Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 6.: Pro paměť budoucích

1. 5. 2009

Nebyla to veselá cesta. Sauron před Minas Tirith ukázal svou ohromnou sílu a jistě to byl jen zlomek jeho armády. Kdo ví, co se skrývá za Černou Branou. Ale v tom nejbázlivějším srdci naděje docela nezemřela. Na obloze bylo vidět slunce, skutečné slunce… A ještě pořád bylo pro co bojovat. Pro zemi, kde žili. Pro lidi, které milovali.

Boromir jel vedle Aragorna a srdce mu pod hrudním štítem dělalo buch! buch!, až se obával, aby mu nevyskočilo z hrudi. Naslouchal mu, a ono teprve teď začalo tlouct tu píseň, jejíž takty se ozvaly už v Lórienu… A taky se konečně odvážil pojmenovat ten pocit, který jej k jeho králi vázal.

Aragorn se celou cestu díval dopředu, jako by nevnímal ostatní, kteří byli kolem něj. Ale to nebyla pravda. Pravda byla opačná. O všem věděl, jen se potřeboval soustředit. Zkoncentrovat se a pak naposledy vyhrát. V duchu mu bleskla myšlenka, že jestli ho nezabijí, docela rád prospí alespoň dva dny. Musel se jí usmát, nikdy tolik nelenošil a představa že by potom všem… utnul ji dřív než se stačila rozvinout.

A najednou... Zdvihly se proti nim ohromné hradby, kterými byl Mordor obehnán a v nich, jako nestvůrná ústa v ohyzdném obličeji - Černá Brána. Boromir se mimoděk zachvěl a vycítil, že stejný chlad prošel všemi, kdož stáli za ním. Strach. Ano, přiznával to. Měl strach, že padne, že Středozem zahyne. Že jeho král zahyne. Obrátil se na Aragorna, který také cítil, jak se řady vojáků zapotácely, jako v návalu prudkého větru. Hraničář, to on byl jejich naděje. Jejich poslední naděje.

Aragorn stiskl rty a pak se na své muže otočil a povzbudivě se usmál. Teď nic neříkal, až když byli u Brány, tak se na ně podíval znova.

"Věřím vám."

Boromir se usmál. Možná čekal nějaký dlouhý proslov, ale ta dvě prostá slova udělala víc, než dvě minuty řečí. Vojsko se sešikovalo a zavlály nad ním prapory. Bílá labuť knížete Imrahila a lidí z Osiliathu, svobodný kůň jako znak Pánů Rohanu a také Bílý strom v šedém poli, darovaný Arwen Undómiel králi Ellesarovi.

Správce stiskl svému králi ruku. "Dokážeme to," zašeptal. "Já věřím tobě!"

"Nevěřím, že nám Sauron otevře dveře, musíme na sebe upozornit," řekl Aragorn a pobídl koně. Vyjel k Bráně.

 

Boromir ho chtěl zadržet, ale jeho ruka se mu vysmekla. Aragorn se zastavil pár desítek metrů od Černé Brány.

"Ať pán této země vyjde ven! Bude na něm vykonána spravedlnost. Ať vyjde ven!" zakřičel král z plna hrdla. Potom obrátil koně a pomalu, důstojně cválal zase zpátky. A v tom se to stalo. Brego zařehtal. Hraničářův kůň se zastavil a živou mocí se nechtěl hnout. Černá Brána se začala pomalu otevírat a rudé světlo z ní vycházející zahalilo Aragorna od hlavy až k patě.

"Aragorn..." zaševelilo to pomalu větrem. "Ellessar... Jsi opravdu Estel - Naděje svého lidu?"

"Ano,“ řekl Aragorn. Nebál se a to mu bylo divné. Vlastně cítil úlevu. Jen držel koně a čekal. Nic víc.

Polovice Černé Brány se rozevřely dokořán jako skutečná nestvůrná ústa. A za nimi... Tisíce a desetitisíce skřetů v plné zbroji, krvelačných, tisíce skalních obrů a jiných netvorů, pro které snad ani nebylo jméno v lidském jazyce, a té obrovské, neskutečné síle stáli v čele Černí Jezdci - Nazgúlové.

Aragarorn popohnal koně zpět ke svým a tam, pár metrů od nich, se zastavil.

"Vpřed! Pro Froda..." dodal tiše a vyrazil.

„Za Gondor!“

„Za Rohan!“

Všude se ozývaly výkřiky, dokazující, že lidé dosud milují své domovy i vše, kolem nich. Jen někdo, blízko něj, tichým, skoro neslyšným hlasem šeptal: „Za svobodu, za lásku…“ Otočil se, ale nikoho neviděl. Nikdo tam nebyl.

 

A tak se rozhořela bitva. Poslední bitva západu s východem. Poslední bitva lidí a elfů se skřety a netvory temna. Poslední bitva dobra se zlem. Světla s temnotou. Poslední bitva těch, kteří nechtěli nechat svoji zemi zahynout a byli pro to ochotni položit i život…

Poslední bitva s Neviditelným, aby Knihu osudu Středozemě psal dál. Aby ji nespaloval, protože už by žádná Středozemě neexistovala. Bitva pro přátelství, pro lásku, pro svobodu, přesně jako to říkal ten neznámý hlas.

Bitva, kterou rozhodl jediný človíček, na pokraji svých sil, který se přesto sám postavil moci tak ohromné, že před ní prchli i největší králové starých časů. Nikdo neví, jakou cenu za to musel zaplatit. Ale byla to on, kdo zadržel Neviditelnému ruku, když chtěl svrhnout Knihu do ohně. Jeden malý, obyčejný človíček, který nesl Osud všech.

 

„Orli! Přilétají orli!“

Ve chvíli, když toto zaslechl – věděl, že je konec. A na úsvitu je nový věk.

Vyhráli.

 

x x x

 

Právě svítalo. Díval se na východ slunce a měl pocit, že nemůže být nic hezčího. Včera se probral Frodo. Boromirova noha se lepšila. Faramir se také uzdravoval a s ním i Eowyn, která ho milovala. Láska přemůže nakonec vše, napadlo muže na lůžku a pomalu se donutil vstát. Šlo to těžce, ale on nechtěl, aby ho tak někdo viděl. Ani Boromir ne.

Elrond se ho snažil uzdravit, ale vrtěl hlavou. To nebyla nemoc těla, to byl jed, který mu koloval v duši a pomalu ho ničil. Většina byla pryč ale část přetrvá. Stejně tak, jako i jeho paže, bude méně pohyblivá.

Oblékl si košili a tuniku, spodky a kalhoty a nazul boty. Pak vyšel z komnaty

"Můj pane?" ozvalo se za ním tiše. Když se otočil, ve druhých dveřích stál Boromir a zlehka se opíral o hůl. Jeho zranění nebylo nijak vážné a díky Elrondově péči už jej téměř necítil. Tu hůl měl spíš jako oporu pro nečekané nehody.

"Boromire," usmál se Aragorn a přešel mu vstříc. Objal ho, jako každé ráno a pak se na něj zadíval. Nechápal toho muže. Po bitvě viděl jednoho mladíka a nejedenu dívku či ženu jak o Boromira pečovali a usilovali, a on? Odmítal je, zdvořile ale odmítal a přitom… Aragorn se nemusel dívat do zrcadla aby věděl, že obvaz, co kryje krk, je stále na místě a rameno působí ztuhle.

"Neměl bys vstávat tak brzy," pohlédl mu jeho Správce do očí a zatvářil se nesouhlasně. "Mistr Elrond dělal co mohl, ale některé rány nezahojí ani on. Neměl bys mu kazit práci."

"Myslím, že vím, co mi řekl," zašeptal Aragorn který měl potíže mluvit nahlas. Kouř a boj mu pošramotily hlasivky.

"A nepůjdeš si lehnout, ani když tě o to já požádám?" zeptal se ho Boromir tiše a jemně mu vjel prsty do vlasů.

Aragorn se na něj podíval a pak se usmál. "Dobře…“ hlesl.

Boromir ho doprovodil až zpátky do pokoje a důsledně dohlédnul na to, že se Hraničář znovu svléknul a zalezl pod přikrývku. Nato se Správce mírně usmál a poklonil. "Pokud budeš cokoliv potřebovat, jsem ti kdykoliv k službám."

"Já vím,“ usmál se král a pak ho vzal za ruku. "Zastav se někdy. Je tu... smutno. Po tom všem."

"Přijdu," slíbil Boromir a sklonil se, aby ho lehce políbil na čelo. "Po obědě přijdu. Teď musím zařídit vše potřebné, abych mohl Gondor s hrdostí předat jeho právoplatnému pánu a králi."

"Dobře," řekl Aragorn, napil se odvaru od Elronda a zase usnul. Únava se na něm dost podepsala. Usnul dřív než Boromir opustil pokoj.

 

Boromir sešel do hlavní síně Citadely a usedl na Správcovský stolec. Čekala jej hromada povinností. Pomoci Gondoru a vůbec všem, přes které se přehnala válka byl těžký úkol a vyžadoval jeho plnou a ničím nedělenou pozornost. Ale přece jen, i on by měl pár dní ležet, mistr Elrond si přál, aby ještě odpočíval, než se zase ujme svých povinností... Jenže kdepak Boromir. Jako válečník prostě zatnul zuby, překonal pomalou, plíživou bolest a pečlivě dával všechny záležitosti Gondoru do pořádku.

Ale i jeho myšlenky se v nestřežených chvílích toulaly daleko za obzorem. Především u dveří jednoho pokoje, před kterým stál a váhal jestli má právo vstoupit... A přitom potřeboval blízkost toho muže, který v něm odpočíval. Potřeboval svého krále...

Jenže král byl nemocný, to řekl Elrond jasně. A navíc to bylo vidět. Ale i přesto, když se slunce blížilo západu, král tiše vyšel ze svých pokojů a vydal se do hlavního sálu. Nemohl pořád odpočívat, musel pomáhat. Musel.

Pipin, který zrovna běžel s vyřízením do spodních částí města si ho všiml první. "Chodče!" vykřikl. "Co tady děláte?! Vždyť máte ležet! Mistr Elrond to nařídil a Boromir taky, že prý vás nemáme rušit!"

"No tak jim to neříkej," řekl tiše Aragorn a vyšel ven z paláce. Potřeboval na vzduch.

Pipin jen nevěřícně zakroutil hlavou a byl v pokušení jít zkontrolovat bratránka Froda. Jenže u toho jistě byl Sam a ten byl schopen ho i přivázat, kdyby se pokusil vstát předčasně. V tu chvíli jej napadlo, že Chodec je vlastně velice osamělý. Jistě, má přátele, kteří se o něj starají, ale není tu nikdo tak blízký...

Věděl o tom, že mu Arwen Večernice vrátila slib a stejně jako ostatní Společníci ho litoval, ale copak se nenašel nikdo, kdo by toho nemluvného muže miloval? Kdysi hádal na paní Eowyn, ale ta pak zvolila Faramira, Boromirova bratra. A teď ukazovalo se, že král je nejosamělejší ze svého lidu

A pak mu napadlo, že je tu ještě jeden člověk, tak podivně osamělý i v kruhu těch, kteří ho ctí a milují. Ten člověk právě seděl na Správcovském stolci, zavalený haldou lejster... Boromir. A taky to byl on, kdo výslovně zakázal, aby Chodce s čímkoliv obtěžovali - přitom měl v očích takové podivné světlo. Pipin si povzdechl.

Ne, tak to určitě nebylo - byla to jenom starost o přítele, nic jiného. Což ale - vzpomněl si, jak se Boromir kolem poledne pořád díval k hodinám a přestal s tím teprve když slunce ukázalo něco po třetí... A v očích měl smutek.

 

Aragorn vyšel na nádvoří a sedl si nedaleko bílého stromu. Díval se do dálek a měl najednou pocit, že je sám sobě věznitelem. Tohle celý život chtěl a přesto, když to měl, připadal si jako by ho to poutalo železnými okovy. Povzdechl si a přitáhl dlouhé nohy blíž k tělu. Tak rád by znova spatřil Roklinku, Lórien, Kraj… Ale jako král – zavrtěl hlavou. Vlastně, nikdy jím nechtěl být.

Jenže co s tím teď udělá? Nic, koruny se vzdát nemůže, je tu příliš lidí, kteří na něj spoléhají... ale kdyby - kdyby tu tak byl někdo, na koho by mohl spoléhat on.

 

Boromir unaveně mávnul rukou. "Dnes konec!" oznámil potom svému pomocníkovi, který k němu táhl další haldu lejster. "Jsem unavený jak kůň... Zítra zase začneme, ale dnes už toho mám dost a ty jistě taky. Jdi si odpočinout," propustil ho s úsměvem a vstal, aby si protáhl ztuhlé svaly. Potom se pomalu vybelhal před Citadelu a zaclonil si oči proti zapadajícímu slunci. Nakonec si povzdechl.

"Odpusť můj pane, nedodržel jsem svůj slib," zašeptal si víceméně pro sebe.

"To nic,"odpověděl mu stín Aragornovým hlasem.

Správce se překvapeně otočil a trochu se zapotácel. Pak vykulil oči. Protože král samozřejmě neležel. Ne, díval se na něj, jak sedí nedaleko Bílého stromu a pobaveně ho pozoruje.

"Aragorne?" Boromir skoro zasténal. "Co tu děláš?"

"Sedím," pronesl prostě Hraničář a pak mu pokynul ať přijde blíž. "Bylo tam moc ticho, v mých pokojích. Raději jsem venku."

Správce napřed cosi zabručel, ale potom k němu došel a s dovolením se posadil. "Já tě chápu," pronesl nakonec. "V citadele je zase moc zima."

"Hlavně, jsou tam zdi a… Závidím Eomérovi jeho dům, je mnohem víc spojen s přírodou. Já… Bílé město je nádherné ale… Celý život žil mimo města. Děsí mě."

"Umí být nepřátelské, pokud chce," pokýval Boromir hlavou. "Umí nahánět hrůzu. Ale umí také dát radost i útěchu těm, kteří jej milují. Umí být nádherné, když stojí v záři zapadajícího slunce, když po jeho stěnách tančí plameny svic. Umí milovat, pokud v jeho zdech žijí lidé, kteří milují..."

Aragorn se o Boromira opřel a trochu zaklonil hlavu.

"Čeho jsme vlastně dosáhli příteli? Vyhráli jsme, ale země je ve zmatku, spousta dobrých lidí navždy odešla, věk elfů končí a my? Sedíme tu a bojujeme s následky, ty bojuješ. Já se dívám zpět a říkám si že, teď až odejdeme my a lidé zapomenou, ty hrůzy pak znova začnou. Vlastně se nic nezmění, jen nepřítel bude jiný."

"Vidíš to moc černě. Tak málo věříš, že se jako vládce vryješ do myslí svých poddaných? Myslíš, že lidé zapomínají tak snadno?" zeptal se Boromir tiše.

"Bojím se že ano, je to naše vlastnost," zašeptal Aragorn a pak se o něj opřel víc. Myslí mu letělo, že… Že už nemůže.

"Nezapomenou... Myslím, ne já věřím, že nezapomenou. Příliš mnoho životů kvůli tomu bylo ztraceno, příliš mnoho krásné země zničeno. Ty stopy zůstanou i když my už nebudeme. Pořád se bude vyprávět o Velké bitvě se Zlem, o mnoha padlých, o vojsku mrtvých, pořád si lidé budou ukazovat místa, kde stály skřetí šiky proti Pánům Západu. A i když jednou i tato místa zarostou mechem, pořád bude žít vzpomínka, na Krále, jenž vládl znovu skutým mečem a vedl své vojáky ke slunci. O Králi se smutnýma očima..."

Aragorn se k němu přitiskl víc. Chvíli mlčel a pak řekl jedinou tichou větu.

"Miluji tě."

Boromir podruhé v životě zažil ten pocit, že jeho srdce kamsi ulétlo, protože by jinak puklo. Chvilku jen nehybně seděl a myslí mu vířily zmatené představy, z nichž ani jednu nedokázal zachytit. Ani obraz Paní ze Zlatého lesa, kterak říká slova, jež ho provázela potom už celou cestu. Nakonec se sklonil, až těsně k Aragornově tváři a opatrně ho pohladil.

"Prosím... Že se mi to nezdá?" zeptal se tiše, protože tomu nemohl, bál se uvěřit.

"Miluji tě, Boromire," řekl tiše Aragorn a pak ho jemně políbil na rty. Nic víc, jen malý polibek a prosté vyznání.

Ale i to stačilo. Nic víc nebylo potřeba. Zapadající slunce ozářilo kůru dávno uschlého stromu, až byla ne stříbrná, ale zlatá a vroucí. Boromir Aragorna objal a pod jeho korunou ho políbil. Nedbal na to, že jsou před citadelou, kde je může kdokoliv vidět. Přál si říct to celému světu... ale jen ho držel a jemně líbal do vlasů.

Aragorn se mu rád povolil a jen se nechal líbat. Zavřel oči, protože ho pálily slzami, které se styděl prolít, ale byl šťastný.

A tak tam seděli, dva osamělí, kteří našli toho druhého. Král a jeho správce.

 

V den slunovratu stál Aragorn před Citadelou, oděný v brnění a díval se do dálky, na Gondorské pláně, směrem k Rohanu a ještě dál, až k Lothlórienu, líbezné Roklince, Kraji... Jakoby mohl přehlédnout očima celou Středozem, ale potom svůj pohled stočil zpátky do koruny Bílého stromu, který sám vlastnoručně zasadil. Korunovační den. Den, kdy odložil jméno, které nosil tolik let, a přijal to, jež mu bylo souzeno při narození - a s ním i své dědictví.

Přehlédl celé prostranství, kde se shromáždili lidé Gondoru, Rohanu, elfové i jeho stateční přátelé, hobiti. Frodo už byl zcela zdráv, ale Sam se od něj nehnul ani na krok a Smíšek s Pipinem jim stáli po boku jako čestná stráž. Aragorn se usmál, ale v té chvíli zazněly fanfáry a předstoupil před něj Boromir, jakožto Správce města.

Poklekl před ním na koleno a vztáhl ruku s odznakem Správců - černobílou hůlkou.

"Dovol mi pane, vzdát se svého úřadu a předat ti tak Minas Tirith, jakož i celý Gondor."

"Děkuji ti Boromire synu Denethorův a ujímám se Minas Tirith, jakož i celého Gondoru." S tím hůlku převzal. Pak mu podal ruku.

"Prosím povstaň a bud i nadále mým správcem a rádcem."

"Je-li to tvé přání, pane, s radostí přijímám," usmál se Boromir, ale potom pokynul dvěma Strážcům Citadely a ti přinesli starou zaprášenou bednu. "Pradávná koruna, která od nepaměti vroubila skráně Gondorský králů," uklonil se a otevřel ji. Aragorn nahlédl dovnitř a potom zpátky na své přátele.

"Ale tohoto vítězství jsem nedobyl jen já, nýbrž my všichni," pronesl potom pomalu. A pokračoval: "A proto bych si přál, aby mi korunu přinesl Ten, který nesl prsten a nasadil mi ji Mithrandir. Neboť bez svých přátel bych se tak daleko nedostal." Domluvil a Boromir se znovu uklonil. Potom před něj předstoupil Frodo a Správce mu podal korunu.

A v té nepatrné chvíli, kdy se jeho ruka střetla s tou hobitovou se na něj Frodo usmál. Jemně, smutně, ale upřímně. A Boromirovo srdce zaplavila nekonečná úleva. Teprve teď mu bylo opravdu odpuštěno.

Frodo odnesl korunu Gandalfovi a Hraničář se před čarodějem snížil na koleno. A Gandalf obřadně posadil ten starý diadém na jeho hlavu.

V té chvíli cítil její váhu i to jak před ním i za ním leží generace králů. Zavřel oči a pomalu zazpíval starou hymnu. Všichni mu naslouchali. Když skončil, všechno ztichlo a on pak sestoupil dolů a procházel mezi svými dvořany. Zdravil je, a každému alespoň tím kývnutím děkoval. Za pomoc, za vše.

Elrond, Legolas, Gimli, Faramir i statečná Eowyn, Eomér, Haldir po jeho boku. A pak hobiti… Chtěli se mu poklonit, ale to nedovolil. Vždyť bez nich, bez jejich obětavosti a statečnosti by tu dnes nebyli. Zadržel je.

„Ne, vy se neklaňte, přátelé moji,“ zašeptal a pak k jejich nesmírnému úžasu poklekl sám. A s ním celé Bílé město.

 

A pak, propukla slavnost. Slavnost, která měla trvat týden a všichni na chvíli na vše zapomněli. Jen Aragorn nezapomněl. Nemohl.

Boromir ho, podle staré tradice povinnosti Správců, odvedl na trůn a potom sám usedl na Stolec, kolik stupňů pod ním. Ale když se v Citadele zešeřilo, ohlédl se přes rameno a jeho pohled tu vzdálenost zkrátil, takže si připadali, jakoby stáli vedle sebe. Správce se usmál. A potom zbledl.

Ve dveřích se objevilo světlo a průvod elfů. A v jejich středu kráčela Arwen Undómiel. Boromirovi bylo, jakoby mu do srdce vrazili nůž. Ano, Aragorn mu dal svou lásku - jenže to si myslel, že Arwen už nikdy neuvidí. Ale teď stála tady, krásná a líbezná. Připomínala vše, co Aragorn už neměl. Pak králi složila hold. Ale to už Elessar letěl s trůnu, přímo k ní a pozvedl ji. Nedovolil, aby se před ním pokořila. Na okamžik spolu rozmlouvali přímo v Citadele, ale potom odešli ven. Její doprovod zůstal.

Boromir za nimi jen chvíli hleděl s bolestí v očích a všechna ta sláva mu náhle byla protivná. Vydržel z povinnosti ještě několik minut, neslušelo se, aby opustil své místo tak brzo po králi, ale zdvihl se jen to bylo možné a odešel. Nechtěl nikoho vidět. Nepochyboval, co se stane... A bál se toho. Bál se, že...

 

Pak kráčeli společně po nádvoří až došli do obnovovaných zahrad. A tam ji Aragorn vzal za ruku.

"Arwen... já, slyšel jsem, že chceš odplout na Západ, je to tak?" mluvil tiše, přece jen rány na duši bolely pořád.

"Ano, přišla jsem se rozloučit..." podívala se mu do očí. To na ní oceňoval. Jen pravda a přímý pohled. Ocenil, že měla odvahu za ním vůbec přijít.

"Já jsem rád, zvlášť jestli ty budeš šťastná," řekl a pak se na ni zadíval. Nic neříkal jen si chtěl uchovat ten obraz v paměti.

"Já- Budu, to jsem si jista. Věř mi, nechtěla jsem ti ublížit, příteli," objala ho pevně.

Něžně i políbil na tvař a pak se ji uklonil. "Budeš mít v mém srdci vždy místo, má paní," řekl a pak ji znova nabídl rámě a dovedl ji za jejím doprovodem. Šli pomalu, ale elfka přesto cítila jeho bolest a tak ji chtěla zmírnit a zkrátit. Když se připojili k doprovodu, odešla za ostatními a Aragorn se mohl jít opět posadit na trůn. Sám.

A ještě jen vzpomínal na slova, která mu řekla, ještě než definitivně zmizela z jeho života. "Věřím, že tady někdo čeká, někdo, komu patří tvé srdce a na oplátku ti dal to své..."

Seděl tam dlouho dokud přicházeli a pak, pomalu odešel, když je jeho správce vyzval k odchodu. Sestoupil z trůnu a pak se na Boromira zadíval. A než stačil cokoliv říct, stiskl mu ruku. "Děkuji."

Boromir, který zahlédl Arwenin průvod odcházet a proto se přiměl vrátit, aby Aragornovi nebylo nápadné, že tak náhle zmizel, jen kývnul. "Moje povinnost, pane," zašeptal potom, uklonil se a požádal o dovolení vzdálit se.

"Ne… prosím tě," Aragorn mu ruku nepustil, jen ho jemněji stiskl. To jeho oči. Ty smutné šedé oči prosily za odpuštění. Smutné oči, napadlo Boromira. Kdy naposledy se smály? To bylo dávno. A přece si to pamatoval, dovedly se smát. Teď, navzdory triumfu, v nich byla pořád bolest.

Jeho pohled zněžněl. "Měl by sis jít odpočinout, pane. Ještě pořád nejsi zcela zdráv," zašeptal a nabídl mu rámě.

Přijal ho a pak mu ve svých pokojích nabídl víno a trochu tabáku. Vyšli na verandu a tam si sedli jako když byli na cestách, bok po boku. Kouřili, pili. Aragorn ho políbil když východ začal světlat.

Ruku měl přitom na mužově srdci a cítil jeho tlukot.

Boromir se nadechl. Jeho král chutnal po víně a on sám toho v sobě také neměl zrovna málo. Trochu se osmělil a přitáhl si ho blíž, přitom mu polibek vracel - hluboce a vřele.

"Bál jsem se, že odejdeš..." zašeptal po chvíli.

"Neodejdu… mám tu tebe," zašeptal Aragorn a věnoval mu další polibek, hluboký vášnivý. Rukama mu vjel do vlasů a začal je cuchat. Ano, tento muž si podmanil jeho srdce. Nevěděl kdy, ale stalo se. A teď už mohl jen podlehnout.

"Přesto..." Než mohl Boromir domluvit, zavřel mu ústa další polibek. Ano, teď a tady už mohli podlehnout. Tma odešla, Stín se rozplynul a vzpomínka zůstane vzpomínkou. Stále sličnou, stále svěží, ale jen vzpomínkou. Správce si krále přitáhl ještě blíž, přiměl ho stoupnout a sednout mu na klín, a ovinul mu ruku kolem pasu.

"Svítá," zašeptal potom a znovu ho políbil.

"Svítá," zašeptal Aragorn a v hlase měl pohnutí. Tolik se na to svítání načekali, tolik... Ale nakonec přece přišlo. A v záři vycházejícího slunce se král naklonil ke svému správci.

"Miluji tě, Boromire, a nikdy nepřestanu."

Pořád chutnal po víně a v očích měl zvláštní pohled. Boromir se zdvihl i když jej přitom nepustil a odnesl ho zpět do pokoje a položil na postel. Uvnitř ještě bylo šero a tak jen popaměti obkresloval jeho tvář, křivku jeho rtů a vrásky kolem očí. Tolik chtěl vidět alespoň jeden šťastný úsměv. Nakonec se ale usmál sám a políbil ho na čelo.

„Mám zůstat, můj pane?“ zeptal se potom tiše. Muž na lůžku se smutně pousmál a kývl.

"Prosím," řekl pak a stiskl jeho ruku. Víc nic. Jen to prosté gesto.

Boromir si lehnul k němu, ovinul kolem jeho pasu svoji ruku a potom svého krále znovu políbil. Tentokrát na ústa. Aragorn si tiše povzdechl... A v té chvíli, kdy slunce vstává a všichni vítají nový den se cosi odehrálo. Cosi velmi něžného, ryze láskyplného, přesto nepostrádající vášeň a jistý hřích. Jen se to cosi nestalo mezi správcem a jeho pánem, ale mezi dvěma lidmi, kteří prošli Tmou a nemohou ještě plně uvěřit, že zase vidí Slunce. Mezi dvěma, kteří sami ve světě, našli jeden druhého...

Dva výkřiky se jen zavlnily s ranním vánkem mezi závěsy.

 

Boromirova náruč hřála. A jeho polibky konejšily.

Aragorn se k něm přitiskl a pak jen zavřel oči a odpočíval.

"Až zvládneme nejhorší, vyjedeme ven, jen sami dva jako tenkrát, ano? Pojedeme navštívit Kraj a Rohan, ano?"

"Pokud je to přání krále," Boromirovi v očích zahrály veselé jiskřičky, když se Aragorn trochu zamračil. "Pak pojedu moc rád," sklonil se a přitiskl rty na jeho nahé rameno, trochu zvlhlé potem.

Aragorn se na něj trochu zaškaredil a pak sebou cukl, když mu přejel prstem po místu za uchem. "Hej! To lechtá!"

"Vážně?" opáčil Boromir a pohyb zopakoval.

"Jo! Moc…" Aragorn sebou škubl. Jenže ruka jeho správce, která mu spočívala na hrudi jej pevně objala; a znemožnila mu jakýkoliv pohyb.

"Nevěřím, že můžeš být na tak malém místě lechtivý," ušklíbl se Boromir a rychle ho políbil, než se nadechl na protest.

"Jsem lechtá mě to! Přestaň! Prosím."

"Dobrá, však už toho nechávám," zabručel správce. Ale v tom mu Aragorn vklouzl rukou pod tuniku a začal ho lechtat sám, jemně a rafinovaně.

Boromir se na něj tázavě podíval. Slunce se už vydalo na svou pravidelnou pouť po obloze a závěsy zjemnily jeho světlo na zlatý prach, který se třpytil úplně všude. I Aragornovi ve vlasech a na jeho těle. Správce se ostře nadechl. Bylo to jen pár chvil, co se král chvěl v jeho náručí a kousal se do rtů, aby nekřičel... A teď ho znovu svádí. A velmi neodolatelně.

Aragorn se k němu přitiskl a jen ho dál hladil a trochu lechtal. Pak se k němu naklonil a políbil ho na krk. Pak místo přejel jazykem a nakonec lehce stiskl zuby a znova políbil.

Boromir na něj zamžoural skrz přimhouřená víčka. Vypadal hezky, jak se tak nad ním skláněl - i vzdor tomu, že o sobě vždy říkal, že hezký není. Jeho správce na to měl trochu jiný názor - možná nebyl hezký, ale rozhodně byl i tak přitažlivý. A teď trochu připomínal neposedného kluka. Velmi zvědavého kluka.

Aragorn se na ním sklonil a pak se k němu přitiskl a znova ho políbil. Pak pokračoval od úst níž a níž až skončil u jeho břicha. Políbil ho a obkroužil jazykem pupek.

Muž jen vydechl a zdvihl se na loktech. Ale všechno, co viděl byly jenom Hraničářovy dlouhé vlasy, jak mu hladí rozpálenou kůži. Ostatní už oči nechaly představivosti... Velmi ohnivé a oheň vzbuzující představivosti.

Boromir lehce zasténal, když ho Aragorn znovu políbil.

"Boromire," zašeptal král a sklonil se k jeho slabinám. To, co prováděl pak, dohánělo jeho správce téměř k nepříčetnosti a když pak skončil, Boromir ztěžka oddechoval a Aragorn se usmíval. Věděl, že tohle jeho přítel ještě nezažil.

"Tohle..." vydechl onen po chvíli ztěžka, kdy se přesvědčoval, že skutečně leží na posteli a nevznáší se někde na obloze. "Tohle nebylo vůbec čestné..." dokončil potom myšlenku, když viděl jak se na něj Aragorn pobaveně dívá.

"Copak?" zeptal se král.

"Nemám potom čas přemýšlet, co bych s tebou dělal... Když mi děláš tohle."

"To je dobře..."

"To není dobře," odporoval Boromir a popadl ho za hubená ramena. "Protože potom... Vidíš, už ani nevím, co jsem chtěl!"

"A chtěl jsi...?" Aragorn se usmál.

"No, to právě nevím," stáhl si ho správce k sobě a začal ho pomalu, rozvážně líbat na bradu a níž. "A bude mi hodně dlouho trvat, než si vzpomenu."

"A moc dlouho?" zeptal se a nechal se líbat.

"Velice dlouho," ujistil ho Boromir a převalil se na bok. Aragorna strhl s sebou a takže teď ležel na zádech a pobaveně ho sledoval, jak si ho prohlíží.

"Ach, nestihneme oficiální snídani?"

"Zaručeně ne," zabručel Boromir, který ho momentálně přelezl a pohodlně se uvelebil mezi jeho stehny. "Sice jsem si vzpomněl... ale ne."

"Nestihneme? A co večer? Stihneme vyjížďku?"

"To možná ano," usmál se Správce, pomalu se sklonil a začal polibky mapovat jeho tělo, aby mu tentokrát neunikly ani ty nejmenší detaily jeho kůže a pomalu, velice pomalu, s nimi postupoval po několika jizvách, jako předtím Aragorn, na jeho břicho. Aragorn zasténal a pak ho pohladil  po vlasech a začal mu je cuchat.

"Jsi až moc učenlivý, až moc..."

"Kdo říká, že jsem to už neuměl?" odtušil pobaveně Boromir k jeho pupíku a polechtal ho jazykem uvnitř. Jeho ruce přitom nepřítomně bloudily po králově těle. Tam, kde už předtím spočinuly rty potom přebíhaly vlnky rozkoše a všude jinde rtům cestu připravovaly...

Bláznivé, napadlo Aragorna a pak ho nechal ať si s jeho tělem dělá co chce, on se vnesl do bran rozkoše a nic ho nemohlo dostat zpět.

Pomalu, rozvážně se s ním mazlil, jako s nejkřehčím křišťálem a jeho rty hravě přeskakovaly z jednoho místa na druhé. Až konečně Aragorna polechtaly jeho vlasy na stehnech... Boromir se usmál, když ucítil, jak se král zachvěl. Ano. Víc. Ještě víc.

Jen tiše vzdychal a pak stiskl rty. "Ano," hlesl.

Neřekl nic, jen se pečlivě věnoval té nejcitlivější části jeho těla a držel ho za boky, hlavu ponořenou v jeho klíně. Stačila chvilka, docela malá, zanedbatelná chvilka. A najednou se král pomalu sesul do chladivého povlečení. Jen hladit ve vlasech ho nepřestal. Boromir vzhlédl. "Dovol, abych ti popřál dobré ráno, pane," usmál se trochu nakřivo.

"Cvoku, jsi šílenec! Miluji tě."

"Já tebe taky... Víš, moc se těším, až král projede na zapřenou své království - jen se svým věrným služebníkem." Lehce ho políbil na rameno a kousl do ucha. "Pokud bude ovšem král schopen vstát..." usmál se potutelně.

"Nebo sedět," doplnil Aragorn

"Ale no tak," šťouchl do něj jemně Boromir a vzal ho za ruce. "To přece je naprosto samozřejmé," vytáhl ho do sedu.

"Myslíš?" zvedl Aragorn obočí.

"Král musí překonávat všechny překážky," odtušil Boromir a pustil ho.

"To ano, ale co když ho  zlobí jeho Správce?" mrkl na něj

"Správce? Není možné, správce se vždy drží protokolu a za každých okolností plní rozkazy svého krále, pokud tyto nejsou namířeny špatným směrem."

"Pche!" zabručel tmavovlasý muž.

"Tak to stojí psáno, já si to nevymyslel," usmál se Boromir nevinně, vyhrabal se z velké postele a začal šátrat po svém oblečení, které spolu s tím Aragornovým tvořilo malý obrazec na podlaze ložnice.

"Mě se nechce vstávat, vůbec," Aragorn zamručel a zmizel pod peřinou. Víno se hlásilo o slovo a jemu se chtělo spát. Nechápal, že Boromir je oproti probdělé noci, vínu i všemu ostatnímu, schopný se hýbat a dokonce myslet. A teď ještě... Správce popošel blíž a začal netrpělivě popotahovat za lem přikrývky.

"No tak," zabručel potom. "Měl bys vylézt."

"Měl neznamená že chci," zazněla ospalá odpověď, ale pak muž přece jen pomalu vstal.

"Podívej..." Boromir se nadechl, což Aragorn správně odhadl, jako předzvěst k dlouhému kázání. Ale tentokrát se přece jen nedostavilo. Místo toho se Správce sklonil a lehce do něj strčil. "Lehni si zpátky, nechám ti přinést snídani nahoru, ano?"

"Půjdu dolů, nechci jíst sám," řekl Aragorn a začal se strojit. Když se oblékl, políbil svého správce na tvář a pak sám vyšel z pokojů.

Boromir jen zavrtěl hlavou. A tohle má být král?

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

....

(Aki, 21. 4. 2013 18:01)

Ta povídka je úžasná.Smůla že není nějáká další

...

(Scana, 9. 8. 2012 12:58)

Tak tohle je opravdu geniální. Moc se mi líbí tohle zakončení. Je to krásný epilog nejen k téhle povídce, ale skoro i k samotnému filmu. Jsem moc ráda, že Boromir neumřel ani během vašeho příběhu a Aragorn nezůstal sám. Škoda že tahle povídka není delší, zamilovala jsem si jí. To vím naprosto jistě. Děkuju za ní.

O_o

(Angela, 12. 9. 2010 16:29)

Abych řekla pravdu, když jsem se dívala na Pána prstenu, nedokázala jsem si je představit jako pár a většinou četla povídky na pár Legolas/Aragorn, ale teď Aragorna jedině s Boromirem a Legolase s Glorfindelem. Ale to jsem odbočila, tak tedy zpátky k povídce. Mně se moc líbila. Nejen představa toho, že Boromir Skurut-haie přežil, neboť u filmu jsem jeho smrt skoro obrečela, ale i to, že je s Aragornem. Docela mě potěšila vaše představa o Gondoru po válce. To mě nenapadlo. Takže až na ty drobné chybky se mi povídka moc líbila. Škoda, že není ještě o něco delší.

Jéé

(whampingwillow, 25. 12. 2009 21:03)

Krása, vážně, je to hrozně pěkná povídka

Mnam

(Alienne, 5. 5. 2009 0:38)

Ok, tak uz nie som zamilovana len do Aragorna, ale aj do Boromira... Milujem, ked robi smutne oci...

JŮŮŮŮŮŮŮ

(sisi/ctenar, 1. 5. 2009 23:30)

Hnuly jsme se z místa , děkuji :D
opravdu pěkné, už se moc těším na další díl!