Jdi na obsah Jdi na menu
 


Watson se žení 4. kapitola

13. 3. 2010
 

 

Rachel Howellsovou, alias Juliettu Rawellovou, odsoudili za vraždou dokonanou a vraždu ve stádiu pokusu, k smrti.

Doktor Watson učinil zevrubnou výpověď stran všeho, co se přihodilo, s kamennou tváří a neosobním hlasem.

Sherlock Holmes dodal své důkazy z doby před deseti lety.

Sir Ralph Musgrave byl předvolán, aby potvrdil totožnost obžalované a doplnil některé nepřesnosti.

Inspektor Lestrade si u nadřízených udělal oko za dopadení vražedkyně.

Její tělo už dávno chladlo v hrobě, doktorovo rameno bylo zahojené, jeho ordinace pořád zůstávala na staré adrese...

A přesto se cosi změnilo.

Holmes kolem doktora chodil po špičkách. A taky byl k němu milejší, pokoušel se ho probrat, rozveselit, potěšit. Ale nevěděl jak. Protože doktor své už řekl a tak se teď usilovně snažil být jen tím, kým vždy - malým pomocníkem velkého detektiva. Chodil s ním hrát šachy, nebo karty, snídal s ním, de facto se jejich vztah nikterak nezměnil - až na to, že se s ním absolutně odmítal bavit, co se stalo, jak se cítí, či něco podobného. To se vždy stáhl do sebe a po chvíli se dokonce loučil a odebíral se na lože.

Holmes věděl, že to není správné a tak jednou otevřel láhev portského a pak druhou. Alkohol uvolňuje. I potlačované emoce. A nebylo těžké dostat doktora do nálady

Ale potom jim dýchánek přerušila paní Hudsonová, s tím, že u dveří stojí inspektor Lestrade a naléhavě žádá o pomoc...

Watson to komentoval ironicky. "Kdyby vás Lestrade alespoň jednou týdně nevyburcoval, měl by pocit, že jeho život je šedivý a nudný."

Holmes si původně myslel, že ten rozhovor bude jen na krátkou chvíli, ale protáhl se na několik hodin. Zpátky do Baker street se vrátil hodně pozdě po půlnoci. Portské bylo vypité a Watson spal jako zabitý ve své posteli, alkohol z něj táhnul až ke dveřím a jizva na rameni byla víc než patrná.

Nezbylo mu než vztekle proklít Lestrada a celý Scotland Yard.

 

Za dva dny, kdy se vracel z pátrání, ho čekala ustaraná paní Hudsonová ve dveřích.

"Pane Holmesi... Měl byste jít za doktorem. ON... On se hrozně opil a vyvádí. Nikdy jsem nevěřila, že to řeknu, ale já - se ho bojím..."

"Vždycky jste se bála mě! To prvenství a privilegium si nedám vzít," s tím Holmes vkročil do jejich společného obýváku a našel tam doktora s láhví v jedné a pistolí v druhé ruce.

"Watsone! Co to vyvádíte! Dokonce i naše chůva se vás bojí!"

"Á, tak už jste se vrátil?" Watson se opile usmál a zasadil do protější stěny další střelu. Už jich tam bylo požehnaně a tvořily dohromady dokonalé OR. Ruku měl jistou, aspoň něco.

"Máte tam chybu," poznamenal Holmes, jehož dílo se skvělo o pár desítek centimetrů vedle. "OR nic neznamená."

"Oidipus Rex," odsekl Watson. "Nikoliv Victoria Regina, ale tragický král z dávných časů!"

"Co vy s ním máte společného?" Holmes k němu přešel a jemně mu vzal zbraň. "No tak, Watsone, takové bláznoviny vy přeci neděláte. To vyvádím já."

"Vážně? Máte na to patent?"

"Ne…"

"Tak vidíte."

"K vám to ale nesedí."

"Á, už je to tady!" Jeho přítel se ušklíbl a obrátil do sebe zbytek láhve. "Tak to abych se na to posadil! Tak prosím! Jen začněte! Jen do mě! Vždyť jste to přece říkal! Vždyť jste měl celou dobu pravdu! A já jsem jen hlupák, který vás neposlechl a dojel na to! No tak! Vy, slavný a neomylný Sherlock Holmes jste to přece říkal, tak jen do mě, rýpněte si, ano, vždyť se k ničemu jinému ani nehodím! Vidíte, Holmesi?" pokračoval potom hořce. "Vidíte to? Ani za vraždu nikomu nestojím. Nejsem ani dobrý, aby mě někdo nenáviděl. Mě osobně, za to co jsem provedl já. Sherlock Holmes, Sherlock Holmes, to je to magické zaklínadlo. Já jsem jenom malý, bezvýznamný kronikář. Co by kdo taky chtěl od mrzáka. Ach ano, vy jste to říkal. Já vím! Pokorně se vracím na své místo! Nebojte se, vám ublíženo nebude. To lidé nedovolí. To se nikdy nestane... Já nikomu nestojím - za nic. Vždy dříve, nebo později padne vaše jméno. Nikoho nezajímám, nikdo se nenamáhá s mojí osobou... Ale ano, tak je to správné. Tak jen do mě, rýpněte si, jak jsem ubohý, jak se to k mému racionálnímu já nehodí... Jen do toho, kopněte si. PŘÍTELI!"

"Watsone! Johne!" Holmes k němu přistoupil a vzal ho za ramena. "Nechápete, že mi všichni mohou být ukradení? Že mám jen… že je jen jeden... že jste to jen vy, na čem mi záleží?"

"Ne?"

"Ano. A na vaši snoubenku, já žárlil. Strašně. Protože mi brala to, co jsem se domníval, že patří jen mě. Vás. Zuřil jsem a hledal na ní to nejhorší. Brala mi vás. To jediné, na čem mi tu záleží."

"Ale no tak! Brala. To nemyslíte vážně. Vždyť jsem jí za to nestál. Nesnášela chvíle, kdy se mě musela dotknout, nenáviděla každou minutu, kterou se mnou musela strávit!" Watson se mu vytrhl, vyskočil na nohy a teatrálně rozpřáhl paže. "Šlo o vás. Vždycky jde o vás! Povězte mi, stojím vůbec někomu alespoň za to, aby mě zavraždil z osobní nenávisti ke mě? Ne jako prostředek, jak se vám dostat na kobylku? Který mimochodem nefunguje ani omylem?" Doktor se zachechtal. Nebyl to hezký smích. Potom se natáhl po láhvi. "Myslíte, že alespoň ona je poctěná, že ji piju já? Kulhavý veterán a mizerný doktor? Nebo taky sní, že ten poslední lok bude patřit vám? Nejspíš ano! Nejspíš ano!" Napil se a potom s ní vší silou mrštil o protější stěnu.

"Jenže já věřil tomu, že vás ztrácím. Jen vás. Watsone, prosím..." Holmes ho chytil za ruku a otočil k sobě. "Prosím, věřte mi."

"Nelžete mi, Holmesi. Netvrďte, že vám na mě záleží," doktor se nehezky usmál. "I když vlastně ano, že? Kdo by šířil vaši slávu. Na to jsem dobrý, tomu věřím."

"Ne, miluji vás, vy blázne!" odsekl Holmes, vytrhl mu láhev, pak si ho přitáhl k sobě a zoufale políbil.

Watson na okamžik vypadal překvapený. Jen na okamžik.

A pak to najedou šlo ráz na ráz.

Vytrhl se mu a vrhl se ke dveřím. Holmes za ním bláhové domněnce, že chce utéct, že ho urazil... Pak mu došlo, že doktor se nehýbá. Jen stál, ruku na klice a nehýbal se.

Cvakl zámek.

Pozdní výkřik racionálního uvažování.

Protože potom se na něj vrhnul a polibek mu zběsile opětoval.

Holmes, v první chvíli překvapený, ho objal. Nehal se jím strhnout na zem, na jednu z Watsonových leopardích kožešin, na které občas usínal po svých vlastních pitkách a pokusech s opiem. Držel se ho, hladil ho přes košili a líbal ho. John ho tlačil k zemi, když se pokusil nadzvednout, a jemu to nevadilo, byl rád, že ho drží... že… že ho neopustil.

"Milujete mě?" Doktorovi dělalo potíže vyslovovat srozumitelně, ale snažil se. Pak se ozvalo křupnutí, jak z Holmesovy košile odlétlo pár knoflíků. "Dokažte to, Sherlocku! Dokažte to, velký detektive!"

"Jak?“ zamumlal Holmes a jeho ruce zajely pod doktorovu košili. "Jak to mohu dokázat?"

"Vy jste tu ten génius, najděte si způsob." Ten výsměch v jeho hlase slyšel, ale slyšel tam i ten podtón hořkosti, který ho provázel poslední dva týdny. Pocit křivdy, strašlivé zrady. Znovu se nad ním sklonil a políbil ho téměř brutálně, zatímco mu detektivovy ruce přejížděly holou kůži, alkoholem a vztekem rozpálenou doruda.

Holmes si ho přitáhl blíž, objal nohama a svlékl mu košili a pak i nátělník. Začal ho líbat na tvářích, krku a postupoval níž. Povolil objetí a chtěl ho obrátit na lopatky, ale doktor se nedal. Dál ho držel pod sebou, jakoby si nadvlády nad geniálním detektivem užíval.

"No tak, co uděláte, velký detektive, copak? Váš brilantní mozek na nic nepřichází? To je škoda..." Doktor si pro sebe opilecky mumlal, zatímco rozepínal zbylé knoflíčky, aby z něj tu košili stejně nakonec serval, bezohledně a tvrdě. Teď pracoval alkohol a živočišné pudy. Možná také emoce. Přejel mu dlaní po těle a pak se vrhl na pásek od kalhot. "Tak copak jste vymyslel?!"

"Myslím, že budete potřebovat trochu oleje a… možná," Holmes sykl, jak ho kousl do bradavky, "by to bylo lepší v posteli, Watsone!"

"Ach, chcete se takhle ukázat naší chůvě?! Víte, že se právě dopouštíme zločinu? Jsme zločinci, Holmesi!" Doktor se ušklíbl. "Asi bychom měli zavolat Lestrada a nechat se zatknout! Za tohle je přece kriminál. A propos, olej... zbrojní možná."

"Ve své ložnici mám i jiný... masážní. Zbrojní, Watsone, jste sadista?" Holmes se znova nechal políbit a sám ho políbil

"Ve vaší ložnici... Jsem opilý, neurvalý maniak. Přeperte mne! Dostaňte mne, do té s-své ložnice!" Watson mu olízl krk a pokračoval na čelist. "No tak."

Holmes se pokusil mu vytrhnout, ale byl znova zatlačen do podlahy. Pak se mu přeci jen vytrhl, odkulil a trhnutím ho postavil na nohy. Watson ho přirazil k nejbližší stěně. Holmes ho políbil a strhl za sebou ke dveřím svého pokoje. Kam vpadli po několika minutách skoro zápasu vklínění do sebe.

Paní Hudsonová zřejmě někde ve svém království trnula hrůzou jak to dopadne, protože se neozval její úzkostlivý hlas, když Watson hodil Holmese do postele, až do zadunělo a potom se na něj znovu vrhnul. Jako dravá šelma na kořist. Vypadal strašně, neoholený, neupravený, do půl těla nahý... Jizva na jeho rameni téměř pulsovala.

Holmes měl servanou košili, kousanec na krku, teď z něj Watson strhl i kalhoty a spodky mu skoro serval. Byl až brutální ve svém alkoholovém opojení, ale Holmesovi jako by to nevadilo. Jen, když bude jeho přítel zase šťastný, skoro tak to vypadalo. Nejen vypadalo, tak to bylo. Holmes ho políbil.

Waton mu vjel prsty do vlasů a najednou ho přestal zajímat zbytek přítelova těla. Jen ho líbal, hladově, naléhavě, horce. Jazykem. Dokonale. Kde se to tak naučil, Holmes raději nechtěl vědět. Watson byl voják, lékař na frontě, uprostřed bojů... ve vyprahlé zemi Afghanistánu. Nechtěl vědět, kde se to tak dokonale naučil. Doktor po jeho ústech chňapal, kousal ho do rtů, plenil ho tím pouhým polibkem, zatímco mu cuchal vlasy a naléhavě se k němu tiskl.

O poznání subtilnější a půl hlavy menší Holmes se k němu tiskl a držel se ho tak naléhavě, jak naléhavé byly pocity, které hrozily, že mu spálí tělo a sežehnou intelekt. Chtěl ho. Miloval Watsona už dávno. Sklouzl rukama k jeho pasu a rozepjal mu opasek a i knoflíky u kalhot.

"Johne..."

"Máte ten olej?" ušklíbl se Watson, vzepřel se na své zdravé ruce a stáhl si kalhoty z boků i se spodkami. "Nebo půjdeme říci paní Hudsonové? Nebo snad Lestradovi?" Trochu ho popichoval a jeho ruka putovala po tom štíhlém, až hubeném těle, od hrudníku dolů a stále níž. "Jednou nás zavřou, HOlmesi," uchechtl se potom, "a dobře nám tak!"

"V zásuvce," hlesl Holmes a pak, když John Watson lahvičku skutečně nahmatal se trochu usmál.

"Paní Hudsonová nás maximálně vyhodí a Lestrade by se bál, že mu utečeme."

"Ach, ach... Hm," s trochou námahy lahvičku otevřel a přivoněl k němu. "Holmesi, jste zkaženější, než bych myslel..."

"Ano, to si o mě Irene Adlerová myslí také i když já jí nevěřím. V ničem. Sama je geniální zločinec," usmál se trochu Holmes a pak vyjekl, když mu doktorovy prsty vputovaly do těla. "A tohle mám od ní, prý až budu vědět, co s tím..."

"A víte, co s tím?" Watson se prohnaně usmál a políbil ho. Olej příjemně voněl, bylo to skoro opojené. Ta vůně. Ta moc, kterou nad svým přítelem měl. Ten pocit lehké-těžké hlavy, který v něm zanechalo to víno, vztek a chtíč.

"Už dlouho, jen jsem neměl odvahu vás o to požádat," řekl tiše Holmes a usmál se na něj. Tušil, že když se uvolní bude to lepší, ale John mu na to nedával prostor. Byl příliš chtivý, příliš horlivý... příliš opilý. Jeho kůže byla horká a lepkavá potem. Víno z něj bylo cítit ještě teď, stejně jako cigarety. Turcké. A jeho kolínská - anglická.

Vzal ho pod kolenem a pak se usmál. Téměř příčetně, téměř jako dřív...

"Víte, co?" zeptal se potom laškovně a otřel se o něj, "možná, že se našemu vztahu říká láska." Políbil ho a vklínil se mu mezi nohy. To teplo, které ho stáhlo...

Holmes tiše vykřikl, když se do něj vecpal. Ne, John rozhodně nebyl malý... A když se pohnul... bolelo to. Nejdřív. O několik chvil později se to stalo příjemným. A pak už jen pod ním tiše sténal a postel se chvěla.

Ucítil, že ho líbá. Jemně a opatrně. Něžně. Skoro měl problém si ten pocit spojit s tím živočišným opojením, ve kterém se dostali až sem, až k téhle chvíli. Měl nohy složené na jeho bedrech a Johnova dlaň ho konejšivě hladila.

"Sherlocku... Sherlocku," zašeptal Watson po chvíli. Znělo to nádherně.

"Ano?" Holmes otevřel oči, které jak s uvědomil, měl od nějakého okamžiku zavřené. "Johne?"

Watson se usmál a potom se převalil na záda, aby ulevil svému prostřílenému rameni. Zdvihl se k němu a potom ho objal.

"Vlastně nic," zašeptal potom a přitiskl si ho k sobě.

Holmes se usmál a políbil ho. Jemně, něžně… skoro…

"Watsone, prosím."

Doktorovy ruce mu přejely po zádech. A pak ho najednou políbil. A zase to tu bylo. Nejnižší pud, první signální soustava, vášeň a horko. Nekonečný chtíč. A dokonalé Johnovy polibky.

Sherlock jen tiše sténal a musel se kousnout do ruky, aby moc nekřičel. Doktor mu to neulehčoval. Trhavé pohyby, hlazení tam, kde byl nejcitlivější, to teplo... A John. A pak… pak mu před očima vybuchlo nebe.

Netrvalo to nijak dlouho. Pár minut, asi přibližně. To by si mohl říct, kdyby sledoval hodiny. Ale on nesledoval.

John Watson sledoval jeho, zatímco tiskl čelisti k sobě a snažil se dosáhnout ukojení. Když se Holmes v jeho náručí vzepjal, stihl ho zpátky do peřin a tvrdými, rychlými přírazy otevřel bránu do ráje i pro sebe. Několik minut. Neodpustitelně krátkých, nádherných minut. Políbil Holmese na rameno a cítil, jak mu vlasy nad čelem lepí pot.

Holmes jen lapavě oddechoval a vyčerpaně ležel v pokrývkách. Svaly v těle se mu podivně chvěly a on sám se cítil malátný, příjemně unavený, ale i trochu rozbolavělý.

John ho pořád držel, ale jeho sevření pomalu povolovalo, až ochablo docela. Když se k tomu připočetl ještě jeden hlubší nádech, následovaný tichým vydechnutím a Holmes se na něj podíval, bylo vše jasné. John spal. Hlubokým, nevyrušitelným spánkem ukojeného opilce.

Holmes se pomalu zvedl a věda, že kdyby je tam našla paní Hudsonová, bylo by zle, uklidil rozervané spodky, vzal si kalhoty a poté, co Johna zakryl peřinou, opustil pokoj. Umyl se v malé koupelničce, která k pokoji náležela a pak si šel sednout ke krbu... A nakonec usnu na levhartovi, kde to všechno začalo.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...nikoli Victoria Regina! :3

(Arwelyn Snowblood, 11. 8. 2013 23:20)

Můžu se bez rudnutí líček přiznat, že lepší jsem nečetla. Ty dialogy, z toho kape dokonalost. Ach, čtu to asi postopadesátýšestý a furt bych to mohla číst dokola a dál a dál a dál!
OIDIPUS REX! NIKOLI VICTORIA REGINA!
Ale nejradši mám asi: ,,Vy jste tu ten génius, najděte si způsob." To mě přišpendlilo hned.

Tohle

(Nex, 9. 8. 2012 4:26)

je dokonale dokonalé. Až mi z toho trnou zuby. A vůbec, já mám spát! Ale jak mám spát, když je ta povídka taková?!

Pre či proti?

(Mononoke, 15. 3. 2010 13:50)

Ako na tom bude John až sa prebudí? To chce pokračovanie...

...

(Profesor, 14. 3. 2010 20:15)

Nemám slov. Nádherné.
John zuřící kvůli křivdě, kterou v sobě nosil roky a teď ji ještě znásobila zrada jeho lásky. Ach bože, dobré, velmi dobré. Zvláště Sherlockovo "Ne, miluji vás, vy blázne!"
A potom ty následky...
(Jsem unavená, rozněžnělá a teď ještě tohle. Dobře se mi četlo.)

no teda:D

(milwa, 14. 3. 2010 19:11)

a jéje,to bude ráno:D Nádherná povídka.včera jsem konečně viděla Holmese v kině,tak si to o to víc vychutnávám.Popsaní jsou skvěle!!

:-)

(Davida666, 14. 3. 2010 15:43)

Nádherná povídka

...

(Arsena, 14. 3. 2010 13:07)

Chtěla jsem to okomentovat už v noci, ldy jsem kapitolu přečetla, ale spadl mi net. Skvělá kapitola. Jako obvykle jsem utírala sliny z klávesnice.

...

(Rowene, 14. 3. 2010 8:26)

tak to byla paráda, neskutečně vtipné a lidské!

o_O

(Angela, 13. 3. 2010 22:39)

Ach ano...Pověstná kůže z levharta, na které proslulý Sherlock Holmes spí častěji než na posteli... Doufám, že brzy bude další díl, neboť pochybuji, že by to skončilo tím, jak se John stříská a vyspí s Holmesem...

Jaj

(Bezinka, 13. 3. 2010 22:38)

Konečně si to pánové "vyříkali", ale nechci radši ani vědět, co se stane až milý doktor vystřízliví. Myslím, že zlomených srdcí už bylo dost. Krásná povídka, která mě velice potěšila. Jen tak dál a hodně nadšených čtenářů.