Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zaváté vzpomínky - Prolog II. - Medik ze stanice Kyóto

1. 5. 2008

Zaváté vzpomínky - Prolog II. Medik ze stanice Kyóto

pro ty, kterým se to líbí…

 

"Tak jdeme?" hoch se na něj usmál a pak ho nasměroval k nádraží. "Pojďte, už dlouho jsem tam nebyl."

"Já také ne... Většinu času pobývám," trochu se usmál. "Jinde."

Hoch se na něj usmál a pak, se přitočil k nejbližšímu stánku a koupil mu pistáciovou zmrzlinu a sobě čokoládovou. "Dejte si. Je pěkně."

"Čtete mi myšlenky, Kazutako? Pistáciovou miluji," s blaženým úsměvem ochutnal a pak přivřel oči. "Skvělá... A kam tedy teď?" zeptal se ho potom a tak trochu mu nabídl rámě.

Muraki se usmál a přijal. A pak šli, zavěšeni do sebe, jako dva staří přátelé. "Půjdeme na nádraží, tedy pokud vás nezdržuji od práce, rád bych tam s vámi strávil odpoledne, je tam… moc hezky."

"Ne, dnes nemám žádnou práci. Tedy žádnou plánovanou," usmál se. "Ale nádraží? Musí to být nanejvýš zajímavé místo, když mne vy, vedete právě tam."

"No, nějak se tam dostat musíme a vlakem je nejlepší volba… nejrychlejší."

"Ach tak," blesklo mu v tváři pochopení. "Jsem dnes trochu mimo a malinko nesoustředěný..." pokrčil pak rameny a snědl ten zbytek zmrzliny, než se mu úplně roztekl v rukou.

"Tedy, raději bych tam jel autem, ale to nemám…"

"Já také ne. Nechal jsem ho... Doma," vyslovil to s určitou nadsázkou a mimoděk ho k sobě přitiskl pevněji. "Ale vlakem se projedu rád. Naposledy jsem takhle cestoval, když jsem byl malý... Byly to jedny z prvních vlaků vůbec... Bude to zajímavý zážitek."

"Dobře… jsem rád…" Muraki ho vedl dál a dál. Potom na nádraží koupil lístky a pak se usadili vedle sebe ve vlaku. Hoch se zase usmál a vlak se rozjel.

"Sluší vám, když se usmíváte, opravdu," Tatsumi si opřel obličej do dlaní a zadíval se z okna na ubíhající krajinu. Dnešní vlaky se od těch jeho dětských přece jen lišily a to o dost. Chtěl si tu jízdu užít. Ale místo toho se přistihl, že spíš než přírodu pozoruje odraz ve skle.

Muraki zavřel oči a nechal hlavu klesnout. Byl unavený. Netrvalo dlouho a poklimbával. Ve spánku se jeho tvář uvolnila a on vypadal mladší než předtím. Z rysů mu zmizela ona podivná ostrost a teď vypadal skutečně jako chlapec. Nebo Porcelánová panenka.

Kolik mu může být?, dumal tiše Tatsumi, stále zahleděný do odrazu na skle, který mu přidal skoro jako obrázek z nějaké báje. Sedmnáct? Osmnáct? Maximálně. Ale duchem... Duchem je starší, než všichni lidé kolem něj. Duchem je tak starý, jako by byl na světě už stovky let. A poznal hned jeho nejhorší stránky. A přece se zajímal o něj - o neznámého cizince na břehu řeky, který vypadal dehydratovaně... Slabě se pousmál, pak si sundal sako a jemně ho přikryl. Na to si sedl zpátky k oknu a pozoroval jeho klidnou tvář jen z odrazu na skle...

Muraki klidně spal až do Kyóta. Potřeboval to sám, jako sůl. Jeho tělo už dlouho snášelo stresové situace a on byl vyčerpaný. Nejen fyzicky ale hlavně duševně. Najednou měl pocit, že cítí jakousi příjemnou vůni… něco co ho neznervózňovalo… Bylo mu to dokonce, příjemné.

Seděl naproti němu a prohlížel si ho naprosto nepokrytě. Jeho tvář byla daleko zajímavější, než přírodní krásy, jejichž proměny už viděl tisíckrát a ještě je statisíckrát uvidí... Ne. Díval se na něj a v duchu si jeho tvář překresloval, jako nejjemnějšími tahy samotného mistra. Nikdy neuměl malovat, ale chtěl si jeho podobu uchovat aspoň kdesi hluboko uvnitř sebe. Jeho úsměv. Až mu zase bude mizerně, vzpomene si na něj... Muraki se z polospánku protáhnul.

"Kyóto za pět minut." ohlásil příjemný hlas a Muraki pomalu otevřel oči.

"Už tam budeme, že?"

"Ano. Vyspal jste se dobře?" usmál se na něj Tatsumi, ještě pořád si opírajíc tvář o ruku, položenou na okně.

"Ano, děkuji vám…" Muraki zvedl hlavu a pak si všiml saka. "Děkuji," zašeptal a zrudnul.  Nebyl zvyklý, že se o něj někdo stará.

"Vypadal jste trochu ztraceně a já se bál, že by vám mohla být zima... A to bych nechtěl."

Muraki chtěl něco říct, ale v tom už se ozval signál oznamující vjetí vlaku do stanice. Zvedl se, podal Tatsumimu sako a pak ho následoval ven. "Kyóto!" zasmál se a zatočil se na nádraží. "Pojďte, tam je úžasný klid."

"Jakmile tam vtrhnete vy, s takovým elánem, bude po klidu," zasmál se Tatsumi, oblékl se a jako předtím i tady mu nabídl rámě.

Muraki se rozzářil, jakmile uviděl ty staré domy a pokroucené stromy, zahrádky a místa odpočinku a meditace. "Tady bych chtěl žít," zašeptal pak.

"A co vám v tom brání?" zeptal se tiše Tatsumi a nechal se provádět tou oázou klidu a míru.

"Peníze, práce… a to že bych tu žít asi stejně nedokázal…

"Proč?" ptal se dál, když si sedli pod jednu kvetoucí sakuru a Tatsumi se znovu pohodlně opřel o její kmen. Sakury... Křehké, silné. Miloval je a nenáviděl zároveň. Miloval jejich křehkou krásu. A nenáviděl? Možná to, že mu pořád připomínaly, že je věčný.

"Bál bych se, že mě dostihne minulost i tady."

"Ach ano, minulost... Věčná, stálá minulost. Je jako vrána, co zakráká do nejkrásnějšího slavičího zpěvu..." položil svou ruku na trávu, vedle té jeho a zavřel oči. "Minulosti se nedá uniknout. Vždy a znovu se bude vracet..."

"A to… nejde změnit. "

"To nikdo neví. Nikdo to zatím nezkusil."

"Chtěl bych to zkusit… moc."

"To nejste sám. Ale k tomu je zapotřebí spousta odvahy... A někdy ani to nestačí. Proč myslíte, že jsem se stal Strážcem? Shinigami? Já se své minulosti bojím... Bojím a zároveň s ní chci bojovat. Ale nemám odvahu... Proto žiju uvězněný mezi dvěma světy," trochu se pousmál a sevřel mezi prsty stébla trávy.

"To je mi líto… moc."

"Možná... Možná už mi prostě jen schází důvod proč..." zašeptal Tatsumi, jako by ho ani nevnímal. Pak se znovu pousmál. "Moc filozofuji, Kazutaka-san. To ten zdejší vzduch. Svádí k hlubokomyslným úvahám."

"A to vadí?"

"Já nevím. Vadí vám to? Poslouchat nářky jednoho Shinigami?" podíval se na něj.

"Nevadí. Líbí se mi tu… s vámi."

"Mě také... Víte, říkal jste, že by vám nevadilo být nesmrtelný... Ještě pořád si to myslíte?" "Myslím… hlavně bych nebyl… sám."

"Ne?" zvědavě se na něj podíval a odvážil se přikrýt jeho ruku svou měkkou dlaní.

"Ne, byl by jste tam přeci vy… a jistě další zvláštní… lidé."

"Zvláštní..." tiše se zasmál. "Ano. Bezesporu jsme zvláštní. Ale jeden by se vám myslím velmi líbil. Má nádherné fialové oči a je absolutně ujetý na jakékoliv jídlo. Nejradši má sladké. A když je to polité čokoládou, tím lépe. Ano..." zašeptal pak a do očí se mu vkradl zvláštní výraz. "Ano, myslím, ten by se vám velmi líbil, Kazutako."

"Nemám moc rád cizí lidi… a mám radši přirozenou barvu očí... Fialová ukazuje na zvláštní genetickou odchylku," zasmál se Muraki

"Genetickou odchylku... Hm, to se ho zkusím zeptat, až se vrátím... Jestli ovšem..." sklopil zrak a znovu začal vytrhávat trávu kolem sebe. "Jestli... Jestli... Jestli..." opakoval si pro sebe zamyšleně. "Jestli..." povzdechl si nakonec.

"Jestli?" zeptal se Muraki a poprvé se ho sám dotkl.

"... ho ještě někdy uvidím," dokončil Tatsumi nakousnutou větu a nepatrně se zachvěl, když ucítil jeho dlaň.

"Proč by jste neviděl? Copak vás překládají někam daleko? To… to už tu nebudete?"

"Ano i ne. Dalo by se říct, že jsem povýšil a zároveň odešel i do jakéhosi důchodu... Vyřadili mě z aktivní služby, tak vám to bude nejlépe srozumitelné."

"A on je stále v… aktivní službě? Na témže, hm… velitelství?"

"Ano. On má k tomu větší předpoklady, než já... O mě usoudili, že budu užitečnější jinde, než tady - na světě. On teď dostane nového partnera. A já půjdu kontrolovat účty sto padesát let zpět... Možná ho ještě uvidím, ale bude to velmi vzácně..."

"Kvůli němu jste plakal... proto jsem vám, řekl, že jste dehydratovaný, z toho pláče..."

"Ano," přiznal se tiše. "Kvůli němu... A taky možná kvůli tomu, co všechno budu muset opustit... I když jsem povoláním účetní, archivy zrovna nejsou mým oblíbeným místem," hořce se pousmál.

"Chápu vás… i já mám rád volnost… já… bylo by ode mě troufalé vás požádat o… jestli by… jste někdy nechtěl… se znova potkat… když toho budete mít dost?"

"To bude velmi, velmi brzy. Mám toho dost už teď a to jsem ještě ani nezačal..." povzdechl si.

Muraki si povzdechl a pak se zvedl, klekl si před něj a tiše se zeptal. "Dovolíte?"

"Ovšem?" odpověděl Tatsumi zmateně a absolutně netušil, co chce dělat.

Muraki se usmál a položil mu ruce na obličej. Pomalu a jemně nahmatal akupresurní body a začal je tisknout v pomalém a zvláštním rytmu, který Tatsumiho uklidňoval a navozoval klid a pocit bezpečí...

"To je velice příjemné... A přesně tohle bych potřeboval častěji," zašeptal trochu huhňavě a usmál se. Bylo to příjemné, sedět, nechat se jemně masírovat a poslouchat šumění větru v korunách... A bylo nesmírně příjemné tohle všechno prožívat s ním.

Muraki po chvíli sjel rukama na krk a pokračoval tam. Pomalu tiskl příslušné body, a masíroval. A nakonec přešel znova na hlavu, ale tentokrát mu vklouzl do vlasů. Věděl, že ta masáž může vyvolat i mírně afrodiziakální účinky, ale především navozovala uvolnění, a to muž před ním potřeboval.

Tiše vydechl a neubránil se slabému zasténání. Tohle v něm totiž začínalo vyvolávat všechno jiné, jen ne uklidnění. Spíš to v něm vyvolalo myšlenky na vlahé noci, krásné letní večery a tak dále. Povzdechl si sám nad sebou. Takhle vyhladovělý se necítil už hodně dlouho, ale na druhou stranu... Zaplašil všechny vzpomínky i nevhodné představy. Tomu chlapci to nemůže udělat... Nemůže zklamat jeho důvěru.

"Jak se cítíte?" zeptal se tiše a pomalu spustil ruce. A přitom se ho chtěl dotýkat. Byl první člověk, který to v něm vyvolával… touhu po doteku.

"Moc dobře," vydechl Tatsumi a opřel se o kmen pohodlněji. "Máte kouzelné ruce, Kazutako... Magické..."

"Děkuji," uklonil se hoch. "To mi ještě nikdo neřekl."

"Klidně vám to budu říkat donekonečna. A pořád budu říkat jenom pravdu," natáhl před sebe dlaň a uchopil tu jeho. Opatrně. Přátelsky... Ano, především přátelsky.

"Opravdu?" Muraki nechal jeho ruku aby objala tu jeho a pak sklonil hlavu a zadíval se na spojené dlaně. Bylo to tak zvláštní… tak moc. Sklonil hlavu, když mu z očí zrádně sklouzlo několik slz. Nechtěl aby to viděl. A netušil, jak to, že zrovna dnes ta jeho maska chladu a klidu nefunguje. Proč zrovna dnes vyplouvají na povrch všechny skrývané emoce? Proč?!

"Skutečně," přisvědčil jemně. Na hřbet ruky mu dopadlo cosi horkého. Zdvihl hlavu a zadíval se na něj. Byly to slzy. Jeho slzy, které mu teď stékaly po tvářích. Natáhl i druhou ruku a něžně je palcem setřel. Muraki si beze slov opřel tvář do jeho dlaně. "Neplačte, Kazutako," zašeptal Tatsumi a jemně mu přejel prstem po mokré kůži. "Prosím. Neplačte..."

"Promiňte, já… nevím co se mnou dnes je… nedokážu se kontrolovat… a… to… to se mi už dlouho nestalo…"

"Byl jste dlouho, velmi dlouho sám... A vaše duše je unavená..." zašeptal Tatsumi a dál stíral slzy, co mu tekly po tvářích. "Nebo jsem se vás nějak dotknul, Kazutako?" zeptal se potom velmi opatrně. „Jestli ano...“

"Ne… vy… vy jste mi nijak neublížil, jako… jediný," chlapec už se přestal ovládat úplně a zhroutil se mu do náruče.

Jednou rukou ho ochranitelsky sevřel kolem ramen, druhou mu vpletl do těch stříbřitých vlasů a schoval ho tak ve svém objetí.

"Ššššt," klidnil ho, mírně kolébal a snažil se ho aspoň trochu ukonejšit. Už teď nebyl rád, když z něj cítil smutek... "Ublížili vám, moc vám ublížili," zašeptal pak z náhlého popudu. "Ale už to nikdy neudělají. Už jim to nedovolím. Už bude jen dobře, slibuji. Už vám nikdy nikdo neublíží."

"Já... moc se omlouvám," mumlal mu Muraki do košile a tiskl se k němu. Tak strašně dlouho to bylo, co tak ležel někde v bezpečné náruči. Tak moc dlouho a teď, když i jeho kamarád Orya byl daleko se cítil zatraceně sám.

"Není za co," hladil ho ve vlasech a pořád ho jemně kolébal. "Nemusíte se omlouvat. Vy ne..."

Muraki ho objal a jen se ho držel. Bylo..tak příjemné, někoho držet. Někoho se držet... a… nemít strach. Bylo to tak krásné...

Přitiskl ho k sobě blíž. Vlastně mu chtěl dát jen pocit bezpečí, nic víc. Pocit, že teď už není sám... Jenže zase cítil, že se to vzmáhá v něco mnohem hlubšího. V něco, co by správně vůbec cítit neměl, už vůbec ne k němu. Ale nedokázal ten cit potlačit... Muraki mu položil hlavu na rameno, zatímco ho ještě objímal, a on ho začal pomalu vískat ve vlasech. "Lepší?" zeptal se po chvilce.

"Hmmm," zamumlal Muraki a trochu se zavrtěl. V tom krásném objetí usnul a bylo mu dobře. Ta ruka… Ta ruka ho vískala ve vlasech a on se cítil v bezpečí… Bezpečí… jeho tajná skrýš… tma… domov…

Seděl tak skoro hodinu a půl a jen pozoroval jeho spící tvář. Tvář mladíka, který příliš rychle dospěl. Který byl duchem starý jako on sám... Který toužil po bezpečné náruči a lásce. Který toužil po něčem, co by mu on, jako Shinigami, nikdy neměl dát. Jenže on věděl, že protentokrát na nějaká pravidla zvysoka kašle. Toho chlapce si oblíbil, jako předtím Tsuzukiho, a pokud to jen trochu půjde, bude mu nablízku... Napořád...

Ještě pořád ho něžně vískal a pak si dodal odvahy a sklonil se k němu. Docela jemně ho políbil do vlasů, tak aby ho nevzbudil. A hned se zase odtáhl. I přes to málo, to bylo nádherné.

Muraki klidně spal a zdálo se mu o místě, které si jako malý chlapec vysnil. O velkém slunném domě s velkou zahradou, spoustou jezírek, krásnou meditační místností, tělocvičnou, kde by cvičil sám, nebo se svými kamarády, které nikdy neměl. Teď to všechno mělo jasné obrysy… Viděl sebe jak stolí na zápraží a dívá se do západu slunce. Najednou stál někdo za ním. Někdo, kdo ho objal a pak políbil do vlasů…

Trochu se v jeho náručí zavrtěl a víc se schoulil, jako lenošivé kotě do pelíšku. Tatsumi se usmál a nechal ho spát. Času mají víc než dost. Oba... Lehce mu podepřel hlavu, aby se mu spalo pohodlněji a zase ho jen pozoroval. Tiše, trpělivě... Možná i láskyplně. Pročechral mu vlasy a ruku stáhnul. Ale... Chtěl se ho aspoň dotknout. Velice toužil zapamatovat si jeho rysy i dotykem... Připadal si skoro jako svatokrádežník, když mu bříšky prstů jemně přejel po tváři, pohladil po čele, lehce se dotkl víček a nakonec i rtů... Opatrně. Něžně. Muraki se ze spaní usmíval.

Muraki tiše zasténal. Sen se změnil a on někomu ležel v náručí a ten někdo ho hladil a vískal ve vlasech. A pak sklouzl na ústa a políbil ho. Znova vzdychl, když mu ty něžné rty ukradly polibek a pak postupovaly na jeho krk a níž....

Pomalu ho hladí, i když ví, že by neměl. Že tím akorát ublíží sobě i jemu... ale tváří tvář jeho křehkosti a bezbrannosti, kdy mu leží v náručí, nedokáže odolat. Jenom jednou, našeptává mu pokušení a on v jeho vleku mimoděk sklonil a nasál vůni jeho vlasů. Neměl by to dělat, ví to, ale nemůže si pomoct. Skloní se ještě níž, skoro se rty dotkne jeho čela, jenom malý, nevinný polibek, když v té chvíli Muraki otevře oči.

Muraki se na něj zadíval a pak zamrkal. Oči měl zalepené spánkem a přesto zaregistroval že se vzduchem vznáší něco zvláštního. Pohled těch modrých očí mu to napověděl. Ale nechtěl rušit tu chvíli a pak se jen díval a pak vzal jeho ruku do své.

Chvilku se vpíjel svým pohledem, do těch ocelově šedých hloubek a pochopil, že je ztracený... Naprosto. Sevřel jeho dlaň a pevně propletl své prsty s jeho. A sklonil se ještě níž, skoro se ho mohl dotknout. Ještě chvilku ho pozoroval a pak mu prsty druhé ruky jemně přejel po rtech. Tak jemné...

"Kazutako," zašeptal téměř neslyšně a pak přitiskl svá ústa na jeho.

Nejdřív sebou trhl, ale pak se najednou uklidnil. Nechal se políbit a oči měl přivřené a přesto se díval do těch modrých. A četl v nich jako v knize. Když už se Tatsumi chtěl odtáhnout, nechal ho a pak se nad něho naklonil a zkoumavě se na něj zadíval.

"Omlouvám se," vydechl Shingami zmateně a trochu zčervenal. "Omlouvám se, Kazutaka-san, tohle jsem neměl... Nevím, co mě to popadlo..." Klasická vykecávací fráze, která samozřejmě nebyla pravdivá, ale působila... Seriózně? Tatsumi měl pocit, že v jeho případě už seriózně nebude působit nic.

Muraki nic neříkal a pak se rukou dotkl svých rtů… Opatrně, téměř bázlivě z něho slezl a sedl si kousek dál. Měl strach… strašný strach. Objal si rukama kolena a snažil se uklidnit. "Proč?" zeptal se po chvilce.

"Protože... Protože..." koktal Tatsumi a sklopil provinile hlavu. "Nevím, jak to vysvětlit," přiznal poté popravdě. "Možná jen... Jsi první člověk, který se o mě zajímal, jen tak, pro nic za nic... A jsi nešťastný... Chtěl - jenom jsem chtěl, abys ses usmál, abys věděl, že je na světě něco krásného... Taky jsem to chtěl udělat, to přiznávám. A chtěl jsem to udělat tajně... Omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit."

"Já… já vím, že ne..." Muraki se zvedl a začal nervózně pocházet kolem. Nejraději by se dal na útěk. A tak zaťal ruce, aby vydržel. Musel to překonat. Musel. Tak proč ne tenhle muž? Proč ne někdo, kdo je k němu upřímný? Kdo je hodný? Je hodný! Ví to! Cítí to z něj. A skutečně mu nechtěl ublížit.

Přistoupil k němu, i když ho to stálo hodně ovládání a pomalu se sunul blíž.

Každý krok ho stál tolik sil, jako výstup na Fujijama

Tatsumi udiveně zdvihl hlavu a střetl se s ním pohledem. "Kazutako..." zašeptal tiše, skoro varovně. "Kazutako. Nedělej to... Nedělej nic, co nemusíš a co ti ubližuje..." zaprosil, když viděl, kolik úsilí ho to stojí. "Udělal jsem co jsem neměl a teď toho lituji, protože ti to ublížilo. A já slíbil, že už ti nikdo a nikdy neublíží... Nedodržel jsem svůj slib. Nedělej to..." opakoval naléhavě.

"Obejmi mě… prosím... já… odmítl jsem terapii, ale to neznamená, že… musím se toho zbavit… pomož mi… Prosím!"

Vztáhl paže a váhavě ho k sobě přitiskl. Opatrně. Stejně opatrně jako se znovu dotknul rukou jeho vlasů a pohladil je. "Tak?" zeptal se potom tiše.

"Ano… tak," Muraki mu zabořil hlavu do ramene a opatrně ho objal také.

"Mrzí mě to," opakoval mu už poněkolikáté. "Mrzí mě to. Ne, že jsem tě políbil, ale že... Jsem tě zklamal..." hladil ho ve vlasech, jako předtím a srdce, to téměř mrtvé srdce, se mu chvělo v hrudi.

"Mohu, teď… to… zkusit já?" zeptal se tiše Muraki.

"Ty---?" vydechnul překvapeně. Ale pak kývnul. A sklonil se k němu...

Muraki pomalu zvedl hlavu a pak se jemně téměř neznatelně dotkl svými rty těch jeho.

Tiše, nehybně vyčkával, jestli se odváží dál, nebo se hned stáhne. Byl rozhodnut, že tohle nechá na něm, neudělá nic, čím by ho vyděsil, nebo mu - nedej bůh - znovu ublížil. A byl rozhodnut skálopevně.

Muraki se opatrně odtáhl a pak se usmál a zkusil to znova. Polibek tak neuvěřitelně něžný, tak opatrný... a skoro dětský. A přeci v něm bylo cítit něco víc.

"Kazutako," zašeptal v té maličké pauze, dřív než mu ústa znovu zamkly jeho nesmělé rty. Nemohl vědět co tím v něm vzbouzí... Ale zato Tatsumi věděl, že tomu nesmí podlehnout. Z jediného důvodu - nechce znovu rozbít tu křehkou důvěru, kterou mu tímhle dává.

Muraki tiše zasténal, když se mu před očima najednou jako noční můra zjevila děsivá scéna, ale pak se ovládl a objal ho. Poslední polibek a pak se mu jen opřel o hruď a zhluboka oddechoval.

"V pořádku?" pohladil ho Tatsumi po vlasech a sevřel to chvějící se tělo pevněji.

"Ano… už, už jsem v pořádku..."

"Ale to zasténání - to bylo spíše vzlyknutí," konstatoval, jakoby pro sebe a znovu mu podepřel hlavu, aby se mu leželo pohodlněji.

"Vzpomínka… nic víc. Já… chtěl bych zapomenout… já totiž…"

"Ano?"                                          

"Ještě nikdy jsem nikoho nepolíbil."

Trochu se usmál a rozcuchal ho. "Nebylo to poznat," zašeptal potom.

"Ne, skutečně..."

"Skutečně nebylo nic poznat, Kazutako. Bylo to příjemné," přiznal nakonec. "Moc příjemné... Děkuji."

"Já děkuju… snášíte moje… experimenty…" Muraki se ještě víc schoulil v jeho náručí. Najednou k nim dolétl vlahý větřík. Začalo pršet.

"Takovéhle experimenty budu snášet rád," Tatsumi ho ze sebe jemně odsunul, pak se zdvihnul a pomohl mu na nohy. Nakonec si znovu sundal sako a přehodil mu ho přes ramena. "Ať se nenastydneš," poznamenal s úsměvem a podal mu ruku. "Kam půjdeme teď?"

"Někam… nevím, do horkých pramenů, nebo… neberte si to prosím špatně, ke mě domů… já… já…" chlapec zrudl. "Chtěl bych s vámi ještě chvilku být. Pokud vám to nevadí."

"Pokud to nevadí tobě..." usmál se Tatsumi a odhrnul si mokré vlasy z čela. "Bydlíš tady?"

"Kousek odtud, v jednom starém sídle… po dědečkovi… rodinný dům shořel…"

"To je mi líto..." zašeptal a nastavil tvář dešťovým kapkám. Miloval déšť. Připadal si pak jako znovu zrozený, možná očištěný, a tak mu stál i za mírnou rýmu, kterou občas chytil. Nevadilo mu to. Ovšem ten chlapec... "Kazutako," oslovil ho s úsměvem, protože tam jen stál a pozoroval ho. "Měli bychom jít. Jinak prochladnete..." vzal ho za ruku.

"Hm… to by zase tak moc nevadilo… nemusel bych do školy."

"To ano, ale z vlastní zkušenosti vím, že rýma a podobné věci nejsou právě příjemní společníci..." odhrnul mu pramen vlasů, spadlých do čela a mokrých. "Tak mě veďte, doktore," usmál se potom.

"Ještě nejsem doktor," zašeptal Muraki, ale vzal ho za loket a táhl dál. Pryč z Kyóta do jedné zapadlé čtvrti… do velkého prázdného domu s velkým akváriem s rybičkami.

"Ale budete," zamumlal cestou Tatsumi. "Budete a já jsem přesvědčen, že vynikající... Vím, že budete skvělý," stiskl mu paži a poslušně se nechal dovést až ke dveřím, do předsíně a odsud do poloprázdného, šerého obýváku. Ten dům byl velmi starý, trochu strašidelný... A hlavně vypadal velmi, velmi opuštěný. Domyslel si, že tam asi moc často nepobývá.

"Rybičky?" zdvihl potom udiveně obočí, když spatřil akvárium ve kterém se to jen hemžilo pestrobarevnými tvorečky.

"Ano," Muraki k němu přešel a pohladil dlaní sklo. "Víte, vždycky jsem je rád pozoroval… A do ničeho mi nemluví…"

Tatsumi se s dovolením posadil. "Ale ten dům nevypadá, že tu jsi často... Stará se ti o ně někdo?"

"Chodím je krmit a spím tu, pokud nejsem v laboratoři… Jiný život nemám. Škola, laboratoř, občas si čtu na břehu řeky…"

"Na břehu řeky…" zašeptal Tatsumi. "Ano, máš pravdu. Dnes jsem potkal na břehu řeky jednoho zvláštního mladíka... Byl sám, byl smutný, a přece se mě zeptal, jestli mě něco netrápí... A já jsem mu za to moc vděčný," zvedl k němu oči.

"Za co prosím tě?"

"Že jsi mě oslovil. Že jsi mě vytrhl z té letargie..."

"Vypadal jsi… nešťastně, moc…"

"Byl jsem nešťastný... Možná ještě jsem... Ale tys musel být taky nešťastný, jinak bys to nepoznal," natáhl k němu ruku a pomalu uchopil tu jeho. "Ty se neposadíš?" zeptal se tiše.

"Ale ano," mladík se posadil a pak vzdychl. "Já vím, nevypadá to tu jako v domově."

"Ne... Vypadá to tu spoutané vzpomínkami. Na něco moc zlého, co se tu stalo. Co ten dům poskvrnilo. A co ti brání jej přijmout a dát mu podobu."

"Nedokážu na to zapomenout. Nejde to… Snažil jsem se."

"A nechceš mi to říct? Čím víc o tom budeš mluvit, tím dřív zjistíš, že je to menší... A menší... Zůstane, ale nebude už tak strašně tíživý..." zdvihl mu bradu a jemně ho přinutil, aby se mu podíval do očí. "Je to jen návrh, Kazutako. Nemusíš mi říkat nic, pokud nechceš, pokud se na to necítíš."

"Ty to z toho domu necítíš? Zemřeli tu tři lidé… tři lidé násilnou smrtí!"

"Cítím z něho velký smutek, utrpení, nenávist. Ale nedokážu určit důvod. Jistě, tomu kdo je na to nadán by dům sám řekl, co se v něm odehrálo... Ale já nejsem empatik. Vím, že se tu stalo něco velmi zlého, co ti vzalo důvěru k lidem, lásku k životu... Byl jedním z těch, kdo tu zemřeli i Saki?"

"Zabil ho můj osobní strážce, ve chvíli, kdy… chtěl mě zabít."

"Slyšel jsem to jméno... ve chvíli, kdy... Kdy se objevil ten démon..." zašeptal a držel jeho ruku ve své. Nevěděl jestli se má ptát dál, nebo ne... Jak moc mu věří? Jak moc může věřit neznámému se kterým strávil všehovšudy pár hodin. Tak ho jen držel a čekal.

"Chtěl jsem ho zabít, sám… pomalu. Aby si uvědomoval, stejně jako já předtím, že to nakonec přijde, a těšil se na to jako na vysvobození."

"To on ti tolik ublížil?" zeptal se tiše.

"Ano!" Vykřikl Muraki a pak se jakoby schoulil do sebe. "Když… když maminka zemřela, dovedl si druhou ženu a s ní Sakiho. Byl starší než já. Tolik toho znal, tolik věděl… Obdivoval jsem ho… Měl ty nejkrásnější zelené oči co jsem viděl. Byl dokonalý… vedle mě. Víc než to. A věnoval mi svou pozornost. Udělal bych pro něj cokoliv. A jednou jsem mu to řekl. A on, vzal to doslova… začalo to vlastně nevině, polibkem…"

Vždy to začíná nevinně, pomyslel Tatsumi s hrůzou na jejich polibky v parku. Ne! Tak daleko to nesmím nechat zajít! Tak daleko ne...

"Jenže ty mu nestačily… chtěl víc a já se bál. Nechtěl jsem. Začal mě bít. Utekl jsem za otcem, vysmál se mi… a pak se mě zastala jeho matka." Muraki zavřel oči. "Do týdne byla mrtvá a můj otec ji brzy následoval… a pak, měl mě pro sebe…"

"Ne," vydechl Tatsumi. V té chvíli se mu cosi začne vybavovat. Nezřetelná vzpomínka na ten případ... Chtěli to prošetřit, ale nebyl pádný důvod. Lehce se zachvěl a mimoděk stiskl jeho ruku pevněji. O tom, že byl přítomen ještě někdo další nepadlo tenkrát ani slovo. Že tam byl...

"Byl jsem bezbranný… mohl jsem se zabarikádovat v pokoji, ale to mi dlouho nevycházelo a navíc, nebyl zjevný důvod. Saki na vše působil důvěryhodným dojmem… A pak, pokusil se mě zabít a strážce ho zabil… Jenže tím to neskončilo. Přišel můj… strýček."

Ano. Tak je to on... Je to ten případ, kvůli kterému byly porady na nejvyšších místech. Jen aby se to potom všechno smetlo ze stolu. Pak už se o to nikdo nezajímal... Tatsumi by ho nejraději objal, ale nedokázal se ho dotknout. Sám nevěděl proč, ale nedokázal to.

"Ovládal umění manipulace s… mocí, která byla normálnímu smrtelníkovi upřena. On to znal… a když zjistil, že už nejsem neposkvrněný kluk, rozčílil se a začal si, alespoň jak on říkal, užívat toho těla, které už bylo stejně pošpiněné… a pak… myslel, jsem že se zblázním, a jednou, jednou jsem se po něm ohnal jeho vlastním nožem… a proťal mu krkavici."

"Proto léčíš lidi?" podíval se mu Tatsumi do očí a pomalu pustil jeho ruku. To co mu vyprávěl bylo... Nesmírně zvláštní. Zlověstné... Jak o tom mluvil, dokázal mluvit, s takovým chladem. Asi ho to stojí hodně úsilí, pomyslel si. A přesto je to - děsivé. Ano. V jistém slova smyslu - děsivé.

"Jestli si myslíš, že se tak snažím napravit co jsem udělal, tak ne. Můj děda, kterého jsem obdivoval, jako lékaře, byl jeden z nejlepších doktorů. Máme téměř rodinou tradici…" Muraki se pousmál. "Možná, možná se snažím něco odčinit…"

"Nevím, co si mám myslet," připustil Tatsumi po chvilce ticha. "Možná se tím snažíš něco odčinit, ale pochybuji, že to bude smrt toho, kdo tě zneužil. Možná je to jen cesta, jak se srovnat s vlastními vzpomínkami... Vím jen, že ublížili tobě a poskvrnili tenhle dům, snad aby ti to neustále připomínal. A vím, že musí být velmi těžké s tím žít..." sklopil hlavu a projel si mokrými vlasy. "Ale nevím, co ti mám říct. Jestli tě mám utěšovat, litovat... Lhal bych, kdybych řekl, že se umím chovat v takové situaci."

"To neumí nikdo. Proto jsem odmítl terapii… Nechtěl jsem ty útrpné pohledy typu: chudák kluk, božíčku to muselo být děsivé!, a ,Pane Muraki, tak povídejte, ale rychle, za hodinu mám mnohem zajímavější sezení.‘"

"To docela chápu," zamumlal a ještě stále se díval na svoje ruce, poklidně propletené a složené v klíně.

"Neumím… s tím, žít… a ani nechci… chtěl jsem to skončit, ale… nešlo to."

"Zabít se?" vydechl. Ale chápal ho. Smrt... Někde ji uctívají, někde nenávidí. Všude se jí bojí... Smrt.

"Nepovedlo se mi to…"

"Ale smrt není řešení. Smrt není ani konec... Smrt - je jen začátek..." trochu se narovnal a podíval se na něj. Pak opatrně vztáhnul ruku a konečně v sobě našel odvahu dotknout se ho. Docela zlehka mu přejel prsty po tváři. "Smrtí nic nekončí, Kazutako. Podívej se na mne..."

"Možná, pak bychom se setkali, jako kolegové? Nemyslíš?"

"Možná. Ale možná taky ne... Ne každý se může stát Shinigami... A i kdyby se ti to povedlo - nechtěl bych, abys byl časem nešťastný..."

"A byl bych? Víc než teď?"

"Možná... Určitě... Nesmrtelnost je ubíjející..." vydechl Tatsumi a znovu ho lehce pohladil. Skoro jako motýlek.

"Tak co mám dělat Tatsumi?" zeptal se chlapec a tiše si povzdechl. "Viděl jsi co se stane, když se doví o mě víc… Ti kluci předtím byli nafoukaní, ale teď…"

"Já nevím... Tak rád bych ti pomohl, ochránil tě, ale nevím, jak to udělat... Nemůžu tu zůstat věčně, do zítřejší půlnoci se musím vrátit... a pak nevím..."

"Uvidím, tě někdy… pak?"

"Nevím... Přál bych si to, ale nevím..." usmál se, ale ten úsměv - byl smutný. "Možná už ne," vydechl potom.

Muraki si tiše povzdechl. "Odejdeš vím, to. Tak jako všichni… jako Orya…" znovu si povzdechl a pak ho vzal za ruku. "Prosím, předstírejme, že… že se i pak vrátíš. Prosím, dej mi naději."

Usmál se a pak ho jemně políbil do dlaně. "Udělám všechno proto, abych se sem zase co nejdříve vrátil," zašeptal potom. "Ale to musíš být zdravý... Už tady v těch mokrých šatech sedíš nejméně hodinu... Nastydneš."

"He… nemyslím si. Hepčí!" kýchl Muraki a pak se roztřásl zimou. "Asi bych se měl osprchovat."

"Ano to bys měl," přisvědčil Tatsumi s úsměvem a odebral mu své sako. I on byl sice mokrý na kůži, ale to se dalo vydržet. Jemu už to nic moc nezpůsobí...

"A co ty? Nechceš… nechceš alespoň rozdělat oheň?"

"To je dobrý nápad, usuším se u ohně... Bude ze mě zachovalá japonská mumie," zasmál se a pak se podíval na svoje ruce. "Myslíš, že s mocí nad tmou dokážu vyvolat plameny?" zeptal se pak rozverně.

"Ne, vedle krbu jsou zápalky."

"No dobře, tak tedy zápalky..." urazil se naoko a přiblížil se k mohutnému kamennému krbu. Našel krabičku se sirkami a pak škrtnul. Pokojem se rozzářil jasný plamínek a v něm všechno najednou vypadalo přívětivější. Přiložil zápalku ke dřevu a chvilku držel, dokud nechytlo. Pak ruku odtáhl a spokojeně se usmál. "Jdu se mumifikovat... po svém způsobu."

"Přinesu ti čaj," usmál se Muraki a pak odešel. Za chvíli mu přinesl, čaj i hebkou po levanduli vonící osušku.  "Pokud bys chtěl, klidně se můžeš osprchovat…"

"Možná později. Ale chtěl jsem se zeptat... Nebude ti vadit, když tu přespím? Nebo se mám odejít?" upřel na něj tázavý pohled a převzal čaj.

"Ne! To… já budu… rád, když tu zůstaneš. Jen moc jídla tu nemám… a nevím, co budeš říkat na mé špagety…"

"Myslím, že hůř než Tsuzuki opravdu vařit nebudeš. A špagety mám rád..." usmál se a rozepnul si první dva knoflíčky košile a pak trochu vydrbal vlasy ručníkem.

"Nevím, jak vaří ten váš Tsuzuki, ale já to zvládám vcelku slušně…"

"Mohu tě ujistit, že náš Tsuzuki vaří naprosto příšerně. Ani archivář to nepozřel a ten se živí lecčím."

"No já se řídím tím, že co uvařím, to obvykle sním. Takže by ti to mohlo chutnat. Dám vařit špagety a mám tam kousek ryby a nějakou zeleninu. Snad to bude dobré."

"Hm, ryby, zelenina... To si dám líbit, pane šéfkuchaři," zasnil se Tatsumi představou večeře. Ale pak si uvědomil, že Muraki tam ještě pořád stojí v promočených šatech. A nesmlouvavě dodal: "Ale teď mazej pod sprchu! Jinak nastydneš! A to myslím vážně! Už ať jsi tam!"

"Hai!" vykřikl chlapec a pak se otočil a odběhl do koupelny. Tam si pustil horkou sprchu a potom co se svlékl z promočeného oblečení do ní pomalu vlezl. Sáhnul po šampónu a začal si mýt vlasy. Cítil se najednou v bezpečí víc, než kdykoliv předtím. A přitom by se měl bát… cizí muž v jeho domě. V domě, kde se toho tolik stalo. A nebojí se. Je mu dokonce dobře.

 

Díval se za ním s úsměvem a pak se otočil zpátky ke krbu. Světlo plamenů tiše tančilo po stěnách a dodávalo všemu okolo sebe nádech klidu, bezpečí... A možná i... Lze v tomto domě použít slovo "smyslnost"? Chvilku si jen tak ohříval ruce a pak se s jistými rozpaky svlékl z promočené košile a zabalil do osušky. Brýle položil na římsu a napil se čaje. Bylo mu příjemně. Tak příjemně a krásně, jako už dlouho ne. A pak se přistihl, že myslí na něj...

Jak se pomalu svléká, vstupuje pod sprchu a nechává na sebe dopadat kapky vody... "Tatsumi!" zavrčel hrdelně. "Okamžitě toho nech!" Na tohle přece nemůže myslet! Nemůže... I když ho políbil. Nemůže mu to udělat! Nesmí!

Muraki ve sprše tiše zasténal. Najednou chtěl, aby se ho dotýkal, aby do něj vstoupil a… Ne! Bože! Ne!

Přitáhnul si osušku blíže k tělu a soustavně se snažil ignorovat šumění sprchy i hukot plamenů a své vlastní představy. Stále dokola si jako mantru opakoval všechno, co mu za ten den svěřil, stále dokola si opakoval, že ten chlapec je vyděšený z pouhého doteku, že má trauma, jaké pozná málokdo... Mohl si to opakovat všechno tisíckrát. A nepomohlo by mu to. Chtěl ho... Alespoň políbit a držet v náručí.

S povzdechem do sebe obrátil i zbytek čaje a zase natáhl ruce k ohni.

Muraki si musel pustit studenou vodu, protože z těch představ se mu motala hlava. Ale, koneckonců, to poslední dobou pořád a pak, když se chtěl s někým sblížit, nešlo to

"Bože," povzdechl si Tatsumi, když se mu stále nedařilo vyhnat ty představy z hlavy. Pak už se jim ani nebránil... I když věděl, že se mu jen sotva kdy splní... Především z jeho vlastního přesvědčení. Tomu chlapci nesmí ublížit. Šumění sprchy ustalo, bylo chvíli ticho a pak klaply dveře.

"Kazutaka-san?" zvolal tiše, odvraceje se od krbu, směrem k druhé části obývacího pokoje, která byla zahalená do šera.

"Ano?" ozval se tiše chlapec a pak vstoupil do světla. Na sobě měl jen ručník a mokré vlasy se mu lepily na krk. "Děje se něco?"

"Ale ne," pousmál se Tatsumi a polkl. "Jen jsem slyšel klapnutí, tak jsem se chtěl ujistit, že nemám halucinace," pak se na něj zadíval a modlil se, aby si nevšiml, jaký je to pohled. "Vykoupaný? Zahřátý?" zeptal se potom. "Tak rychle obléct!"

"Ano, dobře, už jdu. Opravdu..." chlapec nejistě kývl a pak odešel. Hlavu plnou myšlenek, jaké? Jaké by to bylo, kdyby se ho dotkl, kdyby… kdyby ho ten smutný muž pomiloval.

Znovu se schoulil do sebe a ještě víc se zabalil do osušky, jako by ho snad mohla uchránit před sebou samým. Ale místo na horu účtování, která na něj čekala, myslel na to štíhlé tělo, které se málem zhmotnilo ze stínů. Na stříbřité vlasy, ze kterých kapala voda, na ocelově šedé oči, které si ho prohlížely... S jistým zájmem.

Uvítal, když se mu připomněl jeho prázdný žaludek a to pořádným zakručením.

Muraki se vrátil za chvíli. V modrých džínách a bílé košili, tentokrát neměl kravatu i když si v nich zjevně liboval. "Tak dáte si ty špagety? Půjdu je dělat... Tak jestli chcete, připravil jsem vám v koupelně věci na převlečení... Můžete se zatím vykoupat... abyste nenachladl."

"Ano, špagety si dám velmi rád," usmál se tiše a pomalu se zdvihl. "Děkuji," zašeptal pak a vyrazil do koupelny.

Muraki mezitím zaplul do kuchyně, dal vařit vodu na špagety a jak se připravovat vše na salát a omáčku, kterou k nim hodlal podávat. Měl toho málo, a tak se snažil čarovat. Dal dělat rybu, omyl rajčata i salát. Natrhal ho na drobné kousky, oloupal okurky, trošku cibule a kečup. Rajčatový protlak mu došel před týdnem. Tak čaroval a za chvíli si začal pískat. Konečně měl pro koho vařit, protože sám se dost odbýval.

Došel do koupelny, která sice byla jednoduše, ale zato velmi kvalitně zařízená. Rychle ze sebe shodil promočené svršky a podíval se, co mu vlastně nachystal na převlečení. Plátěné kalhoty, košile... Nejspíš to bylo to jediné co měl v jeho velikosti. Protože do jeho oblečení by se asi nevešel. Usmál se nad tou péčí. A rychle vlezl pod sprchu.

Dopřál si horkou vodu a důkladně se nechal namasírovat proudem. Udělal to i přesto, že se mu jeho zjitřená mysl vykreslovala ještě divočejší fantazie, než předtím... Ovládej se! Ovládej se, zaklínal sám sebe a přidal trochu studené. To mu udělalo dobře a nabyl zase trochu rovnováhy. Po dvaceti minutách vylezl, převlékl se do suchého a kolem krku si položil ručník. Pak sebral své věci a vyšel ven. Domem vonělo něco moc báječného.

Muraki mezitím nachystal i stůl, talíře, rozsvítil svíčky. Chtěl to servírovat u krbu, tam poslední dobou dokázal spát, když byl tady a tam mu také bylo jedině dobře. "Seiichirou - san?"

"Hm, ano? Voní to přímo skvěle. Vy jste kouzelník, Kazutako," usmál se, rozložil své věci kousek od ohně, aby se usušily a posadil se naproti němu.

"Tady jsou špagety, a tady omáčka. A pak salát s cherry rajčátky a pečenou rybou. A trochu saké a samozřejmě nějaká minerálka. Tak… dobrou chuť."

"Dobrou chuť," Tatsumi zmlkl a ochutnal. "Výborné!" zašeptal potom a pustil se do jídla s takovou chutí, jaká se u nemrtvého skoro nevidí. Dobře dalších dvacet minut nebyl sto, soustředit se na nic jiného. Ale někde v půlce přece jen zdvihl hlavu. "Musím vypadat, že jsem týden nejedl, co?" usmál se trochu rozpačitě.

"No, trochu, ale nevadí mi to. Jsem moc rád, že vám chutná."

"Vaříte skvěle..." pak se na chvilku odmlčel a zadíval se mu do očí. "Netykali jsme si už náhodou?" zeptal se pak docela tichounce.

"Ano, promiňte… promiň, Seiichirou."

"Ne já jen... To je jedno. I já se občas zapomenu. Tak tedy oprava: vaříš skvěle, vážně," usmál se a dal se znovu do jídla.

Muraki se usmál a pomalu jedl. Chtěl, aby tahle kouzelná chvíle trvala dlouho. Tak dlouho, jak jen bude moci… ale hlavně… dlouho.

Po očku ho pozoroval a usmíval se. Už dlouho takhle příjemný večer nezažil... Jen tak sedět, mít na talíři výborné jídlo a mlčet. Mlčení obvykle signalizovalo smutek. Ale mlčet s ním bylo krásné. Díval se na jeho tvář, na jeho jemný úsměv a kdyby byl kočka, tak by zapředl blahem. Dokonce se mu podařilo vytěsnit z hlavy i myšlenky na činnost poněkud jiného rázu...

"Víte, už dlouho sem takhle nikomu nevařil. A když se za mnou staví Orya, vaří on, ne já...tak..no je to těžké."

"Přesto to bylo výborné," usmál se a pak se zdvihl a začal sklízet nádobí. "Ty jsi vařil, já uklidím," pronesl potom Šalamounsky a horou talířů v rukou balancoval směrem, kde tušil kuchyni.

"Počkej, pomůžu ti!"

"No dobře," předal mu dva talíře a pak jako akrobat opatrně zdolal vzdálenost mezi stolem a kuchyní. Když všechno složil do dřezu, vyhrnul si rukávy a jemným popiskováním si napustil vodu a dal se do práce. Muraki ale na něj koukal tak vyčítavě... "No dobře, tak když na tom mermomocí trváš - můžeš utírat," zašklebil se a znovu ponořil ruce do horké vody.

"Budu." Musím mu pomoci, už tak toho dělá dost. Muraki se usmál a začal utírat talíře. "Jste moc hodný."

"Jsi," opravil ho automaticky Tatsumi a rozesmál se. "Tohle bude zábavná konverzace..." dodal si pro sebe potom tiše a věnoval se znovu nádobí.

"Omlouvám se, zapomínám se. Víte, víš… já… strašně rád bych, aby to takhle bylo častěji. Já, nevíš, jak moc to je  výborné, pro mě…"

"Já bych taky rád vypadl takhle častěji... I kdyby to znamenalo, že musím řešit nějaký případ... Jenže teď to vypadá, že se na hodně dlouhou dobu zahrabu v archivech a... Budu mít jen své sny a vzpomínky..." na chvilku strnul, ale pak mu podal další talíř. "Na jeden den, co špatně začal a báječně skončil," dodal ještě tiše.

"Já bych byl rád, kdyby… to takhle bylo… a snad bude častěji." Muraki ho vzal za ruku. "Tatsumi, prosím, přijď."

Podíval se mu do očí a chvilku tak zůstal. Pak ho mokrým prstem opatrně pohladil po tváři. "Udělám všechno proto, abych zase přišel, slibuji..."

"Děkuji…" vydechl Muraki. A pak se k němu naklonil a políbil ho na tvář.

Trochu se zachvěl a všechny jeho pracně budované obrany padly... Zase ho viděl, jak se vynořil ze tmy... Bože a to je to jen polibek na tvář! Radši mu podal další talíř a přitom ho po očku sledoval. Nač asi myslíš, Kazutako?, napadlo ho zčistajasna. Doufám, že jsou to aspoň pěkné myšlenky...

Muraki zrudnul a začal rychle talíř sušit. Čím rychleji však utěrkou přejížděl po talíři, tím víc mu fantasie ukazovala. A když ucítil jak mu mravenčí kůže na zátylku a pak teplo, co se mu sbíhalo v podbřišku.

Další talíř a přitom se ho nechtěně, opravdu nechtěně dotknul. A to jím projelo jako blesk hromosvodem. O-V-L-Á-D-E-J-S-E!, odhláskoval si v duchu pomalu, ale co se stalo, nešlo už odestát. Ten dotyk tu byl a s ním i jiskra. Nešlo ji přehlédnout.

Muraki začal nahlas oddechovat. To nešlo. To... Bylo skvělé!

Další talíř a další dotyk, který už na náhodu svést nemohl. To nešlo... Věděl, že jestli se ho dotkne ještě jednou, už bude ztracený, navždycky. A ublíží mu... Poslední talíř, voda už skoro vychladla. Ale ani to ho neuklidnilo. Nechal ruce ve dřezu a poslouchal, jak Muraki zavírá skříňku. Pak si stoupnul vedle něj. "Bude ti zima," zašeptal, když viděl, v jaké je pozici. "Já vím, Kazutako..." zašeptal a sklonil hlavu. "Kazutako," opakoval potom. A najednou se otočil a ovinul mu mokré paže kolem těla. Přitiskl ho k sobě a ponořil mu bradu do vlasů. "Kazutako... Promiň, promiň..."

"Ty...!" Muraki tiše vydechl a pak se k němu otočil. "Ty se bojíš!"

"Bojím! Bojím se sám sebe... Protože..." tiskl ho k sobě a skoro vzlyknul. Probůh Tatsumi! Vypadni! Vypadni odsud, než uděláš blbost, které budete oba litovat! "Promiň mi to, promiň," zesílil objetí. Aspoň chvilku. Jen malou chvilku ho držet.

"Tak drž. Drž mě. Já… já to tak chci." Muraki ho pohladil po vlasech. "Já, budu s tebou... a neboj se." Muraki ho dál hladil po vlasech.

"Jenže já... Já ti nechci ublížit," vydechl zmučeně a nechal si cuchat účes. "Jestli tě budu držet ještě chvilku... Kazutako... Já... Asi bych měl raději jít..." zašeptal nakonec, ale paradoxně se k němu přivinul ještě kousek.

"Neboj se Tatsumi… neboj," Muraki ho pomalu hladil a nechal ho ať ho objímá.

"Nechci ti ublížit," mumlal zatímco se k němu pomaličku skláněl. Už už se skoro dotýkal rty těch jeho, ale v té chvíli se mu zase vybavilo všechno co mu řekl, i jeho vyděšený výraz, tam v parku. Bleskurychle ho pustil a odstoupil o dva kroky. "Promiň, vážně bych měl jít... Promiň Kazutako, promiň..." zašeptal bolestně a skoro vběhl do obýváku.

Muraki si povzdechl a pak se opřel o linku. Nakonec zpoza ní vytáhl láhev whisky a dvě sklenky.

U krbu se zastavil a začal se horečně svlékat. Tak aby se sám sebe dotýkal co nejméně. Aby už byl pryč... Tatsumi, ty utíkáš!, uvědomil si ale v té chvíli. Utíkáš, jak ten největší zbabělec... Sám před sebou. Copak se tolik bojíš, že se nedokážeš ovládat?! Tváře mu hanbou polila červeň a on zůstal stát, přímo proti plamenům, jen v kalhotách a s košilí v rukou.

"Zajímavé," usmál se Muraki a podal mu sklenku. "To už se chystáte spát?"

"Ne," sklopil oči a sklenku převzal. "To se chystám zbaběle zmizet... Utéct..."

Muraki mu nalil a pak si přiťukli. "Potřebujete to. Tak se napijte. A sedněte si. Sedni." Pak se trochu usmál. "Pamatuješ, to ty jsi mi říkal, že se mám problémům postavit."

Pomalu si sedl na zem, jako předtím, když se tu sušil. "Ted to musí vypadat hodně podivně," usmál se hořce a vypil svoji sklenku na ex. "Jenže já jsem dlouho sám... Moc dlouho... A když se potom objeví někdo... Nedělá mi to problém, ale taky to nic nepřináší, víš? Nic, jen... sex a nic víc..."

"Ty… chceš vztah, nejen sex. To slovo… skoro se ti hnusí, že?" zeptal se tiše Muraki a znovu mu nalil. "Já... od svých dvanácti jsem sex neměl, nedokázal jsem to. Ani mít normální vztah, i když je mi už skoro dvacet..."

"Dvacet? Myslel jsem... že jsi mladší," usmál se a znovu ji vypil na ex. "Ne, sex se mi nehnusí. Jen už je pro mě synonymem prázdnoty... Samoty... Nic víc než sex... Ale ty sis se mnou povídal... Bylo to jiné. Zvláštní a moc příjemné. A já nevím... Nechci ublížit. Ani tobě, ani sobě."

"Já, mohu si přisednout?"

"Jistě..."

Muraki si vedle něj sedl a pak ho opatrně objal. "Seiichirou, budeme tu spolu... klid. Zkusíme to?"

"Já jsem v klidu," usmál se posmutněle. "Tedy v relativním... Ale," podíval se mu do očí. "Jsi si jistý, že to opravdu chceš? Napřed jsi v parku vyděšený i z malého polibku... Kazutako, jestli je to jen z recese, raději toho necháme. Mohl bych víc zkazit, než napravit," pronesl a myslel to naprosto vážně.

"Musím… se pokusit, to zkusit."

"Pokus..." možná by se měl cítit uražený, ale ne. Chápal ho, tušil, co asi teď prožívá. Opatrně objetí opětoval a vzal mu sklenku z rukou. "Důvěřuješ mi?" zeptal se potom a jen ho držel v náručí, jako odpoledne. Murakiho tělo trochu zvláčnělo.

"Ano, což je vzhledem k okolnostem podivné. Ale ano, důvěřuji."

"Neudělám nic, co nebudeš chtít," zašeptal a pomalu se k němu sklonil. Možná za to mohl alkohol, možná jen to vědomí, že teď to udělá s jeho souhlasem... Nevěděl sám. Sklonil se k němu a políbil ho na rty. Jemně... Něžně.

Muraki se uvolnil a zůstal v jeho náručí. Líbilo se mu to, jak se ho něžně dotýká. Líbil se mu ten klid. Nechal se líbat a pak ho pomalu pohladil ve vlasech. "Tatsumi..."

"Hm, ano?" zašeptal a pomalu ho položil na kožešinu, která tam zřejmě plnila funkci provizorní postele. Rukou mu vjel do vlasů a probíral se jimi, ale jinak ho pouze líbal. Nic víc... Pomalu. Nic neuspěchat. Naklonil se nad něj a začal svými ústy prozkoumávat jeho obličej. Tváře, víčka, čelo, spánky... Nakonec se znovu vrátil k rtům.

"Prosím, pokračuj. Prosím," zašeptal Muraki a pak si ho přitáhl pomalu blíž a pohladil po tváři.

Sklouznul na krk a přitom ho neustále vískal ve vlasech. Pomalu důkladně zmapoval každé místečko jeho holé kůže, každou žilku, každou tepnu... A cítil, jak se pod ním chvěje. Lehl si vedle něj a zatímco ho dál líbal a jednou rukou hladil ve vlasech, druhou rukou mu rozepjal první dva knoflíčky od košile.

"Hm," zamručel Muraki a pak ho vzal za ruku a políbil ji. "To se mi líbí…"

Trochu nejistě se na něj usmál, ale pak rozepínal dál a dál, až mu ji vytáhl z kalhot, napůl svlékl z ramenou a napůl nechal oblečeného. Rty pomalu pokračoval až na hrudník a velice pomalu mu olízl bradavku. Pak ji rychle políbil a přesunul se na druhou.

Muraki zasténal a pak sebou poplašeně trhnul. Zatápal kolem sebe a pak si Tatsumiho přitáhl k sobě a sám ho políbil. "Prosím, lehni si, já... musím, sám..."

Lehl si poslušně na kožešinu a jen se díval, jak se nad ním pomalu zdvihá do kleku. Vzal jeho ruce do svých a přitáhl si je k ústům. "Jestli to chceš, udělej to. Jestli to nechceš, přestaň a to hned," zamumlal pak téměř neslyšně, skoro jakoby jen sám pro sebe. A pak čekal, co Kazutaka udělá.

Muraki se nad ním sklonil a rukama se dotkl jeho obličeje, skoro jako slepec, pátral po jeho rysech a pak se pomalu sklonil a lehce ho políbil. Pak znova a znova. "Nechci přestat..."

"Nepřestávej," vydechl mezi polibky Tatsumi a položil mu dlaně na ramena. Jen si ho lehce přitáhl blíž a pak ho svlékl úplně. "Nepřestávej," zopakoval ještě, zatímco ho dál téměř zoufale líbal.

"Budu, neboj se. Budu… protože chci." Líbal ho pořád dál a dál. A hladil ho po nahé kůži. Potřebuju vás… tě… Ale to nevyslovil, to volalo jeho nitro, hladové po lásce.

Zapletl mu prsty do vlasů a nechal se hýčkat jeho polibky. Možná byly trochu nejisté, dětské, ale tak nekonečně vzrušující, až měl pocit, že se možná i červená... Tolik jako po něm, netoužil po nikom už mnoho let. Možná po Tsuzukim, ale... Tiše vzdechnul a cítil, jak se jeho tělo prohnulo do oblouku.

Muraki si na něj lehl. A opatrně ho hladil. Užíval si tu blízkost, tu intimitu. Tu něhu… ale pokud chtěl lásku... Políbil ho a pak pohladil. "Chtěl bych aby jste… jsi mě miloval."

"Miloval..." opakoval zasněně a přitáhl si ho blíž. "Budu tě milovat," začal mu náruživě šeptat do rtů. "Budu tě milovat... Budeme se milovat. My. Dva..." položil mu ruku kolem pasu a přitiskl ho k sobě.

"Chtěl bych lásku, něčí… číkoliv, ale hlavně tvou…"

"Proč?" zeptal se mezi polibky zmateně. "Proč zrovna mou...?" Hlavou mu blesklo, že s ním vztah nemá budoucnost, že mu nemůže dát vlastně nic víc, než jen ten cit, po kterém touží a svojí blízkost.

"Prosím, možná proto, že… nemáš předsudky… a jsi první, kdo… kdo se o mě stará. O to, co cítím..."

"Ale já ti nemám co dát... Kromě sebe..." vyslovil nahlas, co se mu táhlo hlavou. Opíral se o loket, prsty mu jemně přejížděl po obličeji a cítil se velice nešťastný. "Chtěl bych ti dát mnohem víc, než jen jedno mrtvé srdce," zašeptal potom.

"Nemám ti, co nabídnout, než to své." zamumlal Muraki a pak ho pohladil. "Chci ho dát tobě... vím, možná je brzy ale, já se vyznám v lidech… a tebe, tebe bych se snadno naučil milovat, prosím. Vím, že je to pošetilé… ale… možná, možná… to s tebou dokážu…"

Přitiskl si jeho dlaň ke své tváři a zhluboka si povzdechl. "Možná..." zašeptal pak nesměle. "Možná bychom neměli... Neměli to ještě dělat." Držel jeho ruku ve své a díval se na něj. Toužil po tom, ale srdce, i když už dávno nebilo, mu říkalo, že by to nebylo správné. Že by... Tím jenom ublížil. "Tohle je možná začátek krásného přátelství," pokračoval potom, poněkud archaicky.

"Nepokažme si ho...vždyť… Máme... Mám spoustu času, mohu počkat."

Muraki se na něj zvláštně podíval a pak se trochu usmál.

 „Jsi víc doktor než já…máš pravdu…Seishirou a já..Já bych chtěl také přátelství…"

"No právě.. Vážně bych tím víc jen pokazil, než napravil, Kazutako..."

"Já..já asi taky.."Muraki se trochu zasmál. To jen..že jsi na mě tak hodný…to nikdo tak dlouho nebyl.

"Tak vidíš," pousmál se hořce Tatsumi.Nechci ti ublížit…Kazu- chan.

"Počkáme.. a …děkuji..,"hlesl Muraki tiše.

"Pojď sem," přitáhl si ho Tatsumi do náručí a pohladil po vlasech. "Jen tě budu držet," ujistil ho. "Aby se ti líp spalo, ano?"

"To by bylo hezké…,"špitl mladík. Sny bez nočních můr. Bez toho, že bych se musel upracovat do bezvědomí.

"Budeš spát klidně, slibuji," znovu ho pohladil po vlasech a přikryl dekou, co ležela vedle nich. Pak ho zcela cudně políbil na čelo.

"Dobrou noc, Kazutako."

"Dobrou, Seiishirou." usmál se chlapec a zavřel oči. Po chvilce bylo slyšet jeho tiché oddechování. Tatsumi se usmál a usnul taky. Teď a tady po dlouhé době konečně Shinigami cítil to, co tolik let dlouho hledal. Příjemné bezpečí a rodící se cit, který mu zahříval srdce.

 

….to be continued

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Muraki...

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Měla

(Nex, 6. 6. 2008 0:45)

bych číst napřed komenty pod sebou..

Morgana Ehran má pravdu a to naprostou - tak nenucený (!) a procítěný slash.. A já ho zrovna taak četla s nemírnýmm zaujetím a sice se nedivila, neb jsem měla pocit, že věci finišuují, ale /nechtěla/ jsem ho tam... *lehká rozpačitost* Je to prostě moc krásné na to, aby to končilo... Pravdu měl i Muraki. Chci, aby ta chvíle trvala co nejdéle bude schopná.

Aa-h!

(Nex, 6. 6. 2008 0:42)

To je tak nádherné! A ještě i filozofické...v tom správném slova smyslu...

Hrůza. Budu zítra úplně nemožnná, ale musím to dočíst. Pomoc! Přidáváš do toho nějaké rychle působící návykové látky, že jo?

och...

(Morgana Ehran, 1. 5. 2008 22:34)

Tak tohle je rozhodně jedna z nejkrásnějších povídek, jakou jsem kdy četla. Tak nenucený a procítěný slash... četla jsem to s nesmírným zaujetím a hrozně se divila, když už byl konec. doufám, že pokračování bude brzy, nebo se napjetím a nedočkavostí zblázním. Dlouho mě žádná povídka tak nezaujala.

...............

(teressa, 1. 5. 2008 21:29)

nemam slov....bolo to proste prenadherne...boze moj chudacik kazutaka,neviem si predstavit ze by mne mal niekto takto ublizovat a hlavne v tak mladom veku...vlastne bol iba dietatom...to sa potom vobec nie je co divit ze sa z neho stal vrah....no ale vratme sa k poviedke...ta bola naozaj super a ja uz len mozem dufat ze bude coskoro pokracko...a aj na FBI-top secret 80)

Nemám slov.

(warrion, 1. 5. 2008 21:23)

Vážně. To bylo tak absolutně nádherné, že mi to vyrazilo dech... (Takže tu sedím s fialovým obličejem, jak mi dochází kyslík XD)