Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co stojí bojovat - Rochefortova návštěva

Kardinál Richelieu byl muž činu a někdy říkal, tajně a v soukromí, byl přece jen sluhou Božím, že když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Nebo to bylo naopak? Na tom nezáleželo. Ted hledal Henriho. A Henri… byl u sebe! V deset dopoledne! Mohlo se mu něco stát! Mohlo, rozhodně ano. Přesto na chvilku zkrotil svou netrpělivost a přitiskl ucho na dveře… NAJEDNOU ZASLECHL TLUMENÝ SMÍCH.

Jeho Eminence se už dost nastrachovala a tak tam prostě vrazila. První, co zahlédl v gardistově pokoji, byl mušketýrský kabátec…

"Henri?"

"No sakra," ulevil si první gardista a vykoukl z pod peřiny, rozcuchaný, rozčepýřený. Podle všeho nebyl v noci sám. "To se ale nedělá," zaútočil potom, aby nedal otci příležitost k otázkám, "vstoupit do cizího pokoje bez zaklepání!"

"Hledal jsem tě a měl jsem starost!" nedal se odradit velký politik. A přitom se snažil nahlédnout za závěs. Zajímalo by ho, koho to tam má. "Kdybych věděl, že máš návštěvu, klepal bych."

"To je ovšem hezké, ale hrozně jsem se lekl, když sem Vaše Eminence vpadla jako velká voda. Domníval jsem se, že nás přinejmenším napadli Angličané!" odtušil Henri s úsměvem a vytáhl se do sedu. Jeho tělo se zalesklo v ranním slunci.

Kardinál přešel k oknu a zadíval se do zahrad. Snažil se toho tajemného návštěvníka zahlédnout.

Bože, doufám, že to není Aramis. Jen ten ne!

"Můžeš mě říct, co tam zkoumáš?" Rochefort se rezignovaně zdvihl, když kardinál začal nenápadně procházet jeho pokoj. "Domníváš se, že by moje milenka utíkala oknem, nebo jak to mám chápat?" Sáhl pro osušku, která byla přes židli a omotal si ji kolem boků. "No tak... Nebuď paranoidní..."

"Chápej to tak, že se zajímám s kým se stýkáš!" zavrčel kardinál a pak zahlédl kord a vysoké holínky. Ano, mušketýr… Ale který? A pak zahlédl kord! Ha!, zajásal jeho lovecký instinkt. Mám ho!

"To chápu, ale narušuješ tím mé soukromí," Henri mu vlastním tělem zaštítil přistup k závěsu, který vedl do jeho soukromé šatny. "A vůbec," přisadil si potom škodolibě, "jak to že jsi už na nohou?"

"Jsem kardinál! Vstávám již v šest hodin ráno. Musím být přítomen na ranní audienci u králova lože! To víš dobře. A předtím ještě musím vyřešit nějaké záležitosti."

"Pak se jen obdivuji tvé výdrži," odtušil Rochefort pobaveně a dál stál před závěsem. "A jak se má hrabě de la Fére? Spí se mu u nás pořád tak dobře?"

"Hrabě se má dobře, děkuji. A ty se ukaž do půl hodiny u mě." S tím Richelieu vyšel z pokoje. Co mu ten kluk bude ještě strkat nos do Gerarda!

 

Rochefort si spokojeně zamnul ruce. Půl hodina, chm... Takže za hodinu to postačí víc než bohatě. Odložil osušku a znovu se blaženě natáhl do postele. Ten závěs... Musel si gratulovat a divit se, že mu kardinál na tak průhledný trik skočil. Totiž, za závěsem opravdu nikdo nebyl. Hrabě se otočil na bok a jemně shrnul nadýchanou přikrývku na druhé polovině svého lůžka.

D'Artagnan na něj upíral svoje čokoládové oči a slunce mu ve světlých vlasech vytvářelo dojem svatozáře. Hotový andílek.

"Tedy, kardinál..." zapípal potom.

"Můj otec," zasmál se Rochefort. "Je strašně zvědavý, věřil bys mi to? Všechno chce vědět. A přitom... No, sám má tajemství, o kterých lépe nevědět."

"Po dnešku?" odtušil d'Artagnan a zatvářil se jako nevinnost sama. "Po dnešku věřím úplně všemu... Pěkně se nám to vymstilo, tahle pomoc kardinálovi." Lehce se zamračil.

"Proč myslíš, můj malý mušketýre?" políbil ho na nos

"No jen se podívejte, hrabě." D'Artagnan se kazatelsky vztyčil, což bylo lehce narušeno tím, že byl úplně nahý. "Athos byl zatažen do lože chlípného služebníka božího a já... já byl sveden..." začervenal se a zase se hodně rychle přikryl a přitulil k Rochefortovu boku.

"No, řekl bych, že váš ctnostný Athos spíš svedl mého otce, a vy? Vy jste zkrátka stál za svedení od prvního okamžiku, kdy jste se objevil v Paříži, víte to? A ty vaše oči..."

"Co je s nimi?" vzhlédl k němu d'Artagnan nechápavě a ještě nechápavěji se zatvářil, když se Rochefort zasmál a přitáhl si ho k sobě.

"No, vy můj příteli… A ty vaše oči. Vaše smělost… Ach ano, jste dokonale k pomilování." řekl černý hrabě, sklonil se a vynutil si, za použití minimálního nátlaku, polibek

"Ale vy se máte za půl hodiny hlásit v kardinálově pracovně..." usmál se d'Artagnan potom, když se od něj Henri odtáhl. "A já bych se měl asi obléknout a jít..." dodal ještě.

"A kam jít? Vyzvednout pana Athose? Tak jste to přeci večer tvrdil, ne?"

"Ano, a taky se hlásit v kasárnách a určitě nějaké další povinnosti se najdou," mladík se neochotně vyhrabal z jeho náručí a potom si sedl. To "au" se sice snažil říci tiše, ale Rochefortovo ucho to stejně zachytilo.

"Ublížil jsem ti?" zeptal se tiše a přitáhl si ho do náruče a zpět na lůžko. "Co kdyby ses hodil marod, vzkážu panu de Tréville… Mohl bys tu zůstat."

D'Artagnan zrudl až po kořínky vlasů a potom vehementně zavrtěl hlavou. "Ono už stačí, že tady zůstává Athos... Co by potom bylo s mušketýrskou pověstí a ctí?"

"No, a co je s naší? D‘Artagnane, nikdo tu nejsme svatý. No a co, tak tu zůstává Athos, to znamená, že ty nemůžeš?"

"Ale já jsem mušketýr a ty gardista?" Ten pohled byl k nepopsání a Rochefort si uvědomil, že d'Artagnan ještě oplývá něčím, jako jsou nezkažené ideály.

"Oba sloužíme někomu. Ty králi, já kardinálovi. Ale oba Francii, jasné?"

 Mladík to vzdal a zase se k němu zachumlal až po uši. Přitiskl se co nejblíže a nechal se obejmout kolem pasu. Rochefort hřál a d'Artagnan nemohl popřít, že se mu z toho tepla zavírají oči. Ale já bych...

Rochefort se usmál. Půl hodiny, no… Však znal svého otce a věděl, že i když řekl půl hodiny, tohle pochopí.

já bych neměl spát, pomyslel si mladý mušketýr nešťastně, zatím co ho Rochefortovo teplo ukolébávalo do příjemného poklidu. Nakonec se přece jen podvolil a zavřel oči. Jemná a obratná ruka jej hladila ve vlasech a jemně konejšila jeho svědomí.

Usnul po chvíli.

Rochefort se usmál. Bylo to vlastně nedávno, co mu tenhle mladík ještě hrozil smrtí a málem ho vinil z Athosova zranění a teď? Teď ho měl u sebe v posteli a mladý Gaskoněc znovu spal. Byl tak sladký.. Stejně jako tehdy, při jejich prvním souboji, roztržitý. A když u nich ležel zraněný Athos a mušketýři táhli na La Rochelle, poznal, že je i udatný bojovník. Jak se bil, za sebe, za své přátele a přiváděl nepřátele střídavě v úžas, střídavě ve vztek.

Stejně jako jeho včera večer, když chtěl mluvit s Athosem...

 

* * *

 

"Nevěřím vám! Chci s ním mluvit! Ihned!" Lehce dupnul a podíval se na černého hraběte. "Nevěřím vám ani slovo! A v tomto domě se může stát cokoliv!"

"Proč mi nevěříte, že je tu zcela dobrovolně a jen si s Jeho Eminencí vypráví? Stali se z nich přátelé, což by vás nemělo tak vyvádět z míry. Tak co se děje?"

"Co se děje? Málem tady zemřel, to se děje," odsekl d'Artagnan. "A teď mi tvrdíte, že je v devět hodin večer u kardinála a vypráví si s ním?!"

"Ano, proč by nebyl? Už není u mušketýrů, může si se svým časem dělat co chce, nebo si myslíte, že snad ne?"

"Jestliže si s kardinálem vyprávějí, tak je snad mohu vyrušit a na okamžik s ním mluvit, ne?" odpověděl umanutě d'Artagnan a vzdorovitě se na hraběte podíval. Mládě. Navztekané mládě.

"Jeho Eminence si nepřeje býti pro dnešek již dále rušena, a pokud váš vzkaz spěchá… Tak by měl být alespoň státní důležitosti."

"Já nechci rušit Jeho Eminenci!" D'Artagnan jen mávnul rukou a potom zamířil ke dveřím kardinálské pracovny. "Jen si chci promluvit s Athosem..." Zpoza dveří se ozval šramot a potom tlumený úder. Mladík ztuhnul, načež se vrhnul ke klice. "Takže vyprávějí, jo?" zaječel ještě než ji stisknul.

Rochefort po něm skočil, ale nebyl dost rychlý. A tak, když mladík otevřel dveře, našel tam Jeho Eminenci přitisknutou ke zdi, jak ji tam drží Athos a líbá ji.

D'Artagnan zkoprněl mezi dveřmi, neschopen ze sebe vypravit ani slovo. Pak po něm hrábl Rochefort, vtáhl ho zpátky do chodby a dveře bleskurychle zavřel.

Mušketýr stále nebyl schopen slova. Až po chvíli ze sebe vypravil roztřesené: "Oni... Spolu..."

"Neptejte se a nic jste neviděl, jasné? Je to mezi nimi, vás to nemusí zajímat, jasné?"

"Nemusí zajímat?" D'Artagnan se vzpamatoval obdivuhodně rychle. A znovu se vrhl ke dveřím. "Vždyť oni tam! Spolu! Tento!" vykřikl ještě. "Otec vždycky říkal, že církev je zkažená! Měl pravdu!"

"Ticho!" nařídil mu Rochefort a odtáhl ho do přilehlého pokoje, svého pokoje. "Bůh nám nezakazuje milovat. A oba lásku potřebují. To doufám chápete."

"Ale kardinál je duchovní! Myslel jsem, že je duchovní mají zakázáno tělesně obcovat! A on tam Athose svedl!" D'Artagnan zcela slepě ignoroval fakt, že ten, kdo byl přitisknut ke zdi, byl kardinál.

"Kardinál se zamiloval, ano, neměl by, ale je moc věcí, co by neměl. A musí je dělat. Navíc, pan Athos svedl jeho, nikoliv naopak. A oběma to vyhovuje, tak co? Hodláte je udat?"

Mušketýr se na něj díval. "Ale vždyť..." zakoktal se potom a zatvářil se nešťastně. "Vždyť... kardinál je muž!" zakňučel po chvilce. "Vždyť to ani nemůže být..." Zrudly mu uši. "Příjemné..." zapípal nakonec a červený byl až na krku.

"Ale může," usmál se Rochefort a pak si ho přitáhl do náruče a políbil.

D'Artagnan se zajíkl. Pak zaryl černému hraběti prsty do ramen a snažil se jej od sebe odstrčit. V očích mu narůstala panika a zděšení. Ale Rochefort byl svým způsobem neústupný, hlavně měl větší sílu než on, a tak se celkem snadno ubránil. A jak se polibek prohluboval, mladíkovo tělo v jeho náruči postupně zvláčnělo...

Až se zcela poddal a polibek opětoval. A když ho Rochefort pomalu pustil, zůstal mu v náručí. Sice jen chvilku, ale zůstal. Pak na něj upřel zkoumavý pohled. Jeho oči, v dne světle hnědé, měly v záři ohně zlatou barvu. Stejně jako vlasy. Vypadal skoro nadpozemsky. Kdyby si vzápětí neotřel ústa do rukávu a neustoupil.

"Hrabě!" zvolal vyčítavě. 

"Copak je?" zeptal se Rochefort a pak si ho znova přitáhl do náruče. Mladík se sice bránil, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Znova ho políbil.

D'Artagnan jen vydechl. A znovu cítil, jak v jeho objetí taje jako vosk. Hrabě měl pravdu: bylo to příjemné. Víc, než cokoliv doposud zažil. Ale když mu Rochefortovy ruce zajely pod košili, začal se znovu bránit. Přece jen to nebylo přirozené! Jenže byl přitlačen na stěnu a dokonale znehybněn.

"No tak," usmál se vysoký muž. „Nebraň se. Copak ti to není příjemné?" zeptal se tiše. A znova jemně políbil napuchlé rty. Jemně, jako by sváděl nevinnou dívku.

"Není," zasténal d'Artagnan tiše a snažil se mu utéct, ale nebylo kam. Kromě toho, že bojoval s Rochefortem, bojoval taky sám se sebou, se svou touhou, poddat se mu. Dokonale.

"Tak vidíte," usmál se Rochefort a opět ho políbil. A zase jemně a něžně. Svádivé a takové velmi milé. "Můj milý d‘Artagnane, no tak, je to tak zlé?"

"Není," vydechl mušketýr a spadl mu do náručí, jak se mu konečně podlomila kolena. "Rocheforte..." zašeptal potom.

Rochefort se trochu usmál a pak mladíka prostě vzal do náruče a jemně položil na svou postel. Ten se nad ním sklonil a znova ho začal jemně zasypávat polibky až mladý mušketýr mohl jen tiše vzdychat. Jeho klobouk se dávno válel na zemi, i opasek s kordem již opustil jeho boky.

D'Artagnan zatínal ruce do bělostného prostěradla a tisknul k sobě rty, aby nebyl hlasitý, když mu hrabě rozhrnul košili a zkoumavě mu olízl kůži nad klíčí kostí. Pak ještě jednou lehce zrudnul. "Boty," zašeptal při představě kde všude dnes prošel a co by to mohlo udělat s čistým povlečením.

Rochefort se usmál a pak mu pomohl holínky stáhnout, stejně jako ty svoje. Potom si nad něj klekl a začal ho jemně hladit po celém těle. Viděl, jak se mladík pod ním chvěje a líbilo se mu to. Jistá zvrhlá část jeho mysli si představila, že pokud tohle Athos předvedl jeho otci… Musel ho dostat. Jenže tady byl on ten, kdo vedl. A měl jistý neodbytný pocit, že u otce to bylo... lehce jinak. Z myšlenek ho vytrhl tichý zvuk. To d'Artagnan tiše, poraženecky zasténal. Pak mu přejel dlaní po paži, pokračoval na rameno, totéž druhou rukou, a nakonec si ho přitáhl k sobě.

"Jste strašný parchant," zašeptal mu potom do rtů. Pohled těch krásných očí byl přitom poněkud rozostřený.

"Ano, to jsem," usmál se Rochefort a naklonil se nad něj víc a políbil ho. Mladík mu okamžitě odpověděl a když si na něj opatrně lehl, zasténal. Mušketýrovi se zamotala z toho všeho hlava, z té blízkosti, polibků, z toho, jak cítil jeho tělo na svém... Když cítil, jak jej hrabě jemně, něžně svádí. Znovu zasténal.

"Rocheforte!"

"Ano?" usmál se černý hrabě. "Copak je, pane d‘Artagnane?"

"Prosííím," vydechl mladík a zadíval se na něj. "Prosííím... Já..." Nádech a znovu zčervenání. "Vás chci!" vyhrkl potom.

"Copak chcete?"

"Prosím," přivřená víčka. "Prosím, já chci... Milujte mě prosím," zašeptal nakonec, tak tichounce, že to skoro nebylo slyšet.

"Jak si jen přejete, můj milý Gaskoňče,“ řekl tiše Rochefort a pak mu zabloudil rukou pod oblečení a začal ho pomalu laskat a svlékat. Netrvalo dlouho a mladík před ním ležel jak ho Pánbůh stvořil. Rukama si zakrýval obličej, který měl už zase jasně červenou barvu a tiše oddechoval. Pak na něj přece jen zamžoural skrze prsty a pousmál se. Hrabě měl na sobě ještě pořád kalhoty a košili, ale jak se nad ním skláněl, vypadal jako ďábel sám. A byl ďábelsky přitažlivý.

Co s ním pak Rochefort provedl d‘Artagnana vyneslo až do nebeských výšin a on mu do ramene tiše vzlykal jeho jméno. A pak jen ležel v náručí a tiskl se k němu. Unavený, bolavý, vyčerpaný a naprosto uspokojený. Na těle se mu leskly krůpějky potu a rty měl rozkousané do krve, jak se snažil nekřičet.

"Rocheforte..." zasténal potom tiše jako štěňátko.

"Henri," opravil ho hrabě a projel mu zpocené vlasy.

"Charles," odpověděl mu d'Artagnan tiše a přitulil se těsněji k jeho rameni.

"Spi, Charlie, určitě jsi unavený," usmál se Rochefort a políbil ho do vlasů. "Athose můžeš pozdravit zítra."

"Nesnáším tě," zamumlal mušketýr tiše, ale usmíval se u toho. Pak majetnicky přehodil svou nohu přes Rochefortův klín a zavřel oči. Bylo mu příjemně. Bylo mu nádherně.

"Nápodobně, můj malý Gaskonče," odpověděl Rochefort, přitiskl si ho blíž a zabořil nos do jeho vlasů. "Spi už."

 

* * *

 

„Ehm, otče, už jsem tady…“ Rochefort podvědomě sklapl podpatky, když na něj kardinál vrhl zamračený pohled.

„Pozdě,“ ucedil potom rudý vévoda jediné slovo.

„Ehm, ano, vím a omlouvám se, už se to nestane. Tedy snad,“ hrabě se přesto nemohl ubránit úsměvu. Noc s d’Artagnanem za to stála. A on v koutku duše doufal, že možná byla první, ale zdaleka ne poslední. Ty nádherné oči…

"Nemyslím, si, že bych tě nějak omezoval, Henri, ale nechat mě čekat, když máš v posteli nějakou..." Richelieu se zarazil. Počkat, žádný dámský parfém necítil. Musela to být tedy žena? Hm, ty boty také... "Henri je mi jedno koho máš v posteli, ale když řeknu za půl hodiny, tak nemyslím hodinu a půl!"

"Dobrá... Omlouvám se, skutečně mne to mrzí a vynasnažím se, aby se to už neopakovalo," řekl Henry s nebývalou trpělivostí.

"Dobře a propříště, ať se to neopakuje!"

"Skutečně se vynasnažím, otče," hrabě Rochefort vysekl kardinálovi vpravdě dokonalou poklonu, až peřím svého klobouku zametl podlahu. Když se však narovnal, ještě pořád se potutelně usmíval. "Je vidět, že v tomto ohledu mi ještě chybí zkušenosti. Snad bys mě mohl poučit... Jak se dá promilovat noc a přesto ráno vstát včas?!"

Kardinál se na něj podíval káravým pohledem.

"Není mi nic takového známo, ale podle všeho se to zvládnout dá. Mimochodem, čekal jsem, že se oženíš, ale... Takto?"

"Oženil jsem se se svou povinností sloužit svému pánu a vládci, Vaše Eminence," vysekl mu znovu Rochefort poklonu. Ale ten úsměv mu z tváře pořád nezmizel. "Jako se Vaše Eminence upsala jenom a jenom Bohu, že ano?"

"Henri!" Kardinál se na něj podíval a usmál se. "Doufám, že je to alespoň někdo příjemný, tedy... Ehm, měl jsi šťastnou ruku, že? Ne jako s mylady?"

"Domnívám se, že jsem měl velice šťastnou ruku. Přinejmenším se nestačil ještě předtím upsat církvi, či tak nějak. Až na to, že má poněkud prudší povahu... Je velmi impulzivní."

"Znám ho?"

Henri se pousmál. "Ano, znáš ho velmi dobře. Několikrát tě nazval Rudým ďáblem a mě pravidelně nazývá lumpem. Ovšem tvého drahého přítele..."

"Pan d´Artagnan?"

"Ach ano, domnívám se ovšem, že potíže nebudou... Pokud se mně, nebo panu Athosovi nepřihodí nějaká nemilá událost. To byste si asi promluvili... a pochybuji, že by to byl rozhovor o tom, jak je příjemné být sveden mušketýrem."

"Henri...!"

"Ano?"

"Už toho bylo dost! Tohle tu nerozváděj!"

"A proč ne?" Hrabě však zavčasu poznal, že přestřelil a otec už nemá daleko k výbuchu. A tak couvnul, dokud byl ještě čas a Jeho Eminence se ještě ovládala. "Zajisté, jen jsem chtěl nastínit jistá nebezpečí... Omlouvám se, bylo to nevhodné. Pokud mě omluvíš, půjdu, ehm..."

"Henri, jdi, ale nezlob mě. A mimo jiné, chtěl jsem, abys zavezl jednu depeši. Tajnou. A pokud chceš tak si toho mladíka vezmi s sebou. Pusu má sice proříznutou, ale šermíř je dobrý."

"Samozřejmě." Hrabě tentokrát zůstal stát.

"A ještě něco..." Kardinál pohladil svého kocoura, který se mu uvelebil na stole. "Budu přepokládat, že ten mládenec alespoň tě alespoň trochu zklidní. Ať už jakkoliv."

"Prosím?"

"Víš, stále mi vrtá hlavou," Jeho Eminence se trochu usmála, "jak jsi tehdy mohl tak rychle odhadnout, která postel bude pro Athose nejvhodnější."

"Ehm," Rochefort se trochu začervenal.

"Ale budu hodný a nebudu se ptát, jak jsi tak vynikající znalosti pohodlí mých zaměstnanců dospěl."

Když Rochefort odcházel, musel otci přiznat, že nad ním opět zvítězil. A gratulovat si, že jeho prostořekost neměla horších následků. Mohl ho také poslat do Rakous. Nebo do Ruska... Eh, i když, vlastně by jel kamkoliv. Za předpokladu, že by přemluvil jednoho mladého mušketýra, aby ho doprovázel.

 

KONEC

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

^^

(Azrea, 1. 3. 2013 20:14)

Celý byt se otřásá mým smíchem a já se nemohu nadechnout. Prozradíš mi, jak to děláš? ^^
Geniální, prostě geniální...

Zamilovaná...

(Lady-Shadow, 16. 2. 2011 15:19)

...do téhle povídky. =D jinak to ani nejde. Ach kéž by se tu ještě objevilo nějaké to pokračování v Rusku O=)

BOŽÍ!!!

(sweethistory, 21. 12. 2010 23:09)

:-D tak tohle se vám opravdu povedlo:-))) A kdybyste chtěly ještě na toto téma něco napsat....nebyla bych VŮBEC proti:-)))

ohoho

(milwa, 16. 12. 2010 21:28)

:DDDD to je ten nejlepší mušketýrský bonus vůbec:D tak nějak jsem doufala,,,,trochu odvážně tušila,už když se tam ti dva pošťuchovali:D hodili by se k sobě ...a ono taky že jo:DDD nádhera,moc mě to pobavilo a děkuji. rozhodně bych se těmhle dvoum v budoucnu nebránila...třeba ta jejich společná cesta by mohla stát za to:3

No toto!

(Nex, 24. 11. 2010 21:20)

Ono to skončilo! O.o

A kde je historka s depeší? To teda doufám, že bude v nějakém pokračování. <.<

A je to docela hezké, celkem i to má tu správnou atmosféru. Vzhledem k tomu, že tam není zmíňená žádná klasická rekvizita - klobouk dolů! :)

Tedy, skvělé!

(Rowene, 23. 11. 2010 7:55)

Já jsem se tak rozesmála, když se z toho vykulil d'Artagnan. Nádherná dvojka, a to kouzelné vykání... Zase další z povídek, co nemá chybu.:-)

Perfektní

(Falkira, 22. 11. 2010 22:43)

Mám ohromnou radost, že se zde objevila tahle jednorázovka navazující na jednu z mých nejoblíbenějších kapitolovek. Ten pár je prostě fantastický. Skvělá práce, děkuju moc.

....

(magdata, 22. 11. 2010 21:30)

Skvělá povídka, mě naprosto dostala věta : "Bože, doufám, že to není Aramis. Jen ten ne!" Já právě doufala že to Aramis bude. A tady mám prosbu, napíšeš něco kde on bude hlavní postavou?
Předem moc díky....

Re: ....

(Muraki, 22. 11. 2010 21:41)

Ano, napíšeme;) Neboj se

Poprvé

(Nade, 21. 11. 2010 8:29)

Takže to je poprvé, co jsem četla povídku na tohle téma. Upřímně řečeno, šla jsem do toho s obavami, ale výsledek mě mile překvapil.
Bylo to pěkné, díky. Ještě se tady porozhlídnu.

:-))

(Lex-san, 20. 11. 2010 23:49)

Toť mana pro moji osobu :-)) Tenhle dodatečný příběh byl kouzelný!!! Moc za něj děkuju, byl to pro mě i takový dárek k zítřejším narozkám...
Dík