Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesty osudu jsou nevyzpytatelné

3. 1. 2009

Prolog

 

Bylo jiskrné ráno, když konečně projel jezdec a silném hnědáku do malé roklinky kam ho zavedli elfové. Strnul... To kolem byl svět jako z mýtu. A když zastavil koně a uviděl elfy a elfky jak ho zdraví, cítil se skoro nesvůj.

Až do doby než potkal vysokého hubeného muže, člověka, který se na něj usmál a pak šel dál za svými povinnostmi.

Boromir, syn Denethorův, syn správce Gondoru, neměl v té chvíli ani nejmenší tušení, že se potkal se svým osudem. Pro něj to byl jen obyčejný, vysoký muž s prazvláštníma očima, který v něm vzbuzoval dva pocity, nejistotu a jistou nechuť. Přejel si přes oči. Je unavený, má za sebou dlouhou cestu s ne právě příjemným posláním.

Dodal si trochu odvahy a požádal dalšího kolemjdoucího elfa, zda by tu nebyl koutek, kde by mohl unavený poutník hlavu složit.

Elf mu vyhověl s úslužností svého lidu a za chvíli už se Boromir mohl koupat ve vaně a pak natáhnout unavené tělo na lůžko.

Když se pak prospal, byl večer a on se rozhodl projít se po Roklince.

Byl to ten večer před Radou, kvůli které sem přijel. Pravděpodobně poslední klidný večer, protože zítra už nic nebude takové, jako dřív. Vlastně nikdy už nic nebude takové jako dřív. Cítil to, svět stál na prahu změny, která se blížila neskutečnou rychlostí, ale o které nikdo nemohl říct, jaká vlastně bude. A už jen velmi nejasně cítil, že o tom rozhodně výsledek zítřejší Rady... Ale to bude až zítra. Dnes je klid. Měsíc všechno zahaluje svým stříbřitým svitem a věci získávají magický nádech.

Prošel se zahradou Roklinky a potom se pomalu přiblížil k Elrondově domu z druhé strany. Vešel dovnitř.

Seděl vevnitř a četl si. Léčil si tak drobná zranění ze souboje s Přízraky a hlavně jakousi děsivou předtuchu věcí příštích. A četba ho vždy uklidňovala. A tak chtěl mít klid, ale vešel ten druhý...

Pomalu a klidně. Jako vtělení světa, který v sobě ještě uchoval zbytky staré slávy. A zároveň měl v sobě cosi divokého, jako válečník, který raději zemře, než by prohrál bitvu. Nevšiml si ho. Jeho zrak plně zaujal výjev na stěně. Isildur, jak mečem utíná Sauronův prst a na něm Prsten. Výjev z dávných časů, které se teĎ tak neskutečně přiblížily.

Usmál se a potichu obrátil list. Muž se mu líbil, líbilo se mu to, co viděl v něm. Tak jen sklonil oči a četl dál. Tušil, že zítra se doví víc.

Jenže potom to udělal... Obrátil se od obrazu a spatřil sochu, která držela tác a na něm - úlomky Narsilu. Muž z Gondoru fascinovaně přistoupil a neodolal, aby nevztáhl ruku a nepotěžkal si tu zlomenou čepel, neosahal si ostří. A řízl se. "Stále ostrý," zašeptal si spíš pro sebe udiveně. A zahlédl ho - toho muže s podivnýma očima, jenž ho teď sledovaly ostřížím pohledem. Kvapně položil zbytek meče zpátky. "Vzpomínky. To je minulost," odpověděl jeho pohledu a měl se k odchodu. Nedbale položená čepel třeskla o podlahu. Muž se pootočil, ale nakonec nenašel odvahu jej pod bedlvým pohledem těch očí zdvihnout.

Aragorn se zvedl, položil meč zpět a pak se vrátil k četbě. Chtěl si ještě chvilku číst, ještě chvilku na nic nemyslet a odpočívat. Nic víc nic míň.

Zvláštní setkání, zcela nepodstatné, dalo by se říci. Ale všechny velké věci se jeví jako nepodstatné... ze začátku. A ať už tomu někteří věří, nebo ne - jisté cesty jsou předem dané. A v pravý okamžik se překříží.

Stejně tak i cesty dvou mužů se střetly druhý den v Elrondově Radě. Aragorn syn Arathornův a Boromir, syn Správce Denethora, si poprvé pohlédli do očí a poznali pravdu. Král a jeho leník.

A oba slíbili chránit svým životem jednoho hobita, který na sebe vzal břímě příliš velké, pro takového človíčka. Který přijal Sudbu a Osud všech, protože v Knihách napsaných dávno předtím, než vznikl svět, bylo už rozhodnuto. Jen některé stránky byly příliš nečitelné a Neviditelný jen čekal s perem nad papírem, aby mohl začít psát.

První linka byla napsaná ve chvíli, kdy se šedé oči střetly se zelenýma. Král a Správce. Dva silní muži, dva osudy… a přece se Neviditelný usmál a udělal první tah. Hra začala.

A tak se ocitli vedle sebe. On a ten muž s podivnýma očima, Aragorn. Hraničář. Jeho král. Nevěděl jestli se má vztekat, nebo jásat. Ano, byl budoucím správcem Gondoru, ale vzdor otcovým představám z toho nebyl nijak nadšen. Nebyl z toho nadšen protože se mu nelíbilo s jakou samozřejmostí to otec bere a bezostyšně tak vyřazuje ze hry Faramira, jeho milovaného bratra. Ale i přesto byl připraven tu odpovědnost přijmout a nést. Jenže teď, když se vrátil král...

Jenže předtím, než Aragorn usedne na trůn v Bílém městě, čeká je nejtěžší cesta ze všech. Cesta a bitva se samotným Osudem a Neviditelným, aby Knihu psal podle jejich přání a ne pod dohledem Rudého oka.

Aragorn po jeho boku bojoval s bouřeni, dral se přes hory i smál se jeho vtipům co vyprávěl hobitům. Byl to a to musel Boromir uznat, čestný muž. Ale v očích měl, když se nikdo nedíval, smutek, navzdory předchozímu veselí.

Smutek z očekávaného. Smutek z toho, co se má stát, co musí přijít. A pak to přišlo. Dřív, než čekali, než na to byli připravení, než se s tím uměli vyrovnat... Caradhras je nepustil dál. Rozhodnutím Toho, jenž nesl Prsten vstoupili do Morie. A Osud udeřil. Zasáhl Společenstvo v nejcitlivějším místě... Do Morie vstoupilo devět Společníků. Ale jen osm se jich dostalo ven. Gandalf Šedý, Mithrandir, nezůstal ušetřen zlomyslnosti Caradhrasu a dávnému zlu, které kdysi probudili trpaslíci.

 

Na můstku samoten vzdoroval, náporům ohně a stínu zlého

o kámen hůl se zlomila. V Kazad-dum zemřela moudrost jeho...

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Scana, 8. 8. 2012 23:49)

Tohle mě naprosto uchvátilo, neodkázala jsem si představit jak někdo může psát na tak neobvyklý pár, ale je to krásně napsané a hned si jdu přečíst pokračování.

super

(Anna, 4. 8. 2010 22:39)

Pěkné. Co víc říct. Mám ráda Pána prstenů a všechny tyto jeho zajímavé podoby. Jen tak dál.:-)

=0)

(Teressa, 5. 1. 2009 16:15)

NADHERA!!!

:)....

(senpainena, 5. 1. 2009 14:50)

Je to super ... vrham sa na pokracovanie ...

...

(Sallssa, 4. 1. 2009 11:16)

Nenapsal si Tolkien bokem nějakou povídku na tohle téma? Já jen, že to je jako originál.. nádherné..

Pán prstenů...

(Fussi-chan, 3. 1. 2009 23:59)

Lidé, Elfové, Trpaslíci, Hobiti... Nádherný svět. A nádherný příběh, že ano? Nikdy nezklamete. Moc se těším na pokračování, i kdybych měla čekat věčně, ale tak dlouho to nebude, že ne?

Mimochodem, nemělo v perexu stát Tolkien? ^~

Super! ;)

(warrion, 3. 1. 2009 16:33)

jůůů... ano, já vím, nezmůžu se na inteligentní komentář, ale jsem příliš nadšená XD