Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zaváté vzpomínky - Prolog I. - Mladík se stříbrnými vlasy

1. 5. 2008

Zaváté vzpomínky I. Mladík se stříbrnými vlasy

 

Pro mého Tatsumiho       

 

     

Tokio, červen 1976

 

Byl krásný jarní den a nesmělé slunce laskalo svými paprsky zem i řeku, která tekla nedaleko.

Na jejím břehu seděl světlovlasý chlapec a četl si knihu. Chlapec, vlastně to byl mladík. Tmavé sako leželo vedle něj a on seděl jen v košili s povolenou vázankou a četl si odbornou publikaci o enzymech.

Když poledne pokročilo, vybalil si z tašky, co měl vedle sebe svačinu. Už si chtěl poprvé kousnout do sendviče, když zahlédl toho zvláštního muže v tmavém obleku.

 

Krásný den… Už jich viděl tolik, že mu prostě splývaly jen v neurčitou zářivou masu a ani z hry stínu a paprsků neměl totéž potěšení jako kdysi. Dneska ho vlastně netěšilo vůbec nic. Pomalu se procházel podél řeky a jen se lhostejně díval, jak si klidně, líně plyne.

Nesmrtelnost... Ted pro něj to slovo dostalo mnohem trpčí příchuť, než kdy jindy. Nesmrtelnost, nekonečnost a nedotknutelnost časem. Věčně... Sám. Dneska ho povýšili. Za to bys měl být rád, hořce se pousmál. Není. Není, protože ho tím taky odřízli od všeho, co měl na tomhle světě rád. A že už toho moc nebylo. Odřízli ho od napětí, adrenalinu, akce... A od jedněch očí s barvou fialek, když rozkvetou.

 

Díval se na něj a pak schoval svačinu. Připadal mu tak zvláštní. Jakoby izolovaný od všeho... jakoby vzdálený. Ani si to neuvědomoval a vstal. Kniha mu spadla a upadla cizinci přímo do cesty.

 

Mechanicky se sklonil a zdvihl ji. Ještě pořád byl myšlenkami jinde, když ji tomu chlapci podával.

Lze umřít podruhé? Co by se stalo, kdyby skočil do řeky? Chováš se jako idiot, povzdechl si sám nad sebou. Celý svůj život jsi po něčem podobném toužil a teď, když ti to konečně dali tak nad tím budeš lomit rukama? Při slově "rukama" si uvědomil, co v nich právě svírá.

"Prosím, vaše kniha," pronesl tiše a podal ji tomu chlapci, který stál před ním. Ani si ho moc neprohlížel. Pozornost by mu věnoval snad jedině tehdy, kdyby jeho oči byly jako dva ametysty. Ale pohled, který se na něj upíral byl ocelově šedý. Podal mu knihu a chtěl pokračovat v cestě.

 

Vzpomněl si, co se učil na hodinách psychologie a stiskl rty. Tenhle muž nevypadal dobře.

„Pane- !“

 

"Ano?" otočil se v polovině kroku a upřel na něj lehce tázavý pohled. "Přejete si něco? Poškodil jsem nějak vaši knihu?"

„Ne to ne... já, jen... promiňte,“ uklonil se mladík. „Vím, že vás obtěžuji, ale… nevypadáte dobře a... já, jsem lékař... tedy medik… a promiňte mi,“ znova úklona. „Ale, podle mě, by jste si měl na chvíli sednout. Musíte být dehydratovaný...“

"Prosím?" zarazil se a udiveně zamrkal. Pak se trochu zasmál. On a dehydratovaný? Je zvláštní, jak může na obyčejné lidi působit jeho smutek.

„Z toho jak… jste podle mě z něčeho velmi nešťastný. A vyčerpaný, podle kruhů pod očima jste toho moc posledních osmačtyřicet hodin nenaspal.“ Mladík mimoděk přišel blíž a teď už na něj hleděl pohledem profesionála.

"Odhad máte dobrý a děkuji za vaši péči. Ale jsem v pořádku..." usmál se poněkud a lehce se uklonil. "Opravdu. Nemusíte se bát," znovu se jemně usmál. A znovu si pomyslel, jak je tenhle svět zvláštní. Tenhle mladík je bezesporu zvláštní. A velmi se podobá Tsuzukimu... Ten by se také zajímal o neznámého člověka, když by vycítil, že mu není dobře. Zakázal si tyhle myšlenky.

„Znovu se velmi omlouvám, pane.“ uklonil se mladík. A najednou sebou trhl, jak zaslechl od sakurového hájku zlostný výkřik.

„Muraki! Kde jsi ty ředitelův mazánku! Vylez zbabělče!!!“

„Pane, promiňte mi, že jsem vás obtěžoval, ale už musím jít.“ Hoch se rychle uklonil a pak si utíkal pro věci. Rychle si vzal tašku i sako. Schoval knihu. Už chtěl zmizet, když se ti tři objevili.

„Tak tady jsi, ty naše nádhero!“

„To si vyprošuji, Izutako!“ zavrčel světlovlasý chlapec. A instinktivně se napjal.

„No tak, Muraki. Každý ví, že děláš head chiefovi děvku, tak co to zkusit jednou taky s někým tvého věku! Nebo máš generofilii?“

„Jdi do prdele!“

 

"Prosím pánové," ozval se v té chvíli tichý hlas. Všichni tři se jako na povel otočili. Na cestičce pořád stál ten muž se zvláštním pohledem, ve kterém teď hořela potlačovaná nechuť. Svým způsobem tomu chlapci byl vděčný, že si s ním aspoň začal povídat. A nelíbilo se mu, jaký celá situace vzala obrat. "Prosím, pánové," zopakoval tiše a zadíval se jim do očí.

 „A co?“ zeptal se mluvčí, ale po těle mu dobře nebylo. „Hleďte si svého pane! Nebo jste si tady našeho Murakiho už zaplatil? To je to taková děvka, že už jde i za peníze? Co Muraki?“

„Drž hubu!“ zaskřípal zuby Muraki a sevřel ruce v pěst. Nenáviděl je. A nenáviděl je tak moc, že byl ochoten udělat cokoliv i je zabít, aby se jich zbavil. Realita kolem se najednou lehce nahnula a na obloze se objevily mraky. V dálce zahřměl hrom.

"Prosím pánové, abyste si vy šli po svých a jeho nechali být," stále mluvil tichým, nenápadným hlasem a taky tak vypadal. Tichý nenápadný úředník. Nikdo nemohl vědět, že to šero, které je tak rychle obklopilo je jeho práce. "Rozumíme si?" zeptal se ještě pro jistotu.

„Ne! Bělovlásek je náš! Že jo, puso?“ Uchechtl se mluvčí a chytil Murakiho za paži. Nečekal, že se bude bránit a tak rána, kterou mu mladý medik zasadil do zubů pro něj byla šok.

„Nikdy!“ štěkl Muraki a praštil ho znovu. A znovu. A znovu.

Nechuť v pohledu se prodrala na povrch a šero kolem ještě trochu zhoustlo.

"Vyjádřil jsem se snad jasně!" zašeptal ledově a jakoby se rázem ochladilo. Když se ti výtečníci otočili, zmrzl jim úsměv na rtech. Ten muž byl obklopen... Jakousi aurou, zvláštním černým dýmem a jak se k nim pomalu přibližoval, zdálo se, že ten dým má ruce, které po nich natahuje. "Slušně jsem vás žádal, abyste si šli po svých. Neuposlechli jste mě..." usekával studeně a všem až zadrkotaly zuby. "Ted doufám, že už si rozumíme," zdvihl paži a černý dým se začal natahovat po nejbližším z útočníků. "Rozumíme?" zdvihl neurčitě obočí.

Dva z nich zaječeli a třetí, do kterého světlovlasý mlátil, se mu vyškubl a vzal nohy na ramena. Ostatní už byli dávno daleko. Takový strach jim ten zprvu nevýrazný muž nahnal.

Světlovlasý tam jen stál. Ruce opřené o stehna a zhluboka oddechoval.  

„Děkuji, pane,“ řekl pak po chvíli, kdy se uklidnil. Ani si pořádně nevšiml, že obloha je zase bez jediného mráčku.

"Takže rozumíme," zašeptal si pro sebe a pak se otočil za jeho hlasem. "Nemáte zač. Jste v pořádku?" Mávnutím ještě rozehnal poslední zbytečky dýmu, jakoby si oprašoval sako a posadil se pod sakuru. "Myslím, že teď bych si mohl na chvilku odpočinout."

Mladík se pomalu posadil vedle něj.

„Ještě jednou díky,“ zamumlal a pak si trochu třesoucí se rukou vytáhl z tašky láhev s vodou.

„Promiňte, zapomněl jsem se představit. Moje jméno je Muraki Kazutaka.“

"Tatsumi," zašeptal váhavě a opřel si hlavu o kmen. "Seiichirou," dodal pak se zavřenýma očima. Přesto cítil jeho přítomnost. Věděl, že si sedl vedle něj. "Opravdu vám nic není? Mohu se zeptat, co byli vlastně zač?"

"Ne, není Tatsumi - sama, jen jsem... Mám z nich vždy akorát pocuchané nervy. A jsou to mí spolužáci. Bohužel."

"Opravdu bohužel. Mrzí mě, jestli jsem vás svým zákrokem nějak poškodil. Určitě vám to budou chtít vrátit," opřel si spojené dlaně o kolena a nasál vzduch, už zase příjemně hřejivý a provoněný.

"Asi. A nejspíš vrátí… ale to je jedno. Bylo příjemné je vidět utíkat."

"Z jistého úhlu pohledu ano," zasmál se tiše a opřel se pohodlněji. Pak se na něj po straně zadíval. "Ještě stále vám připadám dehydratovaný, Muraki-san?" oslovil ho zdvořile. Ten mladík měl jakési zvláštní kouzlo. Byl příjemný společník. Velice příjemný společník, tichý... A díky němu si mohl, možná naposled, vyzkoušet, jaké to je, přimět nepřítele k útěku. Pousmál se nad svými myšlenkami.

"Ano, měl… máte zarudlé oči Tatsumi - sama. Tak, promiňte mi tu troufalost, ale myslím... myslím, že jste kvůli něčemu možná i plakal…"

"Opravdu máte trefný postřeh," otočil k němu hlavu. "Plakal jsem po velmi dlouhé době. Kvůli někomu, koho mám velmi rád. A koho musím opustit."

"To je mi líto." Muraki sklonil hlavu. A pak ji zvedl. "Ale stejně jste měl štěstí pane."

"Proč myslíte?" znovu se na něj zadíval s jistou dávkou zvědavosti. A střetl se s jeho ocelově šedým pohledem.

"Protože vám bylo dáno poznat takovou osobu, kvůli které jste, jak jste sám  řekl, po dlouhé době plakal. A to je… velký dar, Tatsumi sama." řekl hoch vážně.

"Vy i filozofujete?" pousmál se tiše. Ale, když se chlapec zatvářil trochu zklamaně, dodal: "Ano. Já si toho také velmi vážím... A jsem velmi rád, že jsem ho mohl potkat." Naklonil hlavu ke straně a prohlédl si ho. Něco na něm bylo zajímavého, něco co ale nedokázal přesně určit. Snad jeho oči, snad ty stříbřité vlasy, které mu neposlušně padaly do očí. Snad proto, že sám byl jaksi smutný a zamyšlený. "A vás nic netrápí, Muraki-san?" zeptal najednou z nějakého neurčitého popudu.

„Proč myslíte, Tatsumi – sama?“ zeptal se tiše hoch a sklonil hlavu. Přitom snad nevědomky pohladil palec jedné ruky druhou. Uklidňoval se tak.

"Jsem na světě velmi dlouho. Za ta léta jsem se naučil číst lidem v očích. Máte to psáno v pohledu, Muraki-san. A v řeči vašich rukou," pokynul směrem k jeho spojeným dlaním.

"Nevypadáte starý," zamumlal Muraki a stále se díval někam jinam a nikam. Nakonec mu podal láhev s vodou. "Nechcete se napít?"

"Lidé mnohdy bývají starší než vypadají," odtušil Tatsumi neurčitě a převzal od něj láhev. Zlehka si přihnul a pak mu ji s úklonou hlavy vrátil. "A nechcete vy zajít někam na kávu? Možná byste tady neměl dnes zůstávat," další tázavý pohled.

"Neměl, asi... a vy by jste se mnou šel na kávu?" zeptal se pak a pohlédl mu do očí.

"Ano," usmál se jemně. "Šel bych velmi rád... Postrádám příjemného společníka..."

"Dobře, platí," usmál se snad poprvé hoch a zvedl se.

"Ovšem, kavárnu budete muset vybrat vy. Já se zde moc nevyznám," vytáhl se na nohy a oprášil si oblek.

"Dobře, zavedu vás do jedné, kde je klid. Bude se vám tam líbit," usmál se mladík a pak mu pokynul aby ho následoval.

Pomalu vykročili. Tatsumi se stále tak trochu loudal na břehu řeky, ale myšlenky na to, jaké by to bylo, skočit do jejích kalných vln, už ho pomalu opouštěly. Ale asi po sto metrech se najednou zastavil úplně a vypadalo to, že pozorně naslouchá. Pak se otočil ke svému mladému průvodci. "Je možné, že by si to vaši ,přátelé' rozmysleli tak rychle a znovu si usmyslili, že nám budou dělat společnost?"

"Nevím, nejsem si jist." Světlovlasý stiskl rty. "Možné je ale vše..."

"To bychom také měli být připraveni na vše," zašeptal Tatsumi a poklidně se obrátil na příjezdové cestičce po směru, odkud přišli. Nezvyklý hluk se přibližoval stále víc a víc. "Stoupněte si za mě, Muraki-san," nepatrně se ohlédl přes rameno. On už poznal, že to nejsou jeho "přátelé", ale něco mnohem horšího. Obloha znovu trochu potemněla.

Mladík ho poslechl a stoupl si za něj. Najednou i když kolem sebe cítil nebezpečí, tady a za jeho širokými zády se cítil v bezpečí. Nadechl se vzduchu, který najednou čpěl po síře, ale zároveň cítil i to jakou vodu po holení používá ten muž. Bylo mu zvláštně... dobře.

"Dobrý den, tak se zase vidíme, po tak dlouhé době," oslovil Tatsumi, kohosi před sebou. "Kdopak byl té dobroty a lásky, že vás pustil z Hádu?" "Shinigami!" zavylo to najednou vzduchem. "Potěší, že mě poznal, ale to je tak vše," zabručel si pro sebe. Muraki opatrně vyhlédl zpoza jeho ramene a to, co viděl mu vzalo dech.

Na cestičce stálo cosi mezi obrovským tygrem a nějakým bájným drakem a bylo co celé v plamenech. Které se zvláštně odrážely v Tatsumiho brýlích. "Shinigami!" zopakovalo stvoření po chvíli dunivě. Tatsumi se ušklíbl. "Rúkari..."

"Tedy," zašeptal Muraki a okouzleně vyklouzl zpoza bezpečných zad. To stvoření bylo tak zajímavé...

Stále se s ním měřil pohledem a pak se zdvořile zeptal. "Tak kdo vás pustil z Hádu?" Stvoření, nazvané Rúkari, neodpovědělo. Jen mohutně švihlo ocasem a zapálilo pár stromů kolem sebe. "Zůstaň tady," nařídil Murakimu tiše a pomalu vykročil po cestičce, směrem k plamenům. "Mám rád přírodu. Nemám rád, když se ničí. Vyjádřil jsem se dost jasně?" zeptal se a pořád mluvil tiše a nesmírně zdvořile. Další mrsknutí ocasem... Kolem Tatsumiho se znovu utvořil ten známý dýmový opar... "Zabít!" zasípalo stvoření. "Shinigami, zabít!" "Takže nevyjádřil," konstatoval to Tatsumi. Zastavil se pár metrů před ohnivou tlamou.

Muraki zůstal na místě a stále pozoroval to podivné stvoření. A najednou ucítil jak ho volá. Jak ho k sobě volá a mámí. Jak mu vypráví o tom, co by mohl dokázat. Jak by se mohl pomstít, těm co ho ponižují. Jak konečně zvednout hlavu.

"Rúkari, to co děláte se mi vůbec nelíbí," zašeptal Tatsumi, když zachytil myšlenky, které se dotýkaly i jeho. Ukazovaly mu, že by se vůbec nemusel vzdát toho, komu na něm záleží, že by vůbec nemusel... "Opravdu se mi to nelíbí, nechte toho chlapce na pokoji!" "Zabít! Shinigami! Člověk! Zabít!" odpovídalo stvoření, aniž by se hnulo. Vnitřně se obrnil, před jakýmikoliv nájezdy na svou mysl. Pak elegantně švihl rukou. V některých místech plameny zazářily rudě a stvoření zavylo. "Stínové nože, už jste se s nimi setkal," zašeptal Tatsumi. "Nechte toho chlapce být!"

Muraki zasténal a udělal krok. První a pak druhý. A další. Šel trhaně ale stále blíž a blíž. A v jeho mysli se objevovaly výjevy, na které by raději zapomněl. "Saki!" zasyčel a pak ucítil znova bolest a tiše vykřikl. Saki stál znova vedle něj a držel ho pod krkem. "Ne!" vykřikl a pak pod ním podklesly nohy.

Znovu švihnul rukou a cosi zamumlal. Plameny teď žhnuly rudě už úplně všechny. "Přestaňte Rúkari, nebo vás roztrhám! Na hodně drobounké kousíčky!" sykl Tatsumi. Stvoření znovu zavylo a zařvalo, až se to rozlehlo. "Shinigami! Zabít! Člověk! Zabít!" opakovalo však po chvíli s doslovně hmatatelnou nenávistí. "Ne, tady je opravdu dohoda nemožná," zašeptal Tatsumi a sepjal ruce do prapodivného znamení. Pak začal tiše zaklínat. Šero se začalo stahovat. K tomu podivnému stvoření. A pořád víc a víc a víc... Se stejnou intenzitou s jakou sílil Tatsumiho hlas. Najednou se zhmotnilo. Lesklý černý... Pořád zaříkával a pevněji utahoval sevření. Nakonec dupnul nohou, až se země zachvěla a otevřela se jedna puklina. "Vítejte zpátky Rúkari-san, váš pokoj je již připraven," zašeptal si pro sebe a uvězněný netvor se propadl do hlubin. "Hotel Hádes vás vítá," dodal ještě a rozpustil Znamení. Zem se trochu zakolébala, ale zase všechno bylo, jako dřív.

Muraki už jen ležel na zemi a třásl se. To stvoření mu připomnělo jeho noční můru a on se teď nedokázal vzpamatovat. To… přece to nebyl Saki. Ten je mrtvý! Mrtvý! Musí být. Musí. Musí… až po nějaké chvíli si uvědomil, že na něj někdo mluví a on sám pláče.

"Muraki-san," klekl si vedle něj Tatsumi a dotkl se jeho ramene. "Muraki-san," pomaloučku ho zdvihl. "Omlouvám se, tohle jste vůbec neměl vidět..." zašeptal nakonec. "Neplačte, Muraki-san, už je to pryč... Je to pryč..." palcem mu jemně otřel slzy.

"Je mrtvý… mrtvý… Saki  je mrtvý, musí být…" šeptal tiše a pak k němu konečně dolehl ten hlas. Najednou si uvědomil, že ho drží v náručí ten podivný cizinec. "Tatsumi- sama?"

"Už je to pryč, Muraki-san, už je to pryč. Omlouvám se, vůbec jsem vás do toho neměl zatahovat," šeptal mu Tatsumi do vlasů a opatrně ho vytáhl na nohy. "Omlouvám se, opravdu mě to moc mrzí..."

"To nic… nic se mi nestalo. Jsem… jsem v pořádku," zamumlal a pak se trochu usmál. "V pořádku," spravil si rukou brýle a pak od něj pomalu odstoupil. Nechtěl. Bylo mu to příjemné. "Musíte teď tajemně zmizet, nebo máte čas na tu kávu?" zeptal se pak, aby zakryl rozpaky.

"Ted už doufám budu mít času, že mi to až milé nebude," vrátil mu úsměv Tatsumi. "I když ve vaší společnosti mi nic takového nehrozí," dodal pak a nabídl mu rámě. "Opřete se o mě. Tohle je šeredný zážitek i pro mně, což teprve pro vás."

"Byl spíš… zajímavý, ze začátku," přiznal chlapec a pak se o něj opřel. "Víte, nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal… a připadá mi to zvláštní. Vy jste to viditelně znal a…" mladík si znovu poupravil brýle na nose. "Podle vědeckého hlediska by to ani nemělo existovat, ne v téhle rovině reality..."

"Ne, to by nemělo. A obyčejně to lidé, jako vy nevidí..." přisvědčil Tatsumi a vedl ho pomalu pryč. "Obyčejně ji totiž jen cítí. Tedy, měl bych spíš říkat, jeho. Je to démon. Jeden z těch potencionálně nebezpečných. Útočí velice rafinovaně na vaši mysl... Buď vyvolá nejhorší noční můry, nebo nejtajnější přání srdce... Je velmi těžké se ho zbavit."

"Cítil jsem obojí..." mladík stiskl rty. "A bylo těžké tomu odolat."

"Ano, já vím..."

"Víte?"

"Útočí to na všechny. I na ty, co s ním bojují. Na ty obzvláště, protože se jinak bránit neumí... Když se brání mentálně, brání se mentálně proti všem. Ty plameny, rachot a řev, to všechno je jen iluze... Protože tahle iluze nahání lidem nejvíce strachu," usmál se Tatsumi a posunul si brýle po nose vzhůru. "Ale on byl evidentně vyhladovělý a slabý... Za což jsem velmi rád," položil mu dlaň na hřbet ruky a trochu stisknul.

"Já také… ale přesto… mohlo by být zvláštní to prozkoumat." Pak se zarazil. "Říkal jste že lidé ho nevidí? Vy jste ho viděl a já také? Jak to?"

"Proč jste ho viděl vy, nevím. Možná... Možná to bylo mou přítomností..." sklopil oči. "Já ho vidím, protože nejsem člověk..." dodal pak tiše.

Muraki mu stiskl ruku a nahmatal tep. "Neřekl bych, tep máte naprosto normální a i dechovou frekvenci."

"Myslíte?" podíval se mu do očí. "To je lichotivá, nicméně mylná diagnóza."

"Ano, na mimozemšťana nevypadáte."

"Ne, mimozemšťan nejsem... Ale počítáte ten tep opravdu dobře? Není to jen proto, že jsem trochu zadýchaný? Ono poslat tu bestii do patřičných mezí stojí nějaké ty síly," usmál se a přidržel jeho ruku na svém zápěstí poněkud déle. Po dvou minutách Muraki vytřeštil oči. Tep běžel, ale podle frekvence by ten muž měl umírat... A ne ho tady podpírat.

"Bože můj," zašeptal Muraki a o kousek od něj odstoupil. Pak se ale vzpamatoval a znova k němu přišel a tep změřil znovu. "Jak se cítíte?"

"Skvěle, v kondici, docela odpočatě," usmál se Tatsumi a znovu mu nabídl rámě. "Bojíte se mě?" zeptal se pak.

"Ne spíš o vás."

"Mohu vás ujistit, že naprosto zbytečně. Opravdu..." usmál se a konejšivě ho pohladil po ruce. "Nic mi není a ani nebude. Kde máte tu kavárnu?"

"Tady nedaleko. Pojďte..." Muraki ho snad instinktivně vzal za ruku a vedl k kavárně.

Nechal se vést a usmíval se jeho starostlivému pohledu, kterým ho co chvíli počastoval. Chápal to. Kolikrát v životě se medik setká s člověkem, kterému srdce buší průměrně třikrát pomaleji, než ostatním, a který neumírá? Asi málokrát.

Vkročili do malého, příjemného podniku a Muraki ho vedl k jednomu ze zadních stolků. Dokonce mu odsunul židli a celou dobu z něj nespouštěl oči, jakoby se měl v příštích minutách skácet k zemi. Proto taky objednával Tatsumi. Dvě kávy a nějaké sušenky k tomu. Pak se na mladíka otočil a natáhl k němu ruku. "Klidně si ten tep změřte znovu, abyste se přesvědčil, že se vám to nezdá," usmál se tiše.

"Já… promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout. Jen… Je to velmi neobvyklé. I když jsou samozřejmě známy případy, kdy lidé měli velmi nízký tlak či tep a přesto nebyli v ohrožení života."

"Ano. Ale já nejsem ani tento případ," stále se usmíval a napil se vřelé kávy. "Ochutnejte," vybídl ho potom jemně. "Je výborná..."

"Dobře… děkuji," řekl Muraki a pak ochutnal kávu. Byla skutečně skvělá. Pak si vzal sušenku a ochutnal. Tak vynikající. Najednou cinkl zvonek a do kavárny vešla rodina asi se stejně starým mladíkem jako byl Muraki. Otec objednal pití a společně se posadili nedaleko dvojici. Žena se umívala a chválila chlapce, jak mu to na škole dobře jde. I otec se sem tam usmál a bylo vidět, že i on je na hocha hrdý. Muraki se jen fascinovaně díval a když otec stiskl mladíkovi rameno, odvrátil pohled. Skoro fyzicky ho to zabolelo.

"Muraki-san?" zašeptal Tatsumi, když sledoval dráhu jeho pohledu. "Stalo se něco?" zeptal se pak opatrně. Mladík neodpovídal. Jen zamyšleně točil šálkem v rukou a nakonec ho postavil na stůl. "Muraki-san," oslovil ho znovu Tatsumi a přikryl jeho chvějící se ruku svou dlaní. "Jste v pořádku?"

"Ano, jsem, promiňte," sklonil mladík hlavu. Pak se znova napil a trochu se usmál. "Víte, že jste za posledních několik let první, kdo se na to ptá?"

"Stejně jako vy jste za poslední léta první, kdo mě označil za dehydratovaného," mírně se pousmál a stiskl jeho ruku ve své. Pak se znovu zadíval na vedlejší stůl. "Je vám líto, že zde s vámi sedím já a ne vaše rodina?" zeptal se pak tichounce.

"Já nemám rodinu..."

Stáhl ruku a poněkud se skrčil. "Omlouvám se. To je mi líto."

"Nemusí. Má matka mě nikdy nebrala jako své dítě a otec domů dotáhl mou nejhorší noční můru. Ne, tohle vám být líto nemusí, Tatsumi- san."

Nevěděl co říct. Ten chlapec to říkal tak klidně, podivně chladně, až i jeho samotného z toho mrazilo. Tak místo odpovědi k němu jen váhavě natáhnul dlaň. "Seiichirou," zašeptal. "Jmenuji se Seiichirou."

„Já Kazutaka,“ mladík přijal ruku a usmál se. „Promiňte, špatné vzpomínky...ne každý má štěstí jako ten hoch,“ kývl hlavou k sousednímu stolu. „Ale, obvykle si nestěžuji. Koneckonců, jsem svým vlastním pánem.“

"To věřím, že je příjemné... ale osamocené," znovu se trochu napil a přivřel oči. "Samota je jako okovy vězně odsouzeného na doživotí... Samota je jistý druh nesmrtelnosti..." zašeptal si pro sebe a pak se mladíkovi zadíval přímo do očí. "Promiňte, jen pouhá citace."

"Zvykl jsem si. Člověk si prý zvykne na vše..." pak se na něj pozorněji zadíval. "Vy se také cítíte osaměle, že? Proto jste nešťastný..."

"Ano i ne. Nešťastný jsem z mnoha důvodů, ale osamělý... Když se člověk uprostřed rozesmátého davu lidí cítí ztracený, je osamělý?" dopil kávu a vzal si sušenku.

"Ano… Víte, naše společnost je dnes strašně hektická a zapomíná na samotné jedince… Jsme lhostejní. Příliš. Vemte si, že na ulici leží muž a lidé, místo aby se k němu sklonili a podívali se, co mu je, se mu vyhýbají. Nebo někde leží mrtvý a oni si ho ještě fotí, ale nikdo nezavolá policii. Lidé jsou zvrácení. Říkají, že krev nenávidí a přitom jsou jí přitahováni. Mladá mrtvá žena? Senzace! Deset tisíc obětí záplav? Nezajímavé…" Muraki zavrtěl hlavou. "To je příšerné."

"Vy se velmi zajímáte o společnost, že?" Tatsumi si jej prohlédl zkoumavým pohledem.

"Zajímá mě spousta věcí. Nejen medicína a tradiční i netradiční způsoby léčby. Ale i sociologie, psychologie, okultismus… A ano zajímá mě i společnost a její… faktory? Odchylky? Úchylky, chcete-li."

"Úchylky. Ano, to bych řekl, že je přesná definice. A z té definice naprosto přesně vyplývá důvod, proč jsme se před necelou hodinou setkali s tím, s čím jsme se setkali... Protože právě tento duch společnosti vytváří prostředí ve kterém žijí a kterým se živí... A tento faktor také umožňuje žít Nám - mě a podobným," zamyšleně obrátil sušenku v dlani a pak ji snědl. "Ano. Kdyby tohohle faktoru nebylo, nebyli bychom vůbec potřební..." dodal zamyšleně, jakoby pro sebe.

"To stvoření, jak jste to nazval, vás oslovilo jako Shinigami, což je jiný výraz pro anděla smrti. Chcete-li posla smrti, tedy toho, kdo nás, alespoň podle Řeckých bájí, provází v hodině naší smrti." Muraki se náhle usmál. "Promiňte, ale pokud jsou všichni Shinigami takoví jako vy, pak smrt není tak špatná. Vlastně," hoch trochu zvážněl, "měl jsem pár pacientů, kteří se vrátili a říkali, že… že konečně tam nalezli klid… Skoro jsem jim záviděl."

"Ano, ti viděli tu lepší část smrti," zašeptal Tatsumi. "Pak je Hádes, to je ta horší část. A nakonec... Nakonec je bilancování na hraně, mezi životem a smrtí... To jsou Shinigami. Ovšem my si říkáme Strážci mrtvých. A mohu vás ujistit, že taková část smrti není nikterak příjemná a není o co stát."

"Víte, když stojíte u postele na níž vám umírá starý nemocný muž, smíříte se s tím. Ale když je to malá sotva šestiletá holčička, tak… tak… Dal by jste cokoliv za kousek času. Za nový lék, za jistotu, že ji dokážete udržet při životě. Já bych za to dal cokoliv… třeba i duši tomu vašemu Hádu. Ale nemohu, nebo… zatím jsem nenalezl způsob… ale, já ho najdu… Musím najít!" Mladík stiskl hrnek tak, až se mu rozbil v ruce a zbytek kávy se mu mísil v dlani spolu s krví. "Sakra!" zaklel a vytáhl z kapsy kapesník. Rychle si nejhorší střepy vytáhl a pak si převázal ruku. „Omluvíte mě na chvilku, zajdu si to na toalety vyčistit. Někdy se nechám unést..." skoro omluvný úsměv.

"Dobrá, počkám," zašeptal a jakmile odešel, mávnutím zavolal číšníka. Ten bleskově všechno uklidil a pak přinesl novou kávu. Tatsumi se opřel do křesílka. Ten mladík byl zvláštní. Nesmírně zvláštní. Jiný by se po takových objevech duševně zhroutil a on ne... Musí mít za sebou hodně pohnutou minulost. A pak si vzpomněl, co říkali ti kluci, před kterými ho zachránil... A přítomnost pro něj asi taky není dvakrát růžová. Možná je díky tomu obrněný víc, než by bylo zdrávo...

Vytáhnul si i nejjemnější kousky porcelánu a pak ruku zatáhl kapesníkem. Stiskl. V pořádku. Usmál se. Prohrábl si vlasy a pak si umyl šmouhu na ruce a vrátil se zpět do kavárny. Byl trochu překvapený, že tam jeho společník stále sedí, ale na druhé straně ho to nesmírně potěšilo. "Tatsumi… tedy Seiichirou, jste moc hodný," řekl a pak si všimnul nového šálku kávy. "A pozorný… Děkuji. Děkuji moc."

"Není zač. Sluší vám, když se usmíváte... I když to asi není moc často, že?" usmál se na něj.

"Cožpak nevíte, že lidé dokáží závidět i prostý úsměv? A já mám už tak dost nepřátel. Ale," napil se a usmál se znova. "Vy jste… jiný… něco ve vás nutí člověka k úsměvu… a jste pozorný. Ovšem, měl by jste pít i něco jiného než kávu." Na to přivolal číšníka a objednal jim višňový džus a džbán vody. "Doufám, že sem vás odhadl dobře," usmál se pak, když číšník obojí donesl a on jim oběma nalil půl džusu, půl vody a přisunul mu sklenku. "Prosím."

"Ano, naprosto skvěle," usmál se a s rozkoší se napil. "I po smrti člověk zachovává jisté libůstky..."

"Znervózňujete moji lékařskou část, Seiichirou. Víte to?"

"Ne, proč?" optal se trochu v rozpacích a podíval se mu do očí. "Jestli tomu ovšem tak je, pak prosím za prominutí. Nebylo to mým úmyslem."

"Prohlašujete, že jste po smrti, což mne uvádí do rozpaků. Váš tep je na hranici, což mě znervózňuje, a máte zvláštní schopnosti, což mně fascinuje. To se mi nestává u jedné a tentýž osobnosti. Vlastně jste takový můj první případ… a navíc, podněcujete mou zvědavost… i v jiných spektrech."

"Ehm, tak to jste první člověk, co mě hodnotí takto. Že mám zvláštní schopnosti bych neřekl, jen ovládám stíny a tmu... To je vše. Ale nesmírně mě zajímá z jakého jiného spektra může ještě účetní, jako já, podněcovat zvědavost mladíka, jako jste vy. Kromě toho, že jsem tedy extrémně přestárlý," nahnul se k němu a odložil sklenici stranou. A znovu se usmál.

"Promiňte, ale jste zajímavý. Jak jako osobnost, tak… coby pacient není správné  slovo. Přičemž vím, že můj profesor by vás jistě klidně upoutal na lůžko, měřil tělesné funkce, podroboval testům krve až po testy na erekci a životaschopnosti sperm… Ech, promiňte," zrudnul mladík.

"Myslím, že by toho moc nevyzkoumal," Tatsumi se náhle začal smát. "Protože životaschopnost mého spermatu je absolutně nulová. Nemrtví by se přece neměli rozmnožovat, ne?"

Murakimu stále hořely tváře a pak se zmohl na kývnutí. "Ano, to je... logické. Ovšem, sexuálních prožitků schopni jsou, nebo o to je taky připraví věčnost?"

Sepjal ruce a položil je před sebe na stůl. "Ano jsme. Ale ve většině případů, to po čase... Je velmi těžké najít na věčnosti, jak jste to nazval, někoho kdo by chtěl i po čase víc, než jen sex. Víte a tím po čase myslím... takových deset až patnáct let, to u nás není žádná míra. Čas je pro nás relativní... Jsme na hranici mezi dvěma světy a nepatříme vlastně nikam. Proto nás všechno z obou světů míjí. Čas a láska nejvíce..."

"To je… smutné…" řekl tiše mladík a pak se na něj zadíval. "Přesto… zatím, tak jak to líčíte, to není tak odlišné od mého života. Zvykl bych si."

"Ano, prvních pár let by vám to možná mohlo připadat i nekonečně vzrušující... Ale pak... Ne, není o co stát. S přibývajícími léty pořád vidíte, jak se svět mění a mění, vy zůstáváte pořád stejný a časem vám to začne být i lhostejné. Nesmrtelnost je pěkný prevít. Když se dostane do fáze, kdy i jako mrtvola přemýšlíte o sebevraždě, je to na pováženou... Když si zamilujete někoho na zemi, musíte se pomalu dívat jak umírá. Když... Když mu pomůžete, aby byl tím, čím vy, může vás začít nenávidět. Je to bezútěšný život... Když máte někoho rád... Musíte věčně počítat s tím, že vás rozdělí..."

"Víte, já vám rozumím. Říká se že žít věčně je věčné prokletí. Jednou  jsem se profesora zeptal, proč. Řekl mi de facto totéž co vy. Přemýšlel jsem o tom a došel k názoru, že… pokud budu žít tak, abych mohl zachránit co nejvíc lidí, a pokud by mi pak za to nabídli šanci jít do ráje, či přijmout nesmrtelnost a já bych mohl stále léčit, vybral bych si tu. Neboť, jsou lidé o které se nikdy nikdo nestará… a ti tu budou pořád. Pořád potřebovat pomoc. Pořád umírat. Přijal bych to Seiichirou… a pokud by jste tam byl i vy, tak… necítil bych se tak sám, jako ve škole, kde…" Muraki polkl, když zahlédl známé siluety. "Kde, mě mají za kurvu!"

"Proč?" zeptal se tiše a pak sledoval směr jeho pohledu. Ach jéje, už zase tihle výtečníci.

"Protože…"Muraki polkl. "Protože… našli moje staré záznamy… když., když jsem se léčil v městské nemocnici..." Muraki začal zprudka oddechovat. "Zjistili, že…" skousl si rty. "Že… on… on mě jen… nemlátil… on…" zlomil se mu hlas.

Chvilku byl schopný jen sedět a dívat se na jeho pobledlou tvář. Pak přivřel oči. Zprvu nechápal, co ho tolik táhne ke Strážcům, ale teď to prohlédl až bolestně. Ten chlapec si za života zažíval takové peklo, že mu smrt nutně musela připadat, jako vysvobození...

Vzal jeho ruku do své a jemně ji sevřel. "Kazutako, pokud mi to nechcete říct," dotkl se jeho brady a přiměl ho, aby se mu podíval do očí. "Pokud mi to nechcete říct," zopakoval pak tiše. "Neříkejte mi to..."

Trhavý nádech a výdech. Maska chladu byla najednou pryč. Hrudník se zvedal naprosto nerytmicky a s trhavým třasem, jak mladík zadržoval vzlyky. "On… on… chodil za mnou každý týden… pak co tři dny… pak… každý… den. Nikdo se neodvážil tam vstoupit, když, když mě bil… ani potom… to už vůbec ne. Sakra! Mohl… mohl si koupit kohokoliv z lotosového světa! Jakéhokoliv chlapce… On, chtěl mě… a já… nedokázal jsem se bránit." Murakimu po tvářích sklouzly slzy. "Znásilnil mě… každý večer, znovu… a znovu."

Jsou případy, kdy smrt není trestem, nýbrž vysvobozením. On byl jedním z nich.

Tatsumi se i s kavárenskou židličkou posunul blíže k němu a opatrně zahříval jeho dlaně ve svých rukou. "Kazutako," zašeptal nesměle a v duchu se proklel. Co mu má u všech svatých říct? Jak ho má utěšit. Nakonec... Udělal to jediné co ho napadlo. Přitáhl si ho blíže a zlehka kolem něj ovinul ruku. "Vyplačte se. Vyplač se... Jsem tu s tebou..."

Trhavý nádech a pak se mu hoch zhroutil do náruče a rozbrečel se. Ramena se mu otřásala vzlyky a on se ho křečovitě držel, jako poslední naděje. "Omlouvám se," dostal ze sebe mezi vzlyky.. "Moc se omlouvám… já… promiňte," a znova se rozplakal.

"Ššššt, není za co..." pohladil ho po vlasech a přitisknul blíže k sobě. "Plač," zašeptal nakonec. "Uleví ti to. Víc, než kdybys to dusil v sobě..." usmál se potom trošičku a trochu setřel slzy, které mu stékaly po tvářích.

Nějakou dobu plakal a pak se začal pomalu uklidňovat. Dokonce trochu dostal škytavku. Začal se tiše smát a pak se natáhl pro pití. Shinigami mu ho podal a on se napil. Pomalu, úlevně. A pak sklenku odložil a zavřel oči. Opřel se o jeho rameno a jen chvilku v klidu odpočíval.

"Je to lepší?" zeptal se po chvíli, kdy mu tiše oddechoval na rameni.

"Ano, už ano. Děkuji." Muraki se namáhavě zvedl a pak se zase usadil víc na své židli a opřel lokty o stůl. "Obvykle nejsem tak… emocionální…"

"Není za co se omlouvat," odtušil Tatsumi. "Mnohem horší by bylo dusit to v sobě a stavět se k tomu, jakože se nic nestalo..."

"Jenže to bych chtěl..."

"Ano. To chtějí všichni. Ale po čase zjistí, že je ty vzpomínky svírají, dusí, kradou jim spánek... A to tím víc, čím víc se snaží sobě i okolí namlouvat, že se nic nestalo. Dokud s nimi nezačnou bojovat..." odsunul se zase na svou stranu stolku a trochu se napil. "Se zlem je nutno bojovat," dodal ještě.

"Bojovat… každý den bojuji na klinice s lidskou lhostejností… Jsem už unavený… a tohle… Kolika lidem se stala podobná věc? A kolika stane? Vlastně, měl bych být spokojený, že žiju a můžu chodit, vidět, léčit, to mi musí stačit."

"A být lhostejný k své duši?"

"Stejně půjde k čertu… tak co…"

"A jste si tím taky jistý?" zkoumavě se mu podíval do očí. "Dusit vzpomínky v sobě je to nejhorší, co můžete udělat. Bolest je jako kámen, víte Kazutako? Jednoho tíží, ale dva už jej lehce odvalí z cesty..."

"Prosím vás! Myslíte, že si tam," mávl všeobecně ke světu tam venku, "mohu dovolit takové přátele?!"

Sklopil hlavu a tiše se zadíval na dno skleničky. Na tohle nevědě, co mu říct. Protože měl pravdu... Podle toho co viděl, nemá vůbec šanci najít si přátele. Jakékoliv... Tak raději mlčel. Nechtěl ho nijak ranit. Zrovna jeho ne.

"Pane… Tatsumi… Seiichirou," ozval se po chvíli hoch. "Nechtěl byste se trochu projít? Podívat se na Kyóto? Co říkáte?"

"Projít se?" zvedl hlavu a střetl se s jeho ocelovým pohledem. Jako nebe před bouřkou... "To je dobrý nápad. Velmi rád," zašeptal a zdvihl se od stolku. Po cestě zaplatil číšníkovi a pak se venku s úlevou nadechl čerstvého vzduchu. Atmosféra mezi nimi trochu zhoustla, potřeboval to...

 

 

Náhledy fotografií ze složky Muraki...

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zdá se,

(Nex, 6. 6. 2008 0:12)

že jisté svázání jazyka na tomhle zvláštním místě postihuje kdekoho... Řeknu jen tolik, kolik můžu. Bylo to jemné, bylo to citlivé a bylo to výjimečné. Bylo to smutné a bylo to krásné. Cítím v tom život...a naději. Ta malá mrška se vetře všude...

Ještěže tak.

Promin

(Kat, 4. 5. 2008 18:05)

mi Muraki, Bee já nemohu komentovat. Nejde mi to, omlouvám se já

ááá!!!

(warrion, 1. 5. 2008 20:05)

to je naprosto úžasné! sladkééé... *srdíčka v očích*
(ano, opět se projevuje, že warrion není schopna napsat smysluplný komentář)