Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Murakiho deníku 20.12.2007

14. 2. 2009

Z Murakiho deníčku:

 

20.12.2007

Ten den jsem byl unavený. Podivně. Tatsumi-chan jako vždy něco tušil ale měl jsem mu to říct? Bál jsem se…o něj..a o informace, které jsem získal. Přece jen, zahrávat si s některými věcmi není ani pro mne. Ne to skutečně děkuji!

Samozřejmě že to ze mě vytáhl, nakonec, ale…copak, bych mu mohl odolat? Těm jeho kouzelně modrým očím, ukrytým za tenkými skly…věřte mi, nejde to.

 

 

„Kazutako? „

Ticho a pak. “Hm?“

 „Pamatujte na minule?“

Znova ticho..doktor Muraki se jen zadíval z okna, stále jakoby duchem mimo.

„Vy máte dnes hovornou náladu...,“zamručel Tatsumi Seishirou a zaťukal si tužkou o prsty.

„ Pamatuji se velmi dobře.“

„Skutečně?“

„Ano… velmi.. a na co?“

„Na to jak jste mě velmi rafinovaně svedl!“ nadzdvihnuté obočí sekretáře JuOchHo vylétlo do výše. Tohle snad doktor nemyslí vážně.

"Já?"

Vůbec to nemůže myslet vážně!

"Snad mi nechcete tvrdit, že jsem svedl já vás?"

"Jistě!"

"Muraki!" vztyk, zablýsknutí očí zpoza brýlí.

"Ano?" Stále ten zamyšlený pohled z okna.

"Dobrá... Připouštím trochu iniciativy z mé strany tam bylo, ale to je tak všechno! Vy jste byl strůjcem všeho!"

"Nebyl." Muraki se pomalu zvedl a trochu ustoupil směrem ke dveřím.

"Ale byl." Krok dopředu a dlouhé ticho. velmi …velmi dlouhé ticho

"Já..asi půjdu do laboratoře."

"Muraki? Není vám něco? Jste šíleně bledý..."

"Asi jsem přepracovaný," Doktor udělá další dva úkroky a zády narazí do stěny

"Muraki! Co jste dělal v poslední době?" dva rychlé kroky směrem k němu a stihne ho chytit dřív, než se po ní sesune k zemi.

"Nevím...měl bych jít."

"A to si fakt myslíš, že tě pustím samotného v tomhle stavu?"

"Ano, měl bys..."

"Kazutako... Ty mi něco nechceš říct..." pustí ho a ty dva kroky znovu poodstoupí

"Možná...běž ke svým účtům..já jdu..spát..." Opře se o stěnu a chce vyjít ze dveří

"Tak to tedy ne! Já nejsem věc, aby sis dle libosti pohrál a na polici odložil!" vezme ho do náručí a donese ke křeslu, které si sem pořídil teprve nedávno

"Seiishirou..."

"Ano?"

"Není mi dobře..."

"To vidím. A nenamluvíš mi, že je to jen únava..."

"No, ne zcela..."

"Takže, který pokus ti vybouchl a co ti mám naordinovat?" odněkud vyloví deku, kterou tady má pro noční služby a přikryje ho

"Spíš problém v Rusku...asi nějaký virus."

"V Rusku? Cos proboha dělal v Rusku? Vždyť tě poslali do Finska!" vytřeštěné oči a totálně nechápavý pohled. "A jaký virus? Vždyť evidujeme snad všechny známé i neznámé nemoci... Kazutako, co se tady kruci děje?!"

"Na něco jsem přišel...v jejich tajné laborce. Uteklo jim to. Musel jsem ji vyhodit..do vzduchu."

"Muraki, ono to bylo NĚCO? A neběhá nám náhodou to NĚCO právě ted po městě?"

"Ne,...nic. na to jsem dal pozor. Jen mi od té oby není nejlíp."

 Tatsumimu šrotují v hlavě kolečka. Tak aspoň to není to, co mi tady drápe Hisoku s Tsuzukim... Ale i tak "Není nejlíp. Měl by se na tebe někdo podívat. Prohlédnout tě..."

"A kdo? Doktor jsem tu já..a vím co se děje.."

"Vážně? Tak mi tedy řekni, co mám s tebou dělat? Vypadáš doslova příšerně."

"Díky to vím taky...vlastně, být živý, podepsal bych si rozsudek smrti."

"Kdežto takhle si jen zaděláváš na problémy, to mi chceš říct?" Tatsumi se snaží nedat najevo, jaký má o něj strach. Takhle slabého ho ještě neviděl.

"Přesně.."

"Do háje Kazutako, ty mě ještě jednou přivedeš na onen svět!" Tatsumi si prohrábne vlasy a pak se rozhodne. "Fajn, takže ted tě vlastnoručně odnesu do postele a ty mi hezky nadiktuješ všechny tvoje dryáky, které ti mám píchnout!" Rezolutně ho vezme do náručí a nese přes celý úřad.

"Kazíš si pověst...Seiishoirou."

"A co z toho..."

"Nevadí ti to?"

"Ne!" odpoví Tatsumi prudce. A pak to tišeji zopakuje. "Ne. Tobě snad ano?"

"Mě taky ne,"doktor si o něj opře hlavu a zavře oči. Je unavený.

Nešetrně rozkopne dveře jeho pokoje a pak ho položí na postel. "Kazutako," zatřese mu jemně ramenem. A pak mu i tohle oslovení přijde moc tvrdé k jeho stavu... "Kazu-chan. No tak, prober se."

"Utíkají..nevím...proč....Seiishirou...je tam sníh, spousta sněhu..."

"Kazu-chan?" zatřese s ním znovu, ale Muraki nereaguje. Jen dokola pořád drmolí o sněhu a o útěku. "Kazu-chan, prober se. Prosím, to jsem já. Seishiirou..."

"Seiishirou? Kde...aha...třicet dva..dvacet osum..tři...po osmi hodinách...přesně..."

"Třicet dva, dvacet osm, tři," opakuje Tatsumi a hledá injekce. Někdy nechápe, jak se v tom doktor může vyznat. "Mám to!" vydechne si úlevou a otočí se k Murakimu. "Kazu..." slova mu zmrznou na rtech.

Kazutaka je bledý jako povlečení postele a skoro nedýchá...po čele mu teče studený pot a celý se chvěje.

"Kazu-chan," vydechne Tatsumi. Pak k němu přejde a téměř násilím ho zatlačí do postele. Doktor se nezdá, ale i v tomhle stavu má sílu a navíc nějaké halucinace. Injekci mu píchne jen s obtížemi. Po chvíli se konečně trochu zklidní...

"Bílé peklo....nevěděl jsem....výbuch...nechtěl jsem..."

Výbuch? Probha co se tam stalo? Ach ano, říkal, že to tam musel vyhodit do povětří, ale stejně. Aby na to měl tak traumatizující vzpomínky? Tatsumi si najednou z nějakého popudu přinese blok a začne všechno jeho blouznění slovo od slova zapisovat. Přitom ho občas pohladí po vlasech. Po osmi hodinách píchá další dávku.

"Byla tam zima,...podzemí...laboratoře..lidé...stíny..Bylo jich moc..tak moc...nevěděl jsem.."

Tatsumi mechanicky zapisuje a sám sebe se ptá, jak to skončí. Dívá se jak mu po skrání stéká stužka ledového potu a neodvažuje se hádat, co asi ted prožívá uzamčený sám v sobě.

Všechny návštěvy poslal k čertu. I Hisoku s Tsuzukim i všechny zvědavce, které by zajímalo co s doktorem má. Dokonce málem vyhodil samotného velkého šéfa... "Kazu-chan," zašeptá a otře mu tvář. A po dalších osmi hodinách mu dá další injekci. Je skoro ráno. Jak tohle skončí?

Muraki se třese a vidí jak utíká. Zase utíká z hořícího podzemí a vidí za sebou stíny. Tolik se bál a tolik mu ta cesta trvala..."Seiishirou....promiň...mi.."šeptal, když zakopl a odkutálel se ze schodů blíž k těm stínům a ucítil to bodnutí v levé paži.

Už neměl sílu a přece se nějak dostal ven a tam. Jen sníh a mráz a dlouhých padesát kilometrů v rozedraném plášti na hranice Finska. Pak první taxi a cesta do hotelu. Tam se zhroutil na postel a spal celé tři dny.

Tiché slůvko "promiň" ho vyburcuje z letargie. A taky jeho jméno. Prominout? Jemu? Ale co? Samé otázky a odpovědi v nedohlednu. Murakiho tělem otřese křeč. A zoufalé tisknutí levé paže. Tatsumi se k němu vrhne a přidrží ho na posteli. Víc nemůže dělat. Nemůže, není lékař, neví, jak mu pomoci. Ale ta ruka... Vyhrne mu rukáv a strne. Na hubené paži je drobná ranka a kolem ní podlitina jak talíř.

"Takže virus, jo? Kazu-chan, proč mi lžeš?" zašeptá bolestně a znovu mu otře orosené čelo.

"Seiihirou...."otevřel oči a chytil ho za rukáv. V očích měl strach.

"Jsem tady," skloní se k němu a dá mu opatrný polibek na čelo.

"Nevím co...co to bylo..."

"Ale co, Kazu-chan? Co CO bylo?" zašeptá Tatsumi zoufale. Pořádně ani neví co se děje, jen ho vidí v tomhle stavu...

"Ta injekce...bolelo to....nechtěl jsem. Chtěli mě zabít...."

"Injekce. Oni ti něco píchli..." Tatsumi vyskočí a žene se ke skříni. Vytáhne čistou stříkačku a téměř profesionálně mu odebere krev.

"Ano.."

"Pošlu to Watarimu. A žádné odmlouvání! Musíme vědět, co to je!" zarazí ho, když vidí jeho odmítavý pohled. Pak se podívá na hodinky. Bože můj, ten čas šíleně letí... Posledních osm hodin v tahu. Skloní se a do druhé ruky mu píchne poslední dávku jeho léku. "Budeš v pořádku, uvidíš," zašeptá mu do rtů.

"Bojím se..."

"Nemáš čeho. Já nedovolím, aby ti někdo ublížil..." jemně ho políbí a pak přikryje. "Zvládneš to tady chvíli sám? Musím za Watarim s tvou krví. Musíme vědět, co ti dali." Muraki váhavě kývne a Tatsumi vyběhne ze dveří. "JSem hned zpět!"

"Jistě."

Když se Tatsumi vrátil, Muraki spal. Docela klidně a tiše. Sekretář se opřel o dveře a dopřál si jen chvilku ho pozorovat. Tak klidný spánek u něj naposledy viděl... Kdy vlastně? ani si nevzpomene. Pak tiše přešel k posteli a sedl si na pelest. Už vypadal skoro normálně. Vrátila se mu barva a ani ruce se mu netřásly. Dokonce se usmál. O čem se mu asi zdá?, napadlo Tatsumiho mimoděk.

"Tatsumi..počkej..prosím.."

Doktor najednou otevře oči a podívá se na něj...: "Výsledky?" zachraptí tiše.

"Watarimu bouchl počítač," zahučí Tatsumi mrzutě.

"Sakra...chtěl jsem to vědět...jak dlouho jsem spal?"

"Skoro den a půl." Tatsumi k němu přejde a pevně se mu zadívá do očí. "Měl jsem strach, Kazutako. Velký strach..."

 


Probudil se skoro k poledni a první, co zaregistroval byla jak prázdná náruč, tak postel. Doktor byl v tahu, jen na polštáři ležela růže. Tatsumi nevěřícně zakroutil hlavou. Včera je na smrt nemocný a dneska lítá po všech čertech...

Doktor nebyl daleko, jen seděl ve své pracovně a na svém počítači se pokoušel udělat to, co se nepovedlo, nebo povedlo jen částečně Watarimu.

A to jsou za pár dní Vánoce, napadlo najednou s hrůzou Tatsumiho. Kruci! Kruci! Kruci! Co za pár dní! Zítra! Tak rychle se snad ještě nikdy neoblékl. Ale i když pospíchal, přece jen dal růži do vázy a přivoněl k ní. Ach, Kazutako, člověče, ty mě opravdu ještě jednou přivedeš na onen svět. Prohrábl si vlasy a vyrazil ze dveří.

I když je organizační génius, tak tohle trochu nevybral. Šéf určitě čeká dárek, o Tsuzukim s Hisokou nemluvě a samozřejmě... Ten ho možná neočekává, ale to by radši neobdaroval všechny okolo, než ho vynechal.

Muraki čeká co jeho výkonný laptop zvládne spočítat a přitom si najede na své oblíbené stránky a do o čí ho uhodí datum. 23.prosince. "Kurva!" pronese zřetelně a málem pustí tužku z ruky.

Nikdy Vánoce neslavil..no, alespoň ne tak jak se čeká. Neměl s kým a Orya...to bylo problematické. Každý měl svou sféru zájmů...Jenže tady...

Zrovna si sestavuje seznam a přemýšlí o stavu svého konta, když dovnitř vletí Gushoshin a vypadá nějak na nervy. "Tatsumi-san! Tatsumi-san!" zavřeští pronikavě, až sekretář nadskočí. "Kruci!" ujede mu a ještě by rád něco přidal, ale Gushoshin mu nedá moc šancí. "Konoe-sama svolává poradu. To drápající monstrum přešlo od drápání k sápání. Už jsou tři mrtví!" "Doprdele!" zakleje Tatsumi a hodí seznam do zásuvky. Vystřelí ke dveřím, ale v nich se ještě otočí. "Komu všemu už jsi to říkal?" "Tsuzukimu, Hisokovi, Watarimu..." "Murakimu taky?" "Ještě ne." "Fajn. Zakazuju ti, cokoliv mu říct. Včera mi málem znova umřel pod rukama. O ničem nevíš, nic jsi neslyšel a kdyby se ptal, tak sháním vánoční dárky!"

Muraki sedí a zírá na obrazovku. Kdy měl naposledy vánoce? To byl hodně malý. Malý a… Stiskne zuby jak se mu vzpomínka mihne myslí. "Ne už nejsem slabý, už ne..." Vstane a vyjde ze dveří.

"Už jsou čtyři," oznámí mu ve dveřích Watari a Tatsumi opět zakleje, ale jen v duchu. "Musíte to zlikvidovat a to co nejdřív. Podle všeho je to něco... Mno ani pořádně nevíme co to je. Ale zabíjí to a to je nejdůležitější." Chief Konoe vydává rozkazy jak generál před bitvou. Tatsumi si povzdechne. A to jsou Vánoce. Těšil se jak koupí malý dárek, a pak bude doktora držet celou noc v náručí. Těšil se tak moc, že úplně zapomněl na to, že chtěl nějaké vysvětlení... Vysvětlení, co dělal Muraki v Rusku a tak dále. Ale z klidného večera u krbu mu sklaplo. Když Konoe povolává i jeho, tak je to hodně špatné.

Muaki se najednou zastaví. Zjistil, že stojí před Konoeho kanceláří. Pokrčil rameny, zaklepal a vešel. Na to že ho tak někdy Konoe mimo smyslově volá si zvykl dávno.

Když se otevřou dveře, Tatsumiho poleje horko. Co tady dělá?! Má být v posteli! Není zdravý! A pak se podívá šéfovi do očí a je mu jasné, že ani tohle přání se mu nesplní. Krásné Vánoce, pomyslí si vztekle.

„Volal jste mě pane?" řekne tiše Muraki a přesto, že se snaží to nedat najevo, v hlase mu nezní ta jistota jako jindy.

"Jo, máme menší problém. Zrovna ted před Vánoci. Někdo nám tady trhá lidi na kousky..." vysvětluje rychle Konoe a vypadá to, že si vražedných pohledů, které po něm Tatsumi vrhá vůbec nevšiml. Toho to po chvilce přestane bavit a radši se zaměří na Murakiho. Vypadá líp, ale pořád je bledý a rozhodně ne schopný pracovat!

"Rozumím, potřebuji Hisoku a Tsuzukiho aby nás s ostatními kryl. Vím jak TO najít..."

"Ne!" vykřikne v tu chvíli Tatsumi, který té jeho tvrdohlavosti má tak akorát dost. "Pane, doktor Muraki byl velmi vážně nemocen. Teprve včera se dostal z nejhoršího. Nemůžete ho poslat do akce! Já si to vezmu na starost!"

"Ne," řekne Konoe a nadechuje se k dalšímu, když Muraki přejde k Tatsumimu a položí mu ruku na paži. "Na tohle stačím. Neboj se Seiishirou." Doslova cítí jak sebou ostatní cukli přitom důvěrném oslovení.

"Ale...!" namítne Tatsumi zoufale, aniž by ho nějak zajímalo ovzduší, které by se dalo krájet. Pak pod Murakiho pohledem kapituluje. "Dobře. Ale jdu taky, to je ti doufám jasné. Šéf tam chce mít všechny..." Stiskne jeho ruku a cítí, jak se chvěje. Není zdravý! Není...! Ach jo, proč jen musí být takový mezek!

"Výborně, tak teď odchod!" zavelí Konoe a Muraki odejde jako první. Musí ještě do svého pokoje. Má tam jednu látku, kterou možná bude potřebovat.

Jde za ním a sotva překročí práh, strčí ho dovnitř, práskne dveřmi a přitiskne ho ke stěně. "Kruci! Kruci! Kruci!" opakuje přitom a pak překvapeného doktora prudce políbí. Přede dveřmi se zatím shlukla půlka úřadu, která se pře s tou druhou půlkou o to, co tam dělají. Jedni tvrdí, že ho šel zabít a druzí spíš, že ho jen přiváže k posteli...

"Seiishorou-chan,"vydechne tiše Muraki a přivře oči. Miluje to. Obejme ho a nechá se unášet polibkem.

"Co mi to děláš? Napřed mě vyděsíš k smrti a pak si jen jdeš plnit úkol?" šeptá Tatsumi zatímco ho líbá.

"Musím ho poslechnout, sám to víš." Muraki mu vjede rukama do vlasů a něžně políbí.

"Vymluvil bych mu to, a ty to dobře víš. Jenže jsi tak umíněný! A já mám strach. O tebe. A lžeš mi... Nechceš mi říct..." polibek a pak je přeruší zabouchání na dveře.

"Doktore! Tatsumi! Dělejte, Tsuzuki s Hisokou mají potíže!" "Oni tam šli sami, ti dva blázni!" vydechne nevěřícně Tatsumi.

"Právě proto, Seiishirou, ti dva na to nejsou. vím co to je a vím jak e tomu postavit."

"Rusko. Je v tom to Rusko, co?" zašeptá Tatsumi, ale to už ho doktor naposledy políbí. "Dobře, ale vážně půjdu s tebou! Nenechám tě tam samotného! A až to vyřídíme, tak přísahám bůh, že tě odsud unesu do Paříže a dva týdny budeme nezvěstní!"

Muraki se otočí ve dveřích a mrkne na něj. "Miluju tvoje plánování, Seiishirou-kun."

"A z mého vězení se budeš muset vykoupit. Mám rád portské, krb a kožešinu, ale to víš," usměje se Tatsumi. A pak se konečně zase soustředí na Hisoku s Tsuzukim, kteří mají zjevně vážné problémy.

"Jsou asi dva kilometry odsud, takové malé náměstí. A divím se, že ho ta energie ještě nezbořila. Je tam magie, že nám by to vystačilo na dvě sezony," informuje je Watari vysílačkou a pusa ho pálí, jak by se rád zeptal, kdo měl pravdu. Jestli Tatusmi Murakiho zabil, nebo jen přivázal k posteli.

"Dobře, dej na ně pozor,"odpoví klidně Muraki a nastartuje sportovní Suzuki. Miluje rychlost a když se řítí s větrem o závod a Tatsumi se ho musí držet, aby nespadl, nezná lepší pocit

Masserati mi utopil a sám si jezdí na takovém prvotřídním stroji, pomyslí si Tatsumi, ale přitiskne se k němu a vychutnává si blízkost jeho těla. Kdo ví, jak tohle dopadne. Celé je to podivné. A Vánoce na krku, kapr ve stresu... Najednou ucítí takovou magickou sílu, že málem spadne, ačkoliv se Murakiho pevně drží. "Je to horké!" křikne mu do ucha. Doktor beze slov přikývne.

"Je...vím co to je a nechápu jak to mohlo přežít ten požár. Hořel tam i kov... .fascinující."

"Takže přece jen Rusko! Kazutako, co to vůbec je?!" Tatsumi sleze z motorky a pomalu si začíná chystat první útok.

"Nevím, přesahuje to mé znalosti...ale...Seiishirou,"Muraki se mu najednou vážně zadívá do očí. "Tam a tehdy to vědělo co jsem zač...a ještě něco..nenávidí to světelné výbuchy, proto útočí v noci...a vtahuje nás do své reality. a tříští tu naši. Ti vědci zašli příliš daleko."

"Zkusím stíny, ano? Zkusím to spoutat stínem a hodit mu ho přes oči, když tedy nemá rádo světlo. Ty bys tohle měl říct i Tsuzukimu s Hisokou. Myslím, že takový Suzaku by to jen víc naštval... A s tou realitou... Ukážeme mu co je to realita!" A Tatsumi ho náhle pohladí po tváři. "Buď opatrný, ano, Kazu-chan? Nezapomeň na Francii, krb a portské."

"Nezapomenu,"řekne tiše Muraki a pak sedne na motorku a smykem se dostane k Tsuzukihu s Hisokou. Chvilku se s Hisokou dohadují ale ten pak kapituluje a Muraki začne tiše vyvolávat.

a za ním se zjeví drak s rudýma očima, živený Hisokovou i jeho energií. Jin a jang se spojil aby se postavil do cesty mnohem staršímu zlu.

Tatsumi ho chvilku pozoruje, ale pak celý ten binec oběhne z druhé strany a vyvolá nejtemnější stín, jaký vůbec může být. Skoro jako sama noc v hodině mezi psem a vlkem. Obratně z něho utká síť a jen čeká. Tuší, že jakmile Muraki skončí s vyvoláváním, půjde to po něm.

Murakiho tvář, jindy klidná je teď stažena bolestí a soustředěním. V paži mu tepe a on cítí, jak ho stíny lákají k sobě. Ví, že tam by zapomněl na bolest a vše co se mu stalo, ale...zároveň viděl JE. A nechce být jako ONI. Nikdy. Dokončí vyvolávání a namíří ruku. "Tam!"

Hlava mu najednou třeští a vidí všechno, co by ted nejradši, kdyby se nestalo. Muraki a on. Nepřátelé. Na život a na smrt... Vtáhne tě do své reality, slyší znovu ten tichý hlas, který mu tolik učaroval a mimoděk zesílí síť stínů. Sleduje boj draka s něčím neviditelný, neuchopitelným, něčím co by snad ani nemohlo existovat. Proboha! A tohle stvořili lidé, napadne ho hrůzyplně.

Muraki stiskl rty a na nich se objevila krev. Rychle ji olízl. Ví jak je přitahuje krev a pak kývl na Tsuzukiho. A vzápětí e k obloze vznesl ohnivý fénix.

Jakmile zahlédl plameny ohnivého fénixe, hodil. Zprostředka se ozval řev, jak z nejhlubších propastí pekla. Tatsumi silou vůle utahoval síť a po stranách chytal další malé stíny, jen aby ji zesílil. Ten tvor, to NĚCO chycené v jeho moci bojovalo urputně... Zatnul pěsti a nepovolil. Zaslechl zpěv fénixe, nádherný, smutný. Ještě chvilku!

Drak zařval jako lapený pekle a vrhl se poprvé po boku fénixe do boje s temnotou. Murakimu na čele tepala žíla a on skoro šílel z bolesti v levé paži.

Bolí to, moc to bolí, ale stejně cítí, že to NĚCO prohrává. Ale čím menší má šance, tím urputněji se brání a tím větší bolest rozsévá kolem. Tatsumimu už je špatně, ale nepovolí. Prostě nemůže... Mysli na Paříž, na portské s krbem, mysli na to, že až tohle zabalíš, pomiluješ se s ním, až ztratí dech...

Muraki kývl na Hisoku a ten se chytil Tsuzukiho. Pak chytili Murakiho. Temnota, Světlo, a oběť... energie tryskající ze vzpomínek z přání a tužeb. Temná, Světlá, ...i šedá...vše spojeno jednotu a pak jen výbuch světla a tichý bezhlesý výkřik a pak klid.

Je po všem... Tatsumi si pomalu klekl a úlevně si vydechl. Je po všem. Klid, jen zdevastované náměstí napovídá jaké peklo se tu před chvílí odehrálo. Srdce mu ještě ted tluče někde v krku. ale to už přes kráter v chodníku vidí Murakiho na druhé straně jak se pomalu opírá o svou motorku. Chce se zdvihnout, když v tom ucítí...

"Zdrastvujte Murakiho," tvrdým hlasem a ruský přízvuk je neklamný. A to, co se mu opírá o ledviny taky není vtip. "Čtyři desítky let práce. A on to zničil. Ted. A vy mu pomáhal..." Neví, jestli si toho Muraki taky všimnul, ale ted ho jen prosí, at se sem nechodí. Brokovnice není příjemná hračka. "Zdrastvujte Murakiho. Tohle je za Kolju," pronese ještě ruský hlas a tmou práskne výstřel. Tatsumi má pocit, že ho právě roztrhli na milion drobounkých kousků.

Zraněná šelma zařvala. Muraki, když uviděl toho muže a pak výstřel... a cítil svou nemohoucnost tomu zabránit. "Seiishirou!" 

Krb s portským, světlo tančí po stěnách. A jeho jméno. "Seiishirou!" slyší odněkud z dálky. A do toho "Zdrastvujte Murakiho, to je za Kolju." Jak mohl někdo tu bestii pojmenovat Kolja?, napadne ho a najednou se všechno propadne. Zbývá akorát nesnesitelná bolest. Nic víc.

"Seiishirou," Muraki se zvedne a potácí se k němu. Vidí toho muže, vidí zbraň, která mu teď míří na prsa, ale nedbá ji. Ví že Shinigami je těžké zabít. "Seiishirou," šeptá, když pokleká vedle Konoeho sekretáře. Svého sekretáře.

"Kazu-chan," zašeptá Tatsumi. Ale všechno je jako v mlze. Všechno se ztrácí i ten muž se zbraní a ruským přízvukem. Nevidí, že Muraki vztáhnul ruku a z posledních sil ho poslal, kam si zasloužil. Poslední, co vidí jsou ocelově šedé oči. Krb s portským, Francie, Vánoce... A pak už zase jen bolest, která neustává.

"Budeš v pořádku,neboj se. Slíbil jsem ti Francii, zapomínáš. Chtěl jsi mě shodit z Eiffelovky. Půjdeme spolu do La Scally… neboj Seiishirou… dostanu tě z toho."

Jen zvuk hlasu. Nic víc, slova nerozezná, jen zvuk jeho hlasu. Hlasu, který ho ukolébá do klidu. "La Scalla... Mám rád operu," zamumlá Tatsumi a chce ho pohladit. Má pocit, že zdvihá ruku, ale leží dál a nemůže se ani hnout. Jen to pořád bolí. "Chce se mi spát," vydechne sotva slyšitelně a hlava mu klesne ke straně, tam kde se o zem opírá Murakiho štíhlá dlaň.

"Nedovolím ti odejít. Budeš tu se mnou Tatsumi Seiishirou, můj Shinigami," šeptá mu Muraki, když ho opatrně zvedá do náruče a bez okolků nese do prvního auta. Je mu jedno čí je. Všechno je mu jedno, jen ví, že ho musí zachránit.

Tady je příjemně. Klid, jen čísi teplá náruč... Tady by chtěl zůstat. Přijde si jako dítě, které matka chová, dokud neusne. Zase slyší ten příjemný zvuk, možná nějaký hlas. Něco mu vypráví a on se propadá do příjemného nevědomí. Žádná bolest. Jen teplo, které ho zahřívá a hlas, který tiše šeptá.

Muraki jede rychle. Nechce ho ztratit a i když Shinigami jsou teoreticky nesmrtelní… "Miluji tě Seiishirou-san. Nikdy jsem ti to neřekl, ale miluji tě. Prosím… zůstaň tu se mnou. Prosím tě."

Tón se změnil. To se mi nelíbí. Chci, aby byl pořád tak příjemný... Co se stalo? Proč je najednou - jiný? Úzkostný? Možná... A teplo se mění v chlad. Zima. Je mi příšerná zima. Co se stalo? Já to chci zpátky! Chci zpátky TAM, tam mi bylo dobře. Chci zpátky svojí náruč a hlas, který šeptá....

Muraki vysedne z auta a nese ho na operační sál. Nelíbí se mu, že cítí, jak ho ztrácí. Běží. "Prosím, zůstaň," zaklíná ho.

A pak dlouhé hodiny na sále a nakonec vítězství , které ho stálo všechny síly. A když bledý sekretář odpočívá na lůžku, on usnul s hlavou a pažemi položenými na jeho posteli

Je to jako na kolotoči. Zima, horko, zima, horko. Ale ta zima se mu přestává líbit, Protože se zimou se vrací i bolest. A ten příjemný hlas... JE pryč. Najednou je to zase jinak. Točí se mu hlava. Trochu ostřeji vnímá. Není to tamten pocit, ale něco hodně podobného. Stejně příjemného.

Muraki už ze sebe vydal vše. Už nemůže dál. Jen ho drží za ruku a sám je v hlubokém spánku podobném mdlobám.

Vnímání se zostřuje a Tatsumi se pomalu vrací zpátky. Pomalu ze samých hranic nebytí. Pokoj... To je ošetřovna. Proč jsem na ošetřovně? Co, co se k čertu stalo?

"Vodu," zašeptá a má pocit, že v krku mu hoří oheň. Pootočí hlavu a vida, to jde dobře. Sklenice je na stolku... Pomalu se chce nadzdvihnout, ale pak se s tichým zaúpěním složí zpátky do přikrývek. To nepůjde. Nemůže se skoro hnout.

V tom si uvědomí ruku, která svírá tu jeho. "Kazu-chan," zašeptá a pomalu mu všechno dojde.

"Seiishirou," Muraki stěží rozlepí oči a usměje se. Slabě, ale úsměv to je. "Jak se cítíš?" zašeptá.

"Jako člověk, shinigami, kterému našili pořádnou dávku z brokovnice..." odpoví mu slabě Tatsumi a taky se pokusí o úsměv. Stiskne mu ruku a slova už mu nějak nejdou přes rty...

"Nemáš žízeň?" Muraki se na něj dívá a nemůže vynadívat. Tolik se bál.

"Příšernou," vydechne Tatsumi. Ale když vidí, jak se Murakimu třese ruka, chce ho zadržet. Prokrista jak dlouho už je vzhůru? Celou dobu, co on o sobě nevěděl? Vždyť se sotva drží.

Muraki mu podá pohárek s brčkem a dívá se jak pije. Sám má žízeň, ale on je důležitější.

"Pak tě musím prohlédnout," zachraplá.

"Kazu-chan, jak dlouho jsi vzhůru?" zeptá se Tatsumi. Jakmile se napil, hned je mu o trochu líp. Aspoň už zmizel ten pocit, že má místo hrdla výheň.

"Přesně od doby, kdy tě zranili. Pak nějaký čas na sále a pak jsem byl tady..."

"Hodin je to přibližně kolik?" vyslýchá ho dál Tatsumi. "Kazu-chan, vždyť se zničíš..." dodá potom tišeji.

"Nechtěl jsem, abys odešel."Muraki si upraví brýle. "Vždyť kdo by pak spravoval, všechny ty účty za Tsuzukiho dortíčky?" Doktor si stiskne koře nosu a zavře oči. "Přesně třicet hodin."

Třicet hodin! To je i na Tatsumiho moc. Ještě, že se tělo shinigami rychle regeneruje, napadne ho mimoděk a pokusí se o tentýž pohyb jako zhruba před dvaceti minutami... Ted už to jde. Pomalu si sedne. "Kazu-chan!" pronese přísně.

"Lehni si prosím. Nekaž mi práci. Málem jsem tě ztratil."

"Já ti zkazím celou práci, jestli se ted okamžitě nesvlékneš a nepůjdeš vyspat!" Tatsumi je nesmlouvavý.

"Já..." doktor se zakymácí a vstane. Přisune si druhou postel blíž… až k té Tatsumiho a pak si sundá boty a odepne pager. Nakonec se na ni natáhne a vezme Tatsumiho za ruku. "Musím tě hlídat."

Tatsumiho to sezení taky trochu zmáhá, přece jen ani regenerace není tak rychlá a tak si pomalu lehne taky a zadívá se do šedých očí vedle sebe. "Děkuji," zašeptá a pohladí ho opatrně po tváři.

"Jediný ses kdy staral co mi je. Nemohl jsem tě nechat umřít… miluji tě,"zašeptá nakonec tiše Muraki.

"A proto ti děkuji. Za tu lásku..." sevře mu ruku a stiskne, co nejpevněji může. "Kazu-chan."

Muraki chce ještě něco říct, když do místnosti vrazí Gushoshin v závěsu s Watarim a Tsuzukim. "Tatsumi-san?!"

Tsuzuki má kytici polních kvítek, Watari drží jakési výživné jídlo a Gushoishin má v rukou krabičku s dortíčkem

"Ale ne!" Muraki protočí oči v sloup a pak je zavře a předstírá, že spí.

"Tsuzuki, to je milé!" Tatsumi manipuluje jak zkušený diplomat a snaží se strhnout všechnu pozornost, na svoje prostřílené ledviny, aby si nikdo nevšiml, že drží Murakiho za ruku a nehodlá jen tak pustit. Nechce, aby měl doktor nějaké problémy, ať už jakéhokoliv druhu...

"Jak ti je?" Všichni obstoupí jeho postel a nějak si nevšímají Murakiho, který zatím sklouzl do lehkého polospánku. "Tak přece jen je to pravda?" Poznamená Hisoka ve dveřích.

"Že jsem to přežil?" odpovídá Tatsumi hbitě a nejraději by přes Murakiho hodil svoji vlastní přikrývku. Ale to už by bylo moc nápadné. "Přežil jsem, to je fakt. A jinak je mi docela dobře, na to, že jsem málem překročil hranici..."

"Ty s ním spíš?" zeptá se nevzrušeně Hisoka a vrhne vše říkající pohled na doktora, který teď už spí schoulený do klubíčka, ale stále svírá Tatsumiho ruku.

"Ech?" vyrazí ze sebe Tatsumi a horečně přemýšlí jak z toho ven. Už chápe občasnou Murakiho touhu Hisoku přiškrtit. Ty jeho otázky umí být pěkně nepříjemné. Pak se nadechne a spustí. "To že dva lidé, shinigami, spí vedle sebe, neznamená že spí spolu, ne?" dořekne a snaží se ignorovat natažené uši všech přítomných.

"Neměl bych na něj hodit pokrývku, takhle se nachladí?" řekl Tsuzuki

"To je výborný nápad!" chytil se toho Tatsumi a znovu se chtěl posadit. V tom ucítil, že nemůže, jak pevně ho doktorova ruka svírá a drží na místě. Ach jo, a zůstane ležet. Tsuzuki mezitím vytáhl druhou deku a Murakiho přikryl.

"Stejně nechápu, co tě na tom bělovlasým maniakovi přitahuje. A zrovna tebe," odfrkl si Hisoka.

"Dejme tomu, Hisoka-san," pronese Tatsumi s baziliščím úsměvem. "Že nebýt jeho, tak vesele kutálím kameny se Sisyfem."

"Je to šílenec," zavrčí Hisoka

"Je to skvělý doktor. Zachránil i tebe," hájí Murakiho Watari

"Pomohl Tatsumimu," usměje se Tsuzuki

"A šílenci jsme v jistém slova smyslu všichni, nemyslíš?" pokračuje Tatsumi a úsměv se nebezpečně rozšíří. "A pokud jde o tvou předchozí otázku. Ano, spím s ním... Tedy chystal jsem se, než jste přišli."

Muraki, který o ničem neví, protože se dávno propadl do říše snů, jen tiše oddechuje a svírá Tatsumiho ruku.

Hisoka vytřeští oči a chvilku přemýšlí, jak to Tatsumi myslel. A když se pak podívá na jejich spojené ruce, utvrdil se pouze ve svém přesvědčení. "Chjooo," vyrazil ze sebe povzdech a přešel k Tsuzukimu. Watari se dal do živého hovoru s Gushoshinem o nejnovějším modelu scanneru a postupně odplouvali s přáním brzkého uzdravení.

"Jednou ho vážně zastřelím," zamumlá doktor a zívne.

"Kazu-chan, omlouvám se, nešlo se jich nijak zbavit..." pohladí ho Tatsumi po vlasech.

"Nevadí mi to. Jen si myslím, že po tomhle si skutečně zasloužím tu dovolenou v Paříži."

"TO máš pravdu. A dva týdny rozmazlování... A slíbil jsi mi prohlídku. Pokud nejsi moc unavený... Nějak to začíná pálit..." zašeptá Tatsumi a ještě jednou ho pohladí.

"Seiishirou, ty bys ses neměl přetěžovat,"zamumlá Muraki, ale v očích mu blýská, když z něj opatrně sundává deku a podává si stetoskop. Dívá se na nahého sekretáře, který na sobě má jen obvaz a kochá se tím pohledem.

"Já se nepřetěžuji, jen tě žádám o lékařskou prohlídku. Pak si můžeš zase lehnout, jako prve, abych Hisokovi nelhal, že spolu spíme. Tedy, že jsme se chystali... Spát spolu, vedle sebe," usměje se Tatsumi.

"Tak dobře, když lékařskou, tak lékařskou." Doktor si nasadí stetoskop. Poslechne si ho. Jemně mu zkontroluje pohmatem ránu a pak mu změří tep. "Takhle?"

"Mám pocit, že je bud nějaký špatný tlak, nebo co? Srdce mi tluče rychleji... Ale to vy s tím stetoskopem asi neslyšíte, co doktore?" úsměv se změní na hříšný. Ještě, že se tělo shinigami regeneruje opravdu rychle a že je Muraki výborný operatér.

"Musím to zkontrolovat." Doktor si položí hlavu na jeho hruď a zaposlouchá se. "Hm..."

"Bije rychleji, že? Já nevím, vždycky se mi to stává ve vaší přítomnosti..."

"Že bych na vás měl špatný vliv?"

"Já nevím, odborník jste vy," Tatsumi ho jemně pohladí ve vlasech, celý šťastný, že může.

"Možná by jste měl ještě odpočívat, Tatsumi-san."

"Možná..." zašeptá Tatsumi. "Lékař se má poslouchat."

Muraki se na něj usmál a pak ho políbil na hruď, přesně tam, kde před chvilkou držel statoskop. Na Tatsumiho srdce.

"Aktivní odpočinek je prý taky zdravý," vydechne Tatsumi, přitáhne si jeho obličej ke svému a polibek mu vrátí na rty.

Muraki ho opatrně pohladí a sjede rukou až na obvaz. "Opatrně. Nechci ti ublížit."

"Nevěřím, že bys to dokázal." Znovu ho políbí a přitáhne blíž. V té chvíli si uvědomí, že nebýt jeho, mohl být mrtvý... Definitivně. Už nikdy by necítil jeho teplo... Políbí ho živelněji a obkresluje celou křivku jeho rtů.

"Seiishirou..." Muraki prudčeji vydechne. Zavírají se mu oči, ale tohle v něm probouzí touhu. Vztáhne ruku a pohladí ho po tváři.

"Ale možná bys měl jít spát. Nespal jsi třicet hodin, Kazu-chan," šeptá mu Tatsumi do rtů, ale nemůže se nějak donutit, aby ho přestal líbat. To ne...

Muraki se nad něj přesune a pořád mu odpovídá na polibky i když chvílemi se mu zavírají oči. "Seiishirou..."

Měl bys mít rozum aspoň ty, když už on ho nemá, napomene Tatsumiho svědomí. "Kazu-chan, možná... Vážně bys měl jít zase spát..." políbí ho na špičku nosu. "Měli bychom toho nechat..."

"Máš pravdu,"zamumlá doktor, který málem usnul za tu chvilku co si opřel čelo o to jeho. Trochu se z něj odvalí a přitiskne se k němu z boku, jednu nohu majetnicky přehozenou přes ty jeho.

"Kazu-chan, ještě něco," drcne do něj jemně Tatsumi. "Co je?" mžourá na něj doktor. "Za prvé přikrývku, je mi trochu zima. A za druhé... Šťastné a veselé Vánoce. Jsi ten nejhezčí dárek pod stromeček, jaký jsem mohl dostat."

"Deku… vánoce…" Muraki přes ně přetáhne deku a pak tiše zamumlá. "Tobě taky Seiishirou - san..."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Muraki...

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(..., 14. 3. 2010 20:44)

Hm, velmi zajímavé.. jsou ovšem osoby, které si deník nevedou a o tom jsem z vlastních zkušeností přesvědčen. Mimochodem, pravděpodobně jsem si povšiml pouze já, ale nejsem si jist zda by osoby tohoto typu zveřejňovali své zápisky internetu. Cítím se poněkud jinde než jsem chtěl být. A zároveň mám v hlavě stále dokola se obracející otázku: "Je možné aby král rozeklál sám sebe?"

Chí XD

(warrion, 16. 2. 2009 21:29)

co víc si k Valentýnu přát než tyhle dva... chjo, už jsem se někdy zmínila, že jsem skálopevný zastánce Tatsumi/Watari? Povídky tady jsou jediná výjimka...

Jako vždy

(Kat, 14. 2. 2009 23:21)

dokonalá dvojka, dokonala povídka. ten jejich vztah není lehký, ale takový jako Muraki. Složitý, propletený jak dva hadi v sobě. Muraki miluje La Scallu a operu. Snad jednou si ji psolechne s tatsumim po boku a nebude se cpát kam nemá, jenže pak by ot enbylo dokotr Muraki.
Děkuji za krásný zážitek a zítra u dalšího dílu maratonu. Dopbrou noc vám dvěma.

anoooo

(nenasan/jejipritel, 14. 2. 2009 21:53)

uzasneee ;) ... perfektne opisany boj vazne som sa aj trocha bala .. idem na dalsie poviedky (dlha noc ma caka v laboratoriu :O)

Fantazie!

(Nex, 14. 2. 2009 20:32)

Dokonalá romance. *zasněně zírá do dálky a ignoruje srdíčka, která se jí začínají objevovat v očích*

=0)

(Teressa, 14. 2. 2009 16:33)

ÚŽASNÉÉ!!! uz sa neviem dockat dalsich doktorovych zapiskov =)
P.S.: som prva!!