Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mezi boji

14. 2. 2008

„Muraki?“ Tatsumi Seiishirou nakoukl do laboratoře.

„Ano?“

„Vy ještě nespíte...nespíš Kazutako?“

„Ne, mám spoustu práce.“

„Dáš..dáš si se mnou tedy čaj? Nebo kafe?“

„Kávu bych si dal...s vámi.“

„Tak tedy... Dvě kávy,“ ani nemrkl a šel je udělat. „Ještě pořád pět kostek cukru doktore?“ zeptal se ještě ve dveřích.

„Vy o tom pochybujete? Teď o půl druhé ráno?“

„To byla jen informativní otázka,“ usmál se a na chvíli zmizel. Pak se zase zčistajasna vynořil a v rukou držel dva šálky. „Prosím. Extra silně sladká pro vás a ta méně sladká pro mě,“ podal mu ten jeho.

„Díky Seiishirou.“  poděkoval Muraki úklonou hlavy.

„A co že vás to vlastně zítra čeká doktore?“ upil trochu ze svého šálku a tázavě se na něj zadíval.

„Díky, Seiishirou.“

„He?“

„Za tu kávu,.“ usmál se Muraki

„Aha. Ale neodpověděl jste mi na otázku. A vůbec, neměl byste si jít lehnout? Ať vás čeká, co vás čeká, bylo by nejlépe, abyste byl čerstvý.“

„To je dobré, ještě musím, pracovat.“

„Pracovat, huh. Doktore, to vás zničí. Nerad vidím, když do sebe házíte jedno kafe za druhým a ještě ke všemu si pícháte ty svoje dryáky...“ zamumlal a zatočil lžičkou ve svém šálku.

„A jak to mám jinak stihnout? Co myslíte, Tatsumi?“

„Já... Já bych jen nerad, abych vás někdy našel na podlaze...“ polkl a zcela záměrně ignoroval jeho otázku. Nevěděl co má dělat. Leda si toho nebrat tak moc.

„Dobře,“ Muraki se napil. „K tomu snad nedojde, a i kdyby, budu spíš na stole..“

„Nemám rád, když o tom žertuješ...“ roztržitě si do šálku nasypal další cukr a zamíchal. A mimoděk mu začal tykat. Což ostatně... Většinou mu tykal až po milovaní, když se znovu a znovu ujišťoval, že prostě nemá smysl tomu vzdorovat.

„Jenže je to tak, Seiishirou. Ta práce je náročná a je ji dost. Vím, co mě to bude stát a jsem ochoten zaplatit.“

„No a to mi právě do jisté míry... Dělá starosti...“

„Proč?“

„Doktore, to jsi slepý, nebo úmyslně děláš blbého“ postavil šálek na stůl, až trochu kávy vyšplíchlo ven.

„Ne, jen nevím, proč tě to tak vzrušuje.“

„Tak... Aha. Když nevíš, tak v tom případě...“ Tatsumi bezmocně svěsil ramena, beze slova si vzal šálek a vyrazil ke dveřím. Prosím, on tu taky nemusí být.

„Tatsumi!“ Muraki vstal, rychle obešel stůl a vzal ho do náruče. „Promiň, ty jediný se staráš co mi je, nebo není. Ještě jsem si na tu pozornost nedokázal zvyknout. Tehdy to bylo všem jedno...“

„Kruci záleží mi na tobě, slyšíš? Slyšíš? A když mi na někom záleží, tak nechci, aby ze sebe dobrovolně dělal mrtvolu! Podruhé k tomu!“ šálek v ruce se mu roztřásl.

„Promiň mi to Seiishirou, já...takhle mám dojem, že se svým způsobem...“ Muraki ho pustil a o pár kroků ustoupil a otočil se k oknu. „vykupuji to co jsem dělal ...za života.“

Tentokrát ten šálek položil opatrněji a byl to on, kdo přešel k otočeným zádům. Ale neobjal je. Jen tam stál a díval se, jak hledí z okna. „A kdo vykoupí, co udělali oni tobě?“ zeptal se potom tiše.

Muraki se dotkl záclony a pak ji shrnul na bok a stiskl v dlani. „Kdo?....Tatsumi...Seiishirou....já...nevím, jen...nemohu spát s tím co se mi vrací. Nemohu spát s vědomím, co jsem způsobil svou posedlostí...a i když tomu Konoe nevěří, i já mám svědomí. A to se teď ozývá..“

„Jenže nikdo nepátral po příčinách... Tady nikdo nepátrá po příčinách. Ani já ne...“

„Ty ses zeptal...“ Muraki se na něj otočil. „Jako první..“

„Ale pozdě. Už bylo pozdě, nemyslíš?“ podíval se mu do očí a pak uhnul pohledem.

„Pozdě bylo už, když jsem poprvé objevil, že mohu manipulovat s mocí.“

„Kruci!“ ujelo Tatsumimu. „Pozdě bylo... Vždycky bylo, je a bude pozdě,“ svezl se na židli a rukou si zaclonil oči. „Vždycky...“ vydechl.

„Tatsumi,“ Muraki k němu přešel a klekl si před něj na jedno koleno. Vzal ho za ruku a sundal mu ji z očí. „No tak...“

„Kruci! Já se díval do složek, víš? Díval jsem se... Prohledal jsem archív odspodu nahoru... A... Jsou tam záznamy už od... Doby, co k vám přišel Saki... Oni to celou dobu věděli,“  zašeptal Tatsumi a položil mu hlavu na rameno. „Věděli... A nedělali nic. Prý bylo pozdě...“

„Já vím,...nějak jsem to celou dobu tušil,“ řekl tiše Muraki a pohladil ho. „Možná proto jsem se chtěl mstít, za všechno a všem. Protože jsem nedostal šanci...protože každá za chvíli ztroskotala.“

„Jenže... Jenže... Proč?“ vydechl nakonec. „Vždyť to nemuselo být! Nic z toho se nemuselo stát! Nic! Stačilo tenkrát... Neměl jsem odvahu se Konoeho zeptat. Ani neví, že o tom vím...“ roztřeseně ho objal kolem ramen.

„A jak bych skončil Tatsumi? Měl bych rodinu a žil šťastně?“ Muraki zavrtěl hlavou. „Tomu jsem nikdy nedokázal plně věřit.“

„Nemusel bys skončit takhle,“ zašeptal provinile.

„Jak? Tady? U tebe?“

„Nemusel bys skončit jako Shinigami... Věčně napůl mezi životem a smrtí. Věčně s nočními můrami. Myslíš si, že to neslyším? Jak tě to pořád pronásleduje... A ano, nemusel bys skončit se mnou...“ pohladil ho jemně po tváři. „S vrahem vlastní matky.“

„Jsem rád, že jsem tu s tebou,“ řekl Muraki a pohladil ho po tváři. „Hlavně s tebou.“

„Moc mi lichotíš,“ usmál se Tatsumi smutně. „Můj andělský Shinigami,“ sevřel jeho ruku ve své.

Muraki se usmál a pak se k němu natáhl a políbil ho.

Přitiskl se k němu, ale jen na chvíli. Pak ho pustil a pohladil po tváři. „Měl by sis jít lehnout... To vážně nejsi unavený?“

„Ani ne, jsem zvyklý.“

„Jsi hrozný,“ vjel mu rukou do vlasů a rozcuchal ho.

„Já vím.“

„Skutečně? Mám pocit, že ne. Že si toho nejsi plně vědom...“ vtiskl mu lehký polibek na čelo.

„Ale ano...jsem. Prý tě pořád okupuji pro sebe, nenechávám tě pracovat a vůbec se ve věcech týkajících se tvé osoby chovám strašně sobecky.“

„Říká kdo?“ přikryl si zděšeně ústa dlaní.

„Říkal Hisoka a Tsuzuki se tvářil souhlasně, Orya se šklebil a Watariho sůvička pleskala křídly.“

„Jinak řečeno, o tom, že Ledovec roztál si cvrlikají i vrabci na střeše... Probůh, to jsme tak nápadní? A ví to šéf?“ vysypal ze sebe Tatsumi jedním dechem.

„Podle toho, že si mě prohlížel jako nový exemplář hlodavce v laborce tak jo.“

„Bože...“ zaúpěl Tatsumi tichounce. „A já pořád proč po mě kouká tak divně...“

„Tak vidíte...kazím vám pověst.“

„Už to potřebovala...“ usmál se a pak zamyslel. „Víš, já jen... Chtěl bych se zeptat na jednu věc...“ podíval se na něj jako školáček.

„Na jakou?“

„Zmiňoval jsi Oryu... Já... Bude to asi znít hloupě, ale... Co on tomuhle říká?“  vyhrklo to najednou z Tatsumiho a jeho tváře vzápětí zrudly, jako vlčí máky.

Muraki Tatsumiho chvilku pozoroval a pak se zasmál. „ Aha, tohle ti vrtá hlavou...“ znova uchechtnutí. „No, nejdřív jsem se o to také trochu bál, ale pak jsem ho našel ve skladu košťat a ostatních věcí spolu s Watarim. A to co tam prováděli vůbec nebyl vědecký experiment. Watariho sovička byla vystrčená na chodbu a mlátila do dveří zobáčkem, jinak bych si toho nevšiml.“

„Chudák sovička,“ odpověděl Tatsumi jako automat. A pořád se díval stranou. Otázku špatně formuloval, ale nenašel odvahu zeptat se přímo. Tohle nebyl jednoduchý matematický problém...

„Ano, s Oryou jsme spolu občas spávali. Ale hlavně jsme byli přátelé. Milenci jen příležitostně. On nemohl vystát mé nebezpečné experimenty a já tu jeho hranou zženštilost i když jsem věděl, jak je silný. Ale byli jsme předně a hlavně přátelé...to jsi chtěl vědět, ne?“

„No, vlastně ano,“ vydechl Tatsumi a konečně rozřešil ten logický-nelogický problém. Objal ho kolem pasu. „Víš, že na něj žárlím? Ne ve smyslu toho, že jste spolu spali, i když to možná taky, ale hlavně... On tě zná. Ví toho o tobě tolik... Byl ti hodně nablízku... Chápeš jak to myslím? Taková čirá, dětinská hloupost to je.“

„Já vím...a pokud jsi četl moje složky tak víš, že mi párkrát zachránil život. Ano, a věděl o mě skoro vše. i já o něm... ale tak je i teď, příliš dobře se známe na to abychom spolu mohli být. A tak i on poznal co se se mnou děje, když jsi tu ty.“

„Však říkám, čirá dětinská hloupost. Občas... Občas prostě potřebuju slyšet, že je někdo, komu na mě záleží...“ Usmál se trochu provinile a přitisknul se k doktorovi. „Co se s tebou děje, když jsem nablízku?“ zašeptal mu potom do vlasů a lehce ho políbil.

„Nesoustředím se...tedy soustředím, ale na tebe. A prý se podle Mibua přiblble usmívám, když mám pocit, že se nikdo nedívá. A pořád tě prý sleduji, když jsem ve stejné místnosti..“

„A víš co se děje se mnou? Nikdy nedám dohromady správný výsledek. Špatně počítám mzdy... Vždycky si někdo přijde stěžovat, že má míň... Pokaždé vyleju kávu na nejdůležitější lejstro v místnosti. A srdce mi přitom buší až někde v krku...“  zasmál se tiše Tatsumi. „Jsme na tom stejně. Nemůžeme být v jedné místnosti a pracovat.“

„Ano, právě..a to se mi s ním ani s nikým jiným  nikdy nestalo. Až s tebou“

„Mám na tebe destruktivní vliv.“

„Skoro ano.“

„Tak já už půjdu, aby nakonec nebouchla laboratoř,“ pomalu se zdvihl a objal ho. „Slib mi, že tu nebudeš dlouho, ano?“ jemně mu zulíbal rty.

„Laborka nebouchne, jen..klidně tu zůstaň.“

„Usnu ti tady,“ zívnul Tatsumi a trochu se o něj opřel.

 „To mi nevadí.“

„Jestli vlastníš nějakou deku a něco na čem by se dalo spát, klidně tu s tebou zůstanu až do rána...“

„Mám tady takový starý gauč a deku..ta zase trochu kouše...ale hřeje.“

„Výborně,“ zamumlal Tatsumi a opřel se mu o rameno, tentokrát nefalšovaně. „To je moc dobře. A uložíš mě?“

„To víš, že ano.“ Muraki ho vzal do náruče a přenesl ke starému gauči. Tam ho jemně položil a pak vytáhl ze skříně deku a malý polštář..

„Bože, jsem utahaný jako kotě... Pokud nestvoříš konec světa, tak mě nevzbudí nic,“ zívnul znovu Tatsumi, oběma rukama objal polštář a zachumlal se do deky.

„Neboj se, nebudu tě budit,“ řekl tiše Muraki a pak ho políbil do vlasů.

„Děkuji,“ vydechnul do polštáře a za chvíli opravdu spal, jako utahané kotě. A spalo se mu příjemně, když věděl, že kousek od něj sedí Muraki a hlídá jeho spánek. I když je zabrán do těch svých pokusů.

A Muraki se znova napil chladnoucího čaje z termosky a dal se do práce, přeci jen, noc byla ještě mladá.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

hezký!

(E..., 27. 2. 2008 21:15)

vážně nefalšovaně hezký...začínam mít murakiho hodně ráda (wow, světe div se!) a tahle povídkaje jednim z důvodů. bylo to tak strašně hezoučký, něžný... krásnej přídech to mělo, to je ono :)

Pěkňoučké.

(Nex, 16. 2. 2008 1:08)

Mám ráda tyhle scény ze života. Ty věci, jak to probíhá PO TOM, po skončení filmu, po happyendu (svatbě/setkání/nalezení atp.), po smutném konci, po závěrečných titulcích.

Prostě o tom, co bylo DÁL, jak život pokračoval, jak vypadal vztah Parida a Helelny po pěti letech, co se dál dělo, když bylo slavně zachráněno království, zničeno "Zlo" atd atp.

No NĚCO se přeci dít muselo, takže co to bylo? Co dělá hrdina, když dobrodružství skončí a on se má vrátit do běžného života? Co dělá Muraki, když překonal své původní vztahy s ostatními?

Piš o tom dál prosím. Těch "PO" příběhů je tak zoufale málo...a ty navíc píšeš jedny z nej, jsou kouzelně realistické, milé, vždycky vtipné anebo vážné, podle situace, a hlavně...jsou tam /oni/ A /vztahy/ s dalšími postavami i mezi nimi samými.

Díky...a piš a piš a piš! Ještě léta! Až do smrti prosíím! ( A koukej umřít /pěkně stará/! Jestli nechtěně umřu JÁ, budu se na tebe chodit dívat a až budeš mít "divný pocit, že tě někdo sleduje", budu to já, jak ti čtu přes rameno povídky...Stejně tak se tahle pasáž týká Bey a Kat(byl to on, slovosled, kdo tě zradil..gomen :o) ), a myslím to /smrtelně/ vážně. :-DDD

čaj nebo káva???

(laliloo, 14. 2. 2008 16:26)

pěkné, ale bohužel pro mě - krátké. No co se dá dělat. Jen mi není trochu jasné, kde se na konci vzal čaj, když měli od začátku oba kafe (nebo spíš mi v tom posledním odstavci nesedí to "znova") - ale to je zcela nepodstatné :)) Celkový dojem je pěkný. Chválím

Juhuuuu

(Kat, 14. 2. 2008 16:12)

Podle toho, že si mě prohlížel jako nový exemplář hlodavce v laborce tak jo.“ --věta u které jsem se málem udusila kusem šunky z chlebíčku na oslavu Valentýna. Božské nádherné. Kouzelné čarovné skvostné... prostě Muraki v podání Bee a Murakiho což zaručuje kvalitu i... no kvalitu.
Ta noční epizoda o tom ce je ve skutečnosti důležité se mi moc libila. Asi budu jako Bee a začnu se opakovat jak mi docházejí superlativy na vás dvě. Ještě pár povídek a je ze mně blekotající komentátor, který bude zoufale hledat výrazy pro skvotnsé nádherné netradiční neopkaující zvláštní božíčku začnu šedivět z toho.
Jednoduše. PObavila jsem se stejně jako jsem se rozněžnila. Huch je to.
Díky moc za nádheru slov.

...

(Lilithka, 14. 2. 2008 14:06)

Jemné epické povídání... nádherné! Určitě jsem ti už někde psala, že Muraki je moje oblíbená postava. Měla jsem trochu obavy z toho, že mi ke konci bude připadat až moc sladký a zamilovaný. Možná trochu ve chvíli, kdy si klekl na jedno koleno, ale jinak neztratil nic ze svého kouzelného šarmu. Děkuji za krásné čtení.