Jdi na obsah Jdi na menu
 


Murakiho noční můra IV., aneb když se minulost stane skutečností

22. 4. 2010

Murakiho noční můra IV.

 

 

Muraki už nebyl schopen se pohnout. Už z sebe vydal příliš. A už nemohl.

Cítil, že ho i ten zbytek sil opouští. Pořád se snažil přesvědčit, že přece nic tak hrozného zase neudělal, aby z toho musel být takhle odrovnaný, ale na druhou stranu také věděl, že už je mimo "akci" příliš dlouho... A není zvyklý. Nakonec to ale překonal, donesl ho k sobě do pokoje, ale už neměl vůli vstát a ošetřit ho. Pomoct mu. Jen si opřel čelo o pelest a zavřel oči.

"Pomoc," zašeptal téměř neslyšně. Zdálky zaslechl kroky a pak si uvědomil, že zapomněl zavřít dveře. Na spotřebu posledních sil zdvihl hlavu a střetl se s pohledy Hisoky a Tsuzukiho.

"Pomoc," zopakoval zoufale a pak podruhé za ten den omdlel.

Tsuzuki nic neřekl, když pomáhal ošetřit doktora a Hisoka se mezitím věnoval Tatsumimu. A i když byl sám dost dobitý, věděl, že tohle zvládne a pak se schoulí v Hisokově náručí.

"Tak je to zase na nás," zabručel Hisoka mrzutě.

"Ale no tak, Hisoko... Udělali toho hodně. Doktor toho hodně udělal, mají na to právo. Na naši pomoc."

"Chm," zašklebil se mrzutě. "Zas tolik toho nebylo. Tys jim pomáhal..." ¨podíval se na něj s něhou v očích.

"Doktor zlomil skoro sám všechny ty pečetě. Moc mi pomohl, Hisoko."

"Ano, ale bez tvé pomoci by tam potom sám zemřel!" trval dál Shinigami na svém.

"To ano, ale byl ochoten to udělat. A to o něčem svědčí, nemyslíš?"

"No jo. Já jen... Měl jsem o tebe strach..." zahučel Hisoka a schválně se na něj nedíval. To aby neviděl, že se červená. Tsuzuki k němu přistoupil a objal ho.

"To já o tebe taky..."

Šťastně se usmál. "Tak půjdeme, ne?"

"Ano..." Tsuzuki ještě přikryl oba vyčerpané Shinigami dekami a nechal je spát. Jen na stolek jim nachystal vodu a pak zavěšený do Hisoky odešel.

 

* * *

 

Probudil se dost pozdě v noci a neodvažoval se ani hádat, kolik uplynulo dní. Věděl jen, že ho bolí celé tělo, což byl neklamný důkaz, že je ještě pořád naživu. Připadal si, jakoby dostal pořádnou ránu palicí do hlavy. Opatrně se nadzdvihl na lokti a rozhlédl se kolem. A ze srdce mu spadl kámen, jako hora, když viděl, že vedle něj leží Muraki s obvázanou hlavou.

Muraki se jen trochu zavrtěl a pootevřel oči. Kolem byla tma. Ale jelikož i sebemenší pohyb bolel, zjistil, a potvrdil si že žije.Vedle sebe cítil Tatsumiho tak spokojeně a úlevně vydechl a spal dál.

Otočil se na bok a spíše po paměti, než že by ji doopravdy viděl, obkreslil Murakiho tvář. Byl tak nesmírně šťastný, že je naživu... Zavřel oči a odplul do říše zapomnění. Potřeboval spát. Oba to potřebovali. Ještě zdaleka nebyl konec...

Muraki snad podvědomě sevřel jeho ruku do své a pak usnul spánkem beze snů.

 

Celou noc se nervózně převaloval na posteli a to, co zažíval, snad ani nemohl nazývat spánkem. Byla to spíš bdělá noční můra... Po tom co viděl v Murakiho mysli. Ach panebože! Co jsem to udělal? Co jsem to jen udělal... Ten strach, vzpomínky, jeho vlastní hlas. Proboha! Jak - jak se mu mám zítra podívat do očí?

Ne, sekční šéf tu noc opravdu nespal dobře. A ještě několik dalších desítek nocí poté....

 

Muraki se uzdravoval mnohem pomaleji než normálně. Ty pečetě ho stály příliš mnoho sil a přestože se o něj Tatsumi staral, jak jen mohl, tak stejně většinu času prospal.

 

Dělal mu starosti. A to velké starosti. Vlastně oba. On i šéf. Ale on přece jen trochu větší. Když se ráno probral, zamumlal jen několik nesrozumitelných vět a zase usnul. Totéž odpoledne, i když se mu tentokrát podařilo vpravit do něj trochu čaje. A to samé večer. Byl z toho pomalu nesvůj, i když mu Watari soustavně tvrdil, že to je jen únava, že se z toho prostě potřebuje vyspat... Jenže takhle to šlo už tři dny. Kdyby tak u něj mohl zůstat! Nerad no nechával samotného.

I Konoe se na něj přišel podívat. Ale nevydržel dlouho stát u lůžka muže, kterému tak ublížil. Přesto, že si mohl říkat, že to nebyl on, ale démon, přesto to udělaly jeho ruce. Jeho tělo. Jeho mysl, i když zastřená. A jednou, jednou ho tam tak nerozhodně stojícího našel ...

"Pane?" oslovil Tatsumi tiše tu velkou mlčenlivou postavu, která rozpačitě shlížela na spícího Murakiho. Kupodivu necítil strach, ani zděšení, ale spíše soucit. Chápal, nebo aspoň tušil, jaká muka teď musí šéf prožívat. Jestli viděl Kazutakovy vzpomínky...

"Pane, potřebujete něco?"

"Ne, jen… Jen jsem se na něj přišel podívat. Jak se mu daří… A tak."

"Ještě se pořádně neprobudil..." zašeptal Tatsumi a položil na stolek další kousek čokolády, který dostal od Tsuzukiho. Pak se na Konoeho zadíval zkoumavým pohledem. Tohle bude těžké. Pro všechny... "Ale Watari říkal, že bude v pořádku. Pevně tomu věřím," dodal ještě tiše.

"Já doufám..." řekl jen Konoe a odešel.

Tatsumi se za ním chvilku díval a pak sklonil hlavu. Těžké. Ach ano, tohle bude těžké. Sedl si na postel a vzal Murakiho ruku do své. "Vstávat ospalče," usmál se posmutněle, ale věděl, že to bude stejné, jako předchozí dny. Muraki otevře oko, napije se, cosi zadrmolí a zase usne. Přemýšlel, jak dlouho to ještě bude trvat. Jak dlouho, než zase uslyší jeho smích?

"Tatsumi... jak se vede?" zeptal se tichounce Muraki a snažil se vydržet vzhůru,

Sklonil se k němu, pohladil ho po vlasech a pak políbil na čelo. "Dobře," zašeptal nakonec. "Čekám, až se mi vrátíš..."

"Pokusím se brzy...." Muraki se usmál a pak se po něm natáhl.

Sklonil se ještě níž, aby na něj dosáhl. "Nechceš kousek čokolády, než mi zase usneš? Tsuzuki ti jich naposílal celé hory," usmál se.

"Chci polibek... A potom možná tu čokoládu."

Natáhl se až docela k němu a přitiskl své rty k jeho. Chutnal... Skoro jako obvykle. Těžko popsatelně, ale nádherně. A líbal pořád stejně něžně, jak to uměl, když chtěl. Byl v ohromném pokušení se k němu přitulit, ale někdo musel zase dát úřad do pořádku...

„Měl bych jít něco dělat.“

"Miluji když tě odvádím od práce," zasmál se trochu Muraki a pak na chvilku zavřel oči. "Miluju… Tě."

"To já tebe taky..." znovu ho políbil. Na rtech zase cítil jemné oddechování. "Kazu-... Tak čokoláda přijde na řadu večer..."

"Večer…" zopakoval o několik minut později Muraki a zase beznadějně spal.

Ještě naposled mu pročechral vlasy a pak se s povzdechem zdvihnul. Ale jedno pozitivum to mělo. Muraki s ním mluvil. Odvážil se zadoufat, že nakonec přece jen bude v pořádku. Vyšel na chodbu a opatrně za sebou zavřel dveře.

"Tak a teď do práce, Tatsumi. Protože jen co se vzpamatuje, tak začne řádit, že má po laboratoři."

 

* * *

 

A Tatsumi měl svým způsobem pravdu. Sotva se totiž doktor po týdnu poprvé postavil na nohy, jedna z prvních otázek se týkala laborky a druhá jídla. Měl hlad jako vlk.

"No tak, než donesu něco pořádného, můžeš zatím likvidovat tu čokoládovou ho-..." otočil se za překvapeným Murakiho pohledem. Z čokolády, kterou tady shromažďoval poctivě celý týden, nezbyl během pěti minut ani drobeček.

"Já mám vážně hlad," doktor si olízl prsty a trochu rošťácky se usmál.

"A co by si pán dal?" Tatsumi si založil ruce na hrudi a podíval se na něj neméně rošťáckým pohledem.

"Polívku..." Muraki zavětřil jako lovecký pes. "Kuřecí," usmál se když se ozvalo zaklepání a vletěl dovnitř Gushoshin

"Muraki-sensei, Konoe-sama vás prosí, jestli byste k němu nemohl přijít..."

"Úúú, já mám zrovna hlad a chtěl jsem si dát sprchu."

"Konoe-sama velmi prosí..." zopakoval Gushoshin a to tak, že bylo jasné, že nelže.

Tatsumi si s Murakim vyměnili pohledy a sekretář pokrčil rameny. Do tohohle se přece míchat nemůže. Tohle si musí Muraki rozhodnout sám.

„Pět minut, ano?" zavrčel Muraki a šel si dát rychlou sprchu.

"Počkám," kývnul Gushoshin a posadil se na židli. Tatsumi ještě postával u stěny s rukama založenýma, ale pak se přece jen přemohl.

"Nevíš, proč s ním chce Konoe mluvit?" zeptal se tiše.

"Netuším, ale Konoe-sama vypadal nervózně… A nařídil mi dovést doktora Murakiho do jeho obýváku, i když pracovna je volná."

"Aha," vydechl Tatsumi a násilím zaplašil všechny hrůzostrašné představy. Pak se pomaloučku odlepil. "No nic, já už půjdu. Kdyby se doktor ptal, že jsem mu šel obstarat jídlo," trochu se usmál, ale nedopadlo to přesně, jak by dopadnout mělo.

"Konoe-sama mu něco nachystal, ale vypadal nervózní… Moc."

"Já... Tomu věřím," znovu vydechl Tatsumi a v duchu si pro sebe dodal: To já taky, to já taky, milý Gushoshine.

 

Gushoshin počkal na Murakiho, který se stihl osprchovat i obléct, tentokrát do tmavého obleku a pak už ho následoval do pokoje, kde čekal sekční šéf.

"Volal jste mě pane?" zeptal se klidně ale tolik klidu necítil.

"Já..." Konoe se snažil ovládnout, ale šlo to ztěžka. "Ano volal," zašeptal nakonec. "Posadíte se?"

"Ano, děkuji," řekl Muraki a posadil se v bezpečné vzdálenosti. Přeci jen, vzpomínky tu byly stále.

"Můžu... Ne, nebo raději ne," šéf se svezl do druhého křesla a vmáčkl se do něj tak, že ho sotva bylo vidět. Jindy mohutná postava, s ohromnou šíjí se teď zdála pohublá a útlá a téměř průsvitná.

"Pane, pokud… Jedná se o ty tři noci, že?"

"Ne. Vlastně ano..." Konoe složil hlavu do dlaní. "Doktore... Já..." ztichl.

"Nebyl jste to vy. Byl to démon. Vy jste za to... Nemohl."

"Tak tomu bych rád věřil, jenže... Jenže jsem to byl já. A víme to oba, neříkejte, že ne..." zachvěl se jako v zimnici.

"Ano, byl. A ano, já vám byl po vůli. Udělal jsem vše, co jste chtěl. Pro někoho na kom mi velmi záleží."

"Vím... Vaše... Vaše vzpomínky byly dost zřetelné... Já jenom... Chtěl jsem říct, že doufám... Doufám, že mi jednou odpustíte... Oba. Ale také, že pochopím, když... Když to bude moc silné. Kdybyste cokoliv potřeboval, chtěl se dát přeložit, či cokoliv jiného - přijďte..." Konoe se znovu zachvěl, ale pak sebral odvahu a podíval se doktorovi do očí. Do těch chladných, ocelových očích, ve kterých se přesto objevil, nebo v to aspoň doufal, náznak pochopení.

"Konoe sama, vy jste za to nemohl..."

"To je možné. Jenže se to stalo. A já se s tím budu muset naučit žít, vy to víte lépe, než kdokoliv jiný. Budu se muset smířit s tím, že jsem vás... donutil..." Konoe se opřel do křesla. "Jděte už, doktore. A promiňte, že jsem vás obtěžoval. Já... Musím se s těmi vzpomínkami srovnat. Potřebuji být sám."

"Konoe-sama, mohu..mohu vás o něco požádat?"

"Zajisté. Mluvte."

"Mohl... Podal… Podáte mi ruku, prosím?"

Překvapeně zdvihnul oči, ale pak se trochu vzchopil i na slabý úsměv. Vrávoravě se postavil. A pak natáhl paži...

Muraki mu váhavě sevřel jeho ruku ve své a pokoušel se neucuknout.

Konoe zavřel oči a snažil se soustředit jen na to, že mu podal ruku, ignorovat tu spodní vlnu nechuti a strachu, té podvědomé touhy utéct odsud co nejdál... Jenže právě ta touha sílila.

Murakimu stekl po tváři pot, i on se snažil udržet se na místě. A neztratit se v tom.

Dost, Konoe dost! Už takhle po něm žádáš příliš! Vzpomínky nejsou něco, s čím se vypořádáš raz dva... Dej tomu čas. Čas, Konoe, potřebujete čas. Oba. Oba se s tím musíte vyrovnat a možná se i smířit. Možná ti i odpustí, ale chce to čas. Ted po něm chceš nemožné. Po sobě chceš nemožné... Sekční šéf uvolnil sevření a pomalu pustil doktorovu ruku.

"Děkuji," zašeptal poté.

Doktor kývl a pak si musel na chvilku opřít o křeslo. Natolik ho to vyčerpalo. Zavřel oči a málem upadl, jak se mu zatočila hlava.

"Mám zavolat Gushoshina, ať vás doprovodí? Nebo... Nechtěl byste koňak?" zeptal se ještě Chief a pomalu se svezl do křesla. Čas, opakoval si. Čas to možná vyléčí a zahojí. A oni, jako nemrtví, mají času spoustu... "Koňak?" zopakoval potom.

"Dám si koňak," řekl po chvíli Muraki a svezl se do křesla. Byl unavený.

Šéf nalil třesoucí se rukou dvě skleničky a jednu postavil na stolek vedle křesla. Nemohl se ho už dotknout, emoce, které se v nich obou nahromadily by potencionálně mohly být i nebezpečné... Rychle do sebe obrátil svou sklenku.

"Děkuji," Muraki do sebe hodil obsah sklenky a zvrátil hlavu. Bylo toho na něj moc.

"Opravdu nemám někoho zavolat, aby vám pomohl?"

"To zvládnu, potřebuju jen chvilku klidu... Nic víc."

"Dobře..."

"Díky," zamumlal Muraki.

 

* * *

 

„Tatsumi?“ zeptal se tichého pokoje.

„Jsem v koupelně,“ ozvala se vzdálená odpověď.

„Aha.“

„Ale už jsem vám k dispozici,“ vynořil se sekretář náhle zpoza dveří. Měl na sobě tmavě modrý župan a snažil si co nejrychleji vydrbat vlasy.

„Hm…“ doktor se na něj zálibně podíval. „Hm, můj milý Tatsumi, vy jste tak sladký… a nevinný…“

Sekretář byl sice v pokušení položit mu tu otázku, jako už včera, totiž, jak to dopadlo u Konoeho, ale pak si to rozmyslel. Doktor o tom zřejmě nepotřeboval, nebo nechtěl mluvit a to bylo něco, co by měl ctít. A kromě toho…

„Ach ano... Tak raději půjdu něco dělat, čeká na mě měsíční závěrka.“

 „Ale no tak... vy jste tak neúnavný," Muraki zvedl ruku a zakousl se do šťavnaté broskve, co schovával za zády

"Nevím co jsem já," zamračil se Tatsumi náhle, "ale vy jste zákeřný!"

"Ano, jsem," přisvědčil Muraki, pak k němu došel a znova si kousl.

"Moje poslední broskev!" zaúpěl Tatsumi a nahnul se k němu. Přitom mu setřel ze rtů pár kapek ovocné šťávy. "To není fér, víte to, doktore?"

"Vím, a proto se mi to líbí," řekl doktor a usmál se. "Přeci jen musím se nějak rekreovat po tom v té laborce, ne?"

"Ach ano, ta laboratoř..." povzdechl si Tatsumi a stáhl se poněkud zpátky. "Dobře... To vás tak trochu opravňuje ukrást mi poslední broskev..."

"Ano, to tedy ano," usmál se Muraki pro sebe a pak se otočil a než se Tatsumi nadál, byl přitisknut ke stěně a líbán s divokou zběsilostí, jaké byl schopen snad jen doktor Muraki.

"Doktore..." vydechl sekretář překvapeně mezi dvěma polibky. Ale tělem mu proběhlo tolik známé zachvění... Od té doby se nemilovali. Ani jednou. Jenom se k sobě v noci tiskli, jako malé děti, když se ocitnou samy. Vjel Murakimu rukou do vlasů a přitáhl si ho blíž. "Doktore..." zašeptal potom a trochu zaklonil hlavu, aby ho Muraki mohl políbit na krk.

"Tatsumi... Seiichirou-chan," šeptal Muraki a znovu ho políbil. Pak si ho k sobě přitáhl a rukou mu sjel na pozadí a jemně stiskl a začal mnout. "Tatsumi..."

"Ano... Kazutako?" odpověděl mu sekretář s přimhouřenýma očima a opřel se o stěnu. Potom si lehce skousnul rty a tiše zasténal. "Prosím... Prosím..."

"Co chcete?" zeptal se tiše Muraki a pak ho znova políbil. "Protože já chci dnes v noci vás, takže... Škoda, že je ráno."

"Ať se mi to nezdá," odpověděl Tatsumi s mírným úsměvem. Potom ho lehce pohladil po tváři a po rtech. "Ano, je ráno... A den utíká pomalu, když se na něco těšíte. Dnešní den bude velmi dlouhý," povzdechl si a mrknul na něj.

"Myslím, že velmi," řekl Muraki a vjel mu rukama pod župan, a pomalu přesunul dlaň ke klínu. A něžně ho pohladil

Sekretář se znovu kousnul do rtů. "To ne... Nebo dnes přijdeme oba pozdě!"

"No tak, ještě jsem neměl dnes žádné mléko… To mi neuděláte," řekl Muraki a začal ho jemně laskat

"Ach bože!" zaúpěl Tatsumi a přitáhl si ho blíž. "Doktore..." Prudce ho políbil a málem se mu podlomila kolena, když jeho ruky zrychlila své pohyby. Doktor se usmál, pustil ho a klesl před ním na kolena. Vzhlédl, olízl s rty a pak mu roztáhl župan a jemně se ho dotkl jazykem a vzápětí ho pohltil.

Sekretář jenom vydechl, zabořil mu ruce do vlasů a zvrátil hlavu nazad. Tohle bylo skvělé a on si uvědomil, jak moc mu to celou tu dobu chybělo. Celý ten čas... "Kazutako," zasténal po chvilce.

Doktor ho dovedl k orgasmu stejně zručně jako kdykoliv dřív, pak vstal a políbil ho.

Tatsumi jen tiše oddechoval. Potom polibek prohloubil, odlepil se od stěny a nenápadně s doktorem začal manipulovat tak, až ten narazil na jeho postel. Na jeho překvapený pohled sekretář odpověděl lišáckým úsměvem a strčil do něj.

"Jen tak vás odejít nenechám, to si pište!"

"Tatsumi, za chvilku mi začíná směna!"

"Jistě, já musím taky být za chvilku v kanceláři... Ale vy jste si začal," sekretář ho přitlačil do přikrývek a potom se sklonil k jeho klínu. Rychle a zručně mu rozepnul pásek a spokojeně zaznamenal, že ať se Muraki tváří jakkoliv, chce to.

"Tatsumi!" vydechl Murai, když se ho dotkl.

"Ano?" poškádlil ho sekretář, ještě než ho definitivně zbavil spodního prádla. Potom ho jemně olízl.

"Přijdu pozdě!"

"To zajisté." Tatsumi se sklonil a jeho teplá ústa byla přímo zahradou rajskou. Jemně sál, kousal a naskakovala mu drobná husí kůže, když slyšel, jak Muraki pod jeho doteky sténá.

"Prosím,“ Muraki zatínal pěsti do pokrývky a tiše vzdychal. "Prosím, Tatsumi.“

A Tatsumi mu vyhověl. Za chvilku se Murakiho tělo vzepjalo do oblouku a doktor zasténal. Tatsumi ho ještě jemně líbal ve slabinách, když ho jemné zatáhání za vlasy přimělo zdvihnout oči.

"Vzhůru do nového dne," ušklíbl se svůdně. "A večer mi splatíte mou broskev!"

"Večer," zašeptal zničeně Muraki a pak ho pohladil po vlasech. "Večer,"dodal ještě jednou, když už stál opět perfektně upravený u dveří.

"Áno," sekretář se zrovna vyvaloval na posteli. "Večer..." Dodal potom, zdvihl se a šel se obléct. Za Murakim už dávno zaklaply dveře, když si dovázal uzel na kravatě a taky vyrazil k sobě do kanceláře.

 

Muraki už byl u sebe v obnovené laboratoři a pohledem pohladil její stěny. Bylo potřeba začít znova pracovat. Pohladil svůj stůl. A sedl si za něj.

 

 

KONEC

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Pachatelé se vrací na místo činu

(Nex, 4. 5. 2010 0:00)

A já se vracím sem. :)

Moje první reakce: Murakiiiii! Ony našly Murakihooo! :)))

Skvělé, krásné a ....laboratorní. Jste dokonalé. A završení příběhu taky. Ještě že nic nakonec nebylo ztraceno! ^^

...

(Profesor, 23. 4. 2010 14:19)

Všechno dobře dopadlo. Jenom jizvy se budou hojit dlouho.
Pěkné.

:-)

(Akkarra, 23. 4. 2010 11:10)

Ach.....Jen tiše Tatsumimu závidím. :)

=0)

(Teressa, 22. 4. 2010 16:11)

uzasne zakoncenie=) chudacik muraki....dufam ze coskoro napises zase nejaku poviedku na YnM...prosiiim=) uz sa neviem dockat dalsich =) rychlo rposiim =)