Jdi na obsah Jdi na menu
 


Watson se žení 5. kapitola

20. 3. 2010

 

Ráno bylo krušné. Doslova kruté. Závěsy v pokoji byly nezatažené, takže mu slunce svítilo přímo do očí a hlava ho bolela jako střep. Rameno se taky nechovalo slušně, prsty mu vypovídaly poslušnost a celá ruka s sebou co chvíli škubla.

Watson se převrátil na druhý bok a pokusil se zapomenout, že existuje a to rozlámané tělo, včetně bolavých svalů a tupé bolesti v lebce, není jeho. Nedařilo se.

 

Sherlock spal na jaguárovi a předtím než usnul, prozíravě odemkl zamčené dveře, takže teď paní Hudsonová mohla zaklepat, nakouknout, položit na stůl tác s čajem a sušenkami a zmizet. Viditelně se totiž detektivovi podařilo doktora uklidnit a tak se už od nich alespoň dnes neměla čeho bát.

 

Vstát bylo mnohem horší, než si představoval. Jakmile se pohnul, uprostřed čela ho ostře píchlo, bolest se rozprskla do každé končetiny a před očima se mu udělaly černo-červené kroužky. Zase si lehl a dýchal tak opatrně, jakoby měl nůž mezi žebry. Pomalu to přestávalo být tak strašné. Koneckonců, i kocovina jednou odezní... Pomalu, ale odezní.

Dvě láhve portského byly asi přeci jen trochu moc. Ale byl to dobrý únik z reality. Od vědomí, jakého ze sebe nechal udělat pitomce.

 

Sherlock si přitáhl blíž deku, kterou byl přikrytý a trochu se pohnul. Zasténal. Cítil se, jako by se po něm přehnalo stádo slonů a v čele jim běžel John Watson. Hm, Watson... Au!

 

To skutečně bolelo. Ten další pokus se posadit. Nebyl to dobrý nápad, ne s tak mohutnou bolestí hlavy. Och, panebože.

"Království za vodu," zamumlal tiše, ale věděl, že pokud se nezvedne a nepřiměje se k pohybu do té míry, aby alespoň sešel dolů, ničeho se nedočká.

Doktor unaveně a rezignovaně zasténal, ale zůstal ještě ležet. Proč pokoušet osud.

 

Holmes cítil černý čaj. Otevřel oko a pak druhé. Uviděl konvici. Zaostřil na ni a přál si, aby mu ji někdo podal, protože když si sedl, sice opatrně, ale sedl, zabolelo ho pozadí.

 

Už chápal proč se Holmes pokaždé, když se probral ze svého drogového opojení, tvářil, jako kdyby snědl krysu. Drogy a alkohol mají leccos společného. Třeba vás po jejich požití neodvratně přepadne pocit, že se po vás prošlo stádo slonů. Nebo celý Scotland Yard.

Doktor zaťal zuby. Trochu bolesti snad snese! Přece odmítal v nemocnici morfium, odmítal ho i potom, co byl doma, tak přece snese něco tak nicotného, jako je kocovina. Posadil se a ignoroval tupou bolest celého těla. Konečně. A pak si všiml, že pokrývky jsou čímsi ulepené, že je nahý a k dovršení všeho, že tohle není jeho pokoj. Pak už stačila chvilka.

Zmučeně zasténal a padl zpátky na polštář. Kocovina je ošklivá věc. A když se spojí s kocovinou morální, je to ještě horší.

Kdyby si alespoň nepamatoval, ale on si pamatoval moc dobře. Tedy na to, že nebyl zrovna jemný a také na to, že ten koho dostal do postele a lidově řečeno přefikl, byl jeho nejlepší přítel.

"Dobrý bože," zamumlal a všechno odhodlání vstávat vzalo za své. Za to, co včera provedl, si tu kupu bolesti a kocovinu zaslouží nejméně dvojnásobnou.

 

Holmes se po pokusu sednout si zase položil a nakonec se překulil na všechny čtyři a zvedl se velmi opatrně. Přešel ke konvici, nalil si čaj a pak si chtěl sednout do křesla. Nakonec zůstal stát. Ne, jen tak sednout si asi pár dnů ještě nedokáže.

John ho včera… Ach ano, byl neurvalý, surový, opilý, neoholený a smrděl. Vůbec se ho neptal, nedal mu ani šanci se bránit. A přece se na něj nezlobil. Věděl, že by měl, ale nezlobil. Nemohl se na něj zlobit, na to ho měl příliš rád. A možná, když si půjčí od bratra jeho letní sídlo, třeba tam se John dá víc do pořádku. Vzpamatuje se. Třeba si i vyjasní otázky, které mezi nimi vyvstaly...?

Možná. Snad.

 

Nakonec ho přiměl vylézt důvod ze všech nejprozaičtější. Příroda. Pokud se nechtěl počurat přímo do postele, nezbývalo mu, než se zvednout a dojít do koupelny. A potom už stejně nemělo cenu si jít znova lehnout. Protože hlava i zbytek těla bolely tak jako tak. Třeba by mu čaj, nebo káva udělaly trochu lépe... Natáhl si přes holé tělo župan, jakž takž se uvedl do stavu, kdy by se při pohledu na něj paní Hudsonová nemusela vyděsit k smrti - a pak otevřel dveře na chodbu.

Opatrně vyhlédl ven, ale nikdo tam nebyl.

"Doktore Watsone!" Paní Hudsonová se objevila na chodbě. "Tedy, vy jste mi dal! A vypadáte taky strašně. Jen si běžte sednout do pokoje, donesla jsem tam už čaj, mohu vám tam donést kávu, ano?"

Doktor se začervenal a potom se nemotorně uklonil. "Velmi se omlouvám, paní Hudsonová, včera jsem se choval velice nevhodně. Pokud vám vznikly nějaké škody, samozřejmě mi to přičtěte k nájmu, všechno zaplatím..." zamumlal tiše.

"Víte, doktore, já se na vás ani nezlobím, jen jsem o vás měla starost. Doufám, že už budete v pořádku."

"Vynasnažím se, aby se to už neopakovalo," povzdechl si Watson a potom vzal za kliku dveří od obývacího pokoje. Když pak otevřel dveře, strnul na prahu jako Lotova žena. Pak šokovaně otevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Jen stál a díval se...

Na Holmese, kterak si poklidně nalévá čaj.

"Dobré ráno, Watsone," usmál se Holmes, a když k němu doktor přišel blíž, podal mu druhý šálek. "Dáte si se mnou?"

"Já snad..." Watson jako zhypnotizovaný šálek převzal. Paměť na něj útočila ze všech stran a velká písmena OR se mu ze stěny vysmívala. Upil čaje a potom se chytil za hlavu. "Panebože! Dobrý bože! Holmesi, příteli! Můžete mi to odpustit?!"

"Vám, Watsone? Cokoliv. Ale teď není co. Opravdu."

"Ale ten včerejšek!" zaúpěl doktor. "Já se opravdu... Hrozně se stydím! Holmesi, jak jen jsem... Mrzí mě to, prosím, můžete mi odpustit? Neublížil jsem vám? Nezranil jsem vás? Já..." Bezmocně rozhodil rukama.

"Kousl jste mě. Mám na zádech několik velice hlubokých škrábanců. Pár otlačenin a také modřin. Nemohu si sednout a bolí mě svaly, o kterých jsem ani netušil, že mohou bolet. Ale mám vás rád, příteli, a snesu hodně. A pro vás cokoliv."

Doktor znovu jen otevřel ústa, připomínal kapra v lidské podobě. Potom se jen bezmocně schoulil do nejbližšího křesla a zabořil hlavu do dlaní. Seděl tak dobré dvě minuty, aniž by se pohnul. Pak něco zamumlal.

"Cože?" zeptal se Holmes, jist, že se přeslechnul.

"Odstěhuju se. Dejte mi měsíc a už o mě nikdy neuslyšíte. Já chápu, že po tomto už nemůžeme zůstat pod jednou střechou..."

"Watsone! Proboha!" Holmes, jakkoliv to bylo nepříjemné, si k němu klekl a vzal jeho tvář do dlaní. "Prosím, a teď mě dobře poslouchejte, doktore. Kdybych to nechtěl, myslíte si, že bych se vám neubránil? Přepral jsem větší siláky, než jste s prominutím vy, doktore. Ano, dokázal bych se ubránit. Jenže já to tak chtěl. Prosím, pochopte jedno, chtěl jsem vás. Miluji vás. A nechci o vás přijít."

"Vy... Vy se na mne nezlobíte?" zdvihl Watson oči a váhavě mu ten upřený pohled opětoval. Nebylo to tak úplně příjemné, jakoby mu přítel viděl až na dno duše... A on si vůbec nebyl jistý, co vlastně cítil včera, co cítí dnes, co si myslel, co si myslí... Nebyl si jistý ničím.

"Ne, nikdy se na vás nedokážu zlobit, příteli," odpověděl Holmes a trochu se usmál. "Bez vás... Se v i sále plném lidí cítím sám."

"Najíme se a já vás potom ošetřím, ano?" povzdechl si doktor a překryl jeho dlaně svými. Gesto unaveného přítele. Které ale Holmes pochopil správně.

 

Mycroft Holmes jim nakonec své sídlo zapůjčil a oba přátelé na něj odjeli. Holmes se celou dobu o doktora staral tak, že to poznal jen Watson, ale tomu to bylo příjemné. Holmes se stará a o něj. Ne sice moc okatě, ale stará. A pak jednou večer, po dobré večeři, když už byli v jídelně sami, ho Holmes jemně políbil.

"Dnes nejsme opilí, nebo alespoň já," poznamenal Watson potom tiše a trochu se usmál.

"Nejste. A vadí vám to snad?" zeptal se Holmes.

"Ne zcela..." usmál se Watson a sevřel mu ruku. "Myslím... Je na čase, aby se vše vrátilo do starých kolejí. A pečovalo se o vás."

"Nepopírám, že se mi nelíbí, když se o mě staráte, ale musím vám přiznat, co se mi líbilo na tamtom večeru s vámi."

"Ano?"

Holmes se k němu sklonil a tiše mu zašeptal do ucha: "Že jste to byl vy, drahý příteli, kdo mě ovládal."

"Ach," Watson povytáhl obočí a věnoval mu překvapený pohled. "To je... zvláštní, uvážíme-li náš vztah."

"Jistě, je. I já se tím zabýval, ale... Líbilo se mi to tak... A i když psychologie je váš obor, mohu za sebe říci, že logicky se cítím být pod vaší ochranou."

"I to je velice zvláštní, když uvážíme, koho si veřejnost vybrala za svého hrdinu a koho Scotland Yard tahá od snídaně i od opíjení přítele, kdykoliv si neví rady," Watson se pohodlně opřel do židle a na okamžik zavřel oči.

"Pocity Scotland Yardu a veřejnosti však nejsou těmi mými, doktore," odtušil Holmes a znovu se k němu naklonil a jemně ho políbil na rty.

"Stejně je to zvláštní... Sám jste před několika týdny uznal, že byste mi hravě ubránil. A přesto se cítíte být pod mou ochranou," doktor mu ovinul ruku kolem krku a nechal se políbit.

"Ano, ale kdykoliv se kolem mě sevře temnota mé vlastní mysli, vy jste pro mě přístav rozumu."

"Proč jste tolik žárlil na Ju... na tu ženu?" zeptal se Watson sotva slyšitelně.

"Protože vás miluji. A nedokázal jsem to přiznat. A říci vám to v tu chvíli… Nevěřil jste mi.“

"Omlouvám se," zašeptal Watson a najednou vypadal jako by ho někdo kopnul. Trochu se schoulil. Stáhnul do sebe. "Věřte mi, nebo ne, ale to mě skutečně mrzí. Všechno..."

Holmes se k němu naklonil a jemně ho políbil na ústa a pak na tvář. Pomalu, pomaličku ho líbal. Jemně mu probíral upravené vlasy a pak se k němu naklonil víc a políbil ho na krk.

"Příteli... Co to děláte?" vzpamatoval se po chvilce Watson, ale neodstrčil ho. Spíš mu začal velice pomalu jeho pozornost oplácet. Od té noci se ho nedotkl. Ne takhle. Ne s touhou udělat víc... Ach, nejsem přece opilý? Nebo snad ano? Holmes ho dál jemně líbal, pomaloučku hladil a rozepínal košili, sundal kšandy a znova jemně líbal. Rty, tváře, krk.

"Johne..."

"Přece nemůžeme... tady v jídelně..." zachraplal doktor a jeho prsty rozcuchaly už tak neupravený Holmesův účes. Pořád ho neodstrčil. Bůh ví, že ani nechtěl.

"Nikdo tu není. Poslal jsem služebnictvo pryč. Má na dnešní večer volno. Nikdo tu není, nemusíte se bát."

"Netušil jsem, že jste tak zkažený," pousmál se John Watson a za kravatu si přítele přitáhl blíže. Jemnými pohyby lékaře mu rozepnul košili.

"Jsem, jen mi to Irene nevěří." Holmes se usmál a políbil ho.

"Ano... A líbí se vám, když vás ovládám?" Doktor přimhouřil oči a pak ho strhnul k sobě. "Takhle, příteli?" zamumlal mu potom mezi polibky. "Nebo snad takhle?" přejel mu po pažích a přitiskl mu je k bokům.

Holmes se usmál. "Víte, můj drahý doktore, v tomto ponechám volnou ruku vám. Připadáte mi zkušenější," usmál se Holmes a pak se nechal strhnout na doktora. Ten ho líbal a hladil. A pak ho vysadil na stůl...

Holmesovy oči zářily, když se k němu skláněl a svíraly se do úzkých škvírek, když se jeho rty chvěly tichými vzdechy a ruce zatínal Watsonovi do zad. Tentokrát byl doktor jemný a ohleduplný. Jestli předtím to bylo dravé, teď to bylo jemné. A možná ještě víc krásné.

Nebe se tentokrát dotkli skoro v tentýž okamžik.

A pak jen Watson ležel na Holmesovi a jemně ho líbal do vlasů.

"Johne?"

"Ano?"

"Miluji vás."

Políbil ho na spánek, ale neřekl nic. Jen vedle něj ležel, na tom příšerně drahém stole, na jejich vlastním poházeném oblečení, které ho občas nepříjemně zatlačilo na nesprávných místech. Jen ho držel kolem pasu, občas políbil a trochu se usmíval. Ale jeho oči - už nebyly uštvané a unavené. Tedy unavené byly pořád, ale jiným způsobem.

"Doufám, že služebnictvo je skutečně pryč," zašeptal potom. "Nerad bych, abychom se dostali do potíží..."

"Nemyslím si," muž se usmál a pak ho políbil na nos. "Víte, doktore, nepůjdeme si lehnout?"

"Je to nepohodlné, že?" prohrábl mu John vlasy a pak se zdvihl. Opatrně slezl dolů, vklouzl do bot a vyčkávavě se na Sherlocka podíval. Ten ho napodobil a potom společnými silami zmuchlali svoje oblečení do jedné velké hromady a vyšli z jídelny.

"Víte, co mě na zdejších ložnicích fascinuje?" zeptal se Watson po chvíli.

"Co?"

"Jejich unikátní řešení. Spojené pokoje. A postele pro jednoho široké tak, že se tam pohodlně vyspí dva... Skoro to vypadá, jakoby majitel chtěl umožnit lidem jisté věci, bez újmy na jejich pověsti."

"Ano, zvláště pokud se jedná o pokoje pro hosty," usmál se Holmes a když zapadli do jeho pokoje a Holmesovy postele, přitáhl si ho detektiv k sobě a usmál se. "Víte, Watsone, ale teď již dobrou noc, sám jste mi řekl, že tu máme odpočívat a pokud vám to nevadí, já jsem už dost ospalý Příjemně ospalý."

Doktor se z polospánku usmál a zachumlal se k němu ještě blíž, pokud to bylo vůbec možné. Neodpověděl. Ale za chvilku Holmes uslyšel jeho oddechování. Stejně klidné jako dřív. Teď si mohl být jistý jedním. Bude v pořádku.

John Watson bude v pořádku. S ním.

Holmes se spokojeně usmál a pak zavřel oči. Tu noc spal klidně.

 

A pak mnoho dalších nocí. A když se vrátili na Baker Street, jejich život sklouzl zpátky do zažitých kolejí. Watson se uklidnil, ale to neznamenalo, že by Holmes ztratil svoje nálady. A třeba přestal brnkat na housle a tím doktorovi na nervy.

A tak se nebylo co divit, že jednou v noci se do toho skřípotu ozvalo:

"Holmesi!"

"Ano, Watsone?"

"Dost hraní, běžte spát, proboha, jsou tři ráno!"

"Zrovna jsem vymyslel..."

"Holmesi, postel, hned!"

"S vámi?"

"Ano."

"Beru."

"Výborně. Ale buď budu muset zamknout, nebo vás ráno vykopat, aby paní Hudsonová nevykopala nás! Ale teď už toho nechte... HOLMESI! Slyšíte mě? Nechte toho strašlivého vrzání, nebo..."

"Nebo?"

"Nebo něco udělám! Něco příšerného!"

"Doktore," Holmes oddálil housle a trochu se usmál. "Vaše příšernosti miluji."

 

Konec

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Ááá

(Nex, 9. 8. 2012 5:05)

*neví jestli se má smát nebo něco jiného a je si jistá, že se šíleně tlemí*

"Kousl jste mě. Mám na zádech několik velice hlubokých škrábanců. ... Ale mám vás rád, příteli, a snesu hodně."

*zamumlala cosi na rozloučenou své příčetnosti*

"Doktore," Holmes oddálil housle a trochu se usmál. "Vaše příšernosti miluji."

*rozhodla se, že bude následovat svou příčetnost do krajiny snů*

Tyhle dva výňatky jsou geniální. A to poslední - jako by to řekl doktor Muraki. Povídkový.
Jsou roztomilí. Nebo vaše alter ega. Vyberte si. Jste skvělé, když chcete. =^.^=

P.S. A Mycroft je starý intrikán! :´D

Re: Ááá

(Nex, 9. 8. 2012 5:16)

Vzhledem k Milwině komentáři podotýkám, že jsem si představovala seriálovou verzi, musím si to později přečíst s filmovou dvojicí, obojí mi totiž vyznívá úplně jinak, jiná...struna, stránka osobností i vztahu. Hm. Musím si to promyslet. Ale i v2 vyznívá krásně. Díky za ni, takhle si tu povídku vychutnám dvakrát. :)

Asi zešílím...

(Reiko, 4. 12. 2010 19:48)

A zešílím krásou tohoto příběhu.
Knihy o Holmesovi přímo zbožnuji a tato povídka mě taktéž uchvátila hned po prvních řádcích.
Ta jemnost jakým je napsaná, ta krása schovaná v každém slově.
Můj bože.....*zasněný výraz*
Děkuji za tak nádhernou věc a doufám, že poctíte nás obyčejné čtenáře nějakým dalším skvělým příběhem.
PS: Teď si v knihách všímám podivných náznaků vztahu mezi Johnem a Sherlockem....a je toho tam požehnaně....škoda, že to tak Doyle nejspíš, tedy jistě nemyslel :-)

Re: Asi zešílím...

(Ten starý, 9. 8. 2012 5:14)

lišák to tak klidně myslet mohl, v jeho době bylo růžových přátelství víc než dost. :D

:)

(Mariaa, 17. 1. 2012 3:44)

Děkuji za krásný příběh...

Kouzelné

(Morgana Ehran, 9. 8. 2011 0:45)

Nedávno jsem se zamilovala do Sherlocka Holmese. a to do všech jeho podob. Samozřejmě ta Doyleova je nejlepší a proto jsem byla tak nadšená, když jsem objevila vaše povídky. Je to úžasný! Mám vaše povídky moc ráda, jsou kouzelné. A váš Holmes a Watson dokonalý. Nejvíc se mi líbí ty dialogy, jsou tak... autentické. A to jejich vykání, i když jsou milenci. To je prostě sladké. Víc Holmese a Watsona!

...

(Anne, 8. 8. 2011 19:23)

Nevím, co bych k tomu napsala víc, než už napsali jiní. Je v tom ta jemnost a je to krásné...

Auč..

(Mickey, 25. 10. 2010 21:21)

Tak sem se začetla že sem zapoměla jak mám položené nožky a pak sem je necítila...toď důkaz že je to velmi hezky napsané ...ovšem už od té doby co sem viděla film =D sem si říkala jestli spolu nejsou.. ale co i takové...nečekané páry jsou..=D ne ale vážně se mi to moc líbilo..=)

Luxus

(Mišez, 25. 10. 2010 21:12)

VÁŽNĚ LUXUSNÍ!!a souhlasím s Ronny ta poslední věta je nejlepší..=)

Moc povedené!

(Rorry, 27. 4. 2010 22:12)

Přečetla jsem to jedním dechem, skvěle vystižené postavy, moc moc chválím a děkuji za zážitek! Poslední věta nemá chybu! "Doktore," Holmes oddálil housle a trochu se usmál. "Vaše příšernosti miluji."
:-D

...

(Falkira, 23. 3. 2010 15:58)

To bylo perfektní. :) Ještě před nedávnou dobou to byl pro mě hodně netradiční pár, ale tak nějak jsem mu přivykla, a ve vašem podání ho začínám mít ohromně ráda :) Povídka perfektní, jen tak dál, prosím.

krása:D

(milwa, 22. 3. 2010 20:16)

děkuju bylo to krásné:D a samozdřejmě uvítám,kdyby se tu objevil nějaký milý bonus.Tuhle dvojku zbožňuju- jo posílám link který mě rozesmál:
http://www.youtube.com/watch?v=3IJQsV3X4NM&feature=related

a prosím víc Watsonových příšerností!!:D

o_O

(Angela, 21. 3. 2010 21:36)

A já doufala, že to bude mít více dílů... Ale nevadí, je to skvělý cyklus i tak...:-)

...

(Profesor, 21. 3. 2010 12:23)

Nádherný příběh. Pozoruhodně laskavě napsaný, líbí se mi, jak jste uchopily "Ráno poté". Vzhledem k tomu, že John byl opravdu neurvalý, tak mohl Sherlock reagovat všelijak. Naštěstí Johna miluje. To je dobře. Jen jestli John jeho city opětuje. Rád ho má určitě, ale opravdu tak jako je on milován?
Moc se mi líbilo, jak to bylo jemné.

Krásný a

(Rowene, 21. 3. 2010 10:50)

laskavý příběh.

Tak je to tu!

(Lady-Shadow, 21. 3. 2010 10:14)

Tak dlouho očekávaný díl a splnil všechna má očekávání, děkuji vám za něj a doufám, věřím, že na Watsona a Holmese napíšete víc povídek =)

Moc krásná povídka!

(levandule, 21. 3. 2010 8:08)

Tak jsem si přečetla poslední kapitolu a musím říct, že se mi, stejně jako předchozí, velmi líbila. Doufám, že budeš psát dál.