Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 5. Před branami Minas Tirith

29. 4. 2009

Před branami Minas Tirith

 

A pak konečně bylo možno se přesunout i s raněnými zpět do Edorasu. Jedna bitva skončila, čas na krátký oddech a potom museli pospíchat. Spěchat do Gondoru.

Ten večer byla slavnost.

Aragorn jen postával v koutě, nebavil se. Jen se díval kolem a využíval té chvíle klidu. Klidu potom, co Enti porazili Sarumana a on byl uvězněn ve své věži. Co nalezli oba hobity. Opřel se o stěnu a zavřel oči. Odpočíval.

O kousek dál se maršál Eomér tiše bavil s Haldirem, který měl ještě obvázanou hlavu, a po chvíli ho pevně objal...

Boromir, který je z druhého kouta místnosti pozoroval rychle odvrátil tvář, když se maršál Marky sklonil a odhrnul elfovi z čela pramen vlasů. Tohle Boromir vidět nemusel - koneckonců, jak by jim to asi vysvětloval, kdyby si ho všimli? Radši si nechal dolít víno a potom se rozhlédl sálem. Vlastně jen tak nazdařbůh, ale potom se usmál, když si ho všiml.

Haldir s Eomérem ještě pořád stáli blízko sebe, když budoucí Správce Gondoru vykročil směrem ke svému králi.

Aragorn ho poznal po sluchu. Tu chůzi si nemohl s nikým splést. Usmál se. Pak otevřel oči, zrovna když k němu došel.

"Rád tě vidím," řekl tiše a pak se usmál. Šťastný, že on je s ním. A bylo to na něm i vidět, že je šťastný, když tu je s ním. Každý se s někým bavil, jen on stál sám.

"Já tebe taky," Boromir mu nabídl svůj pohár a když mu ho Aragorn vrátil, sám se zhluboka napil. "Všechno dobře dopadlo, veselme se, radujme se..." pronesl potom s trochou despektu, ale pořád se usmíval. Ani sám nevěděl proč.

Aragorn se ušklíbl a pak natáhl k němu ruku… a zase ji spustil. Potřeboval mu něco říct, jako příteli, ale bál se. Bál se sám sobě to připustit. Bál se, že když to vysloví, stane se to pravdou. Tak se jen natáhl po poháru a znovu se od něj napil.

"Arwen," řekl po chvíli tiše. "Opouští Středozem… už… Nikdy ji neuvidím."

Boromir zamrkal. Potom nevěřícně zavrtěl hlavou. "To... vždyť ti dala slib..." lehce se dotkl přívěsku, který měl Hraničář pověšený na krku. "Jak by ti ho mohla vrátit...?" zeptal se nakonec.

"Haldir mi donesl tu zprávu. Já… tušil jsem to, ale," Aragorn se znovu odmlčel a napil se. "Odjela s Rúmilem, nechala mi to na památku. Nic víc," dořekl tiše. A Boromirovi došlo, že to věděl už v Helmově žlebu.

Vztáhl ruku a pak přítele pevně objal. "To je mi líto, Aragorne," zašeptal mu potom do vlasů, když se k němu Hraničář snad mimoděk přitiskl. Boromir mu přejel dlaní po zádech. "Opravdu... Je mi to moc líto..."

Aragorn se o něj opřel a pak tiše vydechl do jeho ramene. "Kdyby to nebylo nevhodné docela bych se opil. Opravdu. Nechci myslet, ne dnes."

Boromir se nepatrně usmál. "Tak pojď, pití je tu víc než dost, místa taky - určitě se tu najde nějaký tichý koutek... Jen musíme doufat, že tam nenarazíme na Haldira jak odpočívá a Eoméra, kterak ho... hm, ošetřuje."

Aragorn se tiše zasmál a pak se nechal odvést někam, kde byli jen oni dva a pořádný korbel medoviny. Aragorn pil pomalu, ale hodně. A pak, ke konci večera odpočíval na Boromirovi a chvilkami ho hladil po hrudi. Unavený, zoufalý, bez naděje.

Boromir ho nechával, věděl, jak se cítí. Mnoho o tom nemluvil, ale už z jeho gest i výrazů bylo víc než zřejmé, jak moc si Večernice podmanila jeho srdce. A teď mu vrátila slib... Pohladil ho opatrně po vlasech a ignoroval ten zvláštní pocit, který se ho zmocnil. Věděl, že by měl být smutný, alespoň ze sounáležitosti - ale nedokázal to. I když veselý taky nebyl. Prostě jenom věděl, že by ho to možná mělo bolet, ale ta bolest se pořád nedostavovala...

Drahnou dobu po půlnoci vzal už notně připitého Aragorna do náručí a odnesl ho do jeho pokoje. Nic víc ostatně ani dělat nešlo, o nějakých rozhovorech si mohl nechat jen zdát. Když ho uložil, vrátil se zpátky do sálu, popadl tam napůl prázdný korbel, který tam zbyl a šel si taky lehnout.

 

Znovu vyrazili na cesty Osudu. Bitvu o Hermův žleb vyhráli, ale válka – ta teprve začínala. A nikdo si nemohl být jist, že se dočká jejího konce. Nikdo si nemohl být jist, že se ještě potká s těmi, co miloval. Nad Středozemí se začala roztahovat tma… A nemilosrdně požírala všechny, kteří se odvážili bránit jí v tom.

Rozbité Společenstvo se znovu rozdělilo. Bylo třeba pomoci Minas Tiriht, Bílému městu, poslední lidské stráži, která ještě ze všech sil bránila svou zem a životy svých lidí. Jenže do jeho bran vedlo mnoho cest. A ne všem bylo souzeno po nich kráčet.

Smíšek zůstal jako panoš u krále Theodéna, který ještě pořád váhal vyjet, ale dal slib, že pokud Gondorské majáky zaplanou, přijde Minas Tirith na pomoc. Aragorn, Legolas, Gimli a další odvážní se vydali do Šeré brázdy, připomenout jiný dávný slib – Králi mrtvých. Gandalf odvezl Pipina, který neprozřetelně nahlédl do Orthanského kamene, do bezpečí, za devět hradeb, až do Velké citadely. A s nimi jel – Boromir.

 

Aragorn dlouho v duchu tesknil nad tím, že odjel bez něj ale každý měl své povinnosti a i když se bál, že se ve válce ztratí, doufal, musel doufal, že vše bude v pořádku. Musel doufat a s mečem co byl znovu skut si jel pro své vojsko.

Nevěděl, že Boromirovi taky nebylo volno u srdce, když se loučili. Jen to svůj smutek skryl za masku nadějného veselí a příslibů, že se ještě potkají. Ano, pomyslel si potom, když osamocen cválal plání, protože Brego nemohl Stínovlasovi stačit ani v nejmenším a Gandalf pospíchal; ano, ještě se určitě setkáme.

Brego, Brego, alespoň ten s ním zůstal a nesl ho dál, když Aragorn nemohl být s ním. A pak to objetí nakonec. Ten letmý dotek rtů na tváři, na to se nedalo zapomenout.

Ještě teď to cítil. Kdepak, na tohle nemohl zapomenout, ani kdyby chtěl a tím spíš ne, že nechtěl. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že by obrátil koně a vyrazil za ním... Jenže smysl pro povinnost ho volal jinam. Jeho město bylo v ohrožení! A jeho místo tudíž bylo tam. Po boku otce i bratra bránit devět hradeb Minas Tirith a trůn, aby na něj jednou znovu mohl usednout král.

 

A král v tu chvíli stál před branou mrtvých a četl ty staré znaky.

"Cesta je zavřena! Nikdo živý neprojde. Cesta je zavřena."

Nadechl se a vstoupil. Neměli jinou možnost, ne teď.

A tak vešel Král do Šeré brázdy a daleko za ním a jeho věrnými se táhl nekonečný, mlčenlivý zástup přízraků. Dávno mrtvých válečníků, kteří jej hrozili buď poslechnout - nebo zahubit. Aragorn jel pomalu a důstojně, nebylo na něm znát, zda na něj chlad smrti dolehnul. Ani elfovi se ve tváři nepohnul sval, pouze byl trochu bledý. Zato Gimli se cítil nesvůj, když si jejich následovníky prohlédl - stejně jako zbytek výpravy.

Dojeli až k Černému kameni. Aragorn sesedl. Přízraky kolem nich se seskupily... A v tu chvíli vyšel jejich král. Král Mrtvých.

"Proč rušíš náš klid? Nikdo to nesmí učinit, aniž by vyvázl živý!" Hraničář tasil a znovu zkutý Narsil se zatřpytil. Král Mrtvých couvl.

"Hle!" promluvil Aragorn. "Tu stojím já a zlomený meč, který byl znovu zkut, je v mých rukou. Já jsem pán a dědic Gondoru, Ellessar, Estel - naděje svého lidu. A říkám: Bojujte za mě a dojdete klidu!"

„To právo nemáš! Nikdo ho nemá, nikdo nás nesmí zavolat!“

"Já však mohu, mohu protože vás volám slibem, který jste porušili kdysi dávno. Teď ho můžete naplnit. A pak odejít!"

"Ach, a kdopak jsi? Nikdo nad námi nemá moc. Jediný muž nás mohl propustit a ten je mrtev."

Aragorn se usmál a ohnal se Plamenem Západu, znovu skutou čepelí, proti hordě, která už se ježila zbraněmi. A odrazil je. Král Mrtvých se zarazil.

"Kdo jsi?!" zasyčel.

"Isildurův dědic," zašeptal Aragorn

 

Boromir jel co noha nohu mine. Věděl, kde je jeho místo a jeho povinnost, ale téměř zoufale ji nechtěl dodržet. Srdce ho táhlo jinam, než volání povinnosti. A Brego také nešel zrovna ochotně... Boromir trhl opratěmi a zastavil ho. Pak se v sedle otočil a podíval se zpátky. Tam někde - Šerá brázda a v ní Aragorn. Svezl se zpátky a sklonil se ke koňskému uchu. "Dobře, Brego. Taky se ti stýská, viď? Vrátíme se!" zašeptal. Obrátil ho zpátky a ani ho nemusel pobízet, rozběhl se sám. Letěli jako na křídlech. Zpátky..

 

Aragorn se na ně zadíval a král mu přikývl. Ano. Půjdou s ním. V tu chvíli také zmizeli a tři společníci pomalu vyjeli ven z Šedé Brázdy.

A tam, nikdo nečekal, nikdo tam nebyl.

Aragorn tuše zasténal a sklouzl z koně. To ne, ne, šeptalo jeho vědomí. Ne...

A pak se objevili, byli všude kolem. Byli tu!

Zvedl se a vyskočil na koně, čekala je dlouhá cesta.

 

Letěli jako šíp krajinou, zpátky k Edorasu, zpátky k Šeré brázdě a Boromirovi srdce bušilo napětím. Znovu budou spolu. Znovu mu stane po boku, jako věrný leník svému králi... V tom se Brego zarazil a znepokojeně zafrkal. Boromir ho živou mocí nemohl přimět, aby se hnul z místa. Jakoby ten kůň měl lidské myšlení a lidskou tvrdohlavost, jakoby před ním vyrostla neviditelná zeď. Muž v zoufalství zdvihl hlavu. A pak to uviděl. Maják. Jasně planoucí maják. A v dálce za ním další a další.

"Až uvidíš světlo majáků, vyjeď! Gondor bude volat o pomoc!"

Minas Tirith bylo v nebezpečí. Bílé město bylo v nebezpečí! Jeho město! Srdce naposledy zaplakalo a pak utichlo. Nemohl jet za Aragornem. Jeho místo teď bylo v citadele...

Brego se neobracel rád, ale byla před ním hranice, kterou nemohl překročit. A tak se museli vrátit.

 

Aragorn dorazil až do přístavů, kde čekali piráti na znamení, aby mohli napadnout Osgiliath. Utekli hrůzou, jen spatřili, jaké podivné vojsko se k nim blíží.

Král i s jeho armádou potom nebránilo už nic. Mohli vyjet k Minas Tirith, kde zuřila válka.

 

Znovu letěl krajinou, jako šíp z luku, ale tentokrát bez toho radostného očekávání v srdci. Tentokrát byly jeho rysy stažené a jeho výraz neproniknutelný. Všechno, co cítil skryl až na dno své mysli a soustředil se na jediné. Dojet do Minas Tirith včas. Pomoci. Zachránit...

 

Dojeli tam uprostřed bitvy a vtrhli do ni jako uragán. Aragorn vpředu a věčně se pošťuchující Gimli a Legolas za ním. Ale on myslel na jediné. Na jediné… musí zvítězit, musí. Musí.

Nakonec dostal ránu do hlavy a padl k zemi.

A ležel tam, dokud se nesnesl soumrak.

 

Jako zběsilý projel bránou a rychle zamířil vzhůru. K Citadele, k těm, co byli uvnitř. Brego se překonával, letěl pomalu tak, že se vyrovnal Stínovlasovi. A najednou jeho kopyta zadusala na nádvoří. Stráž proti němu napřed vyběhla s tasenými meči, ale potom ho poznali. Uctivě se uklonili, ale Boromir jen netrpělivě mávnul rukou.

"Majáky hoří!" ukázal na obzor směrem k Rohanu.

"Ano, váš bratr byl raněn a je to s ním zlé..."

Od té chvíle mu všechny události začaly splývat.

Faramir, jeho malý bratříček, se potácel na okraji smrti, Aragorn, jeho král, se vydal na cestu mrtvých. Všechno dění se mu slévalo v jednu ohromnou řeku. Setkání s otcem, Pipinem, Gandalfem, příprava obrany... Potom drtivý útok nestvůr, které se vyvalily z Mordorské brány. Otcovo šílenství, kterému by jeho bratr padl za oběť, nebýt Pipina. Hrůzné poznání, že se otec nechal ovládnout Sauronem. A do toho všeho boj, křik, strach a oheň, který se valil ulicemi Minas Tirith.

A pak vše utichlo, když se kolem prohnala armáda mrtvých. Vše utichlo. Rohirské rohy, křik skřetů, sténání zraněných. Všechno. Svítalo. A bylo to kalné svítání.

Armáda mrtvých se ztratila neznámo kam a spousta rodin hledala své mrtvé a živé. Živých bylo méně.

 

Boromir, teď už jako Správce, stál uprostřed rozbité hlavní brány a otřeseně se díval na pláň před sebou. Tolik... smrti. Tolik smrti, kterou Sauron ovládá pohybem malíčku a přitom nemá Prsten. A on! On si bláhově myslel, že Prsten může vzít, zkrotit a zachránit tak Bílé město! Stál vprostřed brány, prostovlasý, bez pláště, meč i štít spuštěné k nohám. Bohové!, zavyla náhle jeho unavená duše a muži stekly po tváři hořké slzy. Bohové... Ale město bylo zachráněno. Otřel si rukávem oči a sešel dolů.

Cestou potkal Imrahila, který ho zdravil, ale šťastně nevypadal. Ubránili Minas Tirith, ale za jakou cenu? Země byla poseta mrtvými... ale pak Boromir zahlédl v dálce vysokou, štíhlou postavu, kolem které se na okamžik zdvihl vír větrů a prachu, ale pak zůstala stát osamocena. Správci poskočilo srdce.

Muž se pomalu potácel pustinou plnou mrtvých. A pak upadl, znova vstal, pomohl někomu vedle sebe, upadl. Pak už myslel, že už se nedokáže pohnout, ale ten vedle něj sténal a tak znovu vstal a pomohl mu.

Byl to mladík a volal maminku. Hubený hraničář věděl že už mu není pomoci a tak ho sevřel v náručí a začal na něj tiše mluvit a hladit ho. V tu chvíli byl jeho otcem, matkou, bratrem i sestrou, milou… kýmkoliv koho v něm umírající chtěl vidět. A pak, když mladík s pomněnkovýma očima vydechl naposled, položil ho opatrně na zem a chvilku s ním zůstal. Pak vstal a šel dál. A pak... K němu někdo přišel a objal ho.

"Aragorne," zašeptal mu do ucha ten hlas, tak důvěrně známý a přece vzdálený. Jako líbezný Lothlórien, jako tiché pokoje Medduseldu, jako doteky, které mu hojily rány. Ale teď tu byl, to silné rámě, o které se mohl opřít, paže, které ho schovaly ve svém objetí a chránily před světem. "Aragorne..." zašeptal znovu hlas a bylo slyšet - štěstí? Objal ho a držel se ho. Nic víc jen se ho chvilku držel a po spánku mu stekla a zaschla krev.

"Boromire," zašeptal po chvíli a nechal se držet. "Je tu spousta zraněných… musíme jim... pomoci."

"Neboj se, v Minas Tirith se dostane pomoci každému, kdo ji bude potřebovat... Dávám ti své slovo Správce. Ale ty jsi zraněný," dotkl se Boromir rány na jeho čele.

"To nic, jen… točí se mi hlava, nic víc," zamumlal Aragorn a pak se ho na chvilku pustil. A přitom nechtěl, tak moc nechtěl.

Nakonec zvedl pohled a před vojáky svého užaslého Správce políbil.

Boromir zamrkal a rychle sháněl dech. Ale přece se mu to nezdálo! Ty trochu rozpraskané rty na jeho! Nezdálo... Aragorn ho opravdu líbal. Jemně, ale přece hluboce. Boromirovo srdce náhle zmizelo. Snad by ani neuneslo to vzrůstající štěstí. Uchopil Hraničáře za hubená ramena a polibek opětoval.

Přitiskl se k němu a políbil ho znova. Znova a znova.

Nic neříkal a jen se ho držel.

Stáli tam, uprostřed bojiště, uprostřed všech těch mrtvých a drželi se jako ztracené děti. Nakonec se Hraničáři podlomila kolena. Boromir ho zachytil do náručí a rychle nesl k městu. Aragorn nebyl vážně zraněn, byl však vyčerpán až na kraj svých sil. Správce dal ještě příkazy vojákům, které cestou potkal, aby se postarali o raněné a dopravili je do Domů uzdravování a potom tu náhle byla brána. A za chvíli král spočíval na měkkém lůžku pod nesmlouvavým pohledem svého správce.

"Boromire," hlesl ze spaní a pak usnul. Navzdory všemu všem.

 

A tak do města přišel král.

Jen co Aragorn nabral trochu sil, vydal se mezi lidi, aby uzdravoval, utěšoval a vracel chuť dál bojovat s tmou. Přesto některé rány nemohl vyléčit ani on a padlé k životu také nevrátil. Ale mnoho jiných zachránil. Všechny statečné obránce města, Imrahilovy lidi i lidi Rohanu a mezi těmi všemi také paní Eowyn a Smíška, kteří byli raněni od černokněžného krále a také Faramira, kterého hrozil zahubit Jižanský jed. Boromir byl stále s ním, připraven kdykoliv pomoci.

Ale ještě stále nebylo po všem. Ještě stála Černá věž a rudě zářilo Oko.

 

Aragorn nikdy za těch dnů neusedl na trůn. Nikdy dřív ani potom, stál vždy vedle stolce správce na němž sedával Gimli s Legolasem a spolu s ostatními spřádal plány. A byl rád, když vždy, když potřeboval byl Boromir po jeho boku. Často s ním sedával když odpočívali večer před dalším dnem a sbírali síly. Věděli, že nesmí otálet. Ne, když je Frodo se Samem potřebují.

A pak mu to jednoho dne Gandafl navrhl. Vyjet před Černou bránu, zaměstnat Saurona a dát tak Frodovi možnost, šanci... Boromir, když to slyšel, jen sklopil hlavu a odešel. Tohle ještě bolelo. To vědomí moc bolelo... A snad právě proto, byl za sebe okamžitě připraven Gandalfův plán přijmout a jet v první řadě. Jenže rozhodnout musel Aragorn. On byl Pán.

Aragorn kývl. Souhlasil s tím plánem. A pak se ukázal v Palantíru Sauronovi. A v tu chvíli ucítil jako dýku ostrou bolest a dárek od Arwen se roztříštil o zem. Pustil Palantír a mlčel. Pak odešel pryč. Připravit se.

Na chodbách potkal Boromira a zatáhl ho k sobě do pokoje.

Správce nad tím nenadálým útokem na svou osobu jen zalapal po dechu a potom se mírně uklonil. "Co si přeješ, pane?" zeptal se tiše a snažil se, aby na něm výčitky svědomí nebyly tolik patrné.

"Zítra, vyjedeme a já…" nemohl mluvit dál, jen ho objal a nic neříkal. Ale jeho oči mluvily. Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo.

A Boromir to pochopil. Sevřel ho v náručí. "Všechno bude dobré... Vyhráli jsme u Helmova žlebu i tady před Minas Tirith... Vyhrajeme. Tma odejde... Ty usedneš na svůj trůn a já - já budu pořád tvůj správce."

"Mlč," řekl Aragorn a políbil ho.

Boromir se tentokrát nezdráhal, nebyl překvapen. Byl jen šťastný, tak šťastný, jak mohl v tuhle temnou hodinu být. Pevně Aragorna objal a sám něžně lapil jeho rty. Rukou potom zabloudil až na jeho krk a tu se překvapení neubránil... Přívěsek od Arwen tam nebyl!

Aragorn se ho držel a líbal ho tak dlouho, dokud mu stačil dech a přece… Přece ty polibky byly něžné, ne dravé, jako po boji, ale něžné a trochu zoufalé.

Cítil tu ruku ve vlasech, jak ho hladí a Boromirovy silné paže jako ho drží v objetí, jako když se potkali na bojišti. A když se po chvíli jejich ústa oddělila, přitiskl ho k sobě a nechal ho, aby se opřel o jeho rameno. A konejšivě mu dlaní přejížděl po páteři.

Bylo toho na hubeného muže moc. Moc těžká sudba. Moc překážek. Už příliš ztratil a nechtěl platit víc. A tak vše vsadil na jednu kartu. Zítra vyjedou, ale dnes se ho chce držet a poslouchat jeho dech. Dnes ho ze svých pokojů nepustí.

Boromirova ruka pátravě přešla z páteře na jeho šíji a potom až skoro k samé hranici vlasů. A jenom ho konejšivě pohladila, nic víc.

"Všechno bude dobré," promluvil muž tiše a dál ho hladil, jakoby kolébal malé dítě ke spánku. "Dokud lidé bojují, nemá Tma šanci..." Políbil ho na čelo a potom zdvihl do náručí a odnesl k posteli. "Musíš si odpočinout."

Položil ho na ni ale Aragorn pořád držel jeho ruku a díval se ně něj. Pak ji opatrně pustil. Zůstaň tu dnes, prosím, šeptal ten pohled. Ústa mlčela.

Ani Boromir nemluvil. Jen si k jeho posteli přitáhl křeslo a usedl do něj. A potom se usmál. "Mám pokoj až nahoře ve věži... Divné, že? Ale já to tam miluji, tu svobodu, ten rozhled... Jen dnes je už příliš pozdě a k mým dveřím vede tolik schodů..."

Beze slova mu uvolnil kousek postele a pak, jako když spolu spali v pustině, mu pohledem nabídl místo a Boromir přijal. A stejně jako tehdy i teď leželi pod jednou pokrývkou a hřáli se navzájem. Jen se k sobě netiskli bokem, ale Boromir měl Aragornovu tvář na rameni a Aragorn ho objímal.

Od chvíle, kdy takhle spali naposled, se Boromir nevyspal pořádně. Spánek k němu dlouho nepřicházel a potom se zase hleděl, co nejrychleji ztratit. Ale dnes bylo všechno jinak - jako tenkrát. Cítil jeho dech, byl by přísahal, že může slyšet tlukot jeho srdce a to všechno ho ukolébalo do snu, jako něžná ruka, která mu spočívala mezi lopatkami.

Spali tak, dokud se neozval roh, který všechny budil před cestou. V noci se jejich těla propletla, jak bylo v místnosti chladno a Aragorn měl teď nohu mezi Boromirovými stehny a víc na něm ležel. Boromir si ho k sobě tiskl a ráno sotva otevřel oči, ho políbil.

Jen jemně, lehce, jako příslib budoucí naděje, jako symbol toho, že s ním je a neopustí ho. A když Aragorn otevřel oči, políbil ho ještě na čelo. "Dobré ráno, můj králi."

Aragorn se usmál a pak ho i on jemné políbil. "Dobré ráno," zašeptal a pak si trochu musel odkašlat, necítil se nejlépe. Ale donutil se vylézt z postele od Boromira a připravit se k boji. A když Boromir odešel, mohl si konečně dovolit, se rozkašlat

 

Správce Gondoru mezitím kráčel citadelou a vydával rozkazy, potřebné k tomu, aby vojsko mohlo vyrazit. Taky musel ustanovit svého zástupce... protože byl pevně rozhodnut, že pojede po Aragornově boku. Nechtěl ho nechat jet samotného. A taky ho ještě pořád hryzalo svědomí.

Nakonec šel navštívit Faramira, který se po Aragornově ošetření zotavoval nesmírně rychle. Ale přece jen ne dost, aby mohl vyjet s vojskem. Ale Boromir jej chtěl požádat, aby se zatím ujal vlády nad městem...

Faramira našel společně s Eowyn, jak stojí u okna a dívají se na vojáky chystající se do boje. Usmáli se na něj.

"Jistě, převezmu tu starost a dám na město pozor," řekl Faramir a paní Eowyn přikývla.

Takže oni dva… Boromir se v duchu usmál. To bratříčkovi přál. Štěstí

Na okamžik mu myslí bleskla představa, jak u toho okna stojí Aragorn, jen v košili, a dívá se, ne na vojáky, ale na rozkvetlou pláň, kde není žádné zlo. Klidné, slunečné ráno... Potřásl hlavou a na rozloučenou bratra objal. Cítil jak se zachvěl a podíval se mu do očí.

"Neboj! Já se vrátím. Slibuji." Cvrnkl ho přátelsky do nosu, políbil Eowyn ruku a byl pryč. Teď už musel spěchat, ráno pokročilo a před polednem chtěl Aragorn vyjet.

Aragorn byl před polednem připraven. A pak, když nasedl na koně, už skutečně vypadal jako král. A jakmile se mu objevili po boku jeho přátelé, usmál se a s vojskem za zády vyjel

Po pravici Gandalf a hobiti, po levici Boromir a vzadu, živě se dohadující Legolas s Gimlim. Společenstvo bylo téměř celé. Jen dva chyběli... Ti dva, ke kterým letěla mysl všech. Frodo a Sam, vlekoucí Osud Středozemě přes trpké a kamenité pláně Mordoru. Dva přátelé, na jejichž bedrech leželo břímě nejtěžší. Král dal znamení, trubač zatroubil a celé vojsko Pánů Západu se vydalo na poslední cestu. Cestu, která končila u samé Černé Brány.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Scana, 9. 8. 2012 11:43)

Nádherné. Vážně moc krásně napsaná kapitolka. Tak strhující a přitom něžná. Nedovedla jsem si představit jak by mohl příběh na tenhle pár vypadat, ale jsem moc ráda, že jsem se rozhodla si ho přečíst. Líbí se mi ta představa láska ve válce.

Nádherné

(magdata, 18. 5. 2009 16:19)

Naprosto skvělé. Zejména oceňuji nápad dát dohromady Eoméra a Haldira. To je opravdu úžasné - nechtěla bys s níma něco napsat. To má být jen takový malý nápadeček, nemusíš to brát vážně:)

zajímavé

(sisi/ctenar, 1. 5. 2009 16:25)

ikdyž povídky as přebranýmy postavamy nemusím tohle se dá číst :D Sice si musí mpředstavovat osoby trochu jinak ale je to moc dobré a myslím že už jen to že mám pána prstenůů ráda tomu hodně dopomáhá :D A prosím další, a Profesore máš ohromný štestí žes tyhle stránky našel, jsou bohovské a jen takový nenadješ jsou všudy všeho jen 3 :D

...

(Profesor, 1. 5. 2009 14:11)

Ha. Vivat náhoda, která mne přivedla na tyhle stránky. Moc pěkná povídka. Něha a láska uprostřed války, to se mi líbí.

nadhera

(Alexia, 30. 4. 2009 14:03)

sa mi to paci, sa tesim na pokracovanie a dufam ze Boromir prezije aj ked ho nemam rada

Děkujůůůůůůůů :)

(Fannona, 29. 4. 2009 23:38)

Paráda!!!
Takže příští kapitolka bude asi už poslední, co? No, bude se mi stýskat - tihle dva jsou úžasný pár! :)