Jdi na obsah Jdi na menu
 


Murakiho noční můra II., aneb když se minulost stane realitou

14. 2. 2008

"Políbíš mě...Tatsumi?"

Neodpověděl. Jen si ho pomalu přitáhl zpátky k sobě a pohladil jemně po tváři. Docela malinko se dotknul rtů, načež mu splnil přání. Napřed jemně a potom s trochu větší vášní. Ale hlavně s láskou... "Takhle?" zeptal se potom.

Muraki zavřel oči a trochu přerývavě dýchal. "Ano...tak...děkuji, Seiishirou."

Znovu ho políbí a položí zpátky do postele. "Takže ted ti nařizuju, abys odpočíval, zkusil ještě trochu spát a hlavně... Hlavně..." slova mu najednou nejdou přes rty. Jak mu má proboha naznačit, aby se hlavně nepokoušel mluvit s nikým z agentury? S Konoem především?

"Zůstanu tady. A kdyby někdo chtěl dnes konec světa, tak ať ho přesune na příští pondělí, dnes neordinuji."

"Děkuji," pohladil ho Tatsumi jemně po tváři a rozverně políbil na nos. "Kdybys cokoliv potřeboval... Paeger mám pořád s sebou..." pomalu se zdvihl a měl se k odchodu. Jen u dveří se ještě otočil. Muraki seděl v posteli, přikrytý až po bradu a trochu se usmíval. Ale ty stíny v očích, kruhy pod očima a ty modřiny... Tatsumi sklonil hlavu a rychle odešel.

"Muraki jsi hajzl!" zamumlal si pro sebe doktor a pak zavřel oči. Ne, takhle to nešlo.  Znova je otevřel a pak se podíval na stolek, kde měl Tatsumi položené jeho injekce. Našel látku, kterou potřeboval a bodl si ji do žíly. Potřeboval spát a morfium spolu s dalšími látkami mu mělo zaručit klidný spánek.

Tatsumi si dával dobrý pozor, aby se s nikým nepotkal. Nehodlal poslouchat další litanie o ohromném štěstí a tak dále, a tak dále. Protože věděl, že by se asi neudržel... A to by bylo moc špatné. Zaplul urychleně k sobě do kanceláře a hned sáhl po deskách s rezervami. Zdravotní dovolená... Snad mám nějaký takový fond, pomyslel si, když se probíral Fondy pro mimořádné příležitosti.

Kazutaka to potřebuje jako sůl. Nemůže ho tady nechat. Ne v tomhle stavu a ne v tak bezprostřední blízkosti. Doufám, že spí, pomyslel si ještě a pak tiše zajásal. " Pracovní úrazy," přečetl nahlas a usmál se. Dovolená bude.

Muraki spal, usnul skoro hned, jak vytáhl jehlu a stříkačka mu dokonce spadla na zem. stahovadlo stáhl z ruky jen tak tak, ale hlavně usnul. Spal spánkem beze snů, jako rozbolavěný anděl, kterému polámal křídla ležel v Tatsumiho bělostné posteli s obličejem stejně bledým jako povlečení.

Dovolená bude. Ted ještě... Ovšem co nejdál od Japonska. Vzpomněl si na horskou chatu ve Švýcarských Alpách, vzpomněl si na krevety a štětec. Nostalgicky se pousmál. Tohle by bylo krásné, ale byli by tam jen sami dva. Ne, Kazutaka tentokrát potřebuje... Lázně. No ovšem! Plácl se do čela. Lázně, to bude to pravé!

Zapnul počítač a začal vyhledávat. Hlavně někde mimo Japonsko. Možná Evropa? Tradice lázeňství je tam docela dobrá a některé prameny jsou dokonce světově proslulé… V tom zachytil mimosmyslový příkaz a chlad jím projel do konečků prstů. Konoe... Sice normální Konoe, ale zvládne to? Zvládne se s ním setkat? Vzal desky a vyběhl ze dveří.

Konoe přecházel po své kancelář a mračil se na své nové akvárko se zlatou rybičkou. Vůbec nic si nepamatoval. Celé tři dny!

"Tři dny!" zavrčel a praštil pěstí do stolu.

"Pane?" Tatsumi se napřímil jako pravítko a prkenně vešel. Je to ten starý Konoe, takový jakého jsi znával, nic si nepamatuje!, napomínal sám sebe, ale když se podíval na šéfovy ruce a představil si je na Murakiho těle, udělalo se mu poněkud nevolno.

"Tatsumi, skvělé! Jsem moc rád, že vás vidím. Prý jste to byl vy a doktor, kdo poznal, že je něco v nepořádku, Hisoka mi všechno řekl. Děkuji vám." Konoe se usmál a nabídl mu místo. "Mol by jste mé poděkování pak vyřídit doktorovi?"

"Slyšel jsem, že je nějaký unavený..a teď asi spí."

Tak tohle dlouho nevydržím, pomyslel si Tatsumi a zřetelně slyšel, jak mu zakřupalo v krku, když kývnul. "Samozřejmě, vyřídím," zamumlal a hrdlo se mu stáhlo. To ne... To přece ne! To bude jediný Muraki, kdo bude trpět? To sakra ne! Hodí desky na stůl.

"Beru si dovolenou. A doktor Muraki se mnou."

"Jistě a Tatsumi...proč ta nenávist?" Konoe se na něj zkoumavě zadíval. "Co se stalo?"

"Nenávist, pane?" Ach panebože! Vždyť on je empatik... Jak jen mohl zapomenout. "To..." koktal. "To ten démon, pane. A víte, doktor má v poslední době nějaké zdravotní problémy... Je to pro něj dost těžké a já..." dalo mu dost práce složit kloudnou větu. Nakonec vyhrkl. "Nic se nestalo, pane. Všechno je v pořádku."

"Tak..doufám, že bude doktor v pořádku. I když byl jaký byl, teď je to důležitá posila a zdá se že ve vás má oporu....Přesto, kdyby jste mi pak mohl říci, co se ty tři dělo byl bych vám vděčný. Takhle si připadám jako by mé tělo bylo tři dny na tahu a já to nevěděl."

"Já..." Tatsumimu se na okamžik zastavilo srdce, aby se pak rozběhlo o poznání prudčeji. Říct mu, co... Dobrý bože na nebesích! "Vynasnažím se pane," vydechl nakonec. Zdvihl se k odchodu, ale pak se přece jen ještě otočil. "Jenom k té dovolené... Peníze půjdou ze zdravotního fondu a bude to asi tak na dva měsíce. Konzultoval jsem to s jeho kolegy a ti mi řekli, že tímhle tempem už by nemusel vydržet. Tohle je prý minimální doba..." Byla to prachsprostá lež, ale nějak si to obhájit musel. Zvlášť tváří tvář Konoeho upřímnému zájmu. Protože byl upřímný, to cítil. A tím to všechno bylo jen horší.

"Takže na dva měsíce přijdu nejen o experta přes černou magii, ale i účetního...dobře, když vám to pomůže...a, Seiishirou, kdyby to Muraki potřeboval, může se stavit za mnou, pokusím se mu pomoci. Přeci jen i od toho tu sem."Konoe se opřel do opěradla a pak si všiml chuchvalce světlých vlasů, zchycených pod stolem a zkoumavě je vytáhl.

"Podivné, jak se to sem dostalo?" zamumlal

"Pane?" vydechl Tatsumi a tentokrát ho málem sklátil infarkt. Ty vlasy poznal, jak jinak. Poznal by je kdekoliv na světě... Ovládej se Tatsumi, ovládej se! Je to empatik, nezapomínej! OVLÁDEJ SE ksakru! "Pane," nadechl se potom. "Pokud to samozřejmě bude nezbytné, tak já mohu vrátit. Tady jde především o doktora... Pokud jde o vaši nabídku... Já... já mu ji vyřídím." Srdce mu bušilo v krku.

"Zavolejte mi doktora Murakiho, hned pokud možno. Tohle není jen tak." Konoe ztěžka vstal. "Musím s ním mluvit."

"Pa-pane, to-to nepůjde. Vzal si léky a tvrdě spí. Včera absolvoval velmi náročnou operaci, skoro se po ní nervově zhroutil... Pane, obávám se, že to je opravdu nemožné..." koktal Tatsumi a jen se v duchu modlil, aby říkal pravdu. Aby si Muraki skutečně vzal prášky na spaní a nevěděl o světě. Panebože prosím!

"Co se mu stalo, Tatsumi?" Konoe byl ve tváři bledý, když se ptal. "Nejdřív ten nával nenávisti a teď mi tu koktáte jako školák. Něco se stalo? Něco...něco jsem udělal vám? Doktorovi? Proto jsou tady jeho vlasy?"

"Pane... To-to-to vám... Já vám to nemůžu říct pane!" Tatsumi skoro vykřikl.

"Tak si to mám zjistit? koho se mám zeptat? Katuzaky? Hisoky? Tsuzukiho? Kdo mi řekne co se tu dělo, že jsem měl pod stolem chuchvalec jeho vlasů?"

"Prosím, prosím. Neptejte se mě. Na to vám opravdu nemohu odpovědět..." zašeptal Tatsumi provinile a sklopil oči. "Moc vás prosím, šéfe. Nic, nic se nestalo, opravdu ne."

"Běžte Tatsumi, a s Murakim budu chtít mluvit až se vrátí. Hádám, že teď bych ho spíš dorazil tak jako vás."

"Já.. Děkuji šéfe," Tatsumi se v životě necítil tak hrozně. "A kdyby... Kdyby se cokoliv stalo, tak stačí zavolat. Já se okamžitě vrátím," dodal ještě a vyklouzl z místnosti. Jak se dostal k sobě do kanceláře pomalu nevěděl. Teprve až když se svezl na podlahu, uvědomil si, kde je. "Probůh, proč?" zasténal. "Proč?"

"Tatsumi -san?" Guoishin k němu přiletěl a podával mu tabulku čokolády. "Tohle vám posílá Tsuzuki-san."

"Co?" Tatsumi vykulil oči a pak si uvědomil, že sedí na podlaze. Rychle se zdvihl. Pak si prohrábl vlasy a unaveně se usmál. "Že Tsuzukimu moc děkuji," zašeptal potom a s chutí si kousl. Tímhle tempem budu za chvíli koule.

 Gushoshin zmizel a Tatsumi si sedl zpátky k počítači. Ani se moc nerozmýšlel a zamluvil dvouměsíční pobyt pro dva v jedněch proslulých lázních uprostřed srdce Evropy. Co asi dělá Kazutaka? Znovu si kousl čokolády. Musím mu kousek schovat, potřebuje ji víc, než já. S tou myšlenkou si ještě jednou kousl.

Muraki v té chvíli ani nevěděl, že se na něj dívají dva smutné ametysty a snaží se pochopit co se tu stalo. Tsuzuki se lehce dotkl doktorova čela a pak stáhl ruku.

Musím mu ji donést, než ji úplně celou sním!, s tou myšlenkou Tatsumi rychle vystřelil od stolu, rád, že má záminku, jak zkontrolovat, jestli je s Kazutakou všechno v pořádku. Znal moc dobře jeho tvrdohlavost a věděl, že i kdyby mu bylo zle, tak by ho nevolal. Aby mě nevyděsil, ušklíbl se Tatsumi a potichu otevřel dveře do svého pokoje. "Tsu?" uklouzlo mu překvapeně. "Co tu děláš?"

"Tatsumi, promiň," Tsuzuki vystřelil ze židle. "Jen jsem se přišel podívat jak na tom doktor je. Včera jsi vypadal dost vyděšeně a tak jsem se chtěl podívat, jestli nepotřebuje léčitele."

"Dovolenou potřebuje. Alespoň šest týdnů neslyšet o práci... Je dost vyčerpaný, ale doufám, že případ pro léčitele ještě není. Ostatně znáš ho ne? Radši spolkne Suzaka, než by na sebe nechal sáhnout," usmál se Tatsumi. A pak mu pohled zjihnul. "Děkuju za tu čokoládu, Tsu. A vůbec za všechno..." přešel k posteli a posadil se. Vypadá opravdu jak anděl. Anděl se zlámanými křídly. Kazu-chan...

"Postarej se o něj, Tatsumi-san, on ti věří." Tsuzuki se jemně usmál a položil mu ruku na rameno. "Víš, nikdy bych si nepomyslel, že zrovna ty a on, ale stalo se a on tě miluje...a to je moc dobře."

"Já bych si to také nepomyslel," zašeptal Tatsumi téměř neslyšně a stiskl Tsuzukiho ruku. "Neboj se, Tsu, postarám se o něj. Jak nejlíp umím. Já... Udělal bych pro něj cokoliv. Cokoliv, aby byl šťastný... Víš, Tsu, čím déle s ním jsem, tím víc vidím, jak moc mu ublížili. A proč by takový, jaký byl... Jen volal o pomoc, Tsu. A já nechci, aby někdy musel volat znovu. Postarám se o něj, věř mi."

"Já vím. Ty se postaráš o nás všechny. A on se stará o tebe,"Tsuzuki se usmál a pak zmizel z pokoje.

Chvilku se díval na zavřené dveře a pak se sklonil nad doktorovu bílou tvář. Skoro v těch peřinách nebyl vidět. Pohladil ho jemně po vlasech, políbil na čelo a pak na stůl položil ten zbývající kousek čokolády. Možná se o mě stará, ale ted potřebuje někoho, kdo by se postaral o něj... Znovu ho pohladil a pak odešel stejně tiše jako Tsu.


Dovolená se ze dvou měsíců protáhla téměř na tři, ale měl z ní docela dobrý pocit. A na některé příhody rozhodně jen tak nezapomene. Všechno začalo v letadle…

"Kazu-chan?" nahnul se k němu při obědě. "Víš, ten pobyt... Má jeden háček," nasadil výraz novorozeného jehňátka.

"Jaký?" zeptal se  doktor zdánlivě netečně.

"Oficiálně jsi pacient ty, já jsem tvůj doprovod," začal Tatsumi opatrně a krájel přitom dezert.

"A s čím se jako léčím? Doktore....?"

"Po autonehodě, těžké. Víš, protože jsem si říkal, že sotva chodíš, to za prvé a za druhé, by mě jinak jako doprovod neuznali... Zkrátka a dobře - musel jsem ti dočasně pořídit kolečkové křeslo…" vylítlo z něho a pohotově mu zacpal pusu kouskem dezertu a pak ještě polibkem. Tušil, že Muraki asi začne řádit.

"Já...cože! Já chodit můžu...já klidně bych předběhl i Hisoku!" Muraki se zvedne a chce mu to dokázat, ale pak se zase posadí a zatne pěsti. "Tohle teď je spíš psychická záležitost a únava....Nejsem nemohoucí!"

Ech. Tak to bylo první martýrium. Ovšem, kdyby tušil, co je ještě čeká… Snad by byl opravdu vybral jiné lázně. Tehdy přesně poznal, proč Hisoka nechce a potažmo ani nemůže Tsuzukiho vytáhnout někam ven. S Murakim to totiž bylo naprosto to samé…

"Tak mi pomoz, přece jen, jsem po autonehodě...a bolí mě nohy."

"Nemusíš to hrát zas tak doslova," zašeptal mu do ucha, když ho pomalu usazoval na křeslo. "Hole chceš taky, nebo se bez nich nějaký čas obejdeš?" Po záporné odpovědi, Tatsumi zamknul auto a opřel se do vozíčku. "Bože, jsi nějaký těžký..."

"Nejsem, pokud vím mám osmdesát pět kilo, na mou výšku, akorát."

"Hm, a jelikož jsi nejmíň pět kilo zhubnul, bude asi nějaký problém u mě. No nic. Jedeme!" zavelel Tatsumi a vyvezl ho po cestičce až do recepce. A snažil se přitom ignorovat obdivné pohledy procházejících dam, které najednou začal nesmírně zajímat ten zvláštní stříbrovlasý muž na vozíku, evidentně cizinec.

"Tak, asi budeš mít konkurenci Tatsumi, ...ty dívky se tvářily mateřsky..."poznamenal Muraki

"Neprovokuj mě, nebo tě vyklopím. Měl jsem vybrat soukromější lázně... No ted už je pozdě bycha honit," povzdechl si sekretář a dál ho tlačil před sebou. "Pan Muraki-sensei?" zeptala se dívka za pultem a bylo vidět, že se na jejich příjezd pečlivě připravila.

"Přesně tak,"usmál se doktor svým nejlepším úsměvem.

"Váš klíč. Pokoj 365, dvoulůžkový. Přesně jak jste si přál. A okolo jedenácté jste objednán na vstupní prohlídku. Vaším ošetřujícím lékařem bude paní doktorka Novotná," usmála se dívka. Zato Tatsumi se ještě jednou proklel, že nevybral jiné lázně. Ovšem doktor se evidentně velice dobře bavil.

"Děkuji slečno. Jste velmi laskavá,"Muraki odněkud vykouzlil růži a podal ji ji. "Myslím, že se mi tu bude líbit."

"Měli bychom jít. Do jedenácti moc nezbývá!" zavrčel Tatsumi a horlivě ho tlačil k výtahu. "Já vůl," zaúpěl potom. A radši se nedíval zpátky k recepci, kde se dívčina okamžitě stala středem pozornosti. "Já vůl!"

I když… Kdyby to bylo jenom toto, ještě by to bylo v pořádku. Ovšem, když už potíže (byť zcela banální, jak mu neustále připomínal rozum), tak pořádné. Paní doktorka byla jen další kapkou do poháru jeho trpělivosti a další sonáta na jeho nervy.

"Neboj se, to zvládnu. Tak strašnou havárii, jsi ještě neviděl."

""Už předem se bojím," usmál se Tatsumi. "Mám jít do ordinace s tebou? Nebo budeš za samostatného a zvládneš to sám?" prohrábl mu vlasy a zamknul.

"Jak chceš, ale mohl by jsi. Přeci jen, jsi moje ošetřovatelka."

Přípravy na oklamání místního zázraku medicíny se nekonaly. Ale přesto…

„… A už je to tady!" zdvihl se, když zpozoroval, jak se dveře ordinace otvírají. "Pan Muraki," ozval se docela příjemný ženský hlas.

"Tak jedeme Seiishirou a neboj se, já to zvládnu."

"Já se přece vůbec nebojím," vykouzlil Tatsumi úsměv. I když to nebyla tak docela pravda, zahrál to dobře. "Dobrý den," pozdravila je žena za stolem a pak dodala. "Good morning." Tatsumi se usmál. Takže umí.

"Dobrý den," pozdravil s lehkým přízvukem Muraki a usmál se na ni.

"Jmenuji se Novotná a budu vaším ošetřujícím lékařem. Pokud vím, tak jsme takříkajíc kolegové, co?" mluvila anglicky velmi dobře i když také trochu s přízvukem. "Kdybyste mi mohl prosím ve stručnosti říci, co se vlastně stalo, abych věděla, jak vás léčit. A taky bych se na vás ráda podívala..." usmála se výmluvně. Líbil se jí.

"Tedy...jak bych začal. Ano ta nehoda. Víte, nejel jsem sice zrovna pomalu, ale ...ten náklaďák vystartoval proti mě v mém pruhu... měl jsem štěstí, že nemocnice nebyla daleko. Obě nohy přelámané na několika místech, dali mi tam šrouby. A vyhlou páteř, proto se mi špatně chodí."

Lže a ani nehne brvou, Tatsumi se usmíval, když slyšel jak plasticky líčí celý dosavadní průběh léčby. Zato doktorka vážně přikyvovala. "Ano, pevná fixace. Už vám ji vytáhli? A prohnutí v lordóze... Doktore, mohl byste se svléknout a udělat pár kroků?"

Muraki jen kývl  sundal si sako i košili. Pak si s lehkým úsměvem sundal i kalhoty. Jizev měl po sobě dost, nemusel se bát, že mu doktorka neuvěří.

Vytřeštila oči. Doteď si přes všechnu vážnost myslela, že trochu přehání, jak to někteří lidé dělají, ale tohle... Tohle byla sbírka, kterou mu nezáviděla ani v nejmenším. Vážně to muselo být horké, pomyslela si. A ještě jednou polkla, protože ten chlap před ní opravdu stál za hřích. "Dobře a ted ještě... Stačí tři kroky tam, tři zpátky. Váš společník vám klidně může pomoci..."

"Děkuji..zkusím to zvládnout sám...Tatsumi?" Muraki opatrně vstal a udělal několik kroků. Nemusel nic hrát...bolelo ho to dost na to aby nic nepředstíral. Když se znovu posadil, tekl mu po čele pot. "Stačí, paní doktorko?"

"Zajisté, můžete se obléknout," znovu polkla, aby to nebylo moc nápadné a pak rychle začala vypisovat kartu.

Muraki se pomalu oblékl a pak se znova opřel do pohodlného vozíku.

Tatsumi mu položil ruku na rameno a povzdechl si. "Ještě jednou mi budeš tvrdit, že tě nic nebolí, tak uvidíš," zašeptal mu do ucha. V té chvíli se doktorka otočila. "Pro začátek jsem vám napsala rehabilitace, masáže a bazén. S těmi zády to musíme ještě probrat, možná bahenní lázně. Budete chtít napsat něco na bolesti?"

"Ne..myslím, že to zvládnu."

"Dobrá, zatím tedy nashledanou doktore. Doufám, že vám pobyt u nás pomůže," usmála se a podala ruku jak jemu, tak Tatsumimu, který pečlivě naslouchal a musel se ještě ted usmívat, při pomyšlení na Murakiho herecký výkon.

Nakonec to dobře dopadlo. Spolkla mu to všechno i s navijákem. Od prvního, do posledního. A postarala se Murakimu o opravdu dokonalou péči, za což jí byl Tatsumi nesmírně vděčný. Ani doktor se nakonec nezdál tolik pohoršen, že on, kdysi nejobávanější zločinec, kterého kdy honili, teď hraje vozíčkáře. Dokonce ho podezříval, že si to užívá. Pouze v jedné věci se neshodli…

"Abych byl upřímný, docela se obávám. Ale ne toho jídla, jako spíš spolustolovníků. Spolustolovnic mám-li být přesný," opřel se Tatsumi do vozíku a vydrandili na chodbu.

"Ty se bojíš nějakých osmdesátiletých babiček, Tatsumi? Vždyť sebou nemáme Tsuzukiho, tak se nemusíš bát."

"Kdyby osmdesátileté babičky, tak jsem v klidu. Ovšem ty co jsem potkal měly do osmdesátek hodně daleko. To bylo spíš k dvaceti... Slečny z léčebny pro mladistvé, co sem chodí na jídlo..." vzdechl Tatsumi a poslušně ho zašoupnul do výtahu. "A taky pár nezadaných paniček, takových, co potkáš téměř v každých lázních..."

"Ale proč se jich tak bojíš? Že tě budou pronásledovat, když já se nebudu dívat?" …

"Já taky..o tebe,"pronesl trochu ponuře Muraki. "Ty tvoje brýle ti totiž absolutně nesluší, ne, ne." zasmál se tiše.

"Brýle? Co s tím mají společného moje brýle?" rozesmál se Tatsumi a to už vjeli do jídelny, která byla přesně taková, jakou ji popsal. Jak z nějakého hotelu z třicátých let. "A ještě jsem zapomněl..." začal Tatsumi, ale to už k nim přiběhla jedna z číšnic. "Pan Muraki? Pan Tatsumi? Pojďte prosím se mnou, ukáži vám vaše místa."

"Brýle s tím mají společného to, že ti je vezmu, jestli mi budeš ničit účes."zašeptal tiše Muraki a pak se usmál. "Oprava, vezmu ti je i tak. Nepotřebuješ je a slečny se mohou pokochat pohledem na tvoje modrá očka,"to už Muraki zamrkal a zatřepotal brvami. "Hm...."

"Brýle nedám!" upozornil ho Tatsumi bojovně a nemilosrdně ho zašoupl a zabrzdil ke stolu. Sám si pak sedl na druhou stranu a potutelně se usmál. "Vypadáš jako dokonalý pacient. Ještě teploměr do pusy..." chtěl možná ještě něco dodat, ale to už se k nim začala rojit jedna číšnice za druhou. Ta přinesla ubrousky, ta příbory, další skleničky. Skoro se divil, že mají tolik zaměstnanců. Jak neekonomické!

"Bez komentářů, Tatsumi!" naznačil mu rty Muraki a musel se usmát, když viděl, jak se jeho společník mračí a v duchu kalkuluje. Tatsumi byl prostě Tatsumi. Účetní každým coulem.

"Nic jsem neřekl," ohradil se tiše. "Jen mě znepokojuje, že pokaždé přijde jiná. A taky... Vidíš je?" ukázal na stůl nedaleko nich, kde seděly tři slečny a očividně z nich nemohly spustit oči. "Těch jsem se dnes nemohl zbavit. Zakopl jsem o ně na každém rohu," hluboký povzdech.

"No a co? Prostě se ji líbíš. A sundej si ty brýle...nebo mám vyvolat draka, aby ti je sundal on?"

"Jsem plachý účetní, nezapomínej. Věci jako ženy, nebo alkohol jsou mi cizí a brýle mě chrání před tím neřestným světem," popostrčil si je na nose a rozverně se usmál.

"Před neřestným světem. Vás! Pche!" Murakiho ruka vystřelila a on mu sebral brýle z nosu. "Tak a nedám!" zasmál se a pak si opřel hlavu o hřbet ruky. "Ale sluší vám to, Tatsumi Seiishirou.“

"To bylo zákeřné! Byl jsem zaujat tvými rty a tohle byl útok ze zálohy!" chňapl po jeho ruce Tatsumi, ale pozdě. Nakonec jen odevzdaně zavrtěl hlavou. "Děkuji, ale mám pocit, že budu potřebovat prohlídku... Nějak špatně vidím, nebo se sem opravdu žene paní doktorka?"

No ovšem. Ale i tak to bylo pěkných deset týdnů. Pokud mohl Tatsumi posoudit, tak péče byla opravdu vynikající a to nejen po stránce fyzické. I prostředí léčilo pospolu. Lázně spravovaly tělo a příroda uzdravila, alespoň částečně, ducha. Nebo v minimálně doufal.

Sice věčně prchali před seznámeníchtivými dámami a dívkami nejrůznějšího věku, ale doktor prohlásil, že to bere jen jako další doplněk k udržení fyzické kondice… A prchali dál.

V noci spal s nosem zabořeným do jeho vlasů a úzkostlivě naslouchal jeho dechu. Ani jednou se nemilovali. Byl rozhodnut počkat, až ho o to doktor požádá sám. Ani mu ta abstinence nevadila. Většinou byl natolik vyčerpán, že padl do postele, políbil ho na čelo a spal, jak dřevo.

Ano. Bylo to krásných deset týdnů… Ale všechno krásné jednou končí. Tatsumi si povzdechl. No ano. Takže zase pro změnu seděli v letadle a mířili na opačnou stranu zeměkoule. On jen v duchu doufal, že zatím nenastala žádná katastrofa… Jakákoliv.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

jů...

(E..., 19. 3. 2008 20:33)

ale to bylo senzační...muraki užívající si český lázně, zajímavá myšlenka ^^

Já bych toho grrrr....

(Kačulda469, 20. 2. 2008 16:38)

Já bych toho chlápka zabila!!! Jen šáhnout na Murakiho je jako svatokrádež první třídy !!!!! Grrrrr

Teda! Podívejte kolik je hodin!

(Nex, 17. 2. 2008 2:17)

To bylo tak napínavé, že vůbec nespím, ani jsem nedobalila na hory a přečetla to jedníím dechem oboje. 1) To ti teda bylo pěkně strašidelný, brr. Už to jednu chvíli vypadalo, že se tak Konoe chová sám od sebe. Ovšem ten závěr je naprosto bravurní. Kdybych měla vypsat všechny hlášky, co mě postupně odrovnaly (proto mi to taky trvalo tak dlouho, od půl jedný jsem začala s jedničkou, pak jsem tak 35 minut řešila jiné stránky, a pak jsem dočetla druhou půlku a přečetla dvojku), tak se nevyspím už vůbec, čili nic :-)P . 2) dokonalé! Nad tím budu přemýšlet ještě celý ten týden, co budu od zítřka /od DNES/ na jarňákách. Prostě dokonalé. V nejlepší traadici francouzského humoru dalo by se říct. Ještě tam chybí nějaká, co by v megavtipné scéně donutila chudáčka Murakiho vypít nějakou ohavnou minerálku a Muraki by pak škodolibě řekl, ať ji Tatsumi vyzkouší taky, že mu to prospěje...a následující Tatsumiho zoufalý pokus o obranu totálně smetený říznou ošetřovatelkou.... :_-DDD

bude pokračování???

(laliloo, 15. 2. 2008 19:53)

na můj vkus to mělo otevřený konec, tak doufám, že to bude mít pokračování. Ale i kdyby nemělo, bylo to pěkné. Chválím :)

Moc pěkné

(Kat, 14. 2. 2008 22:23)

ale ten předešlý byl zajímavější o hodně. Tak too je kek kritice. Podtrženo. Jak tak tuším bude ještě třetí díl nebo Kat věštkyně zklamala? Doufám, že ne.
Jinak moc pěkně napsané a krásná povídka. Promiň, ale z touhle mi to nějak nejde.
Představa jich dvou jak prchají před vdanými paničkami je kouzelná i noci jak spolu tráví. Prostě idylka dovolené jak se patří. Jen by to chtělo menší pikantnost jako slečna v náručí Murakiho.. Jejej já zakopla a zuřivý tatsumi. Kroť se Kat, ano. Holky držím vám palce do třetího dílu.. Kat slinta bude že rozzářené očka.