Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dát kousek lásky

6. 12. 2007

Pro Kat,pro radost. A s díky za vše.

Tatsumi Seiichirou seděl v kuchyni JuOhcho a pil další kalíšek saké.

„Neměl bys tolik pít Seiishiro.“

„Ty mi máš zrovna co vyprávět, Muraki!“ Tatsumi se zle podíval na doktora, který zrovna vešel do dveří.  To že doktor měl poněkud pocuchanou fasádu mu na rtech vykouzlilo chvilkový úsměv.

Obrazek„Copak vybouchl vám pokus, doktore?“

„Vtipné, vskutku,“zamumlal doktor Muraki a vytáhl si z police svůj hrnek s drakem. Pořádně si ho prohlédl a pro jistotu umyl. Minule v něm měl nasypanou sodu a když si pak do něj nalil čaj co dělal Tsuzuki, hned ho vyprskl zpět.

„Nechutná vám, Muraki?“

„Ne …já…zrovna jsem si vzpomněl, že mám v laboratoři rozdělaný pokus, hned jsem zpět,“řekl tenkrát a rychle se vypařil. Poslední co viděl, než zmizel, byl Hisokův škodolibý úsměv.Obrazek

„Jen jsem měl práci v terénu, nic víc.“

„Aha.“

„Mohu?“ Muraki si přisedl ke stolu a nalil si saké.

Chvíli pili v tichosti a pak šel Muraki ohřát další saké. Nemluvili. Jen pili a dívali se na kouř  stoupající z saké a plamen svíčky, kterou Muraki zapálil. Možná i proto, že poslední dobou neměl rád hukot zářivek.

„Venku to je teď horší a horší,“podotkl po hodině mlčení Tatsumi.

„Jing a jang, černá a bílá Seishiro. Vždy je potřeba rovnováhy. Bohužel, teď, když síly dobra na chvíly převládly, muselo se to vyrovnat. A tak tu máme práce až nad hlavu,“Muraki se zhluboka napil a rukou si podepřel hlavu.

„Mimochodem, budeme, nebo spíš budete potřebovat nové auto.“

„Cože?!“

„Ano, váš miláček měl nehodu. Tím myslím, vaše masserati. Je sice rychlé, ale obojživelné ne.“

 „Kdo?“ Tatsumimu se oči stáhly do nebezpečných škvírek.

„Mohl bych říci, že za to může náš Tsuzuki, ale to by byla pouze částečná pravda i když…“

„Co je s Tsuzuki?!“  Tatsumi najednou zapomněl na své masserati a v očích měl strach.

„Tsuzuki je v pořádku, jen si zase hrál na spasitele tam, kde měl použít sílu.“

„A kdo řídil to auto?“

„Já, když …“

„Vy-!“ Tatsumi vyletěl ze židle a chytil doktora pod krkem.

„Můžete mě pustit? Jel jsem s Hisokou mu pomoci! Jo a že prostě to vaše autíčko to odneslo, tak co!“

„Vy.Ho. Zaplatíte. Sám!“

„Pusťte. Mě!“

Modré a šedé oči se střetly a v obou jiskřilo. Muraki chňapl rukou po Tatsumiho košili a přitáhl si ho blíž.

„Řěkl jsem. Pusťte mě!“

„A já řekl, že to zaplatíte vy!“

„Trhněte si!“

„Nápodobně!“ Tatsumi ještě trochu víc utáhl sevření.

Doktorovi se hůř dýchalo, ale ke svému nemalému údivu mu  dotyk cicí kůže na krku dělal dobře.

Polkl.

„Pusťte mě,“řekl tiše.

Tatsumimu se už taky hůř dýchalo, ale ne kvůli tomu jak doktor držel jeho košili, ale …z té blízkosti. Pomalu ho pustil a doktor udělal to samé. Oba sáhli ve stejnou chvíli po konvici se saké a ucukli, když se jejich prsty dotkly.

„Asi bych už měl jít,“podotkl tiše doktor, ale pořád se nezvedal. Pak se znova natáhl po láhvi a nalil sobě i Tatsumimu, který právě pilně studoval dno svého šálku.

„Ohřeji další láhev,“řekl tiše Tatsumi a zvedl se. Trochu se zapotácel a Muraki se po něm podíval.

A když Tatsumi ohříval další saké, nemohl si pomoci a musel ho pořád pozorovat.

Tatsumi mu nalil saké a on pozvedl kalíšek v přípitku.

„Na zdraví.“

„Na zdraví.“

 

Zase chvíli ticha a oni jen pijí saké.

„Chtěl si Tsuzukiho zabít.“

„Chtěl jsem oživit bratra, který…ano, ale to je dávno. A někdy mám pocit, že je to někdo jiný, kdo si tohle přál.“

„Rozumím.“

„Nemyslím si,“Muraki se napil saké a pak si olízl rty. „Přeci jen půjdu.“

„Já také.“

Zvedli se ve skoro stejný okamžik a vydali ke dveřím. V nich se srazili. Tělo se otřelo o tělo a oni si opět pohlédli do očí.

A kupodivu, první kdo sklonil pohled byl Tatsumi.

Muraki mu uvolnil místo a nechal ho projít. Šli tiše bok po boku ke svým pokojům.

„Jak je to dlouho?“

„Co?“ Tatsumi se trochu naježil.

„Co jsi se stal Konoeho sekretářem. Co jsi přestal být s Tsuzukim. Co sis uvědomil, že nikdy …“

„Jedenáct let, dva měsíce a tři dny.“

„A jak dlouho ho už miluješ?“

„Muraki!“

Muraki uhnul jen tak tak a přesto ho Tatsumi zasáhl a on skončil přitisknutý u zdi.

„Tohle už nikdy neříkej. Slyšíš! Nikdy!“

„No tak, proč si nepřiznáš pravdu Tatsumi Seiishirou, ten kluk fascinuje všechny. Tak proč ne tebe?“

„Drž hubu.“

„Hm.“Muraki se jen usmál a pak ho odrazil. Začli se prát a spadli na zem. Najednou si Tatsumi s hrůzou uvědomil, že je vzrušený. Ta blízkost, víno a ďábelský doktor…to pro něj bylo utrpení. Rychle se odvalil pryč a vrávoravě vstal.

„Copak?“ Muraki se pomalu zvedl a podíval se na něj.

„Nic,…jdu..jdu se osprchovat a spát.“

„Konečně dobrý nápad.“Zavrčel Muraki a pomalu se zvedl. Tiše zaúpěl jak si narazil při rvačce rameno a klopýtal za Tatsumimu do sprch. Tam se trochu lítostivě posadil na masážní stůl a ani nevěděl jak usnul.

 

Vzbudil ho jemný dotek na tváři a to že mu někdo tiskne prsty ke krku. Něco zamumlal a pak ho ten někdo vzal do náruče. Instinktivně se k němu přivinul. Voněl po mýdle a šampónu. A jemu bylo tak dobře.

Jenže pak na něj ten někdo pustil studenou vodu.

„Áááá!“

„Muraki! Vstávejte. Stala se nehoda. Muraki.“ Někdo ho posadil na židli a zvrátil mu hlavu. Ucítil kávu.

„Cože?!“

„Potřebujeme vaše schopnosti, Muraki. Hisokovi je zle. No tak!“

„Injekce v mé skříni, označení B6. Kafe, je slabé.“ Nechali ho sedět v mokrých šatech a pak mu někdo píchl tu injekci. Začal se dávit.

Podali mu misku ale on zavrtěl hlavou a pak pomalu vstal. Oči se mu každou chvíli víc a víc jasnily.

„Kde je?“ zašeptal pak.

„Na sále, naši léčitelé, nikdo neví co s ním.“

„Jdu, už budu v pořádku.“řekl tiše a vzal si sebou hrnek s kafem. Za chvíli už stál nad Hisokou, který byl v bezvědomí. Zkoumal ho, vyhodnocoval všechny vyšetření a pak se podíval do galerie na sebou, kde stál Konoe, Tsuzuki a Tatsumi. Watari mu měl dělat asistenta na sále.

„Pane, mohl bych vás potřebovat, pokud vám tedy nevadí trocha krve,“zavolal. Potřeboval teď empata a Konoe byl z nich nejlepší.

A sekční šéf kývl.

 

Operace, kterou pak Muraki předvedl, trvala dvanáct hodin. Dvanáct hodin balancoval a pracoval tak, aby Hisoka neodešel i z této existence. Dvanáct hodin strachu, dvanáct hodin dřiny a pekelného soustředění. A pak..vítězství. Malý kousek, který měl Hisoka v srdci byl venku a návaznost na jed, který se k němu dostal neznámo jak, přetrhána. Muraki si oddechl a pomohl ho převést na pokoj. Už v tu chvíli vypadal lépe. Tělo shinigami se rychle regeneruje.

„Najdu toho kdo to udělal,“zašeptal Tsuzuki, když si sedal k němu na židli.

„Já vím,“řekl doktor, když odcházel a zamířil do kuchyně.

Potřeboval panáka.

 

„Seiishirou? Mám snad deja vú?“

„Ne,“Tatsumi seděl nad lahví whisky, jak Muraki konstatoval, jeho whisky a láhev už byla poloprázdná. Nebo poloplná, záleželo na úhlu pohledu.

„Nechcete radši saké?“

„Ne.“

„Co je vám?“ Doktor Muraki k němu přišel a položil mu ruku na rameno.

Modré oči se na něj zadívaly zpoza brýlí a on je jemně sundal.

„Co se děje Seiishirou?“

„Vy?“ Zamumlal Konoeho sekretář.

„Já? Nerozumím.“

„Ne?“ Tatsumi vstal. „Nejdřív jste náš protivník, snažíte se nás zabít, zabíjíte lidi a pak. Jeden oheň v laboratoři a jste jiný! Dokonce se pro ně obětujete! A…ještě vás pošlou sem! A co vy uděláte! Snažíte se všem nezištně pomáhat! A přitom víme co jste byl zač, co jste zač! S čím pracujete! Co ovládáte a -!“ Tatsumi který během monologu vstal se zastavil těsně u něj.

„A hrajete si s námi!“ Bodl do něj prstem.

Muraki se na něj zadíval a v očích mu blesklo poznání.

„Jak dlouho?!“

„Co zase?!“

„Kdy jste měl naposledy někoho, Seiishirou- san?“

„Co je vám-!“

„Dost jsem lékař!“

„Vy-!“

Seiishirou nestačil dopovědět, protože Muraki si ho přitáhl k sobě a jemně pohladil po tváři. Sjel prsty na rty, pohladil je a pak krátce políbil.

Tatsumi se mu vytrhl.

„Co..co to bylo?!“

„Polibek. Jste na tom bledě, pokud jste zapomněl, Seiishirou – san.“

Muraki se usmál a napil se z jeho sklenky trochu whisky. Najednou ho čísi ruka otočila a on pohlédl do naštvaných modrých očí, které byli pořád blíž. Jeho vlastní brýle cinkly o stůl a pak ucítil Tatsumiho rty na svých.

Ten polibek byl divoký, plný vášně a vůně dvanáctileté whisky.

„Tohle je polibek!“

„Hm, ano,“řekl Muraki a díval se na zadýchaného Tatsumiho. Překvapil ho. Šedé oči se na okamžik usmály a pak si přitáhl Tatsumiho blíž.  

Pohladil ho po tváři, sklouzl na krk a pak jemně políbil. Tatsumi mu skoro zoufale odpověděl a Murakiho v tu chvíli napadlo, jak na dně  Konoeho sekretář asi musí být, když tu svádí zrovna jeho.

 

Muraki byl nebývale něžný. Hladil ho a líbal až se trochu uklidnil a  potom ho pomalu svlékl. To že jeho vlastní košile skončila rozervaná kdesi na zemi přešel. Posadil Tatsumiho na stůl a slonil se k jeho bradavkám. Olízl jednu, políbil a jemně za ní zatahal zuby. S druhou si zatím hrál prsty až ztvrdla.

Tatsumi tiše sténal a hladil ho po zádech. Pak Muraki sklouzl rukou níž a sevřel ji kolem vzrušeného Tatsumiho mužství. Sekretář zasténal a Muraki ho umlčel polibkem. Laskal ho a hladil a pak, přerušil polibek a položil ho na záda. Sklonil se nad ním a vzal ho do úst.

Tatsumi vyjekl a pak zasténal. Před očima se mu dělaly mžitky a on se cítil v sedmém nebi z toho jak je sevřený a v teple. Zatínal ruce do desky stolu a pak propletl prsty v Murakiho vlasech. Instinktivně začal pohybovat pánví a  za několik okamžiků vyvrcholil. Trochu zrudnul, když si uvědomil, že tisknul Murakimu hlavu tak, že on nemohl než polykat, ale když ho doktor konejšivě pohladil po nohách uvolnil se.

Muraki ho políbil a on ochutnal sám sebe. Přitom ho doktor začal znova hladit a vzrušovat. Po mnohaleté Tatsumiho abstinenci to nebylo nic těžkého. Když si uvědomil na co se doktor chystá, měl už v sobě první jeho prst namožený do nějakého oleje.

„Nelíbí?“zeptal se tiše doktor a přidal druhý prst.

„Ne…je to....příjemné....“

„Tak klid,“zašeptal Muraki a dál ho jemně připravoval.

To že do něj vnikl si Tatsumi skoro ani neuvědomil. Tak dobře Muraki odvedl jeho pozornost. Zpočátku mu bylo nepohodlně, ale po chvíli, když se Muraki opatrně pohnul a přitom mu mastnou rukou laskal penis, skoro vykřikl rozkoší. Objal ho nohama a pak se jen nechal unášet tím nádherným milováním.

Vyvrcholil dřív a jeho tělo se rozechvělo extází. Chvilku skoro nic neviděl.

Murakimu stačilo pár přírazů aby ho následoval. Pak se na něj zhroutil a zhluboka oddechoval.

„Tatsumi?“

„Seiishirou, …pro dnešek,“trochu zastřený hlas a ruka v světlých vlasech.

„Seiishirou, v pořádku?“

„Ano… díky.“

Osamělá slza sklouzla z modrého oka a Tatsumi odvrátil hlavu. 

Muraki natáhl ruku a slzu jemně setřel.

„To bude dobré,“zašeptal pak skoro neslyšně.

 

„Kdo. Zničil. Ten. Stůl?!“Sekční šéf shinigami, Konoe lítal pohledem ze svého sekretáře na doktora Murakiho. Oba se tvářili jako vtělená nevinnost.

„Stůl?“ Zeptal se tiše Muraki.

„ANO. STŮL. V KUCHYNI! Byl z patnáctého století.“

Sakra!Napadlo Tatsumiho. Ten byl jistě drahý!

„To jsem nevěděl,“zahučel Muraki. „Dal bych si ho k sobě do kanceláře.“

Tak alespoň vím co to bylo za ránu, když jsme odcházeli…

„Teď si tam nedáte nic. Stůl je v troskách a já se vás ptám jak to. Předně byli jste to vy dva, kdo tam byl naposledy!“

„Víte to jistě pane?“ zeptal se tiše Tatsumi a vrhl postraní pohled na Murakiho. Moc si nepamatoval, jak se dostal do postele, věděl jen, že se sním miloval ještě dvakrát a jednou se dokonce vystřídali a …tady raději přestal vzpomínat, protože cítil jak se červená.

„Ano, jistě! A proto ho zaplatíte vy dva! Společně. A ze svého!“

„COŽE?!“ ozvali se oba muži dvojhlasně.

„Ano, strhnu vám to z platů a teď odchod!“

„Ale…“

„Odchod!“

„Ano pane!“

Muraki se zvedl k odchodu a Tatsumi ho následoval. Ve dveřích se skoro srazili.

Tatsumi se zamračil a spravil si brýle na nose. Muraki se vědoucně usmál a uvolnil mu místo.

„A stejně za to můžeš ty, Kazutako,“zavrčel Tatsumi, když ho míjel.

Muraki jen pokrčil rameny. Tomu se říká vděčnost…

 

 

 

Obrazek

 

 

Náhledy fotografií ze složky Muraki...

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

jak moc byl ten stůl asi drahý???

(laliloo, 19. 1. 2008 10:17)

Jo tak takhle přišli na ten stůl :) Sem totiž četla nejprve pokračování... Jinak je to pěkné, ale druhý díl se mi asi líbil víc

skvělé, absolutně skvělé

(Tigie, 10. 1. 2008 7:50)

Myslím, že všechno už napsaly Kat a Bea. A jestli něco zapomněly, tak já si na to teď nevzpomenu, protože mám plnou hlavu Murakiho a Tatsumiho.

hihi!

(E..., 7. 12. 2007 18:21)

to bylo perfektní a ta poslední věta mě rozesmála...vážně zajímavej nápad. moooc hezký :3

to Bea

(Muraki, 6. 12. 2007 20:59)

děkuji moc za komentáře:-) Jak Tobě Kat, tak Tobě Beo a pokud povídka opravdu potěšila, není pro mě většího vyznamenání.
See you soon
Muraki
@)--

Tohle si ten nadpis zaslouží!! 2

(Bea, 6. 12. 2007 20:29)

Omlouvám se, ale jsem v takovém rozechvění, že nevím, co dříve:-)) A mačkám blbý klávesy, že ano?

A teď ti musím strašně, ale opravdu strašně poděkovat! Ani nevíš jakou radost jsi mi touhle povídkou udělala. Protože jestli já mám někoho ráda, tak je to Tatsumi. (Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, je jedna z mých nejoblíbenějších postav z Yami.:-)) Celý seriál jsem ho hrozně litovala, protože jsem z něj úplně cítila, že ve skrytu duše trpí nenaplěnou láskou k Tsuzukimu. A ty jeho modrý oči... (Mno, už se nevyjadřuji!)

A protože mám Tatsumiho tak ráda, tak jsem zákonitě ráda, že jsi napsala povídku zrovna o něm (k Murakimu se nevyjadřuju - ten nemusí ani otevřít pusu, u toho stačí, jen že tam je. Že ano, Doktore?:-))

Musím pochválit i nápad. Má to švih, spád a moc dobře vím, jak se chudinka sekretář asi cítil, mít Tsuzukiho tak blízko a nemoct se ho dotknout, říct mu... Vím přesně, jak se cítil.

Arigatoo, že jsi na něj byla tak moc hodná... Vážně. Omlouvám se za suché vyjádření, ale tenhle koment ještě píšu v té radostné euforii, která mě drží někde v oblacích a nechce pustit dolů:-))

Mimochodem, stůl! Ten je naprosto geniální! Skvělá tečka, skvělého příběhu! Stejně jako masserati byl zase skvělým začátkem:-))

(Bože, Beo, už skonči! Ale já jsem ještě chtěla... Konec! Fajn, fajn, jen... NE! Rozluč se a dost!)

Takže já se loučím:-))

Tohle si ten nadpis zaslouží!!

(Bea, 6. 12. 2007 20:20)

Dodatek

(Kat, 6. 12. 2007 17:44)

ten stůl je geniální. Pochvala na nejvyšší státnické úrovni. Prostě ten stůl nemá chybu. Je cool 15 století já ho chci ... búúú

Tomu se říká vděčnost

(Kat, 6. 12. 2007 17:41)

hýkám tu jako osel v posledním tažení. No nejdřív tak jemně pak napětí následně milostná scéna a nakonec no když jsem to nečekala jsem poprskala klávesnici a zadělala na další sadbu žampionů.
Skvělá povídka. Děkuji moc a léčba sexem od doktora Murakiho.. nevím jak vy, ale já bych brala hned.
Super a to chce další díleček u kterého vypěstuji snad už nějaké to podhoubí.
Jo Muraki se tak dře a pak ještě mu za to strhnou prémie a pak, že prý na světe není spravedlnost...musím se to usmívat ať chci nebo nechci. Díky. Málokdy se tak zasměju jako u tété nové bohulibé práce našeho oblíbeného doktora.