Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 3.: Gondorští

10. 2. 2009

 

Kapitola 3. Gondorští

 pro Fannonu;-)

Boromir se k vědomí vrátil druhý den. Aragorn ještě spal, ale pohled na oblohu Gondorskému muži prozradil, že už musí být hodně po poledni, spíše pozdní odpoledne. Ale kolik uplynulo času mezitím, kdy bojovali se skřety a dnešním probuzením říct nedokázal. Hodně, nejspíš…

Hraničář spal natažený vedle něho, zraněnou paži přitisknutou na prsa a vypadal ještě bledší a o hodně starší, než kdy jindy. Boromira až citelně zabolelo, když viděl jak se vrásky na jeho tváři ještě prohloubily.

Opatrně, aby ho nevzbudil, se zdvihl a zjistil, že bok jej sice bolí, ale ne zas tak strašně. Koneckonců, byl gondorský válečník, zvyklý na bolest a přestával ji vnímat. Když bude potřeba, zapomene na ni úplně. Pak si vzpomněl, že Aragorn použil athleas, králův lístek a ano, z rukou krále se to rovnalo nápoji života a uzdravení. Pousmál se a pak ucítil jídlo, které měli v brašnách. A dostal hlad.

Nebylo toho moc. Vlastně, když se jejich zásoby díval, vypadalo to, že budou muset vyrazit, co nejdřív. Anebo lovit. Jenže - bolest se ozvala - to nejspíš nebude schopen ani jeden. Přes rty mu přeběhl úšklebek a potom rozdmýchal skomírající ohníček. O elfím chlebu věčně být nemohou a teplé jídlo tělo nejvíc posílí. Za chvilku se tábořištěm rozlila vůně masa. Boromir se ještě ohlédl na Aragorna. Má ho vzbudit? Věděl, že jídlo potřebují oba, ale Hraničář vypadal unaveně, jako ze skla...

Aragorn se na chvilku probral a pak se pousmál.

"Jak se vede?" zeptal se tiše Aragorn a pak se pokusil nadzvednout. Kupodivu se mu to povedlo. "Jídla máme na pár dní."

Boromir mu pomohl posadit se. "Máš hlad?" zkoumavě se na něj podíval, ale i když Hraničář zavrtěl hlavou, stejně mu podal jednu porci. "Lhaní ti moc nejde, nebo máš špatný den," pousmál se Boromir.

"Špatný den," zamumlal Aragorn, pak se dal pomalu do jídla. Kupodivu se to jíst dalo. A kupodivu to dokázal udržet v žaludku. Pak si lehl a zavřel oči.

"Jak se vede? Předtím jsi neodpověděl."

"Ujde to," utrousil Boromir přes rameno a pustil se do své porce. "Bolí to, ale které zranění nebolí... Vydržím to."

"Jo to věřím… já… omluv mě… jsem," zívl, "unavený… moc," hlesl a už zase spal. A jeho obličej byl stále bledý jako by byl mrtvý.

Muž jen potřásl hlavou. Tohle nebylo dobré. Jenže i on cítil, jak mu síly ubývají. Jakoby ta rána, o níž byl přesvědčen, že jen jedna z mnoha, které utržil, z něj vysávala sílu. Bylo to moc brzy, moc brzy vstal a spoléhal, že železná vůle postačí tam, kde je tělo slabé. Byli unavení oba. Boromir dojedl a pak se došoural zpátky na své lůžko. Spát a čerpat síly - to bylo teď to nejrozumnější, co mohli udělat.

Hodiny běžely a pomalu se měnily v dny. Oba přátelé jen spali a odpočívali na nic jiného jim síly nestačily. Přesto se nedařilo všechny neduhy vyléčit, zvláště ty co si nesli na duši zůstaly. I když vyrazili, šlo to první dny ztuha, ale pak se přece jen přemohli, zrychlili a za chvíli se dostali na území Jízdmarky.

 

Jenže pěšky přejít celou Jízdmarku, až do Edorasu, kam se Aragorn chtěl dostat, bylo pro ně dva, unavené a zraněné, téměř nemožnou věcí. Už takhle padali každý večer vyčerpáním a ve spánku se neklidně převalovali... a oba to věděli. Ale ve chvíli takového černého zoufalství, zasáhla Náhoda. Jízdmarka byla země Pánů koní a Aragorn se už nejednou zabýval myšlenkou nějakého zdivočelého chytit. Jenže štěstí jim nepřálo. Až dnes!

Když se Aragorn vzbudil, spatřil Boromira, jak celý napjatý upírá zrak kamsi do dálky. Užuž se chtěl zeptat, co tam vidí, když v tom se muž otočil, přiložil si prst na rty a gestem ho pozval k sobě. A když se potom Hraníčář zahleděl tím směrem, kterým on prve, užasl. Nedaleko jejich tábořiště se pásl kůň. Ale jaký kůň!

"Krásný…" vydechl a pak pomalu vstal. Nechtěl toho koně polekat, ale, když si všiml, že zvíře bylo v boji a na jeho hřbetě je zaschlá krev, sykl. Kůň si toho musel vytrpět mnoho. Ale oni ho potřebovali. Pomalu se ke koni vydal a začal tiše mluvit elfštinou. Tiše jemně, tak aby zvíře uklidnil.

Kůň zvedl hlavu a zastříhal ušima. Aragorn roztáhl ruce, aby zvíře vidělo, že v nich nic neskrývá a dál pomalu šel k němu. Kůň poskočil a ucukl. Ale pak už stál Aragorn u něj. Hladil ho po čele a krku a tiše k němu promlouval.

Boromir jen bez pohybu a neschopen slova pozoroval tu scénu. Tu něhu, se kterou Aragorn objal hlavu koně a to velké, ušlechtilé zvíře naslouchalo jeho hlasu. Muž se pomalu vztyčil a rty mu zvlnil smutný úsměv... Hraničář byl opravdu Král. I ten kůň to cítil. Opatrně k nim došel a polaskal koně na nozdrách.

"Pomůže nám na cestě, pak ho pustíme, zažil si toho už moc," zamumlal Aragorn a pak vzal jemně koně za uzdu. Sedlo už neměl a tak si museli vystačit bez něj. Aragorn před jízdou koně prohlédl a když nezjistil žádné vážnější zranění, oba nasedli. Aragorn vpředu, Boromir se ho držel kolem pasu.

Byl to zvláštní pocit, objímat ho. Ale rozhodně - příjemný. Boromir jen zavřel oči. Poslouchej své srdce..., ano to mu řekla Galadriel. Poslouchal jej. Ale ono pořád tlouklo příliš nejistě, aby mohl říct, po čem vlastně skutečně touží, co si doopravdy přeje. A příliš mnoho viny ještě cítil v duši, aby mohl mít jistotu.

Když oči znovu otevřel a zadíval se na pláň před sebou, po chvíli si všiml, že se Hraničáři chvějí ruce. Aragorn ještě nebyl zcela zdráv. A utržil mnohem hlubší zranění, než Boromir. Musel být jistě unavený... Pomalu se jej pustil a uchopil uzdu. Aragorn se na něj překvapeně otočil.

"Opři se," přikázal mu Boromir tiše. "Pojedeme ještě chvíli..."

Muž na chvíli vydechl překvapením, ale pak se skutečně opřel a zavřel oči. Ve chvíli, kdy to udělal, se jeho svět zhoupl a on se propadl do černého spánku podobnému bezvědomí. A přesto, že nic necítil, věděl, že je teď v bezpečí.

Boromir svíral uzdu a nenutil koně k rychlejšímu kroku. Nechtěl riskovat, že by se neudrželi na jeho hřbetě. A pád na zem bylo to poslední, co by teď oba potřebovali. Ale i když jeli pomalu, jeli, a to bylo podstatné. A navíc - opravdu to bylo příjemné, cítit Hraničářovo oddechování na krku a vědět tak, že opravdu spí a netrápí ho nic. Opatrně si ho přitiskl k sobě a nechal jeho hlavu sklouznout na své rameno. A pousmál se. V tuhle chvíli mu náhle bylo zatěžko věřit, jaký ohromný stín nad nimi visí...

Jeli tak dlouho do noci a potom až k půlnoci Boromir zastavil koně a opatrně i s Aragornem v náručí sklouzl z jeho hřbetu. Kůň popošel ještě pár kroků a pak se sklonil k malému potůčku a trochu se napil. Boromir položil Dúnadana, který se na chvilku probral, do trávy a zakryl pokrývkou.

"Je půlnoc," řekl tiše Aragorn. Nic víc. A pak se usmál. "Díky... příteli."

"Není zač," odtušil muž a dal mu napít odvaru z athelasu, který si uvařili před několika dny. Když si Aragorn zase lehl, Boromir se rozhlédl kolem. Pusto a prázdno. Nikde žádný nepřítel. Gondorský muž se zachvěl zimou. Bylo už hodně pozdě, ale neměli rozdělaný oheň. Jen by zbytečně přilákal nežádoucí pozornost. Přitáhl si plášť blíž k tělu.

Aragorn na chvíli otevřel oči a pronesl něco měkkou elfštinoou. Na to kůň přišel blíž a natáhl se vedle nich. Zdroj tepla, který oba potřebovali… nebo spíš všichni tři. "Pojď sem," řekl Aragorn i Boromirovi a ukázal mu na místo vedle sebe. Z jedné strany ho hřálo teplo zvířete a teď byla řada na Boromirovi jestli přemůže svou hrdost.

Chvíli na něj hleděl, ale potom sklopil oči, přelezl ho a natáhl se vedle. Aragorn přes něj přehodil část své přikrývky, aby k němu mohlo teplo a Boromir se nadto ještě přikryl svojí dekou. Nakonec se usmál.

"Pomoc musíš umět dát, ale i přijmout, tak se to říká, že?" zeptal se tiše těch šedých očí, které se na něj upíraly.

"Přesně tak," řekl tiše jeho král a pak ho jemně objal. Věděl, že tak jen zvětší plochu, kterou si mohou předávat tělesné teplo, které oba potřebovali. To že jeho hlava tím pádem zase ležela na Boromirově rameni byla jen pouho pouhá náhoda. "Kdyby ti bylo zima, musíš se přitisknout víc,“ poznamenal tiše po chvilce, kdy jen nehybně leželi vedle sebe. Boromir neřekl nic. Jen zadrkotal zuby a přitáhl si Aragorna blíž k sobě.

"Je mi zima," zamumlal potom na vysvětlenou A náhle mocně zatoužil, aby se nic podobného nestalo. Aby Jeden navždy zůstal zapomenut a on tak nemusel opustit svůj lid a vydat se na nebezpečnou cestu za nejistým cílem. Nemusel by pak teď vléct to ohromné břímě viny a nejistoty. Trochu se schoulil.

Jemná a přece drsná ruka, která mu vklouzla do vlasů a tichý, trochu chraplavý hlas, který mluvil tichou měkkou elštinou. Ruka ho jemně vískala ve vlasech a uklidňovala a přinášela sladké zapomnění. Aragorn na něj působil stejným způsobe jako na zdivočelého koně, který si zažil příliš bitev. Mluvil tiše a o to víc se jeho slova dotýkala mužova srdce. A Hraničářovy prsty jeho vlasů. Jemně, jako když ho hladila matka, když byl chlapec.

Povzdechl si. Já si to nezasloužím, vzlyklo kdesi uvnitř něj jeho svědomí. Přesto se tomu nebraň, zašeptal potom jiný, blažený hlásek. A Boromir podlehl. Byl by dokonce mohl přísahat, že ta ledová ruka nejistoty, která mu svírala srdce se rozpustila v těch konejšivých dotycích, kterými jej Aragorn uklidňoval. Dával mu odpuštění. Objal jeho hubené tělo ještě pevněji a zavřel oči.

A kdesi daleko, v čase dávno minulém, v jiném světě, líbezném Lothlórienu, muž sedící v jezírku, jehož hruď se zdvihala prudkými nádechy a výdechy zamumlal jediné slovo, jediné jméno... Aragorne.

Boromir, syn Denethorův usnul v náručí donedávna bezejmenného muže, známého pouze pod přezdívkou Chodec. Nyní, svého krále, protože on ho již začal jako krále ctít. A přesto ho miloval, jako člověka. Ano, ten cit si našel cestu do jeho srdce, stejně jako Hraničářova slova plná útěchy a příslibu klidu. A tak, jak usnul, svírajíc ho pevně, tak se i vzbudil.

Aragorn ležel zpola na něm a klidně oddechoval. Do tváře se mu už vrátilo trochu barvy a vrásky kolem očí už nepůsobily tak hlubokým dojmem. Pak Hraničář otevřel oči. A Gondorský muž trochu zalapal po dechu, když se setkal s jeho pohledem. Ale potom se přiměl k úsměvu a lehce se uklonil hlavou.

"Dobré ráno," pronesl polohlasem. "Spal jsi dobře, pane?" Aragorn přikývl a pak Boromir ucítil, že se směje. Tělem otřásaly jemné záškuby… Aragorn se smál.

"Brego... Už chce abychom vstali." A skutečně, tmavý hnědák se zvedl a teď z nich s trochou přezíravosti nenápadně tahal pokrývku. Boromir se však naoko zamračil.

"Nechce se mi vstávat," zabručel. "A... Hej! To je moje deka!" ohnal se po koni, který ale hbitě odskočil a jeho deku unášel s sebou. "Ještě chvilku, pro smilování..."

Aragorn zavrtěl hlavou, až jeho vlasy polechtaly Boromira na tváři a pak se pomalu zvedl. Bylo vidět, že má stále problémy s paží ale snaží se to nedát najevo. Pak se trochu protáhl, odešel si odskočit a nakonec se omyl vodou z potůčku.

K snídani byl zase lembas a pak Aragorn zkontroloval Boromirovy obvazy a spokojeně zjistil, že rány se hojí dobře.Nakonec oba znovu nasedli na koně a vyrazili. A Aragorn se po chvíli docela rád opřel. Bylo to vzhledem k jeho zraněním příjemné...

Mohl cítit, jak Boromirovi tluče srdce, jak pomalu, rozvážně dýchá i jak se tlumeně směje, protože mu cosi vyprávěl. Uměl se hezky smát. Moc hezky. Mimoděk mu to připomnělo Lórien, světe tak vzdálený, tak líbezný a mírumilovný... Gondorský muž se o něj opřel tváří, která už zarůstala strništěm. A potom se na něj podíval.

"Tvá ruka," zamumlal náhle. "Nepřevázal jsem ti ji."

„Bude v pořádku," zašeptal jeho král a pak dodal. "Stačí když v poledne zastavíme, uděláme to po jídle." Argorn se usmál a pak se zadíval do jeho zvláštních očí. Nemluvil, jeho pohled mluvil za něj a hladil vyššího muže. Děkoval mu a odpouštěl všechny jeho hříchy. Pak sebou Brego trhnul a Aragorn ho okamžitě chytil za otěže… Ale přitom se dotkl Boromirovy ruky a když se kůň uklidnil, jen pomalu ji stahoval. Jako by cítil něco..něco co mezi nim zůstalo prozatím nevysloveno. Jen letmý dotyk, nic víc.

Boromir znovu chytil jednou rukou uzdu a druhou sevřel tu Aragornovu, dříve než mu mohla zmizet. Hraničář se mu podíval do očí. Tichá, nevyslovená otázka se zračila v jeho zvláštním pohledu.

Nepouštěj mě, ještě chvilku ne, zaprosil Boromir beze slov.

Aragorn kývnul. Nepustím.

Poutník na okamžik ustal na své cestě, chvíle zmrzla v kapce času. Bylo ticho… Jen letmý dotyk uprostřed pustiny beznaděje. Nakonec však poutník znovu vykročil a kapka času se roztříštila o tvrdou zem. Aragorn svou ruku odtáhl.

Ale pohledem jakoby říkal: Neodcházím, stále tu jsem, a tenhle dotyk, to je vzpomínka...

Boromir se usmál. Vzpomínka, která zůstává - do chvíle, než moje ruka znovu přijme tvou dlaň. A už ji nepustí.

A v dalekém Zlatém Lese, v městě Stromů, se sličná paní usmála. Ano, teď už vše je tak, jak má být.

 

Nakonec zastavili až k večeru, protože oba chtěli ujet, co nejvíce, dokud je ještě světlo. A navíc – podle Bregova chování už mohli předpokládat, že Edoras je nedaleko. A tam - Boromir přesně nevěděl, co má Aragorn v plánu, ale důvěřoval mu. I přesto, že s Gondor s Rohanem poslední dobou neměl právě přátelské vztahy. Důvěřoval jednak Hraničáři a jednak také čestnosti Rohirů. Věřil, že neodmítnou dva poutníky v nouzi.

Když se nad krajinu snesl soumrak, Boromir zastavil a oba sklouzli dolů. Unavení, ale podivně rozjaření. I když z východu se snášela Tma a Osud světa byl zahalen ve stínu. Oni měli naději, ještě pořád. A jeden druhého. A to bylo cennější a pevnější, než všechny zbraně ve Středozemi i než všechna moc Temného pána.

„Převážu ti to rameno,“ zamumlal potom Boromir při skromné večeři.

Aragorn jen kývl a pak se posadil po večeři, zády k jednomu z balvanů, co byl opodál a stáhl si košili i vestu. A tak tam jen seděl a hřál se u malého ohně, který si rozdělali. Z léčivé masti, kterou jim dali v dalekém Lothlórienu, zbývalo už jen málo.

Když Boromir, přistoupil k Aragornovi a poprvé se dotknul zraněného ramene i paže, Aragorn pomalu zavřel oči.

Muž mu opatrně promnul ztuhlé svaly v okolí rány, aby se nestáhly dovnitř a potom zbytečně nebolely. Jeho ruce byly na dotek hrubé, od zbraní, ale dotýkaly se ho opatrně, něžně... Nakonec mu rameno znovu zavázal a přehodil přes něj košili.

"Hojí se to hezky, myslím že nemusíš mít obavy," zašeptal potom, snad jen aby něco řekl. Aragorn kývl a pak otevřel oči.

"Co tvůj bok? V pořádku?" Když Boromir kývl a Aragorn se usmál. "Lehni si vedle mě, noc bude dnes chladná a ráno se nám bude špatně vstávat."

Boromir ho uposlechl bez váhání. Zvykl si na to, uměl už přijmout tu drobnou pomoc, kterou mu Aragorn tímhle nevědomky dával. Lehl si k němu a přetáhl přes oba přikrývky a potom ještě svůj plášť. Lórienská látka hřála, ale také je výborně kryla před všemi nepovolanými zraky.

Äragorn se k němu v noci nevědomky přitiskl a jeho nemocná paže se opírala o Boromirovu hruď. Klidně oddechoval a bylo mu dokonce příjemné, když si ho Boromir přitiskl k sobě blíž. Přeci jen, bylo nutné se zahřívat vzájemně, protože venku moc teplo nebylo.

 

Druhý den vyrazili časně zrána, ještě se ani pořádně nevyšlo slunce. A Hraničář se v koutku duše obával vyjde-li vůbec. Ale nakonec se na obzoru ukázaly jeho paprsky. Boromir cítil to oddechnutí, které Aragornovi uniklo, ale neříkal nic. Brego jako by byl neklidný... Tohle Boromir znal až moc dobře. Cítil lidi, cítil stáj, ostatní koně. Edoras byl nedaleko. A Gondorský muž doufal, že by k němu mohli dorazit dříve, než bude poledne.

Ten den Brega konečně trochu pobídli. Předtím ho nechtěli namáhat, ale teď... A pak konečně zahlédli na kopci Edoras. Aragorn se usmál a Boromir ten úsměv cítil, i když byl muž otočený k němu zády. Dokázal po těch dnech vycítit, kdy je zamyšlený, kdy ho něco trápí, kdy je spokojený, jen nikdy ho neviděl skutečně šťastného, ale vždy s ustaranou vráskou na čele.

"Edoras, bratříčku," řekl Aragorn a nebylo jasné zda mluví ke koni nebo člověku. Pak koně pobídl do tempa, i když to nebylo třeba. Koník běžel sám..

Boromirovi zabušilo srdce, když pohlédl na sídlo Rohanského krále. Zlatou síň Medduseld. Jak ho asi přijme? Opravdu se nedalo říct, že by mezi Gondorem a Rohanem panoval přátelský vztah... A on navíc, jako syn správce, dědic správcovského stolce. V duchu se obrnil proti nevlídnému přijetí.

Ulice Edorasu byly podivně rozšuměné. Lidé vzrušeně rokovali, koně volně pobíhali a vojáci jen přihlíželi, nikdo do ničeho nezasáhl. Z nejvyšší špice vlála Rohanská vlajka.

Boromir to tázavě ukázal Aragornovi, ale ten jen pokrčil rameny, na znamení, že taky neví, co se děje. A pak ze Síně vyšel Gandalf provázen Legolasem. Plavovlasý elf skoro okamžitě spatřil oba muže sedící na jednom koni a také ostatní si jich rychle všimli.

Aragorn se držel teď zpříma a Boromir zase působil vznešeným dojmem i přes to jak vypadaly jejich šaty. A vůbec oni sami.

Legolas vyrazil překvapený výkřik a pádil k nim. Boromir si pomyslel, jaká je to výhoda být elf, on by se při takovém běhu nejspíš o něco přerazil. Potom však zaměřil svou pozornost na postavu, která stála nad nimi. Protřel si oči, ale čaroděj nezmizel. Skutečně tam stál Gandalf. V bílém rouchu s tváří vážnou jako tvář krále. Boromir dovedl Brega až k úpatí Edorasu a sklouzl dolů. To vědomí, že teď už jsou v bezpečí mu tak dodalo, že se únava začala hlásit s nevídanou silou. A Aragorn na tom byl nejinak. Legolas v tu chvíli doběhl až k nim.

"'Aragorne... Boromire..." nebyl skoro mocen slova. Aragorn se usmál a pak ho objal.

"Jsme tady, díky našemu příteli," řekl a pak pohlédl na Gandalfa… Skutečně to byl on. Gandalf Šedý. Ne teď Gandalf Bílý.

"Gandalfe," vydechl a usmál sena starého přítele, který ho také přišel přivítat. Vlastně se zdravili všichni, jen náhodnému pozorovatel muselo připadnout divné, že toho vysokého svalnatého muže nikdo tak, jako toho hubeného dlouhána, nezdraví.

Na Boromira se elf usmál, Gandalf mu poklepal na rameno a Gimli se zasmál. Nic víc, nic míň... Aragorn byl trpaslíkem i elfem objat a Gandalf ho také vítal jako syna. Boromir si připadal, jako by tam ani nepatřil.

A snad tam ani nepatřil. Protože nepochyboval, že Legolas s Gimlim už Gandalfovi řekli, jak to bylo s ním, Frodem a Prstenem... Ten kdo mu odpustil byl Aragorn, ne oni. To vědomí vlastní viny tu bylo stále, vykořeňovalo jej od nich pryč. A navíc, tady ani nebylo jeho místo - jeho domov ležel ještě dál, v bílém městě Minas Tirith. Zde byl cizincem, téměř nepřítelem. Velmi unaveným nepřítelem, který teď toužil po jediném - po odpočinku. Místo toho ale vzal Brega za uzdu a obrátil se na jednoho chlapce, který ho zvědavě pozoroval.

"Kde jsou tady stáje?" zeptal se tiše. Chlapec vykulil oči, když slyšel neznámý přízvuk, ale potom mu ochotně ukázal cestu a ještě ho i doprovodil. Boromira téměř zabolelo srdce, když si uvědomil, že si jeho odchodu nikdo ani nepovšiml.

Jenže někdo si přece jen všiml. Někdo, kdo s ním poslední dobou strávil víc času než jiní a kdo ho dokázal pochopit, Aragorn to věděl, jen nemohl ho následovat, když ho táhli dál, ale po několika krocích se jim přece jen vysmekl a chtěl odejít. Jenže pak přišla ona dívka, smutná dívka s očima laně a vlasy jako zralá pšenice. Té nemohl odmítnou, když jim nabídla, že se o ně postará. Jenže on nezapomněl na Boromira a tak si pro ně oba u ní vyprosil jídlo, koupel a čisté obvazy. Ona sama k tomu ještě dodala postele a Aragorn v tu chvíli měl chuť ji přirovnat k jedné z nejskvělejších bytostí, co znal... Znával, opravil se v duchu, protože Arwen ho opouštěla, to cítil.

Cítil, ale to bylo všechno, co s tím mohl udělat. A navíc věděl, že Elrond s jejich vztahem nikdy nesouhlasil - měl ji příliš rád. Pustil neveselé myšlenky z hlavy a začal se rozhlížet, jestli se už Boromir vrátil. Jenže ten nikde.

 

Podupával u Brega ve stání, oblečený jen do košile a hřebelcoval jej. Ten chlapec zvídavě pokukoval střídavě po něm a střídavě po jeho věcech, které ležely na hromádce kousek. Potom si dodal odvahy a když si myslel, že se muž nedívá, připlížil se k jeho meči. Fascinoval ho. Tak veliký... Za zápěstí ho chytila silná ruka.

"Nesahej na něj," zavrtěl hlavou Boromir. "Je ostrý, mohl by ses pořezat."

"Je jen zvědavý," ozval se za ním pobavený hlas a když se Boromir otočil spatřil Hraničáře, jak se opírá o druhé stání a usmívá se. Sice trochu unaveně, ale usmívá se. Pak se otočil k chlapci."Jistě budeš mít jednou také takový meč, ale teď ještě ne, jsi moc malý..."

Chlapec zmateně zatěkal očima z jednoho na druhého a potom zmizel rychleji, než pára nad hrncem. Boromir se narovnal a věnoval Chodci jeden ze svých vzácných úsměvů, ve kterých se mísila radost i smutek.

"Vylekal jsi ho, nejspíš," dodal potom tiše a znovu se věnoval Bregově hřebelcování. Pod košilí na pravém boku bylo vidět lehce zašpiněný obvaz.

Aragorn si umně spletl věchýtek a začal hřebce hřebelcovat z druhé strany. Chtěl se jejich společníkovi nějak odvděčit za to co pro ně udělal. Přitom si začal tiše zpívat, ani si neuvědomoval, že zpívá elfsky. Jen zpíval aby uklidnil koně a spolu s ním by tou písní zaujat ještě i jeden člověk. Boromir. Když skončil zadíval se na něj a znova se ty šedé oči usmály.

"Koupel, jídlo, postel... Pojď Boromire, musíš si odpočinout."

Muž ho napřed uposlechl, ale u dveří ze stání se zarazil. "Počkej... Já vím, že... nejsem vítán," zašeptal potom, když se na něj Aragorn nechápavě podíval.

"Proč bys nebyl? Jsi host jako my všichni, patříš k nám. A pokud bys nebyl vítán ty, pak nikdo z nás." Aragorn se zatvářil přísně. Pak mu položil ruku na rameno. "Ne, Boromire, jsme stále jedno, jedno Společenstvo a…" nedořekl, jen mu stiskl rameno a zase se na něj usmál.

A tak i vešel do budovy. S tím, že měl ruku položenou kolem jeho ramen. A když se na Boromira jen jeden ze strážců podíval divně, kvůli znakům Gondoru, Aragorn situaci srovnal. A pak konečně seděli v kádích a oba u toho jedli silný vývar a šklebili se na sebe v malé místnůstce plné tepla a pro ně příjemného luxusu.

Boromirovi to trochu připomínalo Lórien a jeho uklidňující sílu. Ale tohle bylo jiné, než Zlatý les... A vůbec, proč se k němu v myšlenkách vracel tak často? Tiše si povzdechl, když ho pohladila voda. No ovšem, to jezírko. Uvítal, když ho zabolelo za krkem a ta bolest tak vyhnala všechny nežádoucí myšlenky. Ponořil se více do vody.

"Půl Gondoru za masáž," povzdechl si potom. A zaregistroval Aragornovo pobavení. Ušklíbl se. "Pardon, Gondor je samozřejmě tvůj..."

Aragorn mu úklonou hlavy poděkoval a pak po něm hodil houbu na mytí. Voda stříkla Boromirovi přímo do obličeje. Muž zaprskal a Aragorn se zatvářil pobaveně. Vlastně se uměl smát, ale jeho oči zůstávaly vždy vážné. Oprava, skoro vždy, napadlo Boromira, když si všiml s jakým pobavením ho pozoruje.

Něco nevrle zabručel v odpověď na tu hozenou houbu a zdvihl se. Voda mu stekla po tvrdých svalech, ale zbytek už zakryla osuška. I ty dvě rány na boku, kam se zabodly šípy. Boromir se posadil na stoličku a začal se utírat. Po takové koupeli považoval za nejlepší co nejrychleji zalézt do postele. Byl unavený. A možná trochu smutný.

Skoro nezpozoroval, jak se Aragorn vyhoupl z vany a s ručníkem kolem beder k němu přešel a jemně se dotkl jeho ramen.

"Zatuhlé, to se dalo čekat…" zašeptal tiše a pak ho začal jemně masírovat. Nic mu nevnucoval, Boromir mohl kdykoliv odejít. Jenže to vypadalo, že nechce, že si tu pozornost užívá a když mu Aragorn zajel rukama až na krk, tiše zabručel.

"Ovšem víš, že tobě patří Gondor celý?" zeptal se potom tiše a v jeho hlase se ozývalo jiskření smíchu. "Nemám se ti tudíž jak odměnit..." dodal ještě.

"Ano celý," Aragorn se zasmál. "I s tím nepohodlným trůnem, který stojí v hlavní síni. Upřímně... Lepší je být jen jeden z Hraničářů," řekl tiše a pak pokračoval v masáži. Pomalé, jemné a přeci chvílemi drsnější a účinné. A Boromir vrněl.

Bylo to příjemné, cítil jak se jeho napjaté svaly pomalu poddávají Aragornovým dlaním. Byl by takhle vydržel sedět do nekonečna. A jen se nechal hladit a sám mu tuhle pozornost oplácel... Pomalu se přiměl otevřít oči. Pak se otočil přes rameno a podíval se Hraničáři do očí. Nakonec ho jemně pohladil po ruce a pak se zdvihl.

"Jsem nějak unavený... Odpusť," zašeptal s trochou provinilosti v hlase a vytratil se dřív, než se Aragorn stihl na cokoliv zeptat.

Rány jim zatřeli pouze nějakou mastí a jemně přikryli plátnem a pak oba utrmácení muži zalehli do postelí, které naštěstí nebyly daleko sebe a Boromir mohl dokonce dosáhnout na Aragorna. Přesto to však nebylo to jako v té pustině, kdy se chránili navzájem a objímali za chladných nocí. Aragorn usnul okamžitě.

Zato Boromir se jen neklidně převaloval po lůžku a nemohl zabrat. Hlavou mu vířily otázky. Proč? Proč ho chce svírat v náručí a hladit ve vlasech? Proč mu bylo tak příjemné, když se o něj opíral a držel ho za ruku? Proč, tehdy v tom jezírku, proč vyslovil zrovna jeho jméno...? Nechápal, nebo si to nechtěl připustit, že když za nimi přišla ta krásná paní, která se na Aragorna usmívala a donesla jim tu mast, že ho to zabolelo, jak se na Aragorna usmívá a on jak ji úsměv oplácí? Nebo to bylo proto, co mu řekla Paní Zlatého Hvozdu?

Nevěděl... A to ho trápilo.

Převaloval se dlouho, ale nakonec ho přemohla únava a spánek mu dal na okamžik zapomenout. Ale když ve snu uviděl jeho šedé oči - pochopil, že neunikne. Ať to bylo proč to bylo, jeho život byl s tím Aragornovým neodvratně spjat. Král a jeho poddaný. Jenže to co cítil on, nebyl pocit poddanství. Ne, bylo to něco jiného. Jen tomu zatím neuměl, nebo nechtěl dát to správné jméno.

 

Vzbudili se ten den pozdě. Aragorn ráno nemohl vstát, byl až moc unavený, ale pak se přeci jen donutil a došel  za ostatními. Když se dozvěděl, že je Theodred mrtvý, smutně sklonil hlavu. Tohle tomu chlapci nepřál. Vůbec ne. A pak další novina, nemocný král vykázal Eoméra.

Jak postupoval den, říkal si u Theodredova hrobu, kam se přišel rozloučit, že už to ani nemůže být horší. Ano, král už byl zdráv, ale Eomér byl bůh ví kde a s ním všichni jeho lidé. A Theodén by si raději ukousl jazyk, než by přiznal svou chybu a vyslal posly, aby jej našli. A tak v Rohanu zbývalo jen pár mužů, schopných nosit zbraň a potom už jen ženy a děti. A oni... Střípky z rozbitého Společenstva. Ozvaly se tiché kroky.

"Musí to být strašné, přežít vlastní dítě," povzdechl si Boromir.

"Strašné je vždycky, když přežiješ někoho, koho máš rád," řekl tiše Hraničář. Pak se na něj zadíval. Tiše beze slov, jak to uměl jen on. Trochu naklonil hlavu na bok a přes rty mu přeběhl úsměv. "Vypadáš lépe."

"Ty také," Boromir si ho důkladně prohlédnul. Ano, Hraničář vypadal lépe, alespoň trochu... Už nebyl tak strašlivě bledý, barva se mu trochu vrátila. Ale pořád byl hubený. Až příliš hubený, podle Boromirova mínění. A to nebylo dobře. "Jen bys měl přibrat, trochu..." poznamenal potom.

"Až to skončí, třeba si najdu čas se pořádně najíst,“ usmál se muž  a pak si sedl na kámen. Když si Boromir sedl vedle něj, jen to přijal s povděkem. Na jeho povzdech jen pokrčil rameny. A Boromir musel rezignovat. Ovšem ne tak bez boje. Trochu do něj strčil.

"Tenhleten smysl pro odpovědnost," ušklíbl se nevesele, když ho Aragorn poctil nechápavým pohledem, " je zatraceně hnusná věc, abys věděl."

"To je," řekl Aragorn a pak se na něj podíval. Pak se o něj opřel a zavřel oči. "Co bok?"

"Lepší. Mnohem lepší. Už ho skoro necítím... A co ty a... Všechny tvoje šrámy?"

"Pár dní a bude dobře, alespoň doufám."

"Doufám taky," Boromir mu stiskl ruku. "Budeme potřebovat sílu. Oba... Ne, všichni tady, ji budou potřebovat. Dokud nebude po všem. Jestli někdy."

"Musíme věřit a my dva poprosit Gandalfa o pomoc. Zná mnohé věci, dokáže nám ulevit."

"Nebudu ho žádat o pomoc, ne v tomhle," zavrtěl však Boromir hlavou. A potom se zdvihl. V záři slunce vypadal ještě větší, než byl. "Válečník - ten se vždycky ze všeho dostane sám," pronesl potom s mírně pochmurným výrazem a pak se Aragornovi mírně uklonil. "Půjdu se projít. Potkáme se u krále. Můj pane..." dodal potom ještě tiše a byl pryč. Aragorn nestačil ani vydechnout.

"Boromire!" Aragorn vstal a vlasy mu zavlály jako divoká hříva. Jenže muž už byl daleko... A Aragorna buď neslyšel, nebo ignoroval. A ten nevěděl proč

"Pane," ozval se v tu chvíli za ním tichý hlas. Aragorn se prudce otočil. Stála tam ona, paní Eowyn, Bílá rohanská paní. Že by snad kvůli ní...?

"Má paní," muž sklonil hlavu a pak se narovnal.

"Vy zde?" Vypadala, že je překvapená, tím že ho vidí. Potom poklekla a položila na Thedredovu mohylu několik květin. "Je to od vás hezké, že jste přišel uctít jeho památku..."

"Ano, přišel jsem se rozloučit. Znal jsem ho jako kluka. Je mi to líto."

"Je to hrozné," zašeptala, když se zdvihala. "Přijít o tak skvělého člověka, skvělého válečníka..." povzdechla si. A nic víc, jenom to.

"Ano, ale teď je nutné najít vašeho bratra, maršála Eoméra. A dostat lidi do bezpečí."

"V tom vám asi nepomohu. Hrozně se strýčkem pohádali... Byl ještě nemocný a..." Eowyn se zahleděla k obzoru. "Možná je někde na blízku, čeká. Nevěřím, že by doopravdy odjel. On by nenechali lidi na holičkách. On ne..." Potom se na něj usmála. "A co vy a váš přítel? Vypadáte již lépe."

"Díky, můj přítel byl zle raněn a já, ano je to lepší. I když čas kvapí, nemůžeme si stěžovat. A co král? Už se rozhodl?"

"Ne, stále váhá... Ví kolik zde má lidí a nechce je příliš ohrozit..."

"Váhá, váhá, ale to nám nepomůže!"

"Dopřejte mu čas, nevíte jaká odpovědnost na něm leží!" zamračila se Eowyn.

"To ano, ale musí se rozhodnout rychle jinak už nebude o čem se rozhodovat."

Eowyn ho smířlivě pohladila po ruce. "Nebudeme se hádat, ano? Pojďte, vrátíme se... On se rozhodne. A pak bude záležet na každé chvíli."

"Ano, má paní," řekl Aragorn a následoval ji. I když se pořád ohlížel po Boromirovi a přemýšlel proč odešel.

 

Gondorský muž mezitím seděl v jejich společném pokoji, nohy natažené na stole a díval se na dno pohárku, který byl ještě před chvílí plný. "Byl to jenom jeden doušek," pronesl potom sám k sobě. A lehce se zamračil.

Žárlil? Možná... Ale spíš se jen necítil dobře, když byla "ona" nablízku. Měl pocit, že on sám potom něco ztrácí. Něco velmi důležitého. Jen nevěděl, co.

 

Aragorn se vrátil do pokoje, který sdíleli chvilku po obědě. Nechtěl to přiznávat ale jednání ho vysílilo a on si chtěl na chvilku odpočinout. Byť by to byl deset minut zamaskovaných jako to, že si jde pro tabák. Chtěl jen deset minut klidu. Chvilku nenamáhat rameno a... Sedl si na postel a na chvilku svěsil hlavu.

"Unaven?" ozval se z druhého kouta tichý hlas.

"Ano, Boromire," řek a pak zvedl hlavu. "A ty?"

"Mě je dobře, docela," muž se zdvihl a přešel k němu. A potom mu beze slova položil ruku na rameno, na místo zranění. Nic dalšího neudělal. Jenom se tam opřel dlaní. Jakoby ho mohl tím dotykem vyléčit. "Spraví se to, uvidíš..." zašeptal potom.

"Já vím," řekl Aragorn a pak se na něj podíval. "Deset minut, pak musím zpět."

"Ale ne, nemusíš..." usmál se Boromir, sedl si vedle něj a nechal ho, a´t se o něj opře. "Potřebuješ klid, to hlavně... Oni se bez tebe obejdou. Myslím, že Gandalf ani nepočítá s tím, že se vrátíš."

"Myslíš, že je mi tak zle?" zeptal se Aragorn, ale když ho gondorský muž objal, už se nepřel. Jen se o něj opřel a pak pomalu padal dál do náruče spánku.

"Nemyslím si nic," usmál se Boromir, když ho hluboce spícího ukládal. "Jen ti přeji krásné sny," usmál se potom a sešel dolů.

 

Následující dny mu více klidu také nepřinesly. Jen o něco více nejistoty. Ta dívka, Theodénova neteř, kterou miloval jako vlastní dceru, ta mu nedávala spát. Eowyn. Krásné jméno, pro tak smutnou bytost. I ona byla krásná. Ale přesto – co měl znamenat ten bolestný pocit, kdykoliv ji spatřil vedle Hraničáře? Snad proto se jim snažil vyhnout, kdekoliv je viděl někde spolu. Nechtěl si klást takovéhle otázky. Koneckonců, on neměl právo Aragornovi cokoliv nařizovat. Aragorn byl jeho pán a král, on jenom budoucí správce.

Aragorn v Eowinině společnosti prodléval rád, ale večer, když seděl na verandě domu a kouřil, byl rád sám, nebo s Boromirem. Po tom, co si spolu prožili, měl k němu podivně blízko. A Boromir k němu. A věděl, že už dávno to není jen loajalita poddaného k vládci. Že je v tom něco víc... Jenže v téhle době se opravdu nehodilo ten podivný cit nazývat správným jménem. A přitom ho sužovalo ještě něco - starosti o Gondor, který teď musel sám čelit Temnému Pánu.

 

A pak se večer před odjezdem potkali. Aragorn seděl a díval se do krajiny a kouřil. Boromir se zastavil nedaleko něj. Aragorn se usmál. Byl šťastný, že ho měl u sebe, když Gandalf musel odjet. A Legolas většinu rozmlouval s Gimlim.

Boromir se na něj po straně zadíval. Poslední dny ho viděl nějak méně, nebo se mu to zdálo? Vytáhl dýmku, nacpal si a zapálil. Potom s rozkoší potáhl. V tuhle chvíli mu bylo dobře. Jako ostatně každý večer touhle dobou, kdy si chodíval zakouřit. Teprve po chvíli si uvědomil, že to jsou jediné chvíle, kdy může být s Hraničářem nikým nerušen.

Aragorn se usmál a jako vždy mu posunkem nabídl místo vedle sebe. A Boromir přijal. Seděli tam dlouho a dívali se do noci. Kouřili mlčky a přece si rozuměli. Až po chvíli přece jen muž to ticho porušil.

"Myslíš, že Theodén přijme tvůj návrh, aby se opevnil v Helmově žlebu?"

"Je to jediná naděje,“ zamumlal Aragorn. "Jiné řešení on přijmout nemůže. Ne s rodinami, které tu má."

"Je dost tvrdohlavý," odtušil Boromir s mírným úsměvem. "Kdybych mu to navrhl já, rozcupuje mě na kousky. I tebe má nejspíš sto chutí rozcupovat. Přestože máš pravdu."

"Je tvrdohlavý. Možná víc než ty," Aragorn se na něj usmál. "Pojedeme s nimi. A pak dál." Boromir zavřel oči. Kývl.

"Ano dál. Zpátky do Minas Tirith... Možná až k Černé bráně. A kdo ví, co bude potom. Kdo ví, co bude se světem."

"Musíme věřit, že Frodo svou cestu zdárně dokončí Boromire a pokud, pokud se mu to nepodaří… pak," Aragorn potřásl hlavou, "ne, podaří se mu to, uvidíš!"

"Věřím mu," odpověděl Boromir prostě. "Možná to zní zvláštně, po tom všem - ale věřím mu. Udělá všechno, aby to dokázal. A když ne - zřejmě nám vítězství nebylo souzeno. Každý má někde psáno, zda je jeho osudem smrt, nebo život. "

"Nic není nikde psáno. O osudu si rozhoduješ sám. Nemyslím, že by někde byl napsán osud. A i když by mě za to lord Elrond nepochválil - věřit v osud je fatalismus."

"Možná máš pravdu... ale víš, věřit na osud, někdy je to dobré. Občas ti vědomí, že se to muselo stát, pomůže. Ale uznávám, že o tom, co se musí a má stát, by si měl člověk rozhodnout sám. Jde jen o to, zda se tak rozhodne správně. Já jsem chtěl chránit Gondor a svůj lid - a nerozhodl jsem se správně..." Boromir zamrkal. "Promiň, asi mluvím z cesty."

Aragorn se na něj zvláštně podíval. "Nerozhodl ses správně?" zeptal se po chvíli.

"Nerozhodl jsem se správně ve chvíli, kdy jsem se pokusil vzít Frodovi Prsten..." Otočil se na něj muž. A smutně se pousmál. Aragorn mu stiskl rameno. Pak ho objal, aby muž viděl, že mu on odpustil. A pořád si ho váží.

Boromir chvilku strnul, neschopen slova, ale potom kolem něj opatrně ovinul ruce a přitiskl si ho blíž. Jako blízkého přítele. Někoho na kom mu velmi záleželo. Někoho, za koho by položil i život. Nic neříkal, jen se ho držel, protože jeho blízkost mu byla oporou. Oporou, kterou občas tolik potřeboval - a nikdy neměl.

Objímal ho dlouho. Nechal ho, ať se uklidní, ať na chvíli zapomene na tu bolest, aby zase mohl být silný jako vždy. Zase ho mimoděk začal hladit po vlasech a jen ho tisknul k sobě a dával mu pocit jistoty a klidu.

Když měsíc o hodnou chvíli později zašel za mrak a krajinu osvětlovaly jen hvězdy, oni dva se ještě pořád objímali. Jen to, nic víc. A přece to bylo důležitější, než tisíc slov. Ta blízkost jakoby sama říkala - jsem tu s tebou a vždy budu. Ano, pomyslel si Boromir, když se od Hraničáře pomalu odtáhnul. Vždy budu. Pro tebe.

Aragorn se na něj usmál a pak zvedl fajfku co odložil a znovu s ji zapálil. A pak, se za nimi objevil Legolas.

"Noc už pokročila," zašeptal a Aragorn kývl, že rozumí. Vstal, kývnutím se rozloučil a šel spát. Ráno Rohanštví vyrazili do Helmova žlebu. Všichni. A Společenstvo také.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Teda...

(Alienne, 22. 2. 2009 23:44)

Mus9m povedat, ze az doteraz bol Boromir moja najneoblubenejsia postava v LotR, a vy ste to rozhodne zmenili. Neviem sa dockat dalsej casti... A ak by som si mala zelat nieco viac, tak ani niet co, snad len viac pozornosti a starostlivosti z Aragornovej strany... Aj ked uz je jej tam vcelku dost, ale holt mam to rada vo fic ^^

Velké díky

(Fannona, 13. 2. 2009 23:23)

Napsala jsem dlouhatánský komentář, ale omylem se mi povedlo kliknout na něco v klávesnici a celá netová stránka mi zmizela. Kurňááááááá!!!!!!!
Takže znova: Všimla jsem si, že je mi tahle kapitolka věnovaná... No, nemám slov! :) Je to pro mě obrovská čest! Děkuju, děkuju MOC! :)
K výzvě na připomínky: K této povídce nemám připomínku opravdu žádnou, což je v mém případě asi jasné:) I když... Kapitoly každý den!!! (VTIP:) – ale ne tak zcela:) )
Děkuju
F. :)

=).........

(Sanafan, 13. 2. 2009 0:04)

toto ma neja dojalo :P bezva napsane tesim se na pokracko

no takze

(nenasan/jejipritel, 12. 2. 2009 19:12)

ja som chlap a mne sa paci to co tu citam ;) vazne tento pribeh Cesty osudu ... je super

Mám jen malý dotaz - pro čtenáře

(Bea, 11. 2. 2009 11:27)

Ona je to spíš výzva.

Jestli se vám tenhle cyklus nepozdává, tak neváhejte, naklepejte pár písmenek a sdělte nám v čem se vám nepozdává.

Ani autoři nejsou neomylní a komentáře - nebo-li zpětná vazba - jsou pro ně velmi důležité. Aby věděli, co by chtělo zlepšit, co nechat, nebo ubrat.

Děkuji za pozornost. A nebojte se - my nekoušeme. Tedy, doktor možná trochu ano, ale i on je ve své podstatě hodný a neškodný.:-)

Ahoj

(Fannona, 9. 2. 2009 22:50)

Ahoj,
jupíjupíjej!!!
Děkuju za novou kapitolu:) !!!
Super zpříjemnění večera!:) Hned jdu na ni...