Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zaváté vzpomínky - Kapitola I. Osudové setkání (1995)

1. 5. 2008

­ Osudové setkání

 

Tatsumimu a ostatním…

 

Tokio, červen 1995

 

Vysoký tmavovlasý mladík stál před cukrárnou a jeho fialkové oči se upíraly na čokoládový dortík ve výloze. To že mu jeho společník právě nadával si moc nevšímal.

„Tsuzuki san! Poslouchej mě prosím!“

„Hm!“

„No tak!“

„Jistě..jo slyším…ale Hisoka…ten dortíček vypadá tak…“

„Tsuzuki san!“

Hisoka z něj málem měl záchvat.

Bělovlasý muž, který to celé pozoroval se trochu pousmál a pak šel dál. Měl ten ten ještě spoustu práce na klinice. Nehledě na to, že ta rána na boku co schytal od toho brýlatého ho pořád bolela.

Vyrazil okamžitě za ním a cestou mrknul na Tsuzukiho. Ten se rozzářil, jak horské sluníčko. Tatsumi si v duchu povzdechnul. Vyděrač jeden, aby se uvolil dělat volavku, tak mu musil slíbit... No každopádně složka s náklady výrazně přibere. Ovšem protentokrát pustil náklady z hlavy. Musí ho dostat! Musí a musí a musí! Ten chlap je tak... Nemá proto ani slov! Nenávidí ho až za hrob.

 

Muraki dorazil na kliniku a tam okamžitě nastoupil do známého kolotoče. To že je výborný chirurg se o něm vědělo a tak, měl ten den naplánované hned tři operace.  Zavrtěl hlavou, když viděl rozpis, přestávka na oběd tu byla zjevně slovo neznámé.

 

Jestli se mu to nepodaří a Konoe zjistí, že se za ním vydal na vlastní pěst, že Tsuzuki s Hisokou mu v tom pomáhali, ale neřekli ani slovo, tak je čeká... Mno, mě nejspíš kontrolování účtů za toaletní papír sto let zpátky a Tsua s Hisokou tak uklízení archívů. Ale jestli se to podaří... Nešlo mu o slávu, ani o spravedlnost. Šlo mu jen o to, že ten chlap ublížil tolika lidem a pak ještě vztáhl ruku na Tsuzukiho! Šlo mu jen o to, dostat ho konečně... Do pekel horoucích!

 

Muraki se podíval na prvního pacienta, asi sedmi-osmiletého chlapce, s bledými vlasy a tváří bledší než padlý sníh na vrcholcích hor. Rakovina. Leukémie. A on doktor, který měl provést transplantaci. Hošík se na něj strnule usmál a v ruce do které mu zaváděli kanylu přitom svíral malého plyšového tygříka.

„Může tam Dany se mnou? Prosím?“ zeptal se jen a doktor pomalu kývl. „To je dobře.“ zašeptal chlapec a pak už klidně snášel i uspávací injekci. Když mu pak sestra vzala tygříka z ochablé ručky  doktor se na ni ani nepodíval. Příliš mu to připomnělo jinou hračku a jinou scénu.

„Vydesinfikovat, ať ho může mít ve stanu u sebe.“ vyštěkl pak na sestru a šel se připravit. Proč to řekl nevěděl, jen ty šedé oči plné bolesti  mu byly tak známé…

 

Tokijská všeobecná. Tatsumi si posunul brýle ke kořeni nosu a vztekle se nadýchl. Krásná zástěrka. Opravdu krásná! Jméno doktor Muraki tady znal každý. Skoro z něj dělali světce. Ale vyváží životy, které zachránil, ty které naopak zničil?, zeptal se sám sebe a hned si odpověděl. Ne! Ani náhodou! Události posledních měsíců mu jen dodávaly. Tsuzukiho oči plné bolesti mu jen dodávaly. Zhluboka se nadechl a prošel hlavním vchodem.

"Prosil bych doktora Murakiho, je to nutné," usmál se na ženu v recepci.

„Promiňte, ale doktor Muraki se chystá na sál,“koukla se na hodinky. „Tedy vlastně už tam je. Teď ho nemůžeme rušit.“

"Je to velmi naléhavé..." nadechl se Tatsumi, ale pak si to rozmyslel. "Dobrá, počkám tedy. Kde má kancelář?" Srdce mu tlouklo až v krku. Proboha, na co se to chystáš?, ozvala se v něm pragmatická část. Co vůbec chceš dělat? Rozmyslel sis to? Myslíš, že chytit ho bude snadné? Vůbec ne. A co dělám? Nevím. Jenže něco už dělat musím. Už to zašlo příliš daleko. Příliš daleko...

„Promiňte ale nevím jestli tam můžete. Podívám se na rozpis..no, podle tohoto by jte si počkal až do odpoledne, dnes toho má víc.“

"Počkám," zopakoval neústupně. "Je to velmi naléhavé, musím s ním mluvit ještě dnes.“

„Dobře, tak tedy tady kolegyně vás tam zavede, viď Keiko.“

Vedla ho po schodech do druhého patra celou cestu něco vykládala. Tatsumi ji moc neposlouchal. Spíš se soustředil na svůj niterný boj. Co vlastně chce udělat, až bude Murakimu stát tváří tvář? Chce ho zabít, nebo co vlastně? Ano, zašlo to příliš daleko, ale v kterém směru? Byl vzteky bez sebe, když tohle plánoval... A ted, když pomalu vychládal, uvědomoval si všechny slabiny tohohle svého plánu.

„Tady to je, doktorova kancelář.“Otevřela mu dveře do prostorné a světlé místnosti. „Jste jeho přítel? Mohu vás tady nechat?“

"Jeho přítel nejsem, spíš obchodní partner. Ale nebojte se, nevykradu ho," ujistil ji se svým nejgalantnějším úsměvem a nenápadným pohybem si sundal brýle. "Nebo mi snad nevěříte?“

„Dobře pane, promiňte mi.“sestra se trochu uklonila. „Dáte si kávu nebo čaj?“

"Kávu. Silnou." Zmizela. Kávu přinesla za chvíli a zase byla pryč, než stihl říct popel. Vypil ji na ex a musel konstatovat, že byla docela obstojná. Pak se rozhlédl kolem. Mysli, Tatsumi, mysli. Odsud ti nikdo nepomůže, jen ty sám... Začal přecházet po místnosti.

 

Doktor se sotva stačil trochu najíst a pak zase musel na sál. Operace se protáhla a chlapce, kterého operoval jako druhého málem ztratil. Poslední dělal už k večeru. Téměř banální slepé střevo. Nakonec už se jen těšil na sprchu a postel. Sprchu si dal hned a postel musela ještě chvilku počkat. A ačkoliv kantýnou pohrdal, hlad byl neúprosný a zahnal ho tam na zeleninu a rýži.Jenže ani ta už nebyla. Tak si koupil jen malou čokoládu aby vydržel cestu domů a nenaboural se. Povzdechl si, jak mu začalo cukat v pravém, démonickém oku a snědl celu čokoládu raději hned.  

„Tak a ještě vyzvednout složky a …“zívl a usmál se na procházející sestru.

 

Podařilo se mu málem prochodit koberec, ale nic podstatného nevyzkoumal. Je tu na vlastní pěst, je tu sám, nemůže na nikoho spolehnout. Rozhodl se zahrát to všechno do autu. Vztek z něj pomalu vyprchal, alespoň ten žhavý, se kterým tohle všechno naplánoval. Ted už uvažoval chladně. Skoro ledově. Sedl si do křesla a čekal.

 

Doktor znova zívl a zašklebil se nad zvuky svého pracujícího žaludku. Pak vzal za kliku kanceláře a vstoupil dovnitř.

 

Jakmile zaslechl kliku, absolutně se uklidnil. To co dělá je správné! Ten muž má na svědomí desítky nevinných životů, zabil Hisoku, ublížil Tsuzukimu...

"Dobrý večer," pozdravil ledově. Je to správné!

„Vy?!“ Doktor se na chvilku zarazil, ale pak se usmál a vešel dál. Zavřel dveře. „Čím vám mohu posloužit?“ Tatsumi…je..  JE TO ON...Bože můj, proč..proč mi ho znova posíláš do cesty?!

"Já," najednou šeptal a pomalu se zdvihl. "Nečekal jste mě?“

„Někoho od vás jsem čekal. Proč by ne..tak co chcete?Minule jste mě zranil vy, teď co ? Zničíte mi nemocnici?“ Snažil se o sarkasmus ale stejně jako předtím, když ho zahnal na útěk i teď se jím cítil podivně ovlivněný. Zase to kouzlo co ho zasáhlo před skoro dvaceti lety. Opět se vrátilo..Ne dost! Opustil mě! Zmrzačili mě, kvůli němu. Nenávidím ho!

„Ne. Jen vás jdu zatknout.“

„Ale no tak. Za co? Na vtipy dnes nemám náladu a mimochodem, ani jste se nepředstavil, pane tajemný.“Muraki se trochu ušklíbl a došel za svůj stůl. „Kávu? Čaj? Nebo večeři? Věřte ve zdejší kantýně se dá sice zahnat hlad, ale nic víc.“

"Mám vám to jmenovat, doktore? No tak, to bychom tu byli ještě pozítří... A pokud jde o moji osobu - vy jste mě nepoznal?" Tatsumi si nasadil brýle a zadíval se Murakimu přímo do očí.

Jak bych tě mohl nepoznat..jenže ty mě už neznáš, že?

„Tatsumi…Seishirou?“

"Vidíte, že to jde. A kávu, děkuji, už jsem měl..." posunul si brýle až těsně k očím. "Nebudeme to protahovat Muraki. Stejně vás jednou dostaneme. Bude lepší, když se mnou půjdete teď a sám. Nechcete přece bojovat tady, nebo snad ano?"

„A zničit si kliniku? Jste cvok?“ Tatsumi..Seishirou – chan. Já…kdysi bych pro tebe udělal cokoliv…a ty pro mě. Jenže to už je dávno. Moc dávno.

"Právě že nejsem. Tak půjdeme," přešel k němu a položil mu ruku na paži. Rázem jím projel chlad. Vnitřně se prudce otřásl. Ale navenek si udržel tvář. Když hrát, tak dokonce!

„Půjdu ale jedině na večeři, mám hlad.“ Už nejsem ten kluk Tatsumi. Už se umím bránit.

"Nemám v úmyslu zvát vás na večeři, doktore. Vy mě asi nechápete, nebo neberete vážně, přišel jsem vás zatknout!" poslední slovo obzvláště zdůraznil.

Byl vždycky tak okouzlující, když se zlobil?Asi ano. Bože, tolik jsem toho zapomněl.

„A na to jste si vzal váš nejlepší oblek? Ts.Ts.Ts. Apropo´, který soud mě má soudit?“

"To se rozhodne až u nás. Všichni se doslovně předhánějí, aby mohli zasednout v porotě. A propos, tenhle oblek je asi ten nejhorší, co jsem našel. Nechci si je zničit," samozřejmě kecal, ale to si prozřetelně nechal pro sebe. Doktor nereagoval. "Myslím to vážně," zašeptal Tatsumi a z jeho hlasu bylo znát, že přímo smrtelně.

Je hubený..a uštvaný. „Pojďte na tu večeři,“pousmál se pak doktor. „Zvu vás.“ Na to si vzal svoje papíry, tašku a vyšel ze dveří.

Zůstal stát jako opařený a nevěděl, co si má myslet. V té chvíli měl sto chutí zbořit celou kliniku, jak o tom mluvili. On ho nebe vážně! Prostě ne! Rychlým krokem ho dohnal a chytil za rameno.

 "Co si o sobě k sakru myslíte?" zasyčel mu do obličeje.

„Mám hlad a pokud mě hodláte zavřít, tak si asi dlouho dobrou kuchyni neužiji, chci se naposledy dobře najíst v příjemné společnosti, nic víc, nic míň.“

Ten si snad ze mě dělá srandu! O Tatsumiho se pokoušela mrtvice. A pak ho napadla strašná myšlenka. Že by věděl... Že by poznal... Že on je tady "na blind", na slepo? Zadíval se mu pečlivě do očí a snažil se rozluštit ten nicneříkající pohled. Nakonec to nevydržel.

"Víte to?" zeptal se tiše.

„Co?Že jste pořád beznadějně zamilovám do Tsuzukiho? Že jste tady sám, nebo že vás strašně seru? A ..“Muraki se trochu usmál. „Že jste nejedl od rána?“ Ale to, že ty jsi sám, mě kdysi miloval to nevíš..ta paměť tu najednou chybí..už tehdy, když jsi mě nechal ležet na ulici a jen se díval jak ke mně běží zdravotníci, už tehdy jsem tušil, že ti něco udělali. A Tatsumi…i přes tu nenávist, já chci na to přijít!

"Vy! Vy!" vztekle zasípal a zvedl ruku, aby to doktorovi vysvětlil ručně. Ale rána nikdy nedopadla. Za zápěstí ho chytla silná dlaň a doktor se pořád usmíval. Tatsumi s pohledem upřeným kamsi za jeho hlavu kapituloval.

"Kam chcete jít na tu večeři?“

„Co restaurace Tygr a Drak? Dělají tam výborné sushi a kuřata? A víno tam mají hlavně Evropské. Francouzké…“ Muraki  se na něj usmál a pak pomalu pustil jeho paži. přitom ji jen tak mimochodem pohladil.

"Dobrá." Hlesl Tatsumi. Co? Co se to s tebou děje, Seiishirou? Před chvílí bys ho nejradši zabil a teď s ním jdeš na večeři? Tatsumi dál raději už neuvažoval a následoval doktora ven a postupně až do oné restaurace. Sedli si naproti němu a tvářil se jak vytesaný z kamene.

Muraki jim objednal celé menu a  spoustu zeleniny a pak, když uviděl jak hladově Tatsumi pozoruje kachnu po Pekingsku co jedli u vedlejšího stolu, objednal i ji.

Pořád se tvářil, jak žulová socha i když to jídlo ho nesmírně lákalo. Ale nezapomínej, hovořilo k němu jeho svědomí, proč jsi tady. Chce se jen najíst a pak ho hezky vezmeš šéfovi a bude po krámu.

"Proč tomu nevěřím," zašeptal najednou s notnou dávkou ironie.

„Čemu?“zeptal se tiše Muraki, který zrovna ochutnával kousek kuřete. Dělalo mu velké potíže se ovládat a nevrhnout se na jídlo. Tatsumi nebyl u stolu jediný kdo ten den skoro nejedl.

"Že se mnou potom půjdete," zakabonil se a vztáhl ruku nad tu kachnu po Pekingsku. V té chvíli Muraki udělal ten samý pohyb a jejich ruce se střetly. Pořád máš ty samé chutě..Tatsumi a co rajčátka? Ty maličká? Ty taky stále miluješ?

„Promiňte,“ řekl Muraki a ruku rychle stáhl. Na tváři měl stále stejný úsměv ale na druhou stranu se bál. Proto že, …když se ho dotknul teď, jako by se dotkl sametu. Chtěl znova a znova..a sklonil a pak znovu natáhl ruku ke kachně. Muraki ty blázne!

Co To Děláš, Ty Cvoku?, ječelo na něj svědomí, ale Tatsumi ho nebral. V té chvíli možná pochopil, co to doktor s lidmi dělá, že jsou z něho celí paf. I když vraždí, jak na běžícím páse... Jakmile viděl, že se znovu natahuje po kachně, chňapl tím směrem sám. Po jeho ruce.

"Proč vám to nevěřím..." zopakoval klidně.

„Protože je to bezpečnější.“ usmál se Muraki. Ten úsměv byl však prost veselí.

"Tohle není vůbec bezpečné. A vy to víte," sevřel mu pevněji ruku. Trochu zhrublá, ale přece něčím jemná... Tatsumi nač to kruci myslíš?! "Vy se mnou nepůjdete," pronesl potom jako konstatování a vzal si sklenku vína. "Ne, a já byl kapitální blázen, když jsem si to myslel." Upil a podíval se mu do očí. Přitom pořád držel jeho ruku nad tou báječně vonící kachnou.

„Ne. Nepůjdu.Zítra mě čeká další operace. A vy máte i beze mě  spoustu práce.“ Doktor se také napil a přitom se nesnažil osvobodit svou ruku. Pak položil sklenku a sáhl po kachním stehýnku druhou rukou. Ulomil si ho a požitkářsky se zakousl.

"Jenže vy jste vrah," pokračoval Tatsumi vtom zvláštním dialogu a palcem ho začal hladit po zápěstí. Pak se znovu napil vína. "Zabil jste víc lidí, než si umíme představit. Zabil jste Hisoku. Chtěl jste Tsuzukiho...na co? Na pokusy?" pozoroval, jak téměř s rozkoší pojídá kachnu. "Jste vrah, to nepopřete, doktore."

„Nepopírám…ale co jste vy Tatsumi Seishirou když jste se stal Shinigami? Vzal jste si život sám? Nebo vás někdo zabil?“Doktor se chvilku díval do těch pomněnkově modrých a přece smutných očí.

„Ne, vás těžko zabít. Zemřel jste sám, že? Sebevražda.Autonehoda? Co se vám stalo?“ Doktor přejel prsty své ruky po těch Tatsumiho. Tohle jsi mi ikdy neřekl. Ale, jednou jsi to nakousl. Prý to mělo něco společného s matkou..a pak, ty sám sis vzal život. Stejně jako se o to pokusil Tsuzuki, proto ti byl tak blízký. Je i teď? Nebo ti ho vyfoukl zelenoočko?

"Sebevražda..." zašeptal Tatsumi kamenně a napil se vína.

„Proč?“ zeptal se tiše doktor a znova ho pohladil. „Mladík jako vy měl jistě dobré vyhlídky. Proč smrt?“  Proč Tatsumi?

"Obyčejné lidské neštěstí... Nemohli mi pomoci..." Nevěděl, proč mu to říká. Zrovna jemu. Ale konečně to bylo jedno. I když…toho doktora měl nenávidět. Ale když s ním byl teď a tady…sám..najednou se cítil..jak, více a více podléhá tomu zvláštnímu kouzlu.

"Nikdo mi nemohl pomoci... I když jsem ji zabít nechtěl," ruka se sklenicí se mu roztřásla. "Vážně nechtěl. Miloval jsem ji, ale ona... Nevím jestli to byla nenávist, ale jednala se mnou, jako bych ani nebyl její syn. Jako bych nebyl nic...“

Původně se chtěl ušklíbnout a něco poznamenat. Ale pak jen odložil stehýnko a hřbetem ruky se jemně dotkl jeho tváře a pak sevřel ruku se sklenkou, která se teď třásla. Jen se na něj díval a jemně ho hladil bříšky prstů.

„Co mi bylo platné vzdělání, kariéra, všechno, co jsem kdy dokázal!" zašeptal trpce, a snad ho ani nevímal. "Jednou... Hrozně mi vyčítala, už ani nevím co... Vím, jen že šla přede mnou, rozmachovala rukama a pak... Schody. Spadla ze schodů, ona, vážená dáma. Jaká to potupa! A já... Vzpomínám si, že jsem nad ní stál. Ještě žila. A já jí nepomohl... Díval jsem se jak umírá a nepomohl jí. Snad proto že ani v té poslední chvíli... Mě nepřestala nenávidět. Nenávidět bez důvodu. Tehdy jsem utekl. Jenže svědomí je hrozná věc... Po měsících, kdy jsem se marně snažil zapomenout její hlas i obličej, jsem to nevydržel. A šel se sám udat... Vylíčil jsem to jako skutečnou vraždu, protože jsem to tak cítil. Zavřeli mě okamžitě, bez ptaní... Nebránil jsem se, sám jsem to tak chtěl. Ale ten večer před soudem... Asi se ve mě probudila hrdost, či co. Nechtěl jsem, aby mě vedli jako toho nejsprostšího vraha. Nebyla to rituální sebevražda. Byla to obyčejná sebevražda. Podřezal jsem si zápěstí... A prosil ji za odpuštění," trpce se usmál, vyprostil svou ruku z jeho sevření a dlouze se napil.

"Tak tady to máte, doktore. Obyčejný příběh o člověku, který se nedokázal vzepřít svojí matce. Můžete se začít smát," znovu se napil.

„Nebudu,“řekl tiše Muraki a vážně se zahleděl na chladnoucí večeři. „Možná jste mi jen připomněl jeden příběh. Je podobný tomu vašemu, ale přece je jiný. Horší, lepší, nevím. Jen, že chlapec, který byl hračkou a loutkou všech ji už nechtěl být. Nechtěl snášet věčné ponižování a nedůvěru. Chtěl pomáhat, ale pak se něco zvrtlo a skončil jako to co nejvíc nenáviděl. Takže,“ doktor se napil svého vína. „možná ten váš má lepší konec.“

 

"Myslíte?" Tatsumi si nalil další skleničku. "Chtěl jsem ze světa odejít a nakonec jsem tu musel zůstat... A pořád sám. Pořád. A ted snad ještě víc, než kdy jindy," zasmál se. Bez smíchu. Smích bez smíchu. Díval se na toho člověka před sebou a bylo mu divně. Ještě před pár hodinami ho chtěl zabít a ted mu tady najednou vykládá, co ani Chief neví. Díval se na něj a... "Já už nechci být sám.“

„Já vím,“doktor se tvářil vážně když se na něj díval a pak pokynem zavolal obsluhu. „Zabalte nám to sebou, znova všechno a teplé.“

„Hai!“ uklonil se číšník a za nedlouho skutečně bylo několik úhledných balíčků před nimi na stole. „A láhev portského.“doobjednal Muraki a když ji přinesli, vše zaplatil a vzal velkou tašku do které jim jídlo dali.

„Pojďte Tatsumi Seishirou,“vyzval ho pak tiše a natáhl k němu ruku.

Podal mu ruku a tentokrát to nebyl chlad, co cítil, ale něco jiného, příjemného. Držel se ho a nechtěl pustit. Svědomí už to dávno vzdalo, co taky s ním. Dávno už taky zapomněl, proč vlastně za ním šel. Všechno mu bylo jedno. Čekal, že vyprskne smíchy, že se mu vysměje do tváře, že řekne jaký je zbabělec... Neudělal nic, co od něj čekal.

"Kam?" zeptal se tiše.

„Někam, kde není tolik uší. A kam se ještě nikdo od vás nikdy nedostal. Ke mně domů.“  Muraki ho vyvedl z restaurace, kde se mu všichni klaněli a venku otevřel své stříbrné sportovní subaru. Jídlo dal za sedadla a otevřel Tatsumimu dveře spolujezdce. Čekal jestli nastoupí a on to udělal. Pak vklouzl na místo řidiče a nastartoval a pomalu se rozjel.

Schoulil se na sedačku a pozoroval ubíhající město. "Doktore, nebojíte se. Vzít mě k vám domů? Co když jsem jen špeh a tohle celé, bylo jen perfektně zahrané představení?" zeptal se náhle s pohledem upřeným z okna. Bylo mu smutno. A přece tak nějak... Příjemně. Příjemně v jeho společnosti.

„Pokud jste mi lhal, tak to alespoň budu mít rychle za sebou,“usmál se tiše doktor. Jenže ty mi nelžeš. Nikdy jsi neuměl dobře lhát..

Schoulil se ještě víc a mlčel. Nedokázal mu odpovědět. Nedokázal odpovědět ani sám sobě... Chtěl jenom s někým být, s někým, kdo ví, jaké to je.

"Nejsem špeh. Ani nikomu nezavolám," zašeptal nakonec. Auto zastavilo. Stejně hladce jako se rozjelo. Tatsumi se ještě víc zachumlal do pláště.

„Já vím. Jen potřebuješ chvilku …neboj se. Pro dnešní noc jsem jen možná trochu excentrický společník. A navíc, vraždy už nedělám.“ Ano nedělám…nechávám  za sebe vraždit jiné…

Muraki se usmál a pak projel branou ke svému domu. Cesta byla ozářená malými lampami a když zastavil, rožnulo se vchodové světlo.

„Tak tady bydlím,“řekl a otevřel Tatsumimu dvířka. Pak vzal tašku s jídlem, zavřel za ním a otevřel dům. Rozsvítil a pozval ho dál.

Usmál se, když viděl, že se chová, jako pozorný hostitel.

"Je to tu hezké... Hodí se to k vám," prošel halou, sundal si kabát i boty a Muraki ho dovedl do obývacího pokoje.

"Žijete sám?" zeptal se, ale pak zavrtěl hlavou. "Hloupá otázka. Promiňte.“

„Ne, mám tu rybičky,“usmál se Muraki a pak mu ukázal kuchyň. „Talíře jsou ve skříni a já postavím na čaj..“usmál se trochu a vzápětí vše začal chystat. Bílé sako už dávno odložil a povolil si i černou vázanku.

"Rybičky!" Tatsumi se začne smát. Pak připraví na stůl a jen pozoruje, jak Muraki kmitá kolem plotny. Za chvíli je čaj hotový a doktor pozměnu servíroval večeři. A Tatsumi z něho nespustil oči. Je tak... Jiný. Jiný, než si ho pamatoval, jiný, než ho líčil Hisoka. Prostě jiný. "Dobrou chuť," zašeptal, když si sedl naproti němu.

Muraki kolem zapálil svíčky a i rituální oheň hořel v malém krbu, do toho tichá muzika z hi-fi věže.

„Dobrou chuť,“řekl Muraki a pak se oba pomalu pustili do skvělého jídla.

Tatsumi, takhle jsme spolu seděli naposledy před…třinácti lety. Bylo šestého června a já udělal státní zkoušku. A oslavovali jsme. A ty jsi byl na mě hrdý!

 

Muraki měl  pravdu,Tatsumi byl hladový, od rána nejedl, a tak si to tady bohatě vynahrazoval. Jídlo bylo vynikající. Ale nejen jídlem, živ je člověk... Nemohl si pomoci a musel ho pozorovat. Tak zvláštní. Nesmírně zvláštní. Ví o něm, ví co dělal, co páchal a teď tady. Vzpomněl si na dotek jeho dlaně. Drsný a přece jemný. Konejšivý. Raději sáhl po sklenici vína a napil se.

Muraki  si dovolil ten přepych a po nějaké době se omluvil Tatsumimu a k jídlu si lehl. A v leže na boku konzumoval kachní stehýnko a popíjel víno.

Pozvedl klenku a Tasumimu s úsměvem připil.

"Na zdraví, doktore," zašeptal Tatsumi a pak si s dovolením také lehnul. Najednou měl neodolatelnou chuť zavrtat se do těch polštářů jako zvířátko, zavřít oči a snít. Dovolil si jen zavřít oči.

Muraki ho pozoroval a pak zavřel oči taky. Nechtěl mu ublížit. Ovšem úvahy, které ho při pohledu na to dokonalé tělo napadaly, byly více než hříšné. Už jen ty rty…je to tak dlouho co jsem cítil jejich chuť, tak dlouho co jsem se jich směl dotknout.

Zachytil slabou nitku pocitů. Nebyl sice empatik, ale Hisoka a potažmo Konoe ho cosi naučili. A tak teď tedy držel slabounkou nitku citu a v duchu se divil. Touha a ještě něco... Věděl, komu to patří. Jediné osobě, která mu teď byla nablízku. Otevřel oči a posadil se.      "Doktore?" oslovil ho tiše.

„Ano?“

„Nač myslíte? Ale pravd, prosím!“

„Na milování..“

Zachvěl se. Takže to přece jen rozluštil správně. "Se mnou?" zeptal se potom bez dechu.

„Ano,“Muraki kývl hlavou.

Zůstal sedět. Nevěděl co dělat... Zmateně se na něj podíval. A bylo to, jakoby volal o pomoc.

"Doktore..." Zhrozil se, když mu tělem projel neznámý pocit. Teplo. A chlad. Ted už volal o pomoc.

„Tatsumi…“Doktor se po něm podíval z druhé strany stolu.

"Seiishirou," zmohl se jen na slabé vydechnutí. Pak se znovu schoulil a přitáhl si kolena k bradě. V životě se necítil tak bezmocný, bezbranný a zranitelný, jako právě v jeho společnosti.

„Seiishirou…“zopakoval doktor, zvedl se a přešel k němu. Sedl si vedle něj a přeopatrně ho objal kolem ramen. Tatsumi, tak dlouho..tak dlouho..a to jsem chtěl bojovat. Ale…lhal jsem sám sobě. Miluji tě pořád. I přes to co mi ostatní od vás udělali. Co mi udělal svět a já jemu. Miluji tě.

Přitiskl se k němu a zabořil mu obličej do košile. Snad proto, že ho vyslechl a nesmál se, snad pro milion jiných důvodů... Přitiskl se k němu a zavřel oči. Takhle mu bylo dobře. Cítil, jak ho doktorova ruka hladí ve vlasech a musel se usmát.

Doktor ho jen něžně hladil, nic víc a pomalu ukolébával ke spánku jak jeho tak tou cizí přítomností, i sebe.

Přitiskl se k němu víc a cítil, jak ho doktor bere do náruče a někam nese. Kupodivu se nebál. A Muraki se kupodivu o nic nepokusil. Jen ho přikryl a skoro něžně pohladil po čele. "Dobrou noc," zaslechl ještě zdálky. A pak se propadl do snu.

 Spalo se mu skoro tak klidně jako dřív. Klidně, měkce a navýsost příjemně. Postel příjemně voněla po nějakých bylinkách a to ho uspávalo ještě víc. A přece podvědomě cítil, že s ním v pokoji někdo je a že se na něj dívá.

Světlovlasý zívl a pak se na něj znova zadíval. Nakonec si lehl na druhou stranu postele.

Postel zavrzala a Tatsumi se probral. Ale oči nechal zavřené. Nechtělo se mu přerušit tu chvíli, která měla takový zvláštní nádech, kouzlo. Natáhl k němu ruku a trochu se usmál. Dívá se na mě ještě? Nebo nedívá? Asi ano. Natáhl se ještě malý kousek a dotkl se jeho dlaně konečky prstů.

„Klidně spěte.“

"Kolik je hodin?“

"Je půlnoc, Tatsumi Seiishirou."

„A na co myslíte, doktore?" zašeptal a lehce ho pohladil po dlani.

"Na vás."usmál se tiše doktor. "Ležíte tu v mé posteli a i když k vám cítím respekt, jelikož jste mě jako jediný z Shinigami dokázal zranit a donutit k útěku....a teď tu ležíte a vypadáte tak nevinně. Skoro bezmocně. ..Docela bych vás políbil..ale to je příliš  … příliš...hříšné? Troufalé? Nevím. Vážím si vás." Lžu. Už zase. Miluji vás. Ale to vy nesmíte vědět. To se nesmíš dovědět Tatsumi. A nedovíš, i když jsi empatik.

"Připadám si, jako byste mluvil o někom jiném," zašeptal Tatsumi. A dál ho zamyšleně hladil po ruce. "A vážit si mě... Že jsem vám dokázal způsobit bolest? To není nic, nač bych byl hrdý. Zvítězit nad vámi hrubou sílou... Raději bych nad vámi zvítězil sílou mysli. Protože před vaší myslí cítím respekt..." záměrně přešel doktorovu poznámku o polibku.

„Je to mysl šílence, tedy podle některých.“

"Ale od šílenství není daleko ke genialitě, není-liž pravda?" podíval se na něj. Modré oči se zahleděly hluboko do šedých a jím projel další zvláštní pocit. "Myslím, že v jistém smyslu slova jsem šílenec i já sám.“

„Vy ne.“ Doktor se na něj jen tajemně usmál a pak prsty zamyšleně pohladil jeho nos a rty. Ty ne…

"Ne? Tak proč tady s vámi ležím, místo, abych s vámi bojoval a předal vás Ministerstvu. To není šílené?" jak mluvil, tak doktorovy prsty docela jemně políbil.

"Chtít tu s vámi zůstat, není to šílené?“

„Ne, není…i když, možná  trochu ano.“

"A chtít vás políbit?“

„Vy mě?!“

"Zní to šíleně, že?" Tatsumi se obrátil na bok a podepřel si hlavu. "Vždyť říkám, že jsem v jistém směru šílený."

"Příjemně šílený.“

"Jsme tedy dva šílení... Co se stane, když se takové elementy vyskytnou nebezpečně blízko sebe?“

"Pohroma, nebo nic. A nebo, něco báječného.“

Přisunul se ještě kousek k němu a zlehka mu přejel prsty po tváři. "Báječného? Už dlouho jsem nic báječného nezažil...“

„Ne? Ala víte že já vlastně také ne?!“Už moc dlouho ne. A ani jsem nechtěl.

Usmál se. Posmutněle, ale také trochu uličnicky.

"Ne? Tak pojďme něco báječného spáchat spolu," zašeptal a ukazováčkem objel konturu doktorových rtů.

"Jestli tohle uděláte ještě jednou, tak za následky si můžete sám."zašeptal doktor trochu chraplavým hlasem.

"Probudil jste ve mě zvědavost," usmál se Tatsumi. "A zvědavost je něco, čemu se jen špatně odolává... Takže, co se stane, když udělám tohle?" znovu ho pohladil po rtech.

"A ještě jednou...“

Muraki chňapl po tom prstě a na chvilku ho uvěznil mezi svými zuby. Pak pustil, a začal jemně laskat jazykem. Nakonec ho políbil.

„Tohle,“zašeptal.

"Když se takhle věnujete mému prstu..." Tatsumi nedomluvil a jen mu se samozřejmostí nastavil rty. Pak docela tichounce zašeptal.

"Pojďme spáchat něco báječného?" a přivřel oči.

Doktor se k němu naklonil a jemně políbil ty čekající rty. Pak je polaskal jazykem. Jemně obkroužil a nakonec znova políbil. Načež se usmál a vzal Tatsumiho spodní ret mezi zuby a lehce skousnul. Potom poraněné místo znova políbil.

"Au," zaúpěl tiše, ale když ho zkonejšil další polibek, jen vydechl. Potom doktora objal kolem krku a stáhl k sobě.

"Jestli je tohle šílenství, pak se mi líbí být šíleným..." Hladově se k němu přisál.

„Jistá forma,“zamumlal doktor a polibky mu stejně náruživě vracel.

Znovu tiše vzdechl a nechal se líbat. Doktorovy rty byly příjemné a měkké. Přitiskl se k němu pevněji, jakoby mu mohl dát oporu, kterou potřeboval a neměl. Tiskl se k němu a zároveň se mu vzdával.

Muraki ho začal hladit po těle a nakonec se na něj převalil. Líbilo se mu cítit ho pod sebou. trochu se usmál a pak se sklonil k jeho rtům. Hladově.Majetnicky je líbal a jazykem si klestil cestu do jeho úst.

Chvilku se bránil, ale doktor uměl být vytrvalý. Nakonec to vzdal a pustil ho dovnitř. A jakmile se jazykem zmocnil toho jeho, zmohl se akorát na zasténání. Tohle bylo tak hříšné... Přesně jak to říkal, hříšné. A bezesporu šílené. Ale zároveň tak krásné. Jak na něm ležel a dobýval si ho. Ztrácel se v jeho objetí i v jeho polibcích.

„Ještě," zašeptal nakonec a teď byl úplně bezbranný.

A Muraki mu rád vyhověl. Dál plenil jazykem jeho ústa a přitom už rukama vklouzl pod jeho košili a začal mu pomalu laskat bradavky. Nohou mu mezitím roztáhl ty jeho a párkrát se zkusil pohnout. Chtěl sedět jak Tatsumi bude reagovat na prosté otírání se dvou klínů.

Téměř vyjekl, když ucítil, co s ním Murakiho doteky provádějí. Ale sám to chtěl... Ano, a moc. Chtěl zase s někým být, cítit jeho teplo, podělit se o sebe. Propnul se v zádech a umožnil mu tak lepší přístup. Jak jeho klínu, tak jeho rukám, jejichž doteky v něm rozechvívaly každou strunku.

"Doktore," tichý výkřik, ztlumený polibkem.

„Budeme spolu,dnes v noci.“Muraki ho políbil. „Už nikdy nebudeš sám,slibuji.“ vzpomeneš si..a pak..pak už tě nikdy nepustím pryč. Znova polibek a pak mu rozerval košili a začal líbat na krk, šíji, hruď. Sklouzl rukou dolů a jemně pohladil napínající se látku kalhot.

Vklouzl mu prsty do vlasů a zavřel oči. Ano, budou spolu. Dnes. Možná i zítra. Ale dnes určitě. Bude se s ním milovat. Zasténal, když ho doktor pohladil a přes kalhoty jemně stisknul. "Prosím," zašeptal potom s pohledem upřeným do jeho očí.

Muraki se jen jemně usmál a pak mu rozepjal kalhoty a vklouzl za látku jeho trenýrek. Když ho sevřel, Tatsumi tiše vykřikl a on se usmál. Pak ho začal laskat.

Tak toto... Nepocítil už hodně dlouho. Aby s jeho tělem zmítala touha, aby si jeho tělo dělalo co chtělo. Vyrazil proti jeho ruce a zároveň se trochu nadzdvihl, aby ho mohl políbit. ŽE teď hřeší do takové míry, že by se z toho Ministerstvo dlouho nevzpamatovalo - to mu bylo srdečně jedno.

Muraki se sklonil k jeho ústům a políbil ho. Pak se od něj ale odtrhl a vzal ho do úst a začal sát stejně jako předtím prst. Tušil, že po několikaleté absenci tohle mučení dlouho nevydrží.

Vymrštil se do sedu a v první chvíli ho chtěl odstrčit. Ale jakmile ho kolem boků objaly Murakiho ruce, najednou se cítil slabý a tak neuvěřitelně bezmocný... Vnímal jeho rty každým kouskem svého bytí a přál si, aby to nikdy neskončilo. Jak dlouho jsem s nikým nebyl?, napadlo ho mimoděk. A pak přestal uvažovat. Ted je s ním. Nic jiného není důležité.

Muraki ho pomalu dovedl k vrcholu a těsně předtím než vykřikl, vystírala ústa jeho ruka a on ztlumil Tatsumiho výkřik vlastními rty.

Roztřásl se a v hlavě měl na okamžik prázdno. Vnímal, jen jak ho doktor konejšivě hladil a taky líbal... Přitiskl se k němu a cítil se, jakoby z vosku. Vláčný, doslova tající, pod jeho rukama. Magickýma... Zavřel oči a opřel si hlavu o jeho rameno. Nevěděl co říct.

Muraki ho opatrně uklidňoval. To že sám je z celé záležitosti vzrušený a chce ho, zatím odložil stranou a jen ho hladil a konejšil. Přeci jen, nějak chtěl, aby to pro oba bylo krásné, ne plné násilí, ale krásné a něžné. Pomiluji tě..jako tys kdysi miloval mě.

Konečně našel řeč, uvízlou někde hluboko v hrdle.

"Muraki," zašeptal a pohladil ho opatrně po čele.

"Děkuji," dodal potom a políbil ho.

„Kazutaka…to je moje jméno, Seiishirou.“

"Kazutaka," zopakoval poslušně a usmál se. "Kazutaka..." To jméno mu lehce splynulo ze rtů, jako vlnky vody. "Kazutako, děkuji.“

Muraki se usmál a pak ho políbil. „V pořádku,“řekl tiše  a pohladil ho po tváři. „v pořádku Tatsumi Seiishirou.“

"Tak už uznáte, že jsem šílený?" zeptal se pak s mírným úsměvem, a jak se nad ním doktor skláněl, strhl ho vedle sebe do přikrývek. A když se pak díval do těch ocelově šedých očí, něco se v něm zlomil.

"Kazutako," zašeptal a dotkl se jeho rtů. "Kazutako, já chci víc...“

„Co víc?“ zeptal se chraplavě Kazutaka.

"Vás..."

"Jak?"

"Jakkoliv. Chci vás. Chci..." hlas se mu zadrhl a on místo toho doktora jen téměř zoufale políbil.

 "Potřebujete ještě slova?" zeptal se potom.

"Ne..už ne,.."Muraki ho políbil a pak si začal pomalu rozepínat košili.

Sledoval, jak se svléká a téměř náměsíčně vztáhnul ruce, aby mu pomohl. Dotkl se jeho hrudi a zalapal po dechu. Ruce možná měl trochu hrubé, ale tady... Připadal si, jakoby se dotkl něčeho - nesmírně jemného. Pomalu mu stáhl košili z ramenou a položil mu hlavu na hruď. Na srdce. Bilo. Narozdíl od toho jeho, dávno mrtvého, které bilo jinak. Normální člověk by to nepoznal, ale přeci jen Shinigami byli něco víc a zároveň míň než lidé.

Muraki se usmál, pohladil ho po zádech a pak se začal hladit po hrudi.

V očích mu zahořel modrý plamen a uchopil ho pevně za zápěstí.

"Já sám," zašeptal a pak přitiskl své rty na jeho odhalenou kůži. Tak dlouho se s nikým nemiloval... Drobnými polibky mapoval každý kousek, každou křivku jeho hrudi a cítil, jak ho doktor hladí ve vlasech. 

A čím víc se Tatsumi blížil k jeho pasu tím častěji doktorovi uniklo zasténání. „Tatsumi..Seiishirou,“ zalapal po dechu, když se sekretář letmo dotkl jednoho citlivého místa na jeho krku, který teď laskal spíše jemnými prsty. On si to pamatuje? Vedou ho nstktinkty? Bože, Seishirou, vzpomeň si, prosím!

Zdvihl k němu oči a pomalu se přiblížil k jeho rtům. "Ano?" zeptal se tiše a místo polibku ho jen jemně pohladil.

„Udělej to ještě jednou, prosím..“

"A co? Tohle?" zašeptal a letmo ho políbil na krk. "Tohle?" dotkl se rty hrudi a chvíli ho líbal. "Nebo snad tohle?" sklouzl trochu níž a téměř motýlími polibky zasypal jeho pevné břicho. Pak se vrátil zpět k jeho tváři. „Řekněte doktore?“

„Všechno,“zamumlal doktor a přivřel oči. Cítil se nádherně jako už dlouho ne.

"Dobře," usmál se a znovu začal důkladně mapovat jeho tělo. Zastavil se až na okraji kalhot. Pak pomalu rozepnul sponu na opasku a vysvlékl ho.

Muraki teď před ním ležel jen v saténových býlích trenýrkách a jemně se chvěl.

„Doktore, podívejte se na mě,“ zaprosil Tatsumi a jemně ho uchopil za bradu. A zároveň ho něžně pohladil přes tenkou látku.

„Tat…Seiishirou,“doktorovy oči se vpíjeli do těch jeho a Muraki, který se vzepřel na rukou si ho jednou rukou přitáhl k sobě a políbil. Vnikl do jeho úst a plenil je a laskal s takovou silou emocí, jakou už dlouho nezažil.

Objal ho kolem krku a vzápětí už ležel uvězněný pod jeho tělem. Vydaný na milost a nemilost. Nepřestával ho líbat... Bezmocný, bezbranný, zcela zajatý kouzlem toho muže, který si ho tady bezostyšně bral.

Muraki se od něj na chvíli odtrhl a políbí ho něžně na čelo.

„Pro něco si skočím, nechci aby to bylo nepříjemné.“

"Hai," přikývl tiše a složil se do přikrývek. Všude po těle cítil zvláštní pnutí, jakoby se ho ještě dotýkaly jeho ruce, jeho rty... Přikryl si dlaněmi oči a slabě se zachvěl. "Kazutako," zašeptal jeho jméno do vzniklé tmy.

„Tady jsem,“řekl Muraki, který stál ve dveřích a v ruce držel jakousi tubu a kelímek. Položil obojí na stolek vedle postele a znova se na ni posadil.

„Opravdu to chceš Seiishirou?“

Podíval se na něj váhavým pohledem a odpověděl otázkou: "A vy, doktore?“

„Já ano. Chci vás, ale musíte se rozhodnout vy. Nechci na na tebe tlačit.“

"Budete respektovat odpověď ne?" ptal se dál tiše.

Muraki sklonil hlavu a pak kývl. „Ano, budu.“ Budu, kvůli tobě. Ale prosím, řekni ano…

Natáhl ruku a pohladil ho po tváři. "Ale já říkám ano doktore. Chci vás... Chci se s vámi dnes milovat. Dnes, možná i zítra... Chci to, se všemi důsledky," pohladil ho po rtech. Ten dotek ho fascinoval.

Muraki se usmál a v očích se mu zablýskalo. Pak natáhl ruku, přitáhl si Tatsumiho k sobě a hladově políbil. A když ho líbal, začal mu rukami bloudit po těle a znova ho laskat. A Přitom ho pomalu tlačil do peřin.

Cítil na sobě váhu doktorova těla a jeho polibky vnímal každým kousek sebe. Chce to? Ach, ovšem že ano! Chce to jako nic jiného, jako nic dřív! Objal ho kolem krku a přitáhl si ho ještě blíž. Přisál se mu ke rtům. A pak se trochu usmál.

Muraki zvedl hlavu a políbil ho na okraj úst. Pak přes ně laškovně přejel jazykem a znova políbil. To už Tatsumi ležel v jeho peřinách a on ho jen líbal. Sklouzl dlaněmi níž a začal Tatsumiho znova laskat a přitom mu druhou rukou jel po pravém boku níž a níž až se dostal k oblině jeho pozadí a pak sklouzl dopředu a pohladil ho po vnitřní straně stehna.

Tatsumi se trochu nadzdvihl a pohladil doktora za uchem. Docela jemně, jakoby snad ani nevěděl, že tam je jeho citlivé místo... Jak ho doktor hladil po nohou, on se jemně dotýkal jeho krku, obkresloval kontury rtů. Vlastně se ho ani nedotýkal, jen jemně hladil, jako vánek.

Doktor slastně vydechl a pak ho políbil. Na to se víc vklínil mezi jeho nohy a levou rukou opatrně sjel až k jeho vstupu. Jemně se ho dotkl prsty a pak zase sjel na nohy a znovu …Jednou lehce zaváhal, ale pak se natáhl pro malou dózičku, otevřel ji a namočil si prsty v jemné látce, promnul je a pak zase začal Tatsumiho laskat.

Ruce ho neunesly a on se pomalu složil do přikrývek. "Doktore..." uniklo mu zasténání. Ovinul mu paže kolem ramen a chtěl si ho přitáhnout blíž... V tom ho začal hladit. Znovu zasténal a téměř mu zaryl prsty do ramen. "Doktore!"

„Šššt,“ uklidnil ho polibkem doktor a pak se natáhl pro polštář. Jemně Tatsumiho nadzvedl a položil mu ho pod bedra. Pak ho políbil na břicho a pak níž a níž. Nakonec začal jemně líbat jeho penis a přitom se oběma rukama věnoval jeho otvoru který laskal a třel. Konečně se ho jemně pohladil palcem.  Potom na něj zatlačil a vklouzl prvním prstem dovnitř.

Všechno se v něm sevřelo. Jestli touhou, nebo strachem - těžko říct. Pevně zavřel oči a přál si, aby to nikdy neskončilo. Aby se s ním doktor miloval napořád. Popravdě řečeno, měl trochu strach, ale touha a chtíč ho dostatečně přebíjely. Když do něj Muraki vsunul první prst, napnul se jako luk a když přidal další a začal s nimi pohybovat, v hlavě měl prázdno.

Muraki ho stále laskal, když do něj opatrně zasunul třetí prst a stejně opatrně ho roztahoval a připravoval. Pak znovu sáhl volnou rukou po kelímku a když potom prsty vytáhl přestal ho laskat ústy a podíval se na něj.

„Tatsumi…Seiishirou…“zašeptal.

"A-ano?" sebral Tatsumi trochu dech a zdvihl hlavu, aby se na něj podíval. Srdce cítil někde v krku a celé jeho tělo bylo jako v jednom ohni.

Muraki se k němu sklonil, políbil ho a pak do něj začal pomalu vstupovat. Pomalu, jak jen mohl aby mu příliš neublížil, ale on sám byl na pokraji sebeovládání.

Chytil se doktorových paží, jakoby mu mohly poskytnout oporu a skousl si spodní ret, skoro až do krve. Trochu to bolelo, ale ta slast, ta byla ještě větší. Podvědomě tušil, že se Muraki ovládá, kvůli němu a podvědomě chtěl, aby se na to vykašlal. Aby si ho vzal. Divoce, vášnivě... Jen zasténal.

„Bude to dobré,…. chvilku…,“Muraki se zhluboka a trochu trhavě nadechl a políbil ho. „Musíš….zvyknout..přizpůsobit,“zachrčel trochu, hlas zbavený té ledové nadřazenosti se chvěl potlačovanou touhou.

"Já..." vydechl Tatsumi a polibek mu vrátil. "Já jsem se nikdy s mužem nemiloval..." zašeptal potom. Pohladil ho po tváři a znovu políbil. Pak se trochu zavrtěl a cítil, jakoby v něm všechno explodovalo. Přitáhl si doktora blíž a tentokrát ten polibek byl plný potlačované vášně i touhy. "Můžeš," zašeptal s jiskřícíma očima.

Muraki mu vtiskl polibek na rty a pak pomalu přejel rukama po jeho nohách, nadzvedl je a pod koleny  mu podvlékl ruce a rukama ho sevřel v pase. Trochu z něj zkusmo vystoupil a pak jemně přirazil. Na tváři se mu objevil úsměv, když uslyšel Tatsumiho vydechnutí a začal se pohybovat pravidelně. Pak se lišácky usmál a trochu změnil tempo, dvakrát zajel vždy jen z poloviny a potřetí vždy drsněji přirazil zcela.

Zazmítal sebou ze strany na stranu ve snaze uniknout tomu mučení. A přitom nechtěl aby přestal, chtěl aby pokračoval, aby, aby... Myšlenky se mu rozlétly kamsi dokola a on jen křečovitě svíral doktorova ramena. Pak se natáhl po jeho rtech, ale Muraki mu rošťácky uhnul. A přestal se hýbat, Tatsumi spadl zpátky do peřin. "Prosím," zašeptal a v očích mu stále hořel plamen. "Prosím...“

„O co prosíš?“ zeptal se doktor a jemně se v něm pohnul.

Znovu se pokusil ukrást mu polibek, ale jen plýtval energií. Místo toho mu tělem projel blesk, když se Muraki pohnul. "Prosím," zasípal znovu. "Ne-... polib mě..." Ještě jednou se zdvihl.

Muraki se k němu sklonil a jemně ho políbil na rty. Přitom z pod něj vyvlékl ruce a začal ho jemně hladit po celém těle a pomalu se v něm pohyboval. Něžně skoro líně si ho bral a přitom cítil, že dlouho už tuhle hru nevydrží. Že ho chce teď hned. Rychle, tvrdě a vášnivě.

Jako sopka před výbuchem, napadlo Tatsumiho trefné přirovnání, když byl díky tomu schopen vnímat. A napadl ho ďábelský nápad, úplně hodný té noci. Strhl ho k sobě a prudce políbil. "Kazutako," zašeptal mu pak do rtů a začal jemně hladit po zádech, sklouzával na pozadí, a vracel se zpátky ke krku. A přitom nezapomněl na to citlivé místečko pod uchem...

„Neee…“vydechl jen Muraki a pak se prohnul v zádech a podvědomě začal zvyšovat tempo. To co Tatsumi dělal ho dovádělo k šílenství a před očima mu začínaly tančit hvězdy. Sklouzl rukou mezi jejich těla a několikrát ho polaskal něž se sám musel zapřít rukama aby se na něj nezhroutil. Svět se Roztočil a on byl schopen jen vnímat jak ho Tatsumi laská stále zběsileji a jak jejich těla sladila svůj tanec v tom  tanci tanců.

Využil příležitosti, že je Muraki stejně mimo, jako byl před chvíli on sám a než se doktor stačil nadechnout, přetočil ho a sedl si na něj. Stiskl mu ruce v polštářích a v oku mu blýsklo. "Poražen," zašeptal potom, sklonil se nad něj a škádlivě přejel svými rty, ty jeho.

Muraki jen tiše zasténal a uchopil ho za boky.

„Tatsumi,“vydechl a pak vzal do dlaně jeho mužství a začal ho laskat.

Zaklonil hlavu a chvilku se uklidňoval pohledem na strop. Nešlo to. Ani za boha to nešlo! Jak ho Muraki hladil čím dál tím rychleji, cítil, že zase ztrácí soudnost. Položil mu ruce na hrud a trochu se do nich opřel. Malinko se nadzdvihl a klesl zpět. Pak se nad doktora nahnul a políbil ho na rty. Muraki toho využil, přitáhl ho k sobě a pak se s ním pomalu přetočil, tak, že na něm opět ležel. Znova ho políbil a pak z něj vystoupil, dal si jeho nohy na ramena a znova do něj prudce vstoupil.

„Seiishirou,“vykřikl tiše a začal se pohybovat. Bože ANO! Tohle mi chybělo. To jem chtěl!

Ted už byl definitivně poražen. A zase se cítil tak bezbranný, jako předtím. I když ne tak docela. Když jejich těla zase začala tančit onen pradávný tanec vášně a touhy, vzal doktora za bradu a podíval se mu do očí. Do jiných očí, než jak si je pamatoval. Tyhle zářily... Nemohl říct čím, ale zářily. Jeho těla se zmocnila extáze a on se pod ním vzepjal a přál si, aby to už skončil...

Muraki si sundal jeho nohy z ramen, objal ho pažemi a pomalu zvedl k sobě. Posadil se, jemně mu položil jeho ruce kolem krku a přitlačil mu jeho zadek ke svému kínu a pak s ním začal pohybovat. Nadzvedával ho a spouštěl stále rychleji a sám ztrácel soudnost. Nakonec ho znovu položil do podušek a pak stačilo několik přírazů a on sám vyvrcholil do jeho těla.

„Tasu…mi..Seiii..sirOU!“

Jedna exploze střídala druhou a Tatsumi si přišel jako na kolotoči. Ve hvězdách. Každý dotyk doktorových rukou ho pálil, mrazil a vzrušoval až k nepříčetnosti. Matně si uvědomoval, jak ho pevně svírá v bocích a stejně matně si uvědomoval jeho váhu na svém těle. A pak najednou nebylo nic a jeho tělo se prudce uvolnilo. Vzdáleně zaslechl své jméno a až potom si uvědomil, že ho Muraki líbá.

„Tatsumi…Seiishirou, jsi v pořádku?“ zeptal se tiše doktor a pohladil ho po zplihlých vlasech.

Nechal oči zavřené a jen bez dechu kývnul. "Jsem v ráji, nebo v pekle?" zašeptal potom. A usmál se.

„Na světě…a se mnou,“usmál se Muraki a sám ho políbil. Pak z něj pomalu vystoupil a ještě pomaleji se zvedl a došel pro měkkou osušku, kterou ho až nezvykle jemně utřel a pak i sebe. Nakonec ji přehodil přes židli a lehl si vedle odpočívajícího Shinigami a jemně ho začal hladit po hrudi. Spíš ho uklidňoval, než by ho zrušoval. Jen ho hladil a dával mu tak na vědomí, že je stále sním a že to nebyl sen, ale skutečnost.

"Tak to jsem rád. Už jsem se bál, že to byl jen krásný přelud v temné noci," zasmál se tiše Tatsumi a přivinul se k němu. Pak se zlehka přejel po jeho rtech a políbil ho.

"Já..." zašeptal pak zavrtěl hlavou a v modrých očích blýsklo.

„Ano, Tatsumi?“ Muraki vzal jeho paži do dlaní a lejce po ni přejel prsty a pak rty.

"Děkuji," pronesl a jen se vpíjel svým pohledem do těch ocelově šedých očí. "Děkuji," zopakoval potom, položil si hlavu na jeho hrud a zavřel oči.

„Dobrou noc Tatsumi Seiishirou,“zašeptal Muraki, když je oba přikrýval. „A děkuji...“

Děkuji ti Tatsumi. Dal jsi mi sílu..a snad i touhu znovu věřit. Děkuji ti můj nejdražší Seishirou.

 

Když se vzbudil slunce ještě nebylo tak vysoko. S nechutí otevřel oči a zjistil, že zřejmě má v těle nějaké svaly, které dosud nepoužil. A které teď svou přítomnost dávaly docela protivně najevo. Tiše zasténal a pomalu se posadil. Pak si promnul spánky a snažil se upamatovat, co se včera stalo. A tváře mu znachověly, když si to konečně uvědomil... "Doktore?" zašeptal před sebe.

Muraki ráno otevřel oči, zavolal po paměti do práce že nepřijde a pak se znovu zavrtal do peřin a usnul stočený do klubíčka.

"Doktore? Jste vzhůru?" žádná odezva. Znovu si lehnul a najednou mu na rtech zahrál úsměv. Protože to byl pohled pro bohy. Nahý Muraki, stočený pod přikrývkou, jako lenošivé kotě. Tatsumi se tiše zasmál a posunul se blíž k němu. Vlastně, kam spěchat a co si vyčítat? Moc dobře si vzpomněl, že to chtěl. A se všemi důsledky, jak sám řekl. Zavrtěl hlavou a přitulil se k němu. Je tak krásné ráno...

„Hmmm, Seiishirou,“zamumlal Muraki, na chvilku otevřel oči, víc se k němu přitiskl a spal dál.Po minulé noci byl přeci jen unavený.

Ovinul kolem jeho těla ruce a podivil se, jak je štíhlý. Včera si toho ani nevšimnul. Ne, že by měl nějak čas a chuť to zkoumat. Jen mu teď přišlo zvláštní. Ale... Roztomilé. Stejně jako to, že byl tady přitisknutý k jeho boku. "Dobré ráno, Kazutako," usmál se, vtiskl mu lehký polibek na čelo a zavřel oči. Takhle příjemně se necítil už moc dlouho, tak si to ted chtěl náležitě vychutnat.

„Dobré Seiishirou,“Muraki se usmál, ale nechal oči zavřené a trochu se protáhl a zvrátil hlavu.

"Jak jsi se vyspal?" Další lehký polibek, tentokrát na krk a ještě jeden docela maličký na rty. "Doufám, že dobře, " dodal ještě a rukou mu pročechral vlasy.

„Nádherně…“zamumlal Muraki a něžně ho pohladil po boku a po tváři. „Byla to moje nejlepší noc v životě.“

"To mi lichotí..." zašeptal mu Tatsumi do vlasů a prozměnu to byl on, kdo se stočil do klubíčka a přitisknul se k doktorovu tělu. Jestli se mu někdy nechtělo vstávat, tak to bylo dnes ráno. Však ona to agentura bez něj nějak vydrží.

Muraki ho něžně hladil a koupal se a vyhříval v jeho pozornosti a slunečních paprscích

Chytil jeho ruku a přitáhl si ji k ústům. Pokryl ji drobnými polibky a pak se na Murakiho uličnicky usmál.

"Pojďme zůstat dnes celý den v posteli..." navrhnul tichounce a pohladil ho po dlani. Sluníčko začínalo příjemně hřát, ale víc ho hřál doktorův dotyk a pohled jeho očí.

"Co ty na to, Kazutako?"

„Nevěděl jsem, že máte takové zájmy, ale budiž, souhlasím.“

"Zájmy? Ach ne... Myslím, že na to jsem příliš unaven," zasmál se Tatsumi tiše a namotal si na prst pramen jeho vlasů.

„Hodila bys se snídaně do postele…nebo alespoň káva.“

"Jsem příliš líný na to vstávat," zavrněl Tatsumi, ale pak se přece jen zdvihl, tak jak byl a zatápal v paměti, kde je kuchyně.

„Udělám ji jen lež můj malý Shinigami.“ Doktor se jemně usmál. „Je příjemné tě mít ve své moci..ve své posteli,“políbil ho za ucho a pak na rt a sklouzl na krk. „Kdybys hledal koupelnu je vedle.“

"Ty lumpe," zasmál se Tatsumi a polibek mu vrátil. "Dobře, tak ty tedy uděláš kávu a já se půjdu umýt... A mimochodem," zvolal ještě, než zmizel za dveřmi koupelny, "vážně ti připadám malý?" sjel se kritickým pohledem a pak s vesele bouchnul dveřmi.

„Připadáš mi dokonalý, můj malý Shinigami,“usmál se doktor a natáhl si čisté bílé trenýrky a pak zmizel v kuchyni.

Dokonalý, Tatsumi se usmíval, zatímco na svoje tělo nechal dopadat kapky teplé vody a užíval si tu vodní masáž. To on je dokonalý, ne já... Ani se nepodivil, co to tady plácá. Ani si nepřipomínal, že ho chtěl zabít a tak dále. Ted byl rád, že se to tak zvrtlo. Když vyšel z koupelny a ručníkem si drbal vlasy, Muraki už zase seděl v posteli a před sebou měl podnos, ze kterého se kouřilo.

„Dejte si co chcete, Seiishirou a já se skočím osprchovat, hned jsem tu.“

"Dobře, dobře," posadil se na své místo a přehodil si ručník přes rameno. Přitom ještě Murakiho letmo pohladil po ruce a usmál se. Doktor mu úsměv oplatil a za chvíli bylo slyšet šumění vody. Tatsumi se napil vřelé kávy a přivřel oči. Na okamžik si představil doktora pod sprchou... Zatřepal hlavou, aby odehnal dotěrné myšlenky. To ti to v noci nestačilo, Seiishirou? Znovu se napil.

Je tak úžasný a je v mém domě. A já klidně spal! Dokázal jsem spát. a bez nočníh můr a ta noc…bože můj já…chci aby zůstal..Pot..ne! Jsem sám, vždy jsem byl!

Hned jsem tu... To sotva, ušklíbl se Tatsumi, když uplynulo dobrých patnáct minut. Po dvaceti už se zdvihl a ještě s ručníkem na ramenou opatrně zaklepal na dveře koupelny. "Kazutako?" zaklepal na ně tiše a opřel se o rám. Přitom se usmíval. Bůh ví co tam provádí. A já u toho nejsem!

Muraki seděl na zemi a hleděl do zdi. Bylo mu divně, před očima měl opět ty roky, kdy se jako malý chlapec musel o vše rvát a kdy ho zneužíval bratr a pak poručník. Začal se klepat a až po dlouhé době dokázal vstát a otevřít dveře.

"Kazu--" slova mu zmrzla na rtech. "Stalo se něco?" zeptal se opatrně a docela tiše. Pak instinktivně o krok ustoupil. Doktor měl v očích zvláštní pohled a Tatsumi si připomněl, že jednou nemusí být navždy. Koneckonců složka o jeho činech byla jedna z nejsilnějších, kterou kdy zakládal... Znovu couvnul a Muraki se o krok přiblížil.

Muraki se otočil, vzal si ručník a ovázal si ho kolem beder. „Už se nemusíš bát..“zašeptal pak. „Nic ti neudělám.“ Tobě bych nikdy nedokázal ublížit, tobě ne Seishirou.

"Já..." vykoktal Tatsumi plaše a najednou se zastyděl. Nevěděl proč, ale najednou to prostě bylo tady. Možná za to mohl ten smutek, co se doktorovi odrazil v očích. Ten si mezitím sedl do postele a sáhl po šálku s kávou. Tatsumi k němu zezadu přešel a prudce ho objal. Položil mu hlavu na rameno a něžně ho políbil za ucho. "Promiň," zašeptal potom.

„Nic se neděje, vím, že jsem tě vyděsil, promiň. To, nic…to nebylo kvůli tobě. To vzpomínky, nic víc.“

Nic neřekl, jen se o něj opíral s hlavou stále položenou na jeho rameni. Teprve po chvíli se šeptem ozval.

"Minulost bolí. Pořád..." zabořil mu prsty do vlasů a začal si s nimi pohrávat. Byly jak tekuté stříbro a stejně hebké, jako zbytek jeho těla.

 "Nechci, aby minulost bolela," vydechl nakonec a políbil ho na krk.

„Taky to nechci,“Muraki se otočil a políbil ho.Ale jinak, jako ..jako by u něj hledal spásu, záchranu. Zachraň mě..Tatsumi. Prosím!

Držel jeho obličej ve svých dlaních a byl ochotný se v jeho pohledu utopit. Tak odlišní a přece podobní. Přitiskl se k němu a nepřestal ho hladit po vlasech. "Kazutako..." šeptal přerývavě a tiskl se k jeho hrudi. K jeho živému srdci, které mu bůhví proč vlévalo do žil naději.

„Seiishirou,“Muraki ho objal a oba tak v objetí klesli do peřin. Muraki zavřel na chvíli oči a pak jen tiše vydechl. „Seiishirou…“

"Ano?" zasypával polibky celý jeho obličej, rty, oči, čelo, bradu... Tiskl se k němu, jakoby ho mohl vrátit do života. Nikdy si to ostatně nepřál víc, než teď. Být zase naživu a místo jednoho tlukotu slyšet dva... Dva, které se vzájemně doplňují. Rytmus, na který musí být dva.

„Zůstaň tu dnes prosím…“

Lehce přikývl a zadíval se mu do očí. "Rád," zašeptal nakonec. A políbil ho. Tak jako večer. Prudce, vášnivě... A přitom téměř se zoufalým přáním, aby mu tenhle podivný, chladný muž dal to, po čem celý život toužil. Něhu... A možná i lásku.

A Muraki mu stejně odpovídal. Potřeboval ho. Potřeboval klid a bezpečí. I on potřeboval milovat a být milován a doufal, že že možná..možná ho přesvědčí…¨

Převalil se tak, že ležel na něm a lehce mu přejel prsty po napuchlých rtech. Pak se zničehonic rozesmál.

"My jsme ale přece blázni," zašeptal a přitiskl se k němu. Ovinul mu ruce kolem krku, nohy kolem boků a jen tak zůstal ležet. Doktorovo teplo ho příjemně hřálo a když ho objal, připadal si rázem milovaný a v bezpečí.

"Blázni jsme, ale s vámi jsem bláznem rád," zašeptal mu do ucha.

„Blázni…ano,“zasmál se tiše Muraki a pevně ho k sobě přitiskl. „Dokonalí…ale chci tomu věřit, Tatsumi Seiishirou…s vámi je krásné být bláznem.“

Políbil ho na nos.

"Pojďte si dát tu kávu, než úplně vystydne. Já studenou kávu ukrutně nerad..." pohladil ho jemně po tváři.

„Pravda, studená není dobrá, ale ledovou mám rád.“

"Ledovou taky, ale musí u ní být kopec pistáciové zmrzliny, šlehačka a samozřejmě oříšky. Pistáciové nejlépe. V tomhle jsem děsný," zasmál se Tatsumi a napil se kávy. Ještě nebyla studená a tak si oddychnul.

Pistáciovou, pamatuji si. Milovals ji…

"Pistáciové?Já radši vanilkovou a čokoládovou.“

"Samozřejmě. Nejsem sice jako Tsuzuki, že bych raboval cukrárny, ale pistáciové zmrzlině neodolám..." znovu se napil. A pak mu oči najednou pohasly a on se na Murakiho zadíval prazvláštním pohledem.

„Co se stalo? A ..už vím, Tsuzuki Assato, že?“

"Ani ne... Spíš jsem si uvědomil, co se stane, když..." Tatsumi polkl a zamíchal si kávu, která najednou valem chladla.

„Když?“

"Když na tohle agentura přijde..." vydechl sekretář a podíval se doktorovi do očí. "Já... Mě by z toho pravděpodobně vynechali, svedli by to na pomatení smyslů, ale tebe... Nelhal jsem, když jsem ti tvrdil, že se všichni perou o to, kdo zasedne v porotě, kdyby tě měli soudit."

„Já vím…a Seiishirou…mluvil jsem pravdu, když sem říkal, že už j mi to pomalu jedno..“

"Ale mě to není jedno!" zašeptal prudce Tatsumi s očima sklopenýma do peřin. A prudce si zamíchal kávu až si trochu polil ruku. "Není mi to jedno..."

„No tak, Seiishirou?“ Muraki mu zvedl bradu a jemně se na něj usmál. „No tak, sám si mě chtěl porotě předhodit.“ Že by sis vzpomněl? Vzpomněl sis?!

"Já vím," Tatsumi zatnul pěst a podíval se stranou. "Já vím... A právě proto... Kruci!" vztekle si otřel oči, které se začaly podezřele lesknout. "Já jen, neměl jsem o tom vůbec začínat. To jen ta zmínka o Tsuzukim mi tohle všechno... Já nemám právo. Vůbec, když jsem to sám chtěl udělat..."

Muraki mu vzal šálek z ruky a položil ho na noční stolek a pak ho objal. „Dnes o tom nebudeme mluvit, ano?“

Přitáhl si ho k sobě. "Ano. Já... Bože můj, co mě to jen napadlo," políbil ho na krk a zhluboka si vydechl. Co ho to popadlo? Proč? Proč? A ještě jednou proč? Ne, nebude na to myslet. Dnes ne. Dnes je tak krásný den, tak proč si ho kazit... "Kazutako, promiň," zašeptal nakonec a políbil ho.

„Nic se nestalo…nic, Seiishirou..neboj se.“

Jenže já se právě bojím, to ale nahlas neřekl, jen se natáhl pro svůj šálek kávy a trochu provinile se usmál. "Mám hlad, jako vlk," zašeptal nakonec, aby přetrhl to ticho, které jeho uším začalo být neúnosné.

„Chceš jogurt? Nebo chleba se sýrem? Víš víc tu nemám…nemívám hosty..“

"Obojí," usmál se Tatsumi zeširoka, rád, že se hovor stočil k jinému tématu. "Jeden krajíc chleba se sýrem a jogurt. Pokud ovšem není jahodový..."

„Ne je bílý a pak tu byl někde višňový…donesu ti ho, nebo půjdeš e mnou?“

"Višňový..." Tatsumi jen vydechl a oči mu zazářily. "Půjdu s tebou!" vyhrkl potom a v mžiku byl na nohou.

"Máš rád višnový…" Vím to..miloval jsi ho Tatsumi. Miloval…to jsme měli společné, mimo jiné.

"Miluju višňový," usmál se Tatsumi rozverně.

„Já taky,“usmál se Muraki a dával si pozor aby na něm nebylo vidět pohnutí. Jenže už dlouho se v jeho obličeji neodrazilo nic, co by nechtěl. Už příliš dlouho byl sám..a najednou stál jeho dávný sen před ním a on s ním znova strávil noc. Bože, jestli je to sen, ať nikdy neskončí.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Nemám slov

(Ariana, 11. 9. 2009 20:52)

Ta povídka je prostě úchvatná, stejně jako všechny ostatní týkající se Murakiho. Doufám, že se brzy objeví pokračování, začím totiž na sobě pozorovat závislost na těchto shinigami:-)

...

(tess, 10. 7. 2009 19:03)

krása. murakiho sem moc nemusela, ale v FF je nejlepší. jenom doufám, že v téhle povídce se bude pokračovat. protože je úžasná. ráda bych si přečetla něco dalšího. buď v téhle a nebo v jiné s murakim a tatsumim. ;-D

^__^

(Sax, 23. 10. 2008 9:31)

Dočetla jsem všechny povídky na Murakiho a mám pocit, že ho snad ještě budu mít chudáka ráda, i když v anime jsem ho moc ráda neměla. Moc pěkně napsané...

Oprava

(Nex, 6. 6. 2008 1:27)

-pokrylo ten pocit-

-důležité-

Ach bože.

(Nex, 6. 6. 2008 1:24)

Je to čím dál horší...*povzdechla si* Lepší, ale víš jak to myslím...

Napřed jsem chtěla říct, že je to skvělé. Pak, že je to fantastické. TeĎ už nevím, co dalšího bych si vymyslela, aby to pokralo ten pocit. Neskutečné. Nepopsatelné? :) Musí ti jako důkaz a pro ilustraci stačit, že jsem v tuhle příšernou hodinu kvůli téhle (těmhle třem, opravila se) povídce ještě vzhůru..pro dnešní noc.. přestože zítra píšu dvě až tři důlkežité písemky, na které kvůli tomuhle (a svému rozhodnutí, chovat se jako blázen...pro dnešní noc) nic neumím. Navíc budu jak mrtvola. U světla, ti shimigami!!!!

Pozn. - a Muraki tady nádherně vyspěl a změnil se.a přece se nezměnil. v něčem ano a v něčem...jen nastal posun a trpké zkušenosti. zaslouží si trochu štěstí...dokonce i když může být navždy poslední. a ještě mu připočteno k špatnu. ajéje, už zas filozofuju...prchám směr bezvědomí.

posloupnost

(warrion, 1. 6. 2008 12:02)

mno, co já vím, tak měl Tsu za partnera Tatsumiho, pak x dalších (mno, minimálně jedhoho - klidně doložím příslušnými stránkami z mangy), e kterých s ním nikdo dlouho nevydržel, a pak teprve Hisoku...

Pro Psí Hvězdu:-))

(Bea, 10. 5. 2008 15:17)

Ne, tohle přičti na vrub mojí chabé stylistice.:-) Ještě jednou...

V anime sice byla naznačena posloupnost Tatsumi-Hisoka, ale já jsem měla dojem, že by ta posloupnost mohla klidně být Tatsumi-někdo další-Hisoka.
Přinejmenším jsme se téhle posloupnosti drželi. :-))

Jinak ještě jedna nesrovnalost s anime. V anime je služebně starší Tsuzuki. Zde je služebně starší Tatsumi. :-)

Kdyby byly ještě nějaké nejasnosti klidně se ptej.:D Může to být malinko zmatečné, ačkoliv my se v tom orientujeme dokonale.:D

S pozdravem. :D

Pro Beu

(Psí Hvězda, 7. 5. 2008 10:43)

Měla jsi dojem, že ho Muraki zabil ještě před setkáním s Tatsumim, rozumím tomu dobře? Takže, pokud to aplikujeme na tuto povídku, zabil ho ještě jako nezletilý, nejspíš, a chudák Tatsumi ho přitom viděl tak nevinného a zranitelného, že by ho tohle určitě ani ve snu nenapadlo. To mi na tom připadlo tak děsivé.

Jinak souhlasím, fanfiction se nemusí striktně držet kánonu, to je fakt. Já jen dávám přednost tomu, mít v tom trochu jasno, když neznám dobře fandom.

Jejky XD

(Fussi-chan, 6. 5. 2008 18:07)

Tak nějak jsem sem dneska opět zavítala a zjistila, že jsem po své poslední návštěvě nezanechala žádný komentář... Tímto se moc omlouvám Královnám pera a slibuji, že už se to nestane. Je to nádherný příběh. Vždycky mě fascinuje, jak někdo může něco takového vytvořit... Prostě dokonalost. A moc se těším na pokračování. ^^

Pro Psí Hvězdu

(Bea, 6. 5. 2008 13:10)

Víš, já totiž ze shlédnutí anime měla dojem, že ano, Tatsumi skutečně byl ve dvojici s Tsuzukim, ale pak tam není přesně určený časový horizont, to jest, jaká doba uplynula mezi Tatsumim a Hisokou. Takže je možné, že ta řada mohla být Tatsumi, někdo další (doplň kolikrát chceš) a potom Hisoka. A tohohle schématu jsme se drželi. Tedy aspoň doufám...:-)
Jinak - nesrovnalostí s anime zřejmě bude spousta, ale to je přece úkolem fanfiction, ne? Když se ti na anime něco nelíbí, šup k počítači:-)

Jak říkám, v anime to není jednoznačné a proto jsme to trochu museli různě poupravit, nebo vyspravit, aby to dávalo smysl.:-) Doufám, že nás za to nějaký pravověrný fanoušek neukamenuje... Případně beru všechnu vinu na sebe:D

Jinak vás všechny zdravím a oznamuji, že po dlouhé, předlouhé odmlce jsem zase na světě a žijuuuuu!:-)

Yours Bea aka... Je toho moc:-)

(^_^)

(Lirael, 5. 5. 2008 22:45)

nemám slov...prostě krasné...=)

Kouzelné...

(Psí Hvězda, 5. 5. 2008 12:39)

Nevím proč, ale připadá mi to jiné než Tvůj obvyklý Muraki. To propojení s minulostí, ten rozpor, i Muraki se chová trochu jinak než jsem zvyklá.
Jen mě zarazila jedna věc: jestliže měl v době, kdy se před lety Tatsumi s Murakim setkali, Tsuzuki dostat jiného partnera, byl jím Hisoka? Probírala jsem to s Kat, říkala, že po Tatsumim měl skutečně Hisoku. To by ovšem znamenalo, že by Muraki musel zabít Hisoku ještě před tím, než se setkali poprvé s Tatsumim...?
Trochu děsivé. Je to záměr? Nebo je to i v kánonu a já to jen nevím?

..^^

(Hiroko von Rabersdorf, 4. 5. 2008 15:37)

Uch..zase jednou něco dokonalého..^^ Uch, Asi na tady na tom začínám bejt závislá...^^ Díky...:-))))

...............

(teressa, 2. 5. 2008 21:20)

no co budem pisat???ved to bolo dokonale...ale aj tak mi vrta hlavou akym zazrakom ti dvaja soncili v posteli a nie na nejakom stole :) no ale sup sup rychlo dodaj prosim dalsi diel!!! a neze chudacikovi kazutakovi niekto ublizi!!!to by si to odo mna pekne vypil!! takze este raz..bolo to prenadherne a uz sa neviem dockat dalsieho dielu...a na top secret samozrejme tiez 80)

kawai!!

(warrion, 2. 5. 2008 17:32)

V posteli?? To je víc, než bych od nich čekala XD
Ne, vážně. Je to nádherné. Dokonalé :)
Děkuju...

Čudné

(Kitsune, 2. 5. 2008 13:30)

že neskončili na stole >_< Hezké, dáva to nový rozmer prísloviu:"priateľov si drž blízko a nepriateľov ešte bližšie" xi xi xi

A kedy bude pokračovanie FBI - top secret??? PLS PLS PLS PLS PLS *robí líščie očičká*