Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 4.: Helmův Žleb

19. 4. 2009

Boromir ale jen špatně skrýval únavu po probděné noci. Nemohl usnout. A po nějaké době se o to i přestal pokoušet. Jen se smutkem myslel, co by teď dal za Aragornův konejšivý dotyk. Jenže Hraničář byl ve vedlejším pokoji. A to bylo, jako kdyby byl vzdálen tisíce mil.

Aragorn pomáhal spolu s ostatními, kde mohl, společnici mu často dělala sama Eowyn. Večer však sedával sám, nebo s Boromirem. Jednou k sobě seděli zády a opírali se o sebe. Jen mlčeli a kouřili. Prazvláštní dvojice ve zvláštním světě.

Byl to zvláštní pocit, cítit jeho srdce, cítit jeho dech a přece mu nevidět do obličeje. Ale stejně ty večery byly uklidňující... Jako by se nic nestalo. Nebyla žádná hrozba, žádný Prsten. Možná už tehdy tu noc, měl něco tušit... Ve vzduchu. Zlo. Možná, že tu předtuchu i měl - ale skryl ji až na dno svého srdce.

A další den zrovna po tom, co Aragorn mluvil o svém věku s Eowyn a ona mu dávala to strašné jídlo… To odpoledne zaútočili skřeti na vrcích. Rozpoutal se krvavý boj.

Přestože Hraničář jel po boku s Gondorským mužem za chvíli se jeden druhému ztratili. Protože oba chtěli chránit, co nejvíce ostatní a tak téměř zapomněli chránit sama sebe a jeden druhého.

Boromirovi to až bolestně připomnělo útok skurutů ten den, kdy... Zradil sám sebe, ano. Ještě pořád to bolelo, když si tuhle větu opakoval, ale přece jen už méně. To Aragorn, to on to způsobil. Aniž to věděl.

Ohnal se mečem a zasáhl jednoho velkého skřeta do boku. Druhou rukou mu vrazil nůž do srdce. Pak se vztyčil v sedle a hledal, kde jsou ostatní. Ale všude viděl jen boj, tak nelítostný a lítý, že stěží rozeznával, kdo je skřet a kdo člověk. V tom mu něco skočilo na záda a shodilo na zem. Další skřet. Boromir vytáhl druhý nůž.

 

Aragorn se ohnal po dalším skřetovi, pak ho jiný na vrkovi srazil z koně a další najednou proběhl kolem s nějakou paží v tlamě. Sek, bod, nebyl čas na jemné finesy. Útočil jak nejvíc dokázal, jak jen mohl. A pak ho další chtěl srazit. Skočil, zachytil se ho, ale ruka se mu zasekla ve vrčím postroji. Nemohl se zvednout, nešlo to, vytáhl tesák a zarazil ho skřetovi do břicha. Snažil se dostat pryč a pak padal…

Voda se kolem něj sevřela a on nemohl dýchat. Nahmatal druhý nůž v holínce. Vrk sebou házel a pak ten řemen přeřízl. Jedno tempo, dvě… Docházel mu vzduch, už pomalu viděl jen tmu. Hladina...a pak náraz.

Tma.

Ticho.

Tma…

 

"Aragorne!" Boromir si až pozdě všiml, co se stalo. Nemohl už mu pomoct. Jen se bezmocně dívat, jak přepadl přes okraj toho srázu... Rozběhl se. Ve svalech mu cukalo, krev bušila ve spáncích, a přece věděl, že je pozdě. Že ten pád nemohl přežít. Nahnul se přes okraj a zoufale propátrával dravý proud řeky hučící kolik desítek stop pod ním. Neviděl nic. A náhle si připadal, že vůbec nemá srdce. Ani duši. Vedle něj vyběhl Legolas a držel... Přívěsek, který Hraničáři věnovala Večernice.

Muž a elf se setkali očima. Uštvaný, zoufalý pohled se zoufale nevěřícím. Pak elf udělal totéž, co Boromir. Nahnul se přes sráz a svýma bystrýma očima propátral dravou řeku pod nimi. Ale se stejným výsledkem. Neviděl nic. Ani tělo.

Boj skončil. Rohirové vyhráli. Ale za jakou cenu?

Theodén k nim nakonec přišel a pak, po chvíli co jim stiskl ramena, je vyzval k dalšímu pochodu. Museli dál. Museli chránit své rodiny v Helmově žlebu. Museli dál i když ztráty bolely. A bolely moc.

Elf šel se sklopenou hlavou ke svému koni. Gimli přivíral oči a Boromir...

Boromir se jen beze slova zdvihl a odvrátil se od nich. Nechtěl, aby viděli, že mu po tvářích stékají horké a hořké slzy. Připadal si prázdný. Žádné srdce, žádná duše, žádné myšlenky. Nic. Prostě jen prázdná nádoba. Do lokte ho šťouchl Brego... Navzdory tomu, že mu Aragorn chtěl po jejich putování Jízdmarkou dát svobodu, zvykl si na ně oba a tak jim ho Theodén daroval. Střídali se o něj... Jenže teď... Boromir objal jeho ušlechtilou hlavu a zabořil obličej do měkké hřívy.

Kůň a jeho pán truchlili pro svého přítele, ale pak přece jen rozkaz donutil Boromira nasednout, ale už to nebylo ono. Mysl poslouchala příkazy a plnila je. Duše bolela a srdce krvácelo. Moc krvácelo. Nedokázal tu cestu téměř vydržet a když se na něj v Helmově žlebu zadívala Eowyn, mlčel, nedokázal odpovědět. Jen sklonil hlavu.

A pak se stala ještě jedna zvláštní věc: Brego, jakmile z něj Boromir sestoupil a poodešel, se splašil, porazil stráže a utekl… Nezastavoval se, běžel za určitým cílem, který cítil jen on sám.

 

A budoucí správce Gondoru tak přišel o posledního přítele, který mu zbýval. Ano Legolas s Gimlim byli jeho přátelé - po tom, co mu Aragorn odpustil, odpustili mu také - ale ti měli jeden druhého. To jen Boromir cítil, že jedna jeho půlka schází, že odešla neznámo kam. Chvilku se díval, na uličku, kterou si zdivočelý Brego proklestil mezi strážci a pak se otočil, aby si v klidu našel nějaký koutek, kde by mohl vyčkat nadcházející bitvy - stála za ním Eowyn.

"Paní?" sklonil Boromir hlavu v pozdravu a mimoděk pláštěm zakryl Gondorské znaky.

"Prosím… pojď se mnou, já… prosím, byl jsi jeho přítel, " hlas se jí zadrhl a pak k němu natáhla ruku. Opatrně, skoro bojácně. Jako by se bál, že ji odmítne a přitom ona sama potřeboval oporu a muž, který se ji zapsal do srdce, už nebyl. Ale tento byl jeho přítel.

Přemohl smutek, který cítil, i jistou nechuť učinit, oč ho žádala, protože to byla ona se kterou Hraničář trávil tolik času a na kterou myslel, a uchopil její ruku do své. A najednou jej zaplavil soucit. Vždyť ta dívka - to bylo ptáče lapené do pasti. Sklonil se a ruku jí políbil. "Vše co jen budeš chtít, paní."

Smutně se na něj usmála. "Mluvíš jako on, mohli by jste být bratři."

Pak mu pokynula a oba se zabrali do práce, fyzické práce při níž nemohli odpočívat a při níž mohli zapomenout na bolest. Jedli málo a ve stoje, pracovali tvrdě a večer nešli spát. Nedokázali to.

Jen seděli vedle sebe a mlčeli.

Po chvíli Boromir natáhl ruku a ovinul jí Eowyn kolem ramen. Překvapeně se na něj podívala a jemu to až bolestně připomnělo Aragorna, tu noc, kdy Gandalf odešel. "Opři se paní. Dnes toho bylo moc, i na mne. Opři se a zkus spát. Potřebuješ si odpočinout."

"Ty také,“ řekla, pak se k němu přitiskla a vzala jeho ruku do dlaní a začala ji hladit. Cítila slzy toho muže a i své, plakala tiše a pak, aby nebudili děti co spaly nedaleko, začala zpívat ukolébavku. Tichou, klidnou. Takovou, která ji i muže uklidnila.

Boromir se spánku zoufale bránil. Bál se snů, bál se, co by v nich mohl vidět. A Eowyn - sakra! Ona řekla, že by mohl být Aragornovým bratrem, ale ona sama - tolik mu Aragorna připomínala! Kvapně si setřel další slzy, které hrozily, že Eowyn zmáčí šaty a opřel se o chladnou zeď za sebou. Silná, odraná časem a přece nezdolná. Jako věčná opora, skála... Najednou cítil podivný klid. Jakoby ho ta prastará kamenná stavba, za ta léta už natolik srostlá s přírodou, sama konejšila. Poslouchal Eowynin tichý hlas a pak konečně zavřel oči.

Šel pustou krajinou a najednou se po jeho boku objevil Aragorn, usmíval se a šel vedle něj. "Každý si svůj osud vytváříme bratříčku," zašeptal a pak ho následoval do bojů před Černou bránou. “Ať se stane cokoliv, budu s tebou. Vždycky tu budu,“ zašeptal než zmizel ve víru boje.

Když se ráno probudil, Eowyn měla hlavu položenu na jeho rameni a zhluboka oddechovala. Na bledé tváři byly ještě vidět cestičky zaschlých slz. Boromir cítil, že on sám musí okamžitě vstát a něco dělat, jinak se zalkne, ale ji mu bylo líto budit. Tak se co nejopatrněji zdvihl a přikryl ji svým vlastním pláštěm. Byla drobná, útlá - téměř ještě dítě. Povzdechl si.

 

Den proběhl ve zběsilém tempu a když se slunce klonilo k západu, objevil se na kopci jezdec. Osamělý jezdec, kterého si nikdo moc nevšímal. Už na dálku bylo vidět, že je vyčerpaný. Unavený. A pak, když dojel až k bráně, najednou jako by ožil. Vjel po mostě dovnitř nepoznán obránci, pustil koně, kterého okamžitě odvedli do stání a vydal se po schodech k paláci.

První si ho všiml Legolas... A vrhl se k němu. Neříkal nic. Jen ho pevně objal. Svého ztraceného a znovu nalezeného přítele o kterém nedoufal, že ho ještě někdy uvidí. A najednou se to Helmovým žlebem rozšumělo.

Je zpátky! Je zpátky! Aragorn se vrátil! Je zpátky!, letělo od úst k ústům.

 

"Jdeš pozdě," řekl mu nakonec elf. Trpaslík, nestačil říct ani to, jen ho objal a poplácal po zádech. Paní Eówyn ho objala a skoro plakala štěstím. A pak mohl Aragorn konečně vstoupit do sálu, kde se jednalo o taktice, opřel se do dveří a ty pod jeho vahou povolily. Vešel dovnitř a hovor ustal. Usmál se.

Nic neříkal, nebylo potřeba.

Theodén mu vykročil vstříc. Pak mu jen beze slova stiskl ruku. A z toho jediného stisku poznal, jak moc ho král Rohanu vítá zpátky. Tím víc ale spěchal, aby mu řekl, co viděl po cestě. Desetitisíce skřetů, ohromných, odporných skurut-hai, kteří táhli na Hlásku. Jenže než stihl otevřít ústa, dveře za králem se otevřely... A vešel Boromir.

Bez pláště, jen s mečem po boku - chtěl oznámit, jak pokračuje budování obrany... A nebyl mocen slova, jen pohlédl do těch šedých očí.

Aragorn se na něj usmál a pak, když se dali ostatní do rokování, k němu přešel a objal ho. Nic neříkal jen ho objal.

Zato Boromir se rychle rozhlédl, jestli je někdo nepozoruje a potom ho odtáhl do chodby, kopnutím zavřel dveře do velkého sálu... Chvilku se na něj díval, jakoby nemohl uvěřit, že opravdu žije. A pak ho v té tmavé, liduprázdné chodbě prudce políbil na ústa.

Aragorn prudce vydechl a pak se jen nechal políbit. On sám byl na pokraji sil, když sem jel. A navíc se bál, že to nestihne včas. A tak se nechal, nechal se políbit a nakonec zjistil že i spolupracuje.

A Boromir ho políbil ještě jednou. Pořád nemohl věřit, že je opravdu živý. Ale přesto mu ty uplynulé dny teď připadaly jen jako nějaký špatný sen, který s ránem zmizel. Potom si však uvědomil, co dělá a tak ho poněkud s rozpaky pustil a jen se usmál. Aragorn ho pohladil po tváři a pak ho objal.

"Jsem zpátky, bratříčku,“ zašeptal a pak od něj odstoupil. A přece v tom pohledu bylo něco, co Boromir dosud neviděl. Ne když se Hraničář díval na něj.

"Ani nevíš, jak se mi ulevilo," vydechl Boromir a po chvíli vzájemného pozorování se obrátil na dveře. "Možná... Možná bychom se měli vrátit. Jistě nás postrádají..."

Aragorn kývl a tak se vrátili do poradní místnosti oba, spolu… A prozatím šťastní. Boromir měl zase svého krále a král byl zpět.

Ale pak se to dozvěděli. Tu zprávu o černém moři, které hrozí smést Helmův žleb z povrchu Středozemě. Boromir, stejně jako všichni ostatní, na okamžik zapomněl dýchat, když to Aragorn popisoval: obrovská, černočerná masa těl krvežíznivých skurut-hai, neznajících slitování… Ale potom se v něm cosi zatvrdilo. Znovu našel to, co si myslel, že už nadobro ztratil - nepřijde o to znovu! Nepřijde znovu o něj, svého pána. A tak jen co všichni ostatní tu zprávu strávili - nenápadně se vmísil do diskuze a začal navrhovat plány obrany.

Aragorn se také přidal a pak, když jednali o dalších věcech a povolávali do zbraně všechny muže od patnácti nahoru, pak se rozezněl roh a k Helmově žlebu přišli elfové, pod Haldirovým vedením.

Aragorn nikdy nebyl tak nadšený, že je vidí a pak, když se síly rozmístily, on velel elfům a lidem... A Boromir stál vedle něj. Na hradbách čekajíc útok. Vedle sebe, tak že stačilo se pohnout a jeden se mohl držet druhého.

A přitom se Boromir musel usmívat. Totiž, byla to jedna konkrétní příhoda, která mu vehnala úsměv do tváří...

Haldirova otázka, když se přivítal i s ostatními. "Maršál Eomér zde není?"

A tón jeho hlasu i pohled, který potom vrhl na Theodéna, když se dozvěděl, co se stalo - to mluvilo samo za sebe. Boromir se musel usmívat.

Aragor stál vedle svého budoucího poddaného a správce a pak se k němu naklonil a spiklenecky zašeptal: "Myslím, že po bitvě, bude Haldir s Eomérem oslavovat, tedy pokud to přežijeme."

Boromir se na něj zvláštně podíval. "Myslím, že to přežijeme... Musíme. Ta hlavní bitva na nás teprve čeká... Cítím to."

Aragorn se zasmál a pak mu stiskl ruku. Ano, cítil bitvu a v jeho žilách už kolovalo vzrušení, které mu pak pomůže bojovat. A teď by ho nejraději… Byla tma, možná by mohl.

Naklonil se k němu a pak se na něj obrátil jeden elf a on si v duchu povzdechl. A pak už nebyl čas.

Boromir na okamžik ztuhnul, když ucítil na tváři jeho dech, a potom ho náhle roztřásla zima, když se Aragorn odtáhnul. Co to mělo být?, pomyslel si zmateně, ale dřív, než se ho stihl zeptat, z pláně před Hláskou se ozval neskutečný zvuk. Jako obrovské vlny, na nekonečném černém oceánu, se pohnuly řady skřetů a vítr k obráncům donesl jejich hlasy, umocňované tmou. Bojový pokřik. Signál k útoku. Boromir tasil meč a v druhé ruce svíral nůž, který mu už jednou zachránil život.

 

Aragorn zakřičel a celý elfský šik se na jeho povel připravil. Ta dokonalá souhra Boromirovi imponovala. Líbilo se mu to, bylo to tak dokonalé, tak sladěné.

"Čekejte!" vykřikl Agarorn a všichni strnuli.

Skřeti dole začali dusat nohama do země a řvát. ten zvuk dral obráncům uši.

"Čekejte!"

"Nejslabší brnění je u krku a na bocích," zavolal Legolas. Zpráva běžela od úst k ústům.

Boromir na chvilku zalitoval, že nemá luk, ale potom si uvědomil, že s ním by asi napáchal víc škody, než užitku. Popravdě, tomuhle umění nikdy moc nedal. Všemu ostatnímu ano, s mečem byl mistr, ale prostě lukostřelba jaksi šla mimo něj. A teď ho to sice mrzelo, ale ne proto, že by tolik toužil zchladit si na skřetech rozpálenou hlavu, ale spíš proto... Mohl bych ho lépe chránit, bleskla mu hlavou ohromená myšlenka. Protože dokud skřeti nebudou tady, já budu zbytečný...

Pak najednou někdo z Hlásky vystřelil a skřeti utichli a pak, když se mrtvý skácel k zemi, rozeřvali se. A zaútočili.

"Pal!" zařval Aragorn a první salva elfských šípů se snesla mezi skřety.

"Pal!" křičel i Theodén z Hlásky.

Elfové znovu založili šípy.

"Pal!" zakřičel znova Aragorn a salva šípů prolétla kolem něj, až mu zavlály vlasy.

Gondorský muž zatoužil vzít svá slova zpátky. Protože tohle připomínalo nejděsivější noční můru... Masa černočerných těl se valila k Hlásce a nic ji nemohlo zastavit. Ani hradby, aby déšť šípů. Vztyčili žebříky. Boromirovi zaplály oči vzrušením - vzdor tomu, že jeho srdce na okamžik ovládla beznaděj. Skřeti se drápali nahoru jako všežravé kobylky a nic je nemohlo zastavit. Ani zpomalit. A v očích měli jediné - smrt. A kde jednoho zabili, tam na jeho místo dorazilo deset dalších.

Už byli nahoře a Aragorn se do nich pustil mečem a tesákem, už nevydával rozkazy, bojoval. Mezi svými muži, protože to ti elfové byli, byli jeho a jako svého ho přijali.

Snažili se nějak držet u sebe, ale boj, který se kolem přeléval jako ohavně páchnoucí řeka, mezi ně vrazil ohromný klín. Jeden druhému se ztratili. Boromir kolem sebe viděl jen skřety a nic víc. Ani Legolasovu světlou hřívu nikde nezahlédl, natož pak Aragorna, který úplně splynul s tmou... Neměl ani čas na nějaké obavy. Meč v jeho ruce byl jako živý a kde nestačil on, tam dílo dokončil nůž. Muž připomínal oheň, kudy prošel, nechával za sebou jen mrtvé skřety.

Aragorn bojoval a všude kolem sebe viděl jen mrtvé. A pak zaútočili na bránu pomocí želvy, krytého útvaru. První rozstříleli ale pak se k hradbě rozběhl skřet s ohněm.

"Legolasi, zastřel ho!"

Elf napjal tětivu.. A minul, jak do něj narazil umírající obránce Hlásky.

„Zabij ho! Zabij!“

Legolas nečekal na nic, vytáhl další šíp a znovu zamířil. Jenže tentokrát už bylo pozdě. Skřeta sice zasáhl, ale ten jak padal, odhodil pochodeň směrem k hradbě. Hláskou otřásl hromový výbuch a zeď u starého odvodňovacího kanálu se zachvěla v poslední agónii. Pak praskla. Kamení se rozsypalo kolem a skřeti se snadno přehnali dovnitř jako ničivý požár.

Mnoho jich bylo zasypáno, stejně jako elfů, a Aragorn zavelel k ústupu.

"Zpátky! Zpátky do věže!" křičel a nad hlavami se jim rozezněl roh. Ustupovali zpět do věže. A Hraničář přitom podpíral otřeseného Haldira, který dostal ránu do hlavy, ale jinak žil.

A kde se vzal, tu se vzal, najednou se vedle něj zčistajasna objevil Boromir, v potrhaných šatech, zakrvácený a se zkrvaveným mečem, podepřel Haldira z druhé strany a společnými silami jej dostali do bezpečí dřív, než se skřeti stihli dostat k brance věže. Ovšem i tak to bylo zlé - vnější obrana byla prolomena a obránců ubývalo.

A Aragorn nemohl čekat až budou ve věži všichni, a když tam byla většina a k nim se hnala černá masa skřetů, musel nakázat bránu zavřít. Dobrých dvacet mužů zůstalo venku. Aragorn neřekl nic, jen stiskl rty a běžel ze svými muži pomoci dál. Pryč, obviňovat se bude pak a časem to možná i přejde, nikdy však nezapomene.

Když se však očima střetl s Boromirem, ten kývl - že rozumí. A rozuměl. Musel obětovat část, aby zachránil většinu. Kruté. Ale nezbytné. Legolas, který se tam objevil z druhé strany a všechno viděl, kývl také. I když v duchu plakal, nad zmařenými životy svých druhů. Ale potom se přemohl - na truchlení bude ještě čas. Mrtvé je třeba nechat jít, pomoci potřebují živí. Vyběhl za svými přáteli do věže odsud potom do hlavního sálu Hlásky. Noc byla inkoustově černá a jakoby nebrala konce... I když všichni tušili, že svítání také naději nepřinese.

Nová želva útočila na bránu a Aragorna napadl smělý plán: chtěl ji smést zvenčí. Pak skutečně vylezl spolu Gimlim postraními dveřmi a společně přeskočili na most, kde se muž začal ohánět mečem a trpaslík sekyrou. Smetli je všechny, na okamžik, a pak jim obránci hodili lano, museli vyšplhat. Pod záplavou šípů, vzhůru.

Jenže Legolasovi, který je jistil, povolily ruce. Přece jenom Aragornova váha a ještě k tomu i ta Gimliho, to je moc i na elfa. Cítil jak mu provaz prokluzuje mezi prsty... V tom ho někdo za ním chytil a spojenými silami vytáhli oba přátele rozdivočelým skřetům, přímo před nosem. Legolase kupodivu ani nepřekvapilo, když zjistil, že ten někdo byl Boromir. Spíš se vrhl k hradbě, aby pomohl nahoru Gimlimu, který si něco rozmrzele brumlal pro sebe.

Boromir s úsměvem natáhl ruku k Aragornovi. A když se jí Hraničář chytil, jedním švihnutím ho vytáhl... Jen trochu přehnal razanci, takže se Aragorn mírně zapotácel - a byl nucen se o něj opřít. V tu chvíli byl rád, že ho Boromir drží. Moc rád. Chvilka připomnění, že ještě není sám, že konec ještě nenastal. Že…

"Rychle na hradby!" zavolal za ním někdo a on už běžel pryč. Pryč a za nimi, bojovat a bránit.

Noc nebrala konce. A pomoc nikde. Aragornovi bylo už zatěžko myslet na Gandalfova slova: "Za úsvitu pátého dne, se dívej na východ." Ostatně ani netušil, co měl čaroděj v plánu. Snad hledat Eoméra? Jet pro pomoc do Gondoru? Pátý den, kdy odjel z Edorasu, měl nastat za pár hodin, ale všechno vypadalo stejně beznadějně. Skřeti pořád buráceli před Hláskou a taky za vnějším opevněním a všech se začínala zmocňovat malomyslnost.

I Boromira, který nevydržel na jednom místě. Tu pomáhal tady i onde, tam tohle, támhle zase tamto. Zlepšit opevnění, ošetřit raněné... ale i jemu už se v očích zračila úzkost. Hláska byla jako past, s jediným východem - který obsadili skřeti.

Aragorn cítil jak mu dech vázne v hrdle. Nic neříkal, nechtěl, ale všechna ta zranění, všechna únava se projevovala pořád víc a víc. Už slyšel svůj vlastní sípavý dech a tušil, že by potřeboval dávku teplého čaje a noc pořádného spánku. Protože ani ruce už neměl tak jisté.

Otočil se po svých přátelích a donutil se usmát. Museli vydržet. Pohlédl k východu.

Svítalo.

A skřeti zaútočili. Dvě hodiny před úsvitem utichly všechny boje, před i uvnitř Helmova žlebu a někteří se odvážili doufat, že už je opravdu po všem. Jenže to ticho - to byl jen klid před bouří. Jakmile se na obzoru ukázal první paprsek slunce, odpočatí skuruti vedli útok zničující silou. To nebyl útok - to byla zkáza, která jim kráčela v patách a s ní smrt, neštěstí a žal. Neměli slitování, toho slova neznali. Prolomili bránu.

V té chvíli Aragorn vběhl do síně, kde stál Theodén v plné zbroji a jen se za ním zavřely dveře, Legolas s Gimlim a Boromirem je zatarasili. Jenže Hraničář zavrtěl odmítavě hlavou. A potom se obrátil ke králi Rohanu.

"Vyjeď se mnou!" požádal ho prostě. Theodén se na něj zadíval. Boromir nechápavě přeskočil očima z jednoho na druhého.

"Cože?" zeptal se konečně Pán Jízdmarky.

"Vyjeď se mnou. Naposledy!" řekl znova Aragorn a díval se na něj zpříma. Viděl odpověď, museli z pasti buď ujet nebo tu zemřít. Na každý pád je museli na chvíli zastavit.

A to dokáží lépe v sedle.

Theodénovi se rozzářily oči. Jakoby omládl... "Ano," zašeptal po chvíli. Jako nenasytný žrout, když se dívá na své zamilované jídlo. "Ano. Poslední jízda krále Marky... Poslední, nejslavnější!"

I vážný Legolas se usmál, když to slyšel. Ti lidé - nikdy se jim nenaučí beze zbytku porozumět. Jeho další úvahy přerušil jásavý hlas.

"Ano! Ano!" vykřikl Gimli a než ho stihl někdo zadržet, rozběhl se k nejvyšší věži Hlásky, která ukrývala - Helmův Roh.

Boromir jen zavrtěl hlavou. "Šílené," zamumlal si pro sebe. "Absolutně šílené... Ale jediné možné..." S tím věnoval gesto zdviženého obočí Aragornovi a povytáhl svůj meč z pochvy. Byl už trochu zubatý a nesl stopy boje - ale ostří ještě pořád více než dobře sloužilo svému účelu.

Aragorn se na něj usmál a pak, když přivedli Brega, nechal na něj nasednout Boromira. Sám si vybral jakéhosi grošáka a pak se zařadil po Theodénově boku. Jako by snad on sám byl Theodénovým poddaným, nikoliv králem.

"Vpřed!" zakřičel Theodén a oni vyrazili. Vpřed a dál, sekajíce a bodajíce přes tu černou masu, dál a dál. Do vycházejícího slunce. Do dunění Helmova rohu, dál a dál. Pryč.

Dál...

A pak je zahlédli… Rohiry. Eoméra. Gandalfa.

Jeli jim na pomoc.

A bitva vyvrcholila.

Zmatení skřeti, vyděšení tím nenadálým útokem i posilou, která obráncům přišla na pomoc v hodině dvanácté, zmateně couvali před náporem lidí, koní i oslnivého světla v jehož středu cválal Bílý Jezdec. Dlouhá, krvavá bitva o Hlásku a životy lidí, které bránila svými zdmi, byla rozhodnuta v několika málo minutách.

Skřeti, kteří přežili utekli do hor, kde je zahubili pronásledovatelé a divá zvěř. Ostatní byli pobiti, ale i tak to byla jen malá daň za životy všech obránců, kteří zemřeli... Malá daň za hrůzy a utrpení celého boje v Helmově žlebu.

Večer po bitvě se Aragorn vyjel podívat na tu temnotu, která čněla nad obzorem a tiše tam vytrval několik minut, než zase obrátil koně.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Super!

(Fannona, 22. 4. 2009 0:50)

Čekání se vyplatilo! Perfektně vyvážená kapitola...
Ehm... Chápu, že máte jistě spousty věcí kolem, ale souhlasím a doufám spolu s Magdatou, že nám čekání na další kapitolku trochu zkrátíte:)))

Muraky je zpět

(sisi/ctenar, 21. 4. 2009 18:57)

Muhaha konečně!!!!!!!!!!!!! těším se na další povídání tvé :D

:-)

(Davida666, 21. 4. 2009 0:02)

Moc moc moc krásný

nádhera

(magdata, 20. 4. 2009 15:04)

Tak za tohle odpouštím ty strašné dny nedočkavého čekání. Něco tak úžasného jsem ještě nečetla. A malinká prosbička, jestli by příště to čekání nemohlo být kratší :)