Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Murakiho deníku II

14. 2. 2009

25.12.2007

 

Ještě že se Shinigami hojí tak rychle, opravdu. Jinak bych se o něj bál. Včera mi byl na umření a dneska se znova hrabe v papírech…víte tyhle šoky mi vážně nesvědčí…

 

„Musím si odběhnout,“ napsal Tatsumi vzkaz, když se mu rozječel pager.

Na monitoru se objevila prostá odpověď. „Ok.“ A doktor Muraki se v druhé kanceláři spokojeně opřel do křesla. Neměl by běhat, sotva ho pustili z ošetřovny, pomyslel si potom a netrpělivě poklepal prsty o stůl. Za nekonečných dvacet minut se Tatsumi znovu ozval.

„Jsem zpět, jen Tsu s Hisokou, přišli popřát krásné Vánoce.“

„Jsou to nezmaři…“ potřásl Muraki hlavou.

„Šílení. Muraki, jsem vymrzlý...“

„Chudák můj Seiishirou-san.“ Doktor se znovu zamračil.

„Je tam zima... A Tsu mi visí čtyři panáky...“

„Hnusnej kluk.“

„Kazu-chan, co tak najednou? Vždycky jsi ho měl rád…“

„Jo to mám pořád. Ale nemám rád, když mi někdo sahá na moje zásoby alkoholu!“

„Ach. A pro mě by se tam sklenička našla?? Portské... Krb... Kožešina. Nezapomněl jsi Kazutako?“

„Ne, nikdy,“ doktor se mírně usmál. „Už jsem našel i dobrý dům, kde to všechno je…“

Jakmile si to přečetl, na rtech se mu usadil ďábelský úsměv… Tiše jako myška se proplížil chodbou až k doktorově kanceláři a zaklepal. Muraki otevřel dveře…

"Ruce vzhůru! Tohle je únos, doktore!" Tatsumi na něj míří pomyslnou zbraní.

"Mám se bát?" Muraki pomalu zvedne ruce do výše ramen.

"Ano. Budete naprosto sám, v pustině, s šíleným účetním, který nemá žádné zábrany," sekretář se mírně usměje a přejde k němu.

"Pustina? Ze byste se dověděl o té chatě ve Švýcarských Alpách?"

"Ummm, mno v materiálech toho moc nemáte, ale tohle... Stačilo jen trochu pátrat. Nebo se chcete z únosu hned vykoupit? A vrátit se ke své vědecké práci??"

"Myslím, že moc peněz na výkupné nemám. A šílencům se prý nemá odporovat."

"Správně, takže..." přitiskne doktore ke stěně. "Pro začátek..." nebezpečně se k němu nakloní.

"Ano?" Doktor pozdvihne obočí.

"Abyste věděl, co vás ty dny se mnou bude čekat..." pomalu přejede svými rty jeho.

"Ano..jen to?"

"Mno, ten zbytek... Mám pocit, že pohodlná postel by se vám asi zamlouvala víc, než můj stůl, ne?" znovu ho smyslně políbí.

"Myslím, že jste mě přesvědčil...pak mi tedy řekněte. Co tu ještě děláme?"

Naposledy ho políbí a pak vytáhne odněkud šátek. "Když únos, tak únos se vším všudy," zaváže mu oči. "Ruce vám snad svazovat nemusím, že ne?" optá se potom se smíchem.

"Pokud se nebojíte, že vám uteču, tak ne."

"Doktore, vážně byste mi utekl?" dýchne mu sekretář na ucho a něžně pohladí.

"Nnne," Muraki jen těžce polkne. Tenhle sekretář ho bude stát jeho sebeovládání.

Tatsumiho válečná kořist na šéfovi stojí v hangáru - vrtulník, který Muraki už jednou viděl. Ta nešťastná loď... Ale to už ho sekretář strká dovnitř.

"My poletíme?"Muraki si chce sundat šátek, ale jemná ruka ho zarazí.

"Přece byste se nechtěl do Švýcarských Alp plazit pěšky," Tatsumiho ho jemně políbí na krk.

"Vrtulníkem to také nebude hned...leda, že by jste chtěl přesedlat na letadlo..."

"Vlastníte snad soukromý tryskáč, doktore? To by se mi zamlouvalo..." zašeptá mu do vlasů.

"Tryskáč...no, ne. Ale menší letadlo ano. Jen teď bylo v opravně..."

"Doktore, když ted půjdu zjistit, jak to s ním vypadá, tak mi utečete, že?"

"Ne, vím, že je v pořádku s plnými nádržemi a čeká na nás na letišti.Co vy na to?"

"Ech, tak tedy na letiště. Ale letadlo pilotovat neumím..."

"Nevadí. Já ano..ovšem...mám tam pilota...je to pohodlnější."

"A na kterém letišti ho vlastně máte? Tady na úředním, nebo na mezinárodním?"

"Mezinárodním i s povolením k letu."

"Juj, tak to znamená dostat se na mezinárodní..." Tatsumi mu sundá šátek a políbí ho.

"Ano a to je na tobě."

"Dobře, tak tedy pokračujeme v dobrodružné cestě únosu." A znovu mu zaváže oči. "Víte doktore, že jsem si konečně pořídil nové autíčko?" pomalu ho vede někam jinam...

"Ano? A co je to tentokrát?"

"Mám slabost pro stříbrovlasé, úžasné doktory a pro krásná stříbrná Porsche. Vlastně díky tomu, že jste mi rozmlátil Masseratti, jsem si mohl splnit hned dva sny," Tatsumi ho strčí na přední sedadlo.

"Dva sny. Tedy nevěděl jsem, že máte takové sny." Doktor se připoutá a opře se do pohodlného sedadla. "Těším se. ...Seiihirou."

"To já také. Ale... Nebojíte se doktore? Být sám, s šílencem, který s vámi rozhodně nemá čestné úmysly..." zeptá se ho Tatsumi a nastartuje.

"Nebojím. Nezapomeňte, já vyvolával mnohem horší síly."

"Věřte, takového ďábla jako jsem já jste ještě nevyvolal," usměje se Tatsumi a Porsche se vyřítí z garáže.

"Takže se nebojím."

"Ale měl byste," zastaví smykem a spokojeně se ušklíbne: Tohle si vždycky chtěl vyzkoušet. Pak galantně otevře doktorovi dveře. "A ted navigujte, Muraki-sensei. Kde parkujeme?"

Doktor si sundá šátek a vede ho. Líbí se mu, že teď situaci ovládá on a když nastoupí do malého letadla, spokojeně se svalí do křesla. "Za chvíli vzlétáme."

"Luxusní," kývne Tatsumi uznale hlavou. "Ale doktore, vy jste unesený. Ten šátek... Opět ho vrátíme tam kde byl.." Klekne si před něj a chce mu znovu zavázat oči, ale jak se tak na něj dívá... "Startujeme!" ozve se z reproduktoru.

"Za chvíli. Teď by jste se měl připoutat."

Tatsumi si neochotně sedne vedle něj a připoutá se. Na tváři se mu usadí mrzutý výraz. Takový krásný únos to mohl být... Mírně se zamračí.

Konečně jsou ve vzduchu a Muraki se k němu nakloní. "Tak můžete pokračovat v únosu, ...pilot vás bude poslouchat."

Jakmile se ocitli ve vzduchu, vrátila se mu dobrá nálada. Bleskově se vyvlékl z pásu a dal příslušné příkazy pilotovi. Pak se přisunul blíž k Murakimu, který na něj zkoumavě hleděl. "Líbí se vám být loutkou, které poroučím?" probudila se v něm ta druhá, vášnivější polovina.

"Jste jediný člověk, u kterého se mi to líbí."

"To je pro mě pocta," usměje se Tatsumi. Nejraději by ho začal svlékat, ale umiňuje si, že ještě chvíli se musí ovládnout. Třeba, ozve se v něm pragmatik, třeba je ještě unavený, nebo nemá náladu...

"Seiishirou? Na co čekáte?"

"Přemýšlím nad vašimi pocity. Jsem asi moc citlivý únosce."

"Jste ten nejlepší..."

"Hm, tak když ten nejlepší. Tak vám opět musím znemožnit útěk," tentokrát naposledy mu zaváže oči a potom rozepne knoflíček u košile. "Když jste bezbranný, jste úžasný," zašeptá mu do rtů a políbí.

"Jste úžasný únosce. S vámi se nebojím být bezbranný. S vámi ne."

Pokračuje dalším knoflíčkem a polibky sjede na doktorovu bradu. "Těším se na váš krb a kožešinu, doktore. A taky na vaše portské..."

Muraki zatne prsty do opěrek. Tohle je dokonalé

Tatsumi rozepíná knoflíček za knoflíčkem, ale rty zůstává dále jen u doktorova krku. "Řekněte mi, těšíte se také?" Jede mu prstem po nahé hrudi.

"Moc. Skoro jsem tě ztratil. Moc se těším, Seiishirou," Muraki si ho přitáhne blíž a políbí na ústa. "Tohle je sen..."

"Taky jsem o tebe skoro přišel, Kazu-chan," zašeptá Tatsumi něžně. "A jestli je to sen. Tak se z něho neprobudíme. Ani ty, ani já... Protože jestli je to sen, tak ho chci snít napořád." Vezme jeho obličej do dlaní a znovu políbí. "Napořád, s tebou," šeptá mezi polibky.

"Celý život jsem... pak, když jsem proti vám bojoval. Byl jsi jediný kdo mě dokázal zranit, jsi byl ty. Ne Konoe, ne Hisoka, ani Tsuzuki se svou mocí. Ten nůž se nepočítá. Jen vy...Seiishirou. A pak...když jsem vás pak uviděl... Sakra, jsi jediný do koho jsem se zamiloval tak bláznivě," dokončí Muraki a políbí ho.

"Zezačátku jsem tě nenáviděl. Za to co jsi udělal Hisokovi, Tsuzukimu, všem těm lidem... A pak když jsi umřel a oni tě poslali k nám... Měl jsi vidět, jak vypadala ten večer moje kancelář. Byl jsem vzteklý, jako nikdy. Nejraději bych tě poslal přímou linkou do pekel... A pak... Vzpomínáš? Napřed jsi mi rozbil auto. A pak vzal srdce. A já byl vzteklý ještě víc. Tentokrát sám na sebe. Že jsem se do tebe zamiloval... A pak... Kruci, kdyby mi někdo řekl, že jednou budu s tlukoucím srdcem čekat na tvůj úsměv, tak bych se mu vysmál a zkrátil mu plat!" Tatsumi mu prudce strhne šátek. "Miluji tě, Kazu-chan. Vážně..."

"Já..tebe taky, Seiishirou," Muraki ho něžně políbí a posadí si ho na kolena. "Nikdy jsem si nemyslel, že po smrti se dostanu do ráje. A našel jsem ho."

"Role se mění. Ted jsem já zajatec a ty pán..." usměje se Tatsumi a dlaní mu přejde po hrudi. Pak ji chvilku nechá na doktorově srdci. Miluje ten tlukot...

"Nechci..dnes...příliš jsem ovládal lidi.Dnes je řada na tobě." Muraki natáhne ruku a pohladí ho po tváři. Pak sklouzne níž, na krk, šíji a jemně pohladí.

Tatsumi tiše vzdychl a zaklonil hlavu. Jeho dotyky měly téměř magickou moc. "Za pár minut budeme přistávat, prosím připoutejte se!" Zřetelně zaslechl, jak doktor zavrčel. "Bude krb, kožešina, portské a já tě budu celou noc rozmazlovat," zašeptá mu rychle do ucha a políbí na krk.

"Tatsumi, připoutej se, nebo ..uvidíš!"

Rychle z něj slezl a přitom na něj vrhl hříšný pohled. "Rád bych viděl," prohodil koutkem úst a jemně se o něj otřel. "Velmi rád bych viděl," další hříšný pohled a už se poutá. A pak si povolí límeček, který ho trochu škrtí. A znovu se na Murakiho podívá.

"Neprovokuj mě," zavrčí Muraki, který má co dělat aby se ovládl. Nikdy by netušil, že jedna noc, darovaná vlastně z soucitu mu přinese něco takového. Partnera, který je nejen jemu roven, ale který je i stejně zákeřný a rafinovaný, pokud se jedná o milostné umění.

"Kdo koho provokuje?" Tatsumi je náhle nevinnost sama. "To ty tu sedíš s košilí rozepnutou až k pasu. Já si jenom udělal pohodlí, poněvadž je mi horko," jakoby mu nad hlavou zářila svatozář. Jedna noc, pomalu v opilosti a co z toho vzejde. V životě by ho nenapadlo, že je opravdu tak ďábelský... Doktor vážně umí věci. "Copak? Aby ti nevypadly oči, Kazu-chan."

"Nic, počkej Seiishirou san," Muraki zvedne jednu štíhlou bledou ruku a pohladí se po hrudi a pak opakuje přesně jak ho hladil Tatsumi. "Jen musím říct, že v tom domě budeme až k večeru. Pokud neukradnete vrtulník. "Znova se pohladí

Kruci, pomyslí si Tatsumi a cítí, že mu po páteři stéká pramínek studeného potu. "Zapni se!" sykne na něj a přitom nemůže oči odtrhnout od jeho ruky, jak pomalu přejíždí po hrudi... Polkne. "Zapni se! Slyšíš?!" sykne na něj znovu. "Zapni se, nebo za sebe neručím! A vrtulník klidně ukradnu!" dodá jedním dechem.

"Vážně?" Doktor sklopí oči a pak se jemně usměje. "Mě je to příjemné, proč bych měl přestat?" zeptá se tiše a znovu pohyb zapakuje.

"Sám sis o to řekl!" zavrčí Tatsumi a opět se pohotově vyvlékne z pásů. Jenže v tu chvíli letadlo začne prudce klesat a on spadne přímo Murakimu do náručí.

"Tak, teď tě musím držet pevně, aby se ti nic nestalo," usměje se Muraki a obemkne ho pažemi. "Musím dát na našeho sekretáře pozor."

Přitiskne ho k sobě a Tatsumimu se trochu točí hlava. "Hm, krásně voníš. Opravdu nádherně..." zašeptá nesouvisle a přimkne se k němu. "Ale já se o tebe nehodlám dělit. A proto se hned po přistání uprav... Opravdu nádherně voníš," přitiskne nos k jeho krku a zavře oči.

"Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu zrovna já, ale Seiishirou... ale jestli ty neukradneš vrtulník, udělám to sám. A víš co, tři týdny, ne dva. Konoe se nezblázní."

"Ten vrtulník ukradnu já, jsem přece únosce, ne? A co se Konoeho týče... Dělal si nedávno kurz účetnictví, příkazy shora. Tak to zvládne... Mzdy stejně počítat neumí, tak co," rty mu znovu zvlní tak hříšný úsměv, až se Murakimu zatají dech. "Rád bych ti ted pošeptal do ucha, co všechno bych s tebou dělal..."

"To klidně můžeš..."

"Dobře, takže dojedeme do chaty a já tě odnesu v náručí do obýváku. Pak tě položím na tu kožešinu, která tam doufám je a zapálím oheň v krbu. Vsadím se oč chceš, že to pak bude... Úžasné. Hm a pak dál... No ovšem, pomalu tě svléknu. Nejdřív košile. Pak kalhoty. Miluji tvoji kůži..." Letadlo měkce dosedne na zem.

"Do háje, Tatsumi Seiishirou, jestli okamžitě neslezeš ze mě, budu potřebovat víc než jen studenou sprchu."

"To nejsi sám," Tatsumiho úsměv je náhle ďábelský, když mu zapíná košili a přitom ho nezapomene sem tam pohladit. Vybatolí se ven a zimní vzduch je oba trochu zchladí. "Tak a ted tu helikoptéru. Do večera se mi čekat nechce."

Muraki se na něj usměje. "Takže, tamhle je vládní, schválně, zvládneš ji ukrást?"

"Že váháš," Tatsumi použije trochu svých schopností a za chvíli se všichni agenti motají v mlze, která je vede pořád dokola a uvolňuje těm dvěma cestu k helikoptéře. "Nasedejte. Nezapomínejte, že jste pořád můj vězeň."

"Jak bych mohl, Tatasumi sama."

"Trochu dramatičnosti," usměje se Tatsumi, rozptýlí mlhu a před očima užaslých agentů se plavně vznese do vzduchu i s jejich luxusní helikoptérou. Jsou tak zkoprnělí, že zapomněli i střílet. "Lituji, sice jste vězeň, ale ted musíte být i navigátor. Takže kudy, doktore. Ať mohu pokračovat... Tedy miluji vaši kůži, mno a samozřejmě vaše rty..."

"Kurz severo, severo-západ, asi třicet kilometrů a pak ostře doprava. A já to vydržím, nebojte se."

"Ale já asi ne," zamumlá Tatsumi a manipuluje helikoptérou mezi kopci. "Doktore, zapněte si tu košili pořádně, nebo nikam nedoletíme... Víte, připadám si, jako byste vykládal vy mě a ne já vám..."

"Máte prostě bujnou představivost, nic víc."

"Mno a tu představivost, abyste vy nepodporoval, co?" zavrčí Tatsumi a vznese se výš. "Už ji vidím... A stejně se stmívá..." poznamená.

"Jestli chcete, vezmu to sám."

"Dobrý, přistát ještě zvládnu. Vy si chystejte klíče. A ne, počkat! Vždyť já jsem únosce! Mno, ale stejně si ty klíče nachystejte. A držte se..." dodá ještě s jiskřičkami v očích a vrtulník lehce nadskočí. A pak stejně lehce dosedne na malý přistávací kruh, od něhož nedaleko stojí chata, skoro malý zámeček.

"Krásné," vydechne Tatsumi.

"Snad jste si nemyslel, že jsem vám lhal. Chtěl jsem, aby jsi se měl dobře," řekne pak nebývale tiše Muraki a obejme ho.

"V životě bych tě nepodezíral ze lži... Mno, možná dřív, ale teď," Tatsumi se mu zadívá do očí a pak ho docela jemně a něžně políbí. "Myslím, že je na čase, uskutečnit mé plány, ohledně tvé osoby. Pokud sis to ovšem nerozmyslel." Sevře ho v náručí a přitiskne k sobě.

"Tvé plány? Ty musíš splnit!"

Muraki se trochu ďábelsky usměje a odemkne dům.

"Tak tedy dobře," kývne Tatsumi hlavou a popadne ho do náručí. "Napřed jsem říkal, že tě odnesu do obýváku." Kopnutím za sebou zavře dveře. "A dál? Nějak si nemohu vzpomenout," přivoní k jeho vlasům.

"Máš malou představivost..co takhle večeře před krbem?"

"Má představivost má široké meze... Ale mám rád tvůj hlas. Jinak večeře, mmm ano, večeře. Lehká." Otevře dveře do dalšího pokoje a spokojeně se usměje. Krb naprosto úžasný, jak ze středověkého hradu a před ním nádherná, hustá kožešina. Kolem nějaké kusy nábytku. Nepodstatné. "Tomu se říká luxus."

"Kvůli tomu jsem vybral pár lidem konta. Ale luxus si zasloužíme oba, nemyslíš?"

"To ano. Zvláště po tom zážitku s Koljou," Tatsumi ho složí na kožešinu a nahne se nad něj. "Tohle je lepší než stůl, že? I když byl z patnáctého století," na rtech mu znovu vytane hříšný úsměv.

"A ta skotská co jsi mi vypil byla dvanáctiletá. Výborný ročník."

"Vážně? To mě moc mrzí. A ted tě ke všemu ještě unesu, co? Jsem já to ale strašný nelida," Tatsumi si sundá sako. "Máš hlad? že bych zkusil něco uvařit..."

"Ty umíš vařit? Doufám, že líp než Tsuzuki."

"Neříkej, to je tak mizerný kuchař? Mno, možná něco zvládnu. Na salátech se přece nic zkazit nedá, nebo snad ano?"

"Půjdu s tebou...a slibuji, s nožem to umím... Trochu..." uculil se.

"Trochu víc, vzpomeň na moje kalhoty. A moje ledviny," usměje se lišácky Tatsumi a pomůže mu vstát. "Ovšem jestli zase skončíme na stole, tak uvidíš..."

"Dobře, rychle uděláme salát, já vytáhnu víno a přineseme to sem... a tady... hm... tady mě můžeš rozmazlovat. Nebo já tebe."

"Umm, rád tě budu rozmazlovat a stejně tak rád se nechám rozmazlovat," zamručí Tatsumi a políbí ho. "Salát s rajčaty, okurkou, olivami a trochu kuřecího masa. K tomu víno... A pak ty, jako můj dezert."

"Tak mazej do kuchyně..." Muraki ho chytne a přitáhne k sobě. Hladově ho políbí a pak ho od sebe odstrčí. "Raději rychle... nebo, že bych si dal předkrm?" Pozvedne obočí a sklouzne rukou po Tatsumiho hrudi až k opasku jeho kalhot a níž.

"Ty předkrm, já dezert..." zašeptá Tatsumi, ale pak neodolá možnosti trochu ho poškádlit. Vyvine se mu z objetí a namíří si to ke kuchyni. "Hezky tady počkej, Kazu-chan a udělej si pohodlí. Neboj, vařím dobře a rychle." Poslední hříšný úsměv a zmizí za dveřmi.

Ježe doktora Murakiho se nevyplácí dráždit. Za chvíli už stojí ve dveřích kuchyně a dívá se na mírně předkloněného Tatsumiho jak něco loví v lednici, kterou předtím nechal naplnit čerstvými potravinami. Přejde těsně k němu a obejme ho kolem beder. Přitom si neodpustí ho pohladit po podbřišku a sklouznout i níž. "Co tam hledáš Tatsumi - san, zelenina je jinde."

"Ma-majonézu!" vydechne Tatsumi a snaží se ignorovat tu ruku, která ho hladí po stehnech. "Už-už to skoro mám, tak mě nezlob. Chtěl jsem servírovat do pěti minut..." poddá se jeho doteku. "Jen ne na stole, ano?"

"Myslíš, že zvládneš dojít do pokoje?" Muraki se k němu tiskne a sám musí zatínat zuby, protože ho to vzrušuje až k nepříčetnosti.

"Ještě se kruci snad umím ovládat!" odsekne Tatsumi a dýchá rychleji, než je obvyklé. Hladově se přisaje k jeho rtům a v těsném objetí pomalu couvají zpátky do pokoje. "Vidíš," šeptá Tatsumi, když ho lehkým pohybem shodí na kožešinu, "vidíš, že jsem to zvládl..." Klekne si vedle něho.

"Na polední chvíli," Muraki si ho stáhne na sebe a políbí ho. "Jsi únosce... tak veď dnes ty," zašeptá mu pak do rtů.

"To neděláš dobře, když se mi dáváš všanc..." Tatsumi ho náruživě políbí. "To vůbec neděláš dobře," polaská ho na krku a pak začne rozepínat košili, která je stejně zapnutá halabala. Pomalu ji rozhrnuje a každé odhalené místo na té sametové kůži políbí.

Muraki ztěžka oddechuje ale nechává mu celou iniciativu. Chce si vyzkoušet, jestli už zvládne někomu důvěřovat natolik, aby ho ovládal, tak jak to kdysi dělal jen Saki.

"Chvěješ se," poznamená Tatsumi a na chvíli přestane. Jen se natáhne vedle něj a položí mu ruku kolem pasu. "Kazu-chan, jestli to nechceš. Nechci ti ublížit, na to tě mám moc rád..." zašeptá mu do rtů a pak ho jemně políbí.

"Pokračuj prosím. Musím… musím na to zapomenout… alespoň jako Shinigami..."

Tatsumi ho uposlechne. A je nebývale něžný. Tak něžný, jako byl Muraki když se s ním miloval poprvé. Pomaloučku si přivlastní jeho rty a svlékne mu košili. Tolik jizev... A každá znamená tolik bolesti. Něžně je zkonejší rty. Jedna téměř na srdci. Přitiskne tam své rty...

Tiché zasténání. Muraki natáhne ruku a zaboří ji do jeho vlasů. Otevře oči a pak je pomalu nechá zavřít. Už nechce bolest, už ji bylo moc. A Tatsumi snad konečně vymaže jeho nejčernější vzpomínky, které ho přivedli na dráhu lékaře, jehož se všichni báli.

Velice zlehka políbí jednu bradavku a pak ji přejede dlaní. A zase polibek. Polibky klouže po celé jeho hrudi a dává si záležet. Líbá, hladí, dělá všechno, aby se pod ním doktor svíjel slastí. Sklouzne na vypracované břišní svaly. Další jizva. Kolik jich ještě bude? Jemně ji políbí a pokračuje dál. Zastaví se u pásku kalhot a zdvihne hlavu.

"Pokračuj prosím," Muraki ho pohladí a pak si ho přitáhne blíž a políbí. "Je mi s tebou dobře," zašeptá pak tiše.

"To jsem moc rád. Jsem moc rád, že je ti dobře," Tatsumi ho líbá a zatímco jednou rukou ho jemně hladí po hrudi, druhou mu rozepíná kalhoty. Konečně se mu to podaří a rychle mu je stáhne. Chvilku nad ním jen tak sedí a dívá se na jeho tělo. Je krásný. I přes ty jizvy... Vypadá jako anděl. Smutný anděl. Vezme jeho ruce do svých a přitáhne si ho k sobě. Znovu ho políbí.

Nechápu to, on je jediný, kdo pochopil. Kdo pátral po tom co se mi stalo a snažil se pochopit, pomoci. Za to jsem mu vděčný. Jemu a nikomu jinému. A teď, když můžu cítit, že mě miluje... nevím jak moc mu poděkovat. Muraki ho obejme a políbí. Ani nevíš, kolik ti dlužím Tatsumi Seiishirou. Dokonce i noční můry mě po letech opouští

"Svlékneš mě?" zeptá se Tatsumi tiše a dívá se mu do očí. Jen několikrát je viděl šťastné. Ne tím šíleným nadšením, ale opravdu šťastné. Jen několikrát a vždy to byly jen okamžiky... Kruci, chci je vidět šťastné pořád! Pořád! Prudce ho políbí a přeje si ho líbat všude... Ucítí Murakiho ruce na své hrudi.

"Proč ne... rád tě svlékám. Přeci jen, musím tě prohlídnout," pomalu mu svlékne košili a hladí ho na odhalené kůži. "Co kalhoty?" zeptá se nevině a natáhne se po opasku

"Pozor na ledviny," usměje se Tatsumi, ale nechává mu volnou ruku. Miluje jeho doteky. Miluje ho celého... Miluje, když ho může milovat. Zrovna jako dnes...

Opatrně mu rozepne pásek a pak knoflík a zip. Stáhne mu kalhoty dolů a jemně se dotýká před nedávnem zraněných míst.

Tatsumi tiše zasténá. Jeho dotyky. Jeho dotyky v něm kouzlí vlnky slasti, až neví jestli se vznáší. Ale pak se pomalu vrátí na zem. Dneska ne. Dneska ho chce dostat do ráje. Chytí ho za ramena a přitáhne k sobě. "Zapomínáš, že jsi můj vězeň," usměje se a políbí ho.

"Nezapomínám. Chci být, ale jen tvůj..." Ostatním bych tohle nedovolil.

"Neboj se. Já tě nikomu nedám. Nikomu," šeptá mu náruživě do rtů a opět jemným pohybem shodí do kožešiny. Položí mu ruce na boky a polibky opět sklouzne až těsně nad hranici jeho klína. "Smím?" zeptá se pak škádlivě.

"To můžeš jen ty."

Tatsumi se mučivě pomalu skloní a jeho hlava zmizí v Murakiho klíně. Jemně ho olízne, pak docela jemně políbí a pak se na něj znovu zadívá. "Kazu-chan..." zašeptá. A znovu se skloní a obejme ho rty. Hladí, škádlí, konejší... Dlaněmi ho pořád svírá kolem boků, ale pak ho jemně začne hladit po celém těle. Poslouchá jeho tiché steny a je mu dobře. Líbá ho na tom nejcitlivějším místě jeho těla a je mu úžasně.

Muraki tiše sténá a zatíná ruce střídavě do kožešiny, nebo hladí Tatsumiho po vlasech. Je to tak úžasné, tak jiné. Tak plné citu... "Seiishirou," zasténá a odvrátí hlavu na stranu. Tohle je sladké mučení.

"Ano, Kazu-chan? Copak by sis přál?" zašeptá Tatsumi a dál ho líbá. Cítí jak sebou Murakiho boky trhají v jeho sevření, ale i přesto, že ho hladí jemně jako peříčkem, nepovolí. Chce slyšet jeho hlas... Miluje, když slyší svoje jméno z jeho úst. Znovu ho políbí.

"Vem si mě. Prosím... Seiishirou... Prosím."

"Ještě jednou," zaprosí Tatsumi. "Prosím, chci to slyšet ještě jednou..." pomalu do něj vsune prst. Nechce, aby ho to bolelo. Jen to ne... Nechce mu způsobit další šrám, byť jen na duši. Jemně s ním pohybuje a přidá ještě jeden.

"Vem si mě...prosím tě...nikdy ..jsem..neprosil...Seiishirou."

"A už nikdy prosit nebudeš. Já jen miluji tvůj hlas," zašeptá Tatsumi a jemně ho políbí. A líbá celou dobu, co do něj vstupuje. Snaží se, opravdu moc se snaží, aby ho to nebolelo. Když do něj vklouzne, přitáhne si ho do náručí a jenom jemně kolébá. Musí se ovládnout, musí...

Nikomu jsem tohle nikdy nedovolil. Bratr si mě vzal násilím a pak i strýc. Ostatní jsem ovládal já. Já byl ten dominantní ve vztahu. Jen jednou, jen jednou..s Oriyou...ale nikdy v tom nebylo tolik porozumění jako teď. "Seiishirou," zašeptá a pohladí ho po tváři.

"Bo-bolí to ještě?" vydechne Tatsumi mezi polibky, kterými ho zasypává. Je málem na okraji sebeovládání, ale on je ted to nejdůležitější na světě. On a nikdo jiný. Anděl. Vážně vypadá jako anděl.

Zkusí se pohnout. Bolest je pryč a on zavrtí hlavou. "Už je to dobré."

"to je moc dobře," usměje se Tatsumi namáhavě. "Déle bych už se asi neudržel." živelně ho políbí a má pocit, že se štěstím asi rozprskne do vzduchu. Miluje se s ním... Věří mu natolik, že mu to dovolil. Nezná krásnější pocit a pomalu se pohne v bocích.

Muraki přivře oči a tiše zasténá. Ano, to je ono..je to nádherné. Překrásné a on má úžasný pocit ...

Miluje se s ním s tou největší něhou jaké je schopen. Jeho ruce jemně kloužou po jeho těle, od boků vzhůru a znovu zpátky. Tiskne se k němu a snaží se nasát co nejvíce jeho tepla. Chce mu dneska a nejen dneska dát všechnu lásku, co k němu cítí. Všechnu lásku, kterou si zasloužil a nikdy nepoznal... Pomalu a něžně si ho bere a poslouchá ty tiché steny slasti i svoje jméno.

"Seiishirou," vydechne Muraki, když se kolem něj rozzáří hvězdy a on vykřikne jméno toho, koho miluje

Tatsumi prudce oddechuje, když cítí, jak se jeho tělo uvolnilo. "Kazu-chan," zašeptá a políbí ho. Docela jemně, něžně... Položí svou hlavu vedle jeho ramene a zavře oči. Tak nádherné... Nádherné...

"Seiishirou...děkuji," zamumlá Muraki a po tváři mu steče slza. "Děkuji." Zašeptá a zavře oči. Je tak unavený..

"Za co? Není za co," zašeptá mu Tatsumi do vlasů a odněkud vyčaruje ručník. Utře ho, pak sebe a znovu odněkud vyčaruje pokrývku. Znovu ho políbí do vlasů. "Spi, Kazu-chan, dobrou noc."

"Dobrou noc Seiishirou-chan," zamumlá Muraki a pak opře svou hlavu o jeho rameno a propadne se do hlubokého spánku beze snů a nočních můr.

 

Náhledy fotografií ze složky Muraki...

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Tak jsem zase...

(warrion, 16. 2. 2009 21:44)

...tak trochu mimo. Ještě že už se dneska nemusím nic učit XD Tohle bylo krásné... taky bych se nechala takhle unést XD
(a mimochodem, pokud vím, Seii je výborný kuchař, jen jeho lekce přijdou draho XD)

Večerníček

(Kat, 14. 2. 2009 23:47)

před spaním. Nic jiného nemohu napst. Nádherné pokračování. Jsem ráda, že jsem si ho ještě přečetla. Mám Murakiho ráda, ale i Tsu a Hisoku. Složité postavy v nádherném anime. Jsem ráda, že někdo píše na Yami povídky. A obvzláště tolik inspirující.
Dobrou noc všem a zítra krásný den

nooooooooooooo

(nenasan/jejipritel, 14. 2. 2009 22:40)

my si uzivame hriesny valentyn citanim ... toto bolo nieco co moju nenasan rozplakalo ... je na doktora trocha citliva ;) perfektneeeeee

=0)

(Teressa, 14. 2. 2009 17:24)

milujem tento par....asi najviac zo vsetkych ktore som kedy videla...popravde su na prvom mieste s Iasonom a Rikim(ai no kusabi)..........naozaj prenadherny pribeh..dufam ze coskoro opät napises dalsi pribeh o mojom najoblubenejsom psychopatovi a jeho sekretarovi =)