Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co stojí bojovat - Ze dvou stran

13. 12. 2009

Dorazil tam opravdu v rekordním čase a po nezbytných nutnostech rychle kráčel k Athosovu pokoji. Na chodbě před jeho dveřmi se srazil s doktorem. Právě opatrně pouštěl kliku a když zahlédl rudý plášť, přitiskl si prsty na ústa a spěšně Jeho Eminenci odvlekl stranou.

"Omlouvám se vám, pane," uklonil se potom, "ale právě usnul... Po čtyřiadvaceti hodinách bdění."

"Nevadí. Chci s vámi mluvit, doktore. A chci vědět proč! Proč se mu přitížilo!" Kardinál vypadal unaveně, ale nikoliv klidně a rezignovaně. A v jezdeckém obleku, který se od uniformy jeho gardy lišil jen rudým pláštíkem, vypadal spíš jako dvorní kavalír, než církevní emisar.

"Opravdu nevím, pane," pokrčil doktor bezradně rameny a zatvářil se nešťastně. "Snad je to tím počasím... Snad proto, že nesnese jen nečinně čekat. Nevím, čím je to způsobeno. Ale doufám, že se mi ty horečky podaří srazit. Chininem, zábaly..."

"Dobře, zábaly a chinin. A teď mi řekněte, doktore, co ta noha, už se na ni může postavit?"

"Rád bych řekl, že kdyby to vydržel ještě tak týden... Ale obávám se, že jestli se uzdraví, bude to na delší dobu. Je to silný muž, ale takové komplikace nemůžeme potřebovat." Doktor si povzdechl a promnul si čelo. "Věnujte mu modlitbu, Vaše Eminence, budeme potřebovat všechnu pomoc."

"Modlitby ještě nikdy nikomu nepomohly. Pomáhá nám víra a činy!" řekl ministr a pak otevřel dveře k Athosovi.

 

Posadil se na stoličku vedle postele. Vzal do ruky jeho horkou dlaň a pohladil ji palcem.

"Už jsem tady, příteli."

"Vaše Eminence..." zašeptal Athos a slabě mu ruku stiskl, jako někdejší připomínku svého dřívějšího já. "Co tu děláte...?"

"Porazili jsme Angličana a já se dověděl, že můj drahý přítel stůně. Spěchal jsem za vámi. Co mi to jen děláte, můj drahý Athosi?"

"Já už nevstanu, že?" odpověděl mušketýr tiše a jeho oči, potažené horečkou, se zaleskly. "Nevstanu, vím to... Prosím, Vaše Eminence, nechte mě jít. Já takhle nemohu žít..."

"Vstanete Athosi, za týden se můžete prohánět po Louvru, pokud to zvládnete. Jen se prosím dejte do pořádku. Nahnal jste mi... strach," připustila Jeho Eminence. Pak mu ruku něžně políbil

"Já..." Athos přivřel oči, jak ho pohladil monsignorův polibek. "Já bych tak moc chtěl věřit, ale nejde to... Už nemohu. A nechci, abyste mi lhal. Za týden? Nesmysl, doktor mě nepustí, budu muset zvolna... Ach panebože."

"Athosi, prosím, Gerarde, nelžu vám. Opravdu ne. Mluvil jsem s doktorem. Do týdne byste mohl být na nohou. Jen co vás pustí ta horkost. Musíte mi věřit."

"Budu muset zvolna, taková je pravda, to mi řekl doktor... Vaše Eminence, slibte mi něco," horečnaté oči. "Když zůstanu ležet, když už nebude naděje, slibte mi dýku, jed, cokoliv. Slibte mi, že mě nenecháte té potupě..." Stiskl mu ruku takovou silou, až kardinál zasykl.

"Vy vstanete, já věřím ve vaši vůli a vašemu slibu! Prosím, takové věci si vůbec nepřipouštějte," usmál se kardinál a políbil ho na tvář. "Udělám cokoliv, abyste zase chodil, můj příteli."

Mušketýr se jen pousmál a potom tiše zasténal. A znovu mu sevřel ruku.

"Záda..." vydechl potom, když se nad něj kardinál starostlivě nahnul. "Moc dlouho... Ta postel je... příliš měkká," vydechl potom nesouvisle.

"Henri!" Kardinál zavolal a ve dveřích se okamžitě objevil Rochefort.

"Ano, Vaše Eminence?"

"Musíme tohoto muže hned přemístit. Doktor je lajdák a on může mít proleženiny. Má moc měkkou postel."

"Neznám postel v tomhle domě, která by byla… A sakra!"

"Henri, desetkrát otčenáš a teď mi pomož, tady prostě nezůstane, jasné!"

"Zavolám Buggého a doktora," povzdechl si černý hrabě. Jeho ruka se zahojila perfektně a také už několikrát dostala příležitost to ukázat. Ještě než však odešel se na otce podíval. "Doufám, že víš, jak moc bude potřeba podplatit služebnictvo, aby odsud nic nevyneslo..."

Kardinál s rozhodným výrazem přikývl.

Za několik okamžiků byl Athos, za bedlivého dohlížení pobledlého doktora, jemuž kardinál řádně vyčinil, přemístěn na nosítka a potom přenesen...

Přímo do pokojů Jeho Eminence.

A do jeho nejjasnější postele, jak se vyjádřil doktor. Kardinál měl vždy problémy se zády a teď se to hodilo. Postel byla pevná, matrace tvrdší a Athos si mohl vydechnout úlevou. Také povlečení vonělo jinak a vůbec všechno v této komnatě bylo věnováno pro odpočinek velkého politika.

 

"Od této chvíle sem může jen doktor a Rochfort, rozumíte, Buggé?"otočil se kardinál na svého gardistu.

"Jistě, Vaše Eminence..."

"A budete mlčet. Pokud to dokážete váš plat se zvýší o prémie, pokud ne," tady kardinálův hlas ztvrdl, "kat si také potřebuje vydělat."

"Zajisté, Vaše Eminence." Buggé vytřeštil oči, zbledl a potom se rychle odporoučel.

Doktor znovu Athose zkontroloval a několikrát ho vážným hlasem ujistil, že není třeba se strachovat, že kromě té horečky jde všechno výborně, a že za týden, nejdéle za čtrnáct dní už může začít opatrně zkoušet chůzi. Mušketýr jen přikyvoval, ale těžko říci nakolik ho doopravdy vnímal. Povlečení chladilo jeho rozpálené tělo, ulevilo se mu a zavíraly se mu oči. Doktor mu osušil orosené, zpocené čelo a potom se s úklonou odporoučel.

Rochefort se rozloučil jen o chvíli později, nějak cítil, že otec by byl teď nejraději sám.

Richelieu si sedl na lůžko, které se teď rozhodl přenechat Athosovi a pomalu ho pohladil po vlasech.

"Spěte, příteli, uleví se vám. A já tu budu až se vzbudíte. Tady, nebo vedle, ve své pracovně. Nikdy už ne daleko, ano?"

"Děkuji, Vaše Eminence..." vydechl mušketýr a v jeho unaveném pohledu, zakaleném horkostí, se náhle kupředu prodrala vděčnost. "Děkuji, Armande," zašeptal potom a pomalu vztáhl ruku, aby se dotkl té ministrovy. Eminence ji zachytila a znova, jako už chvíli předtím, ji políbila.

"Klidně lež, budu tady, Gerarde."

Zavřel oči a znovu usnul. Spánek byl dobrý, horečka mu vzala příliš sil, na to, že se vlastně zrodila z ničeho. Richelieu si oddechl a pak si sedl pohodlněji, opřel se o čelo postele, přitáhl si plášť blíž k tělu a usnul také. Přeci jen cesta byla náročná a on nebyl už mladík.

 

* * *

 

Mušketýr spal celou noc klidně, zřejmě mu změna prostředí opravdu prospěla. Když ráno otevřel oči, po dlouhé době se zase cítil… Téměř zdráv. Ne, horečka ještě úplně neustoupila, ale už mu bylo mnohem lépe než včera.

Zdvihl hlavu, aby se rozhlédl po pokoji a spatřil u čela své postele nezaměnitelnou rudou čapku, solideo Jeho Eminence.

Jemu bylo lépe…

Ale jak mohlo kardinálovi, který strávil noc vsedě na židli?

Kardinál pospával. Jeho tělo i mysl byly unavené a on si potřeboval odpočinout. A když neměl svoji postel, spát v ni nemohl, přestože by je bez problému pojala oba, odpočíval na židli. I když, docela si v noci říkal, zda by přeci jen neměl… Nemohl… Zda by to nebylo moc troufalé?

"Vaše Eminence," zachraplal Athos ve snaze, že ho tím vzbudí. I když si nebyl pořádně jistý, co udělá, až se tak stane, považoval to za nejlepší nápad. "Vaše Eminece!" zvolal důrazněji.

"Co? Co se děje" Kardinál zvedl hlavu a zmatně se rozhlédl. "Athosi, stalo se vám něco?"

"Ne, Vaše Eminence," pousmál se mušketýr a trochu si otřel zpocené čelo. "Ale měl... Zkrátka... Vaše Eminence..." Kde se to ve mě vzalo? "Omlouvám se, že jsem vám způsobil takové potíže..."

"Nic se nestalo, Gerarde, pokud se již cítíte lépe, jsem jenom rád."

„Ano, je mi lépe, děkuji…“ Athos se na kardinála podíval, podivně, trochu naléhavě a částečně provinil. Potom trochu rozpačitě pohladil pokrývku vedle sebe. „Vaše Eminence, pokud máte čas,“ začal potom tiše, „já… Odpočiňte si, nemohl bych klidně spát, kdybych věděl, že vás jsem o klidný spánek připravil.“

"To nic, můj drahý Athosi,“ řekl klidně rudý vévoda a pak si sedl k němu a po chvíli se skutečně natáhl. Potřeboval to, to nezakrýval.

"Ale ano. Žádal jste mě o pomoc a já..." Athos se hořce ušklíbl, "... zřejmě jsem nenaplnil vaše očekávání. A ještě vás připravil o odpočinek. To není příliš lichotivé..."

"Athosi, prosím, zachránil jste mi život a chráníte ho stále. Že vás u toho zranili, není vaše vina. Prosím. Netrapte se tím."

Mušketýr si povzdechl, ale když se potom podíval do kardinálových očí, které byly tak znepokojivě blízko, tak blízko, jak toho rána, kdy se spolu probudili na seně, pomalu kývnul. A nakonec se usmál, tím samým křivým úsměvem jako dříve.

"Dobrá, Vaše Eminence, já se tím nebudu trápit. Ale vy nebudete odmítat odpočine, ano? Ta postel je dost široká i pro tři... A já to nikomu nepovím, slibuji."

"Myslím, že ani Josef to nikomu nepoví," řekl kardinál tiše, natáhl ruku a jemně se dotkl jeho vlasů. "Jste unavený, můj milý příteli. Ještě musíte odpočívat, ale musíte i mít naději na to, že vstanete… A na to jsem já zapomněl.

Athos jen zavřel oči. "Já už jsem v to skoro nevěřil, Vaše Eminence... Ale kvůli vám... začnu."

Tohle je přece proti všemu řádu, který světem vládne!, napadlo ho kradmo. Ale byl to jeho hlas, který mě volal zpátky, když už se mi nechtělo žít... Byla to jeho ruka, která držela tu mou. Jeho rty jsem políbil a nikdy to nebyl krásnější polibek, než tenkrát. Mohu... Je vůbec dovoleno... milovat někoho, jako je on? Vznešený kardinál Richelieu? Rudý vévoda?

Kardinál se na něj chvíli díval a pak se mu začaly klížit oči. Chtělo se mu spát. Moc spát. Ale na druhé straně… Vzal Athose, za ruku a pohladil ji palcem.

Je to vůbec přípustné? Mohu? Jenže já se bál. Bál jsem se, Athosi. A ten dotek, to je to jediné, co mohu... A přál bych si víc

Z neveselých myšlenek ho vytrhlo kardinálovo tiché oddechování. Podíval se na něj a pak si uvědomil, že pořád svírá jeho ruku. Že je to jeho dotek, který ho hřeje v dlani. Nevěděl, co si myslet, nevěděl co se stane, jak to bude dál... Zatím si přál, aby se mohl konečně postavit a nebýt závislý na jeho laskavosti. On je mušketýr, to znamená... Co vlastně? Že až se uzdraví a skončí jeho práce, že zase bude kardinála nazývat intrikánem, rudým psem, že vše bude jako dřív? Hloupý Athosi, co si to chceš namluvit...

 

* * *

 

Nemohl, to přece nemohl. Ani sám sobě nemohl přiznat, jak moc ho kardinálova přítomnost uklidňuje. Že se mu o moc lépe spí, když slyší jeho dech vedle sebe, tak blízko, že se by se ho mohl dotknout... že by stačilo jen natáhnout ruku, nepatrně se posunout a potom... Mušketýrská čest, nebo světský řád, nebo vlastní svědomí - čertví, co z toho - mu nedovolovaly nic. Než by si to přiznal, to radši myslel na tupou bolest v noze, než by to řekl nahlas, raději by umřel hanbou.

Ten týden spal vedle něj, ani se ho nedotkl, pokud se ho nedotkl sám kardinál. A když mu po týdnu dovolil doktor vstát, bodlo jej u srdce, jakmile si uvědomil, že je zdráv... A že se může vrátit do svého pokoje.

Jenže kardinál to nechtěl. Nechtěl, aby byl pryč. Chtěl ho mít u sebe. Za ten týden si tak zvykl a jeho vlastní spánek se stal klidnější a cítil se po něm lépe. Nechtěl, aby spal jinde. Ale to teď nemohl řešit, ne když měl čelit králi a jeho bratru.

Athos se po dlouhém, předlouhém pření sama se sebou rozhodl, že to ale bude nejlepší řešení. To, co se mezi nimi přihodilo, bylo krásné, ale neopakovatelné. Něco takového se nedá opakovat, nesmí se to opakovat, už v kardinálově zájmu ne... A proto by se měl vrátit k sobě. Ano, to je správné řešení. Trochu bolestné, ale rychlé.

Rozcvičoval zahojenou nohu, začínal znovu provádět svá ranní cvičení, pozvolna, jak mu nařídil doktor. A namáhal svou paměť, aby si vzpomněl na ten osudný večer před čtyřmi měsíci...

Kardinál si však byl již skoro jist, co se stalo. A jelikož nedávno ztratil jednoho mladého gardistu, který ho bránil před vrahem, byl ve špatné náladě. A tak se král neměl co divit, že ostře vystoupil proti požadavku jeho bratra o vyšší apanáž a královny matky o nový náramek z diamatů za půl milionu. Ne, to Richelieu považoval za marnotratné. A král mu nakonec musel dát za pravdu

Tímhle činem si ovšem slovutný kardinál u svých nepřátel moc nepolepšil. Vůbec ne... Ale nebyla to jenom jeho šetrnost, co bylo spiklencům trnem v oku. Byl to především jeho vliv, jeho moc nad králem, nad celou Francií. Jeho odmítavé požadavky na apanáže a drahé náramky, to už byly jen příslovečné kapky v poháru.

Athos věděl, tušil a přál si, aby jeho služeb bylo brzy zapotřebí. Už ho opravdu ubíjelo, jen posedávat, polehávat a cvičit. Byl zdráv! Cítil se zdráv! A chtěl kardinála chránit, jakkoliv to znělo zvláštně.

Král kardinálovi naslouchal a ten teď bruslil po tenkém ledu. A ke všemu zmizela mylady! K čertu s tou ženskou, napadlo ho, když se to dověděl. A k čertu s žalářníky.

A pak dostal list. Osobní list od krále, pozdě v noci, že s ním chce mluvit. Jen on sám, velmi naléhavě. A tak kardinál vyrazil.

Sám.

 

Bylo mu divné, když už se chystal na lůžko a kardinál nikde. Ještě pořád spával v jeho pokoji, ačkoliv už si tři týdny říkal, že s tím musí přestat. Ještě pořád si s kardinálem přáli dobrou noc a usínali vedle sebe. A teď nepřišel. Mušketýra zahlodalo zlé tušení. Původně svléknutou košili si zase natáhl, přes ní kabátec, připjal si kord, nasadil klobouk a vzal plášť. Potom se proplížil co nejtišeji mohl, do kardinálské pracovny. Noha pobolívala, ale oproti těm týdnům, kdy chodil s nalomenou kostí, to byl ráj.

Prohlédl pečlivě kardinálův stůl. Nenašel nic. Prohlédl ho ještě jednou, pečlivěji. A objevil vzkaz, který byl určený Rochefortovi, kdyby se Jeho Eminence nevrátila. Kam šel, s kým šel, proč šel...

Athos zaklel. Proklel kardinálovu nesvědomitost i svou nedůslednost.

Potom jako přízrak vyrazil na chodbu a potom ven, do temné noci.

 

Kardinál dorazil do královského paláce rychle. Přeci, Ludvík byl občas velice náladový a urážlivý. Rád si dokazoval vlastní... důležitost. Měl mít přístup až do jeho předpokoje, který sousedil s ložnicí, ale jeho stráž ho odmítla pustit!

Titíž mušketýři z jejichž řad byl Athos a když se přes ně konečně dostal… V předpokoji nikdo nebyl.

Jen ticho a prázdno. Potom se kdesi ozvalo posměšné uchechtnutí.

"Tohle by se měl dozvědět král, jeho prvnímu ministrovi hřích natolik zatemnil rozum, že přijde i na podvržený příkaz!"

"To písmo je krále!" ohradil se Richelieu proti neznámému

"Kterému se lze velice snadno naučit," ušklíbl se onen a potom a vystoupil ze stínů. "Šarmu Mylady de Winter odolá jen málokdo, není-liž pravda? Stačilo pár slov, pár polibků... A nepotřebné listy s královým písmem se ocitly v jejích rukou. Vaše Eminence udělala velkou chybu, když se rozhodla zbavit někoho tak užitečného."

"A vy, Vaše Výsosti, byste měl být opatrnější. Krásná tvář často skrývá zradu. To ostatně znáte sám, že?"

"Myslím, že vás už to trápit nebude." Vévoda Gaston vystoupil ze stínů a s ním jeden ze spiklenců. Třímal dvě nabité pistole. Gaston se usmíval. "Víte, Vaše Eminece, domníval jsem se, že pochopíte, kdo proti vám stojí, jaký je váš protivník... Domníval jsem se zřejmě špatně. Neustoupil jste, když jste ustoupit měl. Toto je sice drastické, ale nevyhnutelné."

Druhý muž přistoupil ke kardinálovi a zaryl mu pistole do boku. "Jestli začnete křičet, zabiji vás na místě," zasykl potom.

"A co si myslíte, že tím získáte?" zavrčel vévoda a pak ucítil pistoli mnohem hlouběji. Mozek mu jel na plné obrátky, ale byl si jistý, že ho tady nezastřelí. Ale určitě neměli jen pistole.

"Konečně od vás bude klid," pousmál se Gaston a potom otevřel dveře. Jaké překvapení, na chodbě nikdo nebyl. "Půjdeme, Vaše Eminence. Je načase, abyste se naposledy vyzpovídal... A vyčkal na soud Nejvyššího." Trochu se ušklíbl. "Ubohý kardinál Richelieu... Neunesl hřích, kterým zatížil svou duši... A spáchal ještě horší, když si svévolně vzal život Bohem darovaný. Lituji, že ten mušketýr nezemřel... Vaše tělo na jeho hrobě - to by bylo vskutku efektivní."

"Nevím, o čem to mluvíte!" zavrčel vztekle kardinál a rozhlédl se kolem Hledal příležitost. Pod sutanou měl nůž.

"Tak velký muž, všemi obdivovaný, a sodomita," Gaston se pousmál a pohladil kardinála po hrudi. Jen tak. Potom mu ukázal na chodbu. "Běže, Vaše Eminence. A nezapomeňte, ty pistole jsou opravdu nabité..."

Nezbývalo než poslechnout a jít. Kam, to nevěděl, ten muž za ním mu vždy řekl jen část cesty. Prošli téměř celým Louvrem, vyšli na ulici. V tichu a klidu. Kardinál se o nic nepokoušel a vévoda Gaston se svým pohůnkem nemluvil. Bylo tedy zřejmé, že ví kam ho vedou. I proč ho tam vedou...

Celé mu to došlo, když se zastavili před bránou kostela Saint-German.

 

"Vaše poslední zpověď, Richielieu. Nemůžeme vás nechat odejít, aniž bychom ulehčili vaší duši od hříchu..." Gaston se lehce pousmál a znovu jim otevřel bránu.

V kostele bylo ticho, až přízračné. Zdálo se to skoro svatokrádežné, že oni tři chtějí narušit posvátnost tohoto místa svým příchodem. Tím, co se tu má odehrát… Jeho věznitelé mlčeli, alespoň nějakou úctu ještě měli. Jen do kardinálových zad se více zaryly hlavně obou zbraní.

V tichu prošli chrámovou lodí, až před oltář. Bylo tam osamělé klekátko. Jako symbol výmluvně stojící uprostřed vší té nádhery. Bolestivá dloubnutí přiměla kardinála pokleknout. Zbožný muž a jeho přátelé doprovázející jej při modlitbě.

Kardinál si klekl a hledal možnost, jak se dostat ke své vlastní dýce. Ale žádnou nenacházel. Nic z toho, co by chtěl, tu nebylo. Žádný náhodný návštěvník, žádný kněz, ani mnich, nikdo. A jeho vlastní garda? Vzdálená na hony daleko

"Myslím," Gaston sáhl do záňadří a vytáhl nějaký list. Až ve světle jediné svíce, kterou zapálil jeho společník, kardinál spatřil, že nese jeho pečeť, "že by bylo vhodné... Váš dopis na rozloučenou, Vaše Eminence. Je čestné, abyste věděl, proč jste sešel z tohoto světa tak strašně potupnou smrtí..."

Podal mu jej.

"Čtěte!" vyzval ho potom.

Richelieu přelétl očima řádky a zamračil se.

"To odmítám!"

"Ale nikoliv, Vaše Eminence. Je to přeci svatá pravda. Toho mušketýra u sebe máte a sám se staráte o jeho pohodlí a bezpečnost, i když to má být naopak. Kdo ví, o co se stará on, že?"

"To je křivé nařčení!" rozohnil se kardinál, kterému se povedlo do hlasu dostat spravedlivý hněv.

"Ale ne… A propos, přečtěte nám to nahlas, ať to máte jako součást pokání."

"Nikdy!" vzepřel se kardinál a vztekle mrštil listem před sebe.

Gaston se jen ušklíbl a jeho společník mu předal svíci i pistoli. Potom list zdvihl a se zjevným potěšením začal číst.

"Já, Jean-Armand du Plessis, kardinál Richelieu," tady se trochu ušklíbl - "nemohli jsme si odpustit jistou formálnost" - a pokračoval, "jsa si vědom všech hříchů, jichž jsem se před tváří Boží dopustil, volím jediné východisko, ve své beznadějné situaci. Má duše již nesnese toho utrpení, které jsem jí připravil svou zvráceností a popíráním všeho řádu. Zahodím sice svůj život Bohem darovaný, ale doufám v Boží milosrdenství, které je nekonečné a které odpustí i hříšné a nečisté smilstvo. Již nemohu dál... Miluji ho a nemohu bez něj žít. Odvolávám se na Boha, ale Boha proklínám. Mým bohem je on a nikdo jiný... Ale nemohu snášet nekonečnou touhu, nemohu snésti již ničeho... Snad alespoň v hrobě budu mít klid..." Dočetl a uchechtl se. "Vskutku myšlenky rozhárané duše, Vaše Eminence. Skvostně sepsáno."

"Blbost a výmysl! Nikdo by mi nemohl podstrčit takový list! Tohle nemyslíte vážně," kardinála na chvíli ovládl vztek a ruka sjela pod sutanu, kde měl malou dýku. Sevřel její rukojeť.

"Nikdy bych nic takového nenapsal! A nejsem ani tak pošetilý, abych spáchal sebevraždu, nebo dokonce smilstvo! Nikdy! Jste šílený, Gastone, jestli si myslíte, že vám to projde!“

"Ale ovšem, že projde," ušklíbl se vévoda. "Ten list se nedostane ke královým rukám. Ten se dostane k rukám těch povolaných, kteří si jej přečtou, vezmou si z něj nejdůležitější body a potom jej ve vašem zájmu zničí. Ale jako sodomitu a vraha vás v posvěcené půdě nepohřbí, i když nikdy nepřiznají, že jste spáchal sebevraždu. Místo toho se najde nějaká šikovná státnická klička, přijde se na to, že ve skutečnosti jste byl velezrádce... A vyjde to nastejno."

"Má zbraň!" vykřikl v té chvíli Gastonův spolupachatel. "Pozor, pane! Ta prašivá krysa je ozbrojená!"

Richelieu byl odhodlaný se bránit. A ne nadarmo měl hodiny šermu s Athosem a Rochefortem. Ne nadarmo se naučil, jak se bránit.

Teď se vrhl na Gastona a povalil ho k zemi.

Ten byl tak překvapen jeho nenadálou mrštností, že ho chvilka nepozornosti připravila o zbraň. Ani si toho nevšiml, musel se vší silou bránit proti kardinálově útoku.

Jenže kardinál měl proti sobě dva protivníky a sotva povalil jednoho, musel se otočit k druhému, který už měl kord venku. Sám vytrhl ten Gastonův a pustil se do útoku. Musel ty dva zastavit. On chtěl žít! A ne zemřít jako zrádce!

Jeho protivník nebyl dobrý šermíř, ale byl podivuhodně zuřivý, sice ustupoval, ale snažil se ho zasáhnout při každé možné příležitosti. Nakonec však byl neústupně dorážejícím kardinálem zatlačen ke stěně... a v té chvíli se kostelem rozlehl Gastonův hlas: "Tak to by stačilo!"

Vévoda držel opět obě pistole.

Kardinál před sebe strhl onoho druhého muže a použil ho jako štít. Nevěděl, kde se v něm bere taková odvaha, ale rval se o život jako nikdy. Odmítal podlehnout a odmítal se podvolit.

"Zastřelíte svého společníka, Gastone?" zeptal se, když tu do kostela vklouzla hubená postava.

Mladý kněz, který tu sloužil.

"Utečte, otče!" zařval kardinál. A upozornil na něj…

"Ne, ale zastřelím jeho," otočil se bleskově Gaston a namířil na kněze zbraň. Ten se ani neodvážil pohnout, jen zbledl a roztřásl se. "Vezmete si ho na svědomí, Vaše Eminence?"

Kardinál se díval na mladého muže, který měl v očích strach. Nemohl mu vzít tu šanci, že to přežije. Kolik mu mohlo být? Dvacet? Pětadvacet? Jistě ne víc a trochu mu připomněl Henriho, vlastního syna. Svého syna. Usmál se. Má toho za sebou dost. On už může riskovat.

"Necháte ho odejít?"

"Nechám ho odejít," přisvědčil blahosklonně Gaston. "Přísahám na svou čest, nechám ho odejít..."

Richelieu pomalu ustoupil od vévodova společníka a sklonil kord. "Dobrá."

"Ještě tu zbraň, Vaše Eminence. A vaši dýku také. Nezapomínejte, jeho život leží ve vašich rukou..."

Kardinál udělal, jak mu vévoda Orleánský přikázal. Odhodil kord i vlastní dýku a zůstal stát s holýma rukama, volně spuštěnýma.

Nemohl vidět, jak se Gastonův spolčenec ušklíbl.

Viděl už jen, jak se bleskově shýbl pro druhou pistoli a vzápětí Saint-Germainskou katedrálou zaduněl výstřel. Kněz padl k zemi.

"Nemůžeme potřebovat svědky, že ne?"

Kardinál zlostí zesinal. "Něco jste slíbil!"

"Slíbil jsem já," pokrčil rameny Gaston a křivě se ušklíbl. "On ne."

"Pane..." Jeho společník se na něj podíval.

"Ano, ano. Je pozdě. Skončeme to, Vaše Eminece, už tohle divadlo hrajeme dost dlouho."

Kardinál po něm hodil pohledem, ale nemohl se hnout. Ne, když na něj mířili dvě pistole. I když, oni ho chtěli živého, nechtěli, nemohli si dovolit, aby to vypadalo jako vražda.

Ušklíbl se. Dobrá. A pak udělal něco podivného. Otočil se a šel pryč

"Stůjte, Vaše Eminence!" požádal ho Gaston mírně.

Kardinál však šel dál.

Neotáčel se, ani nezrychlil. Všechno to bylo o nervech. Kdo to vydrží déle.

A jak dlouho je dokáže klamat…

"Vyzývám vás po dobrém..." Gaston byl stále překvapivě klidný. Nejspíš věděl moc dobře, jaké má tahle hra pravidla. Souboj vůlí. Jenže na to bylo potřeba času a ten neměl... Bleskově přehodnotil plán a kývnul na svého druha. Ten rychlým krokem kardinála dohnal a přitiskl mu pistoli na ledviny.

"Nemůžete mě zastřelit," odpověděl klidně Richelieu.

"Ne, to nemohu," odtušil mladý vrah. A potom pažba pistole třeskla o kardinálovu hlavu. Přesně v místech, kde ji překrývalo soliedo. Ani stopa.

Kardinál se zapotácel a pak se svému útočníkovi sesul do náruče. Nevydal přitom ani hlásku, jen na rtech mu zanikl bolestný sten.

Temnota obestřela všechny smysly a pak… Pak už nebylo nic

"Výborně. Sice jsem si myslel, že díra ve spánku bude náležitá, ale tvůj nápad je mnohem lepší." Gaston nešetřil chválou.

Jeho společník odtáhl kardinálovo tělo zpátky ke klekátku a naaranžoval jej tam, jako by se Jeho Eminence skutečně modlila. Z přítmí zablýskl na vévodu potměšilý úsměv. Potom se sklonil ke své levé holince.

V mihotavém světle svíčky se zaleskla čepel.

"Bravo, použijeme jeho dýku!" usmál vévoda Gaston a pak si ji vzal a jeho společník vhrnul kardinálovi rukávy sutany.

Světlá kůže se odrazila od červené a pak nůž zajel do masa a na jeho cestě byly žíly.

Levá paže a pak pravá.

Krev se vyřinula z ran a začala tiše pleskat o kamennou podlahu a částečně se vpíjet i do sutany a sametem potaženého klekátka

"Ubohý, ubohý kardinál Richelieu," zadeklamoval Gaston a pak se zasmál. "Ani velká jeho duše nezůstala uchráněna hříchu, který jej nakonec zničil."

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

no teda!!

(milwa, 18. 12. 2009 17:47)

chudák kardinál,ale Athos se už řítí a určitě ho zachrání!!!!

wow...

(Falkira, 14. 12. 2009 23:37)

No páni. Rychle, Atosi! Ne, kardinál si přece nemůže jen tak v klidu vykrvácet, takovou radost by přece těm zloduchům neudělal. A navíc by to nebyla žádná zábava. Jinak myslím, že mu ten dopis křivdí, on se jen zamiloval, nepáchal žádné smilstvo či jak to tam ti lumpové hnusně napsali. A i kdyby... nebyl by to důvod pro zavržení...Bože, já chci další díl! Je to perfektní, ale takhle to utnout... teď z toho neusnu... :))

Přežije,

(Rowene, 14. 12. 2009 9:48)

ten náhle tak sympatický kardinál? Ale stejně, představte si, jak si dávají pusu, s těmi výbojnými kníry a špičatými bradkami, co se tenkrát nosily.

Teď nezbývá...

(Lex-san, 14. 12. 2009 6:41)

... než se modlit, za to, aby to Athos stihl včas, prtože jinak je s chudákem kardinálem ámen. Ten dopis byl úžasný a až moc pravdivý, řekl bych. Zase mám tento den o trošku zajímavější...

...

(Profesor, 13. 12. 2009 22:18)

Au, au.
Tohle je zlé. Myslím, že si vévoda Gaston a spol. neuvědomili, jak moc je ten dopis pravdivý, a neuvědomil si to nejspíš i sám kardinál.
Vyloženě pěkný konec. Doufám, ale že to není konec příběhu.

TY VADO!!!

(Sweethistory, 13. 12. 2009 21:07)

Páni!!! Super, super, super! Nádhera!!! Nejdříve jsem chtěla vyzdvihnout Rochefortovo doznání ohledně znalostí všech palácových postelí, ale konec mě odrovnal!!! Paráda!!! Páni, wow, už se nemůžu dočkat pokračování!!! Jen rychle, pro rány boží!!!