Jdi na obsah Jdi na menu
 


Watson se žení 3. kapitola

10. 3. 2010

Sherlock vyběhl na ulici a utíkal na nejbližší nároží, bylo to... rychlé. Věděl. Najednou tušil a musel si to ještě ověřit a znal jediné místo, kde mohl. U Lestrada! Chytil drožku a nechal se odvézt na komisařství..

"Holmesi!" uvítal ho vrchní inspektor Scotland Yardu poněkud překvapeně. "Copak vás sem přivádí? Nevíte si s něčím rady?" neodpustil si malé popíchnutí.

"Lestrade, potřebuji papíry k případu zmizení komorníka lorda Musgravea, pana Richarda Burtona. Mohl byste mi to pomoci? V tom případu figurovala žena, potřebuju znát jméno."

"Ach, vy myslíte toho lorda Musgravea ze Sussexu, jak tam mají korunu prvních Stuartovců?"

"Ano! Toho! Pospěšte si člověče!"

"Hm, ten se přece nedávno stal členem sněmovny, bylo to ve všech novinách, zítra má mít projev..."

"Ano!" Holmes byl zadýchaný. Lestrade otevřel dveře na chodbu.

"Moment. Jeffreissi, potřebuju dokumenty... V kterém roce se to stalo?"

"Před deseti lety!"

"Ano, před deseti lety, v Sussexu. Zmizení komorníka sira Musgravea. Jméno Richard Burton. Ano, je to ten Musgrave. Až to najdete, přineste to sem."

"Jistě, hned." Poslíček odchvátal a Holmes se na chvíli posadil do křesla v Lestradově kanceláři. "Nechcete šálek čaje?"

"Ne, díky."

"Ale možná by vám pomohl, vypadáte zničeně."

"Ne, skutečně děkuji..."

"Nu dobrá. A kdy se vlastně doktor Watson žení? Rád bych mu poblahopřál."

"Nejsem si jist, ještě neoznámili datum," řekl tiše Holmes a pak se zadíval z okna. Celý svět byl najednou šedý a pak zčernal.

 

Julietta Rawellová seděla ve svém hotelovém pokoji a ve zpocených rukou svírala ranní Timesy. Musgrave... Proč se tam muselo objevit to proklaté jméno! Musgrave, ten parchant! A on se prosím stane členem sněmovny! Zrovna teď! Zrovna teď, když to nejméně potřebuje!

Věděla, že Holmes není hloupý. Že mu to sepne, dojde, docvakne... věděla, že teď je její hra u konce, ačkoliv ještě ani nezačala. Ale to jméno, to proklaté jméno, toho sussexkého parchanta to všechno změnilo. Bylo na čase vyklidit bojiště. Se vší parádou ovšem.

Nehezky se ušklíbla, odhodila noviny na druhý konec pokoje a ze zásuvky svého psacího stolu vytáhla revolver.

John měl přijít za hodinu. Měli spolu jít konečně vybírat ten dům. Přál si něco tichého a klidného. Třeba u hřbitova...?

 

"HOLMESI! No tak probuďte se, Holmesi!" Lestrade ho vší silou pleskal po tvářích a na čelo mu kdosi tiskl mokrý kapesník.

"Bude to zřejmě otrava," zaslechl nad sebou jiný hlas a poznal doktora... Percyho, policejního patologa.

"Holmese někdo otrávil? "

"Ano, musí to být otrava. Přeci jen má dobré zdraví."

“Ano, s tím souhlasím."

"Holmesi!"

 

John Watson přišel přesně na čas. I když byl ještě trochu podrážděný z Holmese.

"Drahá, jsem tady," usmál se a v ruce držel malý svazaček fialek. Romantické gesto, neokázalé, ale romantické

"Ach, to je skvělé!" zatrylkovala mu v ústrety a potom se k němu přivinula. "Ty jsi tak pozorný, Johne."

"Pro mou vyvolenou vše," políbil ji na tvář a potom na ústa. "Doufám, že dnes se nic nepřihodilo."

"Vůbec ne, všechno je v nejlepším pořádku. Dáš si čaj? Nebo rovnou vyrazíme?"

 

"Inspektore, mám ty materiály..." objevil se ve dveřích poslíček a vlekl s sebou ohromnou složku spisů.

"Holmesi!" popleskal Lestrade znovu detektiva po tvářích.

"Dejte mu napít," poradil mu patolog a přistrčil skleničku s vodou a kapkou rumu. "No vida, už se probírá. Pane Holmesi, slyšíte mě?"

"Slyším vás celou dobu jen jsem nerozuměl, co říkáte, špatně jsem vnímal. Co se mi stalo?"

"Omdlel jste, pane Holmesi, byl jste mimo."

"A našli jsme ty podklady k případu."

"Tak to je skvělé!"

"Takže, co jste to chtěl vědět?"

"Figurovala tam žena..."

"Žena. Ano, tady to je. Tady je zatykač... na základě vašeho pátrání byla v nepřítomnosti usvědčena, že zabila, nebo se přinejmenším podílela na smrti Richarda Burtona, komorníka sira Musgravea."

"To jméno! Na koho je ten zatykač!"

"Na Rachel Howellsovou, narozenou v Cardiffu. Je to Welšanka."

"Je tam popis?" Holmes skoro nedýchal. "Tak je tam, Lestrade?!"

"Ano, sir Musgrave ho poskytl. Vysoká asi sto šedesát, padesát kilo, husté, dlouhé vlasy, zelené oči, oválný, souměrný obličej. Přírodní zrzka."

"Je to ona!" Holmes se okamžitě vztyčil a málem zase upadl, ale vzal Lestardovi zatykač a přečetl si ho sám. "Ta žena je v Anglii! A chce se vdát za Watsona!" Pak ho polilo hrozné zjištění. Popadl noviny... Timesy z dnešního rána.

Sir Ralph Musgrave přednese svůj projev ve sněmovně lordů, hlásal titulek širému světu.

"Musím s ním okamžitě mluvit! Bude s ní! Lestrade, potřebuji vás a pár mužů, ta žena bude s Watsonem a je nebezpečná!"

 

"Drahoušku," usmála se na něj svůdně a pohladila ho po vlasech. Zase z něj cítila cigarety a zvedal se jí žaludek. Jak toho hňupa nesnášela!

"Copak je?" odtušil Watson unaveně a protáhl se v křesle. Nakonec ještě chvíli zůstal, nechtělo se mu ven. Byl unavený a smutný. "Co by sis přála."

"Nechtěl by sis mě vzít hned? Ještě dnes? Teď?"

"Julietto, co tě to napadá?"

"Já jen, že tak už by to bylo potvrzené a pak by se nás snad tvůj  přítel nesnažil rozeštvat," trochu se ušklíbla. Watson zavrtěl hlavou.

"To jsou hloupé nápady... Chci mít pořádnou svatbu a ne něco, jen abych Sherlockovi vypálil rybník. Nemáš prosím tě tužku a papír..?"

"Jistě, na stole.."

Zdvihl se. Ale jak se potom přehraboval v lstinách, objevil něco, co ho krajně znepokojilo. List, z obou stran popsaný jedním a tím samým. S láskou tvá Arleene. Totéž písmo, které bylo na dopise u jeho účtů, který jí poslal Holmes, který mu ukázala...

"Julietto?"

"Nikdy bych to neudělal. K tomu bych se nesnížil. Navíc, znáte mě, jsem bordelář, půlku založím, druhou spálím. Ale tohle bych nikdy neudělal…“

"Jullieto? Co je tohle?" zeptal se. V uších mu zněl Holmesův hlas.

 

"Holmesi, jste si jistý, že se tu nehoníme za přeludem?" Lestrade sice měl ve schopnosti velkého detektiva důvěru, ale tohle... "Jste si jistý, že jenom nežárlíte?"

"Ne, nežárlím! Jsem přeci jen muž, nemohu žárlit na svého přítele! Jen se ho snažím ochránit!" odfrkl si Holmes

"Tak jsem to nemyslel. Spíš jde o to, že se nedokážete smířit s faktem, být sám," Lestrade si z něj viditelně utahoval.

"Byl jsem sám celou dobu, než jsem doktora poznal! A upřímně nechápu, jak se svou naivitou mohl přežít Afghánistán!"

"Můžete se ho zeptat. Ale jestli s ním jednáte takhle, Holmesi, upřímně, nevidím se, že se chce oženit a zmizet od vás. Spíš se obdivuju jeho trpělivosti s níž to s vámi vydržel tak dlouho." Lestrade zabušil na kočího. "Rychleji! Jeďte rovnou k hotelu Mirror!"

"Co tím chcete říct?"

„Nic. Jen že doktor by měl být svatořečen, za to, že žil tak dlouho pohromadě s někým jako vy. Všímáte si jak o něm mluvíte?“ Lestrade poklepal prsty na buřinku, položenou na svém klíně. „Napřed, že ho chcete zachránit a nezapomenete dodat, jak je naivní. Jste brilantní detektiv, Holmesi. Ale jako přítele bych vás nechtěl.“

„Proč? Že hraji v noci na housle?“

„Mám dojem, že tím to nebude.“

 

 

„Julietto?“ Tohle bylo špatné. Tohle bylo vysloveně zlé a tím horší, že to najednou viděl. Sakra!

„Copak si myslíš, že to je?“ optala se sladce.

„Rád bych to slyšel od tebe…“ zašeptal Watson.

„Ach, jak teatrální.“

„Prosím, čekám.“

„Ale no tak, Johne, to byl jen takový nevinný… vtípek. Malý. A stejně tak to mohl být pravda. Neudělal to jenom proto, že ho to nenapadlo, slavného detektiva.“

„Aha. To jistě… Julietto, proč?“

„Proč?“ Oči se jí zúžily. „Ty se mě ptáš proč?!“

„Ty mě nemiluješ…“

„Vystát tě nemohu! A která žena by mohla! Která žena by mohla vystát někoho takového! Takového ťulpase! Mám sto chutí řvát, kdykoliv na mě jen sáhneš těma špinavýma prackama!“

Doktor se mimoděk podíval na své ruce. „Chodím venku, to přece…“ Zmlkl. Nehodlal ze sebe udělat ještě většího hlupáka, než už z něj udělala ona.

„Co jsem ti udělal…?“

„… Richardovi nesaháš ani po kotníky! Cože?! Ty? NIC! Kdyby mi nešlo o Holmese, tak jsem o tebe ani pohledem nezavadila! Ani jsem mu nemohla jít na pohřeb, kvůli tomu tvému přítelíčkovi!“ Vytáhla revolver.

No ovšem, Holmes… „Julietto, ty jsi šílená!“

„Možná! Ale až sem Holmes dorazí, najde tu jen tvojí mrtvolu! Pozná, co to je někoho ztratit! I když možná ne… Komu by mohlo záležet na takovém ňoumovi!“

„Julietto! NE!“

„ALE ANO!“

Stiskla spoušť.

 

Lestrade stojící dole na schodech se zarazil. Hotelovému portýrovi přeběhl po tváři strach.

„To byl výstřel!“ zašeptal inspektor.

Holmes už v tu chvíli bral schody po dvou a po třech. Jak mu předtím bylo zle, teď se bál o jediné na čem mu v životě zleželo, aniž si to uvědomoval. Watson! Byl v nebezpečí a... Ty dveře rozrazil. Byly to druhé dveře na levé straně chodby. Nedovřené, ale na tom vůbec nezáleželo. Ani na tom, že lehké kroky ženských střevíčků se vzdalují chodbou směrem k zadnímu schodišti. Za ní se hnal Lestrade a dá-li Bůh, také ji chytí...

Watson ležel uprostřed pokoje, tváří na koberci. Na světlé látce saka se na zádech utvořila velká krvavá skvrna. Soustředila se okolo místa, kde byla látka roztržená.

"Johne!" Holmes se k němu vrhnul a obrátil ho k sobě obličejem. Dýchal, tedy žil, kulka zjevně prolétla tělem i podle rány na zádech a rány na hrudi. Rychle vytáhl čistý kapesník a přitiskl mu ho na krvácení.

"Watsone, slyšíte mě?!"

"Ho-Holme-si..." Doktor ho chytil za klopu saka a trochu se usmál. "Hol-me-si," zopakoval potom a pak zavřel oči. "Já se vá-s ni-kd-y nez-bav-ím," povzdechl si nakonec.

"Smithsi!" Holmes zavolal na strážníka, co se objevil ve dveřích. "Potřebuji s ním pomoc, musí do nemocnice, hned!"

"Jistě, pane Holmesi!"

"Je-to-čistý_průstřel," vyslovil Watson namáhavě, ale potom mluvit přestal. Jen tiše sténal a naříkal, když ho Holmes se strážníkem zdvihli na nohy. Teprve teď si tu bolest začal uvědomovat...

"Já vím, vidím to, Watsone, ale musíte k lékaři, jak jistě uznáte, vy sám se ošetřit nemůžete a já nejsem patřičně studovaný. Bude to dobré, Johne… Co se tu stalo?"

"Ch-ces--e-mis-pát," zamumlal Watson a stiskl zuby, aby znovu nezasténal. Měl pocit, že mu pravá ruka asi odejde, necítil nic, kromě neutuchající bolesti. Ta mu ani nedovolovala, aby si plně uvědomoval, jak k tomu vlastně došlo. Aby ho bolelo ještě srdce...

"Jsem tu s vámi, Johne, neusínejte mi prosím… Johne Watsone, prosím!"

Ale to už doktor téměř nevnímal. Ano, slyšel zvuk jeho hlasu, vnímal ho, ale nebyl už schopný zaregistrovat, co mu říká. Převážnou část jeho mysli zaplňovala ta bolest. Ta strašlivá bolest... Pak už jen někam padal, daleko, hluboko. Byla tam tma. A ticho. Neskutečné. I Holmesův hlas se vytratil.

Měl pocit, že ho snad i ztratí, ale pak už byli u nemocnice a tam proste donutil doktory, aby se mu věnovali bez prodlení. Přeci jen, pokud udělá skandál, jeho bratr to snad nějak vyžehlí, pokud by nestačilo jeho vlastní jméno.

 

A pak John ležel na posteli a on seděl na židli vedle ní. Nezajímal se zda Lestrade tu ženu chytil, teď  bylo důležité, co řekl doktor, že to přežije.

"Je to čistý průstřel, pane Holmesi, ale mimo důležitá místa. Brblal mi něco o tom, že přijde o ruku, ale to je nesmysl, to zavinil ten šok. Ani ztráta krve nebyla díky vašemu zásahu vážná. Dostane se z toho."

Holmes ho málem objal, toho starého šedivého doktora. A teď ho hlídal. Aby nedostal horečku, aby se mu nic nestalo. Aby, až se vzbudí, byl v pořádku.

Po nějakých dvou hodinách přišel Lestrade. Tvářil se spokojeně.

"Chytili jsme ji ještě v tom hotelu. Ke všemu se přiznala. Teď se samozřejmě snaží hrát pomatenou, ale něco tak geniálního by blázen nevymyslel. Přiznala, že původně chtěla zavraždit vás. Pak prý pochopila celou situaci a rozhodla se pro jiné řešení... Teď kope kolem sebe a obviňuje kde koho. Doktor Watson ji prý měl uhodit, o vás také něco říkala. Dostane doživotí, ale spíš provaz, když k tomu přičteme Burtonovu vraždu."

"Dobře. Výborně inspektore!" Holmes se usmál, ale pak se jeho pohled opět obrátil na doktora, který odpočíval na posteli hned vedle.

"Jak je na tom?" zeptal se Lestrade ohleduplně, ale neposadil se. Měl svého ptáčka v kleci a ještě s ním docela neskončil.

"Dostane se z toho. Myslím, jeho tělo. Ale zranilo to jeho city, zcela určitě," řekl tiše Holmes a pak se na Watsona zadíval. "A toho jsem ho chtěl ušetřit."

"Já vím. Ale když se muž zamiluje, jakoby oslepnul. Znám to sám... A vy jste na tom jak? Ptal jste se doktora na tu otravu?"

"Otravu?" Holmes se zamračil. "Jakou… Ach, vy myslíte mě? No, ne. Neměl jsem dosud příležitost a už je to lepší, opravdu."

"To byste ale měl, Holmesi, vypadalo to s vámi zle," Lestrade se trochu zamračil. Otevřel pak ústa a chtěl ještě něco dodat...

"So-uh-lasí-m," ozvalo se tiše. "S -vá-mi-inspektore." Doktor Watson se i přesto, že se cítil lehce otupěle, tvářil přísně.

"Watsone!" Holmes si nevšímal inspektora a položil příteli ruku na tu jeho. "Jak se cítíte?"

Doktor se zamračil. Chvíli bylo ticho a on se mračil víc a víc. Ale nakonec si jen rezignovaně povzdechl.

"Lépe," zašeptal potom. "Jako postřelený. Co bylo s otravou?"

"Nic vážného," odbyl svůj stav Holmes. "Vaše zdraví, je teď důležité.“

"Kolaboval a bylo mu zle. U nás se skoro zhroutil," odporoval Lestade

"Okamžitě se běžte nechat vyšetřit, Holmesi!" Doktor sice jen šeptal, ale i tak byl jeho hlas dostatečně důrazný. Možná důraznější, než kdyby křičel. Potom syknul a zaťal zuby. Rameno se ozvalo. "Běžte, k čertu!"

"Dobře půjdu... hned. Lestrade, hlídejte ho, prosím." S tím zmizel z pokoje, ale ve dveřích se ještě otočil. "Vrátím se hned."

"Dáte mi napít, inspektore?" požádal doktor po chvíli ticha, kdy se snažil zvládnout úporný nával bolesti.

"Jistě doktore, tady je voda," inspektor mu dal napít a pak mu pomohl si lépe lehnout. "Pan Holmes bude jistě také v pořádku, a až budete vy, mohl byste vypovědět, co se vlastně stalo:"

"Ne, nenechám vás čekat. Ptejte se inspektore, pokud jsou nějaké nejasnosti." Watson na okamžik zavřel oči. "Ale spíš mi řekněte... Vím, že zase šlo o Holmese, ale pointa mi uniká."

"Holmes kdysi řešil případ zmizelého komorníka, zabila ho právě ona žena, která vás postřelila a podle Holmese vám popletla hlavu. Inu, to se mužům stává, když potkají atraktivní ženy. Zkrátím to, chtěla se mu pomstít a zabít ho, pak zjistila, že mu může ublížit mnohem více, prý přes vás."

"Ach," Watson si jen povzdechl. Neřekl nic, nikterak to nekomentoval. Jen otočil hlavu od Lestrada, i od Holmesovy židle. A mlčel. Mlčel tak dlouho, že Lestradovi bylo už jen trapné tam stát, tak si nasadil klobouk, tiše mu popřál brzké uzdravení a vyšel na chodbu.

 

"Vypadá to na předávkování morfiem," řekl starý lékař, když mu Holmes popsal jak se cítil.

"Jistě, to mě také napadlo. Víte, používám laudánum a ten večer jsem i dost pil, vynechme důvod proč, ale pil. Myslím, že mi to jistá osoba přimíchala do mých dávek, když jsem byl na boxu a než jsem se vrátil zmizela.“

"To nevím, tohle už je váš obor, pane Holmesi, a policie. Já jen konstatuji fakta. A případné následky. Ale dovoluji se domnívat, že ani vy si žádné neponesete... Pokud tedy nebudete v tomto pokračovat." Doktor přejel ukazováčkem po zničeném ohbí lokte.

"No, to nemohu zaručit."

"Ničíte tak svou schopnost uvažovat, víte to?"

"Můj doktor mi něco takového již naznačil," řekl Holmes a vybavil se mu rozzuřený Watson, když tohle poprvé objevil. Později rezignoval.

"Váš doktor je velice rozumný člověk a evidentně mu nejste lhostejný," poznamenal starý lékař. "Ale pravdou je, že to si musíte přebrat sám se svým svědomím."

"Pokusím se," řekl nakonec tiše. "A k doktoru Watsonovi, kdy myslíte, že ho budete moci pustit domů? Do domácího ošetřování?"

"Tak za týden, čtrnáct dní. Až se to rameno trochu uklidní a rána zatáhne. Taky by si měl trochu odpočinout, podle toho co jsem slyšel zažil velké nervové vypětí a zrada... ta vždy bolí."

"Dobře, já... Vím a nechci ho přetěžovat. Teď už mohu jít?"

"Můžete, ale pár dní se také šetřete, a dejte si občas také jablko, nebo tak podobně. Vypadáte značně vyčerpaně, potřebujete trochu vitamínů."

"Řešil jsem namáhavý případ… A děkuji, teď pokud dovolíte, půjdu se podívat na svého přítele. Již se vzbudil a má bolesti. Mohl byste mu něco dát? Prosím?"

"Ano, pošlu tam sestřičku, dá mu injekci. Ale upřímně, rád bych mu ji nedával častěji, než bude nezbytně nutné. A věřím, že se mnou bude souhlasit..."

"Ano, závislost na laudánu či jiných věcech je velmi… nepříjemná."

"Správně. Ale bát se nemusíte, týrat bolestí ho nehodlám. Ale je to silný a zdravý muž, zvládne to. A už byl zraněn, ví, co ho čeká... Nu nic, běžte, pane Holmesi. Ale nerozrušujte ho příliš, je sice mimo nebezpečí, ale komplikace potřebovat nemůžeme."

"Jistě, ale přijdu ho znova navštívit. Beztak teď nemám žádný případ. Ten jeho už je vyřešen."

"Ten váš, jste chtěl říci, ne? On v tom jen sehrál roli, kterou mu ani v nejmenším nezávidím... Běžte už, pane Holmesi, běžte za ním, povzbuďte ho a tak..." Doktor se otočil k oknu a dal tak jasně najevo, že jejich rozhovor je u konce.

Holmes tiše zmizel a za chvíli už byl zase u Watsona. Potichu si sedl vedle něj a jen se na něj díval. Věděl, že nespí, a že ho to bolí.

"Omlouvám se, Watsone."

"Za co?" zamumlal doktor, ale oči neotevřel.

"Že jsem neprohlédl dříve, že… že jste se stal obětí tak špinavého triku. Jste můj přítel, nejlepší a jediný. Promiňte mi, mám vás rád."

"Netrapte se, Holmesi," doktor si trochu povzdechl a otočil hlavu, aby si protáhl ztuhlý krk. "Co se stalo, stalo se. Už s tím nic neuděláte," dodal ještě podivně nevýrazným hlasem.

Ozvalo se zaklepání, potom dovnitř vešla sestřička a nesla injekci s morfiem.

Waton jí jen nastavil paži, ale potom poznamenal, že si o ni raději příště řekne sám. Sestřička jen přikývla. Píchla mu dávku a potom odešla.

"Nechci, abyste se trápil, Watsone, to si nezasloužíte. Opravdu ne." Holmes mu jen jemně sevřel ruku a když poznal že usíná, pohladil ho.

"Zítra přijdu zas."

"Že prosím paní Hudsonovou, aby dala do pořádku můj pokoj..." zašeptal ještě Watson než se jeho hlas vytratil do nesmyslného mumlání, které po chvíli nahradilo tiché oddechování.

"Nebojte, bude v pořádku, jakmile se vrátíte domů."

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

= )

(Lady-Shadow, 12. 3. 2010 18:57)

Skutečně povedené, být na Watsonově místě už bych asi Sherlocka vzala něčím po hlavě =) kdy by mohl být další díl?

...

(Profesor, 10. 3. 2010 11:28)

Pěkné. Moc pěkné. Holmes zase všechno vyřešil, jenom John to musel odnést. Ale všechno proto je dát dohromady, ne?

Skvelé!

(Lucifer, 10. 3. 2010 0:09)

Čo dodať? Je to skvelé a dúfam že pokračovanie bude rýchlo nasledovať.

o_O

(Angela, 9. 3. 2010 21:46)

Skvělé..jako vždy...co víc si přát? Snad jen další díl...