Jdi na obsah Jdi na menu
 


Watson se žení 2.kapitola

8. 3. 2010

"HOLMESI! Já se domníval, že jsme přátelé!" Watsonův hlas pronikal celým jejich bytem a doktorovi na bledých tvářích naskákaly rudé skvrny. "Domníval jsem se... ale to je jedno!" mávnul potom rukou. "Co jste si k čertu myslel, že děláte? Co si myslíte, že děláte?!"

Pak se objevila paní Hudsonová a zadívala se na něj. "Promiňte doktore Watsone, ale pan Holmes se ještě nevrátil. Je někde venku a nevypadal ani trochu klidně, když odcházel. "

"Ach, pak promiňte," otočil se na ni doktor. "A vyřiďte mu... Ne, promiňte, nebudu vás s tím obtěžovat. Nevím kdy se vrátím. Snad až slečna Rawellová odjede. A kdoví jestli neodjedu s ní."

Složil paní Hudsonové poklonu, pak si vzal klobouk a zmizel na ulici. Kulhal víc než obvykle a jeho krok nebyl tak lehký jako jindy.

 

Holmes se tentokrát doma nedokázal soustředit. A tak vyrazil do města, do opiových doupat, do heren, do malých taveren a za jejich zdi, kde se pořádali rváčské zápasy. Ano, měl chuť se porvat a bylo mu smutno. Možná i tím to bylo, že se nedokázal soustředit, tím, že mu bylo tak smutno...

Když někde ucítil turecké cigarety, automaticky se otáčel, jestli za sebou neuvidí Johna, ale vždy ho smysly oklamaly. Jistě, John je teď u té své krasavice. U té... Koho mu jen připomíná? Nikoho známého, kdyby ji už někdy viděl, poznal by ji, taková tvář se nezapomíná. Welšanka, určitě. Ten zvláštní nos. Kruté oči.

Odstřihnu vás. Bude mi potěšením vás o něj připravit. Velkým. Plánovala jsem s tím začít až po svatbě, ale když si žádáte ukázku.

Myslel jsem, že vám na mně záleží...

Johne, zaúpěl tiše a málem se nevyhnul ráně, kterou soupeř vedl na jeho hlavu. Ale té do žeber se nevyhnul, zalapal po dechu a skácel se k zemi. To ho na chvilku probralo, na takovou, aby se stihl odvalit pryč, také zaútočit. Jenže dnes neměl sílu a ani potřebou koncentraci, ztrácel se v tom. A tak, než odhad nepřítele dokonale, uplynul nějaký čas

Koho jen připomíná? Ta tvář se skutečně nezapomíná. Domníval jsem se, že vám na mně záleží. Welšanka. Trpím každou chvíli, kdy ho musím snést vedle sebe... Pokud nevíte, kdo jsem, drahý Holmesi, nemá cenu se znepokojovat. Snažíte se marně, miluji ji. Je to Welšanka. Kruté oči.

Rána na solar plexus, jinak se toho páchnoucího otrapy nezbavím!

"Tak pojď, pojď, ty padavko! Bojuj, jestli seš chlap! Nebo ti tam dole něco chybí?"

Na solar plexus, když se ohne pak oběma pažemi na zátylek a když bude padat, do ledvin.

Holmes uhnul další ráně a pak zaútočil. Musel být rychlý a tak byl. ostatně, při svých boxerských soubojích s Watsonem se také spoustu naučil a teď se mu to i hodilo. Solar plexus, záda, ledviny, protivník se potácel k zemi a Holmes stál na nohou. Vyhrál.

Ale tentokrát ho výhra netěšila. Chybělo to patřičné nadšení, ten extatický pocit v žaludku. Jen shrábl peníze a vyšel pryč.

 

"Omlouvám se, Julietto," seděl vedle ní na pohovce a držel ji v náručí. "Skutečně se omlouvám, už se to nebude opakovat."

"Chtěla jsem ho poznat, doufala jsem, že budeme přátelé," vzlykla. "Přece..."

"On se s tím smíří."

"A když ne?"

"Pak..." zarazil se. Holmes se s tím přece smíří. Nebo ne? "Miluji tě, to doufám víš," usmál se potom.

"Ano, jsi na mě tak hodný, Johne."

 

Holmes se v tom zaplivaném a starém pokoji zhroutil na pohovku a přitiskl si láhev k ústům. Byl tu sám... Vždy tu byl po zápase i John, ale tentokrát ne. A jemu bylo smutno. Znova se napil a zavřel oči.

Johnova tvář opřená o polštář. Jako obvykle se mu nechce vstávat, je přikrytý až po bradu... Jeho vůně. Cigarety, kolínská, občas dezinfekce. Je jediný, kdo chápe, kdo rozumí, kdo je ochotný ho snášet a tahat z bryndy... Je jediný, kdo tu vždycky je, když je ho potřeba.

Až dnes.

Sherlock se znova napil a pak znova a znova. Až byla láhev prázdná a on jen zíral do stropu

Je jediný, kdo je ochotný s ním diskutovat do rána, ale kdo mu také umí prásknout dveřmi a říct dost. Je jediný, kdo ho podrží, ale nebojí se mu odporovat… Vždycky tu byl.

A teď je pryč. Napořád…

To přeci nešlo, to nešlo. Nemohl mu zmizet. Ne kvůli ženě, která jím pohrdá. To přeci nešlo. Nešlo!

Sherlock Holmes se převalil na lůžku a pak se natáhl pro láhev. Byla prázdná. Vstal a spíše dolez než došel pro svou malou tašku. Příruční. Bylo to tam. Jeho droga. Když si ji píchl, upadl. A pak se svět zhoupl. Bylo to najednou krásné. John byl s ním.

Skutečně byl s ním. Měřil mu puls jako vždycky. Pleskal ho po tvářích jako obvykle. Tvářil se nenaloženě, jak to uměl jen on. Nesouhlasně se mračil, až mu nad kořenem nosu naskočila vráska. Vypadal jako vždycky, když ho našel v takovém stavu. Ty jeho modré oči. A pak se doktor Watson...

... rozpřáhl a vrazil mu dvě facky, každou z jedné strany. Rázem byl až moc skutečný.

"HOLMESI! No tak, probuďte se! Vnímejte mě, Holmesi!"

„Johne. Watsone!" Holmes se k němu natáhl a objal ho. Ani pořádně nevěděl proč to dělá, ale objal ho. "Au!" Pak se chytil za hlavu a zase se skácel k zemi. Watson ho instinktivně zachytil a položil na postel.

 "Promiňte mi," zašeptal velký detektiv.

Watson jen pokynul někomu, kdo stál u dveří a potom si sedl na kraj postele. A vrazil Holmesovi ještě jednou dvě facky.

"No tak, už mě vnímáte?" zeptal se potom. Pořád se mračil. Zjevně teď byl velmi nenaložený, to nebylo nic, co by se dalo vyžehlit pokornou omluvou. "Nechápu o co vám jde, Holmesi? Ale uvědomte si jedno, příště už tu nemusím být, abych vás vytáhl nahoru..."

"Já… jen jsem si šel zaboxovat. Pak mi nebylo dobře. Potřeboval jsem jen drogu, aby mi… Bolely mě rány. Nevěděl jsem, že byste mě hledal. Myslel jsem, že máte… že jste... že vás... již nezajímám."

"Holmesi..." Konečně ten povzdech. Povzdech, který signalizoval jedno, přátelství opět převážilo hněv. "Holmesi, mám vás rád a zajímáte mne, i když já očividně nezajímám vás. Mám o vás starost, přestože si to vůbec nezasloužíte a chováte se jak pětileté děcko. No tak, posaďte se..." pomohl mu, "no, a zhluboka dýchejte..."

"Já jsem... chtěl jsem říct, že nikdo mě nezajímá víc než vy, Watsone. Znám vás, každý váš tah, každý záchvěv, když se zlobíte, nebo jste šťastný… Já jsem... Možná jsem jako pětileté děcko. V jistých ohledech,samozřejmě," dodal hned.

"Jste jak pětileté děcko," Watson se ušklíbl. "Proboha Holmesi, vždyť se jen chci oženit. Nechci skočit z mostu, ani se předávkovat morfiem, chci se jen oženit. Nechci se ani odstěhovat z Londýna, jen budu bydlet o pár domů dál. A Holmesi, už vůbec nechci zničit naše přátelství, rozumíte mi? Rozumíte, tvrdohlavče? Nechci, abyste přestal být můj přítel, jenom chci učinit jednu ženu šťastnou."

"Mám vás rád. Moc rád, Watsone," zamumlal Holmes a zase se o něj opřel. Možná že to tentokrát s morfiem přehnal, možná za to mohl alkohol, co pil předtím. Znova se mu sesul do náručí.

"Já vás přece také," pohladil ho Watson po vlasech a potom ho zdvihl. "Ale teď vás musím dát do pořádku. No tak, buďte hodný, Holmesi. Pojďte, projdeme se no... tahle místnost je strašlivá na ty vaše pokusy. No, ano, sehněte se, tady je trám, výborně. Noha před nohu, Holmesi."

"Mám vás rád. Mycroft se mi směje, ale je to pravda. Nechci, aby vám někdo ublížil. Bojím se o vás. Jste moc hodný. A vyhrál jsem na sobě nějaké peníze, vsadil jsem vaši obvyklou částku. Myslel jsem na vás."

"Ano, já vím," Watson si jen povzdechl. "Ale nechováte se tak," neodpustil si poté. "Kdybyste mě měl skutečně rád, nesnažil byste se tak sabotovat můj soukromý život... No, ještě si dáme dvě kolečka, pak vás odvezu domů, ano?"

"Já na vás jen dávám pozor. Bojím se o vás. Opravdu… Miluji vás."

Watson se jen pousmál. "Takže skutečně žárlíte z lásky?" popíchl ho potom jemně. "Och, Holmesi... Teď nevím, zda se bát, či radovat."

"I kdyby, vadilo by vám to?" Holmes si uvědomil, co mu ujelo a snažil se to zlehčit. Ale zase ne moc.

"Příteli, ale no tak," Watson zavrtěl hlavou a pak od něj kousek odstoupil. "Mám vás rád, ale vzít si vás nemohu, to snad uznáte." Uchechtl se a pak se natáhl pro jeho žaket. "Oblékněte se a já vás odvezu. Taky bych si už rád lehnul..."

"Kolik je hodin?"

"Je osm večer."

"V devět začíná zápas."

"Prospal jste tu víc než dvacet hodin."

"Bože… To jsem nevěděl."

"Teď už to víte. Tak se dejte do kupy, ať paní Hudsonová neumírá strachy. Ona vás má totiž také ráda, jestli vás to ještě nenapadlo. A mimochodem, i Julietta vás má ráda. Vzkazuje vám, že už vám odpustila vaše nemožné chování u večeře... tak si to nepokažte."

Když scházeli dolů a vycházeli ven, Holmes se znova zapotácel. Watson ho zachytil a on najednou vypadal… Sakra, napadlo Watsona, kolik si toho vzal? Kolik si toho jen mohl vzít? Holmes se potácel a držel se ho. Do drožky ho skoro nacpal.

Do pokoje v Baker street ho nakonec musel vynést, detektiv nebyl schopen chodit. A nechat to na paní Hudsonové - to už to takhle bylo rychlejší. Sice ho zraněná noha bolela a když konečně Holmese položil na jeho postel, nebo to, co za postel sloužilo, musel si na okamžik sednout a přihnout si. A Holmes spokojeně nevnímal nic ze svého okolí. Šťastný to muž, napadlo Watsona kysele.

Holmes nebyl pořádný člověk, to věděl dávno. Ale ten nepořádek, co tu teď panoval, to bylo i nad něj. Viděl, co se stalo. Znal tyhle jeho záchvaty, měl to z nečinnosti, ta ho ničila. Stejně jako, když… Když se spolu pohádali, to Holmes – no, řekl by, že skoro odprošoval.

Jenže tentokrát Watson nemínil ustoupit ani o krok. Měl taky právo na svůj život, to musel Holmes uznat. Stejně jako to, že s ním se občas žít nedá. S jeho návyky a hlavně zlozvyky.

Do pokoje vešla paní Hudsonová.

"Nechcete čaj?" zeptala se ho tiše, jakoby snad mohla Holmese probudit.

"Ne, děkuji," zavrtěl doktor hlavou. "Už půjdu, čeká na mě snoubenka. Ale jemu jeden přineste, silný, černý a hodně oslazený."

"Možná byste tu s ním ještě chvilku mohl zůstat? Když se vrátí bez vás, zase mi tu střílí do zdi... Doktore, prosím vás, musíte se stěhovat?"

"Paní Hudsonová, už i vy?" povzdechl si Watson. "Holmes teď jenom trucuje, to ho přejde. Nemůžu mu dělat chůvu donekonečna, ale neznamená to, že přestaneme být přátelé..." Zabolela ho noha a on stiskl zuby. "Nenašla by se tam sklenička něčeho ostřejšího?

"Jistě, jen říkám, že se na vás moc fixoval, měl byste si to uvědomit." S tím paní Hudsonová odešla a za chvíli mu donesla bourbon. "Měl byste si dnes odpočinout, chvilku. A popřemýšlet, ano. On je bez vás sám. Zranitelný, nechráněný. Jako předtím. Sám."

Watson si povzdechl, tohle už ho začínalo unavovat.

"Hodlám se ženit," zamračil se. "Nehodlám umřít, ani se odstěhovat za oceán. Ani se s ním nehodlám přestat stýkat! Chci se jen oženit! Snad mám také právo, dělat si se svým životem co chci. Holmes je sám, o Holmese se všichni bojí a co chci já je nezajímá. Děkuji," vzal skleničku, vypil ji a potom se zdvihl. "Jenže já jsem každému volný kolem krku, že? Hlavně když se Holmes nebude trápit. Nashledanou, až se vzbudí, vražte mu pár facek."

S tím vyšel z pokoje, zamračený a zachmuřený.

Paní Hudsonová za ním neběžela. Bála se, že ho urazila, jenže jako málokdo věděla jak je na něm Holmes závislý. Skutečně, stačilo, že se Watson opozdil a už málem běhal po bytě jak nervózní manželka. Opravdu, i z dluhů jeho hráčských druhů ho vyplatil.

Ale na druhou stranu měl doktor Watson pravdu. To musela uznat. Příliš mnoho se v tomto domě skloňovalo jméno Sherlock Holmes, zatímco jméno doktora Watsona zaznívalo jen občas. Musel se cítit unavený, žít s Holmesem nebylo snadné. Ale i tak tu zůstával fakt, že detektiv byl bez svého přítele ztracený.

Miloval ho? Svým způsobem pro Holmese nebyl důležitější přítel. Důležitější člověk. Jen John Watson, lékař a bývalý voják. Ten pro něho byl skutečně důležitý. Ano, detektiva všichni uznávali. Ale on... On sám uznával jen Watsona.

Jenže mu to nikdy neuměl dát najevo. Občas se možná podřekl při svých drogových zážitcích, ale kdo by to mohl brát vážně? Neuměl říct: Johne, prosím, zůstaňte. Jestli ho miloval, měl prapodivné způsoby, jak to dát najevo. Stejně jako to, že je jeho rovnocenný a nedocenitelný partner...

"Johne… Miluji vás." Holmes tiše sténal ze spaní. Nespal dobře. Byl unavený. Ale zároveň nemohl spát. Bylo to takové bdění, nebdění. Spánek, který spánkem nebyl. A pak v deset spadlo něco v obýváku. John se vrátil ze schůzky se svou snoubenkou brzy. Pohádali se. To poznal, z toho jak John vrazil do nábytku, byl rozrušený.

 

"Johne?" Holmes vstal, dopotácel se ke dveřím a otevřel. "Johne?"

"Ach, už jste se uráčil vzbudit?" loupnul po něm Watson očima a máchnul cigaretou. Její vůně se rozlila kolem. Turecké cigarety vždy zvláštně voněly. "To je dobře, musím s vámi cosi projednat!" mračil se.

"Musím vám něco říct," Holmes se k němu pokusil jít, ale podklesly mu nohy. Raději se nezvedal, šel po čtyřech. "Musím se vám omluvit, víte, já... Vždy se mluví jen o mě," dolezl ke křeslu a posadil se. "Ale pro mě," vytáhl se nahoru, "pro mě jste důležitý vy."

"Nechte toho, Holmesi, nechte toho! Ty vaše ubohé pokusy už mi vážně lezou krkem!" Tady bylo něco špatně. Něco velice špatně. "Skutečně jsem se domníval, že situace byla objasněna. Ale vy jste si prostě musel rýpnout, že ano? A poslat Juliettě všechny mé účty! Že ano? A připojit k tomu podpis s láskou tvá Arleene! Holmesi!"

"Já nic neposlal! Nikdy! Ty účty ani nevedu! Copak nevíte, jak jsem nepořádný? Pokud je někam nehodím, pálím je! A nikdy, nikdy bych vám neublížil. Ne, tohle bych neudělal! Nikdy, Johne!"

"Och a kdo jiný? Holmesi, jste... Ach panebože! Co jste si myslel? Ale to je celkem jedno. Ano, pohádali jsme se. Julietta se na mne zlobí a právem! A mě dá velkou práci, než ji přesvědčím, usmířím. Děkuji vám Holmesi! Velice vám děkuji! PŘÍTELI!"

Watson sebral klobouk a pak už jen práskly dveře.

Chtěla jsem s tím začít až po svatbě, ale když si žádáte ukázku... Welšanka. Úplně viděl, jak se ty její kruté oči smějí.

 

Holmes se ani nezvedl. Jen v tom pokoji ležel. V noci sklouzl z křesla a spal tam, kde upadl. Nemohl se tentokrát z morfia vzpamatovat. Jako by to nešlo. Ani další ráno, ještě před svítáním, skoro dva dny potom, co si ho vzal.

Chtěla jsem s tím začít až po svatbě, ale když si žádáte ukázku...

Ta slova mu zněla v hlavě, když se další den skláněl nad umyvadlem a myl s obličej. John se neukázal, ale z jeho pokoje zmizely toaletní potřeby. Nechtěl vědět, kde teď je. Jeho mozek stále jakoby odmítal chápat, přijmout, co se stalo, co se děje. Že ho ta ženská pomalu ale jistě od Johna odstřihává, že zneužívá Johnovy lásky a důvěry...

"Pane Holmesi, kávu?" ozval se za ním starostlivý hlas paní Hudsonové.

"Ne, děkuji, nic nechci," Holmes se domyl a pak se pokusil obléknout. Jenže i to mu dělalo problém. Oblékl se až po půl hodině. A pak vyšel ze svého pokoje. Paní Hudsonová se ho zděsila. A on si vzal jednu z Johnových holí. I to ji vyděsilo, on hůlku nepotřeboval. Něco se dělo. S Holmesem se něco dělo. Jen nevěděla co.

"Pane Holmesi," přistoupila potom k němu a vzdor svému strachu ho mateřsky pohladila po ruce. "To se spraví, uvidíte. Teď je tu jen nějaké nedorozumění a on se zlobí protože jste se choval jako dítě. Ale přejde ho to. Vždycky ho to zatím přešlo..."

"Musím tomu věřit, paní Hudsonová, musím mu věřit, ale ona ho zničí! A navíc kdyby jí šlo o mě, ale nejde… Ona s tím stáhne i Johna. Chce ho jen využít. Nechce si ho vzít. Nesnáší, když kouří!"

"Pane Holmesi, uklidněte se. Mě náhodou slečna Rawellová přijde jako velmi milá dívka. A že nesnáší, když doktor kouří... moc se jí nedivím, také by se mi to nelíbilo. Běžte se projít, pane Holmesi, vyčistěte si hlavu. Všechno se to srovná."

"Nemá ho ráda! Řekla mi to!" S tím Holmes odešel z domu na Baker Street přesvědčen, že tomu musí přijít na kloub. Nešlo se mu právě lehce, ještě pořád byl obluzený z těch léků, i když mu rozum říkal, že to není možné, že si toho tolik nevzal. Ale hlava se mu motala a svět kolem chvílemi splýval do jedné velké skvrny. Šel jen tak nazdařbůh, potřeboval se soustředit a doma mu to nešlo. Deduktivní metoda selhávala. Nemohl přijít na to, kdo ta ženská je.

Nepřicházel na to a pak si musel dokonce sednout. Přeci jsem si toho tolik nevzal. I alkohol už musel vyprchat. Nikdy jsem nebyl tak zřízený. Co se stalo? Co se sakra stalo?

A kdo je ta žena?"

Kdo to je, že se jí tak dokonale podařilo vrazit mezi ně dva klín? Nikoho tak - ďábelského nepotkal. Pamatoval by si to. Někoho takového by si určitě pamatoval. A John... John. Jen myslet na něj - bolelo.

Bolelo to, protože John… To bylo to jediné, co měl ve svém životě opravdu rád a teď si to měl nechat vzít? Ne, to nikdy! Byl jen jeden člověk, který mu mohl dát radu. Mycroft.

 

Bratr ho uvítal... No, jako obvykle. Byl o sedm let starší, váženější, pracovník ve službách královny a ze všeho nejvíce miloval ticho. A každá Sherlockova neohlášená návštěva způsobovala, že bylo všechno možné. Jen ticho nikoliv. Ne, že by se neměli rádi, ale mnohem lépe spolu vycházeli na schůzkách plánovaných.

"Sherlocku?" zdvihl Mycroft obočí. "Co tě sem přivádí?"

"Potřebuju radu, Mycrofte. Watson se chce ženit, ale ta žena chce mě. Dostat mě přes něj. A jeho jen využívá. Má osobní důvody se mi mstít, ale já si ji nepamatuji. Neznám ji."

"Sherlocku?" Bratr naklonil hlavu na stranu a potom mu nalil whisky. "Watson se chce ženit a ty z toho děláš tragédii. Paní Hudsonová mi už psala..."

"Ta žena mu chce ublížit!"

"A jak to víš?" zdvihl Mycroft obočí.

"Sama mi to řekla! Řekla, že..."

"Uklidni se, když mluvíš rozrušený je hodnota tvého úsudku nulová," napomenul ho bratr.

Holmes se nadechl. "Když jsem s ní mluvil, jasně mi naznačila své záměry s Watsonem. Nejsou hezké a už vůbec ne láskyplné. Abych ti to stručně řekl, chce mezi nás vrazit klín, klín tak silný, že už ho nikdy nikdo nevytáhne. A zatím se jí to daří."

"To je rozhodně špatné."

"Nechci ztratit přítele a ona mi ho bere, nevím, co mám dělat. Opatřila si nějak směnky, co jsem za něj platil a namluvila mu, že jsem jí je poslal já. Štve ho proti mě a já nevím, co mám dělat."

"To je Watson až tak zaslepený, že nepozná, jak s ním manipuluje?" Mycroftova upřímnost byla někdy až bolestivá. "Tak chytrý muž..."

"Je zamilovaný! A nechce si nic nechat vymluvit. Podle něj se chovám jako malý kluk. Nedokážu mu to vymluvit. A navíc... mi přestává věřit."

"To je skutečně špatné," Mycroft si prohlédl bratrovu smrtelně bledou tvář. "Napij se, vypadáš příšerně," nařídil mu potom a ještě mu přistrčil ze zadu křeslo. "Ale nechápu, co chceš, abych udělal... Přece nechceš, abych ji nechal zatknout. To by ses skutečně choval jak malý kluk."

"Podle mě je zločinec! Jen nevím, co udělala, jen vím, co chce udělat. Mycrofte, je to můj jediný přítel, nevím, co mám dělat."

"Sám jsi mi předtím řekl, žes ji nepoznal, nepamatuješ si, že byste se kdy setkali. Třeba je to jen žena, která si prostě vyhlédla Watsona, ale nehodlá si s ním brát i tebe?"

"Ne, cítí ke mě osobní nenávist. Nemá mě ráda. Chce mě skrz něj zničit a musím přiznat, zatím se jí to daří."

"Dobrá, ale nevím jak ti poradit. Nemáš faktický důkaz, abys je od sebe odtrhnul. John ti podle všeho neuvěří, ať přijdeš s čímkoliv, protože důvěra mezi vámi dvěma... Choval ses jako fracek, že ano? Ze začátku?"

"Ano, asi ano, ale nějak jsem si už život bez něj nedokázal… představit? Žít bez něj, ten byt by byl příliš prázdný..."

"Ach, Sherlocku, Sherlocku..." zavrtěl Mycroft hlavou. "A samozřejmě jsi mu to nikdy neřekl, že? Nikdy jsi mu neřekl, co pro tebe znamená? Nezapírej, vidím ti až do žaludku. Nezdá se ti to jen logické? Proto se do ní zamiloval, byla někdo, komu záleželo, nebo to aspoň tak vypadalo, jenom na něm. Sherlocku, Sherlocku..."

"Pane?" ozval se uctivě sluha, který stál mezi dveřmi.

"Co je Otisi?"

"Sir Ralph Musgrave by s vámi rád mluvil. Ještě než promluví..."

Vzduch prořízlo zalapání po dechu, které nenechalo sluhu ani dokončit větu.

"Ralph Musgrave?" zdvihl mladší Holmes hlavu po chvíli.

"No ano," odtušil podrážděně Mycroft. Byla přece slušnost nechat lidi alespoň domluvit. "Nedávno se stal novým členem sněmovny... Sherlocku, kam to běžíš?!"

Ale za jeho bratrem už práskly dveře. Mycroft Holmes si jen povzdechl a pohlédl na sluhu, který stál kousek od nich.

"Že pana Musgravea, prosím," pokynul mu potom a trochu se usmál. Alespoň chvíli je zase ticho.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

výborný cyklus:D

(milwa, 9. 3. 2010 20:13)

Na tomle páru ujíždím a je super,že přibývají další díly,chtěla jsem to pochválit už dávno.Je to dobře napsané a charaktery postav dobře zachycené.Holmes jako odkopnuté štěně je neodolatelný a dojemný:3

Tedy, tedy

(Bezinka, 9. 3. 2010 10:31)

to se nám to začíná pěkně vyvíjet, jen doufám že konec bude šťastný. Jinak souhlasím s Profesorem.

...

(Profesor, 8. 3. 2010 20:53)

Zajímavé, velmi zajímavé.
Je mi líto Sherlocka, ale on tuhle lekci opravdu potřeboval. Musel si konečně uvědomit, že John není jenom oblíbený inventář bytu.
Také to vypadá, že už si Sherlock uvědomil, s kým má spojit Juliettu. Bude to ještě opravdu pěkné.