Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den pro dva

10. 7. 2009

 Den pro dva (Day for Two)

 

Rodin se na něj podíval. V místnosti bylo ticho, rušené jen dvojím dechem. Chvilku to vypadalo, že plukovník nevěří svým očím, ale potom jen v klidu upil whisky.

„Jsi další má představa? Asi těžko, jsem už mezi lidmi, nemám už žádný důvod být bláznem a zhmotňovat své myšlenky… Takže… Asi jsem se mýlil, když jsem předpokládal, že jsi mrtvý…“ Přimhouřil oči a prohlédl si ho. Šakal se moc nezměnil. Ano, obarvil se, nejspíš kvůli maskování. Ale oči, oči ho prozradily. Byly stejné. I když v něčem jiné…

"Nejsem představa. Jen pozdrav od SCEDE," řekl klidně Šakal a pak se postavil ke stěně naproti. "Máš to tu průměrně zabezpečené, plukovníku, čekal bych víc."

"Takže SDECE... Rolland se opravdu nevzdává," Rodin znovu upil, ale jinak se ani nepohnul. Jen ho sledoval očima. Pořád stejný. Možná trochu hubenější a bledší, hoši z akčního mu nejspíš dali do těla, ale jinak stejný. Chladný, ironický zabiják. A on teď nepochyboval, co tu má provést. "Nevzpomínám si, že bych tě zval, abys mi hodnotil zabezpečení..."

"Ne, to ne, ale něco k pití bys mi mohl nabídnout. Už pár let jsem nic dobrého nepil," řekl Angličan a vešel do domu. Rodin mu podal svoji whisky. A to tak, aby se ho nedotkl ani konečky prstů. Potom se mu zpříma zadíval do očí.

"Máš mě zabít?"

"Ano," řekl muž a napil se. Když oddálil sklenku od úst, najednou jako by se zarazil. Něco v tom pohybu bylo trhané. Něco bylo jinak. Špatně.

Rodin zdvihl obočí. Ale nepřekvapilo ho to. Byl zvyklý nedělat si iluze. Alespoň ne o tomhle muži. Protože věděl, nebo si myslel, že ví, co je tenhle muž zač. Oni mu chtěli zaplatit půl milionu dolarů a on chtěl zabít francouzského prezidenta. Kdyby někdo dal víc, chtěl by zabít je. SDECE asi dala víc. A kromě toho... Dva roky je dělily od té horké a vášnivé noci v letištním hotelu. Dva roky prachu, bolestí a blouznění. Oba se změnili. Bylo by nemožné, zůstat stejným.

"Doufám, že SDECE alespoň dobře zaplatila. Na kolik si cení moji hlavu?"

"Cestovní výlohy a můj život," řekl Šakal a pak jakoby se konečně probral. Zamrkal a vypadalo to, že chvilku na Rodina zaostřuje. "Není těžké tě najít, ale oni nechtějí ztrácet lidi... Chtějí tě tu odříznout, nebo zabít, plukovníku."

"Odříznout, už mě odřízli. Rolland tě jistě informoval, že nemohu vystrčit ani nos za hranice, abych o něj nepřišel. Jenže mu to nestačí... Chtějí mě mít konečně z krku, aby mohli tvrdit, že umlčí každého, kdo se jim postaví do cesty... Budiž," pokynul Rodin. "Čekal jsem, že se dřív nebo později někdo objeví. Jen mě nenapadlo, že to budeš ty... mon assassin."

Šakal vešel do pokoje a tam se posadil. Vypadal, že je unavený. Dost často si protíral oči a zavíral je.

"Nemám na výběr… "

"Já ti to vůbec nezazlívám," odpověděl Rodin suše a vypadalo to, že ho snad ani Šakalův stav nezajímá. Což byl omyl... Jenže některé vzpomínky prostě bolí! Ač si to bráníme přiznat sebevíc. A všechny vzpomínky, které se týkaly toho plavovlasého muže bolely. Rodin přešel k trezoru, který měl své místo ve zdi, přímo proti místu, kde Šakal seděl. Chvilku si hrál se zámkem a potom to cvaklo a plukovník pro něco sáhl. Když se potom otočil, začal pomalu, tiše a velice důrazně hovořit.

"Nezazlívám ti to. Je to prostě obchod. Zabiješ mě a budeš žít. Nemáš moc na výběr. Ale tady je moje území, tady jsem pánem já... Proto..." Položil před něj na stůl dvě pistole. A díval se mu do očí. "K tomuhle domu patří pozemek. Je to bývalý výcvikový tábor. Zítra si zahrajeme. Kdo přežije až do večera, je vítěz..."

"Dobře, zítra," Šakal se usmál a zbraně se ani nedotkl. "A co dnes? Co bude dnes, plukovníku?"

Rodina začalo bolet rameno a Šakal taky nevypadal dvakrát odpočatě. Plukovník mu dal jedinou možnou a správnou odpověď. Pomalu se narovnal a pousmál se.

"Měli bychom si odpočinout. Zítra půjde o všechno, na to by člověk měl být odpočatý... Pokoj pro hosty je v prvním patře, druhé dveře vlevo. Nevím jak ty, ale já si jdu lehnout..."

Naposledy mu pokynul, otočil se a vydal se ke schodům. Cestou mávnul na černošského sluhu, který se tam odněkud vynořil a Šakal si teprve teď uvědomil, že Rodin na sobě má jenom plátěné kalhoty a košili... Ani boty nenosil a tiché pleskání nahých chodidel se pomalu vzdalovalo.

Šakal si až po chvíli uvědomil, že na něj někdo mluví. On sám měl pocit, že je zase na klinice a doktor mu něco vysvětluje. Jenže to nebylo ono. Usnul.

"Sakra," hlesl a zvedl se. Až teď zaregistroval toho člověka. "Ano?" Byl to ten černoch. Starý černošský sluha. Určitě starší, než Rodin. Ukazoval mu na schody.

"Pokoj... připravený," snažil se mu vysvětlit lámanou angličtinou. A potom zahlédl zbraně na stole. Přešel k nim a jednu mu podal. "Pán říkat, já vám to dát. Zítra začít v sedm hodin, já ukázat kde." Zmlkl a potom naznačil gesto, jako by si otíral oči. Nakonec mu znovu ukázal na schody. "Pokoj, vyspat se. Musíte být čerstvý..." Zase chvilka ticha. Nakonec na něj upřel oči. "Vy pána zabít?"

"Možná on zabije mě, nevím," hlesl Šakal a pak vkročil do pokoje. Nechal si donést vodu a trochu se umyl a pak se složil do postele. Pistoli pod hlavou.

Starý sluha ho pozoroval, když se svlékal. A v momentě, kdy se ukázaly jizvy od kulek, pokýval hlavou. "Zranění, oba. Na těle, na duši... Vy mít mnoho, pán zase hluboko... Oba stejní. Jiní, ale přece stejní..." zamumlal si pro sebe a potom za sebou tiše zavřel dveře.

Šakal neřekl nic, jen se zničeně zachvěl a pak už spal. Zranění se zase ozývala.

 

Rodin ležel u sebe v posteli a upíral nevidoucí pohled na strop. Proč? Proč poslali zrovna jeho? To tam Rolland nemá někoho – jiného? Nechtělo se mu říkat lepšího, protože o tom měl své pochybnosti. Ale někoho jiného? Nebo to snad má být dokonalý nástroj pomsty? Pochyboval, že by se šéf akčního oddělení někdy domákl toho, že se Šakalem spal, ale nepochyboval, že mu velice lahodil fakt, že jeho, Rodina, má odkrouhnout bývalý „zaměstnanec“.

Nakonec, po marném boji s nespavostí, sáhl po skleničce, kterou mu tam sluha postavil. Šláftruňk. A za ním pistole. Skleničku vypil na jeden zátah. Potom se svalil zpátky na polštář. Rameno bolestně pulsovalo. Ale už začínal malátnět. Zítra, pomyslel si jen, zítra se všechno rozhodne. Zítra ráno…

V noci cítil své tělo spojené s jiným, chuť potu a do ramen se mu zarývaly cizí nehty…

 

Šakal nemohl spát a celou noc proležel s rukama za hlavou a před polobdícíma očima se mu míhaly obrazy z minulých dvou  let. To, co si zažil v nemocnici. Bolesti. Výcvik i hodného doktora. Rolland a jeho muži. Jeho vlastní vada, která propukla… Všechno ho nad ránem tak bolelo, že si musel vzít prášek a pak se s otupělým mozkem a těžkou hlavou svalil na postel. Pistoli pod polštářem.

 

Ráno při snídani na sobě ovšem své noční běsy nedávali znát. Každý si nasadil svoji masku netečnosti, lhostejnosti k tomu druhému a naprosto bezvýrazným hlasem si popřáli dobrého jitra. Vypadalo to groteskně, ale i hrůzostrašně. Rodina na jeden hloupý okamžik napadlo, jak by asi vypadalo ráno, před dvěma lety, kdyby Šakal neodešel...

Šakal si vzal šálek s kafem a postavil se k oknu. Najednou zamrkal a chvíli jen tak stá a díval se na Rodina, nebo na místo, kde před chvilkou Rodin stál. Zase to bylo tu! Zase nevidí. Přepadl ho děs. Tohle mohlo znamenat smrt a on… Ne, nechtěl umřít.

Plukovník si ho nevšímal. Jen využil chvíle, kdy k němu byl otočený zády, a promnul si rameno. Bolelo. Ještě pořád. Nebylo to dobré... Šakal je určitě stejně dobrý, jako býval, ne-li lepší, jestli prošel Rollandovou školou. Rodinovi se rozhodně ještě nechtělo umírat. Ještě ne... Dokud – …

"Je sedm hodin, pánové," oznámil jasným hlasem černošský sluha. Rodin se otočil a střetl se s Šakalovým pohledem.

"Jdeme. Svět je pro nás dva moc malý... Jeden musí z kola ven."

Šakal nic neřekl, jen ho následoval ven a pak dál do lesa. Nespěchal. Šel klidně po jeho boku, jako by byli nejlepší přátelé.

"Pravidla jsou jednoduchá," řekl Rodin, když se zastavili na jedné malé mýtině. "Teď půjdeme každý dvacet metrů libovolným směrem. Až z domu zazní gong, hra začíná. Kdo přežije, vyhrává. Pokud se to ani jednomu nepovede do poledne, dáme si zítra druhé kolo. A budeme to dělat tak dlouho, dokud nezůstane jen jeden."

"Rozumím," řekl Šakal a pak se usmál, mrkl na něj a sotva zazněl gong, rychle k němu přistoupil a políbil ho, pak zmizel v lese.

 

Plukovník zůstal stát jako opařený a v tu chvíli mu bylo absolutně jedno, že ho Šakal může ze zálohy zabít. To ten jeden polibek... Jeden jediný polibek dokonale podlomil dokonalé sebeovládání vojáka, kterým Rodin beze sporu byl. Potom mu kolem hlavy hvízdl varovný výstřel. Uvědomil si konečně kde je a co dělá. Než se střelec nadál, zmizel v podrostu beze stopy. Ale v hrudi mu zavyl ten starý Rodin, ještě podplukovník - PROČ JSI TO SAKRA UDĚLAL?

 

Šakal běžel a uvědomoval si jednu věc, původně ho chtěl vyprovokovat, ale místo toho se rozhodl, dnes se nedá chytit, ještě ne, ani ho dnes nezabije. Dnes s ním chce mluvit…

 

Rodin se prodíral podrostem a ani větvička pod jeho nohou nepraskla. Šel naslepo, pravidla hry mu ostatně ani jinou možnost nedávala, takže se tu taky mohli honit dokolečka celé dny, ale nějak věděl, že Šakal bude nedaleko. Hledal ho. A on hledal jeho. Nepočítal čas, který uplynul, jen se soustředil na směr a sebemenší šramot, který by mu pomohl určit, kde se jeho protivník nachází. Ale všude kolem bylo dokonalé ticho. Rodin se ušklíbl. Profesionál. Ano, tahle hra budeš ještě zajímavá. A mimoděk si přejel dlaní rty... Snažil se tomu bránit - ale ta Šakalova chuť na nich ulpívala pořád.

 

Šakal se ztratil v porostu a stál od něj nějakých patnáct, dvacet metrů. Jen stál, čekal a doufal, že ho brzy přejde. Pořád se cítil oblble po těch prášcích a navíc si chtěl sednout, bolela ho noha.

 

Plukovník dostal vztek. Sakra! Dva roky o sobě nedá vědět, jeho chyba ho dostala sem a teď ještě má tu drzost! Rodin zbledl, jako vždy, když se zlobil a vyrazil jako ohař po stopě. Šakal byl nedaleko, cítil to.

"Svět je pro nás dva příliš malý... Jeden musí z kola ven," zamumlal si pro sebe polohlasem. A rozhodl se, že on to nebude! I za cenu toho, že ho bude muset zabít... Slabý šramot z křovin upoutal jeho pozornost. Zamířil, cvakla pojistka a pak se jedním skokem ocitl za křovím a mířil Šakalovi rovnou na hrdlo.

"Bien!" usmál se pro sebe.

Šakal se otočil jeho směrem, ale pistoli, kterou k němu obrátil…, Rodin měl pocit, že míří špatně. Chvíli bylo ticho, slyšet bylo jen oddechování obou mužů. Pak Šakal sklonil zbraň a zajistil ji. Něco v jeho pohledu bylo v nepořádku. Díval a zároveň se nedíval na Rodina. Nakonec se dotkl svých očí, trochu, jednou rukou.

"Střílej, stejně SCEDE pošle dalšího!"

Jenže Rodin nevystřelil. A k jeho nesmírnému úžasu udělal to, co on předtím. Stáhl zbraň a zajistil ji. "Chci vědět proč?" zeptal se potom tiše.

"Proč co?"

"Proč jsi mě doprdele kurva drát políbil!" neovládl plukovník své emoce.

"Připadlo mi to jako dobrej nápad."

"Jo?" Rodin prudce zatoužil smazat mu ten výraz z tváře, pěstí. "A nezdá se ti, že si moc vyskakuješ? Podělal jsi to, dostal mě sem, dva roky nechal hnít! A potom? Potom si jen tak přijdeš, řekneš, že mě máš zabít a když nám jde oběma o krku, tak mě líbáš?!" Upustil trochu páry a vyčistila se mu hlava. Odhodil svoji zbraň stranou. "Skončíme to, Šakale. Tady a teď... Žádná zbraň, kromě rukou."

"Tak to skonči," řekl mu klidně muž a pomalu vstal, zbraň pustil. "Dělej, kurva, dělej!"

"Ty se nehodláš bránit? Být Rollandovým pejskem-zabijákem asi není zrovna nejluxusnější život, co?" provokoval ho Rodin, který se přistihl, že až zoufale touží, aby ho Šakal praštil první.

"Ne, a měl bys začít, až zase začnu vidět, budeš to mít horší," řekl klidně muž.

Rodin se zarazil. "Jak, až zase začnu vidět? Ty nevidíš?"

"Ne... Rollandova práce a taky jeho lidí."

"Jak dlouho?" zeptal se Rodin lakonicky, i když bez dechu.

"Už je to pryč," řekl Šakal a pak ho bez varování srazil k zemi

Rodin jen překvapeně vyheknul a jen tak tak stačil vykrýt další úder, který mu mířil na krk. Na nějaké zděšení, které cítil při Šakalově sdělení zapomněl. Tady šlo o život. Ale jeho podvědomí mu rázem podsunulo známý pocit. Takhle už jednou bojoval... Využil Šakalovy chvilky nepozornosti a uštědřil mu nečekanou ránu.

Šakal ji nestačil vykrýt a rána ho poslala proti kmeni. Něco křuplo. Muž sykl a uhnul dalšímu úderu, pak sám zaútočil sérií ran. Ale nastala drobná změna. Pokud by ji byl ovšem nějaký pozorovatel sto postřehnout - rány už nešly na životně důležitá místa. Cíl zabít druhého nějak ochladl. Ale přesto to byl zuřivý boj kdo s koho. Oba byli udýchaní, rudí a začínali být unavení.

Rodin ani netušil, jak moc je z formy a jen ho trochu udivovalo, že Šakal také. A v tom mu do rozbouřených myšlenek pronikl zvuk gongu. Poledne. Hra končí! A oni jsou oba naživu... Vykryl Šakalův výpad, pak se na něj vrhnul, přirazil ho ke stromu - a zběsile políbil. Muž ho neodstrčil, jen polibek stejně horlivě polibek opětoval a přitiskl si bývalého vůdce vzbouřenců k sobě. Objal ho a zaryl mu prsty do ramen.

"Davantage," zašeptal když se rty na okamžik odtrhly. A Rodinovo podvědomí se škodolibě zaradovalo, když se plukovník tiše zasmál a vjel zabijákovi prsty do vlasů. Jako kdyby to netušilo - přesně takhle, nebo přinejmenším velmi podobně, to bylo tenkrát, před dvěma lety... Horko a vášeň. Rodin zavrátil Šakalovi hlavu nazad a začal ho pomalu líbat na krku, sem tam ho laškovně kousnul a vzal do zubů lem jeho trička.

"Víc?" zeptal se potom tiše.

"Víc," zasténal muž tiše a hladil ho po ramenou i zádech. Chtěl víc, potřeboval víc. "Prosím," zamumlal, když mu sjel až k zadku a začal ho jemně hladit. Jakoby s tím zvukem gongu, který jim ještě zněl v hlavě, z nich spadlo všechno, co mezi ně stavělo zeď. Jako kdysi zbyla jen živočišná touha po ukojení. Rodin mu jazykem pohladil citlivé místečko za uchem.

"Tady?" zeptal se laškovně, když mu Šakal odpověděl zmučeným stenem.

"Oui, mon collonel," zašeptal muž chraplavě a pak mu vyhrnul košili a vklouzl pod ní dlaněmi.

"Vážně se se mnou chceš pomilovat tady?" opakoval svou otázku Rodin lehce provokativním tónem a pomalu mu rozepnul opasek na kalhotách.

"Co myslíš?" zeptal se muž a políbil ho až ztratili oba dech.

"Hm?" Rodin se na nic neptal, jen nechal jeho kalhoty spadnout na zem a když z nich Šakal vystoupil, podíval se na něj se zdviženým obočím. Neřekl nic a ruka se mučivě pomalu sunula k přezce na jeho opasku.

Šakal ho za ni chytil a během okamžiku, byl o strom opřený Rodin a Šakalova ruka zběsile rozepínala jeho opasek zatímco druhá mu vjela do vlasů. Plukovník se jen pousmál, když viděl jeho horlivost. Ale nemohl a nechtěl popřít, že jemu samému tohle vyhání tep až na samou hranici únosnosti...

"Jsi nedočkavý," poškádlil ho, když se k němu přitiskl a Rodina uhodila do nosu jeho živočišná vůně. Pot, les, vášeň... Má vášeň nějakou vůni?, napadlo ho kradmo. Ano, voní jako on, pomyslel si vzápětí. Šakal ho začal líbat. "Jsi velmi nedočkavý," komentoval to Rodin v jedné chvíli.

"A ty moc mluvíš," zavrčel mladší muž a znova ho políbil. V tu chvíli mu vjel také rukou za lem spodního prádla a s úšklebkem konstatoval, že je na tom stejně

"Mluvení mě jistou dobu..." živilo, Rodin už nedopověděl, jak kolem něj Šakal sevřel ruku. Možná se mu dokonce lehce zatmělo před očima, ale ani tím si nemohl být jist. Jisté bylo jenom jedno - chtěl ho! Chtěl ho tak strašně moc! Jakoby neexistoval žádný útěk z Říma, žádný zpackaný atentát, nic. Jakoby se probudili vedle sebe v tom hotelu. Tohle bylo pokračování, žádné dva roky neexistovaly. Pohladil ho po zádech. "Je nebezpečné tohle dělat."

"Já vím, ale..." Šakal se k němu přitiskl, pustil ho a vzal jeho obličej do dlaní s nebývalou něžností. Něco v pohledu napovědělo plukovníkovi, že muž před ním není ten co kdysi. Něco bylo jinak, něco důležitého. Pak ho Šakal něžně políbil. "Prosím..."

Rodin se jen usmál a namotal si na prst pramínek jeho vlasů. "Bien," zašeptal potom a znovu se vyměnili. Teď se Šakal opíral o strom, měl zavřené oči a rty lehce pootevřené. Něco v něm bylo najednou křehkého, jako porcelán. Rodinova dlaň mu přejela po noze a zabiják se nedal ani moc prosit. Sám mu ji ovinul kolem boku a potom i tu druhou. Teď mu oporu dávalo akorát Rodinovo tělo a strom za ním. A pak to přišlo. Horká a tepající síla, která pronikla do jeho těla, vyplnila ho a zcela se ho zmocnila.

Muž tiše vykřikl a trhl sebou. Ale pak ho jistá ruka pohladila po tváři a plukovníkův hlas donutil otevřít oči.

Ty oči… Oči plné horečné touhy a zároveň strachu... To Rodina dostalo

Netušil, ani nemohl, proč má z něho Šakal strach. Ano, před pár minutami se sice snažili zabít, ale tohle bylo něco jiného... Něco jiného, ale Rodinovi to zůstalo skryté. Mohl ho jenom políbit, jemně mu dokázat, že mu neublíží. Ne teď...

Šakal se nechal políbit a pak ho políbil sám, něžně, jemně. A když se Rodin poprvé pohnul, jejich milování bylo něžné, bez předchozí dravosti. Něžné, kvůli těm vyděšeným očím.

Zvláštní. Všechno bylo zvláštní. Napřed to vypadalo na divokou bouři, která se nezastaví před ničím, skoro až primitivní zvířeckost, kterou by ještě podnítilo prostředí a nakonec se s ním miloval, jako kdyby to bylo poprvé s nějakou dívkou. Jemně, ohleduplně, jen aby mu neublížil, nějak ho nezranil. Ale i přes tu něžnost to nepostrádalo smyslnost a vášeň. Horký dech na rtech, nehty zatnuté do ramen, čistá rozkoš pramenící z pouhého dotyku...

Šakal mu pozornosti oplácel a jak se oba blížili víc a víc okamžiku kdy ztratí zcela kontrolu, i toto se stávalo divočejším a oba aktéři dravějšími.

Rodin ho k drsné kůře stromu přitiskl skoro hrubě a se stejnou intenzitou mu ukradl i polibek, aby se vzápětí mohl přisát k jeho krku a zanechat tam stopu víc než viditelnou. Šakalova ramena sebou neovladatelně škubla a po čele zabijákovi stékal pot, stejně jako plukovníkovi, jemuž svítily oči. Sevřel ho ještě pevněji, aby mu dal trochu jistoty, a tempo jejich milování se znovu navýšilo. Naposledy.

Šakal ho přitiskl k sobě blíž a když pak vykřikl uvolněním přitiskl si ho k sobě víc. Dál nic neříkal jen se ho držel a nechal plukovníka aby dokončil co začal.

Nakonec pocítil váhu jeho vyčerpaného těla na svém a výkřik, který docela zanikl v polibku. Rodin se o něj téměř zničeně opíral, ale oči mu zářily takovou spokojeností... ani nevěděl, co by měl říct, a jestli by měl vůbec něco říkat. Bylo to báječné. A podivné.

Muž se o něj opřel víc a jen oddechoval. Nic neříkal, bylo to jiné, dokonalé a zase... Jiné, něžné. Nemusel se bát, ne s ním... Což bylo zvláštní

"Měli-měli bychom se vrátit," ozval se mu u ucha poněkud zadýchaný hlas a plukovník ho pomalu spustil k zemi. Na nejistých nohou se stálo špatně, ale ještě pořád tu byla opora v podobě jeho těla.

"Asi ano," vydechl unaveně Šakal a pomalu se sehnul pro oblečení. Nechtělo se mu, byl tak unavený… Příjemně unavený

"Měli, bude oběd... A já mám hlad..." usmál se Rodin a vzdor své vlastní únavě mu pomohl najít jeho kalhoty a oblékl ho. Potom se jakžtakž upravil sám a ukázal k dalšímu křoví. "Odsud je to k domu kousek. Oba se musíme najíst... S plným žaludkem se lépe přemýšlí."

 

Oba muži došli do bungalovu a dali si skvělý oběd, kterého bylo dost pro oba. Jedli mlčky a když dojedli, zašli do obýváku a tam se uvelebili do pohodlných křesel. Tedy Šakal. Rodin zůstal stát. Zabiják naklonil hlavu na bok a pak si sedl šikmo, nohy na opěradle.

"Tak?"

"Co dál?" zeptal se prostě Rodin, který si zapálil dlouhé cigáro a tázavě se na něj podíval. "Pomilovali jsme se spolu. Ovšem, to jsme před dvěma lety udělali také... Takže se ptám, co dál?"

Šakal pokrčil rameny. "Nevím."

"Jsou dvě možnosti... a nerad to říkám, ale je jen na tobě, kterou vybereš. Já mám svázané ruce. Můžeme zítra hrát znovu. A to tak dlouho, dokud nezůstane jen jeden. Nebo můžeš zase po anglicku zmizet - jako jsi to udělal před dvěma lety."

"Nebo zůstanu."

"To je jako třetí možnost?" popotáhl Rodin z cigára a zadíval se na něj. "Obávám se, že by bylo asi naivní předpokládat, že tě Rolland pustil jen tak, bez ničeho."

„Čip v páteři. To mi dal. A nemůžu si ho sám vyndat je to risk, že ochrnu," odpověděl Šakal. Rodin se na něj tázavě podíval. Potom zdlouha vyfoukl kouř a opřel se o okno. Bylo vidět, že má velkou chuť se na něco zeptat, ale váhá… Nakonec se trochu ušklíbl.

“A to byl Rolland tak milosrdný, že ti řekl, kde ten čip máš? Tolik riskoval? Vždyť se můžeš dát kdekoliv operovat… Nebo se mýlím?“

"Zjistil jsem to sám, a operace je… Riskantní."

Plukovník svraštil čelo. "Takže? Co navrhuješ?"

"Potřebuji operaci. A pak odejdu. A ty?"

"Operaci..." Rodin se tentokrát opravdově zamračil. "Sám říkáš, že je to riskantní. Ne, operace není nejlepší nápad. Musí být i jiná cesta, jak se toho zbavit... A odejdeš? Kam hodláš jít? Nerad ti to říkám, ale i kdyby ses toho svinstva zbavil - Rolland tě nepustí, dokud nebudeš mrtvej. Stejně jako já? Vidíš? Nestačí mu, že jsem tu jak pes u boudy. Chce, abych byl chcíplej pes."

"Já vím, proto chtěl mě. Proto mě zachránil. A následně zmrzačil, abych neutekl."

"Parchant!" plukovník rozdrtil to slovo mezi rty s nebývalou nenávistí. Potom se na něj podíval. Na to, jak byl schoulený v křesle, vlasy mu padaly do čela. Mimoděk si vybavil jeho tělo nahé, zpocené... Sakra, tohle jsou příznaky - jak jen to - nymfomanie! Nechal to plavat. Jen k němu přešel a dotkl se dlaní jeho ramene.

"Víš, kde ho asi máš a co je to přibližně za typ?"

"Vím, podařilo se mi to zjistit. Jen… Můžu ochrnout. A to raději mě zabij. Prosím."

"NO tak," usmál se náhle Rodin. "Na improvizovanou operaci se nechystám. Čestné slovo, ani do tebe neříznu..."

"Děkuji."

"Víš, jen mě napadlo... Jestli to funguje na jistém principu jako vysílačky. Přesně tak jsme jim rušili signály - těm z druhé strany."

"Pomůžeš mi? Prosím..." hlesl Šakal a zase vypadal tak křehce, zranitelně, jako před milováním. Plukovník se zdlouha nadechl. Tohle vůbec nevypadalo jako setkání dvou lidí, kteří mají zájem jen na smrti toho druhého.

Doprdele, zafňukalo to kdesi uvnitř něj. Miluje ho? A dá se tomu vůbec říkat láska? To je snad jen ve filmech, láska na první pohled... ale proč ho touží - sakra proč ho chce vzít do náručí a jen držet? Tak proč! Nakonec se ale přiměl kývnout.

"Pomůžu. A pak tě nechám jít. Rolland pošle další, ale nikdo není tak dobrý... Už to bude jen vytržení z téhle nudné existence."

"Já..." Šakal najedou vypadal vyděšeně. Něco se dělo, něco zlého, Šakal najednou vypadal jinak, jeho oči strnuly. Rodin rychle rozdrtil cigáro o okenní parapet a chytil ho za ramena oběma rukama.

"Co se děje? Zase nevidíš?" zeptal se naléhavě.

"Ne, není. Je to… pořád horší. Myslel jsem, že, že mě zabiješ. Když se vrátím, zabije mě SDECE."

"Do háje! Zvedej se!" přikázal mu Rodin nekompromisně a když ho poněkud udivený Šakal poslechl, nestačil se divit. Rodin totiž do jeho křesla usedl sám a stáhl si k sobě na klín. Jeho rozpakům se jenom zaškaredil. "Neboj, tuhle svoji stránku neznám ani já sám. Ale mezi Kleistovým penzionem a tímhle domem je silná čára. Tlustá dva roky..." Pohladil ho po vlasech. "Tak povídej."

"Když jsem měl střílet na de Gaula, objevil se tam policista. Zabil jsem ho. Ale byl tam další. Nestačil jsem nabít a on do mě vystřílel samopal. Myslel jsem že umírám a pak… Vzbudil jsem se v nemocnici. U postele Rolland a navrhl mi spolupráci, nebo smrt. Souhlasil jsem. Potom nemocnice, výcvik, znova se vše učit a… Rollandův výcvik nebyl z nejjemnějších… Ano, měl jsem úraz a z toho ty oči, asi. "

Rodin měl vzácný dar rozpoznat, když mu někdo lhal, nebo se snažil něco skrýt. A teď cítil, že mu Šakal něco tají... "Neříkáš mi všechno," pronesl potom tiše.

"Ošetřovatel, kterého Rolland poslal aby mě hlídal, měl, řekněme vyhraněnou sexuální orientaci a miloval povolné, nebo zdrogované jedince," řekl muž netečně.

Rodinovi proti jeho vůli zajektaly zuby. Tohle bylo hnusné. Hnusnější, než všechny výslechové metody, kterých byl Rolland schopen. Hnusnější, než nejhnusnější zvěrstva, která páchal, když byl ještě ve službě. Nenáviděl takové lidi! Takové, kteří se vybíjejí na bezbranných. Takové, kteří dávají bomby do kaváren bezmocných civilistů... A najednou trochu panicky zjistil, že má ještě jednu stránku, než jen sebevědomého, drsného vojáka - tu stránku, která teď sevřela Šakalovo hubené tělo a přitiskla ho k sobě. Která ho pohladila po vlasech. Která ho velmi opatrně políbila na čelo...

Šakal se k němu jen víc přitiskl a držel se ho. Jen se ho držel, unavený, vyčerpaný, nemocný na těle i duchu. Nic neříkal, ale bylo jasné, že se bojí a chce být s ním.

"Do háje," povzdechl si Rodin po půl hodině ticha. "Tak krásně nám to začalo..." ušklíbl se potom cynicky. "Zasněženě, romanticky, s drsnými hrdiny v popředí... A končí to ani nechci vědět jak. Na tenhle film už nikdy nepůjdu."

Šakal se tiše zasmál a pak ho políbil na tvář. "Tak se nedívej, nebudou ho opakovat."

"To máš pravdu. Nebudou. Tohle se totiž opakovat nedá... Chválabohu za to." Opřel se do měkkého polstrování a přimhouřil oči. "Abychom se vrátili k racionálnímu problému - jestli je ten čip na rádiových vlnách, jednoduše ho vyrušíme magnetickým polem."

"To bychom mohli... Máš pravdu. Zkusíme to."

"Jenže co potom?" nadhodil po chvíli ticha plukovník zamračeně. "Přemýšlel jsi už? I když ten čip vyrušíme... Rolland bude mít záznam, kde ses naposledy pohyboval..."

„Tak ho prostě zrušíš a necháš mě někde vyfotit mrtvého. Fotky mu můžeš pak poslat.“

"Ach," ušklíbl se Rodin posupně. "A ty si myslíš, že si plukovník jen tak řekne, ou, je mrtvý, no tak to necháme být? Znám ho mnohem déle, mon assassin. Pošle další a další... Tím, že tě nechám umřít nic nevyřeším. Bohužel..." Svraštil čelo v přemýšlení.

"Tak… Potom musíme zemřít oba, mon amie, a to velice věrohodně."

"Ano... Ale nebude to lehké. Nemůžeme jen zemřít. Musíme zmizet... a..." Rodin se podíval kolem sebe. Ten dům mu přirostl k srdci, miloval ho. Ale jestli chce zmizet, jakože hlavně musí - musí obětovat i ten. Svoji práci. Svoje vzpomínky...

Šakal se na něj klidně zadíval. "Chceš žít, oba chceme - tak musíme odejít. Úplně zmizet. A nechat za sebou to, co máme rádi - vím, že tě to bolí…" šeptl a pak se k němu přitiskl. "Najdeme nový domov, ať už spolu, nebo ne."

"Musel bych vypadnout tak jako tak," povzdechl si Rodin a dopil skleničku. Potom velice opatrně přejel dlaní po stěně. "Jen... Jsou to dva roky..." zašeptal, ale když se na něj obrátil, tvářil se naprosto vyrovnaně. "Ve sklepě mám pár výbušnin. Myslím, že na tyhle zdi to bude akorát..."

"Nemusíš ho ničit, jestli nechceš…" zašeptal Šakal, i když věděl, že tak to bude jistější.

"Když už umírám," pousmál se na něj Rodin smutně a přitáhl si ho blíž. "Tak umírám se vším všudy. Když zahladit stopy, tak dokonale, na to nezapomínej... Bylo by moc nebezpečné ho tu nechat. S ruinou si džungle za pár let poradí..." A já budu mít tebe, pomyslel si ještě, ale nahlas to neřekl. Bylo mu divně, rameno ho bolelo a bylo mu smutno. I přestože věděl, že tohle se jednou stane, že to bude muset udělat. Jen netušil, že ta smrt, která si pro něj přijde, bude mít... Tak kouzelnou tvář.

Šakal se na něj díval, ty zvláštní šedé oči se od něj nedokázaly odtrhnout. Naklonil se k němu a políbil ho. Nedokázal si vysvětlit, co to dělá, ale uvědomil si, že mu na něm záleží. Že... že ho potřebuje.

Rodin mu vjel prsty do vlasů a chvilku, malou chvilku zapomněl, že něco jako SDECE existuje... Jen ho líbal, jeho rty i jeho tvář. Ale nakonec se od něj odtrhl a už se usmíval - trochu jinak.

"Měl bych se podívat, jestli tu ale vůbec mám vybavení, abych ti odpomohl... Od té věcičky," zajel mu rukou pod košili a pohladil ho po nahých zádech. "Nechám tě potom někde operovat, aby ses toho zbavil na dobro... Slibuju."

Šakal se na něj usmál a pak přivřel oči a položil mu hlavu na rameno. Oči mu zase vypovídaly službu a on byl rád, že je na chvilku může zavřít. Rodin ho vzal do náručí a odnesl do pokoje. Chtěl aby mu ukázal, kde přesně ten čip má... Aby se mohl přesvědčit, že mu nějak neublíží. Položil ho na postel a vysvlékl do půl těla. Potom ho jemně políbil na rameno.

"Kde... kde to je?" zeptal se pak tiše a hrdlo se mu stáhlo, když viděl ty jizvy.

Muž ohnul ruku a ukázal místo mezi lopatkami. "Nedosáhnu si tam sám… Je to dobře vymyšleno..." Rodin mu položil dlaň na páteř a pomalu s ní jel dolů. Až nahmatal docela nepatrný hrbolek. Velice blízko srdci...

"Sází na to, že mě to může zabít.."

"Zmetek, vždycky to byl zmetek!" ulevil si Rodin vztekle. Pak si jen sedl vedle něj a přemýšlel. Když to zkratuje... Riskuje, že to Šakalovi přivodí zástavu srdce, nebo ne? Jsou toho čipy na radiových vlnách schopny? Operovat ho nemůže. Kdyby to bylo jen kousek pod kůží, tak snad, ale tohle by vyžadovalo opravdu speciální operaci a to... Ne, Šakal se nemůže hnout z místa. Ale když to nechá jen tak, Rolland se po nějaké době určitě pošle dalšího. Navíc to bude, jako by na sobě měl časovanou bombu... Sakra! Co má dělat?!

"Zkus to zkratovat. Přemýšlel jsem, může mě to zabít, ale masáž srdce snad umíš a když ne, tak… Rád jsem tě viděl," Šakal se otočil. "Všechno je lepší, než být něčím honicím psem."

"Pitomče," utrousil Rodin a dál se zaobíral svými myšlenkami. Ne, ani by nedokázal sestrojit čip na podobné bázi. Je voják, ne technik, ani strojař... Jediné co zvládne je - zkrat. Masáž srdce? No samozřejmě, ale nelíbilo se mu to. Nechtělo se mu do toho - ne, když to může ohrozit život... Někoho, na kom mu záleželo.

"No tak, Rodine, raději to udělej hned, než si na sebe zvykneme… Pak to bude těžší, to mi věř."

"Problém je," zamumlal Rodin a natáhl se vedle něj, "že už jsem si na tebe jaksi zvykl..."

"Já na tebe taky," řekl klidně Šakal a naklonil se nad něj. "Na to, jak moc jsi se poprvé bránil je to divné, co?" řekl a políbil ho.

"Divné, ale určitě o tom existují miliony a miliony pouček, proč to je pak jiné..." povzdechl si Rodin a trochu ho od sebe odstrčil. Rozhodl se. Neměl ani jinou možnost. Pokud chtěl žít. "Kdy to chceš udělat?" zeptal se pak tiše.

"Teď?"

"Hned?" opáčil Rodin, ale potom se zdvihl. "No... Dobře... Jestli umíš nějakou modlitbu, možná by bylo vhodné začít," pokusil se o šibeniční vtip, ale pak ho vyzval, ať jde s ním. Starého černošského sluhu potkali dole pod schody. "Připrav mi kuchyňský stůl a první pomoc, jako když jsme tahali klukům kulky..." nařídil mu a potom s ním Šakala poslal. Sám zašel do své pracovny. A potom si přinesl kufříček s radiologickým vybavením.

 

Šakal si mezitím sundal košili a teď seděl na stole a klátil nohama. Když se zadíval na Rodinovu vážnou tvář, trochu se usmál.

"Neumírám, neboj se. Nějaký čas, ještě hodlám lidi, zvlášť tebe, otravovat."

"Jestli ne," odtušil Rodin a znělo to docela láskyplně, "tak ti přísahám bůh, nařežu jak malýmu klukovi." Přistoupil k němu a jemně ho pohladil po nahé hrudi. Už bylo odpoledne, ale jemu to ani nepřišlo. Nestíhal si uvědomit, kolik toho zažil v jednom dni...

Šakal se na něj usmál a pak si lehl na stůl na břicho, aby měl lepší přístup. Nic dalšího neříkal, nebylo to ani potřeba.

"Fajn, takže říkáš, že je to radiologickej čip... Jaký bývají ve vysílačkách, nebo spíš něco na principu leteckého radaru," otevřel si Rodin kufřík od radiologů a připadal si trochu směšně. Žádná krev nepoteče, ale vypadá to, jako kdyby se chystali na mozkovou operaci...

"Jo něco takového," Šakal si položil paže podél těla a snažil se uklidnit se. Přece jen, mohlo ho to zabít. Takže se bál. Opravdu bál. Rodin si toho všiml. A pak udělal něco, co se k němu naprosto nehodilo. Dřepl si vedle jeho hlavy a pohladil ho velice jemně po vlasech.

"Jestli nechceš... Nemusíme to dělat... Ne dneska. Můžeme se ještě pokusit najít jiné řešení..." zašeptal.

"Udělej to k čertu! Víš jako já, že jiná možnost tady není.!Tak už to, kurva, udělej!"

Takže zkratujeme letecký radar, řekl si Rodin v duchu. Bylo to až směšně jednoduché. Magnet a trochu elektřiny. Nic víc. Nic míň. Magnet by pobláznil vodiče uvnitř a elektřina potom dílo dokoná. Přiložil mu na záda magnetický spínač z vysílačky. Bože... Jak blbě to vypadá a přece... A potom elektrický vodič. Jestli to nevyjde. Poměr patnáct ku dvěma, připomněl si princip umělého dýchání.

Když zapnul magnet, Šakal sebou trhl. Bylo to spíš nepříjemné. A pak elektrošok… To něco uvnitř... Nestačil ani domyslet. Zalapal po dechu, srdce se mu zbláznilo a začalo neuvěřitelně bušit. Šakal se instinktivně pokoušel to zastavit, schoulil se do klubíčka a přitiskl si ruku na srdce…

A pak tma před očima. Nic necítil...

Tma a Rodinův výkřik.

Ticho.

 

Na opačné straně zeměkoule, v kanceláři osvětlené jedinou obrazovkou, naposledy zablikala maličká tečka. A potom zhasla. Kancelář se ponořila do tmy.

 

Patnáct ku dvěma!, vířilo Rodinovi hlavou. Spínač i vodič třískly o podlahu, ale to už plukovník obracel bezvědomého Šakala na záda a přiložil mu k hrudníku ruce.

Patnáct ku dvěma...

"Raz, dva, tři, čtyři! Kurva! Kurva!"

Měl se na to vysrat, vždyť tušil, že k tomu dojde! Proč se na to nevysral?!

"Raz, dva, tři, čtyři! Sakra, dýchej!"

Dýchej, Šakale, no tak, dýchej! Přece bys tomu všivákovi neudělal takovou radost! Dýchej!

"Raz, dva, tři, čtyři... Prosím..."

Prosím...

Šakal se neprobíral.

 

Byl daleko. Najednou mu bylo všechno jedno. Byl přece celý život ten zlý, mohl si dělat nároky na Nebe? Ne, on nikdy... A přesto byl ten pocit příjemný, jako když se syn vrátí zpět domů. Kde už dlouho nebyl. A pak ho najednou něco probralo…

Padal.

 

"Třináct, čtrnáct, patnáct..." Dva vdechy. Z Rodina tekl pot a muž pod jeho rukama stále nereagoval. Až… Ano! Najednou srdce naskočilo... A bilo! Sice slabě, ale bilo!

Potom se Šakal nadechl.

"Raz, dva..." Rodin už skoro nemohl, všechno ho bolelo, ale ani nemohl přestat. "Tři, čtyři, pět…" A pak najednou ucítil odezvu, pohyb. Zhroutil se na podlahu vedle stolu a objal ho kolem krku.

"Doprdele, díky bohu," ulevil si potom a ani si neuvědomil, že mu po tváři stéká nejen pot, ale i slzy. Šakal dýchal. Trhavě, ale dýchal. A pak pomalu otevřel oči.

"Rodine... Škrtíš mě, " zachraptěl.

"To bych vážně nechtěl," otřel si Rodin tvář a potom se zdvihl. A velice opatrně ho políbil na čelo. "Jak se cítíš?"

„Bolí mě hrudník, ale jinak to jde… I když mám pocit, že mi někdo polámal žebra."

"Já se jenom snažil, aby tě nenapadlo mi zdrhnout..." zašeptal Rodin a potom ho vzal do náručí. O to jakou spoušť tam nechal se nezajímal, byl k smrti utahaný, ale podivně... šťastný. I když se pořád bál uvěřit, že se jim to opravdu povedlo. Z té úlevy se mu udělalo regulérně zle. Ale vynesl ho zpátky do patra, k sobě do pokoje a položil na postel.

"Musííí-š," zívl, "odpočívat..."

"To ty taky," řekl Šakal a když si k němu unaveně lehnul, objal ho... A plukovník, uklidněný jeho dechem, usnul. Klidně, tiše... Společně. Jen sluha, stojící ve dveřích je došel přikrýt a potom se na ně chvilku tiše díval. Toho blonďáka pak chodil kontrolovat, co hodinu, ale bylo to v pořádku. Vzdor šílenosti celého toho plánu, to bylo v pořádku. Celou noc... I když to bylo tak na hraně, povedlo se to. A to byl jenom začátek.

 

Když Šakal ráno otevřel oči, všiml si okamžitě jediného. Rodin spící po jeho boku byl příšerně bledý... Ale opravdu, bílý jako stěna a tiskl rty k sobě. Mladší muž se zamračil. A potom mu zatřásl ramenem.

"Co je?" ozvalo se nevraživě. Na to, že mu včera zachránil život byl tedy opravdu milý. "Je mi špatně," zasténal plukovník a otočil se na druhý bok.

"A z čeho?" nechápal trochu Šakal. Pokud si vzpomínal, včerejší oběd...

"Z nervů, ty troubo!"

Šakal se tiše zasmál a pohladil ho po čele. "Jsem tady, přežil jsem to... Co potřebuješ, aby ti bylo líp? Panáka? Sex?"

"Čaj, nejlíp," zamumlal plukovník a přitiskl si polštář na obličej. "Dva roky jsem si žil v klidu, tak se nediv..." dodal potom a stočil se jako housenka. Šakalovy rty se mu jemně přitiskly vzadu na zátylek a pak už jen slyšel, jak zabiják vylézá z postele a ťapkání jeho bosých chodidel se kamsi vzdaluje.

"Ale ty máš ležet!" plukovník si jenom povzdechl. A pak se trochu zasmál. To když zaslechl, že Šakal narazil na jeho sluhu.

 

"Co tu mladý pán dělat? Má ležet, on nemocen!"

"Ale pan plukovník potřebuje čaj, není mu dobře..." odporoval Šakal.

"Zpátky do postele! Včera vy skoro umřít a dnes tu běhat?! Ne! Zpátky do postele! Odpočívat!"

"Ale ten čaj..."

"Já ho udělám! Vy máte ležet!"

Šakal protáhl obličej. Pak se usmál a zalezl zpátky do postele. "Máš nemožného sluhu, sekýruje mě jak malýho kluka," zamumlal a pak ho políbil na nos. "Čaj bude za chvilku."

"Kdybych toho byl schopen, tak tě na tu postel hodím a přivážu," zabrumlal plukovník nenaloženě a trochu se rozvinul. Koneckonců, byly to jen nervy, nic vážného. Asi to včera byl moc velký nápor po dvou letech poměrného klidu. Ostatně - kdy to se Šakalem nápor nebyl?

Najednou ho napadlo, jestli to nebude jeho smrt, když bude s tímhle tak trochu trhlým zabijákem žít? Vždyť ani společnost tomu není moc nakloněna. Budou muset někam, kde si podrží svou anonymitu.... Usmál se na Šakala, který se na něj díval, a pak zívnul.

Přece jen, už dávno mu není třicet a čtyřicítka od něj také utíkala seč mohla. I přesto, že to na něm nebylo vidět, pomalu, ale jistě se padesátka plížila kolem. Ještě nebyla tak blízko, ale daleko už také ne. Vydrží to? A vydrží to Šakal s ním? Na společnost kašlal, když tolerovala mnohem větší humus... Jen se na něj díval. Potom natáhl ruku a přitáhl si ho blíž.

"Cher amie," zašeptal a políbil ho. "Teď už půjde o čas... Drahému Rollandovi jsme šlápli na kuří očko."

"Cha, to asi jo… Mimochodem, budeme potřebovat dvě těla, zhruba našeho… Charakteru. A pak jedna věc, bereme tvého věrného sluhu sebou?"

"Nedaleko odsud je márnice..." ušklíbl se Rodin a políbil ho do vlasů. "A nevím, jestli s námi bude chtít George jít. Ale i kdyby nechtěl, u něj obavy nemám... Zachránil jsem mu kdysi život. A tihle lidé takovéhle dluhy ctí."

"Výborně! Márnici taky podpálíme, aby nám pak někde dvě těla nechyběla…"

„Skvělý nápad,“ zamumlal Rodin a znovu ho políbil. V tu chvíli vešel George s čajem. Rodin do Šakala prudce strčil, až ten odletěl málem na druhou stranu postele, ale sluha nehnul ani brvou. Jen se trochu potutelně usmíval a postavil čaj na plukovníkův stolek.

„Váš medicína, pane. Meduňkový.“ Znovu se jen usmál a vyšel na chodbu. Rodin chvíli hleděl střídavě na zavřené dveře, střídavě na šálek a potom zhluboka a velice procítěně zavyl. Šakal to komentoval pobaveně zdvihnutým obočím.

„Ach bože,“ zanaříkal plukovník a obrátil do sebe šálek. „Tohle není fér.“

„Život není fér, plukovníku,“ zasmál se Šakal a pak se zamračil, když mu sluha podal jiný šálek.

„Vám čaj také prospěje pane,“ řekl, uklonil se a zmizel chystat snídani, jak se lámaně vyjádřil. Oba muži se na sebe vzájemně zadívali a pak propukli v smích. Potom si ho Rodin přitáhl zpět.

"Přivedeš mě do hrobu, vážně že ano. S tebou se padesátky nedožiju, ani kdybych chtěl... A že bych moc chtěl. Takový krásný dort s padesáti svíčkami a obrovská kytice padesáti růží. Jenže s tebou to nebude možné." Zabručel, napil se a když polkl, trochu ho políbil.

"Budu se snažit, aby ses toho dožil. Přeci jen, oblíbil jsem si tě. Málem kvůli tobě umřel a teď si to nedám vzít." Šakal do sebe hodil půlku čaje skoro na ex a pak se opřel o jeho hruď.

"Když to tady zabalíme, kde se schováme?" zeptal se po chvíli.

"Do Afriky, Anglie, ani Francie nemůžeme," plukovník si cosi maloval prstem ve vzduchu. Povzdechl si. "Někdo nás tam náhodou potká a bude to špatné. Horší, než špatné. Z toho samého důvodu nemůžeme ani do Německa, nebo Rakouska a vůbec celý východní blok. Dost omezené možnosti. Navrhoval bych Řecko. Nějaký zapadlý kouteček s tavernou... Co ty na to?"

"Neumím řecky, sakra, budu se muset učit. Ale ano, to by šlo. Nebo co Kanada, nějaký zapadlý kout?" Pak se podíval na plukovníka. "Asi ne, pokud máš žlutou zimnici v sobě. To budeš potřebovat teplé podnebí. Dobře tedy, Řecko někde u moře, ano?"

"Máš rád moře?"

"Moc."

"Výborně, protože já taky."

Plukovník se lehce usmál a nechal jeho poznámku o žluté zimnici stranou. Nechtěl vědět, jestli měl, nebo neměl pravdu. Nechtěl vědět kolik nemocí si z tropů přinesl a kolik jich mohlo za jeho zjev, vysokého hubeného chlapa, který trochu připomínal smrtku. I když se lehce opálil. Přitiskl si Šakala ještě blíž. "Nebudeme tam věčně. Za pár let se situace uklidní, snad. A já nehodlám jen sedět doma. Takže i do té tvé Kanady se můžeme podívat."

"Raději bych viděl Anglii, ale to bude muset pár let počkat." Šakal na chvilku zavřel oči a pak dopil čaj a odložil hrnek na noční stolek. "Rodine," usmál se na něj lišácky. "Víš, by mě zajímalo, jestli toho čtvrt milionu je ještě na účtu ve Švýcarsku, protože jestli ano, máme z čeho žít… Pokud nepočítám peníze na jiných účtech o kterých Rolland neví."

"Na účtu ve Švýcarsku je samozřejmě ještě jeden čtvrt milion. I když možná s nějakým osekáním. Z čeho si myslíš, že jsem zařizoval tohle?" Plukovník se rozmáchl po bílé, útulně zařízené ložnici, přičemž to gesto obsáhlo celý dům. "Ještě, že jsem ten dům nemusel stavět, jen opravovat. To by to jinak bylo mnohem více." Tiše se zasmál. O tom, jak mu bude líto tenhle dům ničit mlčel, stejně jako o svých nemocech. Za všechno, co chceme, je nutno zaplatit nějakou cenu. tahle ještě nebyla tak hrozně vysoká.

Šakal se k němu přitiskl jako by chtěl říct: To bude v pořádku, nic se ti nestane, budeme spolu a všechno zvládneme.

"Najdeš si hezčí dům. S krásným výhledem na moře. Budou u něj vinice, olivový háj a možná kouzelný háj, který bude skrývat zázračný pramen, co plní přání..." Šakal se zasmál vlastnímu nápadu, ale taky mu bylo smutno. "Dnes na to nemysli, musíš se dát do pořádku a já taky. Zítra začneme s přípravami na cestu, ano?"

"Budeme muset založit roznětky u nosných zdí, taky se podívat do márnice... A tu zřejmě srovnat se zemí. A doufat, že to Rollandovi nedojde. Ach můj bože, vážně jsem tak naivní? Nebo to udělat tak, aby to vypadalo jako kompletní útok na vesnici. Nebo, aby to vypadalo na osobní souboj pomocí granátů..." Plukovník se převalil na druhý bok a zamyšleně si kousal nehet na palci.

Dokážu ještě naplánovat tak velkou akci, ptal se sám sebe. Dokážu ještě vůbec věrohodně předstírat, že jsem mrtvý? Dokážu to zařídit tak, aby tomu opravdu uvěřili a nechali nás na pokoji? Ohlédl se na tmavovlasou hlavu, která spočívala na vedlejším polštáři. Musím, rozhodl se potom. Už kvůli němu...

Šakal se protáhl a pak trochu víc schoulil. Přece jen se alespoň on rozhodl pro dnešek odpočívat. Založil si ruce za hlavou, ale pak zjistil, že to bolí, složil si je tedy na podbřišku a narovnal se, nohy zkřížil kotníky přes sebe a zavřel oči. Tohle byl druhá z poloh, ve které dokázal velmi dobře jak relaxovat, tak přemýšlet.

Plukovník se na něj chvilku díval přes rameno, ale vzdor všemu odhodlání se mu dneska vážně nechtělo přemýšlet. Byl unavený, bolel ho žaludek, měl za sebou takové nervové vypětí, jako ještě nikdy předtím... Otočil se zase zpátky k němu a trochu se uchechtl. Prevít jeden. I po takových letech s ním dokáže dokonale manipulovat. Kdyby to tenkrát věděl, nikdy by za ním do toho hotelu nešel a mohl mít klid. Možná.

Šakal otevřel jedno oko a pak se na něj usmál.

"Zkus si odpočinout, plukovníku. Pro dnešek, ano?" zvedl ruku a líně ho pohladil po tváři. "Potřebuješ to."

"Podřizuji se nevyhnutelnému," zívl Rodin a zavřel oči. Chtělo se mu spát. Už zase. Ale dobře. Ráno je moudřejší večera. A vědomí, že se zítra znovu probudí po jeho boku bylo víc než příjemné. Usnul tak tvrdě, jako za celý svůj život snad ne.

 

* * *

 

Dívali se jak dům hoří a oni zatím stáli ve stínu lesa. Pak se otočili a spolu s domorodým sluhou šli pryč. Však on to déšť, co byl cítit ve vzduchu, uhasí. Márnici ani nemuseli vyhazovat do vzduchu, v papírech byl takový bordel, že nikdo nepoznal, že dvě mrtvoly chybí. Vlastně jedna. Druhou ukradl Šakal přímo z čerstvého hrobu, kde ji bude postrádat málokdo.

 

Následoval pochod džunglí, cestování různými pochybnými dopravními prostředky, pak loď. Raději neletěli, jeli lodí. A potom ze Saudské Arábie převedli peníze a zamířili do Řecka. A tam, po několika týdnech, našli dům, který hledali. Velký dům na pobřeží. Bílý dům s tlustými zdmi, modrými okenicemi a nábytkem, který potřeboval restaurátora.

Pustili se do toho sami, Rodin teď vystupoval jako voják ve výslužbě a Šakal jako jeho synovec, který sloužil v Indii a tam přišel o zrak. Stále častěji totiž přestával vidět a nosil černé brýle. Teď dokonce hůlku. Ostatní smysly se mu ale zostřily a tak se po domě pohyboval s jistotou a elegancí jako kdykoliv předtím. Jen oči nesnášely ostré slunce a proto tmavé brýle a klobouk. Lidé z okolí ho měli rádi a litovali ho. Takový pohledný mladík a tak nemocný.

O Rodinovi se zase šeptalo, že musel prožít něco hrozného, když může mít takový pohled. Ale svou přirozenou autoritou a šikovností, jako syn ševce přece jen neměl ruce úplně levé, si dokázal získat i toho největšího pochybovače. Bývalí vojáci budí respekt všude, jejich svět je něco tak vzdáleného od všedního života, že lidé jsou napřed zvědaví a poté se ze zvědavosti zrodí vážnost.

Ne, že by o ni Rodin nějak zvlášť stál. Chtěl aby ho nechali v klidu, to dělali. Chtěl mezi nimi žít normální život, to také mohl. Nechybělo mu nic. Klima mu také dělalo dobře, rány ho skoro nebolely, ani když přicházely bouřky, dokonce vypadal i zdravěji. Měl jedinou starost. A tou byl Šakal. Protože to, co jemu pomáhalo - slunce - to zase naopak jemu uškodilo. A to Rodinovi dělalo vrásky víc, než cokoliv jiného. A po nějakém čase začal velmi vážně uvažovat o tom, že Šakal potřebuje kvalitní lékařskou péči. A při vší úctě ke zdravému rozumu, to znamenalo vkročit zpátky do Francie, protože tamější oftalmologové patřili k nejlepším, co Rodin poznal.

Šakal to ale nechtěl. Nechtěl ani slyšet o Francii, nebo o operaci. Věděl, že by to bylo riskantní. Nechtěl to a dokonce se kvůli tomu s Rodinem pohádali. On chtěl klid. Tu noc zalezl do své ložnice a odmítl kohokoliv pustit k sobě. Dokonce ani sluhu, co s nimi přišel.

 

Ráno se vzbudil a neviděl nic. Jen stíny. Kousl se do ruky, aby nekřičel a pak si pomalu nasadil brýle. Sedl si do otevřeného okna a poslouchal... Za chvíli se za dveřmi ozvaly kroky. Lehká chůze bosých nohou. Rodinovy kroky. Na okamžik zaváhal před jeho prahem, ale potom vzal za kliku. Cvakla, bylo zamčeno. Jemné zaklepání.

"Mon ami..." zašeptal plukovník. "Otevři, prosím."

Šakal si povzdechl, přešel k e dveřím a po paměti otevřel.

"Pojď dál," řekl a zase se vrátil k oknu.

Jenom chůze a zašustění plátěných kalhot. Hm, jaké má? Asi ty bílé. A k tomu hnědou košili. Rodin pomalu vkročil dovnitř a posadil se na postel.

"Jak je ti?" zeptal se potom, protože jeho Šakal neoklamal. Nebyl by se dožil čtyřiceti, kdyby se nenaučil pozorovat lidi. Jemné nuance v jejich chování, pohybech. Lehce plácl dlaní vedle sebe. "Pojď ke mě, nezdárný synovče..."

Šakal k němu neochotně přešel a sedl si na postel. "Jsem tu," řekl a pak si opřel lokty o kolena a svěsil hlavu. "Takže?"

V tu chvíli ho Rodin nečekaně vzal do náruče a přitiskl si ho na klín. Šakal na tvářil cítil jeho teplý dech, vonící po hroznovém víně. A plukovník ho pohladil po vlasech.

"Já vím, že se bojíš..." zašeptal potom. "Ale já se nechci dívat, jak tě to zabíjí zevnitř, rozumíš?"

"Nechceš mrzáka..." odtušil Šakal.

"To se tedy pleteš!" odsekl Rodin prudce. "Chtěl bych tě jakkoliv, ale nechci, abys trpěl, jasné?!"

"Bojím se nemocnic, bolesti. Už nechci, Rodine. Už nemůžu," Šakal se najednou roztřásl jak potlačoval pláč. To bylo ono. Už nemohl. Po těch dvou letech ve špitále. To jak byl bezmocný. Po vší té bolesti… Už nedokázal víc snášet. Mozek prostě řekl ne.

"Nebudu tě nutit, k tomu nemám právo," pronesl Rodin po chvilce ticha, kdy ho jenom držel a hladil po vlasech. "Jen chci, abys věděl, že kdyby ses náhodou rozhodl jinak - vždycky tu budu a pomůžu ti... Mrzí mě, že jsme se pohádali. Omlouvám se." Jemně ho políbil na spánek.

"To nic, já… Potřebuju čas a najít jiné místo. Nechci do Francie. Mám… Strach."

"Tobě tam nic nehrozí, myslím, že už ne... Ty oficiálně neexistuješ. Já jsem pořád na seznamu hledaných. I když vlastně - už jsme oba mrtví. Nebude nám hrozit takové nebezpečí... Vždyť ty jsi přece Šakal. A já plukovník Rodin," tiše se zasmál a znovu ho políbil, tentokrát na ústa. "Mysli na to, až se budeš rozhodovat. Pořád tu s tebou budu, ano?"

"Dobře," zašeptal Šakal a pak se nechal uvěznit v jeho pažích, které mu poslední dny přinášely tolik potřebný klid. Ano, potřeboval se uzdravit, ale bál se. Ale v noci, když ho plukovník svíral ve svém náručí se rozhodl, podstoupí tu operaci.

 

Když to ráno Rodinovi řekl, neodpověděl mu. Jen mu pevně stiskl ruku. Výmluvnější, než tisíc slov. Jsem tu s tebou a nikdy tě neopustím... Potom mu nalil čaj a trochu se usmál.

"Kterému doktorovi bych měl zavolat?" zašeptal potom, když uplynulo pár minut.

"Měl jsem doktora, u Rollanda. Doktor Pierre Marc Dumas, byl skvělý. Toho bych potřeboval."

"Doktor Pierre Marc Dumas... Pokud si vzpomínám, někdo toho jména byl v nemocnici Svaté Kateřiny primářem. Před lety, kdy jsem se ještě mohl pohybovat po Francii beze strachu, že mě čapnou Rollandovi chlapci a dají si se mnou výlet. Udělám co bude v mých silách, ano?" Upřel na něj pohled a jak si ho tak prohlížel, neodolal, aby si ho nepřitáhl a jemně, téměř tázavě nepolíbil.

"Ví co se se mnou dělo a díky němu žiju. Nechci aby se dostal do problémů, ale je jeden z mála komu věřím," zašeptal Šakal a polibek pomalu opětoval. "Budu ti vděčný."

"Jak říkám, udělám, co bude v mých silách..." usmál se Rodin a polibky mu zavřel i oči, které ho stejně neviděly.

Možná si uvědomoval, že za tu dobu, co je s ním, vyměkl, ale nemohl si pomoci. Celý svůj život byl ten tvrdý, ten drsný, nemohl si dovolit strach, ani soucit. Nemohl si dovolit žádné emoce. Teď si to vynahrazoval. Dal aspoň v soukromí vale tváři ošlehaného vojáka. Dopřál si ten luxus, pečovat o něj, bát se a milovat ho. Kdyby tenkrát před lety věděl, kam až to dospěje - nejednal by jinak.

A Šakal se nechal líbat, hladit a ochraňovat. Své zabijácké já nechal usnout. Nechtěl ho, nepotřeboval ho a ani už nemohl to řemeslo dělat, jako skoro slepý byl rád, že může žít v klidu. A to mu Rodin dal. Klid. A za několik týdnů mu dal i naději. Kontaktoval lékaře a přesvědčil ho, aby přijel na neutrální území.

Do Švýcarska, na drahou soukromou kliniku.

 

* * *

 

Sehnat doktora Dumase nebylo jednoduché. Vůbec ne. Jako člověk, který by už oficiálně neměl existovat, který byl za svého života štvancem, by to správně neměl dokázat vůbec. Ale Rodin se narodil s chladnokrevným uvažováním, praktickou myslí a taky tvrdohlavostí, která ho vždy dříve, nebo později dovedla k cíli.

Tahle tvrdohlavost ho kdysi přiměla vymyslet téměř dokonalý plán na odstranění nenáviděného de Gaulla. Co na tom, že nevyšel a on musel opustit pár svých revolucionářských myšlenek? Tvrdohlavost mu zůstala. A tentokrát tahle tvrdohlavost, za spolupráce poměrně slušného obnosu v diskrétní bance, přesvědčila doktora Dumase, aby přijel. I když pravdou bylo, že jakmile se starý lékař dozvěděl, kdo má být jeho pacientem... Přijel tak rychle, jak jen to bylo možné.

A když ho viděl s bílou holí a brýlemi na očích, ale živého a jinak celkem zdravého, byl šťastný jako otec, který po dlouhé době uvidí syna. Sice nemocného, ale jinak živého.

Nic si se Šakalem neřekli, jen to tiché „Docu“ a pak už ho doktor objal.

 

"Chrisi, bože můj. Řekli mi, že jsi zemřel."

"Jak vidíte tak žiju, docu," ušklíbl se Šakal a nechal se přitáhnout na doktorovu hruď

"Ale oni, oni mi ukázali tu fotografii... Ten příšerný výbuch a tam ta dvě těla, řekli, že jsi zcela určitě mrtvý..." Starému lékaři se do očí nahrnuly slzy. Návrat ztraceného syna. Syna, o kterém už dávno přestal doufat, že ho ještě někdy uvidí. Musel si na okamžik sednout, jak se mu podlomila kolena.

"Musel jsem od nich pryč. A tak jsem to nafilmoval. Nevěděl jsem, že vám to ukážou taky."

Rodin, které vše z dálky pozoroval Šakala nepoznával. Skutečně se k tomu doktorovi choval jako k otci. Jako k otci jehož miluje. Zvláštní, tak zvláštní a přitom tak logické, když se nad tím zamyslel. Sociální zázemí, psychologie... A zraněný muž na lůžku, nebylo to těžké. Šakal ho potřeboval. Tak našel otce.

Cítil se malinko odstrčený, ale potom se usmál. Tomu muži vděčil, že mu Šakala vrátil... Zvláštní. Strávil s ním už takovou spoustu času, znal jeho skutečné jméno, ale stále mu říkal Šakale, nebo mon assassin. Stejně jako on jemu říkal plukovníku, nebo Rodine. Stále se oslovovali tak, jako když se tehdy poznali. Také zvláštní. Ale také krásné. Pomalu k nim přistoupil.

"Děkuji, že jste přijel, messieur le doctor. Jsem vám navždy zavázán."

"To nic. Chris je pro mě jako vlastní syn. Nevím co vám všechno řekl, ale málem mi několikrát umřel. Učil jsem ho znova číst i psát a musel se dívat na to, co mu dělají. A pokud se mu ty oči tak horší musí na operaci. A proto jsem tady."

Rodin jen přikyvoval a výraz jeho tváře byl neutrální. Šakal mu o svém léčení řekl jen málo, žádné podrobnosti. Doktor dělal totéž, žádné podrobnosti. Přesto si plukovník dovedl docela dobře poskládat obrázek, co se na té utajené klinice v Paříži odehrálo. A i ta představa mu stačila.

Kývl hlavou důrazněji, na znamení souhlasu. Vysoký, poněkud bledý, tmavovlasý muž s vojenským držením těla a zjizvenýma rukama.

"Věříme vám oba, messieur le docteur," pronesl potom pomalou jasnou francouzštinou, aby svým slovům dodal váhy.

 

Šakal si nechal prohlédnout hrudník. Pak si nechal udělat všechna ta vyšetření, co doktor požadoval. Několikrát mu vyšetřili oči a pak mu doktor vyňal ten tracer ze zad, pro začátek. Spal pak několik hodin a doktor si sedl s Rodinem nedaleko něj k oknu, které ukazovalo krásné panorama švýcarských hor.

 

"Ten tracer byl zkratovaný, ale i tak mu zrovna neprospíval, nebudu se ptát, kdo to udělal, ale udělal to dobře. A teď asi budete chtít vědět víc, že? Staráte se o něj. Bohužel, jeho papíry vám dát nemohu, ale mohu vám říct, jak vypadal, když mi ho tehdy dovezli na sál."

Rodin tiše kývl a pak jen poslouchal.

Poslouchal příběh boje o život. O operaci, o měsících, kdy Šakal ležel pod morfiem v kómatu. O tom jak se probral. O Rollandově návrhu, o tom jak de facto musel přijmout. O bolestech i o ošetřovateli, který ho obtěžoval.

"Za to se omlouvám, mělo mi to jako vedoucímu lékaři dojít, ale představa, že na mé klinice je můj tak vážně nemocný pacient zneužíván,byla… Šílená. Toho muže jsem vyhnal a Rolland se o něj postaral. Raději nechci vědět jak. No a pak se začal lepšit, ale neuměl číst ani psát. Byl jako kluk a já ho učil. Nevím kdy, ale stal se pro mě něčím víc než ti ostatní, co jsem léčil. On, tak schopný, byl bezbranný... A věřil mi. Nemohl jsem ho zklamat. A tak jsem ho učil a léčil. A pak se musel dívat jak ho trénují a zase se mění. Jednou ho zbili moc, měl naražená žebra a jednou otřes mozku a pak se mu začal kazit zrak. Bál se toho, ale já nepředpokládal, že to bude tak rychlé. Mělo to trvat roky, nepraštil se ještě jednou do hlavy? Neměl úraz?"

"Ne, neměl, ale co ten elektrošok, když se vyřadil tracer. Srdce mu chvíli nebilo."

"Jak dlouho to trvalo?"

"Pár minut? Nevím, pak se probral a už byl v pořádku..."

Doktor se na chvilku zamyslel. "Hm, a nic jiného. Tohle by mohlo být ale nebylo ještě něco?"

"V autobuse a na lodi. Jednou spadl a v tom autobuse na něj spadl kufr jakéhosi muže."

"Mohlo by být. Ale přesto vás ujišťuji, že největší vinu na tom má Rolland. Rolland a jeho muži. Nenechal si vysvětlit, že jestli ještě chce, promiňte mi ten výraz, aby byl k něčemu dobrý, musí na něj pozvolna a rozhodně žádné závratné výsledky... Byl jako zabedněnec, čistokrevný idiot. A dopadlo to, jak jsem nechtěl, aby to dopadlo."

"Takže za to může Rolland, za to že nevidí."

"Rolland může za spoustu věcí, plukovníku. Ale přiznejme si, ani Rolland nemůže za všechno. Také jste se zrovna nevyznamenal," podotkl doktor. Možná trochu tvrdě, protože Rodin lehce pobledl. Smířlivě potřásl hlavou. "Ovšem uznávám, že vy jste za své chyby tvrdě zaplatil..." Povzdechl si.

"To ano," souhlasil Rodin, který byl nucen uznat, že má lékař pravdu. Má na tom svůj podíl, protože on stál na začátku. "Platím za ně každý den a až do smrti se to nezmění."

"Vím a on bude také," doktor se téměř něžně zadíval na spícího Šakala. "Až se zotaví, zkusím operaci, ale nemusí to zabrat. A taky může oslepnout úplně, jasné?"

"Já vím," zašeptal Rodin a sklopil hlavu. "Jenže se ani nepokusit, to by přece bylo daleko horší, ne? Já nevím, doktore. Tohle si musí rozhodnout sám. Já mu mohu pomoci jen tím, že tady budu, nemůžu mu říkat, jdi, nech se operovat. To musí on sám."

"Už se rozhodl, řekl mi to." Doktor se usmál. "Nebojte se, je dost silný, zvládne to. I když je výsledek nejistý."

 

* * *

 

Messieur le docteur, Marc Pierre Dumas na ten den nikdy nezapomněl. Byla to neděle, několik týdnů poté, co ho jeho mlčenlivý pacient opustil a vydal se za nejistým cílem. Do země vzdálené tisíce kilometrů, aby provedl něco, zač mu Rolland slíbil život. Byla to provoněná, zářivá neděle, když obracel v dlani ten prsten, co mu dal a myslel na slova co mu řekl. Máte rád historii a hádanky, že docu? Tak, kdyby bylo jednou, moc blízko to nebezpečí bahna, vzpomeňte si na mě... A podívejte se do Alp.

Do Alp... Prohlížel si ten prsten a v té chvíli mu to došlo. Pochopil najednou ten skrytý vzkaz. A když zjistil, co mu vlastně Chris daroval, téměř se znovu rozplakal. Kdyby musel utéct, ať už z jakéhokoliv důvodu, nezůstal by bez prostředků. Nemusel by začínat od píky, což by v jeho věku bylo dost těžké. Dobrá, byly to peníze, bylo to švýcarské konto, ale pro něj to znamenalo mnohem víc. Pro něj to znamenalo pomoc syna otci. Syna otci... V tom mladém muži získal syna, kterého nikdy neměl.

A na tu slunečnou, voňavou neděli si vzpomínal v tu chvíli, kdy si k Chrisovu lůžku přitáhl židličku.

Opatrně rozmotával obvazy, které chránily poraněné oči, zatímco Chrisova ruka spočívala v dlani jeho nemluvného přítele.

Podíval se na zjizvené rány a pochopil.

Pochopil, že udělal vše, co bylo v jeho silách.

Ale přírodu přesto nepřemohl.

 

"Je mi to nesmírně líto..."

"Dělal jste co se dalo," řekl tiše Chris a otočil se po hlasu. Viděl jen stíny, nic víc. Ale i za ty byl vděčný i za ty stíny. "Děkuji vám, docu," zašeptal, když mu starý mu sevřel ruku. "Díky vám žiju a tohle je jen splátka za to všechno. Alespoň nemusím už dál dělat zabijáka. Nezvládl bych to." Šakal se trochu zasmál, ale když pak zavřel oči, mlčel.

Doktor ho pohladil po vlasech.

"Kdybyste něco potřeboval, Chrisi, vždy tu pro vás budu..." odpověděl mu tiše a potom se zdvihl.

Cítil, že by teď ty dva měl nechat o samotě. Kromě provoněné neděle se mu vybavil i jiný den. Nedávno minulý. Platím za ně každý den a až do smrti se to nezmění. Ano, platil. Platil tím, že se musel dívat na svého přítele... Trpěl s ním. Doktor si povzdechl. Oč jsou tito dva horší, než Rolland, nebo ti, kteří mu poroučejí? Oč jsou horší, oni, kteří chtěli změnit světský řád, než ti, kteří ten řád utvořili? Kdo z lidí má právo soudit druhého?

Nebyly to veselé myšlenky. Raději za sebou nechal zaklapnout dveře a uvítal chladný vzduch na chodbě. Bylo tam otevřené okno. Pomalým krokem se k němu vydal...

 

Rodin si posadil na kraj Šakalovy postele. Nevěděl co říct. Já za to mohu, napadlo ho nakonec zoufale. Já jsem ho do toho navezl. Jemně mu sevřel ruku a přitáhl si ji k ústům.

"Můžeš mi to odpustit, cher amie?" zašeptal potom.

"Ty za to nemůžeš," odpověděl tiše Šakal. "Vždycky jsem mohl odmítnout. Nic se nemuselo stát kdyby… Je tolik kdyby, Rodine. Nech to být. Je to, jak to je. Já jsem rád, že žiju. Můžu žít a ty... Konečně mám s kým... Pokud se mnou zůstaneš."

"Byl bych blázen a idiot, kdybych tě opustil," pousmál se Rodin a jemně ho políbil na hřbet ruky, kterou stále držel. "Velký blázen a velký idiot... Víš, bude to znít hrozně, od někoho jako já, ale jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat, opravdu. Zůstanu s tebou. Vrátíme se spolu do Řecka, budeme cestovat. Rolland ať mi políbí prdel, ještě pořád mám dost sil, abych mu dokázal slušně uškodit, kdyby se pokusil uškodit tobě..." Na chvilku se odmlčel a přemýšlel, jak moc pohřbí svoje drsné já, pokud to řekne. A vzal to čert. Pomalu si ho přitáhl do náručí.

"Miluju tě, ať se už stane cokoliv, Chrisi..."

"Já tebe taky, Marcu, já tebe taky," zašeptal Šakal a přitáhl se k němu. Políbil ho na rty a pak přitiskl si ho k sobě. "Budu s tebou, už nikdy žádná zakázka."

"Jestli ještě nějakou vezmeš, osobně ti přerazím ruce," Rodin se tiše zasmál. Potom ho položil zpátky na postel. "Měl bys ještě zkusit spát. Máš dost času..."

"Zůstaneš tu se mnou? Prosím!" Šakal mu sevřel ruku a pak skutečně oči zavřel. Za chvíli pod jeho dohledem usnul, byť se mu v očích v nestřeženém okamžiku objevily slzy. Ale Rodin tu byl s ním a držel ho. A slíbil, že ho už nikdy nepustí. Když se objevily ty slzy, opatrně je slíbal. A když potom Šakal pravidelně oddechoval, na okamžik vyklouzl na chodbu.

Všiml si smutku v očích starého doktora. Člověka, který toho pro ně tolik udělal, a který si nesměl nic vyčítat. Našel ho stát u okna. A opatrně mu položil ruku na rameno.

 

"Netrapte se, prosím, messieur le docteur, prosím."

"Chtěl bych, aby mohl žít normálně, aby viděl. Já… Víte, on je jako můj syn. A já mu nedokázal pomoci." Doktor se schoulil do sebe. "Přál bych si mu pomoci..."

"Pomohl jste mu víc, než tušíte, opravdu," Rodin se usmál a stiskl ho. "Přemluvil jste ho, aby to aspoň zkusil, vždyť nedělat nic je strašné. Dal jste mu sílu bojovat, vrátil jste ho do života. Není pravdou, že jste mu nedokázal pomoci..."

"Jen to doufám, že bude žít i tak dobře. A vy mu pomůžete? Prosím. Pomožte mu. Bude to potřebovat. Každý den. Protože já to možná zastavil, ale mohl by ještě pořád oslepnou úplně. Bude vás potřebovat. A kdyby jste potřeboval vy, ozvěte se... Přijedu kamkoliv. Za ním. I vámi."

"Ozvu se nejen, když budu něco potřebovat," Rodin se mu podíval do očí a usmál se. V jeho pohledu bylo tolik odhodlání, že to doktora překvapilo. "Máme vinice, to vám neřekl? Víno určitě bude výborné, pozvu vás na ochutnávku... Uvidím vás rád kdykoliv. Chris také..."

"Přijedu, určitě přijedu," slíbil doktor a podal mu ruku.

 

* * *

 

Slunce se sklánělo k západu a oni tři seděli u jejich domu, popíjeli víno, jedli místní sýry a olivy. Bylo jim dobře. Šakal, i když měl na očích tmavé brýle, se smál a vypadal zdravěji než kdykoliv předtím. Plukovník Rodin také. Přibral a získal víc barvy. Starý sluha jim dolil víno a zase se vzdálil. Velký pes, který tady Šakala doprovázel, jen zvedl hlavu a pak ji zase položil na pískově světlé tlapky. Zívl a opět zavřel oči.

Doktor se napil vína a usmál se. Ano, bylo to v pořádku. A už bude napořád.

Po chvíli se omluvil, když už se všude rozprostřela tma, jen na obzoru zbýval světlý proužek. Omluvil se, zdvihl a nechal je samotné. Věděl, jak to mezi nimi je, před ním nemuseli nic skrývat. Znal život, takže věděl, že leckdy si hraje podivné hry a svádí dohromady podivné lidi. Ale tady a teď se strefil. Naprosto dokonale. Když doktor uléhal do své postele, musel se mimoděk usmívat.

 

Rodin dopil svoji skleničku a pozoroval jak se poslední paprsky přetahují s noční oblohou. Potom stočil zrak. A usmál se. Trochu drsně, voják v něm přece jen nezemřel, ale i šťastně. Byl s ním. A na ničem jiném už mu v tu chvíli opravdu nezáleželo. Pomalu natáhl ruku, až se dotkl té jeho.

"Pojď ke mě," vyzval ho potom pološeptem a jemně pohladil palcem po zápěstí.

Šakal se k němu přesunul. Rodin seděl s ním na velkém křesle. Stačilo se přisunout blíž a pak si sundat brýle a lehnout si. Dělal to tak často. Odpočíval, opřený o něj. Schoulený v jeho náručí, na jeho klíně, nebo jen na rameni. Hledal teď často lidský kontakt, často se budil s křikem, ale co spal vedle něj, bylo to v pořádku.

"Jsem tady."

"A zůstaneš tady," usmál se Rodin, trochu majetnicky, ale on věděl, jak to myslí. "Víš, tohle se mi opravdu líbí. Mít tě tu u sebe, potom tě odnést nahoru..." Uchechtl se trochu provokativně a ukazováčkem lehce přejel linii jeho čelisti. Nechal ho, ať mu položí hlavu do klína a jemně ho hladil ve vlasech, které už zase byly světlé. Jemně a opatrně. Potom se dotkl jizviček po operaci. Neucukl a Rodin se sklonil, aby ho políbil.

"Zůstaň se mnou," zašeptal pak. "Zůstaň se mnou, do smrti..." Opět se trochu zasmál, ale z tónu jeho hlasu bylo slyšet, že to myslí vážně. Že ho potřebuje. Nejvíc na celém světě.

"Zůstanu tady, už napořád," odpověděl mu tiše Šakal, pak k němu vztáhl ruce a objal ho. "Zůstanu."

Polibek, který si vyměnili byl něžný a plný příslibů.

Když ho pak později v noci Rodin vynášel do ložnice, byl šťastný. Stejně jako ráno, když se vzbudil na Rodinově rameni a cítil na tváři slunce. Usmál se. Den právě začínal. Jejich den.

Den pro dva.

Políbil plukovníka na tvář a foukl mu do vlasů.

"Dobré ráno, mon colonel."

"Dobré ráno, mon assassin," usmál se Rodin a políbil ho na nos.

 

* * *

 

"Je po všem," končil plukovník Rolland ranní poradu. Byl nevyspalý, s kruhy pod očima, ale mohl hlásit splněný úkol.

"Nepošleme tam nikoho?" optal se jeho zástupce. "Nikoho, aby to zkontroloval?"

"Hlášení podala místní vojenská posádka. Těla stejně k identifikaci nedostaneme, ten převod by nevydržela. Okolí je zničené. Šakalův tracer zhasl. Ne, opravdu si myslím, že už je konec. Definitivní. Pánové, tímto prohlašuji plukovníka Marca Rodina, operačního šéfa OAS, za mrtvého. Stejně tak muže, vedeného pod přezdívkou Šakal. Na veškeré materiály k tomuto případu se vztahuje nejvyšší informační embargo. Jasné?!"

Všichni kývli. Nic jiného nezbývalo. Slovo šéfa je jako slovo boží. Zvláště pokud je požehnané slovem z Elysejského paláce.

Plukovník Rolland všem pokynul na pozdrav, potom vyšel na chodbu, zabočil doleva a s úlevou si na balkóně zapálil.

 

Osobně nevěřil, že jsou mrtví. Ale dokázat to nemohl. Nemohl riskovat životy svých lidí, ani hněv generála. Musel jim to přiznat. Doběhli ho.

 

Případ Šakal byl definitivně uzavřen.

 

 

 

Konec

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 16. 6. 2015 10:27)

Moc hezká povídka. Vrátila jsem se k ní po dlouhé době a musím říci, že ji mám pořád moc ráda. Také jsem ráda, že už zase fungují stránky. Takže hodně zdaru, doktore...

...

(Rowene, 11. 12. 2012 23:41)

po dlouhé době jsem si tuhle povídku zopakovala. Je nádherná. Nelze se od ní odtrhnout.

Jedním slovem (protentokrát)

(Nex, 4. 8. 2009 12:55)

- brilantní.

.........

(staraznama, 29. 7. 2009 0:00)

to to bolo tak plne citov ze ma to rozplakalo ku koncu, ja naozaj som mimo ... pekna praca ...

...

(Ebika, 18. 7. 2009 19:12)

No páni to byla vážně nádhera a já se na to tak moc těšila vážně krásně napsané a dopadlo to přímo skvěle velký konec hodný pro velkou povídku*to zní divně*Ale je to pravdivé vážně povedené:-D

Všade dobre, doma najlepšie,

(Mononoke, 13. 7. 2009 23:04)

Rodin so Šakalom našli ten svoj pri mori...
a Rolland si priznal, že ho dobehli.
Príbeh so silným, rýchlym spádom a zostalo miesto na trvalé následky a aj na happy end - je to pekný cyklus, tiež sa teším na ďalšie...

=0)

(Teressa, 12. 7. 2009 17:35)

prekrasny pribeh...a to ze chris nakoniec predsalen takmer uplne oslepol tomu dodava este viac k dojmu ze je to jednoducho zivot...mam rada...nie...vlastne milujem happy endy a cim su stastnejsie tym som radsej, ale tu mi to jednoducho pripadalo tak krasne...bol to prenadherny cyklus a uz sa tesim na dalsie ktorymi nas (dufam ze uz coskoro) opät potesite =)

Šakal

(sisi/ctenar, 11. 7. 2009 13:43)

Když jsem poprvé četla první díl, nic z toho mi dnedávalo smysl, pak když byl druhý díl neobtěžovala jsme se se čtením pak když by ltřetí nedalo mi to a já četla, a popravdě jsem byla ještě zmatenější, a někdy jsem si jen sedla a přečítala si je znovu a ted když jsem četla všechni díly, možná je to tou muzikou co mám puštěnou nebo zataženým obzorem když se podívám z okna, nevím ale tento příběh mi těd připadá velice ůchvatný.A jsem velice ráda že jsem an něj nezanevřela a přeci jen si ho několiksetkrát za sebou přečetla.

...

(Profesor, 11. 7. 2009 12:41)

Dva muži, kteří si jdou po krku.
Musí, přestože se milují. Prekérní situace, ale vyřešila se.
Během čtení některých pasáží této části jsem skoro nedýchala - třeba při zkratování Šakalova čipu.
Chvíle vyznání, kdy si poprvé řekli jmény, byla dokonalá. Škoda jen, že Chris oslepl. Ale nejdee asi mít všechno...