Jdi na obsah Jdi na menu
 


Watson se žení 1. kapitola

6. 3. 2010
 

Watson se chce ženit! Pche, jak bláhové! Jak šílené! Opravdu mě tím štve, vždyť co mu tady chybí? Má tu pokoj, svou praxi, co mu chybí?! A ještě jí ani nekoupil prsten!


"Holmesi, snažíte se marně, miluji ji," poznamenal doktor, když zachytil přibližně pátý pohled svým směrem. Pohled, který zdatně sekundoval štěněti, opuštěnému venku. "Skutečně ji miluji a vím, že ona mě také."

"Ještě jste nekoupil prsten. Nezasnoubili jste se! Není to oficiální. A co když vás podvede? Hm, co pak?" zeptal se Holmes a pak začal nervózně brnkat na struny houslí. "Nemůžete si být jistý."

"Holmesi, já vás nepoznávám," zavrtěl Watson hlavou a dále obcházel kolem jejich společné knihovny. "Vy děláte, jako bych se chystal odjet na severní pól a už se nikdy nevrátit. Copak mi nepřejete štěstí?" zadíval se na něj. "A vůbec! Přestaňte se tvářit, jakobych ubližoval vám osobně!"

"Já nepoznávám vás, kde je vaše uvažování a realismus. Nechal jste se zmást sukní?" Holmes se na něj ostře zadíval. "No?"

"Jsem zdravý muž v nejlepších letech. Nemyslíte, že už na to mám taky věk?" opáčil Watson a usadil se naproti němu. "NO?" napodobil po chvilce věrně jeho tón a zapálil si cigaretu. Tureckou.

"Myslíte, že to má co dělat s věkem?" ohradil se Holmes. "Opravdu?"

"Má to co dělat s reakcí těla a duše, které se říká láska, Holmesi!" Watson vstal a voňavý dým se rozlétl kolem. "Jenže to ten váš ryze racionální mozek prostě nepochopí. Je mi líto, ale nedá se to ani vysvětlit, ani názorně předvést. Musí se to zažít..." Mávl cigaretou a podíval se na hodiny. "Promiňte, ale jdu svou budoucí ženu vyzvednout na nádraží. Chceme si vybrat dům. To je jistější záruka svatby, než prsten!"

"Stejně vás nechá, je to dobrodružka, nebude jí vyhovovat usedlý život. No tak, Watsone! Trochu si to promyslete!"

"Dobrodružka?" Watson vytáhl obočí vzhůru. "Julietta a dobrodružka? To je to nejmilejší, nejmírnější a nejhodnější děvče, které jsem poznal. A mimochodem, Holmesi, přese všechno... Rád bych, abyste ji poznal také. Jste dva nejdůležitější lidé v mém životě... Promyslete si to, než se vrátím." Trochu se pousmál, hodil na sebe svrchník a za chvíli byl pryč. Zůstala po něm jen jemná vůně cigaret. Tureckých.


Holmes tiše zavrčel a zabrnkal na housle. Nelíbilo se mu to. Ani to, že by mohl mít jeho blonďák pravdu. Ne, nemá ji! Rozhodně ji nemá! Tentokrát ji nemá! Ani kdyby... Není to pravda!

"Pane Holmesi?" To byla paní Hudsonová, jejíž nervy byly dnes a denně těžce zkoušeny vším, co si její bizarní podnájemník vymyslel. "Pane Holmesi, nedáte si čaj?"

"Čaj, ach… Dobře, paní Hudsonová, čaj... Dám si za chvíli." S tím Holmes vzal svůj plášť a vyběhl ze dveří. Musel tu ženu vidět a Watsonovi dokázat, že není ta pravá!


Třetí nástupiště na Charing cross bylo téměř zaplněno. Ale když přijel vlak, lidé se přirozeně rozdělili. Někteří zůstal stát, jen netrpělivě přecházeli sem a tam, případně podupávali na místě, nebo stáli úplně klidně, další část cestujících obklopila můstky vagónů připomínající tak obrovský roj včel, který se "přisaje" k česnu úlu.

Watson patřil k těm, co stáli úplně klidě. Pohnul se až ve chvíli, kdy spatřil známou siluetu a hrdé držení hlavy.

"Julietto!" zamával na ni a vyšel jí naproti.


Holmes stál přitisknutý u sloupu a díval se za ním. I přes oblaky kouře a páry viděl, jak tu ženu vzal do náručí a jemně políbil na tvář. První, líbá ji na tvář a to je zamilovaný. Jistě Watson je trochu puritán, ale má být zamilovaný, já bych ji na rty políbil. Nebo ji alespoň víc stiskl. Druhé, je k němu kritická, sjela ho pohledem a neušel jí ten křivě přišitý knoflík, nakrčila čelo.


"Jaká byla cesta?"

"Dobrá, ale přesto jsem ráda, že už jsem tady." Přijala nabídnuté rámě a ještě se k němu lehce přitiskla.

"Ach, tak to tedy musela být příšerná," zasmál se Watson a pohladil ji po ruce. "Neumíš dobře lhát, Julietto, víš o tom?" popíchl ji potom jemně.

"No dobrá, byla strašlivá. Ale stejně, hlavní důvod proč jsem ráda, že jsem tady, jsi ty, to jsi nepoznal, detektive?" podívala se po něm.

"Vždycky jsem byl mizerný detektiv," přiznal se pokorně doktor a pomalu kráčeli k východu z nástupiště.


Holmes se víc skrčil a přitiskl k sloupu. A pak je nechal projít kolem sebe. Když ho minuli, jeho pohled se na něm znova zastavil. Opravdu měl nepříjemný pocit, že tohle nedopadne dobře a věděl, že to bude správný instinkt. Musel vypátrat víc. Zjistit o ní víc a otevřít Watsonovi oči. Dřív, než mu ublíží. Protože ona mu ublíží, ten neodvratný pocit v něm hlodal stále víc.


Watson sáhl pro cigaretové pouzdro, zatřepal s ním...

"Musíš kouřit, Johne?" zeptala se Julietta a střelila po něm zamračeným pohledem. Povzdechl si a zase pouzdro schoval do kapsy.

"Promiň, zvyk," omluvil se potom a zamával na drožku. "Nevěděl jsem že ti to vadí, nikdy předtím ses nezmínila."

"Myslela jsem, že ti to dojde," usmála se. "Chtěla jsem vyzkoušet tu prastarou pravdu, že zamilovaný muž ženě udělá co jí uvidí na očích."

"Omlouvám se, stejně je to zlozvyk, ale já i Holmes jsme silní kuřáci, tak asi… I u něj jsem si na to zvykl. Ale pokud chceš, přestanu."

"Budu ráda, Johne."


Watson se na ni usmál a Holmes se v podloubí zamračil. Jemu se nelíbilo, jak ho sekýruje. Watson si přeci může dělat co chce a žádná žena mu nemá co do toho zasahovat!

Plížil se za nimi celou dobu, tak nenápadně jak jen mohl. Sledoval je, jak chodí od jednoho krámu k druhému, ona se točí kolem výloh a regálů, Watson se svým chápavým úsměvem postává opodál. Neříkal náhodou, že jdou vybírat dům? Teď to spíš vypadalo na všechno ostatní...

Nakonec se zastavili před šperkařstvím. Holmes ho znal, tady Watson nechal na zakázku udělat náramek. Samozřejmě - pro ni. A ona ho teď znovu zatáhla dovnitř. Jenže Watson nebyl nijak moc majetný. Navíc rád sázel a nerad moc blyštivé šperky. Měl rád spíše jednoduché věci. Ale teď to vypadalo, že z něj ta osoba hodlá vytáhnout všechny peníze. A pak ho zradí? Tak podlé a zároveň přízemní?

Nakonec přece jen vyšli ven.


"Drahý, omlouvám se. Ale ty náušnice byly krásné, že?" zavrkala a znovu se do něj zavěsila.

"Byly krásné. Ale jsi krásná i bez nich, věříš mi?" usmál se tak něžně, jak ho Holmes snad ještě nikdy neviděl.

"Jsi lichotník, Johne. A kdypak poznám tvého přítele? Proslulého detektiva Sherlocka Holmese?"

"Doufám, že dnes večer."

"Doufáš?"

"Ne, dnes večer. Objednal jsem stůl U Královy hlavy. Představím vás, neboj. Ostatně, chci aby mi šel za svědka." Watson trochu přivřel oči.

"Těším se, až ho poznám. Opravdu. A doufám, že ho u nás budeme vídat často..."

"Cha, vím, že to bude. Věř mi, nemá rád když je sám. Přijde, když se bude nudit.A pokud nemá případ, no..to poznáš sama. Ale je velmi vtipný společník, když chce."

"A když nechce?"

"Velmi kousavý."

Velmi kousavý, pomyslel si Watson. Ale doufám, že při dnešním setkání si zachová takt. Jinak to bude zlé... Ach Holmesi, kdybych vás neznal, řekl bych, že žárlíte. Ale to je nesmysl, že? Váš čistočistě racionální rozum žárlivost nezná, žárlivost je věc citů, ty berete jako nutné zlo, které se vám občas zamíchá do vaší práce. Holmesi, vy blázne, já vás nehodlám opustit nadobro, chci být stále váš přítel, váš kolega, proč si to nechcete nechat vysvětlit?

Náhlé vnuknutí ho přimělo otočit se. Pak se rychlostí blesku vymrštil a pro oči své zmatené snoubenky přitiskl jakéhosi chudáka ke zdi.

"HOLMESI! VY MNE SNAD SLEDUJETE?!"

"Co to říkáte? Zbláznil jste se? Já vás neznám, pane, a neznám ani žádného Holmese!" mumlal žebrák a třásl se.

Watson se n něj zadíval a pak ho pustil. Ne, nebyl to on. Ale měl pocit, že ho tu viděl.

Určitě ho viděl. Určitě tu někde je a teď se královsky baví, jak se mu podařilo ho vytočit.

"Omlouvám se, s někým jsem si vás spletl," špitl zbídačelému muži a vsunul mu do dlaně pět šilinků. "Odpusťte, prosím." Pak se pronikavě rozhlédl kolem sebe. Je tu. Byl tu, cítil na sobě jeho pohled, ale dost dobře to taky mohla být jen paranoia.

"Holmesi," pronesl potom tlumeně. "Jestli mě máte jen trochu rád a vážíte si našeho přátelství, přijdete v osm ke Králově hlavě a budete se chovat a vypadat slušně. Příteli!"

S tím se otočil a došel ke své zmatené snoubence. Omluvil se i jí a nabídl jí rámě. Za chvíli už kráčeli v družném hovoru dolů ulicí.

Holmes tam skutečně přišel. Vlastně, když tam došli, už tam seděl. Popravě dospával. Byl unavený. I když nevěděl z čeho, asi proto že teď nedělal na žádném případu.

Zívl.

Watson se mírně pousmál a potom mu pokynul na pozdrav.

„Holmesi.“

„Á, dobrý večer,“ otevřel slavný detektiv oči.

„Dovolte mi, abych vás představil.“ Bonton nade vše. „Slečna Julietta Rawellová, moje snoubenka. Julietto, to je můj přítel, Sherlock Holmes.“

„Těší mě,“ usmála se slečna Rawellová sladce.

"Těší mě," řekl Holmes a zvedl se. Políbil ji ruku a uklonil se ji.

Watson jen zdvihl obočí. Skoro ho nepoznával. Holmes a ženy, to bylo téma samo pro sebe. Nejvýstižnější bylo tvrzení, že jim vždy byl galantním protivníkem. Ale teď se zdálo, že možná odložil svůj skepticismus... Doktor se pousmál - aby ne, Julietta přece byla okouzlující. A jeho.

Holmes se jen trochu usmíval a nechal dovést na stůl. Jen se na ně díval a mlčel. Čekal. Jen mlčel a čekal, prohlížel si ji a líbila se mu stále méně. Seděla uprostřed nich, občas pohladila Watsona po ruce a jednou mu srovnala límeček se slovy: "vypadáš jak hastroš". A přitom doktor nikdy nevypadal lépe. A přitažlivěji. Zamilovaněji...

"Nuže příteli," oslovil ho náhle. "Jaký jste měl den? Doufám, že tak krásný jako my dva..." trochu se mu blýsklo v očích.

"Upřímně nudný. Velmi," prohlásil Holmes a zadíval se na něj ostřeji. „Velmi nudný, a co vy, Watsone? Vy jste se, oholil, použil novou kolínskou a dal si záležet i na uzlu do kravaty... Ale, zapomněl jste si vyzvednout svou sázku z minulého týdne."

"Ty sázíš, Johne?" podívala se na něj. Usmál se a pohladil ji po ruce.

"Sem tam si vsadím, ale už jen velmi vzácně. Oproti minulým časům..." Varovně se zadíval Holmesovi do očí. Zdálo se, že svého plánu, jak mu překazit svatbu, se nevzdal. Holmes se k němu naklonil a sáhl mu do kapsy.

"Ano, už sází méně. Někdy totiž prohrál i náš měsíční nájem."

Watson se ohnal a srazil jeho ruku stranou. Gesto to bylo vyloženě vzteklé.

"Však říkám, oproti dřívějším časům..." zamračil se a místo dalšího si raději přihnul vína. A zoufale zatoužil po cigaretě. Ale slíbil, že přestane.

Jeho snoubenka se usmála. "Jestli to měla být ukázka vaší deduktivní metody, pane Holmesi, tak značně nevyšla. Vždyť Johna přece znáte, bydlíte spolu, to není nic těžkého... Ale co byste řekl o neznámém člověku? Co byste kupříkladu řekl o mě?"

Doktor se zdvihl. "Omluvíte mne na okamžik?" srazil podpatky, i když mu tváří projela bolest, jak se ozvalo staré zranění a potom se vzdálil.

"Nu?" nahnula se Julietta provokativně, až se detektiva téměř dotýkala.

"Hm," Holmes se na ni zadíval. "Uvádíte o sobě, že jste učitelka. Spíš guvernantka, a skutečně jste jí kdysi byla. Nyní si však žijete lépe, skoro nad poměry, tedy vás někdo vydržuje. Podle vašeho náhrdelníku, který vám nemohl koupit Watson a přitom působí nově, bych řekl, že s tím začal nejvíce před rokem. Nějakou dobu jste zvažovala zasnoubení, o čemž mluví vypálený proužek na prstě. Tedy vydržoval si vás někde v koloniích a odtamtud jste musela rychle odejít. Tak bych řekl, že jste od učitelky malého chlapce se stala hračkou velkého. Ale nakonec si vás nevzal a poslal vás pryč, že?"

Trochu se usmála. A přejela mu špičkou střevíčku po lýtku.

"Skutečně, tak si John tak moc nevymýšlel. Chvilku jsem ho podezřívala, že se jen dělá zajímavým, ale musím konstatovat, že pověsti o vás nelžou. Dokonalé. Bravo, pane Holmesi. Bravo." Přimhouřila oči a napila se vína. "Pravdou je, že od Johna jsem se dočkala jedné cetky, kterou nemohu ani vidět, ale to jsem ochotna mu odpustit. Za jeho jméno a postavení váženého lékaře. Dobrá pověst je k nezaplacení, není-liž pravda?" Odložila skleničku zpátky na stůl. "A co teď, velký detektive? Copak s tím zjištěním uděláte?"

"Jistě ho informuji a vás bych požádal, abyste zrušila zasnoubení dřív, než to udělá on a než se to stane pro vás bolestivé," usmál se Holmes studeně

"Ach, ano. Informujete ho... Jinými slovy, pomluvíte ženu, která si ho chce vzít a udělat nejšťastnějším mužem pod sluncem. Myslíte, že vám bude věřit? A myslíte, že to nevím? Jak zoufale se mu snažíte překazit štěstí? Sabotujete naši svatbu, žárlíte a nemáte mne rád. Nebudou to nic jiného, než pomluvy. Uděláte cokoliv, aby s vámi John zůstal... a já ho skutečně miluji..." Vytáhla kapesníček a osušila si neviditelné slzy. "Miluji, ale vy mi to nevěříte..."

"Ne, protože vy milujete jen přepych a luxus, na který jste si zvykla od svého milence v Indii, nebude vás bavit, John se svým sázením, svými cigaretami a věčně neplatícími pacienty. Ne, dlouho ne. Zlomíte mu srdce a odjedete zase za penězi, jen co najdete bohatšího."

"Ale no tak," usmála se a chopila se vidličky. "Jenže to vy nedokážete. John mě miluje duší i tělem a já vás mohu ujistit, že zas tak brzy ho neopustím. Dokud si nevyřídím jeden jistý účet..." Vykouzlila smutný pohled. "Miláčku, tvůj přítel odmítá naše pozvání na oběd? Ach, je mi to tak líto, ale zřejmě má něco lepšího na práci, vždyť ho znáš... Ne, nepiš mu. Když se sám už čtvrt roku neozval, je zbytečné mu psát, už o tebe nestojí. Já vím, je to kruté, ale proč se mu vnucovat, pro jeho pobavení...?" Usmála se. "Ano, tak to bude, milý pane Holmesi. Doslova do písmene."

„Chcete válku, slečno? Opravdu si myslíte, že si se mnou můžete zahrávat a s Johnem taktéž?"

"Vy to nechápete? O něho mi nejde, ani v nejmenším. Trpím každou chvíli, kdy ho musím snést vedle sebe, toho vašeho doktora. Ale pokud nevíte, kdo jsem, drahý Holmesi, nemá cenu se znepokojovat." Ušklíbla se. "Až se John vrátí, zase z něho potáhnou cigarety, až bože, jak to nesnáším... Ale vydržím to. Vydržím to a odstřihnu vás. Využiju každou možnost a protože mě miluje, skutečně miluje a udělal by pro mě cokoliv, nebude to tak těžké. Bude mi potěšením vás o něj připravit. Velkým!"

"To nedokážete!" Holmes se na ni zamračil. Ta žena mu byla povědomá, ale s nikým si ji doposud nespojil. Ale nelíbilo se mu to. Vůbec ne, jak se zmiňovala o Johnovi, o něm samém. O tom, že od něj Johna odstřihne. To nemohl dovolit

"Vsadíte se? Plánovala jsem s tím začít až po svatbě, ale když si žádáte ukázku..." popadla krajkový kapesníček. A v tu chvíli se John vrátil.

Táhly z něj cigarety. Turecké. Závoj jejich vůně ho obklopoval, mísil se s kolínskou. A byl to ten nejhezčí parfém na světě. Nejsvůdnější.

Julietta Rawellová si otřela oči. Velmi nápadně. Potom kapesníček odložila. A Watsonovi to neuniklo.

"Julietto?" zeptal se tiše.

"Nic, nic se nestalo..." pousmála se statečně.

"Ne, něco se stalo," trval na svém Watson a přisedl si k ní.

"Jen jsme měli... menší výměnu názorů, Johne. To nic..." znovu ten statečný poloúsměv. "Já chápu, že pro pana Holmese je strašlivě těžké smířit se změnou."

"HOLMESI? ŽÁDAL JSEM VÁS... PROSIL JSEM VÁS...!" Watson zbělal okolo nosních dírek. "Myslel jsem, že vám na mě záleží," pronesl potom tiše a mávnul na číšníka.

"Jistě, Watsone, nevím, co si o mě myslíte, avšak omlouvám se, nějak mě v přítomnosti této dámy přešla chuť," Holmes se zvedl a bez pozdravu odešel. Nechtěl jí dát pocit zadostiučinění, ale musel přemýšlet. Přece to nemohlo vyjít! To nemohl dovolit. Jenže na to potřeboval čistou hlavu.

"Drahoušku, to nic," nahnul se ke své snoubence doktor a setřel jí slzy. "To nic, on jenom žárlí. Časem se s tím srovná, máš pravdu, teď je to pro něj těžké. Ale on to zvládne... Dáš si kávu?" usmál se potom a když číšník přišel, objednal dvě kávy.

Neviděl, jak se Julietta usmála, když se otočil, a jak se znovu zatvářila zkroušeně, když se na ni podíval.


 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Jajaj

(Bezinka, 7. 3. 2010 11:35)

Teda to mi řekněte, proč autoři s takovou oblibou týrají své nebohé postavy? Aha to kvůli sladkému konci :-D. Nene, povídka je jako vždy báječná, ale tak jako vždy, když čekám na pokračování nemůžu spát, straším po domě.Pokud tedy skončím v péči nějakého pěkného ústavu, víte kdo mě má na svědomí. Jinak stejně jako Lex-san, jsem hned po přečtení shlédla celý film znovu a asi si tak budu krátit dlouhou chvíli až do dalšího dílu.

Hahá!

(Lex-san, 6. 3. 2010 23:22)

Vypadá to na tuhý boj! Drahá snoubenka něco kuje a drahý John se nechá vtáhnout do jejích plánů. A co bude dělat drahý Sherlock? Se zamilovaným Watsonem jen těžko hýbne. Bude muset udělat něco... něco ale co?
Tahle povídka mě zase naladila, takže půjdu se slinou u hu- úst opět shlédnout film... :-))

...

(Profesor, 6. 3. 2010 22:54)

Velmi pěkné. Chudák Sherlock. A John také.
Omlouvám se, žese nezmohu navíc, leč učím se anebere to konce.