Jdi na obsah Jdi na menu
 


Déšť nad Tokiem

27. 10. 2007

Nejhorším Peklem je nám naše svědomí.

You look into my eyes,

I go around of my mind,

I can´t see anything because I´m lost I´ can be blind

 

Sedím ve své kanceláři a dívám se jak se déšť pokouší útočit na okenní tabulky. Výhled není nic moc, msto pod příkrovem  smogu a občasné mlhy co stoupá z kanálů zrovna za takovýchto dní.  Povzdechl jsem si. Chtělo by to práci. Pořádně se do něčeho zabrat, ale to bych nesměl mít pořád nepřílele v patách a moje noha by musela být v pořádku. Takhle ani nemohu utíkat. A pak, proč bych utíkal, když vím, že už ani nechci.

Jediný pohled do fialkových očí a já byl ztracen. Ne, ze začátku jsem si to neuvědomoval, ale pak, když jsem tolik chtěl pokračovat ve své práci, vždy se vynořil, jako pravý anděl pomsty a milosrdenství v jednom. Práce se mi nedařila, začal jsem dělat chyby a pak..ta laboratoř vše změnila. Pravda, pokusil se mě zabít. Ale kolikrát jsem se já sám pokusil o totéž u něj a toho zelenookého? Jen mi to patřilo. Ta laboratoř a měsíce v bolestech a jen se střípky paměti. Měsíce…pak přerostly v roky a já..pořád si nemohl uvědomit, kdo jsou ti dva co vídám ve snech. Až..až před měsícem.

Byla to zcela normální služby v nemocnici. Dalo by se říct rutinní až nudná noční služby na aru v Tokijské všeobecné nemocnici.

 

Help me babe..

Baby I´m to lost in you…

 

„Doktore Muraki?“

„Ano?“ zvedl jsem oči od vědeckého časopisu a změřil si pohledem druhého lékaře, který se zatím stejně jako já poněkud nudil. Nic významného se nedělo, venku lilo jako z konve a tak nebylo divu, že všichni zůstávali doma a nikomu se nechtělo ven. Natožpak někam jet autem. Navíc bylo jedenáct večer a vzhůru byli jen takové existence jako já a můj kolega, doktor Steichenberg, stážista z Německa.

„Nezahrajete si se mnou šachy? Je tu vážně nuda. Od té doby co přivezli to zlomené rameno a ten vdechnutý prezervativ se nic zajímavého neděje.“

„Nemyslíte si pane kolego, že by jste měl přecházet po oddělení s vážným výrazem a stetoskopem kolem krku a cosi tajemného si mumlat?“

„Ale no tak, doktore copak si mohu mumlat tajemného. Leda tak chci kafe chci už ráno?“

„Kafe si můžete dát z automatu na chodbě, nebo poproste sestru Akiko.“

„Už se stalo. Tak co ta patrie, docu?“

„Máte pravdu kolego,“usmál jsem se a odložil staronové číslo vědeckého časopisu. To co tam hlásaly jako objev století jsem předvídal už před pěti lety.

Před pěti lety, kdy jsem poprvé zase stanul na vlastních nohou. S jizvami ve tváři, bez pravého oka, ale odhodlaný žít a najít pravdu o tom kdo jsem a kdo jsem byl. Vzpomínky přicházely ale zvolna. Jako první jsem se dověděl jméno, titul i to že jsem byl výjimečný lékař. To jakým způsobem jsem se měl dovědět později. A abych nemyslel na své zranění, která mi zohavila tělo, začal jsem pracovat a brzy mě na vlastní žádost přeložili na pohotovost. Znalosti lékařství naštěstí mou amnézií neutrpěly. A tak jsem mohl pracovat a ve volných chvílích bádat co jsem byl za člověka. Pravda, některé věci bych radši nevěděl. Záznamy, které jsem si vedl o svých pokusech byly až ďábelsky přesné. Nejdřív jsem doufal, že je to podvrh, ale poznámky psané vlastní rukou..a střípky vzpomínek..ne to musela být pravda. Byl jsem maniak. Zatřepal jsem hlavou a pozornost upřel na šachovnici, kde mi zrovna kolega likvidoval mé černé pěšáky. To jsem mu nemohl dovolit a tak další půl hodiny uběhla v poměrném klidu nad šachovnicí a mou sklenicí s jogurtem. Od té doby co mi můj kolega z denzitometrie řekl, že mi řídnou kosti a navrhl buď mléčné výrobky nebo tablety, tohle piju každý večer. Rozhodně lepší než jíst tu chemii. Ke konci hodiny, co jsme strávili nad šachovou partií přiběhla sestra.

„Vezou bouračku. Čtrnáct zraněných dva kriticky!“

Šachovnice se v tu chvíli válela po podlaze a můj král zaletěl až pod blízkou palandu. Škoda, skoro jsem toho kluka dostal.Sakra!

 

Aro, doposud poměrně klidné se teď hemžilo překotnou činností. Jak by taky ne, blížili se vánoce a každý kdo jen mohl si vzal dovolenou. Každý kdo jen mohl, jen já jsem váhal. Co taky doma, mezi stěnami, které jsou mi tak známé a přece cizí?

Bylo už nad ránem, když jsem se složil do křesla v lékařském pokoji. Na pohovku jsem nemohl, tam už spal můj mladší kolega.

Ani nevím, jak jsem usnul.

 

Ze spánku mě probral zvuk na hranici slyšitelnosti.Podivný plíživý zvuk, který jakoby se tříštil o každou věc. Jako lehký vánek to postupovalo mým oddělením a chystalo se to zaútočit. Na co? Proč?! Nevěděl jsem a dohánělo mě to k šílenství! Něco si dovolilo vstoupit sem a jít ….zabíjet!

Vyskočil jsem z postele a bez přemýšlení vyběhl na chodbu. Zhlédl jsem  stín a ucítil závan chladu. Vyběhl jsem za ním a najednou cítil jak se mi začíná krev vařit v žilách a bušit mi do spánků. Děsil mě fakt, že se mé nitro skoro těšilo na setkání s tím tvorem co přišel zabíjet.

 

Stála ve dveřích a dívala se na spícího muže. Cítila krev a jeho pomalý tep.

„Stůj!“ Ten rozkaz práskl chodbou jako ohnivý bič.

Pomalu se otočila.

„Vy?“

„Vypadni odsud!“řekl tiše bělovlasý a v ruce se mu nějakým způsobem objevil skalpel. Najednou kolem něj byla téměř hmatatelná aureola moci. Temné moci. Pulsovala, protékala mu žilami a žadonila o uvolnění.

„Běž pryč!“

„Proč mě chceš zastavit? Stvořil jsi mě!“

„Běž pryč!“zamumlal doktor a napřáhl před sebe ruku, prsty zkřížené v Šeré motlitbě.

„Ne! To nesmíš!“

Jenže plavovlasý doktor nedbal. Natáhl před sebe ruku a vyřkl slova moci. Síla byla uvolněna a na chvíli zazářila do noci a sfér. Upírka vykřikla a pak se kolem ní rozlila záře. Tělo se napjalo a vzápětí ochablo. Na zem opadl jen jemný prach.

Doktor se ztěžka opřel o stěnu a lapal po dechu. Právě zabil. Ano, to stvoření chtělo ublížit jeho pacientům, ale on zabil. To slovo znělo tak divně.

Jedna část jeho mysli, ta co se snažil tak dlouho potlačovat a nevěnovat ji pozornost, spokojeně zavrněla.

Krev!

Ne! Nikdy. Nic ti nedám. Nepodvolím se! šeptal v duchu.

 

I can´t sleep

I can´t wake

I only think about you…

 

Seděl jsem u sebe doma, tvář zabořenou v černých vlasech svého přítele a díval se do prázdna. Přišel hned jak mi skončila služba. Na nic se neptal, jen mě stáhl na pohodlnou postel a nechal mě ať se sám uklidním. Vlastně i jemu vděčím za to, že jsem se z těch střípků své paměti nezbláznil.

„Mibu?“

„Ano?“ Tmavé oči se trochu smutně usmívají.

„Nechci, aby se minulost vrátila. Nechci…“

„Já vím. Nedovolím to, neboj se.“

„Děkuji,“zašeptal jsem tiše a pak ucítil na svých rtech ty jeho. Nevím proč, ale tentokrát jsem mu odpověděl. Téměř hladově jsem ho políbil, stále vzpomínaje na to co se stalo v nemocnici. Přitáhl si mě blíž, jakoby věděl, co potřebuji a dal mi na chvíli zapomenout. Líbal mě a pomalu svlékal. Hladil a konejšil. Oplácel jsem mu jeho pozornost s naléhavostí, kterou ve mně vzbudilo několik let půstu. Potřeboval jsem to. Chtěl jsem ho. A věděl jsem, že on mě chce už dávno.

Byl něžný a opatrný,když do mě pronikal. Objal jsem ho nohama a on mě políbil. Milovali jsme se zpočátku pomalu, ale pak stále rychleji a rychleji.  Vím, že když jsem vyvrcholil, na okamžik jsem byl mimo. Probralo mě jeho nervózní Muraki-chan?

Přitáhl jsem si ho blíž k sobě a po tváři mi tekly slzy.

„Miluji tě,Mibu.“

„Já tebe taky, Muraki- chan.“ zaslechl jsem předtím, než jsem usnul v jeho náručí.

 

Dny plynuly v krásné idylce narušované jen mou druhou částí. Mým …dřívějším já, které jsem držel na řetězech a snažil se mu nepodvolit. Až jednou.

Přivezli malého chlapce. Umíral mi pod rukama. I přes všechnu mou snahu. A já věděl, že když ho nechám zemřít, můžu zachránit život dívky, co ležela vedle a potřebovala nové srdce.

Stál jsem nad ním a pak jsem odpojil přístroje. Nemohl jsem mu nic píchnout, potřeboval jsem orgány čisté.

Umíral ještě asi pět minut.

Bylo to nejdelších pět minut mého života.

Ten uvězněný uvnitř mě se radoval.

Já brečel.

A pak se  začal smát.

 

Shinigami se objevili několik dní na to. Když se mi na oddělení dostala sfinga. Zahnal bych ji sám, ale musel jsem zachránit dítě, co mi leželo na stole. Bojoval jsem o něj  do toho přišel ten co má oči jako smaragdy.

„Vrahu!“zaječel na mě, protože jsem kvůli jedinému dítěti nechal zemřít dalších deset lidí.

„Vrahu!“ Ta slova jsem slyšel, když po mě hodil jakýmsi kouzlem a já ho odrazil. Chránil jsem toho chlapce na stole. Potřeboval jsem tu operaci dokončit. Ale on pořád útočil.

„Ne!“ zařval jsem a vztáhl ruku. Nevím jaké znamení jsem vytvořil, jen vím, že mezi mnou a jím byla teď stěna ohně. On stál na druhé straně a já věděl, že se ke mně nedostane. Nedostane do té doby než operaci dokončím.

Nedostal.

Chlapec to přežil a já ho pak odnesl na pokoj a napojil na přístroje. Poté jsem se vrátil na chodbu, kde už vládl zase klid a tehdy mě zasálo to kouzlo. Uviděl jsem ještě úžasem rozšířené fialkové oči a pak jen..

Bolest.

Rudo před očima.

Můj vlastní výkřik.

Světlo a tma.

Mibův hlas. Bože, ne! Ne…on říkal, že mě dnes vyzvedne. Chtěli jsme jít spolu do jeho restaurace. Ne, Mibu…běž… „běž…pryč…,“dostal jsem ze sebe těžce. Ale on mě neposlechl…a já se nebyl schopen zvednout... Bolest a zvuk boje. A pak tělo, které dopadlo vedle mě.

Nemohl jsem ani otevřít oči.

„Muraki – chan.“

„Mibu.“ zašeptal jsem. Jenže on už tam nebyl.

A když jsem po dlouhé chvíli otevřel oči, díval jsem se do jeho prázdných. Neměl jsem ani sílu ho sevřít v náručí.

„Mibu!“

Tehdy poprvé jsem si přál zemřít.

 

No one knows what is like

 to be a bad man

to be the sad man

behind blue eyes

No one knows what is like to be hated

to be failed to turning only lies

Já jsem to přežil, ale už jsem to nebyl já. Dokonce ani ten druhý. Má odvrácená strana, už se nehlásila o slovo. Vše odešlo spolu s mým přítelem.

Proto tu teď sedím ve své kanceláři a čekám. Poslední cigaretu jsem dokouřil už před dobrou půl hodinou. Teď se jen dívám na déšť a cítím, jak se kdesi pod městem otvírá peklo. 

Povzdechl jsem si a postavil se. Byl čas jít a zabránit tomu.

Možná tam potkám fialkové oči. A možná, jak jsem ve skrytu duše doufal, mě ty smaragdové pošlou za Oryou.

 

Bylo to skladiště v docích. Obyčejné oprýskané skladiště, které bylo cítit rybinou a krví. Nadechl jsem se a vešel dovnitř. Ovanul mě mrtvolný pach a ucítil jsem jemné zkoumavé narůžovělé světlo. Jakoby vycházející z hromady masa, které bylo rozloženo do tvaru pentagramu.

Lidského masa! došlo mi po chvíli.

Pak jsem zahlédl jeho. Již teď napůl ovládnutého nejvyšším padlým andělem, vypadal víc a zároveň méně jako člověk. Stiskl jsem v ruce pistoli se stříbrnými kulkmi a za pasem nahmatal nůž. Popošel jsem blíž a on mě zaregistroval.

„Temný!“

„Ano,“řekl jsem a usmál se. Na malou chvíli jen povolil své temné stránce otěže a ona skryla můj skutečný úmysl.

Už jsem byl skoro u něj.

Už jen dva kroky.

Jeden..

Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhli Shinigami. Vzápětí mi nad hlavou přelétl ohnivý fénix.

Muž vedle mne temně zavrčel a začal kohosi vyvolávat. Skočil jsem po něm a bodnul. Jednou, podruhé..cítil jsem jak jeho ruce, nyní opatřené pařáty se zasekly do mého těla. Cítil jsem krev i to jak se Shinigami marně snaží zavřít bránu.

Viděl jsem jak se naše krev na podlaze slévá a i ten puch ve vzduchu. Všechno získávalo křišťálovou čistotu. Vše bylo jasné. Muž pode mnou vydechl naposledy.

Najednou jsem měl pocit, že vidím Mibu-chan. Do očí se mi draly slzy, když jsem za ním zahlédl maminku. Otce.

Cítil jsem bránu pekel i to jak se Shinigami snaží ji zavřít.

Věděl jsem, že se to nepovede.

Oběťmi otevřena, může být zavřena jen dobrovolnou obětí.

Vstal jsem a udělal první krok.

Mibu seděl zase vedle mě a popíjeli jsme čaj. Usmíval se a dívali jsme se na západ slunce a padající lístky sakur.

Další krok a kapky krve za mnou.

Otec se na mě usmál a pokynul mi, že se mohu posadit.

Už jsem byl jen pár kroků od pentagramu.

Maminka mi podala svoji oblíbenou panenku a usmála se na mě.

„Pojď domů, Muraki-chan.“

„Domů,“řekl jsem a pomalu překročil linii pentagramu.

Za mnou kdosi vykřikl. Věděl jsem, že to byl Tsuzuki. Fénix nade mnou zazpíval. Bariéra teď byla silná a já musel bojovat.

A pak jsem najednou stál ve středu. Kolem mě hořelo peklo a nabízelo mi svou moc, pokud ho propustím.

Poslal jsem ho k četru.

Já chtěl jen domů.

Domů.

„Maminko…otče…Mibu…jdu domů,“zašeptal jsem a posledními zbytky sil zatlačil Peklo zpět kam patří.

A pak se kolem mě sevřela tma.

 

„Hisoka!“

„Tsuzuki!“ dva Shigami si vletí do náruče. Hisoka nemůže uvěřit tomu co viděl. Ty zábrany je stály tolik sil a když tu uviděli Murakiho, tak měli pocit, že je vše ztraceno a teď…doktor se sám obětoval a tak zavřel bránu pekel. Hisoka polkne. Kdyby to neudělal Muraki, musel by on nebo jeho Tsuzuki. Tsuzuki, který miluje dortíčky a je tak krásně naivní i po těch letech. Nedovolil by mu to.

Hisoka se podíval na tělo uprostřed pentagramu a pak k sobě přitiskl Tsuzukiho.

„Sakra, ještě mu budu nakonec vděčný,“zamumlal a pak se usmál.

Přežili to.

Oba.

A to je hlavní.

 

„Archanděli Gabrieli zase v tom děláš bordel! Tohle nejde, ten přece patří do pekla!“ službu konající zástupce pekla se podívá přes zlaté obroučky svých brýlí na anděla v bělostné košili

a  černém obleku, který sedí u stolu vedle něj a dívají se společně na muže, který leží v prenatální poloze kdesi uprostřed prázdnoty.

„Podívej se na jeho auru!“

„Kašlu ti na auru, Gabrieli!  Patří k nám.“

„Změnil se, takže spíš očistec.“

„Nezdá se ti, že posledních tisíc let měkneš?“

„No peklo už taky není to co bývalo.“

„Ech, máš pravdu, málo lidí v nás věří..k četru s tím…!“

„Hehe…“ Gabriel si zamyšleně zamne bezvousou bradu. „Co ho poslat zpět?“

„Jako hned reinkarnace? Není to brzy?! Víš co všechno udělal?“

„Obětoval se. A tím dokázal, že je jiný. A co víc, obětoval se pro ty, kdo zabili jeho lásku. Dobře, byli to ti dobří a Orya nebyl svatoušek, ale přesto. Velmi se změnil.“

Pekelník pohodí bujnou hřívou svých světlých vlasů a upraví si černou košili v bílém obleku.

„Dobře co navrhuješ Gabrieli?“

„Mám takový menší nápad. Pokus, dalo by se říct. Tolik si nezaplníme Očistec a můžeme to brát i jako dobrý pokus.“

„Gabrieli, mám pocit, že se mi tě konečně podařilo zkazit.“

„Když myslíš,“ušklíbl se anděl a mávl rukou. Svět se roztočil znova a mezi sférami zazněl gong.

O měsíc později, Konoeo kancelář, Shinigami

 Konoe se díval na muže, který před ním seděl v křesle a tvářil se poněkud nejistě. Černé oblečení, dlouhý plášť a brýle, které  měl na očích, ztěžovali odhad věku, z něj bylo cítit, že si prožil své.

„Víš Tsuzuki, potřebuji abyste tady byli všichni. Dostal jsem zprávu, že dnes mají přijít dokonce dva noví členy. Je to velmi nezvyklé.“

„Víte kdo to má být?“ Watari nakoukne dovnitř a sedne si na přidělenou židli.

„Ne a to je asi to nejdivnější.“

Po nějaké době jsou ve velké Konoeho kanceláři všichni přítomní. Náhle se otevřou dveře.

Vejde vysoký tmavovlasý muž.

„Dobrý den.“

„Dobrý den pane…“

„Mé jméno je Mibu Orya.“

Hisoka na chvilku strnul. Ano, poznával ho.

Tsuzuki se lejce usmál a nakonec se všichni s novým členem přivítali.

 

„Ten druhý má poněkud zpoždění,“zabručel Konoe a chtěl všechny už propustit, když se najednou otevřely dveře a v nich se objevila postava v bílém plášti.

„Dobrý den,“pozdravil tolik známý hlas a všichni strnuli.

„Muraki!“

„Doktor Muraki!“ zvedl doktor ukazovák.

Obrazek

v texu byly použity texty písní Too lost in you a Behind blue eyes od Fred Durst

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

umřel jsem

(..., 14. 3. 2010 14:57)

Muraki je uke?? To je po fyzické i psychické i jakékoli jiné stránce nemožné! Už vzhledem k celkovému provedení ať už anime, tak mangy... Tohle bych přes srdce nepřenesl.

...

(..., 14. 3. 2010 14:50)

Muraki hrál s černými figurkami?

Miluji patetičnost

(ten jehož oči zůstaly otevřené, 14. 3. 2010 14:44)

Dokonalá loutka
dokázala vše
vše co se po ní chtělo
i co ona sama chtěla
však nitky jsou tenké

Příliš tenké nitky
spojující ji se světem
se přetrhávají
trhají se
ty vlákénka reality
A zůstává jen čas
on
a ty

už jsi snad přestal počítat
květiny
stále uvadající ve váze
a všechny ty

chvíle

skvělé

(warrion, 30. 3. 2008 11:57)

tak vzhledem k tomu, že tuhle povídku jsem četla ze všech úplně poslední... Je to úžasné. Ten rozhovor Gabriela s pekelníkem se mi moc líbil... a konec nemá chybu XD Smekám...

paráda

(Tigie, 10. 1. 2008 7:36)

Fíííha! To začíná hezky. Moc se mi líbil ten rozhovor s ďáblem a Gabrielem.

Kawaii

(Nakamura Asuka, 2. 11. 2007 18:38)

Sakrííííš.:) To je nářez :D...moc se ti to povedlo...nádherná povídka...H-O-N-T-O ^^

Cha

(Kat, 27. 10. 2007 0:53)

už zase první s komentářem. Tentokrát jsem to i první objevila. Co říct.
Dokotor Muraki je prostě padouch a ten konec je božský. Nebo spíš pekelněé božský. Gabriel a zástupce pekla tak u toho jsme se skvělé bavila. Smrt Mibu zas mně rozesmutnila. Jsem ráda, že moje oblíbené páry se tak krásně setkali.
Popisy na jedničku a pentagram taky. Skvělá povídka, skvělé napsaná o tom, že i když se zlosyn napraví jeho povaha asi zůstane navždy stejná.
Jak bych to řekla a neber si to ve zlém je to dokonalá *slátanina*. No to bude asi všechno, já to moc nejsem a na závěr obligátní kdy zas tady něco bude?