Jdi na obsah Jdi na menu
 


Intermezzo - Chacal

24. 9. 2008

Mezihra (Intermezzo) – Chacal

První co si uvědomil, byla bolest. Bolest v nadechnutí. Bolest v tom jak zalapal o dalším vzduchu. Bolest, když vydechl. Otevřel oči a ostré světlo ho donutilo je zase zavřít. Zasténal. Nebo to nebyl on? Nepoznával ten hlas. A pak mu někdo něco bodl a on se ztratil v mlžném oparu snu.

Podruhé to bolelo méně. Jenže pak to zase bolelo moc. Nevnímal čas. Jen bolest a to, když to nebolelo. A pak se jednou vzbudil ve slunném bílém pokoji. Byl slabý, že nemohl ani zvednout ruku ale myšlení už bylo jasnější.

 

Doktor, který ho pozoroval přes zrcadlovou stěnu se otočil na Rollanda, který stál vedle něj.

"Tak je vzhůru a z nejhoršího venku... Doufám, že ho tu nebudu mít do roka znovu, protože podruhé už bych ho dát dohromady asi nedokázal."

"Myslím, že se nemusíte obávat. Když bude spolupracovat, všechno bude v nejlepším pořádku. Když ne, není důvod ho držet při životě." Rolland se drsně zasmál a vkročil dovnitř. Doktor pozoroval jak s tím blondýnem hovoří a myslel si své.

Když ho přivezli, dával mu hodinu. Poranění byla příliš velká, kulek příliš mnoho. Jenže ten muž měl tužší kořínek, než se zdálo. Doktor s ním strávil čtrnáct hodin na sále a sám nevěřil tomu, že bude žít. Jenže on žil. Přese všechno žil. Doktor si mohl gratulovat.

Všechno ovšem spravit nedokázal. Plíce byly na odpis skoro úplně. Pomocí kalciových injekcí se mu to podařilo jakž takž napravit, ale pořádně fungovala jenom jedna, ta druhá pracovala jen ze šedesáti procent. I když i to byl úspěch. Začala dlouhá doba rekonvalescence. Celou dobu ho držel v umělém spánku a bojoval s infekcemi, horečkou a horšími věcmi, než se dostal k tomuhle stavu. Před týdnem ho začal pomalu probouzet. Dnes se to podařilo.

 

Měl žízeň a dech měl pořád trhavý, ale nechtěl toho muže se studenýma očima žádat o vodu. Přejel si jazykem rty a pak se na něj znova zadíval.

"Takže, když budu pracovat pro vás… nezabijete mě," řekl na rovinu to, co mu ten plukovník navrhoval. Jmenoval se Rolland a něčím mu připomněl Rodina. To ty oči, napadlo ho. Taky viděly příliš. Pokusil se pohnout rukou a povedlo se mu jen pohnout prsty. Když se na ně podíval, měl pocit, že patří starci. Třásly se a byly hubené jako u vězně z koncentráku.

"Vnímáte souvislosti obdivuhodně rychle. Myslím, že už vím, proč si vás Rodin vybral a proč jsme vás odhalili až na poslední chvíli," přikývnul Rolland a přitáhl si k němu židli. "Když budete pracovat pro SDECE, budete žít. Když odmítnete, zemřete. Dnes, nejpozději zítra. Chcete napít?"

"Merci du compliment. Ale jakou máte záruku, že když vám teď kývnu později nezmizím?" zeptal se blondýn a raději se vyhnul pohledu na džbán s čajem. Cítil ho i na dva metry. Jenže stejně tak to mohly být dva tisíce mil. Nedokázal se zvednout a dojít si pro něj. Ani nemohl.

"Moderní doba tomu říká tracer. V lidské terminologii je to minivysílačka. Ale říkejme tomu tracer. Máte ho pod kůží. Kde to vám pochopitelně neřeknu, ale i kdybyste na něj přišel, jakmile se ho pokusíte zbavit, zabijeme vás i na druhém konci světa. V tomhle." Plukovník vstal, nalil sklenici vychladlého, silného a sladkého čaje a dal zabijákovi napít.

"Well," hlesl Angličan, když dopil. "Takže SDECE potřebuje mé služby. Proč ne. Předpokládám sice, že nebudete platit tak dobře jako soukromníci, ale člověk nemá být citlivka." Blonďák měl teď, potom co dostal napít, problém udržet myšlenky. Zase se mu chtělo spát a jeho úsudek ho pomalu opouštěl. "Takže, plukovníku, vy budete dělat svou práci a já svou. A vy po mě nepůjdete..." zabiják se trochu ušklíbl. "Myslím, že to bude idylka," vydechl a na chvilku zavřel oči. Musel se přemáhat, aby je znova otevřel. "Nějaké zvláštní podmínky, kromě výbušného obojku?"

"Zvláštní podmínky?" Plukovník byl překvapený a pobavený. "Čekáte, že s vámi uzavřu, podepíšu a řádně orazítkuju smlouvu? Vy oficiálně neexistujete. Jste mrtvý, pohřbený. To, že jste přežil, vím já, doktor a pár vyvolených. Nikdo další o vaší existenci nemá tušení. Můžete zmizet stejně hladce, jako teď dýcháte... Ne, žádné zvláštní podmínky nejsou. Ale jestli chcete motivaci, už pro vás mám práci. Jen co se postavíte na nohy a dáte do formy."

"Nečekám nic," řekl muž na lužku a trochu zalapal po dechu. "A pokud bych mohl zmizet tak hladce jak dýchám," trochu se ušklíbl, "pak asi jako dýcháte vy, já s tím mám pořád poněkud potíže. " Angličan se znovu ušklíbl a pak si odkašlal. A pokračoval dál věcnějším tónem. "Doufám, že ta zakázka nehoří, protože," pohnul prsty, "dřív jak za tři měsíce nebudu mít ani poloviční formu."

"Nehoří, klidně si dejte na čas. Ten člověk nikam utéct nemůže. Jsou na něj zatykače po celém světě. Může dělat jediné, zůstat tam, kde je. Jakmile vystrčí hlavu, nějaký snaživec mu ji ustřelí... Doufám, že nechováte ke svým bývalým zaměstnavatelům nějaké přátelské city. Koneckonců, oni vás dostali do téhle situace. Ve zkratce, SDECE potřebuje, abyste odstranil plukovníka Marca Rodina, bývalého operačního šéfa OAS."

"Práce jako práce," zamumlal Šakal a pak ho přemohla únava, která mu zavřela oči na další nekonečnou vteřinu. S vypětím sil oči otevřel.  "Každý svého osudu strůjcem…" dodal ještě, jenže únava už byla moc silná. Dílem usnul, dílem omdlel. Svět se zhoupl a on byl najednou někde jinde. Daleko.

"S tím nemohu než souhlasit," zamumlal si pro sebe plukovník Rolland, zdvihl se a kočičím krokem opustil pokoj.

 

První krůčky jsou prý nejtěžší… Tak o tom se Šakal přesvědčil záhy. U něj byly za měsíc od toho rozhovoru. A museli ho popírat dva lidé. Ruce se mu pořád chvěly a často dostával takové návaly bolesti do hrudi, že skoro brečel. V takových chvílích se ptal sám sebe, jestli to má cenu... Ale muselo mít! Muselo! Muselo! To šeptal v noci do polštáře, vysílený až omdléval.

 

"Je to nutné?" zeptal se doktor Rollanda, který přišel na obvyklou kontrolu, po jednom takovém dni, kdy jim Šakal málem zkolaboval, protože si chtěl sám nalít čaj a stolek byl až na druhém konci pokoje.

"Řekl, že chce žít. Jenže aby žil, musí mít nějakou cenu. Ať se snaží," odtušil Rolland, jen se díval, jak s Šakalovým tělem otřásají křeče.

"Jenže ty plíce mu pořádně nefungují a svaly taky ne. Uvědomte si, že jsem z něj vytahal skoro patnáct kulek. Z medicínského hlediska je to hotový zázrak, že ještě žije a že nebyl poškozen mozek!"

"Jenže my tu nejsme armáda spásy, doktore. Jednou je to vrah a může být rád, že nečichá ke kytičkám zespodu! Tak ať se snaží. Jestli chce zase žít."

A Angličan, jak mu tady říkali, se skutečně snažil. Jenže to šlo pomalu, děsivě pomalu. A jak doktor tušil, to sterilně bílé prostředí mu taky nepomáhalo. Tady neplatilo ticho léčí… Tady musely pomoci podměty. A to pozitivní.

 

Začal rádiem. A pak mu donesl knihu. V tu chvíli se objevil další problém: Angličan ztratil, zřejmě kvůli nedostatku kyslíku ve chvíli, kdy byl v bezvědomí a během převozu, schopnost číst i psát. Musel se to znovu naučit.

Doktor byl ovšem trpělivý. Toho člověka vytáhl ďáblovi z kotle, taková maličkost mu klacky pod nohy neházela. Když zjistil, jak se věcí mají, prostě se jednoho dne objevil u Angličana v pokoji s tužkou, blokem a písankou pro první třídu.

Jako lékař věděl, že nic nepřijde samo od sebe, že ke všemu se člověk musí dopracovat. A tak začal Šakala sám učit všechno od začátku.

„Víte,“ řekl mu jednoho dne. „Nemusíte se toho bát. Je to jen zřejmě jakýsi druh ztráty paměti, pokud to můžeme tak nazvat. V tomto případě váš mozek ztratil vědomost číst a psát. Protože to však již jednou uměl, nebude zas takový problém jej to znovu naučit. Chápete jak to myslím? Neumíte číst ani psát, ale víte, že jste to kdysi uměl. Pamatujete si nějakou knihu, kterou jste někdy přečetl?“ Podíval se mu do očí vlídným, pronikavým pohledem.

"Četl jsem Byrona, Shakespeara, měl jsem rád Chaucera," řekl Angličan a hubenými prsty přejel po pokrývce. "Pak… Chandler a Agáta Christie. Pamatuji si jednu knihu, jmenovala se myslím Vražedné slunce a byla o Hercule Poirotovi. Ten muž byl zajímavý detektiv." Angličan se usmál. "Nechtěl bych ho mít v patách."

"Vidíte? Ta znalost tam je, je někde v hlubinách vašeho mozku. My jí jen musíme pomoci najít cestičku ven," vrátil mu úsměv doktor a přinesl malý stolek, jaký se používá v nemocnicích pro pacienty, kteří nemohou vstát. Na stolek položil blok, tužku a písanku. "Tak..." nalistoval první písmeno z abecedy. "Zkuste to," pokynul na blok a tužku, co ležela před Angličanem. "Vy to umíte. Tak do toho."

Angličan natáhl ruku a opatrně roztřeseným rukopisem napsal písmeno. Prsty se mu pořád chvěly,  ale snažil se a psal dál. Na konci řádku, už jeho A mělo vzhled A žáka druhé třídy. Lepšil se. Jenže, když odložil tužku, chytla ho křeč do prstů a on si je zase musel masírovat. Pak se vážně zadíval na doktora.

"Jste si jistý, že s tímhle," ukázal bradou na ruku. "Budu ještě někdy střílet?"

Doktor mu vážný pohled oplatil. Byl to starší, šedivějící pán, důstojného vzezření a obdivuhodně pronikavého myšlení. Věděl, nebo přinejmenším tušil, co je tento muž zač a jaká je dohoda mezi ním a plukovníkem Rollandem. Věděl, čeho je Rolland schopen...

"Jestli chcete přežít, tak ano. Ale bude to bolet, bude to moc bolet..."

Angličan kývl, jako že rozumí. Pak sevřel ruku v pěst a znova ji narovnal. A znovu. A znovu. Nakonec ji sevřel tak, jako by držel zbraň. Pistoli. To šlo. Ovšem, když ruku zvedl tak, jako by mířil puškou, obličej se mu stál bolestí.

"Co… co s tím sakra mám?" vydechl po chvíli, když už ji dokázal ovládnout.

"Porušené nervy, atrofované svaly. Vytahal jsem z vás kolem patnácti kulek, musel vám napravit obě plíce a napumpovat do vás tolik kalcia, že by to vystačilo na celou sezónu... Měsíce jsem vás musel držet v umělém spánku, aby to vaše tělo bylo schopno zvládnout. Je zázrak, že vůbec žijete a že jste schopný se hýbat. Nechtějte od sebe příliš. Musíme začít znovu od začátku, abychom vás dali do formy, v jaké jste nepochybně byl. Jenže to musíme dělat opatrně, abychom spíš nekazili, než napravovali. Nemůžeme pospíchat, chtít zázraky... A nebojte se, Rollandovi to vysvětlím. Když vynaložil takové úsilí, aby vás udržel naživu, jistě se vás nebude chtít hned tak zbavit, i přes ty jeho silácké řeči."

"Jak... jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se po chvíli Šakal. Oni mu sice občas řekli datum, ale dezorientovaly ho ty jeho stavy. Občasné horečky a i Rolland, který se za ním občas zastavil a jen se díval.

Věděl, že bude vzhůru už dobré dva měsíce, od první Rollandovy návštěvy, ale za tu dobu moc nepokročil. I když se o něj starali. Pořád ho ještě museli podpírat, když chodil. Dva zdravotníci. Jednoho měl rád, z druhého měl husí kůži. Byl mu nepříjemný. Už jen to, jak se ho dotýkal, když mu pomáhal vstát… Šakal měl vždycky co dělat aby se ovládl.

Ale teď tu byl starý lékař a toho si vážil. A tak se odvážil i k té prosbě. "Doktore, prosím... Mohl byste pro mě něco udělat?"

Podíval se na něj. "Jen povídejte, mladý muži..." Svým způsobem toho Angličana měl rád. I když mu Rolland řekl, co je zač, co měl udělat, a podobně. Vytáhl ho hrobníkovi z lopaty, vypiplal si ho doslova z ničeho a byl docela pyšný, když viděl, že má velice reálnou šanci nakonec splnit to, co od něj Rolland chtěl.

"Co potřebujete?" pobídl ho jemně, když Šakal dlouhou dobu mlčel.

"Prosím, já vím, že je to neobvyklé, ale… Musí za mnou chodit oba ti zdravotníci... Já…" Angličan se nadechl aby větu dokázal dopovědět. Nikdy takový pocit nezažil, tohle pro něj bylo nové a o to děsivější. "Mám z toho blonďáka strach!" dořekl konečně a podíval se raději bokem. Styděl se. Vždyť on byl Šakal! A bál se takového....

Ale doktor jen potřásl hlavou. Nezačal se smát, jaký je zbabělec, jen potřásl hlavou. "Já to věděl, tušil jsem to..." zamumlal si pro sebe. "Ano, řeknu to Rollandovi, je to jeho člověk, a zítra přijde jenom Pierre. Můžete mi jen říct, čím konkrétně ve vás ten strach vyvolává?"

"Já..." Šakal sevřel prsty přikrývku. Stiskl rty. "Někdy, když mi pomáhal dotýkal se mě…" zmlkl. Nešlo mu o tom mluvit, jak mu mohl říct, že o něm má jednu ze svých nočních můr? Pak pohlédl do očí toho doktora a pro jednou se rozhodl přiznat pravdu.

"Když jsem měl horečky… Zdálo se mi o podobném muži. Dotýkal se... sakra!" zamumlal a potom se nadechl. "Měl jsem později pocit, že to nebyly výplody mé fantazie. Když se mě dotkne mám husí kůži. Nejhorší to je, když jsem s ním sám a on mi mění košili... stačí vám to doktore?!" zeptal se najednou, protože měl pocit, že začíná být hysterický

"Jistě," chlácholil ho starší muž a potom mu podal šálek čaje. "Uklidněte se, jenom klid... Ale musím vám položit ještě jednu otázku. A nebude příjemná. Mohu vám ji položit hned, nebo až zítra? Jak se cítíte?"

"Myslím, že otázku přežiju," ušklíbl se Šakal. Pak zvážněl. "Ptejte se doktore."

"Ten váš sen o muži... Když jsem vám dělal komplexní prohlídku, těsně před operací, všiml jsem si... Měl jste, před tím, než jste se ke mně dostal, styk s mužem? A pokud ano, byl dobrovolný?" Doktor trochu zčervenal, přece jenom takové otázky nepokládal každý den, ale musel to vědět. Pokud toho Angličana někdo znásilnil, tak v zájmu jeho psychické rovnováhy by musel odstranit všechny podněty, které by v něm vyvolaly vzpomínky.

Šakal se pousmál. "Ano, to bylo dobrovolné, i když poněkud neplánované."

Doktor si viditelně oddechl. "Dobrá, děkuji za odpověď... ale přesto mi povězte víc o tom vašem snu. Musí to mít někde své kořeny a dokud vás to bude strašit. Psychika je v těchto chvílích velmi důležitá, jestli máte nějaké, byť jen podvědomé trauma, může se to výrazně podepsat na vaší rekonvalescenci... můžete mi říct více, o tom vašem snu?"

Odpovědí mu bylo jen zavrtění hlavou. "Vždy přišel muž v bílém plášti... Chvilku mě pozoroval, něco říkal... něco o děvkách a vrazích. A pak mi prostě stáhl deku, vyhrnul košili a pak..." Šakal zavrtěl hlavou jak si vybavoval detaily.  "Měl mast… tu vůni nesnáším," trochu se ošil a pak pokračoval. "Pak řekl, že dobrej nástroj potřebuje jako dobrá puška protáhnout…" Angličan se odmlčel a zhluboka se nadechl, protože mu začalo docházet, že to sen nebyl. Zaskřípal zuby. "Znásilnil mě a pak se smál. Tak pacient dostal masáž říkal," dokončil po chvíli.

Doktorovi, sedícímu na židličce, zatrnulo až k někam k palcům u nohou. Tohle už jednou slyšel... Nebyl to vyloženě "Rollandův pacient", ale i za jeho přijetím stál plukovník a měl tu svého ohaře... Šedovlasému, důstojnému pánovi se nebezpečně zableskly oči.

"Omluvíte mě?" ucedil koutkem úst a potom podal Šakalovi ještě nějakou knihu. "Slabikář... Podívejte se do něj, je dokonce s obrázky... Já se za chvíli vrátím." Vyrazil z pokoje a hnal se do své pracovny. Tam zmáčkl tlačítko intercomu.

"Ošetřovatele Gueriniho! IHNED!"

 

Šakal byl ale příliš unavený, než aby dokázal číst či studovat něco jako byl slabikář. Jen si lehl a pak se pokusil ohnout prsty tak, jako by držel zbraň. Myslel přitom na toho muže, který ho strašil ve snech. Tentokrát to vydržel déle.

 

Z kanceláře doktora se ozýval řev. Ne křik, nebo něco podobného, ale ŘEV. Sekretářka byla až v pokušení zacpat si uši.

"... to bylo naposledy! NAPOSLEDY! Vypadněte a Rollandovi vyřiďte--- NE, vy nic! Já si to s ním vyřídím sám! Vypadněte! Do pěti minut ať jste pryč. A buďte ujištěn, že jestli to na tom muži zanechalo hlubší následky, zanechám na vás následky ještě horší! A TEĎ VEN!"

Dveře se otevřely, vyšel z nic nejprve podmračený ošetřovatel a potom neméně podmračený a nasupený doktor.

"Až se ozve plukovník Rolland, tak mě okamžitě zavolejte!" vyštěkl na sekretářku a zamířil chodbou na opačnou stranu, než vyhozený tajný.

Šakalovi se nějak povedlo na chvilku usnout. Ve spánku k sobě tiskl slabikář a víc než zabiják vypadal jako vyděšený kluk, kterým ostatně teď byl. Z prostého důvodu, kdysi se mohl bránit, teď ho museli chránit jiní.

Doktor otevřel dveře, ale jenom nahlédl, protože v pokoji bylo nezvyklé ticho. Šakal spal. Doktor potřásl hlavou. Ještě se v něm krev vařila, tím co se dozvěděl, ale už se zase ovládal. Tohle si musí vyřídit s Rollandem. Když odcházel, potichu za sebou zavřel.

Šakal se ze spánku usmíval, protože zase viděl něco co měl rád. A zase ho někdo hladil po vlasech. "Rodine…" zamumlal a přetočil se na druhý bok.

 

"Cože?!" Rolland zbělal okolo nosních dírek a poctil doktora nevěřícím a šokovaným pohledem. Ten vážně přikývl. Před chvílí mu v živých barvách vylíčil co se na klinice stalo a docela si užíval, když jindy tak suverénní Rolland ztratil na okamžik svoji sebejistotu.

Jeho muž... Šakala... A nejen jeho. Ale jeho především! Plukovník rozdrtil vztekle cigaretu a tiše, ale velice sprostě zaklel. Pitomec! Pitomec Guerini! Jestli to na Šakalovi opravdu zanechá následky, jestli to zničí ten potenciál, který v sobě má...! V Rollandovi vzplála zuřivost. Po dovolení, šel zatelefonovat a dal jisté příkazy.

Nebyl veden lidským soucitem, jako doktor, ale chladnou vypočítavostí obchodníka, jemuž se může zhroutit nanejvýš výhodná transakce. Příští ráno našli Gueriniho plavat v Seině. Obličejem dolů. To ovšem Rolland doktorovi už nesdělil. Řekl pouze prosté: "JE to vyřízeno."

A totéž řekl doktor Šakalovi, když se spolu procházeli v parku, patřícímu ke klinice. Šakal se belhal o berlích, snažil se být co nejvíc samostatný.

Šakal se na doktora otočil a trochu se usmál. "Děkuji vám, doktore," řekl prostě a přece k tomu muži, který s ním zacházel jako s vlastním synem, začal pořád víc pociťovat jistou náklonnost. Ano, byl jako jeho otec, protože mu dal život... Přivedl ho z bran Hádu a pečoval o něj. Jako opravdový otec.

Učil ho znova čít psát. Teď i chodit. Vyprávěl mu o kultuře. O dějinách. O všem možném. Když měl horečku, stál u jeho lůžka. Ano, Šakal si uvědomoval, že část toho je profesní zájem, ale přesto se ten muž dostal do jeho srdce a on byl pro něj synem, stejně tak, jako doktor pro něj otcem.

Zastavili u lavičky a posadili se. V plicích mu už zase pískalo a zhluboka oddechoval. "Je podzim," řekl po chvíli. "Musel jsem být v komatu víc jak tři čtvrtě roku..."

"Téměř," připustil doktor a pousmál se. "Ale děláte ohromné pokroky, vážně. Jiní by ještě živořili v pokoji, ale vy bojujete. A ten boj vám vychází... Uzdravujete se. Možná to necítíte, ale uzdravujete se přímo závratným tempem. Co vaše ruce, lepší se to?"

"Ne… pořád mě zlobí, zvlášť pravá," řekl Angličan popravdě a pak se křivě usmál. "Víte, doktore, už nevím co mám udělat. Prostě s puškou mi to už asi nepůjde. Vždycky, když ji napnu jako při střelbě... Bolest a křeč. Nevydržím déle než deset vteřin a za tu dobu nejsem sto pořádně zamířit, pokud bych měl cíl hledat."

Doktor však zavrtěl hlavou a přesedl si k jeho pravé straně. Sáhl mu na rameno, do jamky pod ním, ale jemně, profesionálně, tak aby si to nemohl vykládat, jako nějaké obscénnosti. Pečlivě mu prohmatal celou paži a pak znovu zavrtěl hlavou. "Nervy jsou narušené, svaly taky, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Ale velká část tohoto problému spočívá ve vašem mozku. Tam se musíte přesvědčit, že to dokážete jako dřív, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Na tu ruku vám dám injekce, aby se posílila činnost svalů a nervové tkáně. Ale s vaší hlavou nevím, nejsem psycholog... Budete chtít konzultace?"

"Ne proboha! Copak chcete, aby skončil jednoho dne v Seině, protože věděl moc?! Chci… jen rozhovory s vámi. Jste jeden z mála, kdo mi tu nic nezastírá. Nelžete... Vaše pravda není ani krutá ani syrová. Je to pravda. Nic víc." Angličan se na něj zadíval tak zvláštně, jako nikdy dřív.

"Dobře," usmál se doktor a stiskl mu ruku. "Tak si s vámi budu povídat. Mě Rolland do Seiny nehodí, jsem pro něj příliš cenný... Kdo by se staral o jeho žaludeční vředy a pracovní úrazy..."

Šakal se zasmál a pak zaklonil hlavu. "Děkuji doktore.“

"Není zač a teď pojďme... Támhle k tomu stromu a zpátky, potom na pokoj a dnes... Co máme dnes probírat?" zeptal se doktor a šibalsky na něj zamrkal zpoza brejliček.

"Myslím, že sykavky," řekl pomalu Angličan a vstal. Pak se po boku doktora rozešel ke stromu. Došel tam, pak zpět a když došli na pokoj, byl rád, že zase leží. Pak si hodinu namáhal mozek, psal a pomalu nahlas četl. Nakonec jen poslouchal doktorův hlas a pomalu usnul.

Vzbudil se o několik hodin později s výkřikem na rtech.  Vletěl z postele a málem se zhroutil, když se hnal k oknu, bez berlí, aby se mohl podívat ven, jak nesnesl pohled do šedého pokoje. Měl pocit, že ty stíny jsou nekonečné a on se do nich propadá. Trhavě oddechoval a křečovitě se držel parapetu. Trvalo dlouho, než se dokázal nahnout a vzít si trochu chladného čaje. Pořád se nedokázal dívat do pokoje a jen se třásl.  Nakonec si sedl na široký parapet a navzdory zimě z otevřeného okna, u něj proseděl celý zbytek noci, čelem opřený o mříže a nutící se zapomenout na ten děsivý strach.

Takhle ho ráno našel doktor, když šel na vizitu a zděsil se. Rychle mu pomohl zpátky do postele a přikryl ho až po bradu. "Co mi to děláte?" zašeptal dílem vyčítavě, dílem starostlivě. "Snažím se vás tu dát tři čtvrtě roku dohromady a vy si tu běháte jen tak mýrnyx týrnyx..." Kývl na sestru a nechal si přinést injekce na povzbuzení organismu.

"Tak co se stalo?" zeptal se nakonec, když se Šakal díval do stěny a vytrvale mlčel. "Noční můra? Vzpomínky? Musíte se mnou mluvit, mladý muži... Jen tak vám mohu pomoci..."

"Noční můra," řekl po chvilce docela tiše Angličan a pak se víc schoulil do klubíčka. Doktor z praxe věděl, že člověk, když je mu nejhůř hledá instinktivně bezpečí v prenatální poloze. Tak se cítí nejlépe. Neobnažený… Jen schoulený a v bezpečí. A to zřejmě Angličan potřeboval. Něco ho muselo vyděsit natolik, že nedokázal usnout a proseděl bůhví jak dlouho u okna. Jenže co to bylo za oční můru? Co toho, podle Rollanda, tak tvrdého muže tak vyděsilo? Byla to snad ta vzpomínka na znásilnění?

Vyloučit to nemohl, ale úplně všechno na to svést také nemohl. Pohybem ruky poslal sestru pryč a přitáhl si k Šakalově posteli křeslo. Potom mu položil ruku na rameno a jemně stiskl. "Klid, jen klid, to bude dobré," šeptal mu v pravidelných intervalech a jeho hlas skutečně takový klid přinášel. Neptal se, nic nechtěl, nesliboval, jen ho konejšil, jako malé dítě. Možná kdyby byl o pár let mladší, nechal by mu přinést nějakého obrovského plyšáka, aby se měl k čemu přitulit, ale v jeho věku by to bylo nedůstojné. I když možná také účinné... Ale kvůli sestrám se k tomuhle řešení neuchýlil. Místo toho dál tisknul Šakalovo rameno... A potom si vzpomněl.

"Vyprávějte mi něco," požádal ho tiše. "Něco příjemného, co na vás zanechalo stopu... Něco co byste si chtěl zopakovat, znovu zažít. O někom, koho byste chtěl znovu potkat... O něčem, co máte rád..."

"Moře," hlesl Šakal. "Mám rád moře, když se ocitne po prvními paprsky slunce," zamumlal a pak zavřel oči. "…tmavé vlasy, nebyly černé, byly tmavé a hrubé, to se dalo poznat. A oči… staré a přece hořely tím přesvědčením, že má pravdu  a nikdo jiný. Celá postava to dokazovala. Rozhodnost. Tvrdost. Zkušenosti. Něčím mě to zaujalo. Ani nevím proč..." Šakal se na doktora najednou otočil. "Doktore… já už nechci zabíjet."

Doktor mu upřený pohled oplatil a spravil si brýle. „Ale budete muset, chlapče. Nic jiného vám už nezbývá…“ řekl potom. Tiše, jak měl ve zvyku mu sdělil pravdu. Rolland ho nepustí. Proto mu zachránil život, proto pro něj chtěl nadstandardní péči – protože chtěl, aby z něj zase bylo to, co dřív. Zabiják. Chladně logicky kalkulující zabiják. Muž, který byl schopný připravit plán na zavraždění generála de Gaulla. Plán, který byl málem vyšel…

Ale i když něco z tohohle zabijáka v Angličanovi přetrvalo, doktor měl přesto velké problémy si tohohle mladého muže spojit s někým tak bezcitným. To smrt, uvědomoval si při pohledu do jeho očí. To že jí byl tak blízko… Neudělala z něj jiného člověka, ale udělala z něj člověka. Jenže to, čím byl, z něj nevymazala. To nevymaže už nikdo.

"Já vím," řekl Angličan po chvíli tiše. "A," hořce se pousmál, "nic jiného už ani neumím."

Doktor si povzdechl a potom ho pohladil po ruce. Pak se pousmál. "Tak ať!" zamumlal si pro sebe, bez jediného slova se zdvihl a odešel. Když se za deset minut vrátil, schovával něco za zády.

"Vím, že je to ve vašem věku poněkud nedůstojné, ale psychologické studie se přiklánějí ke každému řešení, které by mělo mít pozitivní vliv..." vytáhl malého plyšového medvídka. "Doufal jsem, že by vám třeba mohl pomoct."

To co v té chvíli přeběhlo Angličanovi po tváři se nedalo popsat slovy. Údiv. Nevíra. Něha, někde hluboko ukrytá v minulosti jeho dětství. Tichá radost a zase nedůvěra, že se mu bude někdo posmívat. Nakonec opatrně natáhl ruce a hračku přijal.

Podivné, napadlo ho, když si ji přitáhl blíž a pak stejně pomalu položil vedle sebe. Střelil pohledem po doktorovi a když ten se na chvíli otočil, hračka zmizela z části pod peřinou a Šakal ji tak ve skrytu objal. Zase se kolem ní stočil do klubíčka... Ale už byl klidnější. Opravdu, napadlo ho. Když je nám špatně, hledáme úkryt v minulosti.

Doktor se tiše pousmál a potom mu ještě zaklepal na rameno. "Ale dejte si pozor, sestry tu jsou víc, než všetečné," spiklenecky na něj mrknul. "Víte, s tím, že vás znovu učím číst a psát se vlastně vracíte do dětství. Všechny podměty, které vás pozitivně stimulují, vám zase pomůžou obnovit ztracenou rovnováhu. A že se za pár týdnů budete prohánět po střelnici s puškou v ruce nic nezmění na tom, že se potřebujete přitulit. I když to bude jenom k plyšové hračce."

"Lepší než kdyby jste k tomu přitulení použil sestru... nenapáchá to alespoň tolik škody,“ hlesl muž na lůžku a potom se na doktora zase na chvilku zadíval.  O několik týdnů později mu dal za pravdu.

 

Ačkoliv již chodil lépe a lépe, a cvičil i střelbu, pořád to nebylo ono. Pořád bylo něco co ho blokovalo a on to nedokázal překonat. A pak ho jednou na střelnici přišel zkontrolovat Rolland.

Tehdy zatínal zuby, aby nastřílel co nejlepší počet bodů a povedlo se mu to. Jenže večer myslel, že se zblázní bolestí. A jeho doktor tam už nebyl. A tak celu noc strávil v bolestech, protože noční služba mu odmítla dát dost utěšující látky. Ráno  z něj byla skoro troska. Jen zničeně ležel na lůžku a když pro něj přišel Rolland s doktorem stěží dokázal vstál. Ale vstal. Bledý s kruhy po očima.

"Jste připraven na další trénink?" zeptal se Rolland.

"Ano," hlesl Angličan.

V tu chvíli, ale doktor zasáhl. "NE!" řekl a na zdůraznění svých slov věnoval Rollandovi tvrdý pohled. "Jestli ho uštvete, tak zničíte všechny ty měsíce práce! DNESKA NE! Zůstane tady a bude odpočívat, Rollande. V opačném případě neručím za to, že se vám tam nesloží!" Tvář starého lékaře byla zcela bez výrazu, ale říkal to tak sugestivně, že Rollanda pod tlakem jeho pohledu a prohlášení neochotně kývl. Potom nasupeně odešel. Doktor kývl na sestru, která natahovala uši a nechal si přivézt stolek.

"Sedněte si a košili dolů," vyzval potom Šakala, který ještě pořád stál, podvědomě připravený na další tvrdý den.

Šakal si poslušně sedl a sundal košili. Na těle měl modřiny a svaly na pravé paži se mu jemně chvěly. Pohled měl upřený na zem a zastřený. Doktor nemusel být moc zkušený lékař aby viděl že ho muži ze SDECE prohánějí víc než by ten muž potřeboval. Rozhodně to chtělo ubrat, jinak… Opatrně se dotknul žeber a zamračil se, když Šakal sykl.

"Říkal jsem, že se nemáte přepínat, že?" napomenul ho jemně, když mu píchal injekce proti bolesti a taky ještě trochu kalcia na plíce. "Neříkal jsem to snad? Já toho Rollanda na mou duši uškrtím, chce mi teď zničit medicínský zázrak."

"Promiňte doktore," řekl Angličan a pak se rozkašlal. Chvilku nemohl ani popadnout dech.

"Ále," mávnul lékař rukou, potom se posadil před něj, pečlivě mu prohmatal hrudník, poslechl si ho a zkontroloval zornice. "Dobře, předepíšu vám něco, aby vás úplně nezničili. I když se uzdravujete rychle, tohle tempo je přece jen trochu moc... A já vás rozhodně nechci znovu sešívat." Podíval se mu do krku a něco si poznamenal do notýsku. "Jak se jinak cítíte? Myslím duševně... Líbila se vám ta kniha, co jsem vám poslal?"

"Byla zajímavá, děkuji," hlesl Angličan a pak se opřel o kolena. "Doktore..." Muž se na lékaře zvláštně zadíval. "Musím vám něco říct…"

Doktor odložil notýsek a ruce si položil na kolena. Nesepjaté. Poslouchal ho celou svou osobností. "Povídejte..."

"Můžou nějaké léky, co jste mi dal… můžou způsobit zhoršení zraku?" zeptal se tiše

Doktor se lehce zamračil. "Snad jedině imunopresiva, co jsem vám dával na začátku, abych mohl spravit ty vaše plíce, ale ty už víc jak půl rok nedostáváte..." Zamračil se ještě víc a gestem Šakalovi nakázal, aby se k němu nahnul. Znovu zkontroloval zornice a oblast očí. Monokl neměl, ale to neznamenalo vůbec nic. "Jak se vám ten zrak horší? V jakém smyslu? Na dálku, na blízko, špatně se vám zaostřuje?"

"Nezaostřím na terč a když ano, je to strašně dlouhá doba. Nepřirozeně dlouhá… A taky občas vidím dvojitě..." Šakal se na doktora vážně zadíval. "Myslím, že první úkol bude i posledním, docu."

"Rozhodně ale ne z toho důvodu, který vám Rolland neustále předhazuje," ušklíbl se doktor. A potom se usmál, když viděl jeho nechápavý pohled. "Myslíte, že to nevím? Řekl mi to ještě ten den, co jste se probudil a já ho varoval, že se to nemusí povést... Nu, povedlo se, ale zřejmě se někde stala chyba." Vstal a stoupl si za něj. Potom mu položil ruce na hlavu a pomalu ji začal prohmatávat. Po chvilce Šakal sykl. Doktor rychle rozhrnul plavé vlasy a spatřil mizející modřinu.

"Chyba ano," zavrčel potom. "Ale ne na mé straně. Máte tu modřinu, víte o tom?"

"Asi před dvěma týdny. Měl jsem trénink v boji zblízka…" řekl Angličan. "Ale tam mě nikdo do hlavy nepraštil, pamatoval bych si to!"

"A jak jste z toho tréninku odcházel si pamatujete?" zeptal se vážně doktor a dál mu prohmatával hlavu. Další modřinu už nenalezl, ale i ta jedna mu bohatě stačila.

"Ne, ale… já si… nevím, nevím to jasně."

"Takže krátkodobá amnézie... V jednu chvíli spadnete z kola, ale potom na něm zase sedíte a všem tvrdíte, že se nic nestalo, protože si nepamatujete, že jste spadl. Seberte se a jdeme na rentgen, jestli to není vážnější, než to vypadá."

Odpovědí mu bylo jen kývnutí a pak s ním už šel doktor na rentgen, kde si Angličan klidně lehl a doktor mu pro jistotu zrentgenoval celé tělo. Přece jen, jeden nikdy neví.

A doktor, když vyšel z temné komory, se mračil. "Takže... Fraktura tam sice nikde není, ale nic bych za to nedal, že jste prodělal lehký otřes mozku. A taky máte naštípnutá dvě žebra, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Takže si asi promluvím s Rollandem."

"Ne!" Angličan se rychle posadil a pak syknul. "Už tak má pocit, že… neplním svou část dohody," řekl Šakal opatrně

"Podívejte se, chlapče," nahnul se k němu doktor a důrazně mu poklepal na hlavu, mimo bolavá místa. "Když vám tohle rozmašírují, tak mu bude celá ta jeho slavná dohoda k ničemu, jasné?"

Šakal kývl a pak pomalu slezl ze stolu. Cítil se mizerně, ale tušil, že tohle doktor ví, takže, když na to přišlo, nepotřeboval už aby mu něco opakoval. Pokud šlo o něj, on by nejraději zalezl do postele a díval se na televizi, nebo poslouchal rádio. Ani moc hlad neměl...

A jakoby mu četl myšlenky, přesně tam ho doktor poslal. Do pokoje, do postele, odpočívat. Řekl, že jestli ho uvidí venku, osobně ho k té posteli přiváže. Potom se usmál, posunul si brýle po nose a vydal se za plukovníkem Rollandem, který už hodnou dobu netrpělivě podupával v jeho kanceláři.

"Ten mladý muž měl otřes mozku s následky, dvě nalomená žebra a spoustu pohmožděnin," oznámil mu lékař ve dveřích. "Myslel jsem, že ho chcete dát dohromady a ne z něj udělat fackovacího panáka, těch vašich ostrých hochů. Jestli ho ještě jednou kopnou do hlavy, budete mít slintajícího žoldáka bez mozku."

"Chcete mi říct, že vadí , když s ním mají cvičný zápas, doktore? Copak je z cukru?"

"Chci říct, že vadí tohle..." Doktor si strhnul z krku stetoskop a uhodil jím Rollanda přesně na to samé místo, kde měl Šakal modřinu. "Bolí to?" zeptal se potom ironicky. "Bolí, že? A teď si představte, že vás takhle kopne stokilový chlap... Já vás varuji, plukovníku. Poškodíte mu mozek a bude vám k ničemu."

"Sakra doktore! Tohle si nezvykejte!" zavrčel Rolland a třel si postižené místo. "Fajn, chápu. Je ještě ve vaší péči, ale přesto se mi zdá, že už to trvá dlouho. Jo, vytáhl jste ho hrobníkovi z lopaty, ale neříkejte mi, že rok a půl uplyne a on není sto bojovat! Copak skutečně nebude k ničemu? "

"Ale bude, bude," usmál se doktor. "Bude možná dokonce ještě lepší než byl. Protože nebude v tak vynikající formě, bude víc používat hlavu. Pokud mu z ní ovšem něco zbyde!"

"Dobře, takže kolik času potřebuje. Podle odhadu, doktore?"

"Nechte ho trénovat, ale nepřetěžujte ho! Ať si sám zvolí tempo, co zvládne a co ne. Zvládne všechno... Když ho necháte. Nechte mu svobodu, můj milý plukovníku, alespoň na tom cvičišti. Odhadem tak za tři měsíce by měl být v dostatečné formě, aby vyřídil i ty vaše hochy."

"Jo, ale teď ho vyřídí oni. Bien, nechám ho, ať cvičí sám. A jak vy říkáte, ať má svobodu. A uvidíme…"

Doktor výhružně zamával stetoskopem. Potom se zazubil. "To abyste si tuhle naši dohodu pamatoval. Jestli jste ho chtěl pro sebe, neměl jste ho napřed nechat skoro zabít, že?"

"Nebyla moje vina, že tam Lebel dorazil dřív! Byl moc horlivý a… Sakra, být tam moji muži, jsou to dvě kulky, maximálně. A ne patnáct!"

"Hm, dělat chyby se nevyplácí, co?" doktor se ušklíbl a otevřel mu dveře. "Tak si holt musíte počkat."

"Jo!" řekl navztekaně Rolland a vyšel z doktorovy kanceláře. Cestou se stavil u prosklené zdi a podíval se na spícího muže. Ano, byl moc hubený a zdravý nebyl ani náhodou. Akce „Plukovník v Indočíně“ musela počkat

Poslechl tedy ve všem doktorovy rady.

 

Nechal Šakala, ať si sám zvolí tréninkový plán, ať si dá takovou zátěž jakou jeho tělo snese. A kupodivu, což sice Rollanda navztekalo, ale popřít to nemohl, kupodivu to neslo své ovoce. Když se na Šakala přišel občas podívat, už v něm poznával toho chladně kalkulujícího muže, jakého jim kdysi popsal Lebel. Dokonale chladnokrevného zabijáka, jehož forma se zvyšovala každým dnem. I když nebyl stoprocentně zdráv, byl den ode dne nebezpečnější... A jeho oči chladnější.

To si uvědomoval i lékař, který nad Angličanem ještě stále držel ochrannou ruku. Uvědomoval si, že se z něj opět stává to, čím kdysi byl a čím ho Rolland chtěl mít. A bylo mu to líto. Měl mladého muže rád... Jako vlastního syna.

Pak jednou přišel trénink s Rollandovými muži. A místo dvou tam najednou byli tři. Tělocvična byla náhle malá, když se tak na Šakala vrhli a začali se sním prát. Nejdřív to šlo. Angličan měl navrch a zápasy končily ve chvíli, kdy byl on nebo oni na lopatkách. Jenže pak se něco změnilo.

Boj přitvrdil. Začala téct krev a pak praskla první kost. Nebyla Šakala, on se v tu chvíli bránil. jenže, to jen spustilo reakci... A pak se svět rozmazal do jedné velké šmouhy… Ucítil bolest a jako zvíře zahnané do kouta, místo strachu naopak zaútočil se zuřivostí šelmy. Byl by je všechny zabil, kdyby ho něco nepraštilo do zátylku a on se nezhroutil k zemi.

 

Doktor hulákal do telefonu: "ROLLANDE! Tohle v naší dohodě nebylo! Co jste si k čertu myslel?! Jestli vůbec umíte myslet, vy podělanej zelenej mozku! Že vám nadávám? Že mě vyhodíte? Klidně! Chci vidět, jak najdete druhého takového, který by vás snesl! Pche! S tímhle běžte na svou babičku, jestli vám nedá pánví po hlavičce, tohle na mě neplatí! Na mě ne!" Na chvilku se odmlčel a setřel si pot z čela. "Ne!" odsekl potom. "Nevím, jak na tom je. Ano, je totiž v bezvědomí. Jo, tak to vám nepovím, můžete se začít modlit! A Rollande! Příští týden vás tu nechci vidět, ani jedním okem. Jinak vám dám koňskou dávku proti těm vašim žaludečním vředům. Že vám potom do tance nebude, na to vezměte jed!"

A praštil se sluchátkem do vidlice, jen to zadrnčelo.

Bylo mu zle. Bylo mu moc zle. Ale přece se držel. Alespoň se o to snažil. Když otevřel oči, celý pokoj se s ním točil a on je raději zase zavřel. Chtěl se schoulit do klubíčka, ale byla tu bolest co mu to neumožnila. Byl v háji

"Nehýbejte se," poradil mu tichý hlas, kdesi nad ním a potom na čele přistál chladivý obklad. "Když se budete hýbat, bude to horší. Omráčili vás, víte?" V hlasu poznal starého doktora.

Stál nad ním a pozoroval ho. Potlučenou tvář, zafixované zápěstí. K čertu s tím vším! Zatracený Rolland.

"Měli být dva," zašeptal a pak pomalu otevřel oči. "Docu…" Jen se pokusil usmát a zhoupl se mu žaludek a on vyzvrátil i to málo co v něm měl. Pak zase jen zavřel oči. "Docu... Já… Asi jsem jednoho zabil."

"Bude to znít hrozně, ale i kdyby... Rolland si o to koledoval. Já jsem ho varoval, že jste nestabilní, že vám má dát čas. Neposlechl mě. Co se stalo, stalo se jen jeho vinou. Teď ležte a hlavně buďte v klidu. Vyvázl jste z toho docela dobře, jenom nalomené zápěstí a opravdu lehký otřes mozku, snad by to nemělo mít na nic vliv..."

Šakal se jen usmál a pak zavřel oči. Věřil mu. Nic se nestane. Nic. Jenže jak doktor tak i Šakal se mýlili. Začalo to nenápadně. Plíživě. Ale pak to bylo tady.

Když znova střílel. Na chvilku chtěl pořádně zaostřit a pak skoro neviděl. Zamrkal a zrak se za chvilku vrátil. Řekl si, že to bude tím otřesem a nevěnoval tomu moc pozornosti, přece to už tady zažil. Ale pak, když cvičil na překážkách, se to objevilo znova. Tehdy málem spadl. Nakonec musel chtíc nechtíc přiznat doktorovi pravdu. Jen to neřekl v ordinaci, ale při procházce po parku, kam ho doktor občas brával. Tajně, Rollandovi za zády. protože věděl, že tak mladý muž nemůže být věčně odříznutý od světa. Šakal mu dal slovo. A lékař věřil, že ho neporuší.

 

Doktor ho pečlivě vyslechl, vyptal se na nejrůznější podrobnosti a potom se rozhodl pro jediné možné řešení. Vzal ho zpátky na kliniku, pod záminkou posledních testů a testy mu udělal. Jenže ne takové, jaké namluvil Rollandovi. Kompletně mu nechal vyšetřit zrak, mozkové podněty a nakonec, když opět po týdnu seděli na lavičce v městském parku, mu řekl hořkou pravdu.

"Je to zřejmě trvalé poškození. Částečně za to může nedostatek kyslíku, když vás postřelili, ovšem převážně je to vina těch Rollandových tréninků. Za normálních okolností by to nebylo tak nebezpečné, kupříkladu byste akorát nemohl řídit, ale při tom, co po vás chce Rolland, je to přímo jízdenka do pekel. Jestli se vám to někdy stane v akci..."

"Tak to bude poprvé a naposledy, rozumím doktore," řekl podivuhodně klidně muž a pak na chvilku vstal a zapálil si cigaretu. Věděl, že nemá kouřit, ale teď to potřeboval. Teď ji potřeboval. A když vtáhl kouř do plic a vydechl, konečně se na doktora podíval. "Povíte to Rollandovi?"

Doktor se nesouhlasně díval na cigaretu v jeho ruce, ale nakonec zavrtěl hlavou. "Proč? Ničemu by to nepomohlo, spíš bych vám ještě naházel klacky pod nohy. A já už jsem na takovéhle praktiky dost starý a dost unavený. Vím, že vás nezměním a Rollandova výchova taky udělala své, ale proč vám to ještě zhoršovat? Už tak jste si prošel peklem, mon ami."

"Děkuji," hlesl po chvíli Angličan a zase se posadil vedle něj. Už z cigarety nepotahoval. Jen ji nechával hořet mezi prsty a díval se na ten proužek kouře. Pak se trochu usmál. Ne vesele, ale také ne sarkasticky, jak to často dělal. Ale tak nějak smutně,odevzdaně… smířeně.

"Vděčím vám za to že žiju, doktore. Ne Rollandovi, ale vám... A pokud by jste něco potřeboval, řekněte... rád to pro vás udělám," řekl nakonec tiše.

Starý muž se na něj podíval a potom ho jemně pohladil po ruce. Otcovsky. Měl toho mladého muže opravdu rád. "Pokud to půjde, nenechte se zabít," řekl potom a trochu se usmál. "Nerad bych viděl, že se moje umělecké dílo ničí..."

"Pokusím se," řekl Angličan a pak se na něj zadíval. "Věřte mi, že se pokusím."

"Dobrá..." Podíval se na oblohu. Než ho vzal zpátky na kliniku, Rolland řekl, že to je naposledy. Šakalova cesta návratu byla u konce. SDECE chtěla zpátky svůj dluh za jeho život. "Už víte kam vás poslal?" zeptal se doktor po chvíli ticha.

"Do Indočíny... mám chytit a zlikvidovat své bývalé zaměstnavatele. "Šakal si povzdechl. "Bude se mi po vás stýskat, docu."

"Mě po vás taky... A mohu teď o něco požádat já vás?" podíval se mu do očí a trochu se usmál.

"Jistě doktore,"odpověděl s úsměvem Angličan

"Vím, že si tak koleduji o teplé místečko na dně Seiny, ale... strávili jsme spolu tolik času, a já dodnes nevím vaše jméno..."

"Charles Christoferson Corbin," řekl s tichým úsměvem Angličan. "Ale říkalo se mi Chris."

Starý muž mu podal ruku. "Doktor Pierre Marc Dumas... Ale to oslovení Docu se mi moc líbí."

Angličan ruku přijal a pak, když ji pustil , zůstal v doktorově ruce prsten. "Pro vaši dceru. Vím, že se bude vdávat, pamatujete?"

"Pamatuji... A hm, myslím že si o to teplé místečko v Seině koledujeme oba," pousmál se doktor a zdvihl se. "A teď zpátky... Ať se ještě jednou naposledy dobře vyspíte, Chrisi." Podíval se na něj a pak si povzdechl. "Kdybych mohl, tak vás na klinice držím donekonečna. Ale obávám se, že to nepůjde... A vás by to stejně jednou přestalo bavit. Budeme se muset rozloučit... Odjíždíte pozítří, že?"

"Ano, Docu," řekl tiše Angličan a pak se usmál. "Třeba vám z Indočíny pošlu pohled, když je máte tak rád," řekl tiše a pak se na něj vážně zadíval. "Máte rád historii a hádanky, že docu? Tak, kdyby bylo jednou, moc blízko to nebezpečí bahna, vzpomeňte si na mě... A podívejte se do Alp. "

Starý doktor přikývl. "Dobrá, udělám to..." Potom pomalu vykročil směrem ke klinice.

Slunce už zlátlo a červenalo západem, vál vlahý větřík. Lékaři bylo smutno. Udělal co mohl, víc už nedokázal... Povzdechl si. Ale ne. Ten mladý muž, Angličan, Šakal, Chris - on není z těch, kteří umírají snadno. Jiný by na jeho místě dávno podlehl. On bojoval. A vybojoval si vítězství. Vybojoval si život. A starý muž věřil, že když dokázal přemoci Smrt, přemůže už všechno. Na kliniku se vrátili mlčky.

Doktor s ním ještě chvilku poseděl v pokoji a díval se na plyšového medvídka, kterého mu daroval. Šakal s ním pořád spal a když si všiml jeho pohledu, pousmál se. Lékař neřekl nic. Jenom mu popřál dobrou noc a nalil mu šálek čaje. Pak odešel.

Ráno Šakal odjel neznámo kam. Plukovník Rolland si vzal všechnu jeho dokumentaci s sebou. Mladý Angličan podruhé zmizel z dosahu lidské moci. Ten den měl starý doktor poprvé od smrti své ženy v očích slzy.

 

Seděl v letadle směr Indočína a v příruční tašce měl medvídka od toho lékaře. Dokázal ho propašovat ven z nemocnice, stejně jako léky, které potřeboval, aby vydržel občasnou bolest z ran. Zbraně měl schovány jinak. Na nose měl nasazeny černé brýle a blond vlasy obarvené nahnědo.

Nedělal si velké ideály, ale uměl zmizet. Všem. Rollandovi i OAS. A, trochu se v duchu usmál, snad ten doktor, který se o něj bezmála dva roky staral, díky jeho radě také přežije. Radě a dvěma stům tisícům librám co měl na tom kontě uložených. Na kontě ke kterému mu dal kód v podobě toho prstenu a hesla, které snad lékař při svých znalostech dokáže lehce rozlousknout. Raději na něj dál nemyslel a soustředil se na úkol.

A pak, když o měsíc později stál v předpokoji, plukovníka OAS usmíval se.

"Dobrý večer, mon collonel,"řekl plynně francouzsky a muž popíjející koňak sebou škubnul.

"Chacal!"

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Ouha(šlerka)

(Profesor, 11. 7. 2009 11:29)

Tak tohle je tedy síla. Pro svoje zájmy skoro zmrzačit druhého člověka. Chudák Šakal, vlastně Chris.
Líbí se mi vztah jeho a doktora. Je neslashový a přesto plný lásky.
Aten medvídek mě dojal. Vím totiž, jak moc je důležité mít někoho ke komu se můžeme přitulit. A medvídci nelžou...

Šakal na pultech:-)

(Bezinka, 30. 9. 2008 10:26)

Ahojky pro ty kdo nemohou sehnat Den pro Šakala mám dobrou zprávu, našla jsem na aukru aukci od 50Kč. Pro případné zájemce přidávám odkaz: http://aukro.cz/search.php?string=den+pro+šakala&from_showcat=1&category=0&country=56.
Povídka je báječná jako ostatně všechny zde publikované, už se nemůžu dočkat pokračování.

Doktore, odpusťte mi!!!

(Fussi-chan, 29. 9. 2008 20:55)

Já si konečně najdu chvilku a první co tu nenajdu je zpráva o možném zavření laboratoře.... J8 se moc omlouvám, protože patřím mezi ty, kteří poslední dobou po svojí přítomnosti nezanechávají žádné stopy a hlavně dost často ani přítomni nejsou, jenže, jak už řakla Kleo, každej má fofr. A já se klidně přiznám, že nestíhám.
V každým případě by byla strašná škoda, kdybys tady zkončila. Povídky z téhle laboratoře patří mezi to nejlepší, na co se dá na netu narazit. Navíc jsou vysoca návykové a já už si život bez své (ne)pravidelné dávky pomalu ani neumím představit. Slibuju, že se budu snažit dostávat se sem častěji a pokaždé nechat i nějaký ten komentář.

Pak, že pohrozit nestačí....

vrrrrrrr

(Teressa, 29. 9. 2008 17:07)

nech ta ani nenapadne zavriet laboratorium...asi bych ta riadne kusla!!!!

=0)

(Teressa, 27. 9. 2008 22:21)

mon ami to bolo perfektne!!!uz sa tesim na pokracko=3..asi mam novu srdcovku....rychlo prosim nieco napis =)

Tenhle

(Kat, 26. 9. 2008 21:55)

díl mně chytnul. Tak Muraki je zpět a se vší parádou. Musím uznat, že mně takhle Jackal překvapil i potěšil a rozdhoně dooufám, že skončí dobře a pokud ne .. každý strůjcem svého štěstí.
Jinak libilo se mi jak se léčil, ale hlavně se mi do srdce zapsal a jsem za něj vděčná doktor. Ta postava je prostě IN. Samozřejmě šakal také.
Má to všechno co mám ráda, napětí i trochu něhy, psychologie. Prostě nevím co tam chybí. Taky čekám na další dílek a doufám, že přijde brzy.
Byla bych nerada, kdybys stránky uzavřela. S komenty na tom nejsme žádná z nás dobře. Je to smutné, ale já tady budu vždy.
Teď když jsi zpět doufám, že přibudou i další díly.

Kapitola byla úžasná <3

(Kleo, 26. 9. 2008 7:27)

Ach. Moc ráda bych si přečetla Den pro Šakala od F. Forsytha, ale nikde ho nemaj (v knihovně si ho někdo pujčil a v Luxoru maj vyprodáno) T-T, tak se v tom trochu ztrácim ~^^~
Tadyten cyklus se mi moc líbí. A u téhle kapitoly jsem se doslova rozplívala xD Njn medvídek a ten konec.... :D
Ach douchám, že to zranění Šakalovi nebude "vadit" ~^^~ Ehm... :D
A z toho počtu nízkých návštěv a komentářů si nic nedělej. Každej má teď fofr kvůli škole či zaměstnání. Ono to zas poleze nahoru xD

Rýchle tempo ma strhlo,

(Mononoke, 24. 9. 2008 22:38)

Šakal má teda trvalé následky a pred sebou ťažkú úlohu...
nedočkavo čakám na ďalšie pokračovanie.