Jdi na obsah Jdi na menu
 


Murakiho noční můra III., aneb když se minulost stane realitou

29. 2. 2008

Murakiho noční můra III. díl.

 

Pro Altanu, Milwu a Kat..

 

 

Tatsumi seděl u sebe v kanceláři a nešťastně sledoval tu kupu papírů, kterou před něj navršil Guoishin. Bylo to účetnictví snad ještě z éry Edo. A Dnes byl tak krásný den. Tatsumi Seiishirou si tiše povzdechl a vzal první složku.

Když se ozvalo zaklepaní, ani nezvedl hlavu a jen vyštěkl: „Dále.“

„Dobrý den, Tatsumi – san,“ozval se návštěvník v bílé košili s povolenou kravatou a nezbytnými brýlemi na nose. „Copak děláte?“

„Nějaké účetnictví, ...Kazutako..a nechce se mi.“

„Už je večer, mohl by jste si dát oddech.“

Tatsumi se zděšeně podíval z okna a zjistil, že doktor má pravdu. Bože můj, ten čas letí!

„Potřebuji ještě něco dodělat..“

„To vidím, ale..proč si nedat alespoň pauzu?“

„S vámi...klidně.“

„Bezvadné. Mám tu pro vás něco co jsem ukradl v kuchyni.“

„Vy jste kradl?“

„Pro vás cokoliv,“usmál se zářivě Muraki a položil před něj na stůl malý dortíček.

„To Tsuzuki nebude nadšený.“

„To ne, ale zase se mu nebudou kazit zuby a nebude přibírat na váze.“

„Takže mnu vlastně pomůžu, že?“ zeptal se Tatsumi a pak odložil lejstra a sáhl po dortíčku.

„De facto se skoro překonáš.“

„Já vím, člověk to má překonat, že? ale když já už člověk nejsem...Jsem zombík.“

„Opravdu???“

„Vskutku. Chcete mi snad tvrdit opak?“

„Ano, jistě že chci.“

„A co tedy podle vás jsem?“

„Hm, jeden velmi zajímavý sekretář a účetní a..hm....“ Muraki se zamyslel, „hm, velmi zajímavý zkušební objekt.“

„A co na mě probůh hodláte zkoušet, Muraki?“ Tatsumi překvapeně ztuhnul s lžičkou na půli cesty k ústům. 

„Třeba odolnost vůči některým látkám...a pak můj nový psací stůl. Je z dubu, červeného..a desku má prokládanou mramorem. Šestnácté století.“

Muraki zamrkal brvami a potutelně se usmál, lokty na stole.

„Toho bude velká škoda. Rovnou si to poznamenám. A jak¨é látky jste měl na mysli, doktore?“ Tatsumi s ledovým úsměvem spolkl sousto  a pak si opravdu  něco poznamenal. Pak se posadil proti doktorovi  s tázavě zdvihnutým obočím.

„Prý na něm jistý hrabě spáchal se svou milenkou levobočka. A ten, o několik desetiletí později změnil dějiny...takže si myslím, že by mé pokusy mohl vydržet.“

„Vážně?“

„Ano, domnívám se...že zcela jistě vydrží můj nový počítač i stou tiskárnou a kopírkou...co myslíte vy,, pane účetní?“

„Ano, to by vskutku mohl. Ovšem hodláte na něj umístit jenom tyto přístroje?“

„A pak lampu a knihy, samozřejmě. Spoustu knih.“

„Sošky žádné? Zkumavky žádné? Ano, ještě stále si myslím, že by to ten stůl mohl ustát,“ usmál se Tatsumi a položil lžičku na talířek, už dojedl.

„No, nějaké by se našli...asi tak."Muraki si ho zkoumavě přeměřil. „... o váze osumdesáti kilo...“

Sjel se kritickým pohledem od hlavy k patě, pak jen pokrčil rameny. „Osmdesát kilo? Jste si jist?“ zeptal se potom, aby se ujistil, že se nepřeslechl.

„Hm, možná trochu míň, je to akt....mužský..“

„Akt? Mužský? Co by měl ve vaší pracovně dělat mužský akt? Měl jsem za to, že jste vědec, ne umělec...“ posunul si brýle vzhůru po nose a vytáhl další složku. Dosud nepopsanou.

„Hm..já také ne..ale vím o jednom, který by se mi tam velmi líbil.“

„Ale? A kdo ho má na svědomí? A jak se ta socha jmenuje?“ vzal červený fix a aniž se na doktora podíval, krasopisně si nadepsal složku a pak začal soustředěně rýsovat linky.

„Jmenuje se Vášnivý sekretář a nechal jsem si ji udělat podle tohoto...“ Muraki sáhl do kapsy saka a vytáhl jakousi fotografii, na které byl nahý muž, který seděl s jednou nohou pokrčenou a druhou spuštěnou  ze stolu. Na očích brýle a tmavé vlasy mu padaly do očí. A když se Tatsumi zadíval pozorně, musel zjistit jednu šokující věc....byl to on sám.

„To- to...“ zakoktal se a pero mu vypadlo z ruky. „Kde jste to probůh sehnal? To jste tak dobrý grafik?“ vyhrknul a cítil, že mu tváře hoří.

„Divil by jste se, našel jsem to na pásce z bezpečnostní kamery...kterou jsem zabavil našim bezpečákům....a panu Hisokovi.“

„Íííííík?“ vyloudil Tatsumi nechápavě. A při pomyšlení, že tohle by viděl Hisoka a s ním i půlka agentury se mu udělalo poněkud mdlo.

„No tak...vzal jsem všechny záznamy a pohrál si s kamerou u vás. Už vás nikdo nebude sledovat, tedy kromě...“

„Kromě?" Tatsumi si povolil vázanku a opřel se do křesla. Tohle bylo na něj moc. Kdyby si aspoň vzpomněl, při které příležitosti se tady takhle producíroval?

„Kromě, tohoto počítače..."Muraki ukázal na svůj lap top. Pak vstal a přešel za Tatsumiho a položil mu ruce na ramena.

„Tak co myslíte, naklonil se k němu. Unese to stůl z šestnáctého století?“ Jemně mu dýchl na krk a pak ho na něj políbil. Ale jen letmo a něžně.

„Já myslím, že stůl to rozhodně unese. Kdo to neunese asi budu já...“

„A proč bys neměl?“ Muraki mu opatrně rozepnul několik knoflíčků, vklouzl pod hladkou látku košile a začal mu masírovat ztuhlá ramena

„Ta představa, že by to... Kdybych aspoň věděl, že jsem... Že mě někdo takhle vyfotil...“ zabědoval tiše a zvrátil hlavu dozadu. Doktorovy ruce byly zase tak hříšně svůdné... A navíc měl opravdu příšerně zatuhlé svaly.

„No tak...už mám fotografie jen já a věřte, nikomu je nehodlám půjčovat...a pokud se jedná o tu sochu...mám raději originál.“ Znova se sehnul a políbil ho na odhalenou šíji.

„Hm. A nevadí vám, že originál není ani zdaleka tak dokonalý, jako by byla socha?“zajel mu prsty do vlasů a jemně ho hladil. A nejenom ve vlasech. Docela nepatrným pohybem sklouzl až za doktorovo ucho a škádlivě ho polaskal.

„Mám radši originály,“řekl Muraki a nakonec tiše syknul. Ten dotyk byl příliš hříšný.

Rozhodným pohybem si přitáhl jeho hlavu blíž a chvíli se mu díval do očí.

„Já taky,“ vydechl nakonec a zlehka začal přejíždět jeho obličej, jako člověk, který všechno poznává jenom po hmatu. A schválně se vyhýbal rtům. Schválně ho odmítal políbit.

Muraki sjel rukama z jeho ramen na jeho krk a jemně stiskl. "Vy mě hodláte mučit?" zašeptal tiše.

„To bych se v životě neodvážil,“ zaúpěl, jak ho ten stisk trochu zabolel.

„Ne?“ Muraki se sklonil k jeho ústům a jemně ho políbil.

„V životě ne,“ zašeptal Tatsumi do jeho rtů.

„To je dobře,“Muraki ho znova políbil a rukama sjel na jeho hrudník a začal ho pomalu hladit.

„Ale já jsem po smrti, jak jsem říkal," sekretářova ruka se znovu dotkla jemné kůže za Murakiho uchem a docela něžně ji polaskala.

„Hm, já taky...“

Cítil, jak se jeho tělo samo od sebe napíná a umožňuje tak Murakiho dlaním lepší přístup. Tiše, trpitelsky si povzdechnul a poddal se jeho dotekům...

Muraki ho jemně hladil a líbal. zrovna ho chtěl políbit, když v tu chvíli kdosi zaklepal.

Trhnul sebou, jakoby dostal žihadlo od vosy. V rámci časových možností se rychle upravil a ještě se otočil čelem ke stolu a zády ke dveřím.

"Sedni si!" sykl koutkem úst na Murakiho a pak zvučně zvolal: "Dále!"

Dovnitř vešel jejich šéf a za zády měl Hisoku. "Doktore...potřeboval bych s vámi mluvit."

Tatsumi vykulil oči a narychlo si ještě dopínal nezapnuté knoflíčky. Přece jen šéf... To už byla dost vysoká šarže. Ovšem... Podíval se po očku na hodinky. Je skoro devět, co tu chce tak pozdě? Muraki si pouze spravil brýle na nose a s ledovým klidem pronesl to své "prosím".

"Doktore, můžete mi vysvětlit, jak to, že jste všem zablokoval přístup do laboratoře?"

"Já?" podivil se doktor.

"No ovšem! Kdo jiný? Snad mi nechcete tvrdit, že to byl Watari!" "Nebo jeho sovička," přisadil si Hisoka škodolibě.

"Ale já to skutečně nebyl, šéfe..pane."Ohradil se Muraki a vstal.

"Vážně?" zdvihl šéf obočí a kývnul na Hisoku. Ten s kyselým obličejem musel přisvědčit, že tentokrát Muraki opravdu nelže. "Ale když ne vy, tak kdo tedy?" podivil se Chief. Tatsumi už si mezitím zapnul košili a spravil brýle, takže opět vypadal, jako perfektní a za všech okolností chladný sekretář.

"Nevím, pane..ale já to skutečně nebyl..."Muraki měl položenou ruku na Tatsumiho stole a tak bylo vidět, že se lehce chvěje. Přece jen, Konoeho přítomnost mu pořád ještě nedělala dobře.

"Možná bychom se tam měli jít podívat... Třeba je to jen nedorozumění," vložil se do toho Tatsumi a s úlisností diplomata urovnával situaci. Dlužno dodat, že se mu to docela dařilo. Hisoka se sice ještě pořád šklebil, ale Murakiho mysl prostě nelhala. I když v ní bylo cosi, co cítil, že se před ním usilovně snaží skrýt. Velice by ho zajímalo co to asi je? Poslední společná noc v Tatsumiho ložnici?

"Hisoko, už víš dost..přestaň,"zavrčel skoro Muraki a šlehnul po chlapci pohledem.

"Promiň," stáhnul se Shinigami a na rtech mu pořád ještě hrál poněkud škodolibý úsměv. Prostě měl s Murakim nevyřízené účty a to vlastně kvůli němu se stal Strážcem mrtvých. A tak prostě ještě nemohl překousnout, že doktor teď stojí na jejich straně barikády.

"Půjdeme?" zeptal se tiše doktor po chvíli, kdy se vyrovnával s celku nešetrným vpádem Hisoky

"Ano!" kývnul rázně šéf, který sice také cosi vycítil, ale ještě měl v živé paměti Tatsumiho zděšení, když našel pod svým stolem doktorovy vlasy. A taky se mu to zrovna nechtělo rozebírat v přítomnosti Hisoky, který se s doktorem zrovna v lásce neměl. "Ano. A... Pro jistotu bychom asi měli být připraveni na vše. Od jistých dob v tomto domě už ničemu nevěřím!"

"Já taky ne,"řekl Muraki a pak celou cestu k laboratořím se držel dál od Hisoky a šéfa.

Nenápadně chytil doktora za rukáv a zdržel ho dostatečně, aby ho ani šéf, ani Hisoka neslyšeli. "Kazutako..."

"Ano?" doktor ztišil hlas a snažil se aby zněl klidně jako vždy.

"Kazutako, v pořádku?" pohladil ho opatrně po tváři, jakoby se pod tím dotekem mohl rozsypat, nebo rozplynout. Nemusel být empatik, aby poznal, jak je v přítomnost šéfa nesvůj. Na to mu stačilo, aby se podíval, jak se mu chvějí ruce...

"Je to skoro půl roku..rok? A já ho pořád nemohu vystát..., nevím, jestli se nenechat převelet jinam..."

"Sedm měsíců," zašeptal Tatsumi. Pak ho znovu pohladil. "Jestli ti to opravdu dělá takové problémy... Já to zařídím," jen to vyslovil, srdce, to mrtvé srdce, které už tolik let bilo stále stejným rytmem, se roztlouklo jako splašené. Zoufale... Ignoroval ho.

"Vydržím, to...jen....mám s tím pořád problémy....ale říct mu to? To bych si radši prostřelil sám hlavu."

"To by asi nemělo účinek," usmál se Tatsumi posmutněle, ale srdce pořád cítil někde v krku. Sám dost dobře nechápal proč... "Muraki! Tatsumi!" ozval se z chodby řev. Sekretář nazdvihl obočí. "Tak jdeme zjistit, jaká lítá šelma se skrývá v laboratoři..." usmál se a pak tiše zasyknul. To jak ho zabolelo v bocích...

"Ano...!"zasmál se tiše Muraki a pak vyběhl. Pokud tam bylo něco na čem si mohl vybít zlost a frustraci, byl jen rád.

Doběhl ho celkem snadno, bolest byla jen krátká, asi jako připomenutí, aby si dával pozor. Což hodlal dělat, tak jako tak. Takže teď stál a hleděl na zavřené dveře laboratoře a potažmo i na šéfovu zachmuřenou tvář. "So? What's the matter, Chief?" zeptal se rozverně.

"Někdo to zablokoval. A dost silnou magií....skoro bych řekl, že tak silnou tady vládnou jen dva lidé..."

"A to? Tsuzuki a Muraki, že?" zeptal se Tatsumi opatrně.

"Bingo!" píchl do něj prstem Hisoka. "Jenže je tu jedna drobnost..Tsuzuki nevládne černé magii...."

"Jo. Ale šéf říká, že to je síla nejméně za dva. A on je sám!" ohradil se Tatsumi a píchnutí mu vrátil.

"Hm, kdo říká, že náš stříbrolvasej zázrak nesílí víc než si myslíme..."odsekl Hisoka a provrtal přitom Murakiho pohledem.

"Já!" vložil se do toho Konoe a provrtal jak Hisoku, tak Tatsumiho pohledem. "Přestaňte se laskavě hádat! Muraki je tady! A ten kdo to zamknul je uvnitř! Pochybuji, že se doktor umí rozdvojit! Takže věnujte své síly na řešení problému!"

"Zkusím to otevřít,"řekl tiše doktor a dotkl se dveří. Na to okamžitě stiskl rty a na čele mu naskočila pulzující žilka. "Budu potřebovat pomoc..."

"Počkejte!" Konoe k němu přistoupil a položil svou ruku na jeho. Tatsumi se v té chvíli za chvěl, jako v zimnici. Sedm měsíců... Stále ho nemohu vystát... Rychle si nachystal kývnul na svůj stín na stěně, připraven, napasovat ho mezi ně, kdyby došlo k nejhoršímu.

Muraki sebou škubl, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem ala pak zůstal stát a znova se soustředil na odpečetění dveří. Po zádech mu tekly potoky potu a on se začal třást. Tiše vykřikl bolestí, když se jim podařilo zlomit první zámek...při druhém mu už začala téct krev...nejdřív z nosu..."Měli bychom se spojit doktore...vy jen berete...ale to se mi musíte otevřít,"zašeptal tiše Konoe.

"Dojdi pro Tsuzukiho a Watariho! Hned!" houknul v té chvíli Tatsumi na Hisoku a dupnul na podlahu. Vyskočivší stín Shinigamiho popohnal. Tatsumi cítil, jak se mu košile lepí na tělo a jako zdálky slyšel Murakiho tiché zasípání...

"Já... Já nemohu...." A Konoeho neméně tichou odpověď. "Doktore! Potřebujete sílu, jinak vás to zničí... Ale já vám jí nemůžu dát, když mě nepustíte!" dodal důrazně.

"Nejde to...,"zašeptal Muraki a pak stiskl víčka víc k sobě a znovu na bariéru zatlačil. Tentokrát se mu krev spustila z učí. Tiše vyjeknul bolestí, ale třetí zámek zlomil. Zbývaly stále tři.

"Doktore!" šeptal naléhavě Konoe a bylo zřejmé, že má o svého zaměstnance strach. "Doktore, no tak! Tohle vás zabije!"

"Ne...prosím....,"zašeptal vyčerpaně doktor a když na chvíli otevřel oči, bylo vidět, jak moc se toho bojí. "Já...přeci už jsem ...po smrti...těžko mě to může zabít.."

"To si jenom myslíte.... Vážně chcete do Hádu?!" Konoe by s ním nejraději zatřásl, ale nemohl, jak měl volnou jenom jednu paži. "Vysaje to z vás všechnu sílu. Schopnost se uzdravit... Doktore, já vám přece neublížím!"

 

Sundal si sako a povolil košili. Po zádech mu tekly potoky studeného potu a srdce stále bušilo někde v krku, když viděl Murakiho v tak zuboženém stavu. Kde se kruci fláká ten Hisoka?! Stále svou mocí stahoval další a další síly, všechny stíny, které kde našel uposlechly jeho příkazu, ale cítil, že na tohle zdaleka stačit nebudou. A jestli se Muraki opravdu natolik vyčerpá... "Kazutako," zašeptal náhle. Zoufalý pohled dvou šedých očí, ze kterých proudem tekly slzy a mísily s krví. "Kazutako, prosím... Prosím..."

"Tat...Seiishirou..." Muraki tiše vydechl a pak kývl. A otevřel mysl docela.

Zpočátku nechápal, proč se tomu tak bránil. Ty obrazy, výjevy, všechno co dosud viděl, všechno přece znal. Od Sakiho příchodu až po jeho smrt. Proč se tolik bránil? Jistě, byli to hrůznosti, ale nic co by nevěděl, nebo aspoň netušil. Tak proč? Snažil se být opatrný, opatrně přebíral vlákno vzpomínek a moc se v nich nepitval. Neměl to koneckonců zapotřebí, musel mu jen dodat sílu. A to se docela dařilo...

 

Úlevně si vydechnul, ale věděl, že vyhráno ještě není. Ani zdaleka... A taky se děsil, co šéf najde, až prohrabe Murakiho mysl...

 

Muraki se pořád chvěl, ale dokázal se zatím kontrolovat. Dokonce se mu trochu i fyzicky ulevilo. Jenže čím blíž byl sekční šéf tomu osudnému večeru, tím víc zzatínal prsty do železných dveří...

Ech, první setkání s Tatsumim. Raději tu vzpomínku odložil stranou. A taky další a další (a že jich bylo dost), na modré oči a úsměv, který Murakimu očaroval. Ale pak se náhle zachvěl a málem přerušil spojení... Z doktorovy mysli na něj zazářil výjev, který mu byl cizí a přece povědomý.

 

Muraki stál u něho v kanceláři a mluvil s ním..."Posaďte se, doktore," vyzval ho jemně.

"Díky pane,"Muraki se posadil do křesla a dal si nohu přes nohu. Čekal, byl zvyklý že on  promluví jako první.

Jako anděl, blesklo mu hlavou. Padlý anděl...

"Já nemám právo?! Je to můj podřízený, mám právo na cokoliv! I na to, co dává vám!" Slyší svůj hlas, jak křičí. Ale nemůže tomu věřit. To prostě... Trvalo mu dlouho, než pochopil na co se dívá.

"Věděl jsem, že jste hodný chlapec Muraki..." Tomu nevěřím! To přece... To jsem přece nemohl udělat!

Slyšel i svůj ostrý příkaz aby uzavřel mysl. Znova viděl, jak si sundává brýle. I to jak ho sám vtlačil mezi své nohy..."Ach, ano...děláte to dobře..moc dobře.." Pohlazení po tváři. "Vy pláčete doktore? Neplačte, tohle ještě nic nebylo." A potom, se díval jak se Muraki na jeho stole ....

"Rád se dívám, doktore. A dívat se na vás mi bude opravdovým potěšením... Dělejte si to, doktore..." Zastřená vzpomínka na dvě modré oči. Konoe cítil, jak se chvěje po celém těle a zmocňuje se ho panika... Nedokázal tu vzpomínku odložit stranou. Nešlo to.

"Popros!"

"Trhni si!"

Vztek. Vztek, tak žhavý, že by roztavil Etnu.

"Ne, něco tak krásného se nesmí poškodit! Popros, nebo sem namouduši přitáhnu Tatsumiho a ty se budeš dívat! Popros!"

"Prosím. Prosím, Konoe-sensei..."

"Hodný chlapec..."

"Ne!" vyšlo mu chraptivě z úst, když se dostal k místu... Bože! Bože můj! Tak proto tolik nenávisti, kterou kolem sebe cítil! Proto... "Neééé!" chtěl křičet na celé kolo, ale z hrdla dál vycházely jen neurčité zvuky. Murakiho vzpomínka ho to nechala protrpět až do konce. Do samého konce...

Neskutečné uspokojení, když s posledním přírazem do jeho těla vyvrcholil. Nechal ho tam jen tak ležet a šel se umýt. Jen tak... "Opravdu umíte zázraky, Muraki-chan... Jsem dokonale spokojen... Dnes v noci přijdete doktore. Jinak tady bude ležet on. A bude sténat, křičet a prosit. Prosit stejně jako vy. Přijdete, vidťe..." NE! Proboha to ne! To přece ne! Konoe se skoro svíjí v bolestech a pomalu nevnímá. Tíha té vzpomínky, té bolesti, co z ní čišela zasáhla jeho mysl jako rána z pušky.

 

Murakimu to skoro podrazilo nohy, ale nakonec vydržel. A Protrpěl i další dva večery...to jak mu zvrátil hlavu, i to jak s ním v záchvatu vzteku mrštil přes kancelář a doktor se nechal. Teď už věděl odkud je ten chuchvalec vlasů...i krev na koberci pod stolem.I ty otisky prstů vytlačené zoufalým Murakim do desky stolu, když si ho tak divoce a drsně bral....

 

Tatsumi stál na půl cesty od nich obou a živě cítil, nač Konoe narazil. Kde je u ďasa ten Hisoka?! Vždyť je to oba může zabít! Jasně vidí, že pečetě ted vysávají sílu z nich obou, jak se ani jeden z nich nebrání. KDE JE TEN HISOKA?! řvalo to v něm, jako poraněné zvíře.

 

Další a další vzpomínky. Na bezesné noci, na ten šílený strach a pocit ohrožení, kdykoliv ho dotknul jen prstem. Mimikry nasazované všem na odiv, všechno do posledního střípku. Jak Murakimu tiskl hlavu mezi svými stehny, jak do něj pronikal... Nespočet modřin, naražených kostí a hlavně... Zoufalství. Zoufalství a touha po smrti... "Proboha ne! Prosím! Prosím už dost!" zasténal Chief zlomeným hlasem a v ústech cítil slanost. Slzy... Pláče. Neplačte doktore, vždyť to ještě nic nebylo...

"Už dost! Prosím! Dost!" Ale proud vzpomínek neustává.

"Dveře...,"zachraptěl Muraki..."Tatsumi...dveře....pečeť...tři...místa....otevřít.....pomož mi..." Muraki se chvěl ale zase se začínal pomalu ovládat. Poznal horší ponížení, tohle vydrží.

KDE SE TEN HISOKA FLÁKÁ? Ale to už se vrhnul k němu a přiložil na dveře obě ruce. Tři místa... Tři místa, kde je potřeba ještě zlomit pečeť. Byla to bolest, nesnesitelná, ale odtrhnout se už nemohl. Tak napnul všechny síly a začal poslepu hmatat.

 

Sakura. A bolest... Tatsumiho zoufalý pohled... A pak zase ta nenávist. Konoe se téměř pod tím náporem zhroutil. Jeho mysl odmítala něco podobného přijmout. Odmítala přijmout, že byl schopen takhle ublížit, někoho ponížit.

"Už dost," zaprosil vyčerpaně, ale věděl, že to neskončí. Ne dokud se bude Murakiho držet... Dokud. V tom cítil, že mu kdosi odtahuje ruce a podpírá ho, aby se nezhroutil.

"Nééé!" zaječel. "Já musím! Já mu musím pomoct!" Ale poslední co ještě viděl, byla rozmazaná, nezřetelná vzpomínka se spoustou krve a modrýma očima, které pomalu zahalil stín. Pak se konečně Hisokovi podařilo odtrhnout ho od dveří a předat do péče Watarimu.

 

Na Murakiho ruku dopadla jiná...jemná příjemná. „Tsuzuki....pos..postarej...se ..o...Tatsumiho...“ Na to Muraki napnul všechny síly a  zaútočil na pečetě. Poslední dvě praskly a třetí se zlomila pod společným náporem tří Shinigami. Pak se Muraki zhroutil na kolena.

 

Před očima se mu zatmělo, ale na nohou se udržel. Pak si uvědomil, že ho Tsuzuki vší silou táhne od těch proklatých dveří.

"Ne! Muraki tam nemůže zůstat sám!" křikl na něj. Pak se mu podlomila kolena. "Nemůže!" zašeptal ještě. A zavřel oči, aby se trochu vzpamatoval.

"Neboj!" usmál se Tsuzuki a vrhl se zpátky ke dveřím, které se s praskotem rozlomily do prostoru.

Muraki se ztěžka postavil a pak pomalu zvedl hlavu a po Tsuzukiho boku udělal krok proti tomu co se skrývalo za dveřmi. Teď skutečně vypadal jako anděl smrti. Jako Shinigami. Jako anděl ...padlý anděl, když kráčel vedle čistého, zářivého Tsuzukiho vstříc bráně pekel, která se jim tam otevírala.

"NE!" křikl Tatsumi, když se trochu vzchopil a vyhrabal se na nohy a viděl, že Muraki, Muraki, který sotva stál na nohou, vkročil do toho chřtánu, do toho pekla, které jim tady rozevřelo brány... Rozběhl se k laboratoři, ale někdo mu podkopl nohy. Hisoka.

 "Já tě zaškrtím!" zavyl vztekle a natahoval ruce.

"Neblbni!" usadil ho chlapec. "Jsi zraněnej, sotva stojíš! Nepomůžeš jim, akorát tam zbytečně umřeš!" V té chvíli se ozval strašný řev.

 "Hisoko, jediný kdo tam umře, budou oni dva, když jim nepomůžem!" odsekl a zuřivě si promnul spánky, aby se vzpamatoval.

"Jenže oni jediní to mohou zavřít! Jsou jako Jin a Jang, světlo a stín. Den a Noc,copak to nechápeš?" zeptal se tiše Konoe, který se držel za spánky. "Jediné co můžeš dělat je, jim držet palce."

"Já se nehodlám dívat, jak tam umírají!" vlastní hlas mu zněl tence a ječivě. Ale Hisoka ho pevně držel, takže sebou akorát bezmocně zmítal v jeho sevření. Ačkoliv by ho jindy shodil stranou, teď byl moc vyčerpaný, aby něco mohl dělat. Složil hlavu do dlaní. "Kazutako..." zašeptal bezmocně a skousnul si rty. Kazutako, prosím... Prosím...

Doktor stál spolu s Tsuzukim uprostřed pekla a pomalu vyhrávali. Z obou se jen lilo, ale přeci jen, nejmocnějšímu spojení tygra a draka nemohlo nic odolat...a tak po okamžik, kdy se realita zachvěla a společně se k nebesům vznesl Tygr i Drak....a pak ticho, přerušované jen praskáním plamenů.

Zase ten řev. Řev bezmocného vzteku, poražené síly, která se nehodlala vzdát. Chvíli si zakrýval uši, ale pak jím projel vztek. A v jeho návalu ze sebe shodil Hisoku, který ho ještě pořád držel na místě. "Tatsumi!" zařval za ním chlapec, ale pozdě. Tatsumi si všiml, jak se horní příčka dveří hroutí, jak je ta neznámá moc chce pohřbít oba. A nehodlal to dovolit. Tsu a Muraki jsou někde uvnitř. A on je vytáhne... Už to dlouho nedělal... "Pouta stínů!" křikl roztřeseně a napřáhnul ruce, proti tomu zlověstnému praskotu. Cosi se mihlo dovnitř. Jako obrovský černý had. Napnul všechny síly, v zádech mu zapraskalo a před očima zatmělo, ale nakonec je vytáhnul ven. Omotané stínovými hady a naprosto nechápající. Co se stalo jim došlo až ve chvíli, když se s praskáním propadl celý strop laboratoře a sutiny se vyhrnuly rozbitými dveřmi ven. Tatsumi se pohledem ujistil, že je Muraki relativně v pořádku a pak se vyčerpáním sesul na zem. Omdlel.

Muraki si k němu klekl a pak mu přiložil prsty ke krku. "Žije,...blázínek,"usmál se trochu křivě a pak se zašklebil na Hisoku, který visel Tsuzukimu kolem krku. "Tak se ti to zase nepovedlo, mě tam nechat, zelenoočko!"

"Tsss, kdyby záleželo na mě, taks tam zůstal. Jenže on vytáhl i Tsuzukiho, takže se musím chtě nechtě smířit s tím, že jsi zase přežil..." vrhl po něm škleb a pak si ho přestal všímat. Rychle ohmatal Tsuzukiho, jestli nemá nic zlomeného a pak ho zasypal polibky, šťastný z toho, že je celý.

Muraki se opřel zády o zeď, přitáhl si Tatsumiho k sobě a položil si jeho hlavu do klína. Dával pozor aby mu nezapadl jazyk a hladil ho po vlasech. Byl příliš unavený na to, aby dělal cokoliv jiného.

Pomalu otevřel oči a párkrát zamrkal. "Kazutako?" oslovil ho potom a rozkašlal se. Ten prach a rozbitá omítka. Prudce se posadil a málem zase spadnul, jak se mu zatočila hlava. Nakonec ale rovnováhu udržel. "Kazutako," zašeptal potom a znovu ho zachvátil kašel.

"Watari, vodu, potřebuje se napít,"zašeptal tiše Muraki a málem svůj hlas nepoznal, tak byl poznamenaný tím psychickým i fyzickým vypětím..Když mu ji Watari podal, dal Tatsumimu trochu napít. "Pijte, uleví se vám." Ani si neuvědomil, že přešel do profesionálního tónu.

"Děkuji," zhluboka se napil a hned se cítil líp. O mnoho líp. Pomaloučku se na něj otočil, namočil dva prsty a přetřel mu vodou rty. "Jsi... Jsi aspoň trochu v pořádku?" zašeptal pak nesměle a dál ho něžně hladil. Po rtech, po tváři, po víčkách...

"Snažím se, ale asi budu potřebovat alespoň týden volno. Moje tělo mi připadá jako po týdenním flámu.."

Trochu se usmál a pak se znovu napil. "Bál jsem se," zašeptal nakonec s očima upřenýma na dno sklenky. "Bál jsem se o tebe. Když jsem viděl... Konoe našel tu vzpomínku, že?" sevřel sklenici pevně v dlaních.

„Ano..našel...Všechno."

„Je mi to líto...“ Pomaloučku se vyškrábal na nohy a pak mu podal ruku. "Pojď, potřebuješ sprchu a pak postel. Všichni potřebujeme sprchu a postel..."

Muraki se zvedl, že chce vstát, ale najednou skoro spadne. Zase se mu nedaří vstávat, znova se vrátila stará postižení. Tiše zavrčel a pak se donutí vyškrábat na nohy.

Trochu ho podepřel, ale sám sotva stál. „Omlouvám se, asi ti moc nepomohu,“ usmál se provinile.

„To nic...to zvládnu,“ Muraki se pomalu rozešel spíš se opíral stěnu než o Tatsumiho...jenže ušel sotva pár metrů, když za ním Konoe zavolal.

„Doktore..počkejte.“ Muraki ztuhl a pak se pomalu otočil.

„Zítra ráno,... mohli bychom si promluvit? Jen my dva?“ zašeptal sekční šéf s pohledem upřeným mimo Murakiho tvář. Nebyl si jist, zda se mu ještě někdy dokáže podívat do očí.

„Dobře, pane,“ řekl Muraki jak nejklidněji dokázal a pak se pomalu vydal pryč. Jenže nohy ho nedokázaly unést a on se zhroutil, sotva zašli za roh.

„Kazutako!“ vykřikl Tatsumi a sklonil se k němu. „Kazutako, no tak, slyšíš mě?“ vzal jeho hlavu do dlaní a jemně s ním zatřásl.

„Kazutako?“

Nakonec s ho s námahou vzal do náručí a pomalu se šoural ke svému pokoji. Nevěděl jestli tam dojde, ale přál si neupadnout. Ještě, že byl Muraki tak lehký...

 

Obrazek

 

 

Náhledy fotografií ze složky Muraki...

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Bravo!

(Nex, 2. 3. 2008 18:00)

A hele, vidíte, jak jsem konečně našla "svoje" slovo, které tady nikdo nepoužívá? Ha! *vítězný úsměv :)*

No, nezbývá než se přidat ke Kat: napětím jsem málem nedýchala. Jsem ráda, že se to lepší, konečně jsou věci na dobré cestě a ne jen pořád na sestupu dolů. I když, co to vlastně přesně bylo v té laboratoři a jak to u Světla mohlo zablokovat všechny kontrolní kódy? To nechápu... Třeba se to ještě dozvím. ?

...

(Lilithka, 1. 3. 2008 13:07)

Dobré, ale myslím, že první dvě kapitoly byly lepší. To ale nic neubírá na faktu, že dohromady je to pořád úžasné!

Přečteno

(Kat, 29. 2. 2008 20:35)

Takže opravdu některými pasáži jsme nedýchala. Čestné pionýrské. Takže nádherný úvod. Lehounký, který u mně vyvylal úsměv a potěšení ze slovních hříček. Nádhera. A pak úsměv mizel a já četla dech beroucí pasáž jak se dobývali do laboratoře a znovu připomněla to hrozné utrepní a objev pravdy.
Jen jsme si přála, aby ten mizera Hisoka konečně přišel.
Děkuji za strhující čtení, které mně na dobrých dvacet přikovalo k monitoru a nepustilo a jen říkalo, ještě kousek, ještě dál a pak nic. Skončilo a já si odechla, že tatsumi nebude muste nechat účetnivtví, které mu tak báječně jde a nebude se muset stěhovat do Hádu.
No doufám, že vyzkoušejí stůl ze 16 století a doufám, že tentokrát přežije. Těším se na rozhovor mezi nimi a na další pokračování našich Shinighami.

Co rict...

(Fussi-chan, 29. 2. 2008 18:50)

vazne netusim!!! az snad ze je to proste dokonalost jako ostatne vsecko co projde spirálou tve nekonecne fantazie.. uz se tesim na pokracovani ^^

krása

(laliloo, 29. 2. 2008 18:33)

fakt paráda veškeré superlativy jsou vyčerpány :)Konoe konečně ví, co provedl. Už se moc těším na pokračování