Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tatsumi, vy mě provokujete!

25. 12. 2007
 

Tak tohle je moje první spolupráce s Bee.

Toto vzniklo z nevinného  rozhovoru na téma, kdo je Muraki a kdo Tatsumi.

Bee…Tatsumi Seiishirou

Muraki….Muraki Kazutaka

S čím kdo zachází, s tím taky schází.

                                                                                                      /staré přísloví/

„Tatsumi vy mě provokujete…a víte jak to dopadlo minule, že ano?“ Doktor stál před sekretářovým stolem a opřel si o ně obě ruce. Ten muž ho iritoval a vzrušoval zároveň a to se mu líbilo.

„Já tě přece neprovokuji, doktore.  Já si jenom nejsem jistý, jestli vás miluju, nebo nenávidím  vyvoláváte rozporuplné pocity…“ 

„Skutečně?“ Muraki pozvedl obočí. „Ts, ts...neříkejte, Seishirou.“

„Doktore, to je ironie.“ Tatsumi se zadíval na doktora a začal kroužit tužkou co držel v ruce. 

„Můj milý Tatsumi, vážně?“Dlouze se na něj zadíval doktor zpoza brýlí a stříbrné opony vlasů.

„Kruci, doktore, vy mě tady namouduši svádíte!“ Tatsumi ho oběma ručičkama  sestrkuje se stolu, aby mohl dál počítat. Doktor ho rozptyluje víc než je zdrávo.

„Já? Svádět? Vás?“ Muraki se ušklíbl. 

„To dřív peklo zamrzne a Tsuzuki opustí své dortíčky.“

Tatsumi se usmál a nahlédl do knihy se záznamy.

„Hm, právě psali, že jim dochází peníze. A tady je rukou připsáno: pomoc, je tu zima! Co se Tsuzukiho týče, vím jen, že ho bolí zuby.“

„Seiishirou - kun, zdá se mi to, nebo tady byla učiněna jistá mého zájmu hodná nabídka?" Doktorovi se zablýsklo v pravém oku a jemné cuknutí rtu….že by úsměv?

„Doktore, co vás vede... Být vámi, tak si nedělám naděje. Nejste moc můj typ...“ Tatsumi vrhne upejpavý pohled stranou.

Přece se jen tak nedám, když už jsem se tak blbě prokec .

„Jistě nejsem…já vím. Váš typ jsou …,“Muraki se jemně ušklíbl. „…tmavovlasí mladíci s naprosto nemožnými návyky k přežití v reálném světě a ideály, že?“ Muraki přivoněl k květině v klopě svého, tentokrát černého, kabátu. Pak si rukou spravil brýle na nose. „Mimochodem, kdy jste byl naposledy u lékaře?“

Tatsumi si posunul brýle na nose a  nasadil uražený výraz.

„Co vám je do toho? Váš typ zase jsou tmavovlasí mladíci s inklinací k nesmrtelnosti, aby vám neumřeli při pokusech...,“ vyštěkl a poznamenal si finance pro peklo a zubaře pro Tsuzukiho. Pak se  uraženě se otočil.

 

Muraki položil ruku na Tatsumiho krk a lehce po něm přejel až k čelisti. Pohladil ho tam a zase zpět.

 „Víte dělají mi starosti ty vaše brýle. Jako Shinigami by jste je neměl potřebovat,“zašeptal tichým hlasem.

Tatsumi nasadil naprosto ledový pohled a pošoupl si brýle až k nosu

„Od vás to sedí..., „ Vůbec se nechvěji, pod tím dotykem, ani náhodou, to se vám Doktore jen zdá!

„Hm, já je mám kvůli takovým jako je Hisoka-kun, pak se mě tolik nebojí. Ale proč vy?“ Muraki zopakoval pohyb ruky a tentokrát při zpáteční cestě sklouzl i za límeček pečlivě vyžehlené košile.

Ta ruka... To je velice nebezpečné... „Každý... správný... účetní... nosí... brýle...“ /Kruci špatný vzduch, bo co

A... má... mít... zapatlané... rukávy... od... inkoustu...“ Nádech, výdech. Jde to čím dál hůř. „Zapatlané rukávy nemám, tak nosím aspoň ty brýle!“ Vzduch! Potřebuju vzduch! Tohle bylo na poslední zátah...  

Muraki natáhl ruku a oparně mu brýle sejmul. Pak se usmál, malý úsměv .. ale byl tam.

„Takhle taky vypadáte dobře, Seishirou - san.“

Přejel prstem místa po nichž chvilku předtím jela obroučka brýlí. Naklonil hlavu na bok. „Řekl bych o dost lépe.“

 

„Tohle je nebezpečné...“ Absence vzduchu už byla velice zřejmá, ale nějak to pozapomněl vnímat. Místo toho se fascinovaně díval, jak mu doktorova ruka jezdí po obličeji.

„Díky. Taky byste bez nich vypadal lépe...“ Natáhne tu ruku... Natáhne... Nenatáhne...

„Nemyslím si.“ Zlehka přivřené oči a ruce, které se jen konečky prstů dotýkaly jemné pokožky. Sjel palcem na tvář a pak jemně přejel prsty přes Tatsumiho rty. 

„Špatně se ti dýchá Seishirou- san?"

„Dejme tomu, že čerstvý vzduch by neuškodil... Čerstvý vítr se sem nedostal už sakra dlouho.“ Jestli bude takhle pokračovat, tak ho to odrovná. Tohle bylo na další mega spotřebu zbývajícího vzduchu.

„Ještě k těm brýlím... Napřed to zkuste a pak vynášejte soudy...“ Další část vzduchu spotřebována. Tatsumi se malátně opřel do židle.

„A nechcete to zkusit vy?“ Doktor přešel okolo stolu a teď na něm sedí a dívá se na zjevně vykolejeného, jinak chladnokrevného Konoeho sekretáře.

Natáhne, nenatáhne...

„ Já se obávám, že...“ Samozřejmě, že nakonec natáhl, takže se opatrně dotkl Murakiho brýlí. Další část vzduchu je v háji..

„Tohle je vážně nebezpečné. Vy zřejmě rád riskujete.“

„Vellmi,“protáhl Muraki a poněkud požitkářsky přivřel oči. Skoro jako velká kočka. „Vzrušení z nebezpečí, to dodává životu onu jiskru, Seishirou...“

„...Jo a z jiskry bude za chvíli plamen.“ Tatsumi neměl moc daleko k tomu, aby si povolil perfektně nažehlenou košili, protože jinak  by asi skončil na jednotce intenzívní péče. Ruka mimoděk vystřelila..

„Nemáte rád oheň Seishirou? Přece příjemně hřeje...a hýčká, když plane v krbu a světlo ohně se odráží a opaleskuje na sklenicích s červeným portským vínem. Mimochodem, máte rád víno?“

„Mám. Modrý Portugal. Sice asi není moc kvalitní podle vašich měřítek, ale nevěřil byste jak dokáže rozproudit krev. Při ohni, který kreslí na stěnách pozoruhodné obrazce a zjitřuje fantazii.“ Ach, jaká úleva, povolit si tu košili. Pěkně škrtí. Stejně jako kravata... Kterou jsem si dnes nevzal, protože jsem žádnou nenašel...

Muraki se na něj se zájmem podíval a pak natáhl ruku. Přejel prstem přes krk až k výstřihu a jemně rozepne další knoflíček.

„Neměl by jste na sobě tak šetřit, Seishirou. Myslím, že si zasloužíte trochu hýčkat. Nebo snad ne?“

„Ehm, tak když se tolik vyznáte ve vínech...“   Ta ruka! Ta ruka... Já bych ho měl nesnášet! Ale ta ruka....

„Ano?“ zapředl tiše Muraki.

„Tak byste mi snad mohl poradit... Když na sobě nemám šetřit...“ ON tu kravatu MÁ! Jaká to příležitost... Pomalu ho stáhl dolů. Jakmile se mu líp dýchalo je nějaký iniciativní.

„Rozhodně bych mohl. A také dovolenou Tatsumi. Třeba Paříž. Ta by vás mohla uchvátit...je velllice úchvatná...,“šeptal a nechal se přitáhnout blíž.

Mírný záblesk v modrých očích,

Když já tak nerad cestuji sám. Je to nuda... A zvláště v noci. Jak jste tak pěkně popisoval ten krb. A teď si představte, že jste u něj sám...“ Stáhnul ho ještě blíž a druhá ruka mu odhrnula vlasy z čela.

Muraki byl v tu chvíli velmi rád, že se celý život musel kontrolovat a tak na něm nebylo moc vidět, že tep jeho srdce dávno překročil klidovou hodnotu a i vzduch pro něj ztěžknul. Usmál se.

„Znám jedno takové místo...“

 

Tatsumi ne nadarmo celou svou kariéru postavil na tom, že odhaluje skryté city... Jinak by u Konoeho nepřežil ani pět minut. Takže zaregistroval že Muraki už byl krapet mimo... Malinko nic vážného. Mírně si ho ještě přitáhl a ruku posunul na jeho krk..

„Vážně? A krb s portským...?“ Jemně se usmál.

„Ano. Přesně…řekl bych geniální spojení,“zašeptal Muraki. Hlas měl už trochu zastřený napětím, ale běžný pozorovatel by to nepoznal. Jenže Tatsumi není a nikdy nebyl, běžný. Nádech...představil si bílou růži jak se pomalu rozvíjí...výdech...nádech...výdech. Přivřel oči. „A pak je tu Provence, krásná země, pole plná levandule, slunce, mí a klid. Chladné zdi domů za slunečních dnů...víno, skvělá jídla, život pro jaký stojí žít.“

„Doktore, kdo koho vlastně svádí? Já vás? Nebo vy mě? Vidinou Provence...“Mírný úsměv zbrázdil Tatsumiho rty a prsty sklouzly na Murakiho rty. Hmm, příjemné.

„Myslím, že vy mě...,“zašeptal tiše doktor a natáhl ruku, která povolila další knoflíček a pak se dotkl pokožky pod ní.

„A daří se?“Ještě kousek blíž. Rozepnout knoflíček pod kravatou je sice náročné, ale co by Tatsumi nezvládnul. Jenom ho jemně pohladit. Malinko...

„Řekl bych, že jistý úspěch byl zaznamenán,“usmál se Muraki a pohladil ho po tváři. Sklouzl až k uchu a to jemně polaská prsty. A zase krk..

„Myslím, že oba si zasloužíme dovolenou, oba. A...Tatsumi, můžete ji započítat do nákladů, jako povinnou péči..o shinigami.“

„A já bych řekl, že to chvilku počká. Vyúčtování se může provést dodatečně...“ Konečně! Druhý knoflíček je rozepnut a Tatsumi mu rukou vklouzl za košili. A zároveň si ho přitahl blíž, až konečně měl jeho rty na dosah a mohl je políbit…..Po chvíli…

„Budeme pokračovat?“

Šedé oči se zadívaly do těch modrých.

„Pokud budete chtít přestat,tak se tu stane vražda,“řekl tiše Muraki a pak mu zajel rukou do vlasů.

„Doufám, že si rozumíme, Seiishirou-kun.“

„Dokonale.“ Modré oči pohled neochvějně opětovaly a Tatsumi ho stáhl ze stolu k sobě na klín. Přitom ho opět nezapomněl políbit.

Muraki jen tiše a spokojeně vydechl. Rukou mu znovu vklouzl za košili a požil ji tam, kde mají lidé srdce. Díval se do modrých drahokamů a jen ho hladil po hrudi a druhou rukou vískal ve vlasech. Nic neříkal, jen ho hladil…

Tatsumi slastně zavřel oči a pak už jen vnímal tu ruku jak ho hladila. Pomalu, důkladně.

Ty ocelově šedé oči se mírně smějí, nebo se mi to zdá? No asi se mi teď už zdá všechno..

„Jestli je to sen... Tak se nechci probudit...“Tiché zašeptání do rtů Murakiho, které ho přitahují jak lovce kořist.

„Neboj se. Nedovolím to.“Muraki sklouzl z vlasů rukou na Tatsumiho bradu a zvedl ji. Líbal ho jemně a přeci se dožadoval vstupu do těch kouzelných úst.

„Bojím, ale přece jen...“ Tatsumi pootevřel ústa a vpustil ho dovnitř. Muraki mu seděl na klíně a líbal až se mu točila hlava. Pevně se chytl stolu.

„Jestli spadneme... Vysvětluješ ty...,“ vydechl pak, protože na víc se prostě nezmůže. Ne když ho má tak blízko. Tak moc blízko...

„Tiše..tenhle..není..z patnáctého století...“Muraki na chvíli přerušil polibek. „Nebo nás odsud rychle dostaň někam jinak...a započti to do nákladů pak.“

„Teleportaci neovládám a obávám se, že do pokoje asi nedojdu... Nejbliž je asi tak jedině koupelna...“

Tatsumi má trochu vztek. Jestli se to teď pokazí, tak se tady opravdu stane vražda, Muraki!

„Tam bych ne...nechodil..zaslechl jsem odtamtud....zpěv...Konoeho....díky...mám o další příšernou vzpomínku víc..“Muraki o znova políbil.

„V tom případě to tenhle stůl musí vydržet...“Tatsumimu v očích hořely šibalské jiskřičky, když mu povoloval kravatu a rozepínal košili.

„Tss...proč my dva vždy skončíme.....na stole,“ Muraki prudce vydechl, když sledoval ty modré oči. Přivřel ty své a pod košilí ho začal jemně laskat. Sjel prsty na bradavku a jemně ji sevřel mezi prsty. Pak trochu zatahal a pak jen hladil bříšky prstů.

„Asi k nim máme blízko...“ Tatsumi se usměje a pak ho raději políbí, aby nebylo slyšet zasténání. A horlivě mu vytahoval košili z kalhot. Vypadá jak prokletý básník, napadne ho najednou. Mám rád prokleté básníky... Položil mu ruce na ramena a jenom jemně hladil. A přitom líbal...

„Asi,“Uklouzlo Murakimu a pak prostě sjel rukama na košili a zbylé, nerozepnuté knoflíčky, se rozlétly po místnosti.

„Tohle si taky můžete připsat do nákladů.“ Zamumlal, když svými rty zkoumal každé místečko na sekretářově krku.

„Jaj to se Konoemu prodražíme...“ Tatsumi zakloní hlavu, aby měl Muraki lepší přístup. Pomalu ho svlékne z košile i z pláště. Což by se zdálo skoro nemožné, ale  Tatsumi to zvládl hravě. Prsty jemně přejížděl po napnutých svalech.

„Trocha uvolnění by neškodila...,“ A pomaloučku ho začal masírovat, zatímco si vychutnával jeho polibky.

Muraki tiše zasténal. Šikovné prsty mu jezdily po napjatých a bolavých svalech a on byl někde v sedmém nebi. A pak že já jsem ďábel..napadlo ho nesouvisle a znovu Tatsumiho políbil a pak jemně kousl do krku. Jen to štíplo, ale on to místo hned přejel jazykem a znova políbil.

Tak to si dám líbit, milovat se s upírem, pomyslel si Tatsumi někde na půl cestě k ráji a jemně ho pohladil. Už se uvolnil a není tak napnutý... Teď krk. Pomalu jemně ho polaskal a rukama sjel na pevnou hruď.

„Tatsumi...přísahám...ty si sem pořídíš pohovku...!“ Muraki zvedl hlavu a zmocnil se jeho úst. Když se po chvilce nadechl, jemně přejel jazykem po jeho naběhlých rtech a pak se mu zadíval do očí.

„Židle je nepohodlná,“dodal  se šibalskými ohníčky v očích a pak jemně stiskl Tatsumiho spodní ret zuby. Pustil a políbil ho. Přitom sklouzl rukou níž  a dotkl se spony na jeho opasku.

„No jo, ale co s tím?“ zašeptal mu do rtů sekretář a pomaloučku opakoval tytéž pohyby jako doktor. Sklouzl přes hruď k neméně pevnému břichu a škádlivě zajel za okraj kalhot. Muraki tiše zasykl. Tatsumi ho zase jemně poškádlil...

Muraki něco tiše poznamenal a pak se mu konečně podařilo sponu otevřít. Povolil pásek a přejel přes látku kalhot rukou. To že má málo prostoru mu trochu vadí, ale na druhé straně...Volnou rukou bloudil po Tatsumiho hrudi a laskal bradavky. Věděl, že když bude dost vytrvalý, Konoeho slušný a tichý sekretář ztratí zábrany....a to je něco na co se on těšil.

Ten malý zmetek ďábelský... Ví moc dobře, co na mě platí. Tatsumi si ho přitáhl blíž a věnoval mu polibek, prudký a vášnivý i když tentokrát bez příchuti whisky. Jestli mě bude takhle trápit ještě chvíli, tak se neovládnu. A vidím mu na očích, že právě na to čeká... Tatsumi sklouzl rty níž na Murakiho krk a začal  ho důkladně zkoumat.

Murakimu uniklo zasténaní. Zjistil to, ..do...sakra....bohové...objevil to místo, za uchem, kde jsem tak citlivý, že se mi chvílemi vše noří do mlžného oparu rozkoše. Muraki se i přesto  kontroluje natolik, aby ho přejemně hladil přes napnuté kalhoty a pak mučivě pomalu rozepjal knoflík. Potom zip a pak bledá ruka vklouzla za lem trenýrek.

„Hedvábí?“

Tatsumi by rád nějak odpověděl, ale co mohl dělat, když ho vzrušoval až k nepříčetnosti. Jemně ho kousl a rychle políbil. A pak jazykem sjel na bradavku. Muraki zasténal.

„Hedvábí,“ vyrazil ze sebe Tatsumi. Co asi nosí on? Napadlo ho mimoděk a už mu rozepínal kalhoty. 

„Tedy...“ zakroutí hlavou. Muraki a bez spodního prádla...

„Musel jsem na sál..spěchal jsem...Watari by mě tam málem...i bez kalhot...což by bylo poněkud hloupé…,“ Trochu zaúpěl a otřel se o něj. 

Najednou se ozvalo zlověstné zapraskání.

„Ta židle praskne..,“ poznamenal Tatsumi hlasem zastřeným touhou. A pak se rozhodl pro radikální řešení.

„Moment,“zdvihl omámeného Murakiho, postavil se a chvilku se díval na stůl. Pak jedním pohybem všechno smetl na zem.

„Gushoshin si stěžoval, že se nudí,“ otočí se na Murakiho, kterému se na tváři usadil ďábelský úšklebek. Vyzývavě sedl a podíval se stojícímu  mu do očí. „Pokračujeme, doktore?“

„Malý moment,“Muraki se usmál a přistoupil k němu. Vášnivě ho políbil a zároveň rukou  sáhl za opasek a vytáhl dlouhý nůž. Několik chirurgicky přesných řezů a z Tatsumiho kalhot jsou cáry, kterým jedním škubnutím serval.

„Neslušeli ti,“ zašeptal a znova si ho k sobě přitáhl a políbil. Jen vzdáleně ho napadne, že tohle by chtěl vidět častěji. Tatsumiho se zářícíma očima, dychtivého jeho polibků.

Kalhoty. Moje oblíbené. NO to snad ne. Asi oplátka za tu košili. Ale abych tu sám seděl nahý... A zvládnu to i bez nože. Tatsumi Seiishirou se přitiskl k Murakimu a otřel se o něj.

„Tobě taky nesluší. Mnohem víc se mi líbíš bez nich,"“zašeptal mu do ucha a znova ho kousl. Pak prostě dlaněmi sjel na Murakiho boky a nechal jeho kalhoty spadnout na zem.

Muraki z nich vystoupil a odkopne je stranou.  Pak se na něj zvláštně zadíval a začal ho pomalu líbat na rty. Přitom mu prsty na hrudi vytvářel roztodivné obrazce. Přestane ho líbat a sjede níž. Zastaví se u bradavek a obě políbil. Pak jednu stiskl zuby a s druhou si jemně hrál. Pustil ji a sklonil se níž. Klouzal po tom úžasném těle jazykem a rukama ho jemně hladil. Tam jemně kousne, tam políbí.

Tatsumi mu zabořil prsty do vlasů a jen tiše vzdechne. Na víc mu jaksi nezbývají sily. Ještě chvilku a Konoe přijde o svého nejlepšího účetního... Čert to vem! Tohle je božské. Doslova, do písmene. Co s ním provádějí jeho ruce, jeho rty. Jemně ho víská ve vlasech a pomalu si lehne, protože má pocit, že v sedě se už asi moc dlouho neudrží..

Muraki vklouzl za lem trenýrek a pak je jedním pohybem jemně stáhl. Tyhle s bílým drakem se mu líbí. Nechce je ničit. Roztáhl mu trochu nohy a pohladil ho po slabinách. Na chvíli se ho letmo dotkl  a pak prsty sjel až skoro ke kolenům. Opět sklonil hlavu a začal ho líbat. Břicho, ploché a bez jediné jizvičky, podbřišek. Slyšel Tatsumiho zasténání, když dlaní přejel těsně nad jeho mužstvím, ale ani se ho nedotkl. Jen pokračoval dál a hladil ho po dlouhých štíhlých a přeci svalnatých nohách.

„Mu-Muraki...,“ zasténal Tatsumi a doslova šílí pod těma čarovnýma rukama. Byl rád, že to jeho trenýrky přežily, ale měl pocit, že on to dlouho nepřežije. Jak ho hladí, škádlí, konejší... Dělá všechno proto, aby ho dostal do ráje. A přitom na něj občas mrkne těma ocelovýma očima.

Murakiho ruce jely vzhůru po jeho bocích, přes břicho, pohladily ho po bradavkách a zase se vracely dolů.

A Tatsumi je pomalu na cestě do sedmého nebe. Ještě chvíli...

„Tak co ...bude..Paříž? La Scalla a my dva?“ Zeptal se a jeho dech Tatsumi cítil na tom nejcitlivějším místě. „Odpověz Seiishirou.“

„Paříž... A shodím tě z Eiffelovky, jestli to budeš ještě chvíli protahovat!“ zašeptal Tatsumi a zapletl mu prsty do vlasů. Tak hebké. Jemně mi kloužou v dlaních, když se Muraki konečně sklonil...

Letmý dotyk jazyka. Polibek. Tichý smích a pak znova. Olíznutí. A pak konečně Murakiho rty, které se kolem něj sevřely. Štíhlé prsty bloudily po jeho těle a hladil ho. Zkušeně a přeci jemně, jako ruce klavírního mistra rozeznívaly každou strunu v Tatsumiho těle.

A stejně ho z té Eiffelovky shodím... pomyslel si Tatsumi a pak přestal myslet. Jen vnímal ty horké rty na nejcitlivější části svého těla. Dotyky jemné jako pohlazení od motýlích křídel. Jako by byl klavír a on na něj zkušeně hrál. Vzdechne a pak hlasitěji. To nejde vydržet. Ta slast ne... Pohnul se trochu v bocích, ale Muraki má větší sílu a udržel ho na místě.

„Pššt,“tiše zašeptal a jemně a nenápadně vklouzl prsty do jeho slabin. Hladil ho a škádlil Vždy ho skoro dovedl k vrcholu a pak zvolnil tempo a skoro ho uklidnil. Hraje si a sladce mučil tmavovlasého muže na stole. Ty to nevíš Tatsumi, ale zamiloval jsem si tě. Jenže ti to neřeknu..nesmíš to vědět....myslí si Muraki, když viděl jak se Tatsumi svíjí.

Chce mě zabít, myslí si Tatsumi. Ano, chce mě zabít slastí. Tohle nemůžu vydržet. To přece nejde... Když do něj vklouznou jeho prsty, skoro vyvrcholil. Jenže Muraki moc dobře ví jak na to. Ví jak ho udržet v napětí... Tatsumi se prohnul do oblouku a zasténal. On mě snad donutí i prosit...

Samozřejmě že donutím...Muraki by se usmíval kdyby mohl, ale nešlo to. Miluje ten pocit moci, když může někoho ovládat, tak jako Konoeho sekretáře. Znova začal zvolňovat tempo a pomalu Tatsumiho spíš uklidňoval...čekal...věděl že se dočká...čekal...

On mě vážně donutí... „Prosím,“ zašeptal Tatsumi a přitáhl si jeho hlavu blíž ke svému obličeji.

„Chtěl jsi to slyšet... Prosím,“ zasténá, když ucítil jak ho Muraki hladí. Na to, že bez tebe nemohu být, jsi opravdu malý zmetek. A proto ti taky asi nikdy neřeknu, že bych prosil kdykoliv. O kousek... Tvé lásky.

„Všechno co jen chceš,“zašeptal světlovlasý a rozehrál novou hru. Věděl jak ho dovést k vrcholu. Hladil ho , líbal, sál, ale postupně rafinovanost ustupuje. Jen chce aby se uvolnil, jen někomu chce dát kousek nebe.

„Jediné co chci,“ zašeptal Tatsumi, hladil ho ve vlasech a líbal na čelo, oči, ústa, „jsi ty.“

 Všechny dotyky se stávaly jemnějšími, něžnějšími a Tatsumi se mu snažil oplatit jeho pozornost. A čím víc se dotýkal jeho nádherného těla, tím víc toužil po tom ho k sobě připoutat. Když už ne navždy, tak aspoň pro tuhle noc.

„Prosím,“ zašeptal a políbil ho do vlasů.

Ten úsměv byl téměř něžný. Mnozí si  myslí, že něčeho takového není doktor schopný. Něhy, lásky...a on jim oplácí stejně. Tady a teď ne. Tady si dával pozor aby nezpůsobil bolest a aby z těch modrých očí nevytekla jediná slza. Jako by ty jediné ho mohly spasit, díval se do nich, když do něj vstupoval. Nikdy mu neřekl jménem a kromě té jediné chvilky....a tolik by si přál slyšet to zas...Muraki, to je jméno, které vyvolává strach. Na to druhé lidi zapomněli.

Je jediný kdo mu říká jménem. Seiishirou. Jediný... Tatsumi si ho přitáhne blíž a tiše vyjekne, když do něj vstoupí.

Seiishirou. Mám to rád, když mi tak říká. A v tu chvíli ho napadne. „Kazutako,“ zašeptal a políbil ho. Přitiskl se k němu a náhle slyšel hrát nebeskou hudbu.

„Kazutako,“ opakoval a opakoval by to donekonečna, když viděl, jak se ocelově šedé oči usmějí. Pro ten úsměv...

Zavřel oči a nechá se unášet vírem milování.

Něco v jeho nitru se zachvěje, když zaslechl své jméno...tak dlouho ho neslyšel a tolik si to přál. Udělal bych pro tebe cokoliv, letí mu myslí, zatímco se s ním něžně miluje. Chtěl být něžný, ale i on cítí, že ho to stojí poslední zbytky sebekontroly. Něžné milování se mění v divočejší a on jen touží po uvolnění.

„Seiishirou.“ vydechl nakonec,když vyvrcholil.

Něha mizela a zase se vrací vášeň. Což vůbec není na škodu,stačil si ještě  pomyslet  Tatsumi, když se k němu prudce vzepnul. Celé to bylo divoké, vášnivé a přece pořád něžné, jako snad nikdy předtím. Kdyby se necítil tak nádherně, řekl by, že to bylo i zoufalé... Možná... Ale když ho dovedl až k vrcholu, na zoufalství zapomněl. Znovu se vzepnul proti jeho ruce a tiše vykřiknul. Kazutaka ho rychle políbil a líbal ještě dlouho potom, co Tatsumi spokojeně oddechoval. Ani jeden nechtěl přestat...

 

Muraki se na něj položil a poslouchal chvíli jen tep jeho srdce. Pak se opatrně zvedl a vystoupil z něj. Zvedl svou košili, jemně ho utřel a pak i sebe. Vzal ho do náruče. Tak rád se ho dotýkal. Tak rád ho držel. Klesl s ním na svůj plášť a jemně ho na něj položil. Přikryl ho vlastním tělem a jemně hladil. Měl vždy rád ty chvíle po milování...jenže...kolikrát je zažil? Myslí mu mihla vzpomínka na Sakiho a to co mu udělal tehdy v otcově ložnici a on sebou podvědomě trhl. Rychle se snažil uklidnit a tak dál hladil Tatsumiho

Jemný. Nikdy by nevěřil, že dokáže být tak jemný. Ale umí. Bylo to jiné, než když tenkrát rozbili ten stůl. Jiné a přece stejné. Nechal se zabalit do pláště a přitáhne si ho blíž. Podvědomě vnímal jeho ruku, jak ho hladí a každým pórem dychtivě sál to teplo, které z něj proudilo... Trhl sebou. Malinko, neznatelně, ale trhnul. A snaží se dělat, jakoby nic. Tatsumi marně přemýšlel, proč?

Jeho materiály... No je v nich jen to, co byl ochoten na sebe prozradit... „Kazutako?“ zašeptal mu do vlasů a přitiskl se k němu. „Děje se něco?“

„Nic...špatná...nic, nic se neděje Seiishirou,“políbil ho a odežene pryč toho chlapce se zelenýma chladnýma očima, který mu vzal všechno co měl i to co mohl mít.

Špatná vzpomínka. Nedořekl, ale on ví, že to chtěl říct. Nemůže to z něj teď mámit. Jen ho ještě pevněji objal a pomalu kolébal. Když se milovali, měl navrch... Ale teď vypadá jako poraněné zvířátko, které marně hledá útočiště. Pohladil ho po vlasech a jemně políbil na rty. „Bude to dobré, ano? Bude to dobré, Kazutako, slibuji.“ Neví sice, co ale jeho smutnému pohledu by slíbil všechno na světě.

„Pořád mě ještě děsí. Pořád ho nenávidím...i po těch letech....nemohu zapomenout,“zašeptal téměř neslyšně Muraki a přitiskl se k němu blíž.

Mám se zeptat? Nemám se zeptat? Tatsumi byl na vážkách... A pak ho něco napadlo. Pomalu se zvedl a přitáhl si doktorův plášť k tělu. Na jeho nechápavý pohled odpoví úsměvem a vzal ho do náručí.

„Potřebuješ se z toho vyspat. Ráno je moudřejší večera, tak se to říká, ne?“ políbil ho na nos. Muraki mu ovinul ruce kolem krku a zavřel oči.

„Jestli nás uvidí Hisoka, osobně ho zastřelím. On sice přežije..ale udělám to.“zívl Muraki

Jestli nás uvidí kdokoliv jiný, je má pověst totálně v háji, pomyslel si Tatsumi, ale nahlas neřekl nic. Toužil po své posteli, toužil sevřít doktora v náručí a jen držet. Jen vnímat jeho teplo a nechat se ukolébat rytmem jeho dechu. Opatrně otevřel dveře k sobě do pokoje a položil ho do peřin. Jen co ze sebe shodil jeho plášť, viděl, že Muraki se na něj usmívá.

„Kuřata budou mít šok,“zašeptal, když ovinul své paže kolem Tatsumiho. Jeho postel voněla po něm, jakési kořeněné vůni a slunci. Ne jako ta jeho, nasáklá pachem potu a strachu z jeho nočních můr o kterých se nikdo nesmí dozvědět. Je tak rád, že je s ním. Teď. Tady...klid. Mír. A bezpečí.

„Nejen oni,“ usmál se Tatsumi a přikryl ho. „Pohádku ti doufám vyprávět nemusím,“ poškádlil ho.

 Kazutaka na něj zamžoural svým démonickým okem.

„Není třeba. Tys mi docela stačil.“

„Dobrou noc, Kazutako,“ pohladil ho Tatsumi po vlasech a naposledy políbil. Pak se k němu schoulil a zavřel oči.

 

„Dobrou noc, Seiishiro-kun,"zašeptal Muraki předtím než usnul s vědomím, že dnes v noci za ním jeho noční můry nepřijdou. Ski da yo, Seiishirou chan, ski da yo.

Kdyby mi někdo někdy řekl, že se zamiluju zrovna do nejprohnanějšího vraha, se kterým měl svět tu čest, tak bych se mu vysmál, s touhle myšlenkou Tatsumi odplul do říše snů, kde na něj usmívají dvě ocelově šedé oči.

 

Obrazek

Ski da yo...jap. miluji tě.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Už jsem tu zas..

(Nex, 22. 6. 2008 1:18)

Vážně by mě zajímalo, co mě poňouklo k tomu, přečíst si před zmizením od internetu na čtyři dny jako poslední povídku zrovna tohle, nicméně jsem fakt ráda, že jsem to udělala. Zdá se mi to, nebo ta povídka skutečně krásní spolu stím, jak získáváme od tebe další a další informace o jejich minulosti? (pro chvíli, až budou napsané další části - poslední jsou aktuálně "Zaváté vzpomínky II" nebo nějaké takové II číslo.)

Mimochodem Psí Hvězda...ehm...ten pocit znám ;) , ale ty okolnosti nejsou stejné... :-)

Kawai!

(warrion, 28. 3. 2008 23:05)

to bylo tak rozkošné... a vtipné... já z toho musím jít něco napsat XD

nádhera

(laliloo, 18. 1. 2008 18:57)

krásné!!! fakt se mi to líbilo. Muraki - a hodný - to je teda síla (ale je to zajímavá představa). No a jak jsem se u toho nasmála: "To dřív peklo zamrzne a Tsuzuki opustí své dortíčky..." :)))))) úžasné a nebo: " váš typ zase jsou tmavovlasí mladíci s inklinací k nesmrtelnosti, aby vám neumřeli při pokusech..." :))))) no a nakonec to shazování z Eifellovky. Opravdu je to mocinky pěkné a milostná scéna jak se patří :*) nazávěr.

Stáhla jsem si,

(Psí Hvězda, 18. 1. 2008 16:21)

doma vytiskla - CELÉ Tvé Yami no Matsuei - a jak šly děti spát, četla.
Jak to říci slušně? Máš zásluhu na mém ŠPIČKOVÉM sexuálním prožitku, protože takhle ve mě už dlouho nic chutě nevzbudilo :-)

úžasné

(Tigie, 10. 1. 2008 15:48)

Bože, druhý stůl! Divím se, že nekřupl i ten. A Muraki je prostě zlatíčko. A pak to "Ski da yo, Seiishirou chan, ski da yo." a "Kdyby mi někdo někdy řekl, že se zamiluju zrovna do nejprohnanějšího vraha, se kterým měl svět tu čest, tak bych se mu vysmál, s touhle myšlenkou Tatsumi odplul do říše snů"... tak tohle bylo překrásné

ehm..

(jun...sss, 28. 12. 2007 12:46)

Užasné nějak jsem si ted tento pár oblíbila..
Ehm..chudáci skončili zase na stole asi to nebylo zrovna nejpohodlnější..vůbec jim to nezávidím..:-)
Myslím že si to přečtu znovu nějak se mi to vrylo do hlavy ..opravdu skvělé

krasne

(Leia, 28. 12. 2007 10:00)

super krasne uzasna povidka :D Pouze bych mozna zmenila nadpis na Tatsumi, my se provokujeme... :)
Jinak je ale vse proste uzasne, mas opravdu pekne stranky s velmi dobrymi povidkami

Huchhhhh

(Kat, 26. 12. 2007 16:45)

Pro jistotu. Tatsumi a Muraki. Nadherny par plny jak tak koukam inspirace a krasne zavrseni meho odpoledniho maratonu v murakiho laboratori plne kouzelnych sil neboli povidek.
Nadherne a a nasmala jsem se u toho. Stul. Pro vzdy skoncime na stole. protoze je nejbliz... cha. No jsem rada, ze skoncili nakonec v posteli.
Vy dve skvele se to cetlo a snad muzeme se tesi ta na pokracovani. Osobne rada bych videla ty sokovana kurata. Huch a jedno by to mohlo roznest po agenture a pak by se mUraki schoval v laboratori a pohledem zabijel kazdeho a Tatsumi by se zahrabal v arcivu agentury pod zaminkou, ze nesouhlasi ucty pred padesati lety.
Jinak nadherna milostana scena. Mnamky ... fakt tebe by se melo cist vecer a ne ted. No musim koncit a dekuji za skvele odpoledne, i kdyz jsem te nezastihla. Papapa a dal jen tak dal at mam co cist. Cist uchvatne povidky plne fantazie. Dekuji

hezký

(Alexandra, 26. 12. 2007 1:56)

moc pěkní mám ráka povídky kdy je Muraki hodní

jup!

(E..., 25. 12. 2007 20:29)

tak to souhlasim, protože se vám to, holky, vážně moc povedlo (a muraki je zase miloučkej...tak to mam ráda xD)

Úžasný

(Nex, 25. 12. 2007 14:21)

Jedním slovem - úžasný. Neznám předlohu, jen to, co napsala Amatérka. Ale tohle, nemám slov. Nádherný, překrásný. Mám ráda dobře napsané milostné scény, ale tohle je fakt výkon. A ty kecy :-) Tohle jsem četla jako vůbec první tady, ale hned jdu na další povídku. Sem teda budu najisto chodit. Ha! Jestli udržíte laťku, budu tu pečená vařená! Poklona Drovi i Bee. Všechna čest.