Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 1.: Ve Zlatém lese

4. 1. 2009

Kapitola 1. Ve Zlatém lese

 

Byla hluboká noc a jen světlo ohně mihotavě tančilo nad korunami stromů, které dál předávaly ozvěnou píseň jež zpívaly noční krajina. Ale ani jeden z unavených a smutných poutníků nebyl schopen naslouchat tomu líbeznému zvuku.

Aragorn se cítil k smrti unavený, ale nemohl s tím nic dělat. Nemohl to ani dát najevo. Přišli o Gandalfa, Družině už zůstal jen on – on musel být ten silný a dostat je odsud. On a nikdo jiný, protože on slíbil chránit Prsten i Toho, jenž jej nese až do posledního dechu.

Ostatní spali a jen Boromir hlídal. Za chvíli ho měli vystřídat Gimli s Legolasem a bdít až do rána, protože hobiti usnuli spánkem beze snů, vyčerpaní a otřesení Gandalfovou smrtí. Ale Aragorn nemohl spát. Ani když Boromir předal hlídku a Gimli s Legolasem poněkud utlumili oheň, takže se na jejich tábořiště snesla ještě větší tma. Přesto nemohl usnout. Tak se jen opíral o stěnu, dýchal zhluboka a snažil se překonat nevolnost, která se ho zmocnila… U ruky mu přistála láhev.

"Vem si," zazněl potom Boromirův tichý hlas. "Ještě mi trochu miruvioru zbylo a ty ho potřebuješ víc, než já."

Pokynul mu hlavou a pak zvedl ruku a vzal si láhev. Napil se a pro jednou to málem nerozdýchal. Jen se napil ještě jednou a pak zavřel oči, ale spát se mu nevedlo. Jen se převaloval a po chvíli musel stisknout rty... Tiše sténal. To se mu ještě nestalo… A navíc nevěděl, jestli to bylo v duchu nebo skutečně. Najednou ho kdosi stiskl a zatřásl s ním.

"Aragorne, prober se!" ozvalo se odkudsi z dálky naléhavě. Potom s ním znovu ten někdo zatřásl a Dúnadan se konečně přiměl otevřít oči. Nechtělo se mu. I když se mu nedařilo spát, být vzhůru se mu dařilo ještě méně. "Aragorne, prober se!" Poznal Boromira. Proč mu nedá pokoj?! Je unavený, chce spát! Jenže nedal. A třásl s ním tak dlouho, až Aragorna opravdu přiměl otevřít oči a zamžourat na něj.

"Jsem vzhůru..." zašeptal nakonec a podařilo se mu sednout si. Jeho vůle i tělo to vše bylo podivně unaveno. Nijak jinak si nedokázal vysvětlit, že hned nevyskočil. "Co se děje? Skřeti?" zeptal se tiše a odhodil pokrývku. V tu chvíli ho ovanul chlad.

"Ne," odpověděl muž, pokrývku zachytil a znovu ho přikryl. "Ale sténal jsi ze spaní. Nemohl jsem riskovat, že začneš křičet... A navíc, špatné sny berou síly."

Aragorn kývl a pak se znovu položil. "Za pár hodin vyrazíme. Budu v pořádku," vydechl tiše a pak se donutil znovu zavřít oči. Jenže sny přicházely jako by byly skutečností a skutečnost se měnila v sen. Nebyl schopný ty dvě věci oddělit. Jen sebou škubl a pak se otočil na bok a zacpal si pěstí ústa. Nesměl křičet.

Boromir ho pozoroval. Od chvíle, kdy zaslechl to sténání, si umínil, že nesmí usnout. Nebylo by dobré, aby to zbytek Společenstva věděl. Teď je vedl Aragorn. A velitel musí být silný... Sílu Boromir uznával vždycky. Sám byl nejsilnější, nejlepší bojovník, proto jel do Roklinky, aby se zúčastnil Velké Rady. Ale v koutku duše uznával, že Hraničář má ještě něco navíc, co on nikdy nezíská. Moudrost let, která už prochodil po Středozemi. Jenže plynoucí léta unavují... Boromir se rozhodl, že si to tajemství nechá pro sebe. A že vším, čím bude moci, Aragornovi pomůže - pomůže tohle překonat.

Aragorn sevřel přívěsek od Večernice a pak se pomalu posadil. Na tohle spát nepotřeboval, musel si sednout uklidnit se a být připraven na zítřek a pak na další věci. Pokud měl obstát, pokud měli zvítězit, musí dovést Froda do Modoru...

"Špatné sny? Proto nemůžeš usnout?" zeptal se Boromir a pohlédl na oheň, který od nich byl vzdálen několik kroků. Hlídka, kterou drželi Legolas s Gimlim, byla ostražitá, ale jich si nevšímala.

"Ano," řekl po chvíli Aragor prostě a pak se pousmál. Nakonec se zachumlal do pláště a pokusil se zavřít oči. Ale noční můry tu byly stále a tak je zase otevřel. Třásl se. V té chvíli přes něj Boromir přehodil svůj plášť a položil mu ruku kolem ramen.

"Opři se," přikázal mu tiše. "Potřebuješ si aspoň trochu odpočinout. No tak."

Podivný pohled a pak pomalé podvolení se. Vlastně už celou věčnost se o nikoho neopřel, už příliš dlouho byl on ten silný a teď? Pokušení bylo příliš velké a tak ho využil. Opřel se o něj, nechal se přikrýt a po prvních křečovitých chvílích se uvolnil.

"No vida," zamumlal Boromir, když se mu po několika okamžicích svezl do klína a pravidelně oddechoval. "Kdyby mě to napadlo dřív..." povzdechl si potom, když odhadoval, že může být tak jedna hodina po půlnoci. A za úsvitu chtěli vyrazit dál.

Aragorn poprvé té noci dokázal zase odpočívat a ráno se vzbudil dřív než ostatní. Opět měl schopnost velet a vedl je dál od Morie. Přesto byl večer nervózní. Ale pořád je hnal kupředu, až do noci. Pak zastavili a rozbili tábor. A on si zase vyhlédl své stanoviště a tam si sedl. Měl hlídku jako první a po něm ji měl Gimli z Legolasem.

Boromir ho sledoval celý den, připravený zakročit, kdyby hrozilo jakékoliv nebezpečí... Viděl, že i přes ten noční odpočinek je Aragorn dost unavený. Ale také věděl, že má železnou vůli, která ho žene dopředu i když tělo selhává. Jenže večer - večer už to nebylo potřeba. Večer bylo potřeba odpočinku. A ten si Hraničář vědomě odpíral. Boromir si přisedl vedle něj a natáhl ruce k ohni. A po chvíli se k němu otočil.

"Běž si lehnout, vezmu ji za tebe."

Aragorn chvíli nic neříkal, ale pak kývl a natáhl se vedle. Zase tančil na hranici vlastního vyčerpání a věděl, že to bude bolet. A taky dost to bolelo už teď. Tak jen ležel. A snažil se uvolnit.

Boromir se na něj útrpně podíval. A potom mu vedle sebe udělal místo. "Hm?" nadzdvihl potom obočí. Když se Hraničář k ničemu neměl, povzdechl si. "Podívej, to, že nás teď vedeš znamená, že musíš být odpočinutý... a jestli ti k tomu pomůže, když se o někoho opřeš, já ti klidně budu dělat polštář... A neboj, nikomu to neřeknu. Nebudu ti snižovat autoritu."

Hraničář nic neřekl, jen se nadzvedl a pak si sedl vedle něj. Opět nic neřekl, jen vedle něj seděl a pak se opatrně pohnul. Stačil jen dotek. Pocit tepla na paži, pocit, že teď je tu někdo silnější a jeho mysl se pomalu uvolňovala. Propadal se do tmy.

Boromir to přijal s jistým pocitem uspokojení, když se Aragornova hlava opřela o jeho rameno a potom, stejně jako včera večer se mu Hraničář svezl do klína v hlubokém spánku. Dnes to mělo jen jednu drobnou nevýhodu. Za chvilku ho měli vystřídat Gimli s Legolasem. A poslední, co by si Boromir přál bylo, aby je oba uviděli takhle. Když se potom ujistil, že Aragorn opravdu hluboce spí, opatrně ho nazdvihl a odsunul se s ním víc od ohně. Přikryl ho ještě svým pláštěm a čekal jen na chvíli, kdy vzbudí trpaslíka a elfa.

Když je pak budil, ani jeden se na nic neptal, viděli, že Aragorn leží u ohně a Boromir přeci hlídal s ním. Tak jen mlčky převzali hlídku a nechali ho jít spát. Nutno dodat, že v pravý čas... Aragorn začínal mít zas neklidné spaní, ale stačila chvilka, kdy ho Boromir chytil za ruku a pak spal hluboce a beze snů.

 

Ráno se vzbudil s tím, že Aragorn je přitisknutý k jeho zádům a oddechuje mu do ramene. Obezřetně se rozhlédl kolem, zda si někdo něčeho nevšiml, ale kupodivu ne. Možná si to jen chtěl myslet, že o Hraničářově únavě vědí jen oni dva, ale nicméně, zatím to tak vypadalo. Stiskl Aragornovi ruku a podivil se, jak moc byla chladná. Potom ji ze sebe jemně sundal, otočil se a zatřásl mu ramenem.

"Vstávej..." zašeptal. "No tak, Aragorne... Už jen dneska, k večeru už snad dorazíme do Lórienu, Legolas to včera říkal. Tam si odpočineš..."

Aragorn se pomalu probral, ale když se chtěl zvednout, bolest ho zasáhla v plné síle. Stiskl rty, aby nezasténal. Pak se zhluboka a trhavě nadechl a zvedl se. Pomalu, ztěžka ale dokázal to. Přesto jeho pohyby nebyly to ráno nijak rychlé. Jako by Hraničáře něco bolelo. Moc bolelo. Ale pak vůle opět překonala tělo a on byl po skromné snídani schopen opět vést Družinu do bezpečí. Opět letěl krajem, opět jim ukazoval směr a nemyslel na ránu, která mu ztěžovala cestu. Ano, ošetřili se, ale… Rána se otevřela a znova krvácela. Potřeboval co nejrychleji do Lothlórienu.

Celou dobu si taky uvědomoval, že ho pozorují dvě tmavé oči, nesmlouvavým, tvrdým pohledem. Boromirovy oči. A byl si vědom, že mu ty nepatrné záškuby, které se ho zmocňovaly při každém prudším pohybu ujít nemohly. A taky že neušly...

Jen co se dostali do Caras Galadhornu a prošli uvítáním paní Galadriel a pána Celeborna a ubytovali se, Boromir k němu přistoupil a jemně, ale nekompromisně ho odtáhl z doslechu ostatních. Tam, kde bylo ticho, jen zdálky sem zazníval elfí zpěv pro Gandalfa. A na to místě na něj Boromir zkoumavě pohlédl.

"Kde jsi zraněný?" zeptal se potom přímo.

"Rameno a břicho," Aragorn už přestal předstírat. "Paní Galadriel už to ví, něco slíbila poslat." Aragorn se chytil za žaludek. "Myslím, že to možná krvácí dovnitř," zašeptal a pak mu podklesly kolena. Už neměl sílu.

Boromir ho zachytil a potom zdvihl do náručí. A bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování ho odnesl zpátky do příbytku, který jim elfové připravili. A v té samé chvíli dorazil posel od Galadriel s léky a mastmi. Převzal je, předal poděkování a potom se vrátil k Aragornovi, který si jen zakrýval rukou oči a snažil se moc netřást. Opatrně se dotkl jeho ramene.

"Ošetřím tě, ale... zvládneš se svléknout, nebo to mám to oblečení rozříznout?"

Aragorn se pokusil zvednout ale pak rezignoval. "Rozřízni halenu, opatřím si novou," řekl pak ztěžka a když se nůž dotkl haleny a pak těla, jen tiše zasténal a mlčel. A Boromir konečně zjistil proč. Proč tak špatně spí a jeho ruce jsou tak chladné. Ta cesta ho připravila o většinu sil a zranění o další. Rameno pulzovalo bolestí a zánětem, rána na břiše nevypadala o nic lépe. Hraničář byl odepsaný. Alespoň pro tuto chvíli.

Pro jednu chvíli byl rád, že ho kdysi mistr Domů uzdravování v Minas Tirith zasvětil do svého umění. Ale stejně se moc jistě necítil, když opatrně ošetřoval všechna Aragornova zranění. Ale zakázal si to dát najevo, stejně jako Aragorn nedával najevo svoji slabost. Pečlivě mu vymyl a ošetřil všechny rány, několik jich dokonce zašil a potom mu rameno i břicho ovázal širokými, měkkými pruhy látkových obvazů. Nakonec mu dal trochu napít miruvioru a odvaru z léčivých bylin, které mu taky poslala Galadriel. Aragorn byl bledý a ze sevřených rtů se mu vytratila skoro všechna krev. Málem mu musel ústa násilím otevřít, ale nakonec se přece jen trochu uvolnil. Boromir se lehce dotkl jeho zdravého ramene.

"Bude to dobré, uvidíš. Jen si musíš odpočinout."

Hraničář nic neříkal, jen trhavě oddechoval. "Družina... musí si odpočinout. A nesmí o tom vědět. Frodo, ztratil by víru a sílu nést Prsten," zašeptal Aragorn a pak tělo na chvilku ovládl třas. Cítil jak ho Boromr přikrývá. Cítil i ruku na svém čele. Nedokázal se pohnout. A pak ta přítomnost na chvíli zmizela a on padal. Viděl sám sebe, co by Isildura, jak padá do řeky, pak zase do plamenů hory Osudu. Padá a padá. A kolem je jen tma a bolest. Vykřikl…

Vzápětí ho někdo konejšivě vzal za ruku a dal mu napít. Ani ho nepřekvapilo, že to byl Boromir. On jediný o tomhle celém věděl... Nebo v to Aragorn aspoň doufal.

"Klid, klid," šeptal jeho hlas a jeho ruka ho hladila po vlasech. Nevěděl, že má horečku, že se zmítá v křečích, jak tělo bojuje se zraněními. Všechno se mu slévalo v jednu jedinou ohnivou řeku bolesti. Ale ruka svírající jeho dlaň nezmizela, ani hlas, který mu pořád opakoval, že to bude dobré. Zůstaly s ním.

Horečka střídala zimnici a na Hraničáře se po noci přišila podívat i sama Galadriel. Viděla tu spoušť ale nemohla napravit, co bylo zničeno. Ne tak lehce, jak si všichni představovali. Tak mu jen dala silnější odvar a nechala ho v Boromirově péči a musela si přiznat, že ji to docela pobavilo. Ten člověk to ještě nevěděl, ale Dúnadan spoutal jeho srdce okovy. Už nikdy nemělo nikomu jinému patřit. Jen Aragornovi, synu Arathornovu, který se teď sám potýkal ze smrtí. A Galadriel věděla, že zvítězí. Otázkou bylo, co ho to bude stát.

Druhého dne k večeru už i Boromir začínal pociťovat známky blížící se únavy. Celé ty dlouhé hodiny, kdy Aragorn bojoval s horečkou a zánětem, seděl u něj a snažil se mu pomoci alespoň svou přítomností. Kupodivu to vypadalo, že Dúnadan nejtěžší bitvu vyhrál... Zklidnil se, docela klidně i oddechoval. Boromir si tiše zívl. A nakonec si opřel hlavu vedle jeho paže s tím, že si odpočine, jenom na chvilku. Usnul v momentě, kdy zavřel oči.

Aragorn se poprvé probral v noci. Do příbytku svítil měsíc a on ucítil sevření své paže. Nadzvedl hlavu a kupodivu viděl…

"Boromire," hlesl tiše. Tedy se mu to nezdálo. A ta ruka stále svírala tu jeho. To bylo uklidňující. V tu chvíli zavřel oči a znova usnul.

 

Ve světle linoucím se dveřmi zvenčí se objevila, vysoká postava. Paní Lothlórienu, Paní Galadriel, nadobyčej krásná a moudrá... Paní, která nahlížela do srdce i mysli, ať to byl elf, člověk, nebo hobit. Paní, která věděla. Věděla o vláknu, jež spojovalo tyto dva muže, syna správce Minas Tirith a jeho lenního pána. Ale věděla, že to spojení není poddanské...

Stála tam dlouho a dlouho pozorovala spící muže. Nemocného a jeho strážce. Nakonec tiše vkročila dovnitř a opatrně se dotkla Aragornova čela.

Ruce krále, jsou ruce uzdravitele. Ale i Král někdy potřebuje uzdravit, když je sám raněn hluboko...

Král musí být silný, neboť on je pánem svého lidu. Ale i král někdy potřebuje podepřít, protože ho přemohou únava se slabostí...

Král chrání svůj lid, proti všem a všemu. Ale i on potřebuje ochranu a náruč v níž by mohl spočinout...

Stála tam dlouho a jen se dívala, jak se bolest odchází a posilující spánek zaujímá její místo. Stála a dívala se, jak vrásky, kterými starosti zbrázdily čelo, se pomalu vyhlazují. Jemně se usmála. Ne, nevěděli o tom, ale pouto mezi zachráncem a zachráněným - je pevné jako hlas krve. Potom odešla.

Aragorn ležel a spal i dlouho potom co sličná Paní odešla. Dlouho a do spánku se mu tentokrát nevetřely hrůzy války, ani smích Arwen Večernice. Tentokrát ten, který ho držel nad vodou, jež se kolem něj vařila, byl silný, silnější než on sám a přeci slabší. Držel ho a nepouštěl a pak, když pomalu otevřel oči, spatřil ty nazrzlé vlasy...

"Boromire?"

Syn správce Gondoru spal hluboce, s hlavu u Aragornovy ruky, ale jeho tvář byla prosta strachu. Možná natolik věřil, že se mu podařilo všechny Hraničářovy rány ošetřit, možná podvědomě cítil přítomnost nejmocnější Paní ze sličného lidu a sílu uzdravení, kterou přinášela. Ale když se Aragorn pohnul, ten nepatrný záchvěv ruky, kterou pořád svíral ve své, muže probudil.

Pomalu zdvihl hlavu a zadíval se mu do očí. Neviděl v nich horečku, ani bolest. A cítil úlevu, že se Aragorn uzdraví...

"Dobré ráno," pozdravil ho tiše. "Jak se cítíš?"

"Jako bych se prohnal Morií plnou skřetů," řekl popravdě Aragorn a dokázal se usmát.

Boromi pochopil a úsměv mu oplatil. Přitom natáhl ruku a opatrně položil dlaň na jeho obvázané rameno. Aragorn neucukl, tedy jej to tak hrozně nebolelo. Snad...

"Ale pár jsme také uchystali nepříjemné dny," odpověděl mu.

"Doufám, že nejen dny," řekl Aragorn a pak jeho výraz zvážněl. "Jak to zvládají ostatní a jak… jak dlouho jsem spal?"

Boromir se zamyslel. "Myslím, že tři dny to jistě budou - ale přesně to nevím, usnul jsem totiž sám. Ostatní zatím užívají pohostinství paní Galadriel a čerpají síly na další cestu. Jestliže to dosud bylo špatné, co nás čeká, až opustíme tuto zem?" podíval se směrem k východu, tam kde tušil tu trpkou, černou a proklatou zem. Mordor. A v něm na vysoké věži Barad Dûr - Sauronovo ohnivé oko.

"Bude to jen horší. Močály. Prach. Špína. Poušť, kde se není kde skrýt. Bude to horší," řekl po chvíli Dúnadan.

"Proto si musíš odpočinout," vytrhl jej Boromir ze zamyšlení. "Dokud je čas, musíš ho využít. Nepůjdeme odsud, dokud se neuzdravíš."

"Musíme spěchat," namítl Hraničář.

Boromir si povzdechl. "Když vyrazíme předčasně, vyčerpání a bolesti tě dříve, nebo později dostihnou. Potom ztratíme mnohem více času, než tady..." podíval se mu zpříma do očí. A položil mu ruku na zraněný bok. Aragorn sykl. "Vidíš?"

"Cítím," prohlásil dědic a pak si zase lehl. Přeci jen už dlouho nestonal, nebyl na to zvyklý. A navíc byl rád, že jsou všichni v bezpečí. Až na Gandalfa... Stiskl rty. Toho se mu nepodařilo ochránit. Promiň mi příteli, zašeptal v duchu.

Boromir se usmál, nevěděl, jaké myšlenky se mu honí hlavou. "Dobře. A teď otázka věcí bližších - nemáš hlad?"

"Docela ano," odpověděl Hraničář úsměvem a pak si sáhl na strniště vousů, které se měnilo v plnovous. "A pak se možná oholím."

"Dojdu ti pro jídlo... A když už nic jiného, podívám se alespoň jak je na tom zbytek družiny. Prosím tě, aby zatím nevstával - nenič mi moje dílo..." usmál se Boromir a potom vyšel ven. Jen lem jeho pláště se s tichým plesknutím otočil kolem veřejí.

Aragorn zavřel oči a když je otevřel, stál nad jeho lůžkem Haldir.

"Nildo, příteli," usmál se světlovlasý elf. Aragorn překvapeně zamrkal a chtěl vstát, ale přítel ho zatlačil zpátky. "Lež, potřebuješ to. Ten muž z Minas Tirith se opravdu snažil, nepokaž mu to," domluvil mu tiše a usedl na místo, kde předtím seděl Boromir.

"Kdo všechno o tom ví?" zeptal se tiše Aragorn. Bál se, že by se to mohlo roznést mezi společenstvo a Frodo, už by na něj třeba nespoléhal...

"Nemusíš mít obavy," uklidnil ho Haldir. "Ten, kdo nese Prsten nic neví, ani se nic nedozví. Myslím, že to neví ani Legolas..."

"Zelený lístek nic netuší? To je podivné ale uklidňující. A co vše víš ty, příteli?"

"Podivné? Ani ne. Chtěl jsem říci, že možná to ví, ale nechává si to pro sebe. A já? Paní Galadriel si přála, abych se na tebe zašel podívat... A případně ti domluvil, kdyby ses chystal vyrazit na cestu moc brzy."

"Nevyrazím, mám chůvu,“ zašklebil se Aragorn

"Má o tebe starost," namítl Haldir a potom se lehce zamračil. "Neměl bys odmítat podanou ruku přátelství, Aragorne... I ty musíš odpočívat, i ty jsi unavený."

"Já vím," zabučel Aragorn a pak se usmál. "Dám se dohromady a vyrazíme… Hobiti si snad taky odpočinou."

"To se mi zdá jako rozumný nápad, nildo," oplatil mu Haldir úsměv a potom se zdvihl. "Asi už půjdu, povinnosti volají. Jen ti mám ještě vyřídit, že nedaleko odsud je jezírko, rostou kolem něj elanory... Tam najdeš vždy klid i sílu."

"Díky," zabručel Aragorn a pak, když už se zamýšlel nad tím, že si tam zajde alespoň si lehnout pod stromy, vrátil se Boromir s jídlem. A Aragorn, sotva se najedl, usnul klidným spánkem beze snů.

Boromir na něj chvilku hleděl a přemýšlel, jestli bude ještě jeho přítomnost potřebovat. Potom se rozhodl neriskovat a natáhl se na lůžko, které mu tam elfové připravili. Nechtělo se mu spát, chtěl jen ležet a hlídat Hraničářovy sny. Ale klid toho místa nakonec ukolébal do jakési dřímoty i jeho srdce, plné neklidu a nejistoty.

Aragorn se vzbudil někdy v noci a pak až další den večer. A cítil se lépe. O moc lépe a tak, se rozhodl si zajít ulevit a pak se trochu omýt. Zdejší vody měly blahodárný účinek.

Boromir u něj nebyl, vytratil se někdy kolem rána, aby jeho dlouhá nepřítomnost nebyla ostatním členům Družiny nenápadná. A také potřeboval být sám, přemýšlet. Prsten jej k sobě táhl, ale bylo tu něco jiného, co mu zase naopak zbraňovalo... Připadal si rozpolcený. Aragorn mu věřil, jeho právoplatný pán, který přísahal chránit Froda vlastním životem. Ale Isildurova zhouba jej lákala, ta moc, kterou mu mohla dát a kterou věřil, že dokáže zkrotit a ovládnout...

Ale copak po ni sám Aragorn netoužil? Zdálo se, že ne tolik. A chvílemi se zdálo, že hraničářovo srdce si přeje, než chránit a bít se, být chráněno a odpočívat. Co vlastně, proč mu tolik myšlenek zabírá ten šedý horečnatý pohled, když se mu Dúnadan sklátil do náruče?

Tiše si povzdechl a roztržitě se vrátil do přítomnosti, když ho z neveselých hořkosladkých myšlenek vytrhl Gimliho hlas. Po chvíli se ale omluvil, zdvihl se a odešel. A nohy ho podvědomě nesly zpátky tam, odkud vyšel. K Aragarnovi.

Jenže, jaké bylo překvapení, když místo spícího Dúnadana tam našel jen zmuchlané pokrývky a před domem otisky nohou.

"Ach ne," povzdechl si. Toto bude zase vypadat... Pak si vzpomněl, že Haldir cosi říkal o nějakém jezírku, kousek odsud. Snad šel tam? Opatrně a potichu se vydal po stopách.

 

Aragorn se mezitím pohodlně usadil na břehu jezírka a pak se opřel o strom a přikryl pláštěm. Večer bylo u jezírka tepleji, byl to jeden z teplých pramenů a tak si sundal to málo, co měl na sobě, zkontroloval ránu a pak se na chvilku ponořil do vody. Téměř zasténal slastí.

Boromir mezitím ještě pořád sledoval jeho stopy a doufal, ne přál si, aby opravdu šel jenom k jezírku a odpočíval. Aby ho někde nenašel, jak se zoufale snaží přimět svoje tělo fungovat tak jako dřív...

Aragorn se po prvním pokusu rozhýbat se, odpočíval. Ještě nebyl čas a on musel nabrat sil. A přesto, nebo právě proto, se jen nechal prohřívat a byl vděčný z tu chvilku klidu a tepla, přestože věděl, že za chvíli bude muset vylézt. V tom se ho na rameni dotkla teplá dlaň, trochu hrubá, ale přesto příjemná.

"Mohu?" zeptal se potom Boromir a jemně mu prohnětl svaly. Když se Aragorn otočil, zjistil že sedí za ním a trochu se usmívá. "Měl jsem starost..." dodal ještě.

Aragorn bezhlesně poděkoval a pak se pomalu zvedl a vylezl z vody. Boromir mu podal plášť a přitom sklouzl po tom svalnatém a přeci šlachovitém těle. Aragorn nebyl krásný jako elfové, ani podle měřítek lidí nebyl hezký, byl však zajímavý. I jizvy, které po sobě měl..

Boromir se na něj chvíli díval, ale potom uhnul pohledem stranou a zatoužil ponořit se do té teplé vody a smýt ze sebe všechny starosti i pochyb. Možná by sem mohl potom zajít... Ohlédl se na Aragorna, obočí zdvižené v tázavém gestu.

"Vrátíme se?"

"Možná za chvíli, je mi tu dobře," řekl Aragorn a zadíval se na hladinu a do korun stromů. Boromir však věděl, že rány potřebují převázat a tak ho donutil vstát a vydali se společně k příbytku. Byla tma a když Hraničář klopýtl málem by spadl, nebýt Boromira.

Ten ho zachytil a potom raději vzal do náručí. "Musíš na sebe dávat víc pozor..." pousmál se potom. "Nemůžeme přijít ještě o Chodce..."

Aagorn cosi zabručel ale pak se nechal nést až do jejich příbytku, kde mu Boromir převázal rány a uložil ho do postele. Pravda, mohl si ho přitom dobře prohlédnout, ale on se věnoval spíš ranám.

A když potom Hraničář usnul, po chvíli se vytratil a vrátil se zpátky k tomu jezírku. Cosi ho tam táhlo, ten mír, klid všude kolem, konejšivé teplo... Zkusil dlaní vodu, potom neodolal, svlékl se a ponořil se tam celý. Rázem cítil, jak z něj všechno odplouvá, bolesti, starosti, prostě všechno. Bylo mu dobře. Ani Prsten tady na něj nemohl...

Jediné, co tam za ním mohlo, byly myšlenky jimž se dlouho nevěnoval. Myšlenky na tělesná potěšení a hlavně na milování. a on sám už dlouho nikoho nesevřel v náručí a po té Morii měl pocit, že to jsou celé roky.

A s ohromením si uvědomil, že to opravdu celé roky jsou. Jeho vášní byl především boj a nikoliv ženy... Ani se na žádnou nepomýšlel, natož aby se oženil. Vždy to nějak odnesl čas, všechny ty, které si přály stát se jeho paní a usednout s ním na Správcovský stolec. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Tak dávno už nikoho nesevřel v náručí - tak jako Dúnadana ty poslední dny. Voda se mu vlnila okolo prsou a muž si slastně povzdechl. Jakoby ho hladily dlaně, dávno zapomenuté náruče vášně a smyslnosti...

A on se tím nechal unášet tou vášní tou smyslností, představami o rukou jenž ho laskají. O rtech, které ho chtějí líbat a těle, které se k němu tiskne a které on tiskne k sobě.

Blaženě se ponořil do té vody ještě víc a dál se oddával těm hříšným představám. Hladil to tělo, přejížděl po křivce dokonalých zad, zmocňoval se jeho rtů a cítil jeho prsty ve vlasech, jak ho hladí a cuchají... Vášnivě, roztouženě. Chtěl ho a ten hříšný neznámý chtěl jeho. Cítil jeho ruce... Opravdu je cítil, na svých ramenou, prsou. Všude.

A on se tomu poddával a s tím rostlo i vzrušení a touha po uvolnění a pak… Pak mu najednou kmitla v mysli představa nahého Dúnadana

Ani si to pořádně neuvědomil, ale najednou cítil své ruce a klínem mu projelo zaškubnutí. Prudce vydechl a kousl se do rtů, aby nesténal. Tohle... Cítil, jak se mu červeň hrne do tváří. Protože ve chvíli té největší slasti - viděl Aragorna, jeho oči, jeho paže. Rychle vylezl, osušil se, oblékl a zamířil rovnou pryč, ani se neotočil.

K Aragornovi jen nahlédl, aby se přesvědčil, že opravdu spí a potom se odebral ke zbytku družiny a noc strávil skrčený v koutě, mezi postelemi hobitů a Legolase s Gimlim.

 

Ráno se vzbudil rozlámaný a v nepříliš dobré náladě. Ten zážitek z jezírka jeho, už tak rozhárané duši, klidu nepřidal. A ke všemu… Stiskl jílec meče, protože to byla jediná opora, které se mohl podržet. Kdyby se s tím měl někomu svěřit, asi by se propadl hanbou. A ke všemu určitě dnes musel zkontrolovat Hraničářovy rány. Nevěřil, že by kdy ta chvíle přišla, ale teď opravdu litoval, že jeho péči nepřenechal elfům. Popravdě – nevěděl, jak se může Aragornovi podívat do očí. A nevzpomenout si…

Aragorn nespal v noci moc klidně. Spánek byl protkán stíny a představami smrti a zmaru. A zároveň i jakéhosi stínu nad Arwen Večernicí, která ač mu slíbila lásku... Viděl ten pohled, viděl jak se dívala na jednoho z elfů. A nebyl to jen pohled obdivný. A on se s krásou či moudrostí sličného lidu nemohl rovnat, on ne... Ale Arwen mu přece dala slib a svůj náhrdelník... Sevřel dlaň kolem toho chladného přívěsku, avšak očekávané uklidnění se nedostavilo. Sevřel rty.

A tak ho našel Boromir, který se přece jenom přiměl vstát a jít se na něj podívat. Přese všechno, co v něm vířilo jako v nějakém ohromném kotli, se přiměl splnit svůj slib, který Hraničáři dal. Že mu pomůže a jeho tajemství u něj bude v bezpečí. A Gondorští muži své sliby drží. Jenže - jak si měl vysvětlit ten podivný pocit, který se ho zmocnil, když na něj pohlédl? Na jeho stažené rysy a ruku křečovitě přitisknutou na prsou? Jemně se ho dotkl.

"Aragorne, je ráno, vzbuď se!" zavolal ho potom, když Dúnadan na jeho dotek neodpověděl.

"Ne… ne, prosím!" šeptal Aragorn a pak se pomalu vzbudil. "Boromire." Aragorn se na něj díval jako na zachránce. Ten ho z náhlého popudu pohladil po vlasech. Dřív, než si stačil uvědomit, co vlastně dělá. A zároveň se usmál.

"Špatné sny s ránem mizí, to nevíš? Sám jsi říkal, že v Lórienu není zla, kromě toho, které si člověk přinese s sebou. Asi sis ho přinesl více, než je zdravé..."

"Stalo se…" Aragorn tiše vydechl. A pak zavřel oči. Nechtěl mluvit o tom strachu, který mu svíral srdce. Ani o tom pocitu, který se mu tam vplížil.

O tom, že Večernice už ho nemiluje.

 

Dny plynou nezadržitelně jako voda a čas, ten věčný poutník, jen pozoruje jak vlny na jejich toku stoupají, klesají a naráží do břehů. Dny nezastavíš, Poutník si nikdy neodpočine. A všechno, co jednou začalo, jednou také musí skončit. Lothlórien, líbezná země pod vládou nejmocnější z elfů, příliš dlouho hostila unavené cestovatele, snažící se dosáhnout nejistého cíle. A jednou musel přijít den loučení.

Aragorn se díky společné péči Boromirově a Lórienských elfů brzy vzchopil a tu nebylo možné jej dál udržet na lůžku. Měl příliš neklidné srdce a nedokázal jen sedět s rukama v klíně. V duši se mu sice nechtělo opustit pohostinnost paní Galadriel, ale slib daný Radě, Frodovi, i sama sobě jej poháněl dál. A Hraničáři sliby drží stejně pevně jako Gondorští muži. A tak jednoho dne stáli zbylí členové Společenstva na břehu řeky a loučili se s líbezným Lórienem, který zvláště hobiti, opouštěli neradi. Ale i Boromir cítil jistý neklid a smutek, když se naslouchal šumění listů a tichému zpěvu. Nevěděl sám, kam se teď vydají. A taky mu dělal starosti Aragorn. Nebyl ještě úplně zdráv... Ne zcela. Povzdechl si. A poklonil se Galadriel, která na něj upřela svůj pronikavý pohled.

Čeká tě těžký úkol. Nesmíš podlehnout volání Prstenu. Ozve se druhý hlas… Bude silnější a silnější. A nikdy nedojdeš klidu, pokud se nepostavíš sám sobě a tomu, co chce srdce. Pokud se ve vhodnou chvíli vybereš správně, čeká tě dlouhý a spokojený život. Pokud budeš naslouchat svému srdci...

Boromir překvapeně zamrkal, ale potom se jenom uklonil a ustoupil. Srdce... Srdce ho táhlo na dvě strany. K Prstenu a... Pohlédl zpět k paní, která právě rozmlouvala s Frodem. A ve stínu stromů - to uviděl. Vysokou postavu, oděnou v šeru, která se opírala o kmen a jejíž pohled mířil k vodám řeky, plynoucí za Boromirovými zády. Gondorský muž polkl. Ano, k němu, k němu ho srdce táhlo druhou polovinou. K jeho právoplatnému pánovi, dědici Gondorského trůnu. Hraničář, Chodec, Aragorn.

Boromir rychle sklonil hlavu a vyrazil ke člunu. Srdce jej lámalo na dvě půlky. Jedna toužila po Prstenu a to tak mocně, až ho to přímo fyzicky bolelo. A ta druhá - sama zatím nevěděla, co chce, jen to, že slib daný porušit nesmí.

 

Aragorn naskočil do loďky a odrazil ji jedním máchnutím paží od břehu. Konečně se vydal do dálek, které už ho ta dlouho táhly. Tak dlouho tolik času, teď museli pospíchat… A on se bál, že síly zla už budou moc v pohybu, že na ně budou čekat.

Jen rameno chvíli bolelo a bok ještě občas táhl, ale dalo se to vydržet.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

No, tak

(Nex, 14. 1. 2009 20:13)

konečně vím, co dělá Bea, když navenek nic nedělá, ale přitom na nic nemá čas, jak kypí aktivitou. XD

To je dobře, že jsi zase začala psát. Moc.

U prvního dílu někdo říkal, že je to jako originál, ale já ten pocit neměla...spíš naopak. Kdežto tenhle - cítím úplně totéž co tenkrát, když jsem četla začátky Společenstva. Zajímavé. Jste skvělé, držím palce.

A hlavně už nepřestávej psát. ;)

konecne navrat

(naomi, 8. 1. 2009 14:42)

no super konecne navrat a ja si myslela ze uz tu nikdy nic nebude "-(
nastesti se tu pokracuje a s dalsi dobrou povidkou :-))

úžasný

(lucka, 5. 1. 2009 21:56)

boží ostatně jako všecko co jsi napsala...díky tvým stránkám jsem si zamilovala slash jseš nejlepší autorka jakou jsem na netu četla tak prosím piš dál a nemuč mě :))

oki oki

(sisi/ctenar, 5. 1. 2009 21:08)

I když nemám ráda slash tak se to dá číst ael neber si to tak že se mi to nelíbý jen prostě no nemám ráda slash já radši představivost!

=0)

(Teressa, 5. 1. 2009 16:40)

suhlasim s balu...pan Tolkien by sa fakt cudoval co s jeho postavami nasa zhyrala musel stvara ale to neva=0) uz sa neviem dockat pokracovania =3

Co mistr nenapsal

(balu, 4. 1. 2009 22:29)

no Tolkien by se asi divil, ale my ostatní se skvele bavime :)))