Jdi na obsah Jdi na menu
 


Intermezzo - Rodin

30. 9. 2008

Mezihra II (Intermezzo II) - Rodin

 

Nervy pracovaly. Čím víc času uplynulo, tím víc je cítil. Skoro necvičil. Jeho kondice se pohybovala okolo bodu mrazu – což byl jiný výraz pro fyzickou kondici civila. Jediné co dělal bylo, že hrál s Montclairem a Cassonem po nocích karty, kouřil příliš mnoho cigaret a pil ještě víc silného červeného vína. Dobrá, sem tam si zacvičil, jen aby se neřeklo, ale poslední dobou na to neměl ani pomyšlení.

Spíš si připadal, že se tady v tom přepychovém vězení, co nevidět zblázní. Každý den nahlížel do všech novin, které mu donesli, televizi měl puštěnou neustále, aby mu neunikla jediná informace, ale všechno bylo bez výsledku.

Někdy, především když se napil víc než obvykle, nadával na celý svět. Šakala, de Gaulla, Francii, OAS a na všechny okolnosti a šťastné i nešťastné hvězdy, které ho dovedly až sem – do tohohle odporně zakouřeného apartmánu.

 

Zase se díval na zprávy a potom položil karty na stůl. Montclair s Cassonem učinili totéž. Ani jednomu už hra nedávala tolik zábavy, aby je odvedla od jiných myšlenek.

„Zítra bude Den osvobození,“ podotkl Casson, jen aby řeč nestála.

Rodin mu věnoval kyselý pohled. „A co s tím?“ odpověděl potom vrčivě.

"Zítra vše začne! Bude to den našeho vítězství!" podotkl Montclair. Jenže Rodina jako by to nezajímalo. Jen dál hleděl na karty.

"Myslíš, že to ten Šakal zvládne?"

"Nevím," pokrčil rameny Rodin a v duchu se zabýval mrazivou nocí v letištním hotelu. Ne však dlouho. Byl to úlet. Probudil se sám, Šakal už byl dávno pryč. To ho přesvědčilo, že to opravdu byla jenom chemie na jednu noc... "Měl by," dodal potom, když zaregistroval, jak na něj oba jeho společníci zírají. "Má v tom své investice. Jako my ty své."

"Stejně, kde jsi byl tehdy celou tu noc? Když jsme ho najímali?"

Rodin zdvihl oči. "Kde by," trhl potom lhostejně rameny. "Potřeboval jsem na vzduch."

"Vrátil jsi se až ráno... takže jsi měl společnost zatímco my tady sušili pusu. A nejen pusu…!" Montclair už neudržel výbuch smíchu, byť nervózního.

"Ále!" ušklíbl se Rodin. "Snad si nemyslíš, že jsem běžel za ním a rozdali jsme si to?" obrátil do sebe sklenici vína a znovu se ušklíbl.

"Ne, jen by mě zajímalo, kde jsi sehnal ženskou. Ráno jsi byl jak vyměněný..."

"Hm, to bys chtěl vědět, co? Nepovím," Rodin se zachechtal a potom se zdvihl. Chvilku postál u okna, díval se na noční Řím, jak plyne desítky metrů pod nimi a obrátil se zpátky do pokoje. Změřil si své společníky vážným pohledem.

"Jenže my vlastně nevíme, jestli si za útok vybral zrovna Den osvobození. To jsou jenom naše domněnky. Může udeřit kdykoliv, za dvě minuty, nebo za dva měsíce. Protože my nevíme nic, neznáme jeho plán. Je profesionál. A pracuje sám..." Zapálil si dlouhou cigaretu a znovu se otočil k oknu.

"Musíme doufat, kdy jindy než v Den osvobození je možné, že bude Velkovezír všem na očích?" podotkl Casson a pak si taky zapálil. "Budeme čekat."

Rodin se drsně zachechtal. "Nic jiného nám ani nezbývá, milý příteli. Jen čekat, doufat a modlit se."

 Debatovali ještě dobrých dvacet minut, než dokouřili poslední cigaretu. Potom si vzájemně popřáli dobrou noc a Montclair s Cassonem odešli do svých pokojů.

Rodin otevřel okno a pustil dovnitř čerstvý vzduch. Potom se svlékl, nahý si lehl a přikryl se tenkou dekou, jako když spával v tropech. V uších mu zněla Cassonova slova.

Ano, pomyslel si, kdy jindy než v Den osvobození? Kdy jindy se znovu setkáme?

 

Druhý den ráno čekali. První noviny, první zprávy. Nic. Pořád nic. Ani v poledne a ani večer. Ten den se vlekl. A vlekl a večer po horkém dni, kdy Řím dýchal horkem i teď, po západu slunce. A pořád nic. Žádná zpráva.

"Nic," zahučel Rodin, když zahodil do kouta poslední večerník, který jim toho dne doručili. "Asi jsme se v odhadu jeho plánu trochu sekli, pánové..." Znechuceně se podíval na noviny. Sakra, Šakale, kdy? Kdy tedy?!

"Co když to neudělá? Co když ho chytili?"

"Tak jsme to podělali," odpověděl prostě Rodin a znovu sebral všechny noviny a dal je na jednu hromadu.

"Ohrazuju se proti tomu, aby s říkal my!" odsekl Casson, kterému se Šakal nezdál od začátku.

"Dobrá," ušklíbl se Rodin a znovu listoval večerníkem. "Já jsem to podělal. Stačí?"

"Ne," řekl třetí a posadil se do křesla. "Možná... možná zaútočí později. Přece, sám jsi říkal, že by nezmizel. Věděl by co ho čeká."

"Jenže co jsem říkal já, říkal jsem já. Copak můžu vědět, jak uvažuje?" Hodil každému noviny. "Podívejte se ještě jednou a pořádně. Možná se že o to aspoň pokusil a oni to tutlají."

"Není tady nic, ani v bulváru a ten rád křičí i smyšlenky..." zabručel Casson. Pak se podíval ven z okna. "Je vedro, moc velké vedro."

"Já mám jen, že nějaký blázen startoval motorku, zrovna když prezident předával Medaili de Liberation... Za statečnost v boji," povzdechl si Montclair. Užuž chtěl noviny zahodit, když v tom po nich Rodin chňapnul.

"Ukaž? Toho jsem si nevšimnul." Chvilku soustředně studoval zprávu. Potom se nadechl. "Který zvuk se dá zakamuflovat startováním motorky s vadným tlumičem?" zeptal se smrtelně vážným hlasem.

"Zvuk výstřelu…" vydechl Casson a pak se zadíval na Montclaira. "On to nedokázal..."

"Samopal, pánové, samopal," potvrdil jim pochmurně Rodin a potom znovu pečlivě prostudoval celý večerník. Ale o ničem už nebyla ani zmínka. Rodin ho odložil na stolek vedle své postele. Sedl si do křesla a vážně se zadíval na své společníky. "Ale jsou to jenom domněnky, pánové. Na základě jedné vyčtené informace. Musíme počkat, jak se situace vyvrbí."

"Dnes raději půjdeme spát a uvidíme zítra," navrhl Monclair a všichni ho beze slova poslechli. A i když díky nervům i počasí nemohli usnout, nakonec se jim to podařilo. Další den a další noviny. Nic.

Rodin už od časného rána seděl v křesle a soustředně studoval všechny ranní noviny, které byly k mání. Montclair s Cassonem ještě spali, ale on nemohl. Ta nečinnost ho pomalu ubíjela. Byl zvyklý na boj, neustálé nebezpečí, čelit smrti tváří tvář… A teď nemohl nic jiného, než číst podělané noviny. A znovu noviny. A znova nic. Až na… Sloupec nekrologů. Ve francouzském ranním vydání. Něco o smrti mladého neznámého turisty.

Rodin pomalu četl. "Neznámý plavovlasý cizinec, anglický turista, tragicky skončil svůj život na Den osvobození..." Květnatý styl, tak typický pro tyhle pisálky. Ale styl ho nezajímal. Obsah, to bylo ono. Neznámý plavovlasý Angličan. Rodina polilo horko. A za sloupcem nekrologů následovala senzační zpráva. Francouzská SDECE hodlá zamést se všemi kriminálními živly... Vyskočil a hnal se k oknu. Pět minut soustředěně studoval ulici pod sebou a když nic neobjevil, běžel do pokojů svých společníků.

"Vstávat! Poplach!" vykřikl a vrhl se rychle k oknu. "Dostali Šakala! Musíme pryč! Hned, než tu budeme mít chlupatý já o jejich dýchánky nestojím, vy ano?!" Rodin vylétl na chodbu a zařval o poschodí níž. "Musíme zmizet!!!"

Když totiž vyhlédl z Montclairova pokoje, uviděl prázdnou ulici. Ulici, ve které se jindy život nezastavil. A teď byla prázdná až na pár černých aut... Nedělal si iluze. Věděl čeho je akční oddělení schopné. Věděl, co provedli s Argoudem... Věděl, jak skončil Kowalski. A rozhodně si svoji smrt představoval jinak.

"Doprdele, vylez René!“ zalomcoval Montclairem. „André, slyšíš?" zabušil na sousední dveře. "Vstávejte! Máme návštěvu! Rychle!"

Dveře se pomalu otevřely a vykoukl rozježený Casson. "Co je?"

"Máme návštěvu, sakra! Dělejte!" Podplukovníkovi stekl po zádech pot. Doslova je cítil. Cítil jak se plíží kolem.

Když na něj oba jen nechápavě zírali, po těch letech v exilu jim věci nedocházely tak rychle, prašti novinami o stůl.

"Včera ten tlumič, dneska nekrolog plavovlasého anglického turisty a jeden z nejrušnějších Římských bulvárů je prázdný! Ten na kterém stojí tenhle hotel! Jediné co tam je, jsou černá auta. Už vám to docvaklo? Jsme v loji!"

"Merde!" ozvalo se dvojhlasně a oba muži se v mžiku běželi doobléknout a ozbrojit se.

"Musíme to tu odminovat a rychle zmizet, jasný Pierre?!" dával mezitím Rodin příkazy vysílačkou strážcům o poschodí níž. Najednou si každý uvědomil, co má dělat, ale už bylo skoro pozdě. A Rodin to věděl ze všech nejlépe. Sice vyhlásil poplach, ale bylo mu jasné, že mají minimální šanci to stihnout.

Znovu vyhlédl z okna. Černá auta pořád stála tam kde předtím a široko daleko nikde ani noha. Nelíbilo se mu to. Nenáviděl když musel bojovat se skrytým nepřítelem. Nenáviděl partyzány, nenáviděl tajné. Vlastně nenáviděl všechno a všechny, kromě vojáků...

Na chvilku přivřel oči a přiměl se zklidnit dech. Neví, co mají za lubem, ale má dost munice, aby jich případně vzal pár s sebou. René s Andrém určitě udělají to samé. Stejně tak jejich strážci. Klid. Hlavně klid. To jediné ti teď může pomoci.

Zkontroloval zbraně a vzal si plné zásobníky. Pak začal zabezpečovat jedinou možnou cestu, požární cestu přes druhý dům. Potom do sklepa a dál. Oba jeho společníci mu rychle přiskočili na pomoc.

Pak se ozvaly první výstřely.

Poslední mina.

Už se potil.

Střelba byla blízko.

Párkrát se otočil, ale ještě pořád byli v relativní bezpečí… Relativním, che!

 

Hoši z akčního se s tím moc nepárali, ač ředitele hotelu střídavě chytal záchvat a střídavě infarkt. Ten barák skrýval mezinárodně hledané zločince, takže ty dostanou i kdyby ho měli vyhodit do povětří. Bývalí žoldnéři, kteří sídlili jako poslední instance v předposledním poschodí, sice nehodlali dát svou kůži lacino, ale po marném odporu byli přemoženi a zatčeni. A spínač k minám na schodišti vypnutý...

 

Z Rodina se pot jenom lil, ale nevzdával to. Nemohl to vzdát! Kdo jiný, když ne oni, zabije Velkovezíra, toho odporného pavouka, sedícího v Elysejském paláci?! Střelba už byla na chodbě před jejich pokoji... Ještě zatím nezjistili, kde jsou.

"Hergot, tak polezte!" zavolal na své společníky. Casson s Montclairem vypadali že pozorně poslouchají. "Jsou blízko!" zařval Rodin. Casson pomalu zdvihl zbraň.

"Tys to podělal, Rodine. Tys nás všechny dostal do tohohle srabu!"

"Hergot, André, to si můžem snad vyříkat jindy, ne?!" Rodin pomalu ztrácel trpělivost.

"Ne! Tys to podělal Tys vybral toho podělanýho Anglána! A vykládal, že to zvládne! a místo toho je mrtvej! A my budem taky! Ty hovado!" prst na spoušti se pohnul. Montclair zavrtěl nesouhlasně hlavou. Ale zbraň mu nestrhl. Jen se mu snažil vlažně domluvit…

"Nedělej to André, zjistí, kde jsme… Ne. NE!"

Pozdě. Pokojem zaduněl výstřel a Marc Rodin se najednou díval na svá prsa a rudý květ, který mu krev vykreslila na košili. Chtěl zvednout pistoli, ale bolest už byla moc silná. Pak se svět zatočil a zhoupnul… Stačil se však chytit nějaké zrezivělé konstrukce a zase se začalo vyjasňovat. Žil. Měl být mrtvý, ale byl naživu... podíval se znovu na svou košili.

"Vždycky jsi byl na hovno střelec André," ucedil potom a provlékl se pod konstrukcí do druhé budovy.

 

Ve chvíli, co zmizel, se rozletěly dveře a dovnitř vpadli agenti z akčního oddělení. Boj byl zuřivý, ale krátký. André Casson skončil s prostřelenou lebkou, napůl sedíc v křesle a René Montclair byl s těžkým zraněním převzat do vazby. Jediný velitel, podplukovník Marc Rodin, unikl.

 

Slézal po požárním schodišti co nejrychleji mohl a zuby si držel rukáv, aby se zraněná ruka hýbala co nejméně. Bolelo to kurevsky a nepochyboval, že Rollandovi poskoci jsou mu v patách. Jakoby jejich velitele slyšel.

Špatné bylo, že byl den a dobré… Nic. Dnes vůbec nebylo nic dobrého. Lezl jak rychle jen mohl a potom zmizel ve sklepě. Věděl, že nesmí zanechat stopu a že Řím je prolezlý tajnými tunely. A on jeden dřív prozkoumal. Teď, když do něj lezl, nadával. Měl víc trénovat a neflákat se. A nepít. Bože to rameno tak bolelo. Ach bože.

„Vaše plány nemají šanci na úspěch." To jakoby zaslechl a jakoby znovu slyšel Šakalův hlas. Ale to nešlo. Šakal byl mrtvý. Mrtvý. Nedbal na ten hlas a běžel dál. Ten tunel neobjeví hned, kdoví jestli ještě vůbec dneska… Ale jednou ano.

ALE ON MUSÍ BÝT TOU DOBOU PRYČ Z ŘÍMA.

Když doběhl na konec chodby a narazil na dveře, poprvé v životě ho napadlo, že jestli je někdy správná chvíle na modlitbu, tak teď. Jenže on na nic takového prostě neměl čas. Tak jen chvíli napjat poslouchal, jestli se na druhé straně neozve nějaký podezřelý hluk a srdce mu přitom tlouklo až někde v krku. A zraněné rameno krvácelo.

Po dvou minutách pečlivého mapování situace se pomaloučku a potichoučku opřel o kliku. Skřípot, který vydaly zrezlé panty, mu zmrazil krev v žilách. Ale nic se nestalo. Jen se po hlavě propadl do temného sklepa na hromadu uhlí. Bleskově se vyškrábal na nohy a začal zdolávat schody, k domovním dveřím. Neměl čas. Poprvé v životě. A když se to nepovede i naposledy. Nebyl čas. "Sakra!" zaklel a rychle zmizel v úzké postranní uličce.

Toho nebohého taxikáře doslova okradl. Jenže mu nic jiného nezbývalo. Rozhodně nechtěl skončit s nejrůznějšími svinstvy v žíle, aby potom pověděl i co neví. Ne, rozhodně si pro sebe představoval lepší smrt, než feťácké delirium.

Řídil jednou rukou, druhou si zoufale přidržoval v nehybné pozici tím, že zuby svíral manžetu košile. Řítil se ranním Římem, ještě dřív, než se doprava stihla vyšplhat na stupeň čtyři. Když se dostal do blízkosti Piazza Navona, slavné náměstí s proslulou Berniniho fontánou, zařadil trojku a zahnul do další z omšelých uliček, jakých bylo v Římě plno. Tam odstavil auto a šel dál pěšky. Potřeboval ošetřit. A věděl, kde takového "doktora" najde.

Paolo Crespi ještě spal, když mu podplukovník zabušil na dveře. A když před svým prahem spatřil tu lidskou trosku málem mu zabouchl před nosem. Jenže Rodin mu strčil mezi dveře nohu.

"Potřebuju pomoct," zasyčel potom nebezpečně a ukázal nabitou zbraň. "Ze staré známosti, Paolo... Ze staré známosti."

"Si, plukovníku, si… pofďte dál, prosím, no, jistě…" muž mu rychle otevřel a pak za ním ještě rychleji zabouchl. "Emillio! Kde jsi k čertu! Máme pacienta! Vstávej, ty kůže líná!" zavolal do chodby a podepřel padajícího podplukovníka.

Emillia, dívka asi v dvacetiletá, vyhlédla z pokoje a zahalila se pokrývkou. Rodina však dnes nezajímala její nahota, ale její znalosti. Byla to školená zdravotní sestra. A dobrá sestra. Jenže měla jednu neřest. Starší doktory. To by taky bylo v pořádku, kdyby už tři nezruinovala a jejich ženy na ni nepoštvaly policii. Teď se šla obléci a za chvíli už stála u doktora ve svém oblečku sestry a pomáhala mu uložit Rodina, který odmítal anestesii. A taky se odmítal vzdát zbraně.

"Když se do mě pokusíš narvat ty svoje dryáky, Paolo, tak ti prostřelím lebku, je to jasné?" oznámil mu sípavě a cvakla pojistka.

Emillia zbledla, ale jinak nehnula ani brvou. Paolo Crespi ošetřoval už všelijaké existence, prchající hlava OAS nebyla nic zvláštního. A kromě toho, kdo, nebo co jsou OAS? To jí bylo taky celkem jedno.

Podala Rodinovi kus gázy, do kterého se mohl zakousnout. Když se cítil duševně i fyzicky připraven, kývl, že můžou začít. Popravdě, připraven nebyl ani trochu, ale postupující ručička na hodinách, nad Paolovým stolem, byla dostatečným argumentem. Raději si ruku s pistolí opřel, když se mu felčar začal hrabat v rameni.

Emillia pracovala pod ostřížím pohledem toho muže rychle a přesně. Vždyť takové věci znala. Vyjmout kulku, zašít ránu a zavázat ji, to byla pro ni a Paola týmová práce. A nakonec, když bylo hotovo a ten muž s uštvanýma očima jen ležel na lehátku, ho pohladila po vlasech, když mu utírala pot.

"Chfilku ležte, ano, pět minut, ať se bolest uklidní. Nechcete panáka?"

Vděčně se na ni podíval. Během posledních dvaceti minut měl pocit, že mu spálili všechna nervová zakončení a to tělo, které tady leží na lehátku, už není jeho. Kývl.

"Velkýho. Největšího, co máte..." zachraplal potom.

Přinesla mu panáka, spíš tripl panáka skotské a dala mu napít. "Chfíli odpočívat, ano?"

"Si," odtušil unaveně a zajistil pistoli. Připadal si tak dokonale vycucnutý, že by ji v případě ohrožení stejně nedokázal použít a ve všech ostatních případech by tady nerad někomu ublížil. Vytáhli ho z bryndy. A Rodin, ač na to nevypadal, uměl být i vděčný. Každopádně panáka přijal a kopl do sebe na ex. Potom se složil zpátky na lůžko a přivřel oči. "Musí-m se pro-spa-t..." zazíval potom a než stačil říct popel, usnul, jako když ho do vody hodí.

Emillia s Paulem ho pak přesunuli k ní do postele a zakrvácené věci spálili v peci na níž si udělali snídani. Byl horký den jako každý jiný a bylo třeba se taky tak chovat. Nikdo si neměl ničeho všimnout.

Rodin se probudil s bolestí v ráně okolo třetí hodiny odpoledne. Okamžitě zjistil dvě věci. Byl nahý. A byl neozbrojený. Ale pistole ležela vedle něho na stolku, kde ještě taky stál další panák whisky a malý zvoneček. Podplukovník na tváři vyrobil něco, jako příšernou karikaturu úsměvu. Potom si zavdal a zkontroloval zbraň. Byla netknutá a nabitá. Nakonec stiskl zvoneček. Po druhém zazvonění se objevila Emillia, ještě pořád v sesterské uniformě. Rodin chvilku studoval její postavu. Potom opile zamrkal a pousmál se.

"Nějak jsem zaspal..."

"Ano a odpočinul si. Pokud máte hlad, mám tu pro vás jídlo. Pokud chcete zmizet, je tu oblečení… Takže? A pokud chcete ještě spát, taky můžete," usmála se nakonec.

„Dal bych si asi něco k jídlu,“ zašeptal Rodin a zkusil si sednout. Podařilo se mu to až na podruhé, protože se mu motala hlava. Chytil se za spánek zdravou rukou. „Vy… dávali jste mi něco? Proč se se mnou všechno točí?“

"Jste slabý ze ztráty krve a nebojte se, dala jsem vám před dvěma hodinami antibiotika, proti infekci. Nic víc. Dáte si polévku?"

"Toto bylo tak zlé, ten průstřel?" zašeptal Rodin a podíval se pokradmu na své zavázané rameno. Jemu se to nezdálo, tak strašné, ovšem André Casson používal devítku, takže to možná bylo horší, než si myslel. Otočil pohled na Emilliu. "Jo, dal bych si. Kuřecí vývar?"

"Máme slepičí, dáte si?" usmála se Emillia a pak mu donesla talíř a sedla si s ním k němu. "Mám vás krmit?"

"Zkusím to sám..." Rodin se odhodlaně podíval na lžíci vedle talíře a potom na své ruce. Jedna pevně zafixovaná a druhá. Zkusil nemotorně lžíci uchopit a dopravit k ústům. Jeho pokus nebyl korunován úspěchem, pobryndal si povlečení. "Tak asi... Jestli vás mohu požádat o laskavost."

"V pořádku, jsem zvyklá," začala ho pomalu krmit. "Jezte klidně, pokud chcete, řeknu vám co se děje venku. Ano, prohledávají domy, ale nemusíte se bát, tady už byli… A nalezli tu jen mého milence, jak se rozvaluje v mé posteli a doktora jak mi nadává do kurev. A italští policisté jsou… laxní."

"Chvála bohu za to," usmál se Rodin a hltavě polykal celou porci čerstvého vývaru. Připadal si slabý jako moucha a potřeboval se rychle dostat alespoň do nějaké formy. Nemohl tu čekat, až se z toho úplně dostane, ale odejít jen tak, den potom, co z něj Paolo vytáhl kulku se mu taky nechtělo. Konečně dojedl a vděčně se na Emilliu podíval. "Tedy... Vám bych asi nikdy nedokázal nadávat," poznamenal potom.

"Vy ne, ale Paolo pořád. Však ho moc dobře znám, a teď prosím ležte, chvilku si odpočiňte a já vám pak přijdu změřit teplotu a pokud dovolíte dám vám trochu morfia proti bolesti, co myslíte?"

"No, to morfium by docela bodlo," ušklíbl se Rodin, jak mu v rameni zaškubalo. Potom na ni spiklenecky mrknul. "A myslíte, že by se sem dalo pár balíčků propašovat? Víte, nějak nemám chuť žádat Paola o recept a stavovat se v lékárně, protože asi budu odcházet poněkud nakvap."

"Jistě zařídím to, nebojte se, ale… Paolovi to neříkejte a možná," dívka se usmála, "možná za to něco budu chtít,"řekla a zmizela

Chvilku se za ní díval. Potom uznale pokýval hlavou. Byla mnohem prohnanější, než si myslel. Ale to se mu docela líbilo. Teď jen záleželo na tom, co bude za svou pomoc chtít.

Dívka se vrátila s injekcí a dala mu první z injekcí. Pak se nad něj naklonila, až ji mohl pohlédnout do výstřihu. "Teď ležte a pak... pak budu chtít polibek, vy jste Francouz a ti jsou prý úžasní milenci."

Rodin přimhouřil oči a potom se svůdně usmál. "A jste si jistá?" zašeptal a najednou byl patrný jeho cizí přízvuk. Nakonec kývnul. "Bien, tenhle obchod se mi nanejvýš zamlouvá..." natáhl po ní ruku, ale nahmátl už jen lem její sukně.

Odešla a pak se později vrátila aby mu ukradla polibek. Byl něžný a její plné rty se něžně mazlily s těmi jeho. "Jste moc hezký, messieur," zašeptala, když se odtáhla. "Chtěla bych od vás za to morfium dítě."

Rodin překvapeně zamrkal. A potom jí věnoval pronikavý pohled. "A chcete to přírodně, nebo ze zkumavky?" zeptal se a pohladil jí po noze. I ona byla hezká a podplukovník cítil, jak se v něm vzmáhá určitý druh hladu...

"No , já nevím jak vy, plukovníku, ale já mám raději tu přírodní cestu. Jenže, teď v sobě máte morfium a antibiotika, přijdu za dva dny," řekla a políbila ho na rty.

"Podplukovníku..." opravil ji a ospale na ni zamžoural. Léky působily. "Dobře... Za dva dny." Zívl. "Sice nechápu, proč to chcete zrovna ode mě, ale budiž..." Znovu zívnul a položil si hlavu na polštář.

"Protože," žena se usmála, "jsi schopen přežít."

"Aha," mroukl Rodin a za chvíli ho přemohla temnota spánku. Dílem za to mohly léky, dílem to, že byl utahaný jak kotě. Nejen svým zraněním, ale i posledními dny. A to, že celá akce selhala mu jen dodalo. A že Šakal... Píchlo ho v průstřelu a on tlumeně zaklel. Prevít! Všechno kvůli němu!

Rodin nemohl vědět, že v té době Šakal bojuje o život a sám o sobě není víc než spousta drnů hadiček a kapaček. Nemohl vědět o bolesti muže s chladnýma očima, který mu daroval jednu z nejkrásnějších noci, co kdy zažil.

Vědět to nemohl a dost možná by to v té chvíli vědět ani nechtěl. Protože ani Šakal, ani kdokoliv jiný nemohl chápat, co tohle všechno pro něj znamenalo. OAS to nebyla jenom snaha zabít prezidenta. To byla snaha nastolit nový, lepší řád... Rodin byl fanatik, ale skutečně věřil, že to co dělá je správné. Do posledního... V jistém slova smyslu byl zaslepený, protože nedohlížel všechny důsledky svých plánů. Odmítal to zlo, které s sebou nesly...

Se vzpomínkou, při které se mu slastně zatrnulo v celém těle, se propadl hloub a konečně usnul. Definitivním, černým spánkem beze snů.

Bývalý šéf OAS se rychle zotavoval díky Emilliině obětavé péči a když mu za dva až tři dny (to nedokázal s přehledem určit) donesla jídlo, docela nestoudně i když rafinovaně ho pohladila ho hrudi, kterou mu kontrolovala.

Podíval se na ni skrz přivřené oči. "Děkuji, cítím se docela dobře," pronesl potom, jakoby odpovídal na nějakou její otázku a olízl si rty. "Akorát trpím nespavostí. Dnes večer je úplněk, do dvou do rána jistě neusnu. Nepřinesla byste mi nějaké prášky?"

"Jistě, něco vám seženu," řekla a pak se nad něj opět naklonila a dala mu nahlédnout na své pěkně tvarované poprsí. Na to ho jemně políbila na rty a zase byla pryč. A večer, poté co ho zkontroloval doktor a odešel poslouchat fotbal a večerní program v rozhlase, přišla a donesla mu vinný střik, trochu čerstvého sýra a maso.

"Něco jsem vám sehnala…" usmála se a trochu zčervenala. Rodin si uvědomil, že se kvůli němu pečlivě upravila a použila i voňavku, co onehdy obdivoval.

"Oui?" zeptal se tiše a narovnal se. Ještě pořád byl nahý, jako když se probudil, což ostatně nebyl velký problém, protože většinu času trávil v pokoji sám a Emillia i doktor vždycky klepali. Podíval se na pohoštění a uznale hvízdnul. "To si dám líbit..." zašeptal a upřel na ni pohled. Dílem vášnivý, dílem obdivný. Především pak žádostivý. "Moc vám to sluší, mademosielle."

"Děkuji, messieur," řekla a sklopila zrak. Pak si prostě k němu sedla a začala mu chystat trochu chleba s masem a sýrem. Podala mu i sklenku s vínem a usmála se. Přitom ji pramen vlasů spadl do obličeje a ona si ho zastrčila za ucho. "Jak se cítíte?"

"Hm, velice dobře," odtušil Rodin a pohladil ji po ruce. "Mám tu skvělé jídlo a krásnou ošetřovatelku. Co víc si může člověk na útěku před spravedlností přát?"

"Nevím," řekla, zadívala se na něj a pak si sama vzala trochu sýra a napila se vína. "Snad jen klidnou a nikým nerušenou noc?"

"Vynechal bych to klidnou. Ovšem nikým nerušená noc je v této chvíli více než aktuální..." Znovu ji pohladil, tentokrát po rameni a pramen, který si předtím pečlivě upravila, zase spustil, aby jí spadl přes obličej a na ňadra.

Usmála se a chytla ho za ruku. Pak ho jemně pohladila po tváři a ruku mu políbila. "Oui, mon cherr."

"Vaše francouzština je kouzelná..." Rodin odložil sklenici, vzal jí tu její a přitáhl si ji blíž. "Nikým nerušená noc... Myslím, že pokud by mě teď někdo vyrušil, asi byl hodně nepříjemný," zašeptal a hluboce ji políbil.

Jen tiše vzdechla a pak se k němu pomalu přivinula. Věděla že mu nesmí ublížit a také, jak si dávat pozor. Ale on byl Francouz a ti jsou prý nádherně vášniví.

A Rodin jí to předvedl. Aniž si to uvědomoval, tak Šakal v něm probudil něco, co přes dvacet let spalo. Touhu být s někým, sdílet s ním vlastní tělo, vášnivě a horoucně. Dotýkat se ho, laskat ho, mazlit se s ním. Dost možná ho milovat... Znovu ji políbil a zdravou rukou jí začal rozepínat její sesterský úbor. Potom ji stáhl k sobě a usmál se. "Oui, ma cherr... Jsem jen váš!"

Zasmála se, ale jen tiše. Líbilo se ji jak je vášnivý a jak i přes zranění v něm hoří touha se milovat. Hladila ho po ramenou, po zádech a nechala ho ať si s uniformou poradí sám... Nakonec vstala a shodila blůzku i krajkovou podprsenku na zem. Zůstaly jí střevíce a silonky, jen jako punčochy... Otočila se a nabídla mu zip sukně.

Pomalu s ním sjel dolů a obdivně mu zahořely oči. Spustil nohy z postele a vstal. Zraněná ruka mu sice trochu překážela, ale přenesl se přes to. Přitiskl se k jejím zádům a objal ji kolem pasu. "Co víc si může člověk na útěku přát," téměř jí zavrněl do ucha a potom políbil na rameno. "Jste nádherná..." Jemně zavětřil. "A nádherně voníte."

Usmála se a přivinula se k němu blíž. Sukně ji sklouzla z boků a ona z ní vystoupila. Teď jen v prádle a punčochách. "Merci, jste lichotník," řekla a otřela se mu zadečkem v krace o vzrušený klín. Rukama sklouzla dozadu a pohladila ho po bocích.

"Hm... Francouzi to prý mají v povaze," odtušil Rodin a svezl se zpátky na postel. A protože ji držel za ruku, musela ho následovat. Přitáhl si ji blíž a chvíli si ji jen prohlížel. To co viděl se mu líbilo. Přejel dlaní od kolenou k ňadrům a znovu ji políbil. "Oui, ma cherr. Zde je má splátka..." zašeptal ještě a potom jí pomohl zbavit se posledního přebytečného kousku oděvu.

Usmívala se, když před ním stála pouze v punčochách a takto si k němu sedla na postel. On už zase ležel a ona se nad ním sklonila. "A teď, můj drahý podplukovníku," políbila ho na ústa. "Jak to mají rádi Francouzi?"

"Hm... Jsme velice nároční. Vybíraví, řekl bych," zašeptal a začal ji dlouze hladit. "Jen tak s něčím se nespokojíme..." dodal potom s jiskřičkou pobavení a poodhrnul přikrývku stranou. "Ale umíme být také velice vděční," zašeptal ještě, přitáhl si ji ještě kousek blíž a předvedl jí, jak moc umějí být Francouzi nároční, vášniví, vybíraví, smyslní a vděční.

 

Ráno Emillia opět donesla snídani, jako by se snad nic nestalo. To že se stalo, dokazovaly pouze známky na jejím těle a to, že podplukovník ještě sladce spal. Však ho taky v noci unavila. A dost. Usmála se, když si vzpomněla, jak sténal při milování a pak jak jí držel hlavu, když mu to dělala ústy. Nemohl se ji nabažit, tenhle vášnivý Francouz... A ona… No, ráda by si s ním užila znova, tedy pokud bude on chtít.

Probral ho tichý šramot. Chvilku si nemohl uvědomit kde je, ale potom mu to došlo a potutelně se usmál. "O a ještě snídani do postele," pronesl tiše a kochal se pohledem, protože k němu byla otočená zády.

Usmála se, a pak mu položila tác na nohy. "V pořádku, nebo ještě něco potřebujete?" zeptala se, když se nad něj nahnula.

"Hm, možná ještě pořád trpím nespavostí..." pousmál se Rodin. Ale potom zvážněl. "A taky se budu muset brzo vypařit. Smluvní plnění bylo zatím jenom z jedné strany."

"Rozumím, už jsem vám opatřila šaty a Paolo čistý pas. Tu trochu peněz co jste měl u sebe, máte pořád. Paolo má strach, tak to dělá gratis. A..." smutně se usmála. "Léky také máte nachystané." Pak ji v očích zatančil ďáblík. "Vážně nic nechcete?" zeptala se a pohladila ho přes tenkou přikrývku po noze.

Rodin se podíval na snídani a potom na ni. A ušklíbl se. "Kdybyste dala ten tác pryč... Možná, že bych i něco chtěl..."

Tác odstavila a potom nadzvedla pokrývku a vklouzla pod ni rukou. Začala ho pomalu hladit po jeho mužství a usmála se, když cítila co to s ním dělá. "Hm, pacient by asi potřeboval pomoci, že?"

Podplukovník zavrčel. "Jistě, jinak bude velice, velice nerudný," poslední slova zdůraznil a hrábl jí do vlasů. "A když mu sestřička pomůže..." větu nechal nedokončenou, místo toho jí zamkl ústa polibkem a horečně začal vyhrnovat sukni k pasu. S poťouchlou radostí zjistil, že dnes si to krásné krajkové prádlo nevzala.

Dnes totiž neměla žádné prádlo a tak, sotva měla sukni vyhrnutou, už ji tlačil na svůj klín. Jenže to ona nechtěla. Odtrhla se od něj, rozepjala si blůzku a pak se na něj vyšvihla a pomalu se celým tělem o něj otřela. Rodin tiše zavrčel. A pak zasténal, to když mu jeho chloubu olízla jako nejlepší zmrzlinu a pak pomalu vsála do úst.

Prohnul se a myslí mu jako střela prolétla vzpomínka. Jenže ta se hned vzápětí ztratila a zbylo jen podivné, mlhavé štěstí... Zdravou rukou jí vjel do vlasů, ale potom jako by si to rozmyslel ji jen začal hladit. "Oui!" zašeptal potom. Jenže nechtěl jen tohle. Chtěl víc. Mnohem, mnohem víc.

Za chvilku ho nechala vyklouznout z jejich úst, opět se o něj tělem otřela a nakonec se o něj jemně otřela klínem. "Chceš mě!" zašeptala.

Otevřel oči a pak ji jedním chvatem dostal pod sebe a uvěznil pod svým tělem. "Oui!" přisvědčil potom a v očích mu zablýskl hlad. Byl jako lovec, co konečně dopadl vytouženou kořist. Vzpomínal si jasně, že něco velmi podobného už zažil, ale to bylo. Tohle je!

Usmála se a pak roztáhla nohy. Muž nad ní nepotřeboval pobízet. Byl vyhladovělý. A divoký. A… nestačila domyslet, když do ní prudce vstoupil, až zasténala. "Oui!" hlesla jen a objala ho nohama.

A pak už svět ztratil význam. Byl jen on a ten živočišný pud, co ho ovládal. Jeho divoké oči a pohled, kterým ji nepřetržitě sledoval. Rytmus, který se jich zmocnil a ve kterém se teď soustředilo absolutně všechno. Horké, chtivé polibky. Francouz. Vášnivý, zraněný Francouz - teď neexistoval nikdo jiný. Krev jí zběsile bušila ve spáncích, srdce jí tlouklo jako zvon a jen vzdáleně slyšela jak se její sténání mísí s jeho vzrušeným hlasem.

A pak ucítila jak hlasitě vykřikl, zanořil se do ní hlouběji a do jejího těla se vlila horká tekutina. Zatočila se jí hlava a najednou křičela i ona. Nespoutanou vášní a rozkoší. Až později si uvědomila jak je dobře, že předtím zavřela okna, ale to už odpočívala v jeho náručí a on ležel vyčerpaný na ní. "Dnes v noci, nejpozději zítra, musíte zmizet," řekla mu tiše a políbila ho. Byl skvělý.

"Já vím..." zašeptal udýchaně a potom se odsunul stranou. Když se zvedala, ušklíbl se. Ale tak nějak jinak. Smutně. "Bude se mi stýskat."

"Mě taky,"hlesla tiše, pak si ale sebrala oblečení a urychleně odešla. Nechtěla aby ji viděl plakat.

Rodin to ale stejně vycítil a bylo mu to líto. Měl ji rád, ale nechtěl, aby se do něj zamilovala. Jednak proto, že musel zmizet a pak taky... Nebyl si jist, jestli by jí lásku dokázal oplatit tak, jak si zasloužila. Zatřepal hlavou, aby vyhnal dotěrné myšlenky. Pak vstal, došel se umýt a konečně se v klidu nasnídal.

Za hodinu se Emillia vrátila, nesla mu oblečení a taky deset krabiček s morfiovými ampulemi. Bylo to skoro víc, než by potřeboval, ale o to jí byl vděčnější. Jen už na ni nesáhl. Ne, že by nechtěl. Ale taky nechtěl, aby si ona dělala plané naděje. On už se vrátit nehodlal. Nikdy. Ani nemohl.

Jen se na něj usmála a pak si sundala medailonek co nosila kolem, krku a dala mu ho. "Svatý Kryštof je ochránce všech ztracených případů a cestovatelů. Mě štěstí přinesl, třeba ho přinese i vám,ať už budete kdekoliv." Na to mu dala cudný polibek na tvář. "Počkejte do odpoledne to se lidé budou vracet z práce. Lépe proklouznete."

Vzal ji za ruce a chvilku se jí díval do očí. „Děkuju… Udělala jste toho pro mě strašně moc. Víc, než vůbec tušíte. A já už můžu jenom doufat, že jsem vám to aspoň trochu oplatil,“ pohledem zabrousil na její tělo. „Snad nebude po mě úplně ve všem. Byl jsem docela dítě – postrach,“ zasmál se tiše.

"To nebude vadit, taky třeba dokáže líp přežít..."

"Hm, to jistě," odtušil Rodin a pustil ji. Emillia se zdvihla k odchodu. "A že Paolovi děkuju... Taky se snažil," pousmál se ještě podplukovník.

"Dobře vyřídím mu to. A nebojte se, bude o vás mlčet. Vy se hlavně dostaňte z Říma."

"Nebojte se..." ujistil ji a potom se smutně pousmál. "Asi se už neuvidíme. Hodně štěstí, Emillio, hodně štěstí..." zašeptal.

"Neuvidíme, přesto jsem vás ráda pozvala… A pokud se mi narodí syn, bude mít vaše jméno, souhlasíte? Křestní jméno," dodala pak.

"Souhlasím."

Ještě se na něj naposledy usmála a potom odešla. Žádné srdceryvné loučení se nekonalo. Bylo to pro oba lepší. Rodin to vnímal jako hlubokou pravdu... Když za ní zaklaply dveře, pomalu vstal a začal se oblékat. Sice ho ruka bolela a měl co dělat, aby to zvládl bez úhony, ale svedl to. To ten vojenský dril... Nevzdávat se. Nikdy, za žádnou cenu. Tohle Emillia mínila tím, že "přežil". Ano, protože přežil. A hodlal přežít dál.

Ve tři hodiny odpoledne opustil Paolův dům oknem. Tiše, bez zbytečného hluku, bez loučení. Jenom na stolku nechal obálku s penězi, Emilliiným jménem a pohrůžkou, že pokud jí to Paolo upře, tak se s ním vypořádá... Věděl, že na tohohle pokoutního felčara nic jiného, než ostré výhružky neplatí. Pousmál se, když si představil ten jeho kyselý výraz. A pak se definitivně vydal na cestu do ilegality.

 

Emillia se pak dlouho potom co odešel nemohla zbavit dojmu, že ztratila něco co, už nikdy nepotká. Za měsíc ji začal zlobit žaludek a pak, jednoho dne, když zvracela ráno do mísy se usmála. Nosila pod srdcem jeho dítě. To bude to, co ji po něm zůstane navždy. Nemýlila se. Za osm měsíců se ji narodil hoch.

Dostal jméno po otci a už jako malý byl dobrodružné povahy. A ano přidělával ji starosti, ale milovala ho. A když vyrostl, vstoupil do armády a pak do legie. Francouzské. Měl nadání na jazyky a uměl uvažovat.Ve svých třiceti se stal členem tajné policie. SDECE.

Nikdy mu neřekla, kdo je jeho otec, kromě toho, že byl vojákem. Snad proto se mladý Marc vydal na stejnou dráhu. A snad bylo dobře, že se nikdy nedozvěděl, co skutečně byl jeho otec zač... Stejně jako se podplukovník, později plukovník Marc Rodin nikdy nedozvěděl o něm.

 

Přešel pěšky skoro celý Řím, od jednoho okraje k druhému a teprve, když už byl skoro pryč se odvážil stopovat. Chytil si jeden mezinárodní transport a nechal se vysadit nedaleko hranic. Neměl zrovna zájem ukazovat svůj obličej celníkům. Už tak mu dalo práci utajit před řidičem náklaďáku svoje zranění, které by jen mohlo vyvolat zbytečné otázky.

Hranice přešel v noci. V dešti a větru, ale přešel. Dokázal to a dostal se do Švýcarska. A pak dál a dál... Protože tu nemohl zůstat. Ne tady. Ne teď.

A teprve v Ženevě si ilegálně od jednoho staříka koupil starou rozvrzanou kraksnu, se kterou se dostal do hlavního města. Tam už šlo potom všechno hladce. Švýcaři se jak známo nevyptávají, takže si bez problémů mohl objednat letenku z Evropy... Do Istanbulu.

A tam, tam najednou nevěděl jak dál a co dál? Rameno bolelo, ale on se nechtěl zastavovat. A tak si jen vzal morfium od Emillie a šel dál.

Z Evropy se dostal, takže se dalo říct, že se dostal i z nejhoršího. Jenže věděl, že SDECE a zejména akční oddělení se jen tak nevzdávají. Že půjdou po jeho stopě jako ohaři. Jestliže dokázali vypátrat Šakal, vypátrají i jeho. Sice jim to možná chvíli potrvá, ale vypátrají ho.

Z Říma do Istanbulu se dostal za rekordní dobu necelých čtrnácti dnů... Ale Istanbul nebyl sám o sobě bezpečný. Rodin věděl, že pokud chce zmizet, pak musí zmizet dokonale. Nebo aspoň tak, aby na něj nemohli. A existovalo jenom jedno místo na světě, kam se mohl vydat. Zpátky tam, odkud vyšel vést tuhle zatracenou válku s de Gaullem a všemi, co při něm stáli. Zpátky do Indočíny... Do zapomenutého světa, kde neplatí žádná pravidla. Do světa na hranicích dvou států. A věděl, že jestli se tam má dostat, aniž by ho SDECE našla, jeho let do Istanbulu byl prvním a taky posledním. Všechnu další cestu už musel absolvovat pěšky, nebo vozem.

A tak se vydal na cestu. Cestu, která měla trvat skoro rok, ale díky níž se zcela ztratil SCEDE i jejím agentům. A kde taky ztratil kus sebe… A pak jednou, když už byl moc unavený, ale šel dál, uviděl že po jeho boku kráčí Šakal.

 

Bylo to přesně jedenáct měsíců potom, co utekl z Říma... Devět měsíců, které strávil na útěku, nejrůznějším skrýváním a taky několika měsíční službou v jednom žoldáckém komandu, kde si taky vymohl povýšení na plukovníka.

Už byl unavený, sužovaly ho bolesti, protože rameno se nezahojilo tak jak mělo, neměl pořádnou stravu, ani chvíli klidu, natož pak nějakou rekonvalescenci. A taky bylo horko. Nesnesitelné horko, jak se pomalu, ale jistě blížil k cíli své cesty. Měl za sebou víc jak tisíc kilometrů. A většinu šel pěšky v liduprázdných oblastech...

"Chacal?" zašeptal a překvapeně zamrkal. Kde se tu vzal? Neměl být náhodou mrtvý? Neuvědomil si, že už je víc jak čtrnáct hodin bez vody. A že ten plavovlasý muž po jeho boku je jen přelud...

"Neříkal jsem vám, že to ztroskotá a vy zemřete?" zeptal se Šakal, ve chvíli, kdy plukovník seděl u malého ohně a hřál si ruce. Pak se na něj zkoumavě zadíval. "Potřebuješ vodu."

"Kušuj… To jsi sem přišel jen proto, abys mi řekl, co už dávno vím?" odmávnul ho Rodin a olízl si vyprahlé rty.

"Já jen, že tam v tom údolíčku voda je. Jen ty ji necítíš."

Zadíval se na něj a potom se zamračil. Ale nakonec se zdvihl. "Jestli kecáš, rozbiju ti hubu!"

"Jo, ale až potom, co tu padneš vysílením."

"Sklapni!" odbyl ho Rodin a přelezl nedaleký kopeček. Šakal, ať už byl, co byl, nelhal. Skutečně tam byla voda... Tenký pramínek, ve skále. Vrhl se k němu a hltavě se napil. Pak si ještě naplnil obě láhve a vrátil se zpátky k ohni. Blondýn tam ještě pořád seděl, oblečený jak do nejlepší společnosti a hřál si ruce. Rodin se zamračil. "Co ty tu vlastně děláš? Už začínám blbnout?"

"Možná… Možná a proto tvůj mozek vybral mě, jako alternativu, co tě má popohnat a donutit zase pořádně myslet. Navíc, já tě ženu, nenávidíš mě a miluješ… zároveň."

"Spíš tě nenávidím, to si zapamatuj! Protože jen kvůli tobě jsem teď v takovýmhle srabu!" odsekl Rodin a vytáhl nějaké zbytky zásob, aby si udělal večeři. Ani se nepozastavoval nad tím, že tu Šakal ve skutečnosti není, že je to jen jeho představa... Blouznění.

"Jsi zvyklý přežít díky nenávisti, pak je dobrá. Pro tebe. Mě to je už jedno. Zabili mě."

"To se dalo čekat, když jsi to podělal," odtušil Rodin a ukousl si sousto. Ani pořádně nevnímal, co jí. "Profesionál... Uf."

"Prozradil mě. Kowalski. A ano žádný plán nevyjde přesně to víš sám nejlíp. Jsi voják."

"Jenže tenhle vyjít měl, to bylo ostatně podmínkou smlouvy... Klidně bych tě mohl zažalovat!" ušklíbl se Rodin a dál jedl svoji skromnou večeři.

"Opravdu? Já jsem mrtvý, ty žiješ. Zatím jsi na tom líp." Šakal měl najednou džínsy a košili. Jeho oblečení se teď do divočiny hodilo. Od bot až po kabát.

"Jestli tomuhle říkáš život," Rodin mávnul kolem sebe, "tak jsi šťastlivec. Jsem totálně v hajzlu, jestli ti to nedošlo. Do Evropy nemůžu strčit ani špičku nosu, jediný co mi zbejvá je tohle, co právě dělám... Přejít pěšky skoro celou Asii, vrátit se zpátky. Do Indočíny. A i tam budu jako vězeň. Jen ta cela nebude mít třikrát tři metry, ale trochu víc."

"A to ti vadí? Žiješ, Rodine, a já? Jsem tu jen jako tvá představa." Šakal najednou zmizel a pak stál vedle něj. "Mám zůstat?"

Zamžoural na něj od své večeře. "A co? Zase se se mnou vyspíš a ráno se vzbudím sám?"

"Ne, půjdu s tebou, bude mi líp."

"Takže se se mnou vyspí má představa a potom se mnou půjde dál, jo? Tak to mám chápat?" Rodin se rozchechtal. "Tedy, já bych byl ukázkový případ."

"Půjdu s tebou do Indočíny. Stejně, co je lepší? Já nebo Rolland? Na Emilliu nemysli, jen by tě rozrušila."

"Proč? Emillia aspoň ze začátku jasně řekla, co chce... Nic víc v tom nebylo, i když jsem její nabídku uvítal. S takovou kočkou si člověk neužije každý den... A propos, jak může moje představa vědět, že je skutečný Šakal po smrti?"

"To ty, myslíš si to. Jsi o tom přesvědčen."

"No to je fakt. Jinak by po nás chlapci z akčního nešli tak tvrdě..." Rodin dojedl, otřel si ústa a promnul si oči. To nic, to nic, to je jen chvilková fata morgana, z toho se probudíš, to nic, uvidíš. To si říkal v duchu sám k sobě, protože to, že tam Šakal pořád stál vedle něho mu připadalo víc, než bizarní. Jestli jsem se vážně zbláznil... Ještě ne, ještě ne.

"Ne, nejsi blázen jen máš horečku a potřebuješ společnost, nic víc."

"Kurva, čteš mi myšlenky, nebo co?" obořil se na něj a potom se chytil za spánky. Ne, to bude dobrý, to bude dobrý, ráno se probudíš a nikdo tu nebude...

"To je dobré, Marku, klidně jdi spát ano?"

"Já mám jít klidně spát? Děláš si srandu? Jsem tu sám na poušti a povídám si sám se sebou, akorát, že tu stojíš ty..." Rodin zaúpěl a znovu se napil. "Klid," mumlal potom sám k sobě. "Klid, je to jen dehydratace, doplníš tekutiny a bude po všem. No jasně, tekutiny!"

"Musíš jíst... prosím," řekl Šakal a pak se scéna změnila a on viděl Šakala přivázaného na výslechovém lehátku, jak křičí bolestí. A on tam stál…

"Hergot, ale tohle ne!" rozzlobil se Rodin. "Je to moje představa a já si tohle rozhodně představovat nechci! Mám dost jasné tušení, jak to vypadá, nepotřebuju to ještě vidět!" Snažil se to zaplašit, trnulo mu až někde v prstech u nohou. Nechtěl to vidět. Nechtěl si to připustit.

"Ne!" vykřikl Šakal a pak jen uviděl tu pěknou tvář zničenou ranami a bolestí. Výslechové lůžko se změnilo na nemocniční. Šakal na něm ležel v bezvědomí. A sám. Ruce křečovitě zaťaté do pokrývky, a oči, když je otevřel, uštvané.

"Já nechci!" zařval Rodin a oběma rukama si zakryl oči. Postřeleným ramenem mu projela oslepivá bolest a křeč mu zkroutila zápěstí i prsty. "Nechci! Já to nechci vidět!" Ani si neuvědomil, že ztratil rovnováhu a spadl na zem. Jen po hmatu poznal, že to co svírá je písek a kamení. Položil si hlavu... "Ne, dost," zašeptal vysíleně.

Pak nemocnice zmizela a on uviděl Šakala jak leží vedle něj. Zastřelený… Postřelený, dýchal. A tiše něco šeptal. Jeho jméno. "Rodin… Mon cherr…"

Podplukovník zavrtěl zoufale hlavou. "Ne, dost povídám!" Jenže představy nemizely. Bolest se stupňovala... "NON! CHACAL, NON!" Vlastní hlas mu zněl tak příšerně, že se ho málem lekl. Zavřel oči a na jazyku ucítil prach. Možná je tohle konec?, napadlo ho.

Nakonec omdlel a z mdlob přešel do spánku. A když se vzbudil, byl krásný den a on se cítil lépe. A nedaleko něj seděl Šakal.

Nezmizel. Ještě nikdy se mu snad nálada neproměnila tak rychle. "Ty jsi tu ještě?" zabručel nevrle a pro jistotu se mohutně napil.

"Ne, to ty jsi chtěl abych tu byl, ale můžu kdykoliv zmizet."

Plukovník nad tím chvíli uvažoval. A představa, že by se měl touhle pustinou plahočit úplně sám se mu dvakrát nezamlouvala. Zavrtěl hlavou. "Pro mě za mně, jestli tě to baví..." Stejně je to jenom moje představa, stejně jsem cvok... No, aspoň si mám s kým povídat.

"Baví, pro jednou někoho zachraňuji... A bude to jistě zajímavá cesta," řekl Šakal a přešel k němu. "Dnes si odpočiňte… A zítra půjdeme dál."

Rodin se na něj podíval, jakoby bláznil, ale potom jen vytáhl morfium, co mu dala Emillia a bodl si raději dvojitou dávku. Potom se svezl za balvan a podložil si hlavu kabátem.

"No, budit mě asi nebudeš, když jsi vlastně nehmotnej, co?" zívl si a zavřel oči. "Kdyby něco, tak to přece jen zkus..."

Pak už plukovník nevěděl o světě a Šakal? To byla jen představa. Jenže tahle představa s ním putovala až do Indočíny, jak slíbila a pomáhala mu přežít i když velmi svérázným způsobem.

 

Až jednou se rodin ráno vzbudil a Šakal tam nebyl.

To ho zmátlo... Chvilku se taky rozhlížel kolem, hledal ho, hledal svůj přelud a potom si pro jistotu vrazil dvě facky, každou z jedné strany, aby se vzpamatoval. Šakal byl prostě pryč. A pak si uvědomil, že se konečně ocitl v obydlené oblasti... Což mu ovšem nijak nepomohlo, aby ty uplynulé dny pochopil. Pak došel k názoru, že zřejmě blouznil, měl asi horečky a taky toho na něj bylo trochu moc. A vlastně měl štěstí, že se to neprojevilo nějak jinak. Třeba, že by začal střílet po neexistujícím nepříteli.

Ale teď byl u cíle. Tohle byla Indočína. Jeho území.

Ušel ještě několik desítek mil, až se dostal do vesnice, kde kdysi bývala základna... Ta teď byla opuštěná, ale někteří lidé ho poznávali, i když to bylo tak dávno, co tu byl naposledy a od té doby se hodně změnil. Ale oni ho přesto poznali… A on si mohl konečně nerušeně odpočinout a dát se dohromady.

Když procházel opuštěnými chodbami, kde kdysi pochodovaly hlídky a prohlížel si bývalý sklad munice, napadla ho téměř kacířská myšlenka. Potřebuje to tu provětrat… Nevypadal na to, ale peněz měl dost a s jejich pomocí… Usadil se a přebudoval si základnu k obrazu svému. Voják by to tam poznával jen stěží, ale Rodinovi to bylo jedno. Teď to byl jeho dům a okolí, které k základně patřilo, bylo jeho okolí.

Nedělal si iluzi, že SDECE vůbec netuší kde je, věděl, že Rolland má své metody, ale tady na něj nemohli. I kdyby sem Rolland poslal celé komando, tady by nezmohli nic. Byl tu v bezpečí. Sice se nemohl hnout ze země, ale taky se mohl projít bez toho, aniž by se musel maskovat… Ano, byl tu v bezpečí, alespoň relativně. A zatím mu to stačilo.

A za několik měsíců, když ve svém předpokoji popíjel brandy se najednou znova ozval ten hlas.

 

"Rodin!"

Otočil se a on tam stál. "Chacal!"

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 11. 7. 2009 12:35)

Když tě zradí ti,kterýms věřil… I když Rodin jim možná úplně nevěřil.
Dobrá povídka.Za jediný mírně disharmonický akord pokládám epizodu s Emilií. Docela ironické mi přijde, že syn se mimo jiné stal členem instituce, která chtěla zabít jeho otce.
Konec mi přišel perfektní. Marcovy halucinace o Šakalovi… Dobré.

:-)

(Sallssa, 29. 12. 2008 20:29)

Krásné svátky a co nejlepší Nový rok :-)

Prosím,prosím

(aaa, 20. 12. 2008 19:15)

Chodím sem pokaždé,když vlezu na internet,ale ono se tu stále nic neděje,prosím nezavírej své stránky,protože jsou opravdu úžasné(slzy tečou proudem)

TT_________TT

(milwa, 5. 12. 2008 19:23)

Vždycky když jdu na internet tak sem nakouknu jestli...přeci jen...a ono pořád nic,jjediné co se děje,je že přibývají komentáře za pokračování stránek,takže tě prosím i já,ještě pro tebe mám několik obrázků,co bych ti moc ráda konečně dala,třeba bys je použila,prosím?:3

= )

(Neli, 1. 12. 2008 13:01)

Souhlasim

Můj názor

(Alexiess, 30. 11. 2008 20:45)

Myslimm, že budu mluvit skoro za všechny, když řeknu, že ukončit tyto stránky by byla ta neblbější věc, kterou by jsi mohla udělat....Můj názor je, že by jsi ale také mohla něco už jsem přidat...Takhle ti návštěvnost nestoupne ba naopak...Dva měsíce čekáme všichni, jestli se s tebou a hlavně s těmito stránkami bude něco dík a pořád nic...Upřímně se potom nediv, že sem nikdo nechodí...Jsem tu skoro každý den a doopravdy mě hodně mrzí, že tu nic neni a pokažé jsem zklamaná...Zkus jsem opět něco dát a uvidíš, jak jsem lidi zase půjdou...

Jeminkote

(sisi, 22. 11. 2008 14:08)

Dáááááááááál jeminkote šupit odáll lal tralaala

Vopovaž se!

(ctenar, 18. 11. 2008 15:27)

Jestli to tu zavřeš za a) tě sežerem i s chlupama (vlasama)
za b) bys ses musela odstehovat
za c) kdyz jsem pridas vic veci nasledovanost ohromne vzroste!

:-)

(warrion, 5. 11. 2008 16:50)

Nepochybně, ale myslím, že to je jeden z důvodů, proč psychopaty tak milujeme :) Člověk se s nimi nikdy nenudí (a rozhodně musí být takový vztah plný adrenalinu!) I když je pravda, že já preferuji nadšené vědce a vynálezce... když jsou zároveň i milovníky zvířat (konkrétně v případě mého největšího favorita opeřenců), jsem v sedmém nebi XD (Ale na druhou stranu, po 'Takovi je můj druhý nejoblíbenější bishounen psychopatický masový vrah Dr. Jackal z Get Backers... XD)

Warrion...:-)

(Bea aka Tatsumi, 4. 11. 2008 22:18)

Ty víš jak člověk potěšit, aby se chytil za nos. Ovšem, nikdo mi nevymluví, že být s Murakim je dost občas silná páka na nervy.:-) I když máš na něj páky.:D

Bee - Tatsumimu

(warrion, 4. 11. 2008 17:19)

Tatsumi... ty jsi sice taky ten typ jako Tsuzuki, co se věčně obviňuje, ale ty jsi silný, ty to vydržíš - a navíc máš na Murakiho páky XD

Warrion...

(Bea aka Tatsumi, 3. 11. 2008 22:25)

Warrion, Warrion:-) Což o to Tsuzukiho, ale mě přivádí k šílenství každým dnem! Už abych kvůli němu zřídil zvláštní rezervy, protože ty výdaje... Ach ouvej! *postesknutí*

Ani - nápad!

(warrion, 3. 11. 2008 19:47)

Kolik komentářů chceš napsat, aby laboratoř zůstala otevřená? :) Přiznávám, že čtu jen některé série (hlavně YnM, pochopitelně, co jiného by měl anime maniak jako já číst), ale zas si myslím, že komentuju sice ne úplně duchaplně, ale poměrně poctivě :) (a pořád to jde, na blogu, který vedeme já a Allishka, je pět komentářů úspěch :) a to tam chodí číst celkem dost lidí...)
No dobře, klekám na kolena a žebrám - nezavírej! Muraki, nepřidáš si mě přece mezi své oběti :) Přivést k šílenství Tsuzukiho ti nestačilo? :)

néééééééé

(Naku, 30. 10. 2008 9:22)

Tohle byl fakt hezkej díl a už se nemúžu dočkat na další,pač chci vědět,jak to skončí,takže ani nemysli,že bys přstsl psát DOKTORE MURAKI!!!!!!

Dostala jsem

(Kat, 11. 10. 2008 19:40)

se k tomu jako vždy trochu pozdě, ale o to víc se mi to libilo. Takže Rodin, Rolland a Chackal. moc pěkný trojúhelník nepřátel. Jak pak to asi skončí? jsem zvědava na další dílek tohoto pěkného a zajímavého trojlístků.
Díky za hezké čtení.

dalsi dalsi dalsi

(WeruBelu, 7. 10. 2008 20:29)

kde je dalsi dil??co ted mam cist??nemuzes skoncit kdyz sem zacala byt na tvych strankach zavisla!!!!nepripada v uvahu pekne napis novy dil at nemusime byt vsichni tak dlouho napjati:)

Neeee

(magdata, 7. 10. 2008 11:04)

Ne prosím nekonči, slibuji že teď budu psát komentáře ke všemu a budu se moc snažit.
Tohle bylo opět úžasné, jen mi dělalo problémy zamáčknout slzu...
Jen piš prosím dál...

...

(Jenny, 6. 10. 2008 13:38)

Další skvělá kapitolka stejně jako ty předtím. Už se těším na další.
Já slibuji, že okomentuji vše co přečtu. Jen prosím nekonči.

...

(Sallssa, 5. 10. 2008 18:19)

skvělá kapitola, skvělá povídko (stejně jako i ostatní)prostě úžasná stránka slibuju, že budu komentovat.. jen ono je těžké pořád vymýšlet různé obdoby chvály, protože u Tebe to ani jinak nejde než jen chválit a chválit :-) Tak prosím, hlavně nekonči a piš dál..

Prosím další díl!

(Sayuri, 5. 10. 2008 1:34)

Určitě musíš napsat další díl a ROZHODNĚ to tu NESMÍŠ ZRUŠIT!
To bys nám přece neudělala...