Jdi na obsah Jdi na menu
 


Murakiho noční můra I., aneb když se minulost stane realitou

14. 2. 2008

Murakiho noční můra, aneb když se minulost stane realitou

Pro Milwu, Kat, a Psí Hvězdu (promiň anketu hned odešlu....)

Muraki vešel do kanceláře sekčního šéfa JuOcho,a podvědomě si upravil brýle. Bylo nezvyklé, aby ho jeho nadřízený volal tak v noci. Už se skoro chystal jít spát, když přišel mentální příkaz, že k němu má přijít.

"Volal jste mě pane?" zeptal se tiše.

Obrazek"Ano." Přišel. Oči za stolem se zvláštně zablýskly. "Hodný chlapec," zabručel Konoe a opřel se do křesla, až zavrzalo. Přišel... Úsměv jak z hororu. "Posaďte se, doktore," vyzval ho jemně.

"Díky pane,"Muraki se posadil do křesla a dal si nohu přes nohu. Čekal, byl zvyklý že šéf promluví jako první.

"Omlouvám se, že jsem vás vzbudil, ale tohle nepočká. Kávu?" podíval se na něj tázavě a aniž by čekal na další, zdvihne se a naráz před něj postaví šálek. Přitom se jakoby náhodou otře o jeho ruku. Kdyby Muraki viděl jeho úsměv i jeho duše by se otřásla.

Konoe si sedl zpátky za stůl a upřeně ho pozoroval. Jako se lovec dívá na svou kořist. Je krásný, pomyslí si. Krásný... Stejně jako... "Cukr?"

"Děkuji, dám si...pane. A nespal jsem. Pracoval jsem na to projektu transplantací, víte, jak jste mi dovolil ho tady zkoumat. Orgány lidi potřebují pořád a ne každý má na to zaplatit si péči."

"Vy jste nechal mého sekretáře spát samotného?" Konoe si zamíchá vlastní kávu a v jeho očích je takové zvláštní světlo. "To vůči tomu chlapci není vůbec hezké..."

Muraki se zamračil. Cítil tu něco neobvyklého, nějakou sílu, která se skrývala před jeho intuicí..."Pane? Nerozumím vám."Obrazek

"Muraki, nehrajte si na neviňátko. Vidím vám až do žaludku... Spíte spolu. A možná nejen to. Ale vybrat si umíte, jen co je pravda," odložil šálek a přes stůl se k němu nahnul. "A on také nemá nejhorší vkus," zašeptal. Tak krásný. Jak tady sedí, rty stisknuté do úzké čárky, košile polorozepnutá... "Vlastně má skvělý vkus."

"Pane to jste mě volal jen abyste ocenil můj výběr. Proč....to, nevím...pane. ale čeká mě práce."

"Vy pořád jen pracujete, myslíte taky někdy na odpočinek? Já osobně mám někdy sto chutí tady s tím vším praštit a dopřát si uvolnění. UVOLNĚNÍ, Muraki. Dokonalé," Konoeho hlas měl pořád takový hebký nádech, ale pod ním byl nekonečně ledový. Sekční šéf se zdvihl a pomalu přešel za Murakiho křeslo. "Poslyšte, říká vám někdy Tatsumi, jak jste krásný? Jak moc vám sluší ty stříbrné vlasy a ocelové oči?"

"Pane, prosím."Murakimu ztuhla záda a posadil se rovně. "potřebuji jít pracovat a toto jsou mé soukromé záležitosti."

"Práce! Práce!" Konoeho hlas citelně zhrubnul. A pak se ztichlou místností rozlehl kovový zvuk. Zvuk zaklapnuvšího zámku. "Pořád samá práce!" Opřel se o křeslo a odebral Murakimu šálek ze ztuhlých prstů. "Tatsumi taky pořád pracuje. Nevidím to rád. Nevidím rád, když se mí lidé ničí..." Otočí jeho ruku dlaní nahoru a začne po ní přejíždět prstem. Je zpocená.

"Pane!" Muraki mu vytrhl ruku a prudce vstal.

"Co se tak cukáte, doktore?! Vždyť vaší postelí prošla dobrá polovina mých lidí... Lidí co se zahleděli na vaši postavu, oči, na vaše umění… Jsem empatik na to nezapomínejte! A taky mám své potřeby," Konoe udělal několik kroků až k němu a zatlačil ho ke stěně. "Jenom malé uvolnění. Prospěje to nám oběma. Nebo jste tak moc věrný mému sekretáři?" Oči zledovatěly a z úsměvu se Murakimu udělalo mdlo.

"Nejsem děvka, pane. A pokud jde o vaše lidi. Byli to ..jen chvilkové záležitosti.“

"Ehm a Tatsumi je taky jen chvilková záležitost? Jak říkám, to vůči tomu chlapci taky není pěkné. Přece nechcete, aby byly ty jeho nádherné oči smutné... Že má nádherné oči? Modré jako obloha." Konoe se široce usmál a položil svou ruku vedle Murakiho hlavy. Jednoho z nich dostane, když už nemůže mít oba... Ale jednoho z nich mít musí. Jedno kterého. Oba jsou nádherní. "Odpovězte mi!"

"Ne Tatsumi - san, to je něco jiného. Nemáte právo o něm tak mluvit!"

"Já nemám právo?! Je to můj podřízený, mám právo na cokoliv! Mám dokonce právo i na to, co dává vám!"

"Cože?!"

"No ovšem. Mám stejná práva, jako vy. Snad mi nechcete namluvit, že se opravdu milujete! Láska je relativní slovo. Stejně je v tom jen fyzické uvolnění, nic víc. A je přece jedno s kým se bude uvolňovat, ne?" Konoe vztáhne druhou ruku a položí ji na Murakiho srdce. Pak jede výš a rozepne mu knoflíček.

"Uvolněte se dnes se mnou!" zašeptal mu pak do ucha.

"Ne! Díky!" Muraki se mu vytrhl a dostal se z jeho rukou. "Díky, vybírám si lidi se kterými chci spát.

"Jestli hledáte klíč, tak ten je tady!" Konoe si poklepal na kapsu a pak si nonšalantně sednul na stůl. "Dobrá. Nešlo to po dobrém, půjde to tedy jinak. I když s vámi to asi nepůjde vůbec. A co myslíte? Půjde to s Tatsumim lépe? Možná by mu to tady i lépe slušelo... Tady na tom stole, nahému a chvějícímu se... A ty jeho oči. No ano, jsou nádherné. Ano, to myslím bude lepší." Hodí mu klíč.

"Můžete jít, doktore. Tatsumi bude mým potřebám vyhovovat lépe. Už proto, že tvrdě spí a neví o světě. Některé  Watariho léky jsou velmi účinné."

Doktor sevřel klíč v dlani. Po zádech mu sjel ledový had a on nasucho polkl. Seiishirou, ne...jemu by ...jemu se nic nesmí stát. Nesmí. Nesní. Znělo mu v mysli , když sevřel znova klíč a pak se zadíval na svého nadřízeného. "Co přesně chcete," řekl tiše a dal si pozor aby  se mu v hlase neobjevilo zhnusení jaké cítil.

"Však jsem řekl, že vás ne. Chci jeho, tady u sebe. Nebojte se, žádná pouta, žádný bič... Nebude mít ani škrábnutí. Jen ho asi ráno bude bolet zadek. Copak? Koukáte na mě jak anděl spadlý z nebe," Konoe si spokojeně zamnul ruce a posadil se do křesla. "No opravdu. Hotový anděl, krásný, zmatený... Ani se mu nedivím, že spí zrovna s vámi. Tak už běžte, můžete se vrátit ke své práci." Jednoho dostane! Dostane! Pomyslel si, když viděl Murakiho, jak tiskne klíč a pozoruje ho. Jak kořist lovce, než jí zastřelí.

"A když tu s vámi zůstanu?"

"A vy tu se mnou zůstanete? To vám na něm vážně tolik záleží? Sice je krásný, ale je to ňouma. Jako každý účetní. O terénu nemá ani páru... Hrozný ňouma. Vážně byste tu zůstal, jen abych ho nechal na pokoji?" Konoe se usmál a sundal si sako. Pak se znovu pohodlně opřel do křesla. "Zůstal by krásně ve své posteli čekat na vaši osobu."

"Ano," řekl Muraki a sundal si brýle. Pečlivě je složil a zastrčil do kapsičky u saka.Tohle nemusel vidět tak zřetelně.

"Věděl jsem, že jste hodný chlapec, Muraki," další úsměv. Puška spustila a kořist padla mrtvá k zemi. Dostal ho. Zítra ještě Tatsumiho, i když uvidí. Podle dnešní noci. "Pojďte ke mě, doktore. A ukažte mi, ty vaše zázraky, o kterých si tady kde kdo povídá. A které kde kdo Tatsumimu závidí..."

Muraki ztěžka polkl. Jeho nejhorší noční můry ožívaly. Tohle...Přistoupil ke Konoemu a položil mu ruku na rameno. Ovládej se Kazutako! Zaklínal se, když se druhou dotkl jeho tváře a pohladil ji.

"Ehm, doktore. A uzavřete svoji mysl, chci si to užít a ne cítit, jak vám se do toho nechce..." Konoe ho hrubě chytil za paži a stáhl k sobě na klín. "A trochu víc vášně. Nebuďte jak cudná panna!" zavrčel hrdelně a tvrdě mu přitiskl rty na ústa.

A Muraki poslechl. Uzavřel mysl a stal se přesně takovým, jako ho chtěl mít Konoe, vášnivým milencem a hlavně bez jiných pocitů. Takovým, jako ho kdysi chtěl mít jeho strýc a bratr.

Murakiho košile skončila roztrhnutá a on sám už dávno byl zatlačen mezi nohy velkého šéfa. Tak jak mu bylo nařízeno, rozepnul kalhoty a začal ho nejdřív laskat přes spodní prádlo.

"Ahh, ano, děláte to moc dobře," zasténal Konoe a strhl ho k sobě. "Víc!" přikázal mu nekompromisně a stlačil ho na kolena. "Víc!" zachraptěl potom.

Murakimu nezbylo nic jiného, než vyprostil jeho vzrušené mužství a pak, když mu Konoe přitlačil na hlavu, ho vzít do úst. Před vnitřním zrakem se mu najednou objevili oči modré jako letní obloha a jemu z těch jeho šedých zrádně sklouzlo pár slz.

Zaryl mu ruce do ramen a stiskl mu hlavu tak, že neměl kam uhnout. Pohnul boky proti jeho rtům a pak ho prostě jen nechal dělat co umí. A dlužno dodat, že to uměl dobře. Moc dobře, Konoe znovu zasténal.

Murakimu tekly z očí slzy, ale nevnímal je. Pro Tatsumiho, aby tohle nezažil, byl ochoten to podstoupit. A tak se snažil. Hladil, laskal, líbal. A pomalu nesl sekčního šéfa k vrcholu. A pak ucítil první záchvěvy a za několik málo okamžiků, Konoe vyvrcholil do jeho úst. Nedal mu šanci a Muraki polykal.

"Moc dobře," pohladil ho Konoe po vlasech, zcela spokojen. Muraki se zdvihl. "Vše?" zeptal se. "Vy pláčete, doktore?" Konoe si ho znovu stáhl k sobě a setřel mu slzy. Najednou byl něžný. "Neplačte. Vždyť to ještě nic nebylo."

Muraki zavřel na chvíli oči a musel okamžik počkat, aby byl schopen promluvit. "Co ještě chcete pane?"

"Vás, co jiného," usmál se znovu Konoe. Pak uhodil těžkou dlaní do stolu. "Posaďte se doktore." Když si Muraki sedl, roztáhl mu nohy a rozepnul kalhoty. "To chodíte vždycky bez spodního prádla, nebo jste se chystal na návštěvu k Tatsumimu?" zašeptal a lehce ho pohladil. Pak se pohodlně opřel do křesla. "Rád se dívám, doktore. A dívat se na vás, mi bude opravdovým potěšením," olízl si rty.

Muraki sebou trhl, ale pak si poslušně sundal boty, i kalhoty. Dolů šly i zbytky košile. Zůstal mu jen stříbrný křížek na krku. "Co teď?" zeptal se tiše

"Nejste vzrušený. Stačí? Dobrá, dělejte si to... Jak říkám, rád se dívám. A vy jste nádherný, opravdu nádherný. Jako anděl. Řekl vám někdy Tatsumi, že vypadáte jako anděl?" Konoe ho pohladil po hrudi, sklouzl do klína a pak se znovu opřel do křesla.

Muraki jen sklonil víčka a pak se začal vzrušovat. Věděl jak na to. Znal své tělo za ta léta dobře. Stejně si však v duchu představoval, jak se ho dotýká někdo jiný. Jako předtím, něž ho k sobě připoutal Tatsumi, přestavoval si jen osobu, beze jména. Tváře. Zato něžnou a žádoucí. Jen se vyhnout myšlenkám na toho, pro kterého to dělal...

"Dost!" zarazil ho Konoe a zvednul se. "To stačí, doktore!" nahnul se až těsně k němu a pomalu mu stiskl obě zápěstí ve své dlani. Pak natáhl ruce za hlavu a donutil lehnout na stůl. Vklínil se mu mezi nohy a jemně ho pohladil po vzrušeném údu. "Zbytek vaší slasti obstarám sám. Ano, myslím, že se vám to bude líbit," zachraptěl a začal ho laskat sám.

Muraki přidušeně vzdychl a pak zavřel oči. Ne nechtěl vidět tu tvář staženou chtíčem. Toho muže, který se těšil z jeho těla. Z toho jak se tu sám prodával. Sám nabízel.

Nedovedl ho k vrcholu. To ani neměl v úmyslu. Jakmile cítil, že je blízko, dlaní sjel až úplně dolů a vnikl do něj dvěma prsty naráz. Přitom mu ještě více stiskl zápěstí, když se Muraki prohnul, jak luk a zasténal. Znovu ho začal systematicky dráždit. "Musím vás trochu připravit," podíval se mu do očí a znovu políbil.

"Ne," vyjekl trochu Muraki, když ucítil ty prsty a pak mu polibek zacpal ústa. Tatsumi...odpusť mi, tichý výkřik, ukrytý za hradbami jeho vědomí. Konoe nebyl nejjemnější. Bolelo ho to a přece mu ten člověk přinášel slast, kterou si jeho tělo užívalo.

Něha se kterou mu setřel slzy zmizela. Zbyla jen brutální touha po vlastním ukojení. Ale ještě něco tomu chybí. Něco, aby to bylo dokonalé. "Popros!" zavrčel mu do ucha a otřel se o jeho vzrušený klín. "Chci slyšet, že to chceš! Popros!"

"Ne..." Muraki se naposledy odhodlal k odporu. Ale věděl, že to je marné. Věděl, že ho tím maximálně jen rozzuří. Na to měl zkušeností dost.

Volnou rukou mu vlepil facku a pak mu sevřel bradavku až zasténal bolestí. "Popros!" zavrčel pak a jeho oči dostaly nebezpečný výraz.

"Trhni si," zasténal Muraki.

Vlepil mu další facku až to třesklo a pak ho hrubě otočil na břicho. Zkroutil mu ruce za záda a nejradši by jimi trhnul. Ale pak si to rozmyslel. "Něco takového se nesmí poškodit! Popros, nebo sem namouduši přitáhnu Tatsumiho a ty se budeš dívat!" zavrčel mu hrdelním hlasem do ucha a zdvihl za vlasy. "Popros!"

"Prosím." Procedil mezi zuby. "Prosím, Konoe- sensei."

"Hodný chlapec," Konoe mu pustil hlavu a pak do něj naráz vniknul až nadoraz. A bylo mu jedno, jak se tělo na jeho stole vzepjalo, aby vzápětí bezvládně kleslo zpět. Ted už ho zajímalo jen jeho vlastní uspokojení.

Musím to vydržet, musím, jen to znělo Murakimu v hlavě a tiše trpěl pod tím jak hrubě a divoce si ho ten muž bral a pak, když vyvrcholil do jeho těla, bral to jako vysvobození.

Najednou se jeho tělo uvolnilo a on se zhroutil na Murakiho nahá záda. Mokrá studeným potem. "Uspokojivé," zamumlal mu do ucha. Pak se pomalu zdvihl pustil mu ruce a za chvilku bylo slyšet zvuk tekoucí vody. Když se vrátil, byl upravený a evidentně zcela spokojený. "Opravdu umíte zázraky, Muraki-chan," to oslovení bylo jako sůl do otevřených ran. Sedl si do křesla a opět jen pozoroval.

"Co ještě chcete?" zeptal se tiše doktor a pomalu sklouzl ze stolu. Tolik by si přál schoulit se do klubíčka a někde čekat na konec, ale nebylo to možné. Tak jen stál, podepíral se o ten prokletý stůl a díval se na svého mučitele. "Tak co ještě chcete?!"

"Nic. Jsem dokonale spokojen." Konoe si nalil šálek kávy, přidal dva cukry a spokojeně zamíchal. "Můžete jít, pracovní porada je u konce." Díval se jak Muraki pomalu sbírá zbytky svého oblečení, pak se zdvihl, odemkl mu dveře a dokonce mu je i podržel. "Zítra přijdete znovu, doktore."

Doktorova záda sebou trhla a on sám jen kývl. Dlouho si myslel, že se peklu vyhýbal, ale teď měl pocit, že na něj jen čekalo za rohem. Doktor odešel jen v kalhotách s pláštěm přitaženým k tělu, košile byla na vyhození. Teď si přál jen sprchu, pořídnou horkou sprchu.

"Přijdete," zopakoval Konoe, když za ním zavíral. "O ano, přijdete. Nechcete, abych si užil s Tatsumim a nechcete se připravit o mé dotyky. Přijdete... Kazu-chan," dodal ještě a definitivně za ním přibouchl. A nechal doktora jeho osudu.

Doktor tiše zasténal a pak se tak rychle jak jen mohl rozešel do sprch. Tam ze sebe doslova serval oblečení a pustil na sebe vařící vodu.  Chvíli pod ní stál a pak se sesul na kolena a opřel čelem o chladnou stěnu. "Peklo si mě našlo." zašeptal.

Tatsumi sebou neklidně mlel po posteli a občas mu unikl vzdech. Tu noc nespal dobře, ačkoliv se cítil malátný, jakoby mu někdo něco dal do pití. Něco bylo ve vzduchu. Něco strašného... Nevěděl co, ale cítil, že ho to pronásleduje, že ho to pozoruje ať se hne kamkoliv. Hrábl rukou do prázdna a z polospánku se podivil, že Kazu-chan vedle něj není.

Muraki se schoulil pod sprchou a nechal na sebe dopadat vodu. Nechtěl teď kamkoliv jít. Nechtěl jít do svého pokoje a ani za Tatsumim. Nechtěl nic, jen mít ostrý nůž a moci to všechno ukončit. "Ne..to nesmím...Tatsumi...nesmí a nemohu...."

Probudila ho jakási rána. Vymrštil se na posteli a udiveně zamrkal. Po zádech mu stekl pramínek potu. Ne, neměl jsem noční můru. Nebyla to noční můra, byl to jen pocit, který se mi vkradl do snu, přesvědčoval sám sebe. Ale marně. Od doby, co se vrátili z Alp, to všechno bylo nějaké podivné. Úřad... Všechno. Zatočila se mu hlava. Znovu si lehnul.

"Tatsumi-san, nevíš kde je Muraki? Všude ho hledám. Chtěl vědět o se děje s tou holčičkou v Tokijské nemocnici. "

"Ne, nevím. Někam se zašil, byl jsi už v laboratoři?" Tatsumi zdvihne hlavu od spisů. Zvláštní. Nesmírně zvláštní.

Není a to je divné. Vlastně ani na snídani nebyl a  ...

"Nebyl?"

"Ne a laborka je zamčená."

"Watari, kdy jsi ho viděl naposledy?" Tatsumi vyskočí a odhodí pero na stůl. "Neposílal ho někam šéf?"

"Šéf je nějaký divný a ...ani Tsuzuki s Hisokou ho neviděli.."

"Doprdele!" zakleje Tatsumi nahlas a vzpomene si, zcela nesouvisle, na to jak mu málem umřel pod rukama. A ví proč si vzpomněl. Ten strach. Ten samý strach co cítil tehdy, cítí i ted. A ta slova "šéf je nějaký divný" mu uvízla v hlavě. Ano je divný. Má divný pohled, když se na něj dívá... K čertu s tím, ted musí najít Kazutaku

Muraki se najednou objevil  ve dveřích. "Watari? Nevolal mi někdo?"

"No ano, volali z nemocnice..." začal Watari, ale Tatsumi ho přerušil. "Kde jsi byl?! Neviděli tě na snídani a já... Skoro dva dny..." koktá při pohledu na Murakiho ledové oči.

"Měl jsem k práci,"zašeptal Muraki a pak si spravil brýle na nose. Pod očima měl stíny. "Jedná se o tu dívku? Je v pořádku? Nebo už mají dárce?"

"Daří se jí dobře a ano, nalezli dárce. Právě proto volali, ale nebyl jste k nalezení..." Watari opět nedostal příležitost domluvit. Tatsumi mu položil ruku na rameno a vyšoupl za dveře. "Nech nás samotné. Potřebuji s doktorem projednat... Ehm, jeho mzdu. Nějaké nesrovnalosti v pojištění." Zavřel a vrátil se ke stolu.

"Musím jít, Tatsumi."zašeptal doktor.

Doktor byl z toho zkoumavého pohledu nervózní.

"Počkej. Já... Tak dlouho jsem tě neviděl, Kazu-chan. Měl jsem strach," Tatsumi vylétnul od stolu a chytil ho za rukáv. Pak mu položil dlaň na tvář a jemně pohladil. "Stalo se něco?" zeptal se tichounce.

"Nic se nestalo Seiishirou. Nic. Jen spousta práce a žádný spánek. Měl jsem odejít za tebou ale bylo toho moc. Omlouvám se."

"Jsi nějaký divný. Není ti dobře?" pohladí ho po zápěstí a Muraki sykne.

"Trochu jen mě bolí hlava, nic víc."

"Měl by sis jít lehnout. Pojď uložím tě..." Tatsumi ho jemně táhne ke dveřím a v očích mu svítí starost. Nelíbí se mu to.

"Ne!" Muraki možná zareagoval trochu přehnaně, ale co nechtěl si jít lehnout. "Nechci, musím na tu operaci. Jsem specialista."

"Pojedu s tebou," rozhodl pohotově Tatsumi. "A budu řídit, abys byl čerstvý." Sebere ze svého stolu klíčky a nějaké desky. "Cestou se ještě stavím u šéfa, chtěl tyhle materiály o posledních nákladech za čtvrtletí. Sice nechápu k čemu mu to bude, ale budiž..." usměje se.

"Ne! Zanesu mu to...." Murakimu se stáhne hrdlo. Jeho Tatsumi a sám s noční můrou. "Promiň jen, jistě zastavíme se tam. " Na slovo my položil Muraki zvláštní důraz.

"Kazu-chan? Vážně je ti dobře?" Tatsumi otevře dveře kanceláře a vyjde na chodbu. Pod paží svírá desky. Všimne si jak se Murakimu třese ruka. "Je ta operace hodně důležitá?" zkusmo zavede řeč na to, co ho v příštích hodinách čeká. Že by byl nervózní?, táhne se mu hlavou.

"Ano, můžu ji zachránit život,, nebo zabít. Bohužel jsem špatně spal, ale měl bych to zvládnout. Vezmu si na sál Hašitu sama, ten je zkušený chirurg a bude mi asistovat. Ano, zvládnu to."

Tatsumi k němu přejde a jemně ho políbí. "Já vím, že to dokážeš, Kazu-chan. Vím to! A ted pojď, jinak to nestihneme. Ještě se musíme stavit u Konoeho, nezapomínej." Znovu se usměje a rychle vykročí chodbou. Za chvíli už klepe na dveře sekčního šéfa. "Přinesl jsem ty náklady, pane..." "Pojďte dál, Tatsumi."

"Počkej, půjdu s tebou,"Muraki vklouzl za ním a stanul tváří v tvář noční můře. Potřeboval bych Hisoku.

"Muraki, klidně jste mohl počkat venku. Tohle by nebylo na dlouho," pronese šéf s úsměvem baziliška. Pak vezme od Tatsumiho desky a když se ten otočí, zadívá se Murakimu přímo do očí. ,Dnes v noci přijdete, doktore. Jinak tady bude ležet on. A bude sténat, křičet a prosit. Prosit, stejně jako vy. Přijdete, viďte?'

"Ano, pane,"zašeptal doktor a sklonil hlavu. Pak se spolu s Tatsumim rychle uklonil a zmizel za dveřmi. Teprve až v Tatsumiho autě se dokázal na chvíli uvolnit a dokonce zavřel oči a na chvilku usnul.

Tatsumi řídí rychle a přesně, jako vždy. A tak se po očku zadíval na svého spícího milence. Je unavený. Víc, než mu řekl. Má kruhy pod očima a snad jako by zhubnul za ty dva dny, co se neviděli. Natáhne ruku a jemně ho pohladí. Měl by víc odpočívat, jinak se zničí. I když si oba dopřáli dovolenou, on by potřeboval alespoň půl roku...

"Ne! Nebudu!" vykřikne Muraki ze sna a strhnutím se probere. "Zavolej Hisoku, ať se podívá na šéfa, prosím!"zašeptá předtím než opustí auto a nechá za sebou jen zkoprnělého sekretáře.

"Jasně," zavolá za ním Tatsumi, ale to už doktor nejspíš neslyší. A Tatsumiho špatný pocit se ještě prohloubí. A taky se objeví nové podezření. Muraki na sebe nenechá sáhnout... Násilím zaplaší myšlenku a vytočí Hisokovo číslo: "Kurosaki-kun? Tady Tatsumi. Prosím tě, proklepni nějak nenápadně šéfa. Nelíbí se mi... Ten samý pocit? To jsme už tři. Ano, je to na žádost Murakiho. Ne, Kurosaki, tohle do toho ted netahej, ano? Jen ho prověř. A dávej si pozor. Díky." Zavěsí, a vyběhne za Murakim. Chce ho ještě vidět, popřát mu mnoho štěstí... Vidět ho, než... Než co Tatsumi? Než tě opustí? BLBost!

Muraki se připravoval na operaci a sestra mu donesla kafe. Málem ho nebyl schopen vypít. Evokovalo v něm vzpomínku na ten večer. Málem se z toho pozvracel a když šel na sál, poprvé se mu třásly ruce.

"Doktor Muraki?!" uhodil Tatsumi na jednu sestřičku. "Právě operuje," odsekla mu nekompromisně, ale když si všimla jeho prosebného pohledu, nechala se obměkčit. Zavedla ho na galerii a Tatsumi by se klidně nalepil na sklo, i když by ho to k Murakimu přiblížilo jen o pár centimetrů. Dokážeš to Kazu-chan. Já ti věřím, zašeptal v duchu a posadil se, vzhledem k tomu, že tam byli i příbuzní té holčičky, které Muraki právě zachraňoval život.

Operace trvala dvanáct hodin. Dvanáct dlouhých předlouhých hodin, které Muraki spolu s celým týmem bojoval o život malé holčičky. Konečně, konečně po těch dlouhých hodinách zvítězil a když vycházel ze sálu ji už převáželi na pooperační. Vyhrál.  A pak v umývárně si  sedl pod sprchu i v zeleném operačním plášti a nechal na sebe dopadat vodu. Byl absolutně vyčerpaný.

Rodiče té holčičky byli na pokraji nervového zhroucení, ale když Muraki ten šílený tanec nad propastí ustál, rozplakali se dojetím. A Tatsumi se usmál. Jeho Kazu-chan. Dokázal to. Usmál se na ty dva a sešel dolů ke dveřím operačních sálů. Tam ho zarazila sestra. "Promiňte, ale sem smějí jen lékaři." "Jistě," usmál se Tatsumi. "Já bych jen rád... mluvil s doktorem Murakim. Bylo by to možné?"

"Jste jeho příbuzný? Přítel?"

"Spolupracovník, dalo by se říct. A přítel také. Rád bych mu poděkoval za rodiče té holčičky. Myslím, že jsou dojetím ještě mimo. Jmenuji se Seichiirou Tatsumi. Můžete mi ho prosím zavolat?" vykouzlí ten nejmilejší úsměv a sestřička pomalu roztaje. Nakonec kývne a zmizí za dveřmi.

Po chvíli se objeví a kývne na něj. "Pojďte se mnou, asi zase usnul ve sprše, budu potřebovat pomoci. Ostatní už jsou pryč a bude půlnoc. To víte, noční služba..."

"Jak zase?" vyrazí se sebe Tatsumi překvapeně, protože čekal Murakiho unavenou sice, ale usměvavou tvář. A místo ní... Ta sestra a její překvapující prohlášení. "On vám snad usíná ve sprše pravidelně?" pronese rádoby žertovně.

"Poslední dobou často. Víte on pracuje ještě na výzkumu ale je pořád jediný, kdo je schopen provádět takové složité operace..a tak už jsem ho odtamtud tahala se sestrou Kadee asi čtyřikrát."

"Ježíši," ujede Tatsumimu a skoro sestru odstrčí, když zaslechne tekoucí vodu. Prudce otevře dveře... "Kazu-chan!" vyjekne v hrůze, protože Muraki leží bezvlády na podlaze a voda si klidně crčí okolo jeho těla. Vběhne dovnitř, okamžitě zavře vodu a pak si k němu klekne, aniž by ho zajímalo, že bude taky mokrý jako myš. "Kazu-chan!" pohladí ho po vlasech a zdvihne v náručí. "Šatnu mají kde?"

"Tady a pokud chcete pomohu vám ho svléknout. Takhle může chytit zápal plic. Už tak dnes vypadal, že se zhroutí. Prý dokonce před operací ani nevypil kafe a málem zvracel. Chudák doktor. Měl by jste na něj dohlédnout, jinak se umoří k smrti."

"Kdyby jen zápal plic," zamumlá Tatsumi. "Děkuji, zvládnu to sám. A dohlédnu na něj, to se nebojte... Hlavně nezamykejte, prosím," usměje se, ale má co dělat, aby ten úsměv udržel. Tohle se mu přestává líbit. POdle toho, co mu řekla se Muraki snaží systematicky odrovnat. A podle jeho stavu se mu to daří. "Ani kafe?" zašeptá ještě, když sestra odchází. "Nevypil kávu?" Vždyť ji má rád!

"Ne, málem ten hrnek prý mrštil do kouta. Jako by ji nemohl ani vidět. Sestra Akiki říkala že v takovém stavu ho ještě neviděla."

"Děkuji. Ted už si poradím. Odvezu ho domů. A ještě jednou moc děkuji..." zašeptal Tatsumi se skloněnou hlavou a sestra tiše vyklouzla. Když zaslechnul klapnutí dveří, zadíval se na Murakiho bílou tvář a zplihlé vlasy. Opatrně ho pohladil po rtech. "Co to kruci děláš?" zašeptal a pak ho začal rychle svlékat. Jen ho odsud co nejrychleji dostat!, to je jeho heslo. ale jakmile mu sundal promočený nátělník, strnul. Murakiho tělo bylo jako jedna ohromná sbírka modřin. Některé žlutavé, mizející, jiné fialové, čerstvé. V té chvíli se doktor pohnul a tiše zasténal.

"Ne, Tatsumi...jeho ne...prosím...ne! Ne! Udělám to." Doktor sebou trhl a rozkašlal se. Pak otevřel oči. "Seiishirou-kun? Ty jsi tady?"

"A kde jinde bych měl být?" vydechne Tatsumi v šoku a pomůže mu posadit se. Pak jemně vezme jeho tvář do dlaní a přinutí ho, aby se mu zadíval do očí. "Co se tady děje, Kazutako?" zašeptá bolestně. Bolí ho, když vidí, jak je zničený a jak se sám snaží zničit ještě víc.

"Nic se neděje..jen, jsem unavený. Prosím, kolik je hodin?" "Dvanáct pryč!" řekl tiše Tatsumi. "Bože, už ne...musím rychle k nám, mám...něco jsem..musím do kanceláře...rychle." Pokusil se zvednout, ale spadl zpět.

"Nic?" Tatsumi ukáže na jednu zvlášť vyvedenou modřinu. "A tohle je co? A tohle? A tohle?" ukazuje na modřiny a modré oči mu hoří. "Nenamluvíš mi, že jsi upadl, Kazutako. To mi nevnutíš! Co je to?! Kdo ti to udělal?!"

"Prosím, neptej se..prosím..." Muraki sklonil hlavu. "Prosím....neptej se," v šedých očích se objeví slzy. "A pomoz mi dostat se do agentury."

"Já..." Tatsumi pak jen sklonil hlavu a pomohl mu obléct se. Dával přitom pozor, aby ho neporanil ještě víc. Sice měl pocit, že se mu srdce rozletí na milion kousků, ale odporovat Murakiho pohledu? Na to neměl sílu. Ale když se pod ním podlomily nohy, bez ohledu na jeho protesty ho vzal do náručí a donesl až do auta. Jen pak dosedl na své místo, zazvonil mu mobil. "Prosím? Kurosaki-kun! Co tak pozdě? Děje se něco?"

"Šéf, zrovna měl menší souboj s Tsuzukim a Watarim. Měli jste pravdu, něco ho posedlo...a teď se zotavuje ve Watariho a Guishinově péči. Už bude dobrej. Takže náš stříbrovlasej zázrak měl pravdu. Byl divnej."

"Nech toho Kurosaki, ano? Vezu ted doktora a je na tom dost špatně... Ale budu chtít podrobnou zprávu. Jinak je Konoe-sama v pořádku?" nevšimnul si, jak sebou Muraki při tom oslovení trhnul. "Jo jo. Jen si nic nepamatuje. Ale dostali jsme ho z toho. Bude dobrej, vážně. Jen má prostě místo tří dnů okno, černou díru. Nashle v úřadu." "Nashle." A položil mobil. Pak se otočil na Murakiho.

"Jeď pomalu prosím,“ zašeptal tiše Muraki a zadíval se z okna. "A zajeď někam k řece, potřebuju se projít."

"Potřebuješ do postele, pořádně se vyspat!" napomene ho Tatsumi.

"Ne..potřebuju se projít...prosím."

"Ach bože, co mám s tebou dělat!" vzdechne sekretář a pomalu zajede k řece, která teče nedaleko nemocnice. Tiše vypne motor a pak jde pomoci Murakimu vystoupit. "Sotva se držíš na nohou, copak se v tomhle stavu můžeš procházet?" zavyčítal mu jemně.

"Nechci do agentury...chci chvilku klid...chci toho tak moc? Co myslíš?"

"Ne, nechceš. Já mám o tebe jen strach. Strach, že se ti něco stalo a ještě stane, Kazu-chan. Nic víc," sklopil hlavu a pak ho vzal do náručí. "Ponesu tě. Skoro nemůžeš stát. Ponesu tě, ano?"

Muraki kývl ale přece jen se chvěl, když ho vzal do náruče a pak, když se sním posadil pod velkou sakuru a chtěl jo políbit, uhnul. "Ne!....Promiň,"omluvil se hned v zápětí, ale tři noci, kdy musel být po vůli tomu muži, kterého v duchu uznával, ho stály příliš sil.

Tatsumi vykulil oči. Tady se něco stalo. Něco před ním tají. A něco strašného... "Kazu-chan? Co se stalo?" zeptá se znovu, jako předtím a najednou se v něm ozve ta pochybnost. Ta pochybnost, která po čase přepadne každého zamilovaného člověka. I přesto co viděl, to v něm zahlodá. Opravdu mohl jen upadnout a pak to, že odmítá i malý polibek, že skoro nesnese jeho dotek...

"Kazutako. Nechceš mi něco říct?" zašeptá a jeho hlas je najednou odtažitější.

"Neptej se..prosím,"Muraki se snažil ovládnout, ale byl příliš vyčerpaný. Z očí mu vytryskly slzy a on se schoulil do klubíčka. "Promiň mi to, chtěl jsem tě jen chránit. Nic víc, jen chránit."

"Chránit? Mě?" Tatsumi byl dokonale perplex a v duchu se pohlavkoval za ty stupidní pochybnosti. Takže se opravdu něco stalo. Přitáhne si ho do náručí a opatrně mu setře slzy. "Chránit... Ale před čím, Kazu-chan?! Před čím? Víš, že mě můžeš říct... Cokoliv... Bolí to, když vidím, že se něčím trápíš sám... KDyž vidím, jak tě to pomalu ničí..." zašeptal mu do vlasů a stíral další a další slzy.

"Dal bych za ....to cokoliv...musel, jsem..nemohl jsi to být ty.....nemohl já to znal....nechtěl jsem ať to poznáš taky. Jenže znát---znát není možná nejlepší...bolelo to stejně. Ponížilo to jako před lety a ...já ...měl pravdu...měl ji i Hisoka. Jsem kurva....kohokoliv kdo o to požádá."

"KDO?" uniklo Tatsumimu vražedně.

"Konoe-sensei." Muraki sklonil hlavu. "Buď já nebo ty, nebylo jiné cesty."

"Cože?!" Tatsumi se zapotácel. "To-tomu nevěřím," vykoktal ze sebe. Představa, že člověk jehož takovou dobu obdivuje, kterého má rád a má k němu úctu... Že tenhle člověk dokázal tak strašně ublížit - jemu! Otřáslo jím to jak granát.

"On-on ti dal ultimátum?" vydechne ještě.

"Ano,"Muraki zatnul ruce v pěsti. "Ano! Ultimátum! Buď já nebo ty! Jak jednoduché! Bavil se tím! A kdybych nebyl dost dobrý, kdybych mu nepodržel, donutil by tebe a já...já bych se musel dívat...."Muraki se začal trochu hystericky smát. "Nešlo to jinak...nešlo...."to už jeho tělem otřásl vzlyky. "Promiň mi..."

Tatsumi si připadá jako idiot. Jako v nějakém šíleném, nepovedeném hororu. Jako v nejhorší noční můře. Ultimátum. On, nebo já... Jak jednoduché. Rozum už má jasno, ale srdce to odmítá přijmout. Odmítá přijmout... "Co ti mám prominout, proboha?!" strhne ho k sobě do náručí a přitiskne, jako by se chtěl ujistit, že je ještě živý, že tu s ním sedí. "Přece není nic, co bych ti měl promíjet!"

"Nedokázal jsem říct ne a včera v noci jsem hledal ...byl jsem v tajném archivu a hledal jak zabít shinigami a jeho. Chtěl jsem se radši zabít a vzít ho sebou než to snášet...a pak se ti dívat do očí."

"Kazu-chan, ty hlupáčku!" Tatsumimu z oka skane stříbrná slza. "Kdybych tušil... Kdybych to jen tušil... Bože můj, radši bych si s tebou stokrát vyměnil místo... Kazu-chan," hladí ho po vlasech a pláče. Srdce si jen pomalu připouští tu strašnou zprávu. "Dívat se mi do očí... Jak se ti do nich můžu podívat já, když jsi... Když jsi to... Kvůli mě!"

"Kvůli tobě bych udělal cokoliv," řekl Muraki a opřel si hlavu o jeho rameno. "Prosím, ne...buď se mnou. Drž mě."

"Už nikdy tě nepustím, slibuji!" obejme ho co nejpevněji může a mimoděk ho začne hladit prstem po nahé dlani. "Nikdy tě už nepustím, Kazu-chan! To radši zemřu..."

Muraki sebou trhl a otočil ruku. "Tak...ne, takto dělal on. a teď si ani nic nebude pamatovat..."

Nebude pamatovat. Ta slova se Tatsumimu zařízla do srdce jako nůž. Konoe... To nebyl Konoe, byl něčím posednutý, ovládnutý. Ale to nic nemění na tom, jak moc ublížil jedinému člověku, kterého na tomto světě miluje. A že si nic nebude pamatovat... Tím je to ještě horší. Pro oba, pro Murakiho... Tatsumi ho jemně políbí na čelo. "Není ti zima?" zeptá se starostlivě.

"Je..." Muraki se mu schoulí do náruče. "Prosím, pojeďme  domů... potřebuju se s tím naučit žít. A naučím... Znova."

"Naučit žít? Možná, ale hlavní co potřebuješ je dovolená. A nemyslím tím dva týdny, ale nejméně půl roku! Potřebuješ odpočinek jako sůl! Jinak se odrovnáš a to bych nepřežil..." Tatsumi ho zdvihnul v náručí a odnesl zpátky do auta. Pak zdvihl mobil a zavolal Watarimu. "Watari? Vezu doktora a není na tom dobře. Prosím tě, zařiď ať nás nikdo nevidí... Neptej se proč, prostě to udělej, nebo ti srazím plat!" sklapne mobil a podívá se Murakiho, schouleného na sedačce. Postará se o něj. Miluje ho. A neměl dovolit, aby mu takhle ublížil. Kdokoliv. Měl se víc ptát, měl... To už je jedno. To už mu vzpomínky nevymaže.

Muraki mlčí celou dobu, co jedou. U budovy si nechá pomoci z auta a pak i odnést do svého pokoje. Tam jsou jen tak dlouho dokud si nenabere pár injekcí a pak k Tatsuminu. "Jsi moc hodný, že mě tu necháš,"zašeptá, když ho položí do postele a píchne mu první injekci. Je na spaní a on potřebuje spát.

"Jistě. A ted už spi," pohladí ho Tatsumi po vlasech a znovu políbí na čelo. "Miluji tě, Kazu-chan," zašeptá pak jeho spícímu obličeji. "Miluji a udělal bych cokoliv, kdyby šlo vrátit čas." Ještě chvilku se dívá jak spí a pak se tiše vytratí. Sice je na nohou už asi dvacet hodin, ale vydrží to. Neponocuje tak často, aby si to občas nemohl dovolit. Jde za Watarim a cestou se nestačí divit, jak je úřad zdemolovaný. Když zaklepe na jeho dveře, hrdlo se mu sevře. Ale musí to vědět! "Watari! To jsem já! Tatsumi. Otevři!" zavolá polohlasem. Když je vpuštěn, bez okolků jde k věci. "Tak jak to bylo?" Vědec se podiví jeho ledovému tónu.

"Démon, silný démon, ale naštěstí, spoustu škody nestačil napáchat...tedy na nic jsem nepřišel. A Konoe-sensei, bude v pořádku."

"Nestihl nic napáchat," Tatsumi si pohrdlivě odfrkne a má chuť Watariho přiškrtit i když ví, že za nic nemůže. "Zabili jste ho aspoň?" zeptá se pak ledově a zatíná pěsti. Kazu-chan, jeho Kazu-chan! Vzpamatuj se Tatsumi! Oni nic nevědí!

"Démona jsme vypudili do Hádu, už se jen tak nevrátí...a šéf..jo bude v pořádku..zítra se vrátí do práce...a co se stalo doktorovi?Povedla se operace?"

"Zabít jste ho měli!" procedí Tatsumi mezi zuby, ale pak nasadí normální výraz. "Operace se povedla, ale strávil kvůli tomu pár nocí v archívu a málem se složil... Totální vyčerpání, ale snad nic, z čeho by se nedostal..." Kromě vzpomínek, pomyslí si ještě. Pak se zdvihne k odchodu. "Já jdu. Budu u něj, nemůžu ho nechat samotného..." U dveří se ještě otočí. "Jsem rád, že bude Konoe-sama v pořádku.“

"Já taky! Ale stejně to bylo velké štěstí. Nikomu neublížil a doktorovi se povedla operace, prostě skvělý den, že Tatsumi-san?"

"Ano, skvělý den, Watari. Dobrou noc," Tatsumi málem prásknul dveřmi. A venku se pomalu svezl na podlahu. "Nikomu neublížil, he?" povzdechl si. A pak si vzpomněl na Murakiho tělo poseté modřinami, jeho slzy, tu hrůzu... Zatnul pěsti. "Nikomu neublížil!" zavyl táhle jako poraněné zvíře. Pak se rychle zdvihl a dal se na útěk chodbou. Musel. Musel, protože by jinak šel a někoho zabil. I holýma rukama!

"Tatsumi-san. Tatsumi-san, děje se něco?" Tsuzuki stál ve dveřích svého pokoje a udiveně se na něj díval jak běží kolem.

"Nech mě být!" křikl na něj Tatsumi vztekle. "NIc se neděje. KLidně běž zase spát! Běž objímat Hisoku, stejně jste spolu, ne?" Vztek, hněv, lítost, bezmoc, to všechno se v něm mele a on je hrubý. Zatíná pěsti a dívá se na Tsuzukiho pohledem vraha...

"Tatsumi,"Tsuzuki ho dožene, těsně před jeho pokojem. "Doktorovi není dobře, že? To tě trápí Tatsumi? No tak… Seiishirou..."

"Co je ti do toho?!" odsekne Tatsumi, ale pak kývne. "Ne, není na tom dobře. A tentokrát je to možná i horší, než kdy předtím... Promiň, jsem z toho trochu na nervy..."

"Můžu ti nějak pomoct? Já...víš všiml jsem si, že tě má moc rád. K nikomu se tak nechová, ale..no, prostě, můžu pomoct....a na nervy je nejlepší čokoláda." Tsuzuki sáhl do kapsy  podal mu půlku čokolády

"Díky moc," usměje se najednou Tatsumi. "Ne, nemůžeš mi pomoct, ale děkuji. Já ho mám taky moc rád a bojím se o něj, proto jsem tak nepříjemný. Snad bude v pořádku. Vážně moc děkuji Tsu a ted mazej zpátky do postele, ať tam Hisoka není dlouho sám..." stiskne mu ruku.

"Hisoka zkoušel něco vytáhnout z Konoeho, ale nic moc e mu nepovedlo. Teď spí. A dobrou noc...Seiishirou a opatruj doktora. Potřebuje to."

"Jistě. To budu, jako oko v hlavě..." zakoktá se Tatsumi a pak se jen dívá, jak se vzdaluje chodbou. Hisoka. No ovšem. Je empatik, tak je to jen normální. Ale Hisoka byl zrovna ten poslední... Aby se to dozvěděl. Jistě, Muraki mu ublížil, ale... Kruci! Ve vzteku si hryzne čokolády. Tsu má pravdu, je to balzám na nervy... Ted je nejdůležitější Kazu-chan. Vklouzne do pokoje a zadívá se na spícího. "Kazu-chan," pohladí ho jemně po tváři, sklouzne na rty a pak se odváží ho něžně políbit. Doktor tiše zasténá.

Ve snech se znovu vrací do kanceláře, kterou už bude mít navždy spojenou se svým ponížením. Znova tam na něj čeká Konoe a znova ho ohýbá přes stůl a drsně do něj vstupuje. Večer co večer. "Seiishirou..."

"Jsem u tebe, Kazu-chan? Špatné sny?" Copak ani ve spánku nemůže mít klid? Copak se tak strašně provinil, že ho takhle trestají?

Zatápání po jeho ruce a pak ji jen sevřel ve své dlani a zase usnul. Modřiny na těle už nebyli tak zlé a vedle sebe cítil lásku, ano lásku...a tak mohl spát dál.

Skopne boty a lehne si vedle něho. Neví co může a co ne, co v něm vyvolává vzpomínky, ale pak si ho přitáhne do náruče a pevně obejme. Bude tady. Bude s ním... Pomalu zavře oči a snaží se vytěsnit všechny myšlenky z hlavy. Na nic nemyslet, jinak se do rána nevyspí. Nakonec nasaje vůni jeho vlasů a podaří se mu propadnout se do mlhavého polospánku. Beze snů. Bez ničeho. Jen s Murakim v náručí.

Muraki jen povzdechne a pak spí...konečně, po třech dnech beze spánku a na pokraji vyčerpání, spí...v náruči toho , kdo ho miluje.

 

Muraki tiše zasténal a pak pomalu rozlepil oči. Zaclonil si rukou oči a pak se trhaně nadechl.  Pomalu k němu přicházela paměť a nebylo to nic pěkného. Stiskl rty.

Podařil se mu usnout. Nakonec. Nebyl to příjemný spánek, ale aspoň byl beze snů. A vzbudil ho až jemný pohyb těla v jeho náruči. Potlačil zívnutí a lehce se nadzdvihl. "Kazu-chan? Jak... Jak se cítíš?" zeptal se tiše.

"Jako by mě přejel náklaďák.Což nemá tak daleko k pravdě. ...Potřebuju...čaj. Sladkej."

"Dobře. Hned ho udělám," Tatsumi se mírně usmál a pak se vyhrabal z postele. Za chvilku byl slyšet zvuk tekoucí vody, varné konvice a potom jeho zvolání: "Kolik kostek?"

"Pět!" zavolal Muraki a pak zvedl ruku ze svých očí. Jsem hubenej, doničenej a zase jsem ze sebe udělal kurvu, krásný začátek nového roku. Zajímalo by mě, co bude dál.

Nadzdvihnul udiveně obočí, ale pak do šálku poslušně zamíchal pět kostek cukru. A najednou si vzpomněl na čokoládu, kterou včera dostal od Tsuzukiho. Když se vrátí zpátky s šálkem, sebere ji ze stolku a položí na podšálek. "Na," podal mu ji a sedl si vedle.

"Díky,"Muraki se nazvedl na loktech a sedl si.Čaj byl horký a on potřeboval uklidnit a trochu povzbudit. "Dobrá čokoláda." zamumlal, když do ni kousl.

"Ta je od Tsuzukiho," usmál se Tatsumi. "Bylo jí víc, ale včera jsem ve vzteku půlku snědl... A to asi zachránilo několika lidem životy..." zkoumavě se na něj podíval. "Dnes žádná práce, Kazu-chan. Zůstaneš v posteli... A já co nejdřív zařídím..." nedořekl a zamyslel se.

"Co?" Muraki se na něj zkoumavě zadíval. "Podívej, Seiishirou, udělal jsem co udělal a život jde dál. S tím nic neuděláme. Ani ty ani já....neměl jsi se to dovědět. Já byl jen včera úplně na dně."

"Samozřejmě. Všechno je v pořádku, jenom jsi tři noci po sobě držel Konoemu... A já jsem si tu měl bezstarostně pobíhat dál. To určitě!" zamumlal Tatsumi vztekle a podíval se mu pevně do očí. "Potřebuješ dovolenou. A to nemyslím dva týdny, ale dva měsíce nejméně! Potřebuješ to jak sůl a nehádej se se mnou!" utnul ho, když viděl, že se nadechuje na protest.

"Pojedeš se mnou?" Jediný tichý dotaz, protože Muraki se musel sám držet, aby nezačal do věcí mlátit a křičet zlostí. Ano, udělal to, ale kvůli němu, aby on netrpěl. Říkal si, že on trochu té bolesti snese, ale tohle zasáhlo, hlavně jeho mysl, a duši, ne tělo. To si to málem užilo.

"Ano. A na účet podniku." Usmál se jemně Tatsumi a pak se znovu natáhl na postel. "A než to zařídím, tak... Kazu-chan, já tě prosím - nezkoušej se zase odrovnat! Prosím!" upřel na něj téměř štěnecí pohled.

"Políbíš mě...Tatsumi?"

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(..., 14. 3. 2010 20:54)

Nemyslím si, že je to "Murakiho noční můra", nýbrž noční můra samotné autorky, nebudu vysvětlovat proč. Nejsem si jistý, že je, byť jen minimální, šance na skloubení s realitou. V každém případě někdo nepochopil... a já děkuji, alespoň někdo mě uvedl do správné nálady, kdy se ubírám na lůžko s pocitem, že chci někomu ublížit. Ne, chci někoho zabít. Když si vzpomenu na svou první oběť, vede mě to k zamyšlení, proč to byla právě žena...

Děkuji

(Psí Hvězda, 18. 2. 2008 9:38)

za věnování - čím jsem si to zasloužila? Ale ano, už vím, svým upomínáním :-). Ne, opravdu děkuji za věnování i za krásnou povídku, které jsem nemohla odolat a musela jsem si ji po zběžném přelétnutí textu přečíst ještě včera přes telefon.
Já znám Yami no Matsuei jen podle názvu a povídek Tvých a Amater, a musím říct, že ve mě jednak probouzejí zvědavost a chuť poznat originál, jednak i obavu, že ten originál... jaksi... nebude to ono :-)

Ztaracené stránky. Sorry

(Kat, 14. 2. 2008 21:52)

Nevidím to rád. Nevidím rád, když se mí lidé ničí..." to mně dostalo, ale to jsem ještě nevěděla co vím. Gratuluji. Nádherná myšlenka. Posednout Konoeho. paráda, skvěle.
Někdo by to doktorovi přál, ale já ne, ale myslím, že pomalu v náručí Tatsumiho na to zapomene.
Byli jste pilné včelky Bee a Muraki a zas jsem ji přečetla jedním dechem. Seděla jsem od obrazovky asi tak 5 cm a četla četla a kousala se do rtů jak to dopadne. Ještě teď cítím úlevu, že to byl démon. Gooooooooodd!!!!!
Oči mám zkažené už i tak tak co. Jdu dál