Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 2.: Ukaž svou tvář

13. 1. 2009

Kapitola 2. Ukaž svou tvář

 

Pluli v řadě za sebou. Aragorn s Frodem a Samem, Gimli s Legolasem a konečně Boromir se Smíškem a Pipinem. Proud byl dost prudký, takže zápas s ním Boromirovi vyhnal všechny nepokojné myšlenky z hlavy. Ani když občas před sebou zahlédl šedý plášť a pevnou ruku, která svírala pádlo. Ale když minuli pradávnou bránu králů, Argonath, srdce rozpolcené ve dví opět Gondorského muže zabolelo. A mocně. Vzpomněl si na Lórienské jezírko. A bylo mu jakoby opět cítil ty ruce ve vlasech, jak ho hladí a rty na svých, jak ho líbají…

Vidíš?, pronesl hlas, kdesi uvnitř jeho duše. A to ti já mohu dát. Jsi syn správce Gondoru, mocný mezi mocnými, silný bojovník. Zkrotil bys sílu, která je zakována v Prstenu. Ty určitě. Dokázal bys Prsten ovládnout a potom porazit Saurona a vrátit Středozemi mír... A taky sevřít ve svém náručí toho nemluvného muže s šedýma očima...

Ježe pak zahlédl ty oči, které mu věří. Ty, které na něj Aragorn upřel z propasti horeček a z prostého vyčerpání. Tu důvěru, kdy stáli vedle sebe v boji. Jistou ruku, pevný hlas. Nesmlouvavost ohledně Prstenu a ochotu kohokoliv zastavit, kdyby podlehl, i sebe...

U srdce ho zabolelo a pak na chvíli zavřel oči. Potřeboval se zbavit myšlenek. Podařilo se mu to, když povolil pozornost a proud mu málem vzal pádlo. Sice jej zachytil, ale boj s proudem se stal obtížnějším, tím, že ještě bojoval sám se sebou. Proto uvítal, když dal odpoledne Aragorn signál k zastavení.

I Chodec byl rád že si může na chvilku odpočinout. Lehl si na pokrývku a nechal hobity vařit na malém ohníčku, který sám zažehl. Jeho tělo se potřebovalo najíst.

Hodnou chvíli bylo snadné propadnout představě, že ještě jsou v Lórienu, když v tom všechny do přítomnosti vrátila Samova otázka.

"Kde je pan Frodo?"

Gimli v tu chvíli zdvihl hlavu, od rozhovoru, který vedli s Legolasem a který se týkal otázky, zda Aragornovi říct, nebo neříct, že viděli, vycítili tlupu skřetů, kteří se za nimi ženou, jak psi za kořistí. A ne obyčejných... Ale teď se rozhlédl kolem a spatřil něco, co mu vzalo dech.

"A kde je Boromir?" doplnil potom Samovu otázku hluše.

Aragorn rychle vstal a rozběhl se do lesa. Musel je najít. Oba rychle. Dřív než se stane neštěstí. Dřív než... Než Boromir bude chtít Prsten.

 

Dám ti všechno, všechno, co si jen budeš přát...

Boromir se sehnul pro další chrastí, kterého už měl plnou náruč a přes rty mu přeběhl nepěkný úsměv.

Všechno, co jen budu chtít. Myslí mu kmitla představa velké postele, černé hebké přikrývky a šedé oči, které se na něj upíraly s žádostivou naléhavostí. V tu chvíli si byl jist - on může ovládnout Prsten. Teď zbývalo jediné. Najít Toho, kdo jej nese. Najít Froda. A zlomyslná štěstěna mu i v tomhle přála.

"Neměl bys tu být takhle sám," oslovil malou postavičku, která stála na nedalekém kameni a snažila se dohlédnout kamsi mezi kmeny stromů. Frodo se tak lekl, že se málem skutálel dolů.

 

Aragorn se hnal lesem po Frodových stopách a dech mu vázl v hrdle. Plíce nepracovaly jak by měly a on měl strach, strašný strach o své dva druhy, o Toho, kdo nese Prsten. O Boromira

 

"A co ty tady děláš?" opáčil Frodo, když se trochu vzpamatoval. Ale Boromir přesto v jeho očích postřehl ostražitost a ruka nenápadně sunoucí se k jílci meče mu taky neušla. Ale oba dva dobře věděli, že každý souboj už je předem rozhodnutý. Malý hobit se rozhodně se vším svým odhodláním nemohl měřit s gondorským mužem v plné síle. Boromir se usmál.

"Sbírám dřevo na oheň, nevidíš?" Usmíval se, ale oči ho zradily. Frodo instinktivně couvnul.

"Ano..." zašeptal potom roztřeseně a seskočil z balvanu. "Asi bych se měl vrátit, určitě mě už hledají." Prsten najednou ztěžkl a hobit byl donucen schýlit hlavu. Sevřel ho v dlani. A v Boromirových očích se chtivě zablesklo.

"To břímě je příliš těžké, pro někoho jako ty. A od Rady bylo velmi nemoudré, že ti jej svěřili... Prsten ovládne mysl i tělo, což to nevíš?" zašeptal a v jeho hlase vanul mrazivý vítr.

 

Aragorn měl pocit, že někoho zahlédl a tak zrychlil, ale byl to jen stín, jen zrádný stín. Zaskřehotal havran a on běžel dál. Musel. Jeho srdce ovládl strach.

 

Frodo zoufale couval, ale věděl, že už je všechno ztraceno. Protože na Boromirových očích viděl to, čeho se obával už od první chvíle, kdy s ním v Radě mluvil. Jakoby se jeho duše rozpoltila a silnější polovina ho táhla k Prstenu. A Prsten sám byl najednou těžký jako všechny útrapy světa. Frodo na nic nečekal a dal se na útěk. Ale během několika vteřin jej jeho pronásledovatel dohnal, drapl za rameno a smýkl s ním k zemi.

"Gandalf už stárne, když dovolil, aby se něco takového svěřilo obyčejnému hobitovi!" zasípal Boromir, před jehož vnitřním zrakem se míhaly zběsilé představy, vášnivé i mrazivé. "Prsten patří do Gondoru! Patří těm, co v Gondoru vládnou!" Jeho ruka se sápala po řetízku, který měl Frodo kolem krku. Hobit se bránil, ale proti jeho síle byl bezmocný. A přece tušil, že za tím šílenstvím, které viděl v mužových očích se skrývá jiný člověk. Rozbitá duše však nedovolila, aby viděl víc.

Frodo najednou cítil, jak si Prsten žádá jeho pozornost a pak už ho měl na prstu a zmizel z jedné roviny vnímání do druhé. Tam kde na něj nemohl Boromir, ale zase mohl Sauron. Frodo se ohlédl a běžel pryč.

Boromir po něm naposledy hrábl, ale v rukou už sevřel jen suché listí, které smutně zašustilo. Posedlost zmizela. Pomalu si protřel oči a přiložil si ruku na čelo. Bylo rozpálené jako v horečce. Přejel si dlaní po tváři.

"Já pláču...?" zašeptal ohromeně, když nahmátl vlhkost. A potom se mu všechno vybavilo s bolestnou oslepivostí. Prsten, proklatý Prsten.

"Frodo!" zakřičel, ale jen ozvěna mu nesla zpátky jeho hlas v tisícerém opakování, jako na posměch. "Frodo, vrať se!" zakřičel znovu, ale odpovědí mu zase bylo jen vlastní zoufalství. A pak to zaslechl. A dokonce je i uviděl - skřety ze Železného pasu, neznající únavu, neznající slitování, jak se jako černá řeka valí odevšad. Ve spáncích mu bolestně zabušilo.

Frodo, Společenstvo. Aragorn!

A desítky a desítky skřetů, kteří měli v očích jen smrt! Rychle vstal a běžel do tábora. Doufal, že Frodo se vrátil právě tam...

 

Frodo padal. Do nekonečné, černé hlubiny, obnažený před bolestivým pohledem Ohnivého oka. Ve chvíli, kdy mu dopad na zem vyrazil dech, přiměl se Prsten stáhnout.

Byl u jakéhosi prastarého, napůl rozpadlého monumentu. A tam jej dostihl Aragorn.

"Frodo!" zavolal na něj, ale hobit měl v očích strach.

"Chceš prsten, že! Všichni ho chtějí!" osopil se na něj hobit. Ale pak s beznadějí v očích k němu natáhl dlaň a na ní… Isildurovu zhoubu.

"Ne," řekl Agarorn a nastavenou ruku mu zavřel, "Ne… Něco jsem ti přece slíbil, vzpomínáš?"

"Já..." tiše vydechnul Frodo a z očí se mu skutálela velká slza. "Nemohu zůstat," zašeptal potom zlomeně, když se díval Aragornovi do očí. "Nemohu... Boromir je přece ušlechtilý muž, to je Prsten z něj udělal toho... takového..." Tiše, bezmocně vzlyknul. "Nemohu zůstat..."

Aragor sklonil hlavu a pak zaslechl blížící se skupinu a hlas Gondorského rohu.

"Utíkej! Běž Frodo! Zdržím je! Běž!" zakřičel a Frodo se rozběhl. Běžel pryč a Aragorn...Promnul si rameno a pak vytáhl meč.

Posměšně pozdravil prvního skřeta a pak vyrazil do útoku...

 

Hobit utíkal, co mu síly stačily a plačící srdce dovolovalo. Nechtěl je opustit, své přátele, ale musel. Tu cestu musel vykonat sám. Ten úkol byl určen jemu, nikomu jinému! Utíkal, co mohl a přitom si stíral hořké slzy z tváří. Za sebou slyšel dusot mnoha párů nohou, obutých do těžkých, okovaných bot. Jen na poslední chvíli se jim schoval v dutině rozeschlého dubu. A kousek dál spatřil v podobném úkrytu Smíška s Pipinem.

Mávali na něj, ale jen zavrtěl hlavou. A srdce mu pukalo při pohledu na jejich nechápavé obličeje.

"Co to dělá?"

"Odchází..."

Ne, oni nevěděli nic. A on je nebezpečný společník... Ale to už si jeho přátelé všimli, jaké nebezpečí se na ně žene.

"Běž!" naznačil mu Smíšek, jako předtím Aragorn. Jen se na ně ještě naposledy podíval a vyrazil opačným směrem. Zpátky k řece, k člunům. A odsud potom dál, za Emyn Muil... Nechtěl myslet, co všechno jej čeká.

Ještě jen zahlédl, jak Smíšek s Pipinem svedli pronásledovatele na svou stopu…  

 

Legolas a Gimli se objevili někde pod ním. Aragorn znovu zaslechl zadunění rohu. Boromir! Boromir potřeboval pomoci!

A Hraničář tentokrát neběžel, on letěl. Nikdy později nedokázal vysvětlit, co mu dalo takovou sílu, ale dokázal to. Našel ho a postavil se po jeho boku, když chránil Pipina a Smíška. Froda nikde neviděl.

"Jsem tady, bratříčku," vydechl, když společně odrazili útok několika Skurut-hai.

Boromirova tvář byla tvrdá, když nemilosrdně rozséval mezi nepřáteli smrt. Jeho srdce bylo přešlé mrazem, ale opět pevné, z jednoho kusu, jako z ocele. Uvědomoval si svou vinu až do dna své duše a byl připraven položit život, jen pro ochranu svých přátel. Pro ochranu muže, který mu stál po boku a jehož šedé oči zářily jako noční nebe poseté hvězdami.

Srdce, srdce ti pomůže se rozhodnout, poslouchej ho... To mu řekla Paní Zlatého lesa. On ho poslouchal. Protože ani Prsten mu nedokázal zatemnit všechno, co v sobě měl. Tu palčivou touhu po Aragornových dlaních...

Aragorn odrazil útok jedné vlny, ale pak se objevil ten velký Skurut-hai s lukem… Nestačil strhnout vlastní ze zad. Co ale stačil, bylo odstrčit Boromira. Šíp mu přejel jen po tváři a roztrhl mu ji. Přesto, pořád to šlo. Odrazil útok na svou hlavu a Boromir se bleskově postavil na nohy.

 

Frodo mezitím odvázal jednu z loděk a co nejrychleji se snažil odpádlovat k druhému břehu. Slzy, stékající mu po tváři, už si ani neutíral. Bolelo to, ta velká, zející rána v jeho duši tak bolela! Ale přece musel, musel pryč, dříve než ho chytí. Na bedrech cítil tu ohromnou tíhu osudu celé Středozemě... Ozvalo se zašplouchání. A potom zoufalé…

"Pane Frodo!"

Neohlédl se. Jen dál sveřepě pádloval pryč, ačkoliv ho srdce trhalo na kusy. "Běž pryč, Same, běž.."

"Pane Frodo!"

Běž... Nemůžu tě vzít s sebou! Běž pryč, Same!

"Pane..." Frodo už Sam nedořekl. Nasáklé, mokré oblečení ho stáhlo pod vodu a Sam neuměl plavat. A tak se jen odevzdaně díval na tmavý stín nad sebou, Frodovu loďku, a smiřoval se smrtí... V tom ho za zápěstí uchopila silná ruka a vytáhla ho na hladinu. Frodo mu pomohl do loďky.

"Dal jsem slib, pane Frodo," zakuckal se Sam. "Slib. Slíbil jsem, že vás neopustím, pomůžu vám. Nemůžu ho porušit, to přece nemůžu!" Tekly mu slzy a mísily se s vodou.

Frodo na něj chvilku hleděl nechápavě a jeho oči byly vlhké. Pak prudce Sama objal.

"Neopustím vás," zašeptal ještě mladý hobit.

"Já vím," zamumlal mu Frodo do ramene. "Tak pojďme!" vystrčil mu potom do ruky pádlo. A tak se na poslední a nejtěžší úsek cesty vydali spolu. Jen oni dva, malí hobiti, semletí v nelítostném kole osudu, který ještě nevyložil všechny karty.

 

Bolest zasáhla rameno, když mu po něm sklouzla čepel meče, ale neváhal. Odložil meč a strhl z ramen luk. Musím toho skřeta zabít. Musím! Ta myšlenka mu rezonovala myslí a pak, když se postavil bokem a založil šíp. Celé to bylo jako věčnost, ale byly to sotva vteřiny. Vystřelil a neminul. A pak znovu a znovu. A pak se skřet zmohl a vypálil poslední šíp. A ten zasáhl Hraničářovo rameno. Aragorna ta síla poslala skoro k zemi.

Ale stál tu Boromir a hobiti. Bylo je třeba bránit. Vstal. A znovu zvedl meč.

Další šíp zasáhl Gondorského muže. Jenže se zdálo, jakoby jej ani nevnímal. Ne, dokud byl Dúnadan v ohrožení. Dokud jemu a jeho přátelům hrozilo nebezpečí. Aragorn pomalu vstal, meč tasený. Boromir zlomil šíp, který mu trčel z boku a odrazil další šíp, který Hraničáře hrozil zasáhnout. .

"Ne!" vykřikl a najednou zase stáli s Hraničářem v ohnisku boje a bok po boku odráželi nepřítelovy útoky. Zraněná místa bolestivě pulsovala, bolest jim před oči házela rudý závoj, ale ani jeden se nemohl vzdát. Ne, když tu byl ten druhý. Mezi dvěma útoky se jejich ruce střetly. Nepodívali se na sebe. Jen Boromir pevně stiskl Aragornovu dlaň a znovu odrážel rány, kterými byli zasypáváni. Další šíp se mu zabodl těsně vedle toho prvního. Zlomil jej stejně jako onen a dál útočil. Nemohl polevit. Nemohl... I když byli oba vyčerpaní a jen zdálky bylo slyšet zoufalé volání o pomoc. Hobity skřeti odnášeli neznámo kam.

"Roh!" vydechl Dúnadan a pak se znovu dal do boje. Konečně se objevili Legolas a Gimli. Ve chvíli, kdy Aragorn padl k zemi, zasažen mečem do stehna.

Konečně bylo po všem. Hobití hlasy zanikly kdesi v dálce a země kolem byla poseta mrtvými těly skřetů. Boromir jen nejasně vnímal to mrtvé ticho kolem. Potom zdvihl hlavu. Zraněný bok jej začal krutě bolet. A hluboký pocit viny...

"---" zachrčel a potom ho uviděl ležet vedle sebe. Třásl se a ošklivě krvácel z několika ran. Muž se k němu s pomalu doplazil a vzal jeho ruku do své. "Aragorne... Slyšíš?" zašeptal, ale vlastní hlas mu připadal tak vzdálený...

"Boromire..." hlas zněl tiše, ale byl slyšet. Tvář mu krvácela a měl několik zranění a těle. A pak, jeho ruka sevřela tu Boromirovu. "Králův lístek, athleas..."

Boromir chtěl něco odpovědět, ale v tu chvíli se k nim vrhl Legolas s Gimlim.

"Gimli rychle!" volal elf, zatímco ohmatával Aragornovy i Boromirovy rány a na ušpiněném čele mu vyvstala malá vráska. Nevypadalo to dobře. "Tohle je zlé," zamumlal si potom spíš pro sebe, než k nim.

"Legolasi, athleas, rychle prosím," zašeptal Aragorn a pak pokynul Gimlimu, aby mu pomohl vstát. Museli odtud pryč, les se za chvíli začne hemžit mrchožrouty.

Elf rychle pochopil, co po něm Aragorn chce a vyběhl výš do lesa, kde se nebojovalo. A kde mohl ještě nějaký athelas růst. Protože věděl, že tady už nejspíše nic jiného nepomůže.

Boromir se pomalu přiměl zdvihnout do kleku a potom ještě narovnat. Bolelo to. Podíval se na svůj bok, z něhož trčely dva zlomené šípy v rozestupu asi jednoho palce. Malátně zamrkal, ale potom se přece jenom dokázal postavit a na velmi nejistých nohou následovat Gimliho s Aragornem až dolů ke břehu. Opíral se o meč, jinak by tam nedošel. Ale jakmile byl na dohled jejich tábořiště, podlomila se mu kolena a bezvládně se sesul k zemi.

Aragorn nedopadl o nic lépe a Boromira do tábora dotáhl Gimli. Když se vrátil Legolas s athleasem, bylo to právě v čas. Vytáhnout Boromirovy šípy chtělo zručnost všech tří zbylých společníků. A pak přišel na řadu Aragorn a athleas.

Rány byly ošetřeny a konečně se i Aragorn mohl nechat ošetřit a pak přišlo těžké rozhodnutí. Poslat Legolase s Gimlim po stopách skurutů

Nechtěli, ale nakonec svolili.

Legolas se na Aragorna díval přísně. ale potom si jen povzdechl. Samozřejmě, že měl Hraničář pravdu. Někdo musel jít ve stopách Smíška a Pipina. Frodovi už pomoci nemohli, ten šel vlastní cestou, na kterou neviděli, ale která vedla do černého chřtánu Mordoru. Ale Smíška s Pipinem vlečou kdoví kam a kdoví, co s nimi bude. A Legolas, stejně jako Gimli, Aragorn, Boromir i Gandalf, přísahal, že bude hobity chránit vlastním životem. Takže si jen povzdechl a naposledy se zadíval Hraničáři do očí.

"Jsi si jistý?" zeptal se pak tiše. Aragorn vážně přikývl. Legolas se otočil na patě a pohlédl na Gimliho. Ten jen potěžkal svoji sekeru. "Jdeme?" otázal se elf.

"Jdeme!" odpověděl mu trpaslík odhodlaně. A za chvíli byli z dohledu obou zraněných.

 

Boromir ležel na svém plášti a jeho mysl se ještě pořád vznášela kdesi v temných stínech, které poutaly jeho duši. Ale už se jimi nedal ovládnout. Ne, když viděl ty šedé oči, které se na něj upíraly se starostlivostí v pohledu.

Zásoby, které měli, jim stačily na pár dní. Vodu tu měli a dokonce i dřevo na malý oheň. Pokrývky a jeden druhého. Teď se mohli dát dohromady, skřeti odešli, tím si byl Aragorn jist. Přesto nechtěl nic riskovat a když si lehal vedle Boromira, bolestí se mu tmělo před očima. Pak usnul, ruku položenou na Boromirově hrudi.

A Gondorský muž ji ve spánku uchopil a pevněji sevřel. Přitiskl na své srdce. Bolest začala pomalu ustupovat, jak cítil ten konejšivý, hřejivý stisk. Byl v bezpečí. Tady a pro tuto chvíli. Tiše vydechl, jak mu v boku zaškubalo, ale potom se jeho mysl ponořila do temnějších vod spánku, které nebrázdí žádné lodě snů. A tak oba spali, dva střípky z rozbitého Společenstva, chráníce toho druhého a byvše tím druhým chráněni. Slova paní Galadriel se začala naplňovat. Král má chránit - ale sám potřebuje být chráněn. A bez lásky nemůže žít ani ten nejudatnější z Gondorských mužů.

Aragorn se probral brzy ráno. Napil se z měchu co měl u sebe a dal vodu do kotlíku na čaj, znovu rozdělal oheň. Na víc neměl sílu. Musel chvíli odpočívat a pak, když byl čaj hotový ho sundal z ohně a zase čekal. Přitom zavřel oči a slunce na obzoru poskočilo. Když oči otevřel , díval se do těch Boromirových. Trochu se usmál a dal mu napít. Potom se napil sám a schoulil se u něj..v teple vyhřátých pokrývek s tím, že mu předtím ještě zkontroloval obvazy a nakonec se ho znovu podvědomě chytil a zavřel oči.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

jeeeeeeeee

(nenasan, 13. 2. 2009 21:59)

jeeeeej toto je supeeer ;)

Ahoj

(Fannona, 26. 1. 2009 22:24)

Cauky, nevěřila bych, že se na to kdy v mém životě zeptám, ale: Kdy bude nová kopitola??? :)
Tak alespoň nějak orientačně, ať mám trošku "přesnější" termín k naději na uklidnění nedočkavých nervů:)
Promiň za tuhle velmi neomalenou otázku, ale nemohla jsem si pomoci... :)
Díky moc... a pokud sis tohle přečetla a jako autor ses kvůli téhle pitomé otázce nerozčílila, děkuji ještě víc:)
F.

to sisi/ctenar

(Evill, 23. 1. 2009 20:37)

holka holka, já tu k Muraki chodím dlouho a zdá se že ty jsi první, kdo ji brble na stránkách:/
A taky zdá se jediná, kdo nezná rozdíl mezi slash povídkami a fan fikcí. Apropos, když se ti to nelíbí..NEČTI TO! A pokud už to čteš..tak blbě nekafrej, kazíš tím ostatním zážitek!

Ahoj, :)

(Fannona, 21. 1. 2009 21:09)

Ahoj,
pohybuji se na tvých stránkách už celkem dlouho (i když jen na jedné povídce . Užila jsem si Maca a Murdoca:)... Ale až teď komentář – ostuda, vím.
Jsem hlavně HP slashař, LOTR mě nikdy moc nebral, až do teď... Úvod mě nijak nenadchl, ale přesto jsem se začetla do prvního dílu a pak už jen nedočkavě čekala na další:)
Dobře napsané... A jak řekla Nox od originálu se povídka lišila jen nepatrně, takže jsem se zatajným dechem čekala na to, co mělo podle knížky přijít a pak už jen nějaké vzpomínkové vyprávění Aragorna jako zakončení... Ale... ono nic a o to nedočkavěji čekám na další díl – kéž by se vám tak povedlo ho přiložit co nejdříve:)))
Díky za tuhle povídku.

Popravdě slash nemusim

(sisi/ctenar, 20. 1. 2009 16:03)

Slash sem jaktěživ nemusela ale tohle se celkem dá číst (kvalita je dobrá ale jak říkám slash nemusim!)
No slash je slash a já bych byla radši spíše k originální tvorbě pro příště ale to je na tobě !

=0)

(Teressa, 19. 1. 2009 5:56)

suhlasim s holkami-NAHERA....rychlo prosim dodaj dalsi diel bo ma budes mat na svedomi =3

...

(Sallssa, 15. 1. 2009 16:11)

nemůžu jinak, než souhlasit s Nex, je to vážně dokonalé..

No ne.

(Nex, 14. 1. 2009 20:55)

Tolik krásy mezi takou spouští!

A když čtu, jsem pořád v napětí, jak se tak hrozně málo odchylujete od děje, že se stane to, co má přijít...a ono nic.

Jde pro mně o mimořádně pozoruhodný efekt. Zaujalo mě to, asi to taky časem vyzkouším.