Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Murakiho deníku VII.

4. 7. 2010

Víte, já jsem vcelku klidný člověk, ať si Tatsumi občas říká, co chce. Umím se ovládat, jsem chladný, racionální – jinak bych se těžko mohl stát jedním z nejhledanějších zločinců, že ano? Ovšem i já mám cosi, čemu se říká pohár trpělivosti. A někdy jeho míra přeteče…

Nestává se to často, to ne. Ale jakmile se to stane, zjišťuji obvykle několik skutečností: nechce se mi přemýšlet, chce se mi mazlit, a jsem extrémně protivný. Jenom mě mrzí, že v tom případě to odnáší Tatsumi. Ten je totiž obvykle nejblíž. Jeho instinkty jsou neomylné.

 

* * *

 

„Vždycky vás ňuchám, když vám něco nevychází, to nevíte?“

„Vím,“ povzdechl si doktor.

"Tak vidíte, pojďte se přitulit, vy můj doktore," sekretář se pomalu odlepil od dveří a přešel k němu. "Vypadáte strašně."

"Donutili mě přestavit kancelář. Uklidit moje věci. A nastěhují mi tam stážisty! Já to nechci!"

"Jen klid," Tatsumi vzal svého partnera opatrně kolem ramen. Jakoby se bál, že mu snad může ublížit. "Jen klid. I stážisté mají svůj plat a nad platy všech tu vládnu já... No tak, Kazutako," políbil ho na spánek. Pořád opatrně.

"Já, nejsem... rozčilený, já, jen mě to štve. O mě beze mě!"

Tatsumi už neřekl nic. Jen k sobě doktora přitiskl pevněji a nechal ho, ať se o něj opře. Nad tímhle on moc neměl, to se rozhodovalo na nejvyšších místech. Pochyboval, že by do toho mohl zasahovat i někdo jako Konoe... Popravdě, asi ne. Chvilku jen tak stáli v objetí, sekretář se opíral o doktorův stůl a trochu ho hladil ve vlasech.

"Co byste řekl koupeli?" navrhl mu potom.

"Nechci koupel, chci svůj stůl! A svůj klid. Ne, veřejnou kancelář!“

"A co s tím já mohu asi tak udělat, hm?!" zeptal se Tatsumi poněkud popuzeně.

"Vy nic, ale… Copak je to fér? Co jsem jim udělal? To mě musí trápit i po smrti?"

"Pojďte si dát tu sprchu," zatahal ho Tatsumi trochu za rukáv a dovedl ho až na chodbu. "Hm, sprcha, čaj a postel, to vám udělá dobře." V takovém stavu nebylo radno s doktorem příliš diskutovat, lepší je prostě konat.

"A viděl jste je? Ještě na mě budou donášet kdy a co tam dělám!" brblal doktor, ale poslušně se dal vést až ke koupelně.

"Ne, neviděl jsem je. Ke mě se všichni hlásí až naposledy, ale pro výplatu si chodí ze všeho nejdřív," podotkl Tatsumi kysele, ale pak už na oba dýchl voňavý vzduch.

"Večer jsem lítal po celám městě a dnes předělávám laboratoř, to není fér!" Muraki se něj opřel. "Jsem z toho unavený."

Odpovědí mu bylo jen přikývnutí a pak mu sekretářovy ruce svlékly sako. "Zkuste na to chvilku nemyslet, ano? Jen malou chvilku..."

"Ano, ale rozčílilo mě to, jsem z toho unavený. "

"Že vám tu pusu budu muset zavřít jinak?" ušklíbl se mírně Tatsumi a sklonil se nad ním. "Co?" zeptal se ještě trochu škádlivě.

"Je to moje kancelář, i když v ní moc soukromí nemám."

"Budu," konstatoval Tatsumi tiše a pak stále nabručeného doktora políbil.

"Opravdu… proč mi to dělají?" brblal doktor, ale už tišeji.

"Nevím, ale teď byste měl opravdu chvilku mlčet," Tatsumi se zatvářil nesmlouvavě a znovu ho políbil, tentokrát jen na koutek úst. "Co myslíte?" usmál se trochu a další polibek vtiskl na doktorův spánek.

"Hm," doktor už jen tiše zamručel a pak se nechal políbit.

"Tak se mi líbíte." Tatsumi ho jemně pohladil a velice ohleduplně rozepnul knoflíčky jeho košile, pamětliv, že by mu ji velice nerad zničil.

"Já... jsem unavený z toho všeho. Proč mi to dělají? Proč?"

Tatsumi se vzdal. Tohle nemělo cenu. Namísto toho se začal věnovat své košili a svým knoflíčkům a přistihl se, že tu horkou sprchu docela uvítá. A pak ho jen tak mimoděk napadlo, proč vlastně má úřad sprchy veřejné, když má každý zaměstnanec svůj byt a koupelnu soukromou... Zajímavé. Věděl, že ti, co pracuji v laboratořích se občas potřebují rychle vysprchovat, ale na to byly sprchy příliš daleko.

"Tatsumi?"

"Hm?" zabručel a zrovna si svlékal kalhoty. Ne, že by mu doktora nebylo líto, to samozřejmě ano, kdyby mohl, šel by seřvat všechny zodpovědné osoby, ale ve své působnosti už vyčerpal všechny dostupné prostředky, jak ho přivést na jiné myšlenky. O něčem dalším se dalo uvažovat, až by opustili službu.

"Copak?"

"Dej mi pusu, prosím.“

"Eh?" Překvapeně se otočil, kalhoty v rukou. Pak zdvihl obočí. "Myslel jsem, že nechceš... Tak jsem... nechtěl jsem tě k ničemu nutit."

"Já se jen cítím osamělý. To je všechno."

Tatsumi odložil kalhoty na lavičku a potom se k doktorovi sklonil a opatrně ho políbil na rty.

"Takhle?" zeptal se potom tiše.

"Ano," usmál se on. „Takhle... Tatsumi...“

Políbil ho ještě jednou a přitiskl se k němu blíž. "Sprchu?" navrhl potom mezi tím vším naléhavým chňapáním po ústech druhého.

"Ano, sprchu, prosím," doktor se usmál a políbil ho víc. "Sprchu, s vámi."

Teplá voda byla balzámem pro unavené svaly. Tatsumiho bederní páteř si vysloveně lebedila a doktor se už taky netvářil tak strašně nabručeně. Jen se k němu přitiskl a pak tiše zamručel.

"Jsem tak unavený," zašeptal, když ho pohladil po vlasech.

"Ano, já vím..." pousmál se Tatsumi jemně. "Přespíš u mě?" zeptal se ještě, zatímco se probíral jeho zplihlými vlasy.

"Přespím... jo," doktor zívl, „přespím."

Sekretář sáhl na poličku pro sprchový gel a za chvíli se horká pára rozvoněla citrusy. Tyhle chvíle, napadlo Tatsumiho, ty jsou tak strašně vzácné... Pomalu namydlil doktorova hubená záda, plynule přešel na ramena a tiše mu cosi broukal. Tak strašlivě vzácné... Jen stát, blízko sebe, nic nedělat, jen cítit, že tu ten druhý je...  

Doktor se nechal takhle manipulovat také jen málokdy, když se potřeboval uklidnit. Když pocítil potřebu se k němu schovat jako do bezpečného přístavu a nevylézat ven. Jen s ním být a být opatrován. Voda smyla voňavou pěnu a pak mu Tatsumi přehodil přes ramena velkou bílou osušku.

"Ještě čaj a postel," usmál se potom tiše a vydrbal si vlhké vlasy. "Bude to v pořádku, uvidíš. Vím, že máš vztek, ale zatím to nemůžeš nijak změnit, tak si to vnitřně nedělej ještě horší..."

Doktor jen cosi zamručel a pak se nechal přenavigovat do jeho pokoje a postele. Vklouzl do ní jako do vody a zavrtal se po d peřinu. "Hm..."

"Copak?" sklonil se nad ním pár modrých očí, modrých jako safíry. "Připomínáš takhle kotě, víš o tom?" zeptal se Tatsumi potom a sedl si na kraj postele. Jeho pokoj byl v nejvyšších patrech úřadu. Líbilo se mu tam a když pracoval dlouho do noci, do postele to neměl daleko.

"Hm... chce se mi spát,“ doktor zívl a pak se ještě víc stočil pod peřinu. "Spát, Tatsumi..."

"Tak spi, dobrou noc," sklonil se nad ním a vtiskl mu malý polibek do vlasů a potom i na ústa. "Vyspíš se z toho a ráno bude lépe. Hezké sny, Kazutako," usmál se a uvelebil se vedle něj.

"Dobrou,“ broukl doktor a ve chvilce spal.

Tatsumi jen přehodil svoji ruku přes jeho ramena a zavřel oči.

 

* * *

 

Možná by mě mělo děsit, jak vždycky naprosto neomylně pozná, co mi je a co potřebuju. Je to trochu – děsivé – že mě má tak přečteného.

Ale upřímně řečeno, ono je mi to vlastně docela fuk.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:-)

(Akkarra, 6. 7. 2010 11:26)

Muraki je tad fakt k sežrání, když je takhle roztomilej.... :)

=0)

(Teressa, 4. 7. 2010 22:42)

oba diely boli krasne=) doktor aj s jeho vasnivym sekretarom mi uz velmi chybali=) dufam ze coskoro du bude o nich znovu nejaky pikantny pribeh=) neviem sa uz dockat=)

Jé...

(Lex-san, 4. 7. 2010 22:08)

... to bylo miloučké. I Muraki potřebuje péči. Jako každý...