o pár hodin později dostal list od samotného kardinála, kterým ho druhý muž království vysloveně žádal, ať uposlechne doktorových pokynů a za žádnou cenu neriskuje a nevstává. Spolu s tímto dopisem mu sloužící donesl kardinálem vyjmenované drahé ovoce a výborné a lehké víno přímo ze sklepů Jeho Eminence. Jen ať zůstane ležet!

Byl z toho nešťastný. Opravdu. Najednou si přišel... Jako byl celé ty dny předtím v relativně dobré náladě a slunce svítilo, náhle se obloha zatáhla, začalo pršet a na Athose padly nejčernější chmury. Copak to nechápali? Potřeboval vstát, ne na dlouho, jen na chvilku, jen zjistit, že může. Copak to nechápali? Ubíjela ho ta bezmoc, kdy i o nejzákladnější potřebu musel žádat... Rudl ponížením a hanbou. Copak to nechápali? Netrpěla jeho hrdost, to ani v nejmenším. Trpěla jeho vůle k životu, jíž byl život odpírán.

Pršelo už třetí den a doktor měl pro kardinála špatné zprávy.

Pan Athos dostal kolem půlnoci horečky, které nechtějí ustoupit.

 

Jeho Eminence byla v tu chvíli jen kousek od dohody s Angličanem, jen malý kousek… Ale toto ji naprosto vyvedlo z míry. Kardinál se na chvíli zavřel ve svém stanu a když vyšel nařídil noční útok. A smetl jím Angličana zpět na moře a dál. Ráno, když kalný úsvit ozářil břehy sladké Francie, bylo jedno jasné.

Francie bude opět patřit jen Francouzům a nikdy Anglii.

Angličan kapituloval.

A o několik hodin později se kardinál vydal na rychlém koni, jen s nejnutnější ochrankou do Paříže.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Tak tohle se mi dlouho nestalo. :))...

(Falkira, 8. 12. 2009 13:53)

... že bych se do nějaké povídky zažrala takovým způsobem. Ano, znám spoustu báječných povídek na pokračování, ale tahle se mi fakt dostala pod kůži. A přitom mám nejradši HP slash a tohle je první povídka z mušketýrů, kterou čtu. Nejvíc mě asi fascinuje to rozdílné postavení, jak je Kardinál milý a zároveň umí být pěkná svině... no prostě něco pro mě. :)) Moc se těším na pokračování. :)

Re: Tak tohle se mi dlouho nestalo. :))...

(Mishana, 22. 11. 2010 20:22)

Mluvíš mi z duše. Miluju HP slash, hlavně pár SS/HP, ale od téhle povídky se nemůžu odtrhnout...Možná je to tím, že mě vždycky kardinál Richelieu fascinoval nebo že je tahle povídka napsaná tak neodolatelným způsobem. Nevím. Asi obojím :)

Profesor děkuje za věnování...

(Profesor, 7. 12. 2009 19:54)

... a dává se slyšet, že se mu tato kapitola velice líbila.
Je vskutku podařená, jenom nevím, co mám vypíchnout jako to nej. Že by starostlivého kardinála? Asi ano, líbí se mi, jak pečuje o Rocheforta i Athose. Milého mušketýra je mi zase líto kvůli jeho zraněním, ale dalo se čekat, že namáhaná kost praskne. Pobavilo mne doporučení otce Josefa, chytrý pletichář...
Bylo to pěkné, dík.

:-D

(Sweethistory, 7. 12. 2009 17:40)

Paráda! A Muraki, nic se neděje...vlastně děje-Sweet nemá ICQ...ale má Facebook:-) Najdeš mě pod Zuzana Martínková a v ikonce mám Švejka, to se nesplete...:-D
Už se moc těším na pokračování:-)

...

(Akkarra, 7. 12. 2009 11:32)

Opět naprosto skvělá kapitola. :)

Jsem také

(Rowene, 7. 12. 2009 10:26)

absolutní fanda této povídky.

:-))

(Lex-san, 7. 12. 2009 6:35)

Má závislost na tomto cyklu dosáhla vrcholu :-)) Každý den minimálně třikrát najedu na tyhle stránky s nadějí, že tam něco najdu a dnes je to tady! Absolutně se mi nechtělo vstávat do školy, ale po přečtení další kapitolky mám hned lepší nápadu, za což moc děkuju a už se nezdravě těším na další :-))

:-)

(Davida666, 7. 12. 2009 0:33)

A takhle se vyhrávají války :-D Nádherná povídka už se těším na další díl