Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Murakiho deníku IV.

14. 2. 2009

14.2.2008

 

Jen jsem byl chvilku na služební cestě, už byl problém…a mimochodem Háthor taky není nijak příjemná žena.

 

Tatsumi ‎(19:07):

A jak jste se dnes měl? Vidíte? Povídám si s vámi pár minut a už se zase musím usmívat.

Muraki ‎(19:07):

no, pracovně a jinak to šlo

a trošku depresivně(vzhledem k omu, že mi nejde psát diplomka. ale jinak to jde)

Tatsumi ‎‎(19:08):

ach... To je mi líto.

Muraki ‎(19:09):

ale s vámi je to hned lepší

Tatsumi ‎ ‎(19:09):

 doktore, vy lichotníku.

Muraki ‎(19:11):

však mě znáte..skoro pořád se červenám a klopím před vámi oči..

Tatsumi ‎ ‎(19:13):

Vyyy?? 

Muraki ‎(19:14):

ano, já...

Tatsumi ‎ ‎(19:14):

Doktore... PRoč vám to nevěřím??

Muraki ‎(19:14):

já ai nevím

Tatsumi ‎ ‎(19:15):

že by proto, že pokaždé svedete vy mě???

Muraki ‎(19:16):

ne svádíte vy mě..těmi svými kukadly a pohledem typu, já nevinný hodný, cudný sekretář velkého Chiefa

Tatsumi ‎‎(19:16):

Tak máte odolat. A já vás nesvádím, jen se pokaždé snažím bránit a pracovat!

Muraki ‎(19:17):

to není pravda!

svádíte!

a provokujete

Tatsumi ‎ ‎(19:17):

Doktore! Už s tím zase začínáte??

Muraki (19:18)

 a kdybych měl sovičku jako Watari tak mi ji zavřete do lednice

Tatsumi ‎(19:18):

Ne! To bych neudělal - já mám zvířátka rád!

Muraki ‎(19:18):

k Tsuzukiho dortíčkům!

Muraki ‎(19:19):

a vůbec, víte že drahý Tsuzuki mi snědl celý dort co jsem pro vás koupil?

Tatsumi ‎ ‎(19:19):

Cože??!!!!

Muraki ‎(19:19):

politý čokoládou a s pistáciovými oříšky?

ano celý narozeninový dort (tři patra měl!)

 Jdu se vyplakat do skladu... Kdyby aspoň ty oříšky nechal!

neplačte, počkejte mám tu někde kapesník, no tak Tatsumi...

Když vy víte, jak mám pistáciové oříšky rád... A čokoládu. A on mi to s prominutím - sežral!

 

Uživatel Muraki přepnul do videokonverzace

 

 „Tatsumi, no tak… Bude ho bolet břicho a bude muset pít ty odporné kapky. A za to, že je drahý Tsuzuki tak žravý prostě nemůžete. No," Muraki se musel usmát a pak pohladil prstem obrazovku počítače na níž viděl Tatsumiho přepadlou tvář. "No tak, zítra přiletím z Norska a vynahradíme si to."

 

"No, jenže až zítra... Budu se muset pustit do té hory účetnictví, abych se nějak zabavil. Vlastně... Gushoshin volal, že mají ve skladu nějaký neevidovaný stůl, asi se tam zajdu podívat. Jestli kvůli němu budu muset přepracovávat uzávěrku... Trefí mě," poznamenal Tatsumi a vysmrkal se. Nehoda s dortem a pistáciovými oříšky mu na náladě nepřidala.

"No tak, Tatsumi… Vykašlete se na stůl. A když tak mi ho hoďte do kanceláře, ano?"

"Hm, vykašlu se na stůl a umřu tady nudou, ne?" zasmál se sekretář. "Aspoň se tam zajdu podívat. Snad mě nekousne."

"Tatsumi, ale pamatujte, žádné experimenty s Tsuzukim. A nebojte, vracím se zítra a přivezu vám dárek. "

"Nebojte se, Tsuzukimu se ve skladu nelíbí, tak ho tam s sebou nepotáhnu... A dárek? Nemusíte, stačí když přijedete sám živý, zdravý a usměvavý... Vezmu si asi den volna," Tatsumimu se zablýsklo v očích. Pak se podíval na hodinky. "Tak... Je půl osmé, půjdu ještě na ten stůl, ať to mám z krku."

"Tak na sebe dávejte pozor," řekl ještě Muraki, poslal mu vzdušný polibek a pak obrazovka potemněla.

Tatsumi vypojil webovou kameru a pak se protáhl. Páni, půl osmé večer a on by nejradši zalezl do postele. Ale představa, že zítra se Muraki vrátí po třech dnech co se neviděli, a on by musel provádět inventuru v nějakém zaprášeném skladu... Vnitřně se otřásl, sebral blok, pero a začal se pomalu ploužit směrem do zadních prostor ministerstva. Před dveřmi do skladu se zastavil a neochotně sáhl na kliku. "S chutí do toho a půl je hotovo, tak se to vždycky říká, ne?" pronesl polohlasem sám k sobě a vklouzl neslyšně dovnitř.

 

Muraki v té době stál pod sprchou a chystal se na pozdní recepci, co tu pořádal místní šéf Shinigami. Měl se tam objevit jako zástupce Japonska a měl se snažit reprezentovat svou pobočku. Tedy Konoeho.

 

"Tak kdepak tě máme zatoulánku?" pousmál se Tatsumi, když se trochu rozkoukal v šeru. Přitom si poznamenal, že musí nechat opravit vypínače, jelikož jeho dnešní snaha přimět je k činnosti byla bezvýsledná. Ale i tak ho za chvíli... Uviděl.

Okamžitě mu bylo jasné, že přesně o tomhle Gushoshin mluvil. A taky to, že mu to v účetnictví rozhodně binec neudělá. Něco... Takového totiž nemohlo patřit do majetku ministerstva. Byl si jistý, že nic takového tady v životě neviděl. Protože ten stůl byl jednoduše úchvatný. A překrásný. Celý z černého ebenu, s plnými postranicemi, bohatě vyřezávaný a vykládaný perletí. Tatsumimu víc než všechno jiné připomínal spíš nějaký oltář. Což mu už jen dodávalo jakýsi punc vznešenosti...

 

Muraki se na banketu trochu nudil, ale věděl, že musí být okouzlující tak do půlnoci a pak může zmizet. Zítra odlétá, lékařské věci co chtěl sehnat měl a mohl domů. Domů, to slovo mu znělo tak zvláštně. Ale už se těšil.

"No ano... Zmizel před nedávnem, z Káhirské pobočky... Prý se jim někdo vloupal do skladu nebezpečných artefaktů," poznamenal někdo nedaleko od něj.

Muraki se zaposlouchal do zajímavého rozhovoru. Něco zmizelo? A co? Byl zvědavý to nepopíral. Upravil si tedy kravatu a pak je oslovil. "Loupež? Už zase?"

Malý buclatý mužík se k němu otočil. "Á doktor Muraki!" uvítal ho srdečně. "Ano, zrovna o tom diskutujeme. Z Káhirské pobočky zmizel velice vzácný, cenný, ale také nebezpečný artefakt. Hathořin oltář."

Doktor si spravil brýle. "To zní nebezpečně… A co má dělat tenhle Hátořin oltář. Omlouvám se ale egyptská mytologie není mou specialitou."

"No jak to říct... Existuje legenda, která praví, že ten oltář vyřezala Hether, dívka, jejíhož milence ze žárlivosti zabila sama Hathor, bohyně lásky. Prý do něj vložila všechen svůj žal a přísahala, že ten oltář splatí život jejího milého tisíckrát... Ovšem jak, nebo jiné podrobnosti se nezachovaly. Ví se jenom, že ten, kdo ten oltář měl ve vlastnictví dřív nebo později zemřel. Za dost záhadných okolností. Proto, když na něj v Káhiře narazili, okamžitě ho zapečetili u sebe... Jenže zloději se dostanou všude. I když je možné, že oltář zmizel sám..."

"Sám?" V Murakim se probudila jeho temnější stránka. "Jak mohl zmizet sám? Co zabezpečení?"

"To je právě to. Dveře byly otevřené, ale zámek nebyl vypáčený... Takže buď to musel ukrást někdo, kdo měl klíče, nebo..." velvyslanec pokrčil rameny. "Nebo ten stůl zmizel prostě sám."

"Aha… Dobře." Muraki se zamyslel. "A možné nebezpečí, když se dostane někdo k tomu stolu?"

"Kdyby to věděli, tak je rozhodně menší. Jisté je jen to, že ten stůl-oltář zabíjí. Možná v něm sídlí nějaký démon s hypnotickými schopnostmi, možná duch té nešťastné dívky... Nepodařilo se to zjistit. Každopádně, pokud byste na něj narazil, mějte se na pozoru. Všichni bývalí majitelé se našli s dýkou v srdci. Což je docela významné, protože Egypťané považovali srdce za sídlo všeho vědění, citu, rozumu a lásky... A ještě něco na těch úmrtích bylo zvláštní. Oltáři padli za oběť především - zamilovaní lidé."

"Dám si pozor a rozešlu upozornění dál… Musíme dát vědět i jiným skupinám. Tohle je nebezpečné. Velmi."

"A doktore, ještě něco... Ti, kdo jim tu dýku do srdce vrazili - byli ti, kteří je nejvíc milovali... Jen se jim nemohlo nic dokázat..." dodal ještě velvyslanec tiše. "A ano, lidé by o tom rozhodně měli být informováni..."

"To zní jako ze špatného hororu. Brr. Asi si půjdu už lehnout. Zítra se vracím domů.Takže, dobrou noc, pánové," Muraki se rozloučil a zmizel. Byl unavený, ale také si chtěl ještě zabalit a trochu se vyspat. Letělo mu to ve tři ráno. "No tak to se už nevyspím, ale jen zabalím.."

 

Pomalu k němu přešel a odložil blok i pero na nejbližší volnou židli, aby měl volné ruce. Ten stůl byl tak nádherný, že se ho toužil aspoň dotknout… Jen si vyzkoušet, jaký je to pocit, sahat na něco tak úchvatného.

Okouzleně ho obešel ze všech stran, sem tam se lehce dotknul, nebo sklonil, aby si mohl prohlédnout nějaký detail. Zvláště ty řezby byly opravdu zajímavé… Postavy propletené v milostném tanci, všude kam oko dohlédlo symboly vášnivého opojení, extáze, a to všechno korunované deskou, na které byl perletí vykládaný ornament lásky.

Tedy ten, kdo to dělal, pomyslel si Tatsumi, to musel být umělec obdařený od boha a múzy ho líbaly na čelo celý den. A najednou se mu nějak nechtělo hlásit, že ten stůl nemá v evidenci… Možná, možná by ho mohl ztopit a potom – u doktora v kanceláři by se vyjímal překrásně. Bytelný je dost, tak snad vydrží i ty jeho… Pokusy…

Fascinovaně přejel dlaněmi po řezbách i vykládání a najednou cítil, že se mu lehce zatočila hlava. Jakoby z toho stolu vycházelo… Magicky omamujícího. Jakoby ten stůl šeptal a tón jeho hlasu byl tak svůdný, že mu nešlo vzdorovat. Připoutával si ho k sobě stále blíž a blíž… Tatsumimu naslouchal a zapomněl na celý svět tam venku…

Ona je jeho paní a vládkyně. Jen jí bude poslouchat. Jen jí přinese oběť nejvyšší…

 

Muraki si zabalil, osprchoval, převlékl a zavolal si taxi. Pak odjel na letiště a o několik okamžiků později už procházel celnicí a mířil dál do nitra letiště. Tam si dal v jedné restauraci drink a koupil si včerejší Timesy. A pak, když přišel čas, nastoupil do letadla.

 

Vyšel pomalu ven a pečlivě za sebou zamkl. Pak ještě zámek zapečetil, aby ho nemohl otevřít nikdo jiný. To by tak hrálo, aby sem přišel třeba Tsuzuki, a nedej bože ještě s Hisokou! Udělalo se mu fyzicky špatně, když si vzpomněl na ty jejich láskyplné pohledy... Ale přesto ani jeden nebyl vhodný. Pro Ni to musí být dokonalé. Pro Ni má něco speciálního...

Došel k sobě do pokoje a mechanicky se podíval na budík na nočním stolku. Půl osmé ráno. Strávil tam přesně dvanáct hodin. A za pár hodin přistanou letadla. Z Norska, mimo jiné. Rychle se převlékl a to tak, že by ho ani Muraki nepoznal.

Vlasy neposlušně rozcuchané, kravata nikde, košile polorozepnutá, vytažená z kalhot. Přes ní sako. Naposledy se na sebe podíval, pak sebral klíčky, došel do garáže a za chvíli se ve svém milovaném Masserati rozjel na letiště.

 

Murakiho letadlo přistálo kolem poledne. Muraki už chtěl zavolat taxíka, když u východu spatřil známou postavu. "Tatsumi-chan!" usmál se a přešel k němu. "Seiishirou..." Objal ho a políbil

"Doktore, dobré ráno. Jaký byl let?" zeptal se Tatsumi s úsměvem, nechal se obejmout i políbit, ale cosi tomu z jeho strany chybělo. Ta jiskra, která vždycky přeskočila, jako když se škrtne zápalkou. Pak mu vzal tašku, formálně nabídl rámě a vedl k východu.

"Vyspal jsi se dobře?" zeptal se v autě Muraki, když ho pozoroval z boku. Nezdál se mu. Byl takový jiný. Stejný a zároveň jiný. Podivný.

"Ano, dobře," obrátil se k němu Tatsumi a trochu přibrzdil. "Proč se ptáš? Vypadám přepadlý?"

"Ano. Pracoval jsi celou noc, že?"

"Vůbec ne. Jen jsem strávil pár hodin ve skladu. Někdo poškodil vypínače, takže než jsem ten stůl našel, chvíli mi to trvalo. Ale i tak to stálo za to..." usmál se tajemně a projel křižovatku těsně předtím, než na semaforu naskočila červená. Kdosi za ním pohoršeně zatroubil. 

"A byl alespoň něčím zajímavý? Když si tam strávil tolik času?"

"Je fascinující," ujistil ho sekretář s podivným leskem v očích. "Počkej až ho uvidíš... Nádherná řezbářská práce. A ta symbolika..." znovu ten tajemný úsměv. A druhá křižovatka. Tentokrát na červenou.

"Ty chceš přijít o řidičák?"

"Ale no tak," zasmál se Tatsumi. "Odkdy se strachuješ o můj řidičák? Stejně bych ho měl do pár hodin zpátky. Nebo jednoduše jiný... Pospíchám, víš?" vrhl po něm jedno svůdné mrknutí. A byla tu třetí křižovatka. Ještě že taky poslední, protože ji projel nejen na červenou, ale taky rovnou náklaďáku před nosem. O pár vteřin déle a Tatsumi by si musel pořizovat nové auto.

"Seiishirou? S kým jste se zase vsadil? S Hisokou?"

"S ním?" odfrkl si sekretář pohrdlivě. "Ani nápad. Pospíchám z jiného důvodu..." Znovu ten svádějící pohled.

"Tatsumi! Vy mě tu svádíte! Přiznejte se!" zasmál se Muraki a pohladil ho po ruce, která teď spočívala na řadící páce. "A já nestihl koupit růži."

"Správně! Neviděl jsem vás celé tři dny... Jsem vyhladovělý, frustrovaný..." Tatsumi se chraplavě zasmál. Pak pohotově přeřadil a zatočil do ulice, která vedla k Ministerstvu. "Jsem velmi, velmi vyhladovělý," dodal ještě potom s pohledem upřeným přímo před sebe.

"Tatsumi, já vás nepoznávám," usmál se Muraki a když zastavili před ministerstvem, vystoupil a šel se ohlásit za svým šéfem.

Bylo to rychlé a on pak ulehčeně odešel do svých pokojů. Tam hodil kufřík na stůl a tašku do rohu a pak si sundal sako i kravatu a zamířil do sprch.

To, že tiše klaply dveře ani nepostřehl. Ani, že kdosi chvatně přechází po jeho pokoji. Přítomnost dotyčného si uvědomil, až když vklouzl do koupelny i k němu pod sprchu a pevně ho objal kolem pasu. "Jsem vážně velmi vyhladovělý," zachraptěl mu do ucha Tatsumiho hlas.

"Hm, to cítím,"usmál se Muraki a pak se otočil a objal oblečeného sekretáře, který nedbal na to že mu oblečení máčí voda. "Sundej si košili, nemusíš se tu ráchat v oblečení," zasmál se Muraki ale přesto mu z toho bylo divně. Tatsumi se choval… Jinak. Podivně.

"Svlékání počká," zašeptal mu Tatsumi do rtů a začal ho zuřivě líbat. Ale jak se polibek prohluboval, Muraki cítil, že se s ním něco děje. Špatně se mu dýchalo, motala se mu hlava. "Chci vás, doktore," slyšel jako vzdáleně Tatsumiho hlas. "Chci vás, ale ne tady..."

Chtěl něco říct, cokoliv, na chvíli si lehnout... Poslední co zahlédl bylo, jak Tatsumi stojí uprostřed koupelny, zmáchaný na kost a z jeho rukou se odvíjejí stíny... Stínová pouta, která ho sevřela, uvěznila. A pak nebylo už nic.

Muraki se propadl do snů a snů kde nebylo nic. A pak světlo, bolest a pachuť.

 

Když se probral, matně si uvědomil, že leží na něčem tvrdém. Zato si velmi dobře uvědomil, že je nahý a... To mu došlo až s oslepivým důrazem, takže byl rázem vzhůru. Totiž to, že je taky zároveň k něčemu přivázaný.

"Dobré ráno," ozvalo se nad ním. "Jak jste se vyspal, doktore?" Před jeho rozmazaným viděním se z ničeho zhmotnily modré oči a prohlížely si ho s neskrývaným zájmem.

"Tatsumi? Co je to za blbou hru?" zeptal se tiše

"To není žádná hra, doktore," pohladil ho jemně po rtech a pak sklouzl na hruď a odsud až na břicho. "Vůbec žádná hra. Jste součástí velkého soukolí... Pomsty... Pomsty na všech, co milují!"

"Tatsumi, vzpamatuj se!"

"Mohu vás ujistit, že jsem naprosto při smyslech..." zasmál se nehezky a sedl si vedle něj. Teprve teď si Muraki uvědomil na čem to vlastně leží. Na stole. Na stole z černého ebenového dřeva, vykládaném perletí. "Ale poslouchám Její rozkazy..."

"Čí? Seiishirou, ty přece nemusíš poslouchat ničí rozkazy. Ničí, rozumíš?" Muraki pomalu začínal tušit, že z tohohle se hned tak nedostane.

Tatsumi znovu promluvil, ale nebyl to jeho hlas. Byl cizí, zvláštní. Hluboký. A přece ženský. "Moje rozkazy, poslouchá výhradně moje rozkazy..." Pak si ho změřil pohledem, ale místo něho opět promluvila ta žena. "Víš, na čem leží tvé tělo?"

Murakimu se náhle vybavila konverzace na té recepci. "Hátor, tohle je její oltář, že?! Ten co zmizel z Egypta!"

"NENÍ TO HATHOŘIN OLTÁŘ!" zavrčela žena Tatsumiho ústy. "Vůbec si to nezaslouží být nazýváno jejím jménem!"

"Takže ty jsi Héter, že? Prokletá vražedkyně. Jak příhodné!"

"Já? Vražedkyně? To ona zabila mojí lásku! Ona, protože žárlila, že ji odmítl! Ona ho zabila, nikdo jiný! A proč jiní mohou milovat a já ne? Proč si jiní mají užívat lásky, když já nemohu?!"

"Jsi mrtvá! Jsi jen duch!" namítl chladně doktor, ale na druhé straně ji svým způsobem chápal. Jenže nechtěl skončit jako další oběť. Ne, to se mu rozhodně nelíbilo

"Ano, jsem. Ale nenávist ke všem co milují mě drží při životě. A věru, že mrtvých ještě nebylo tolik, aby vyvážili Hathořin zločin. Proto dneska vykonám rituál. Zabiji napřed tebe a pak jeho," Tatsumi se sám píchl prstem do hrudi.

"Vždy stačila jen jedna oběť," zamumlal Muraki. „Jen jeden z dvojice..."

"Tvoji skvělí kolegové ti zapomněli něco říct..." usmála se ona, nebo on mrazivě. "Vždy byla jedna oběť za jeden oběh Země okolo Re. Jenže minulou rovnodennost jsem zmeškala... Nebylo mi umožněno... Proto teď zabiji vás oba!"

"Na co? Copak ti to nestačí? Na co pravidla?! Ta přeci nejsou důležitá. Nejsou! Seiishirou, slyšíš mě?! Vykašli se na ni!"

"Ten tě neuslyší, dokud já nebudu chtít!" ujistila ho mrazivě. "Dodržím pravidla, vykonám rituál. A vy dva splatíte svými životy Jeho život!" Tatsumi se pomalu vyhoupl vedle něho a pak si mu obkročmo sedl na klín. Byl jen v kalhotách a v očích měl pořád ten divný výraz. "Proč jiní mohou milovat a já ne?" opakoval její hlas kovově.

A sekretář odněkud vytáhl dýku...

"Tatsumi!" Muraki sebou škubl a pak použil svou moc až se archivem prohnal uragán. "Tatsumi! Nesmíš znova zapomenout!"

"Proč by ne?!" rozkřikla se na něho. "Proč by nemohl zapomenout?! Proč byste vy měli mít něco, co patří všem, ale mě to bylo odepřeno!" Pak se přes sekretářovy rty mihl ďábelský úsměv. "Ne, pouhé vědomí, že zemře hned po tobě, mi nemůže stačit..." A s těmi slovy se hrot dýky přiblížil k Tatsumiho levému zápěstí. A pak... Prořízl světlou kůži. Na Murakiho břicho ukáplo trochu horké krve. "Jsi doufám připraven," obrátil se na něj potom pár modrých očí. "Zemřeš... Ve jménu Lásky, která byla zahubena..."

Muraki sebou škubl jak nejvíc mu pouta dovolila. Ale nestačilo to. Zjevně to nestačilo. Znova se pokusil použít moc, ale ta cizí síla ji blokovala. Ne! Já jsem doktor Muraki Kazutaka! Báli se mě všichni Shinigami! Ne! Tohle se nesmí stát.

"Tatsumi!" zařval Muraki a prodral se do sekretářova podvědomí. A tam ho našel. Schouleného. Vyděšeného. Tatsumi… Vrať se prosím. Bojuj s tím!

Hrot dýky se nebezpečně začal přibližovat k doktorově srdci. Ale v tom se znova ozval ten ďábelský smích. "Ne! Ještě ne!" Místo toho si Tatsumi před Murakiho očima prořízl i druhé zápěstí a po předloktí mu stékaly pramínky krve. "Láska je vždycky spojena s krví... I ta mužská," chechtala se Hether skrze jeho rty. A sekretář se nad Murakim napřímil, rozmáchl se... Hrot se zapíchl centimetr pod kůži, sjel stranou zanechávaje za sebou krvavou stopu a nakonec dýka třeskla o zem. Když Muraki zdvihl oči, Tatsumi na něm ještě pořád seděl, ještě pořád měl zastřené oči, ale něco bylo jinak... Bojoval.

Tatsumi, prosím. Bojuj. Muraki se zcela soustředil na to, aby byl v jeho myšlenkách s ním. Aby s ním splynul a dodal mu tak sílu. Věděl, že i tohle je nebezpečné a že je teď maximálně zranitelný ale musel ho zachránit. Musel je zachránit oba. Kdyby měl čas se nad tím zastavovat přišlo by mu to směšné, ale neměl nic. Jen tam stál, uvnitř Tatsumiho mysli, držel ho za rameno a poskytoval mu veškerou sílu a oporu, kterou mohl jeho sekretář potřebovat.

"Ne! Tohle prostě nemůžeš dokázat!" syčela Hether nenávistně. "Naslouchal mému hlasu, mému vyprávění o ztracené lásce... Nemůžeš vyh-" Najednou se Tatsumi začal sklánět, pomalu, jakoby musel bojovat o každý centimetr, a pak mu uvolnil ruku.

"NE!" zavyla přitom Hether jeho ústy. "Ne! To nemůžeš!" Jenže on se jen natáhl, přičemž všude nechával stopu své krve, a uvolnil mu i druhé zápěstí...

Shoď mě, zašeptala potom jeho mysl. Shoď mě na zem a rozbij ten stůl... Já... Já už nemůžu... Prosím... Nechci tě ztratit, ale nedokážu jí dlouho vzdorovat...

Muraki si ho přitáhl k sobě, políbil a pak ho nešetrně shodil na zem. Vzápětí si rychle uvolnil nohy a pak popadl nejbližší kamennou bystu a praštil s ní do stolu. První noha praskla a Muraki do toho vložil i svou moc. Druhá… A pak další úder do středu stolu.

A stůl byl ve dví.

"Nééééééé!" zavyla Hether a Tatsumi se svinul do klubíčka, jak s ní zoufale bojoval. Jak zoufale bojoval sám se sebou, aby se na Kazutaku nevrhl. "Néééé! Nemůžeš ho rozbít! To nesmíš! Nikdy nebude dost mrtvých, aby to splatilo Jeho život!" Ale to už Muraki použil znovu svou sílu, zbytky stolu se zachvěly a pak se rozpadly v prach.

"Néééééé-e-e-e---eee--ee..." Hetheřin řev pomalu odezněl a ve chvíli, kdy Muraki ten prokletý prach ještě spálil, až z něj nezbylo vůbec nic, Tatsumi tiše vydechl a omdlel. Jen krev osaměle pleskala o podlahu.

Muraki si k němu klekl a pak vytáhl z blízké hromádky šatstva jeho košili roztrhal ji na několik kusů a zápěstí mu zavázal. Potom ho vzal do náruče a nesl k východu ze skladu. To že na sobě nemá nic, tedy ani své brýle, sice poněkud poděsilo Gushoshina, který ho potkal ale Murakiho to nijak nevzrušilo.

Jen co zanesl Tatsumiho k sobě a položil ho na postel, oblékl si jak spodní prádlo, tak i kalhoty a košili. A pak rychle znova zkontroloval všechny jeho životní funkce.

Tatsumi se zasténáním pomalu přišel k sobě. "Kazutako...?" vztáhl opatrně ruku a chytil tu jeho. "Kazutako, kde-kde to jsem?"

"U mě v posteli, Seiishirou," Muraki si sedl k němu a chytil ho za obvázanou ruku. Teď už na ni měl sterilní obvaz a Muraki mu píchl i něco na uklidnění a celkovou regeneraci.

"A jak jsem se sem dostal?" pousmál se namáhavě a zamžoural na něj. V paměti měl jednu velkou bílou skvrnu, která začínala, když šel do skladu, kvůli tomu stolu... "Něco na mě spadlo ve skladu, co?"

"Ne tak docela," řekl Muraki a pohladil ho po tváři. "Ve skladu jsi našel nebezpečnou věc. A ta tě ovládla. Natolik, že jsi chtěl zabít mě a pak i sebe… Upřímně, musel jsem se ti nabourat do podvědomí a ty jsi pak nad tou věcí zvítězil a já ji zničil. Ale předtím sis pořezal pod jejím nátlakem zápěstí. Proto jsi tady a proto tu ležíš. Jo, a když jsme ze skladu odcházeli, vyděsil jsem Gushoshina. Nesl jsem tě v náručí a byl nahý..." dokončil Muraki shrnutí událostí.

"Co-cože?" vykoktal ze sebe a pak se prudce posadil. A všiml si svých obvázaných zápěstí. A doktorův šrám na hrudi se pod košilí rýsoval taky dost zřetelně. "Ja-jakou věc? Já se tě pokusil zabít?" zašeptal potom hrůzyplně.

"Héter, tedy její oltář. Jak jsem si stačil všimnout, vypadal jako nádherný ebenový stůl vykládaný perletí s sexuálními výjevy. A ano, pokusil… A sebe taky. Ale jsme oba v pořádku a já…" Muraki se najedou zcela mimo věc usmál a něžně ho objal. „Mám tě zpět i s tou tvojí nesmělostí. Takového jako tě miluji.“ Nakonec ho pustil a spravil si brýle na nose. "Já i ty jsme v pořádku."

"Počkej! To vůbec není v pořádku, jestli jsem se tě pokusil zabít!" vyjekl Tatsumi a stáhl ho zpátky k sobě. "Co jsem ti udělal? Kde jsi zraněný? Vůbec není v pořádku, že mě něco mohlo ovládnout natolik, abych se tě pokusil zabít!"

"Už je to pryč a já jsem v pořádku," pousmál se Muraki nad tou láskyplnou péčí, kterou se jeho nesmělý ekonomický specialista charakterizoval. "Vše v pořádku. Opravdu."

"Ne! A co je tohle?" rozhalil mu košili a prstem lehce přejel po zpola zatáhnuté ráně. "To není nic? Lehni si, měl bych tě ošetřit... Proboha čím jsem ti to udělal?" Položil ho vedle sebe a pomalu se zdvihl. Sice se mu trochu motala hlava, ale Kazutaka byl teď středobod jeho vesmíru. A ne nějaká pitomá ztráta krve. Je přece Shinigami...

Dočista zapomněl, že Muraki taky.

"Rituálním nožem. Z obsidiánu, myslím," odtušil Muraki, ale vstal a nachystal všechny věci sám. A pak zahnal Tatsumiho zpět na postel. "Lehni si, jsi zesláblý, Seiishirou."

"Jdi do háje! Ty jsi zraněný! A já..." podíval se znovu na kousek té rány. "A já ten, co tě zranil... Pojď sem," vyzval ho gestem, aby si k němu sedl. Pak ho políbil a trochu se usmál. "Ošetřím tě, ano?"

"Ano, souhlasím," usmál se na něj Muraki a polibek opětoval. Inu, být ošetřován někdy má svoje nesporné výhody. Jako třeba teď, kdy ho Tatsumi vysvlékl z košile a pomalu prsty přejel v okolí rány.

"Bolí to?" zeptal se plaše.

"Ne," zalhal přesvědčivě Muraki

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Chí! XD

(warrion, 22. 2. 2009 20:02)

jůůů... teda, je mi líto Seiie, to si nezaslouží, být takhle ovládán XD

Tak tohle

(Kat, 15. 2. 2009 19:39)

se mi libilo zatím nejvíc. Rituální stůl bohyně Hathor, Holky jednička. Moc se mi to líbilo a to jak bojovali o život, napínavé, přesvědčivé.
kruci nemohu si to nai vychutnat a popsat taky ne. Více něčeho takového

=0)

(Teressa, 15. 2. 2009 5:24)

BOŽSKÉ!!!....chudatka...blby vrazedny duch....